4. kapitola

Zvyklosti

 

Od určité doby se vracel do kanceláře čím dál tím raději a to jen proto, že jí mohl být nablízku. Nevěděl, jestli ona to vnímá stejně, faktem ale bylo, že nervozita, kterou u ní pozoroval do společné večeře, byla pryč. Zase se chovala bezstarostně, vesele a trochu roztržitě jako v den, kdy jí poznal a přesně takovou jí chtěl mít. Co záleželo na tom, že byla emocionální, nebo že její chování odporovala i jen základním principům vulkánské filosofie, ona byla prostě svá.

Pozvedl obočí.

Dnes kromě delfínka, stálého to obyvatele jejího stolu, přibyla na lesklou desku ještě jiná věc. Malý umělý, jehličnatý stromek, deset centimetrů vysoký ověšený koulemi o průměru osmi milimetrů, omotaný lesklou střapatou věcí, které se podle jeho informací říkalo řetěz a na vrcholku měl stříbrnou hvězdu. Tedy primitivní zpodobnění hvězdy, kterou bylo možno přes atmosféru planety vidět z povrchu Země. O stojánek, do kterého byl stromek zasazen, byla opřená papírová kartička s ozdobným nápisem „Veselé Vánoce“ dozdobená malovanými větvičkami v každém rohu. 

Účel výzdoby mu byl známý, podobné věci lidé vystavovali v období zvaném Advent, které trvalo čtyři týdny a končilo svátkem Štědrý den, kdy se lidé sešli v rodinném kruhu u velkého stromku a dávali si vzájemně dárky.

Celý koncept se Sarekovi, a vlastně i ostatním Vulkáncům, zamlouval. Den v roce kdy se sejde celý rod, tráví společně čas a dělí se o zážitky, byl přímo stvořený pro národ tak silně spjatý s rodinou jako byli vulkánci.

„Dobré ráno Amando,“ vyslovil její jméno pečlivě, „Jak vidím, začínáš se připravovat na Vánoce,“ zahájil konverzaci, i když ve skutečnosti chtěl, aby ho Amanda vzala za ruku. Nic víc, povídat si nepotřeboval.

„Ahoj,“ vstala a začala se opatrně přibližovat kolem stolu, skoro tajemný úsměv na rtech, „Tak trochu,“ připustila a zastavila se před ním. Její ruce vklouzly do jeho s naprostou samozřejmostí, jakoby přesně tam bylo jejich místo.

„Oslavíme je společně?“ zeptala se. Sevřel je ve svých a vůbec se nebránil tomu, když začala palci přejíždět po jeho prstech. Od toho jediného polibku před jejím domem nedošlo k ničemu intimnějšímu, než k držení za ruce, což Sarekovi dokonale vyhovovalo. Necítil potřebu se na Amandu při každé příležitosti vášnivě vrhnout, jak to, podle jeho dosavadních pozorování, lidé dělali. Jen doufal, že to tak vyhovuje i jí.

„Mohli bychom, ovšem obávám se, že přinejmenším dvacátého třetího prosince se bude někde konat něco, kde bude moje účast vyžadována,“ řekl to skoro s lítostí.

„To nevadí, já počkám,“ slíbila. Přiblížila se k němu na míň jak pět centimetrů, vlastně se ho skoro dotýkala. Díky jejich značnému výškovému rozdílu musela zvrátit hlavu až dozadu, aby mu vůbec viděla do očí.

„Stejně budu na Štědrý den u rodičů,“ pokračovala v konverzaci zatím, co mu položila ruce kolem krku. Tohle se rozhodně vymykalo všem zásadám, které znal. Vůbec by jí to neměl dovolit, pokud by se měla někdy stát jeho ženou, v což doufal, nesměla projevovat ani ten sebemenší záchvěv náklonnosti takhle na veřejnosti. Podobné věci patřily striktně do soukromí ložnice nebo jiných prostor, kde nebylo riziko, že je někdo odhalí.

Stoupla si na špičky a vytáhla se nahoru, jak se ho snažila políbit. Sklonil se k ní, ignorujíc všechno, co se v něm proti jeho počínání bouřilo, a hodlal ji polibek vrátit, když tu se náhle ozvalo zahvízdání její konzole. Ona sebou prudce vyděšeně trhla a i sám Sarek měl co dělat aby nedal najevo překvapení.

Sevřel jí zápěstí a odtáhl se.

„Podobné projevy náklonnosti bychom měly omezit pouze na soukromá místa,“ nařídil jí přesně tak, jakoby byla jeho ženou a odstoupil od ní, „Nepatří se provozovat tyto aktivity kdekoliv na veřejném místě.“

„Naposledy ve vozidle ti to nevadilo,“ upozornila ho se zpupností v hlase, kterou u ní tak obdivoval, ale která by do budoucna mohla být hodně nežádoucí.

„Neměla bys se mnou takto mluvit,“ upozornil ji opět přísně. Napadlo ho, že kdyby jí k vulkánskému způsobu vedl už teď, nemusela by mít v budoucnu takové potíže, jaké bude mít, pokud se nenaučí vhodně chovat.

„A nebo co?“ založila si ruce v bok, „Praštíš mě?“ Zvedla hrdě bradu. 

Vnitřně sebou při jejích slovech trhl. Nedovedl si představit, že by jí zkřivil jediný vlásek, třeba jen náhodně způsobil bolest, natož aby na ni úmyslně zaútočil. Navíc ho to urazilo.

„Nikdy bych ti neublížil a uráží mě, že máš o mě takové mínění,“ řekl stroze. Ve vulkánských vztazích nebyl prostor pro lži nebo nepravdu, byť neúmyslnou.

„Já jsem to tak nemyslela, dobře?“ povzdechla si a promnula kořen nosu, „Jsem jen podrážděná, protože se blíží svátky a tak. Odpusť mi to.“ Vzhlédla k němu jiskrně modrýma očima, kterým se prostě nedalo nic odepřít, ať to bylo sebenelogičtější přání.

„Omluva přijata,“ sklonil mírně hlavu. Nechtěl, aby zase měla dojem, že se musí bránit. Chápal ji, její poslední zkušenosti s mužem nebyly zrovna nejlepší, vlastně by řekl, že byly hodně zlé, takže nebylo divu, že byla poněkud ostražitá.

„Jdu se vrátit k práci,“ pousmála se a zase zašla za stůl, než se ale posadila, tak se zamračila a pohlédl na Sareka, „Co bys chtěl k Vánocům? Myslím, že nevím, co by vulkánci udělalo radost, jediné co mě napadlo, že bych ti upletla teplé ponožky.“

„To by byl myslím skvělý dárek,“ odpověděl a myslel to skutečně vážně.

„To snad ne!“ zasmála se, „Nemyslela jsem to vážně, ponožky jsou přeci hloupost. Navíc bych nechytla tvojí velikost až bych je pletla. Vždyť jsem tvoje nohy bez bot ani neviděla.“

„Rozměr ti mohu poskytnout,“ podotkl „ Podle mě je to ideální dárek, praktický do chladu, který tu na planetě vládne a zároveň kdybys je dělala ty, bylo by to něco osobního. Víš například, že předměty získávají mentální otisk majitele na molekulární úrovni.“

„To jako vážně?“ podivila se.

„Ano,“ přikývl, „Z toho také vznikají mýty o duších, které zůstávají ve starých domech nebo na některých jiných místech. V případě, že je bytost ve stresu, anebo silně emočně pohnutá promítá do okolí více emocí a myšlenek, než za normálních okolností. Myslím, že okamžik násilné smrti bude hodně emocionální zážitek.“

„Nevím, jestli je lidská mysl na tohle dost silná,“ polemizovala. Tohle byla další věc, kterou na ní měl rád, ona ráda věci rozebírala, diskutovala, chtěla vědět stále víc a víc. Její zvědavost byla bezbřehá.

„Já myslím, že potenciál lidské mysli zatím nebyl prozkoumán.“

„To je milé,“ zamumlala a přejela mu dlaní po tváři. Byl to projev něžné náklonnosti nejen fyzické ale i mentální. V ten okamžik tak zoufala, pocítil potřebu moct se do toho pocitu zas a znovu ponořit, až tím byl sám zaskočen. Cítil, že by dokázal svou mysl v její něze koupat celou věčnost, jen měl dojem, že na to nemá právo. Zatím.

Opřel si tvář do její dlaně a zavřel oči. Nezáleželo mu na tom, že to je projev emoce, ani na tom, že ho vidí přímo při slabosti. Bylo mu to fuk.

„Půjdu pracovat.“ Chtě nechtě musel se odtáhnout, opustit její auru a odejít do pracovny, která byla tak zoufale prázdná.

°°0°°

Kdyby jí ještě před pár dny někdo řekl, že půjde touhle chodbou, vysmála by se mu do obličeje, přesto tu byla. I tak za to, že tu byla, mohl doktor Tomis, který ji mezi řádky formálního dopisu přímo zoufale žádal, aby přišla. Už z toho poznala, že je to muž, kterému záleží na každém pacientovi, nehledě na to, kdo to byl nebo co udělal.

Sekretářka, příjemná mladá žena, ji zavedla do čekárny, kde se posadila na jednu z několika pohodlných pohovek. Z okna přímo naproti ní, o kterém si byla jistá, že není skutečné, byl výhled na nedaleké město. Všechno tu vypadalo tak uklidňující, až to normálnímu člověku šlo na rozum.

„Slečka Graysonová, nemýlím-li se,“ oslovil jí drobný korpulentní muž, který právě vyšel ze dveří, s typickou psychiatrickou bodrostí a přátelskostí.

„Ano, to jsem já,“ povstala a přistoupila k muži, aby si s ním potřásla rukou, „A vy jste, předpokládám doktor Tomis.“

„Toď jméno mé,“ souhlasil, ruku jí tiskl pevně, jako člověk se sebejistotou, „Prosím pojďte dál a promluvíme si.“ Pokynul jí do místnosti a sám vešel. Následovala ho dovnitř. 

Kromě masivního dřevěného stolu, který měl působit majestátním dojmem a oknu s naprosto stejným výhledem jako byl v čekárně, akorát dvakrát tak velkým, tu byla dvě pohodlná křesla u stolu a jedna pohovka. Strohé, jednoduchá, ale v teplých uklidňujících barvách.

Vybrala si jedno z křesel a posadila se do něj. To, že by seděla na pohovce jí ani nenapadlo, ostatně ona tu pacientem nebyla. Doktor se pak posadil do svého křesla za stolem a dlouze se na Amandu zahleděl. Zachovala si chladnou hlavu a napodobila vulkánce v jejich netečném výrazu. Nehodlala muži poskytnout záminku, aby jí analyzoval. 

„Chápu, slečno Graysonová, že nejste zrovna nadšená tím, že tu jste, ale vězte, že je to pro dobrou věc,“ začal svým klidným profesionálním hlasem.

„Bez urážky, pana doktore, ale nemyslím si, že chápete. Jack mě týral, ne moc dlouho a dokázala jsem se z jeho vlivu vymanit, ale nemyslím, že by se tím situace nějak změnila,“ řekla ona pro změnu velmi chladně.

„Vím moc dobře o tom, co se mezi vámi stalo. Včetně událostí, které vyústily v jeho hospitalizaci, přesto doufám, že mi pomůžete,“ nedal se odbít, byl prostě rozhodnutý ji angažovat v léčebné proceduře.

„A co když odmítnu?“ zeptala se a myslela své odmítnutí vážně. Přestože byla jinak mírumilovný člověk, ochotný pomoct každému za jakýchkoliv okolností, v jeho případě se jí nechtělo ho ani vidět z dálky, natož pak s ním mluvit nebo mu pomáhat.

„Slečno – mohu vám říkat Amando?“ nečekal na odpověď a rovnou přešel k jejímu jménu, „Amando, Jack podstupuje komplexní léčbu, při které se pokoušíme zrekonstruovat jeho osobnost a zbavit ho navždy všech negativních nutkání, která vedla k jejímu rozpadu. Součástí terapie je taky setkání s lidmi, kterým svým chováním ublížil, aby mohl čelit jejich zlobě, zášti a všem negativním emocím, které oprávněně cítí. Byli tu jeho rodiče a pár dalších lidí a teď jste tu vy. On se s vámi potřebuje setkat, protože jste pro něho opravdu důležitá.“

„Já jsem si ale už vytvořila nový život, bez jeho zasahování, bez ústrků a všeho toho hnusu,“ opáčila už ne tak klidně, spíše rozzlobeně.

„Já to chápu, ale...,“ pokoušel se dál, nehledě na to jako rozzlobená byla.

„Ne, nechápete,“ předklonila se v křesle, „Našla jsem si přítele a můj vztah s ním je velice zvláštní, ojedinělí a komplikovaný v dobrém slova smyslu a já ho nehodlám narušit setkáním s Jackem.“

„Jsem rád, že jste si našla někoho koho milujete, to je moc dobré. Každopádně si nemyslím, že by deset minut rozhovoru s Jackem mohlo váš vztah ovlivnit,“ i on se předklonil, „Ne pokud je stabilní,“ zaútočil. To od něj nečekala, byl to doktor, navíc psychiatr, mělo by mu záležet na duševním pohodlí všech, ale zdálo se, že mu záleží víc na pacientech, než na ostatních lidech.

„Sarek by tu návštěvu neschválil. Je to vulkánec, doktore,“ pro sebe se potěšeně usmála, protože v ten okamžik měl doktor Tomis ve tváři jasně vepsaný šok, „v jejich společnosti muž rozhoduje, co se bude dělat a kdy. Pokud chci mít se Sarekem stabilní vztah, musím jeho tradice respektovat, jak jen to bude možné.“

„Překvapila jste mě, Amando, to, že se pokoušíte o mezidruhový vztah, navíc s vulkáncem, pro vás musí být obtížné. Nechtěla byste si o tom promluvit?“ zkusil to z druhé strany. Přimhouřila oči, připadalo jí, že tenhle muž se doslova vyžívá v manipulaci.

„Ne, děkuji, prozatím to zvládám sama,“ vstala a přitiskla si kabelku k tělu jako štít, „Teď už půjdu, musela jsem si vzít volno a to naprosto zbytečně, tak bych se chtěla v práci ukázat alespoň na chvilku.“ Obrátila se na podpatku a rychle zamířila ke dveřím, když tu na ni doktor promluvil svým vemlouvavým hlasem, který ji přimrazil na místě.

„Vulkánci mají mnoho tradic, které vy jste se rozhodla respektovat, ale pokud vím,“ slyšela zavrzání kůže na křesle, jak vstal, „také jsou považováni za mírumilovný, ba až soucitný národ přes veškerou jejich chladnost. Je to tak?“

Sevřela kabelku. Měl pravdu, vulkánci se sice chovali chladně, ale každý věděl, že život jiné osoby pro každého z nich znamená víc než ten vlastní. Přesně věděla, proč jí tohle doktor připomíná, doslova slyšela v hlavě Sarekův hlas, který říká, že pomáhat pokud máme tu možnost, je správné.

„Dobře, tak já se s Jackem setkám,“ souhlasila víc jak neochotně.

„Výborně! Zavedu vás za ním,“ prošel kolem ní ke dveřím a pokynul rukou. 

S opravdu velkou nelibostí ho následovala chodbou k turbovýtahu a pak do uzavřené části pro pacienty. Pokud mělo tohle místo ve své teplé barevnosti, s velkými okny a holografickou kytkou na každém rohu, působit uklidňujícím dojmem, tak to mělo vliv opravdu jen na duševně choré. Amandu to hrozně drásalo.

Zavedl jí zřejmě do návštěvní místnosti, protože vypadala trochu míň sterilně než chodby a doktorova kancelář, ovšem znervózňoval jí fakt, že tu nebylo nic, co by oddělovalo ji a Jacka sedícího na křesle v jednom rohu místnosti.

„Budu támhle za tou stěnou,“ ubezpečil ji doktor, který zřejmě odhadl její výhrady a ukázal na jednu s holých stěn. Přikývla.

Přešla místnost k Jackovi, který se zdál hodně nervózní, jak se postavil a strčil si ruce do kapes nemocničního oblečení. S rozvahou se posadila na jedno ze vzdálenějších křesel.

„Ahoj Jacku,“ pozdravila ho klidným hlasem, dokonce se jí podařilo se pousmát.

„Ahoj Amando,“ sedl si a složil ruce do klína. Byl obvykle klidný a dokonce neměl ani ten manipulační pohled na jaký byla u něho zviklá vídat.

„Tak jak se máš?“ zeptal se opatrně po několika minutách absolutního ticha, Amanda totiž nebyla ochotná začít rozhovor.

„Dobře,“ usmála se mírně, „Rodiče jsou zdraví a těší se na svátky, Sarek už se taky těší, doufá, že je strávíme společně. Řekla bych, že Vánoce nikdy neslavil, protože neznal tak blízce žádného pozemšťana, anebo....“

„Sarek?“ zopakoval tázavě, ovšem i s tím příznačným podtextem žárlivosti, který už tak moc dobře znala. Semkla rty, ne zlostí, ale aby se mu nezačala smát.

„Velvyslanec Sarek, to je ten vulkánec, co ti málem zlomil ruku,“ přiblížila mu se škodolibou radostí, že mu tím může ublížit.

„A ty s ním spíš?“ snažil se udržet klidným hlas, ale moc mu to nešlo. Žárlivý vztek a majetnickost mu stoupala hrdlem jako něco jedovatého. 

„Do toho tobě nic není,“ odsekla bradu zvednutou v bojovném postavení.

„Co? Takže nějakej chlap se zelenou krví má větší práva, než já?“ sevřel ruce v kapsách v pěst, „Já jsem normální chlap, takovej co se k tobě hodí. Člověk,“ zdůraznil, nozdry se mu při tom vzteky nadouvaly „Já jsem tělesně kompatibilní, ne on.“

Hlasitě se, zejména jeho poslední větě, rozesmála, byl to spíše hysterický smích člověka, co nedokáže už nic jiného cítit.

„Tohle je směšné, jak se tu snažíš dokázat... já ani nevím co,“ mávla rukou.

„Já se ti jenom snažím vysvětlit, že děláš chybu,“ prudce vyskočil z křesla a klekk Amandě k nohám, ucukla, nechtěla mu být tak blízko, „On ti nepřinese štěstí.“

„Jsi tady, aby sis uvědomil, kdys udělal chybu a ne aby si ty chyby opakoval,“ stala, nehledíc na to, že ho tím nakopne do kolene, a odstoupila stranou, „Nehodlám dál pokračovat v tomhle nesmyslném rozhovoru,“ ukončila debatu a rázným krokem vyrazila ke dveřím, když už za sebou skoro zabouchla uslyšela jeho tichý hlas jak říká:

„Promiň Amando.“

Zarazila se, jen na jeden krátký okamžik, než s nádechem vyšla z místnosti na chodbu, kde už na ni čekal doktor Tomis se svým pokojným výrazem.

„Dělá velké pokroky, že?“ usmál se.

Nekomentovala to, protože jí na jazyk přicházeli jen samé štiplavé poznámky, které jí výchova bránila vyslovit na hlas.

„Nemám ten dojen,“ odvětila klidně, „naopak si myslím, že to bylo celé zbytečné a rozhodně se sem nehodlám vracet. Cestu zpátky najdu sama.“ Rázně se vydala chodbou pryč.

„Já si myslím, že se vrátíte,“ zavolal za ní doktor, ale nechal jí jít bez zdržování.

Poprvé se pořádně nadechla, až když stanula v parku před klinikou. Slunce jí jemně hřálo do tváře a chladnější vítr zase čechral vlasy a odnášel pryč neurčitý nasládlý pach ozonu, kterým byly desinfikované všechny nemocnice, včetně psychiatrie.

Posadila se na okraj fontánky, nabrala trochu čiré vody a otřela si s ní ústa, aby se trochu osvěžila. Jediná návštěva tady jí zbavila duševního klidu, který se jí za poslední týdny podařilo nabrat a to zejména proto, že Jack měl svým způsobem pravdu. Do teď na to Amanda nepomyslela, na ryze fyzickou stránku jejího vztahu se Sarekem, na rozdíly v jejich anatomi, proporcích.

Zamračila se na svůj odraz v hladině vířící fontánky.

Najednou si přišla proti Sarekovi drobná, křehká a hlavně nehezká. Neměla vznešené ostré linie vulkénského obličeje, ale buclaté lidské tvářičky. Oči se jí černě neleskly poznáním, ale modře zářily jako kousky vadného skla. Nemohla se ani pyšnit výškou a štíhlým tělem, to její se nadouvalo a hublo podle toho, co jedla, nebo jestli vynechala cvičení.

Na ostatní věci, intimní, nechtěla ani myslet.

°°0°°

Ať se v posledních dnech stalo cokoliv, poznamenalo se to opět na Amandině náladě v negativním smyslu. Zase byla zamračená, podrážděná, dokonce zmizel stromek z jejího stolu a skončil v koši. Nechápal to, zdálo se mu, že se na svátky víc než těší, i když je z nich nervózní. Navíc si všiml její jisté odtažitosti, už se ani nepokoušela iniciovat nežádoucí dotek, nesnažila se ho obejmout. Pokud on sám nevyhledal její užší společnost, držela se dál. 

Po jeden týden a devět hodin to snášel, napadlo ho, že by to mohlo souviset s její biologií, konkrétně s rozmnožovacím cyklem. Dočetl se, když blíže studoval lidi, že u pozemšťanek je ovulace doprovázena značnými výkyvy nálad. Jenže víc jak týden byl dostatečný čas, aby se rozbouřené hormony zklidnily, proto musel hledat příčinu někde jinde.

„Musíme si promluvit,“ vyzval ji k rozhovoru. Jinou alternativu neviděl, nedokázal z náznaků něco odhadovat, nebyl člověk.

„Jestli jde o přeložení schůzky s velvyslankyní Azak, pak musím říct, že jsem se o to pokoušela, ale nepodařilo se mi to,“ vzhlédla k němu od stolu, opět byla přespříliš profesionální, „Na jejich velvyslanectví nikdo nepracuje.“

„Ano, Azakyin národ není známý pracovitostí a dochvilností, zkoušej to dál, dokud ti někde neodpoví,“ vyřešil v rychlosti tuhle záležitost a vrátil se k primárnímu tématu, „Ale proto mluvit nechci. Jedná se tu o tvojí pokračující podrážděnost a špatnou náladu.“

„Já jsem v pořádku,“ řekla místo toho, aby začala diskutovat a položila mu ruku někam na břicho, spíše jen tak, aby se neřeklo, „V posledních dnech jsem jenom hodně přemýšlela o našem vztahu,“ zpozorněl, takže problém byl skutečně tady, jak si myslel, „o našich rozdílech a taky o reakcích ostatních.“

„Obáváš se střetu našich kultur? Nebo nepochopení od ostatních?“ přidřepl, aby byl obličejem na stejné úrovni jako ona, „Vulkánci si velmi cení rozličnosti, ujišťuji tě, že nebudou proti. Má rodina rozhodně nic nenamítala, když jsem jim sdělil, že se s tebou vídám. Byli překvapení, zejména matka, ale přijali to jako daný fakt.“

„Tys o nás řekl rodičům?“ zamračila se na něj.

„Ptali se, jak se mi daří, tak jsem jim poskytl všechny relevantní informace,“ odpověděl, nechápajíc proč se jí to nelíbí.

„Není moc brzy na to, aby o nás věděli naše rodiny?“ v jejím hlase znal jasný odpor proti tomu, že jim to Sarek řek, nechápal proč, „Já to svým rodičům ještě neřekla, ale teď budu muset. Donutil si mě k tomu.“

„Nenutím tě k ničemu, pokud máš dojem, že jim to ještě nechceš říkat, pak je to tvoje rozhodnutí,“ snažil se jí uklidnit, i když fakt, že o jejich vztahu neřekla své rodině, se ho zcela nelogicky dotkl.

„Nemůžu jim to neříct, když ty si jim to řekl!“ vykřikla podrážděně, skoro vztekle a vyskočila na nohy. Pomalu se postavil.

„Tvoje slova ani jednání nejsou logická.“ Nevěděl, co víc by měl říct, prostě mu unikal smysl jejího rozčilení.

„Ne nejsou, protože jsem člověk,“ povzdechla si, „Sareku já,“ přistoupila k němu a opřela se rukama o jeho hruď cosi tím gestem naléhavě říkala, „mám otázky, které mi teď straší v hlavě. Jeden člověk mě k nim přivedl, člověk kterého bych možná neměla poslouchat, ale když se nad tím zamyslím, tak ptát se je... logické.“

„Jestli si myslíš, že ti mohu poskytnout odpovědi já, pak se ptej,“ vyzval ji vážně. Oba byli na území kulturních rozdílů, které doposud nikdo neprobádal, takže museli oni být prvními, kdo se začnou ptát.

„Budu si tvou nabídku pamatovat,“ řekla místo dotazu, jakéhokoliv, na který se duševně připravoval. Stoupla si na špičky a objala ho kolem krku, hlavu si při tom položila na jeho prsa. Napnul se, tohle bylo nepřípustné, odporující kodexům, ale zároveň příjemné zejména po dlouhých sedmi dnech, kdy se doteku vyhýbala. Objal ji kolem zad. Nechal její emoce volně proudit do své mysli a znovu zoufale zatoužil alespoň po silnějších telepatických schopnostech, aby mohl lépe porozumět. 

„Tohle, co zrovna praktikujeme zcela odporuje...,“ začal, ač sám nechtěl protestovat, jenomže jeho vulkánský výcvik ho k tomu nutil.

„všem zásadám a kodexům vulkánské společnosti,“ doplnila ho, „já vím, moc dobře to vím, ale já jsem člověk a tohle prostě potřebuju. Omlouvám se.“

Pustila ho a pokusila se odstoupit, ale on ji zadržel. Pevně, ovšem něžně, jí stiskl ramena.

„Za to, že si člověk není třeba se omlouvat.“ Snažil se do hlasu vložit tolik přesvědčivosti, kolik dokázal ze své mysli vydolovat. Musela si uvědomit, že její příslušnost k lidské rase není překážkou, ani v nejmenším.

„Měl bys jít, ve čtrnáct nula nula máš schůzku se zástupci obchodní komory. Když se zpozdíš, pošramotí ti to reputaci,“ řekla místo nějaké relevantní odpovědi. Měla pravdu, byl už nejvyšší čas, aby vyrazil, ale zalitoval, že nemůžou rozhovor dokončit. Jenomže zůstat tu a mluvit s ní bylo nelogické a neproduktivní, takže se krátce rozloučil a vyrazil, na podle něho, zcela zbytečnou schůzku.

Lidé z obchodní komory budou zase chtít vulkáncům vnutit věci, které vůbec nepotřebovali, jako všelijaké herní systémy, zábavné programy a jiné věci, které postrádaly logický smysl. Při podobných osobních schůzkách se jen snažili, jak sami říkali „ohmatávat terén“, Sarekovi jen nebylo jasné, proč se o to zas a znovu pokouší. Snad to byl projev proslavené obchodnické tvrdohlavosti, kterou sdíleli všichni prodávající z celého známého vesmíru.

Jídlo bylo v malé restauraci v irském stylu, vzhledem k tomu, že to byl oběd, tak si Sarek dal jen pití. Vulkánci neobědvají, protože jejich tělo zpracovává přijatou potravu daleko efektivněji, zato déle, než lidský.

Seděl nad sklenkou minerálky a sklenkou vína k přípitku a myslel větší částí mysli na Amandu, tou menší pak poslouchal hovor lidí okolo. Jejich hovory byly natolik nezajímavé, že jim nemusel věnovat větší pozornost, dokud ho Orlan neoslovil.

„Viděl jsem vaší přítelkyni na klinice Šťastné srdce,“ podotkl, koutkem oka přitom na Sareka zvědavě hleděl.

„Promiňte, mou přítelkyni?“ nepochopil tak úplně koho tím myslel. Znal několik lidí, kteří se považovali za jeho přátele, ani o jednom z nich by neřekl to samé.

„Myslím tu vaší asistentku... no však víte,“ potutelně se usmál. V podtextu jeho hlasu a výrazu byla narážka na Sarekův vztah k ní, kterou se ale rozhodl ignorovat.

„Nestarám se o to, co moje asistentka dělá ve volném čase, zvláště pokud vyřizuje nějakou osobní záležitost,“ odpověděl neutrálním hlasem, ale ve skutečnosti ho zajímalo, co tam Amanda dělala. Nepřišlo mu, že by měla nějaké vážnější psychické problémy, snad jen, že by měla v nemocnici příbuzného či přítele.

„Jen se nedělejte Sareku!“ zvolal se smíchem, „Kde kdo už mluví o tom, že spolu vy dva randíte. Stoický vulkánský velvyslanec a devatenáctiletá asistentka. Už jen čekám, kdy o vás bude v novinách.“

„I pokud by na zvěstech, na které poukazujete, byla nějaká pravda, pak nevidím důvod, proč by se o to měla zajímat media,“ řekl víc než vážně, skoro podrážděně, jelikož se mu nelíbilo jak se Orlan zajímá o jejich soukromí.

„Proč? Protože je to skvělé téma! Takový malý skandál!“ zazubil se nadšeně, „Nemusíte se tak upejpat, však ona je to pěkná zrzka, viděl jsem jí, když jsem sjednával dnešní setkání. Je to krásné děvče, na můj vkus sice moc rovné, ale má pěkné rty.“

Semkl rty. Už vypozoroval, že jednou z hlavních lidských zábav je bavit se veřejně o partnerských vztazích a komentovat tělesné přednosti opačného pohlaví. Proč to ale dělali, nerozuměl, vždyť mluvit o něčem tak soukromém na veřejnosti bylo podle něho i docela nerozumné. 

Co myslel tím „rovná“ vulkánec ani nechtěl vědět.

„Nemyslím, že bychom se tu měli o Amandě bavit,“ podotkl.

„Copak?“ ozval se Benet, „Mámíš z velvyslance Sareka moudra o jeho milence, Orlane?“

„Mámím, mámím, ale je skoupí na slovo,“ odpověděl se zklamáním. Sarek se zamračil, možná to dokonce bylo vidět na jeho tváři, ale muže to od rozhovoru neodradilo.

„Není se za co stydět,“ mávl rukou Benet, „Snad každý, co tu je, si trochu pošpásoval se svou asistentkou nebo sekretářkou. To už tak patří k věci a nestojí nás to ani moc peněz, jen dobré doporučení. O to taky těm krásným lasičkám jde.“

Cítil, jak se mu na krku rozbušil tep, neklamný znak vzteku, který pozoroval z povzdálí. Dlouze se nadechl, než vypustil vzduch z plic, odříkal si uklidňovací mantru a pak veškerou zlost vypustil se vzduchem skrz plíce ven. 

Přesto se prudce postavil. Kdyby se ale neuklidnil, pravděpodobně by tu někoho praštil a zarazil mu nos do hlavy.

„Musím odejít, mám ještě jednu neodkladnou a důležitou schůzku,“ odůvodnil svůj rychlý ústup ze scény, rozloučil se všemi a vyrazil pryč. 

Jeho účast byla krátká, ovšem dozvěděl se víc, než chtěl, navíc mu jejich slova do hlavy nasadili červíka pochybnosti. Myslel si, že Amanda je velmi čestná žena, jenže teď mu docházelo, jak málo o ní ví. Neřekla mu o tom, že navštíví nemocnici, což očekával, že udělá, alespoň proto, aby věděl kde je, když už s ním nechce diskutovat o svých problémech. Navíc ho napadlo, jestli to co Benet říkal je pravda, třeba Amanda stála o jeho majetek a jméno, nebylo by to poprvé, co se v historii něco takového stalo.

V kanceláři ji nenašel, zůstal po ní jen vzkaz, že se jde osobně pokusit dojednat schůzku s velvyslankyní Azak.

Panel na jejím stole zapípal a rozsvítil se, jak se někdo pokoušel dovolat. Sarek nezaváhal a posadil se na její místo, aby mohl přijmout hovor, ani ho nenapadlo, že by to mohlo být něco soukromého. Soukromé hovory byly přísně zakázané, přirozeně předpokládal, že toto nařízení všichni dodržují. Proto když se na obrazovce ukázal obličej muže středního věku, jehož tvář nemohl nikam zařadit, pozvedl tázavě obočí.

„Oh dobrý den,“ pousmál se, „Že bych si spletl stanici? Je tam někde slečna Amanda?“

„Máte-li na mysli mou asistentku, tak ta tu momentálně není.“ 

„Tak to musíte být velvyslanec Sarek!“ vykřikl muž skoro nadšeně, jakoby odhalil nějaké tajemství.

„To očividně jsem a vy jste kdo?“ Kdyby se uměl mračit, tak by se zamračil na obrazovku.

„Doktor Tomis,“ představil se, „Mohl byste předat Amandě vzkaz?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď, „Řekněte jí, že další návštěvu u Jacka jsem naplánoval na pátek odpoledne, konkrétně na sedmnáctou hodinu. Byl bych, ale řád kdyby dorazila o něco dřív, abychom si ještě mohli před tím pohovořit,“ zvedl pohled od zápisníku, nebo něčeho podobného do čeho se díval, když mluvil, „Nezapíšete si to?“

„Není nutné, budu si to pamatovat,“ odpověděl. Žasl s jakou samozřejmostí někteří lidé jednali a to se o vulkáncích neslo, že jsou namyšlení a arogantní. Jestli takový byl Sarek, jakožto vulkánec, tak jaký byl tento muž.

„Jistě, vulkánská paměť. Někdy bych rád nějakého vulkánce podrobil psychiatrickému vyšetření,“ přimhouřil oči a upřel je na Sareka, jakoby se chystal konkrétně k jeho vyšetření.

„Je krajně nepravděpodobné, že se něco takového stane. Ještě něco?“

„Ne to je vše, snad jenom...,“ Nenechal muže domluvit, jeho „to je vše“ byl pro vulkánce signál, aby vypnul komunikaci. Neměl ani tu nejmenší potřebu se s doktorem Tomisem bavit, zato by si moc rád promluvil s Amandou.

°°0°°

Nakoukla do zahrady skrz mříže. Nebyla tam jediná známka po tom, že by tu v posledních nejméně dvou měsících vůbec někdo byl. Tráva byla vysoká, nesešlapaná, keře a stromy byly neudržované a všude bylo zhasnuto. Některé kultury měly zajímavý náhled na diplomatické vztahy a svou roli ve federaci.

Zamračila se. Tohle bylo zbytečné, jen tu ztrácela čas, tak to vzdala. Zvedla hlavu a podívala se na slunce, které zrovna vystoupalo přesně nad její hlavu. Bylo poledne, nejlepší čas dát si něco malého k jídlu a pak se vrátit do kanceláře.

Zamířila do malého občerstvení, kde prodávali domácí pečivo a skvělou horkou čokoládu. Zároveň se tam mohla setkat s Monikou a několika dalšími ženami, které pracovaly stejně jako ona na ambasádách roztroušených všude v okolí. Byla to skupinka příjemných lidí a nejen lidí, se kterými si vždycky měla co říct. Taky by se tam mohla informovat jak sjednat schůzku s Azak.

U pultíku si objednala vanilkovým krémem plněné rohlíčky a velký hrnek čokolády a s tím v rukou zamířila ke stolku v rohu, kde se bavila skupinka žen. Smály se, většina z nich divoce gestikulovala a některé kolem sebe prskaly drobky, Sarek by řekl, že se chovají nevhodně svému povolání a věku. Usmála se představě vulkánce jak tohle prohlašuje, v poslední době se jí zas a znovu do mysli v krádaly podobné obrazy Sareka, jak říká nebo dělá to a to.

„Zdravíčko děvčata,“ přisedla si, „Nevíte nějaká jak najít velvyslankyni Azak? Trápím se tím už třetím týdnem,“ zeptala se rovnou a zakousla se do rohlíčku. Celý stůl ztichl jakoby řekla něco nepatřičného. Pozvedla oči od jídla, nechápala co se děje.

„Nač to potřebuješ vědět?“ zeptala se Monika rezervovaně. Byla jakousi nejmenovanou velitelkou celé té malé skupinky.

„Sarek se s ní....,“ začala, ale byla přerušena Moničiným uchechtnutím.

„Tak on už je to jen Sarek,“ ušklíbla se. Ostatní kolem stolu jen klopily pohled, nebo dělaly, že se jich to vůbec netýká.

„Odjakživa je to Sarek, předpokládám, že je to jméno, které mu dali rodiče,“ odpověděla neméně štiplavě. Pomalu jí začínalo docházet, oč tu jde, jen zatím nemohla uvěřit, že by byly Monika a ostatní tak krátkozrací a snížily se k podobnému chování.

„Nevím proč řešíš problém s Azak, stačí mu jen vykouřit a on na to zapomene. Nebo na vulkánce to neplatí?“ pozvedla obočí v dokonalé parodii na typické vulkánské gesto. Amanda nemohla uvěřit vlastním uším, taková zášť jaká byla cítit ze slov ženy, o které si začínala myslet, že by mohla být její přítelkyně, byla neskutečná. 

„Do toho s kým jsem nebo nejsem, tobě nic není,“ odsekla docela vztekle, nedokázala se ovládat. Měla prostě potřebu Sareka chránit, i když nebyl nikde nablízku.

„Ne, není, jenže ty se taháš s... vunkáncem,“ znělo to jako nadávka toho nejhoršího řádu, „Oni jsou divní, všechna ta jejich nadřazená arogance, jejích přístup k ostatním rasám. To jak si myslí, že jen oni vědí nejlépe co jak udělat.“

„Kde se v tobě bere všechna ta xenofobie? Copak jsme zaostalé opice, abychom takhle smýšleli od jiných rasách?“

„To máš pana vulkánce?“ ušklíbla se, „Protože oni zvlášť mají co povídat. Víš vůbec, jak je složité dostat vízum na vulkán? To už se spíše dostaneš do delta kvadrantu.“

„Nebudu poslouchat, jak tu urážíte Sareka a jeho kulturu. Na to nejsem zvědavá,“ vztekle skoro hodila rohlíček na talíř, „Denně pracujete mezi desítkami jiných ras, kdo má takovou příležitost? Možná by si na vás vaši zaměstnavatelé měli dát větší pozor. A možná bych jim to já měla říct.“

„Netušila jsem, že si taková podlá donašečka.“

„Být upřímný a poctiví, to mě naučil Sarek,“ odsekla. Musela rychle opustit kavárnu, jinak by se asi snížila k násilí. Jen málo věcí jí dokázalo skutečně zvednout žluč, urážení a napadání lidí, které měla ráda, mezi ně patřilo. Všimla si, že u Sareka je na to obzvláště citlivá.

Po cestě k ambasádě si koupila tři kopečky jahodové zmrzliny na uklidnění, už si nelámala hlavu s váhou, Sarek jí i za tak krátký čas přesvědčil o tom, že pro něho není vzhled důležitý, a na velvyslanectví se pak dostavila s o hodně lepší náladou, dokonce skoro zapomněla na incident v kavárně. Neměl proti tomu, že zas uvidí Sareka valný význam.

„Sareku,“ podivila se jen, co vstoupila do své kanceláře. Seděl za jejím stolem, oči zavřené a ruce sepnuté do stříšky. Otevřel oči, byly chladné, a povstal.

„Neřekla si mi, že navštěvuješ Jacka Harverd v léčebném komplexu Šťastné srdce.“ Obešel stůl a postavil se před ní, takže jí zásadně převyšoval a nutil jí zvednout k němu hlavu. Vždycky když tohle udělal, připadala si hrozně bezvýznamná proti němu. Drobná, obyčejná pozemšťanka.

„Jak ty o to víš?“ vystartovala po něm. Napadl ji jen jediný způsob, jak by se mohl o jejích návštěvách dozvědět a ten se jí vůbec nelíbil.

„To je myslím irelevantní,“ odpověděl klidně, sepjal ruce, takže mu je dlouhé rukávy hávu zakryly. Vypadal jako socha při své výšce, nehybnosti obličeje a dokonale upraveném zevnějšku. Skoro děsivě démonicky.

„Prohlížel sis můj počítač?“ přesunula se ke své konzoly a začala kontrolovat soubory, „Poslechl si moje zprávy? Nebo si prostě jen slídil po hospodách a sháněl drby?“ Nevěřila, že se opovážil takhle zasáhnout do jejího soukromí. Vždy si myslela, že vulkáncům na soukromí záleží víc, než kterékoliv jiné rase ve vesmíru.

„Neudělal jsem nic z toho, z čeho mě obviňuješ. Nikdy bych si nedovolil zasahovat do tvých osobních věcí a to ani, kdybys byla moje žena. To mi nepřísluší“ ohradil se přísně, „Pan Orlan se na dnešním obědě zmínil, že tě viděl na klinice a po návratu do kanceláře jsem přijal hovor od doktora Tomise.“

„Na to si neměl právo!“ vykřikla a namířila na něho prstem. Měla vztek, cítila se ukřivděně a zrazeně.

„Byla to jen náhoda. Nepředpokládal jsem, že přijímáš na pracovní konzoly osobní hovory,“ odpověděl logicky, jak jinak taky.

„Nechtěla jsem, aby o tom věděla Aia a ty taky. Nesouhlasili byste s tím a ty bys mi to určitě zakázal, tomu jsem chtěla předejít.“ Násilím se donutila trochu uklidnit, nevypadalo to totiž, že by na vulkánce měl její hněv nějaký vliv. Dál byl dokonale klidný a kromě rtů se mu v tváři nepohnul ani sval, vlastně ani on sám se nijak nehnul. Jen jí pozoroval tmavýma očima.

„Máš pravdu, nesouhlasil bych s tím, protože mi přijde nelogické stýkat se s mužem, který tě týral a choval se k tobě hrubě,“ souhlasil, „A ano, možná bych řekl něco, co by ti znělo jako zákaz, jelikož má kultura a komunikace je jiná než tvoje, ale nehledě na to, že si moje... družka, pořád si svobodná bytost z vlastní vůlí, která činí vlastní rozhodnutí a já nemám právo ti něco zakazovat. Můžu jen projevit nelibost a obavy. To je vše.“

Povzdechla si a přejela rukou po obličeji, jaký by mělo smysl po takovém proslovu s ním vůbec ještě debatovat. Možná by se mu mohla pokusit vysvětlil, že i pouhý jeho zájem o její bezpečí ji irituje, protože si připadá jako dítě, jenže si dovedla představit, jak by na to zareagoval. Pozvedl by obočí, řekl, že její jednání je emocionální a jeho obavy, že jsou přirozené vzhledem k povaze jejich vztahu. Proti logice, kterou vyznával, se nedalo bojovat emocemi, nebo přinejmenším ne tak jak to zatím zkoušela.

„Amando.“ Zvedl hlavu za hlasem. Stál opět nad ní, už ne tak hrozivý jako předtím. Kdy se k ní přiblížil, si nedokázala uvědomit, prostě jakoby se tu najednou zjevil. Snažila se nemračit, mít neutrální tvář, ale nedařilo se jí to, cítila, jak se jí krčí čelo.

Zvedl dva prsty, tak jak to udělal před časem ve vozidle. Zaváhala, tak jako předtím, nevěděla, co přesně to gesto znamená, jestli má nějaký lidský ekvivalent, ale každopádně to bylo něco osobnějšího, než klasický pozdrav nebo v zápěstích překřížené ruce, pozdrav mezi příbuznými.

S nádechem se zbavila všech zbytečných obav a přitiskla svoje dva prsty křížem přes jeho. V očích se mu zableskl úsměv a nejen to. Měla nejasný dojem něčeho neurčitého, ale příjemného, co jakoby se vznášelo kolem jejího těla, nebo možná mysli. Vulkánci byli telepati, kteří potřebovali pro spojení myslí tělesný kontakt, to se učil každý už na škole, mohl Sarek třeba i nechtíc přenášet tímto dotykem něco ze své mysli?

„Nepleť si zdánlivě silně patriarchální uspořádání naší společnosti s nějakým vězením pro ženy,“ mluvil neobvykle měkce, skoro by si troufla říct, že něžně a láskyplně.

Propletla prsty jejich rukou, bylo jí to tak daleko příjemnější, než jeho způsob dotýkání. Nebránil se, dokonce ani nespokojeně nepozvedl obočí, naopak stiskl mírně její dlaň. Vypadalo to, že se mu lidský způsob neverbální komunikace začíná líbit.

„Já tohle vím,“ povzdechla si, „Jenomže když se o mě strachuješ, když se staráš o to, co dělám, tak mám dojem, že mě omezuješ. Budu dělat chyby, možná návštěvy kliniky je jedna z nich, ale jsou to moje chyby a já si je chci udělat, abych se z nich mohla poučit. Možná je to rozmar devatenáctileté holky, jenže pořád je to můj život.“

„Nemyslím, že moudrost nutně přichází s věkem,“ jeho oči se znovu pousmály, „Máš ale pravdu v tom, že by si měla dělat vlastní chyby, už budu jen pozorovat z povzdálí tvoje počínání,“ zvedl prsty, když chtěla zaprotestovat, „pozorovat, ne zasahovat, to je rozdíl,“ pustil její ruku, buď mu to bylo už nepříjemné, nebo mu to přišlo příliš osobní, „Doktor Tomis chce, aby si přišla v pátek v sedmnáct hodin, lépe však prý o něco dřív. Chce si s tebou promluvit. Pokud smím, rád bych ti nabídl doprovod, čistě jako emocionální podporu.“

Mírně se zasmála, bylo legrační, jak to řekl, jakým tónem, a příjemně zároveň. Přikývla.

„Fajn, ale musíš mi slíbit, že nebudeš do ničeho zasahovat,“ poklepala ho ukazováčkem do hrudi a zatvářila se tak přísně jak jen dokázala. Pozvedl lehce obočí, trochu v údivu, trochu nespokojeně.

„Vynasnažím se být nenápadný,“ přislíbila.

°°0°°

Sjel pohledem po bílých stěnách doktorovi kanceláře. Uvažoval ,jestli má bílá barva na lidi pozitivní vliv, předpokládal spíše, že to budou odstíny zelené a tmavě hnědé, což byly barvy přirozeného pozemského prostředí, ze kterého lidé pocházeli. Na vulkánce měli uklidňující vliv světle hnědé a pískové odstíny, tedy barvy přirozeně se vyskytující na Vulkánu.

„Netušil jsem, že si přivedete doprovod,“ řekl doktor Tomis a spočinul na vulkánci dlouhým pohledem přimhouřených očí. Sarek jen mírně pozvedl obočí, téměř neznatelně, jinak nedal najevo, že by si vůbec doktora více všiml. Skoro by se zdálo, že stěna za Tomisovími zády je daleko zajímavější.

„Nehodlám ho vodit za Jackem, je tu jen, aby mě podpořil,“ odpověděla poklidně Amanda. Podle jejího hlasu a postoje těla poznal, že se k doktorovi chová s odměřenou uctivostí, asi si ho zrovna neoblíbila. On sám neměl na muže žádný názor, nedostal zatím dostatek informací, aby si mohl nějaký vytvořit.

„Je vidět, že je vám opravdu velkou podporou,“ souhlasil doktor s téměř nepostřehnutelnou známkou ironie. Nechápal proč tak muž reaguje, byl přeci zde se svou družkou, podporoval jí v jejím snažení, i když ho neschvaloval. Podle lidských a vulkánských měřítek se choval víc než uspokojivě.

Přesto obrátil hlavu k Amandě ve snaze zjistit, co si ona myslí, ale nedalo se to poznat. Tvářila se skoro stejně neutrálně a bezvýrazně jako mladá vulkánka. Jak moc teď toužil po mentálním spojení mezi nimi, aby se mohl jen natáhnout, dotknout její mysli a zjistit jak se cítí. Nebo alespoň moci položit jí dlaň na ruku a skrz tento nedostačující dotek vnímat jí samotnou, jenže to vulkánské kodexy přísně zakazovaly.

„Ano je, neumíte si představit jakou,“ odpověděla mu na to Amanda. I její prohlášení by se dalo považovat za ironii, kdyby nebylo řečené s takovým, pro člověka nepřirozeným klidem. Nevyznal se v tom.

„Tak to je moc dobře. Víte docela se mi hodí, že jste tu oba dva,“ předklonil se a opřel o stůl, „Nechci se plést do vašeho soukromí...“

„Pak to tedy nedělejte,“ nemohl si pomoct a musel na tuto nelogickou konverzační větu zareagovat. Výsledek byl víc než uspokojiví, doktor na chvíli ztratil niť a překvapeně zamrkal, zatímco Amandě zacukaly koutky. Jí to zjevně pobavilo. Malé plus navíc, jelikož to nezamýšlel.

„Ehm jistě,“ odkašlal si, „To o čem jsem chtěl mluvit se ani tak netýká Jacka, jako vás dvou. Jsem si jist, že pro vás musí být velice obtížné skloubit vaše kultury.“

„Daří se nám to myslím velice dobře,“ přerušila ho tentokrát Amanda a zamračila. Stejně jako on sám zřejmě tušila k čemu doktorova slova pomalu, ale jistě směřují. Na rozdíl od emocemi zmítané pozemšťanky si Sarek zachoval dokonalý odstup, připravený na cokoliv co přijde.

„Tomu věřím,“ usmál se doktor, „Přesto vaše kultury jsou zásadně odlišné, člověk se potom podivuje jak dokážete dělat vzájemné kompromisy.“ udělal rukama neurčité gesto.

„Vím přesně, co se tu snažíte říct a při vší úctě, kterou chovám k lékařskému povolání, nemám v plánu to poslouchat,“ nevydržel to tak dlouho jako Amanda, i když doufal a věřil, že to snese, možná jeho emoce nebyly v případě jejich vztahu tak kontrolované, jak doufal. Vstal, urovnal si límec a mírně se uklonil, spíše jen tak pro formu.

„Teď mě omluvte, odcházím, ty ženo, tady můžeš zůstat,“ řekl Amandě kdyby se i přes to všechno chtěla zúčastnit setkání s Jackem Harverdem. Nehodlal jí v tom bránit, jelikož se zdálo, že je to pro ni z mnoho důvodů velmi důležité.

Aniž by čekal na odpověď od kteréhokoliv z nich, opustil místnost. Rychle prošel neosobně bílými chodbami, které by člověk nenašel ani ve vulkánské nemocnici, až do vstupní haly a ven do chladného a vlhkého vzduchu. Přehodil si roucho přes rameno, důkladně se zachumlal do několika vrstev látky a zároveň svou mysl odvedl od pocitu chladu pronikajícímu mu do těla. A nebyl to jen chlad okolního vzduchu, ale také chlad znepokojení nad reakcemi lidí v jeho okolí. Od vulkánců se dočkal, až na jedinou výjimku, nezájmu, případně nezaujaté tolerance, ale lidé byli daleko agresivnější. Obával se toho, co mohla zažívat Amanda a zejména skutečnosti, že by jí to mohlo zastrašit.

Posadil se na lavičku u fontány, zavřel oči a nechal zurčení vody uklidnit jeho myšlenky, stejně jako je uklidňovala některá hudba.

„Sareku?“ Otevřel oči a pozvedl pohled k ženě nad sebou. Amanda se nad ním skláněla, trochu nervózní a zdráhavá, asi ho nechtěla vyrušovat. Rychle si uvědomil, že byla vevnitř třicet devět minut, tedy, že skutečně navštívila Jacka Harverd.

„Neruším? Můžu si sednout?“

Pokynul jí rukou k místu vedle sebe. Urovnala si krátkou sukni, tak aby si ji nezmačkala a posadila se, kabelku položenou v klíně.

„Zdálo se mi, že tě doktor Tomis naštval,“ promluvila po skoro dvou minutách mlčení, kdy zřejmě uvažovala co říct.

„Nenaštval mě, zlost..,“ začal, ale byl přerušen její zvednutou dlaní.

„Je emoce, emoce jsou nelogické a proto je vulkánci potlačili, já vím,“ povzdechla si, „Když nesmím říct naštval tak co třeba „donutil k negativní reakci“, vyhovuje to víc?“

„Dalo by se to tak nazvat, ano,“ souhlasil nanejvýš neochotně. Nepřikládal její zjištění vyvinutému smyslu pro vcítění, který čas od času projevovala, nýbrž faktu, že zareagoval prudce a nelogicky.

„Vím, co nám chtěl říct, chtěl začít poukazovat na naše rozdíly, na to, že nejsme kompatibilní a podobné nesmysly. Není to poprvé, kdy mi tohle někdo řekl, vlastně zatím každý, snad s výjimkou Aiai, mě od našeho vztahu odrazoval. Chci, abys věděl,“ položila mu ruku na zápěstí, neucukl, nechtěl jí přerušit v jejím monologu, „že se o ně nestarám. Je mi jedno, co si lidé povídají, já s tebou ráda trávím čas, miluji tě a pokud se někdy rozejdeme, pak to nebude kvůli nesnášenlivosti nějakých tupých ignorantů.“

Vyprostil svou ruku zpod její. Nechtěl, ale výchova byla silnější než on, nedokázal překonat tradice, zvyky a kodexy, které jeho národ budoval staletí, během několika týdnů. A ani to do budoucna neměl v úmyslu.

„Já myslím, že je to lidský problém,“ projevil svůj názor, „Mezidruhové svazky nejsou ve vesmíru ničím neobvyklým, vulkánci se s míšenými jedinci, potomky takových svazků, setkali. To jen vy lidé jste zatím ve vesmíru nováčky, tak vás to překvapuje. A přiznávám,“ mírně sklonil hlavu, „že ani mi vulkánci nemáme žádné... osobní zkušenosti. Náš způsob života poskytuje takovým svazkům jen velmi málo prostoru se rozvinout. Většinu lidí naše zdánlivá bezcitnost a absolutní logičnost odradí a pak jsou tu i jiné okolnosti.“

„Pak tedy musíme jít všem dalším příkladem a nebát se překážek,“ prohlásila hrdě s úsměvem. Pozvedla ruku v gestu, které už jí několikrát ukázal, ale pokaždé měl dojem, že je z jeho používání spíše zmatená a nesvá, než aby ho byla schopná přijmout za své. Teď to ale asi bylo jinak. Mírně přikývl na souhlas s jejími slovy a gesto jí opětoval. Skrz dotek jejich rukou cítil její vědomí a nesmírně ho to uklidňovalo, připadal si kompletní.

„Už by si mi měl konečně říct, co to znamená, než to použiju někdy, kdy se to nebude hodit,“ zamumlala tlumeným hlasem a se smíchem, který se odrážel i na její tváři.

„Je to, řekněme, ekvivalent lidského polibku,“ vysvětlil po krátkém rozvažování, „Projevujeme si tak intimní náklonnost i mimo striktně soukromá místa. Kdybychom byli mentálně propojeni, mělo by to větší význam, ale pro mě je to uspokojivé i tak.“

„Pro mě taky,“ přejela prsty po hřbetu ruku k zápěstí a zase zpět, „O tomhle mi musíš tolik říct, protože to pořád nechápu.“

„Možná,“ odpověděl trochu zdráhavě. Stále nechtěl otevírat otázku vulkánských partnerských vztahů, nevěděl, jestli už nadešel vhodný čas říct jí o jejich nejdůležitějším aspektu.

Mírně přikývla, trpělivá a snad i smířená s jeho vyhýbavostí.

„Tak možná někdy jindy,“ pousmála se trochu sklíčeně, ale i tak byl pohled na její tvář nadmíru estetický, „Večeři?“ navrhla.

Jen přikývl na souhlas, jak by taky mohl odmítnout.