5. kapitola

Zlatý domove

Z bezvědomí jsem se probral až v nemocnici v Londýně. Od lékaře jsem se dozvěděl, že kulka mi zasáhla rameno,ale neporušila ani kost ani nervy, nebo šlachy, což jsem si už dávno sám zjistil jednoduchým testem stištění dlaně. Také mi řekl, že mě z kulkou v rameni převáželi až sem do nemocnice, protože venkovský lékař si s podobným zraněním nevěděl rady, tak mě jen nadopoval sedativy a poslal pryč. Nic jsem mu nevyčítal, naopak jsem byl rád, že mě nechal v rukou profesionálů.
Kvůli velké ztrátě krve jsem byl na lůžku mimo sebe celé dva dny a měl jsem zůstat ještě nejméně týden, i když mladý doktor vyhrožoval ještě delším pobytem.
Jenže to já si nemohl dovolit, chtěl jsem jít za Holmesem, abych si s ním všechno vyjasnil a taky se dozvěděl, co se stalo, než jsem vpadl na scénu a jak to celé dopadlo.
Když mě přišel navštívit sám Mycroft, to bylo samo osobě podezřelé, tak mi sice pár odpovědí dal, ale utvrdil mne v tom, že musím neprodleně domů. Řekl mi, že Adlerová ukradla dokumenty a vymohla si za ně od státu tučné výkupné, což všechno se stalo jen proto, že Holmes místo, aby se pokoušel zabránit jí v útěku, se pro mě vrhl do vody. Nepoznal jsem tenkrát, jestli to mě nebo Holmesovi Mycrof vyčítal, ale důrazně dodával, že vyšší místa jsou na Holmese rozezlena a s šlechtickým titulem – zejména to zdůrazňoval, protože měl už delší dobu podivnou tendenci protlačovat Holmese do vyšších kruhů – se může Holmes prý na delší dobu rozloučit. Bylo by asi marné mu vysvětlovat, že jeho mladší bratr o titul nestojí. Prozradil mi také, že Norton zemřel, zabil jsem ho, ale byl jsem za to stíhán ve zkráceném řízení, určitě ovlivněném Mycroftovými kontakty, a bylo uznáno jako přiměřené sebeobrana. Nebylo to sice poprvé, co mou rukou zemřel člověk, nebyl jsem jen lékař, ale i voják, to ovšem neměnilo nic na faktu, že na mých rukou byla další krev.
Když odcházel, ještě mi řekl, že bychom si to měli s Holmesem vyříkal hezky od plic a z očí do očí, což mě utvrdilo v domněnce, že už delší dobu ví o Holmesově náklonnosti ke mně a možná právě proto byl při našem posledním setkání ke svému bratrovi tak příkrý.
Holmes mě navštívit nebyl a já nevěděl, jestli je to projev toho že se mnou nemluví, nebo prostě jen jeho povaha, ve které nebylo přehnané se starání o lidi. Už několikrát jsem zraněn byl, vždycky se jen spokojil s faktem, že žiji a uzdravím se bez vážných následků. To za jak dlouho, nebo jak bolestivě a nepříjemně, už ho nezajímalo.
I tak jsem si hned další den po Mycroftově návštěvě vymohl revers z nemocnice a vydal se urychleně domů.
Byl jsem sice zesláblý jako moucha, ruku jen z části pohyblivou jsem měl uvázanou v šátku a při holení jsem musel zkonstatovat, že, s těmi šedofialovými kruhy pod očima a hlubokými vráskami v povadlém obličeji, vypadám jako mrtvola už delší dobu ležící v márnici, jenže nic z toho mě nezabránilo vrátit se za Holmesem.
Sotva jsem se stačil vysoukat z drožky na chodník před náš byt na Baker Street, když mě div nepovalila paní Hudsonová, jak se mi vrhla se slzami štěstí v očích do náruče. Brečela tak moc, že jsem jí musel vmanévrovat dovnitř a až do kuchyně, protože by tam jistě netrefila a nechat jí chvíli na svém nezraněném rameni vybrečet. Až když jsem si byl naprosto jist, že tam někde neupadne v mdlobách, vyšel jsem nahoru za Holmesem.
Před dveřmi jsem přeci jen chvilku zaváhal, zevnitř se totiž neozýval jediný zvuk, ani hra na housle, ani gramofon, nebo třeba cinkání chemických baněk či lžičky v šálku. To znamenalo že můj přítel sedí bez hnutí u krbu, nebo na pohovce a nemá dobrou náladu.
Vešel jsem do pokoje, kde bylo všechno přesně tak, jak jsem očekával. Nepřivítal mě jen obvyklý nepořádek a nevyvětraný kouř z příšerného námořnického tabáku, kterým si Holmes pěchoval dýmku, ale i sám slavný detektiv skroucený v křesle u krbu.
Vyskočil jak píchnutý šídlem, když uslyšel, že jsem otevřel dveře.
„Watsone! Vy jste tady,“ znělo to skoro překvapeně a to jistě poznal moje kroky na schodech. „Jak je paní Hudsonové?  Už se konečně uklidnila a přestala brečet natolik, aby mi uvařila čaj?“ zeptal se sice bezstarostným tonem, ale taky bez jediného záchvěvu citu.
„Jak víte, že brečela?“ Pustil jsem se do naší malé hry, abych uvolnil stísněnou atmosféru, která mezi námi panovala.
„Slyšel jsem ji vzlykat až sem nahoru a máte promočené pravé rameno saka,“ ukázal dlouhým prstem na moje pravé rameno, načež ho směřoval na levé, obočí mu vystoupalo kousíček nahoru v otázce.
„Zasáhlo to jen kůži a svaly,“ odpověděl jsem na jeho nevyřčenou otázku. Stále ještě slabé nohy mě neudržely moc dlouho stát na jednom místě, takže jsem si sedl dřív, než bych se tu začal potácet. Ztráta krve je opravdu nepříjemná. Odkudsi zpod křesla se vynořilo buldočí štěně, na které jsem skoro zapomněl a s radostným kničením se mi dralo na klín. Zvedl jsem si ho na kolena, rád, že alespoň někdo v téhle místnosti mě tak nadšeně vítá.
„Povězte mi, Holmesi, co všechno se stalo, než jsem byl postřelen a jak to,že jsem se probudil až v Londýně?“ položil jsem nejprve tyhle dvě otázky, protože k tématu nás dvou jsem se chtěl dostat až s čistou hlavou nezatíženou žádnou záhadou.
„Během svojí procházky,“ začal vysvětlovat, ale nesedl si do svého křesla, jak měl vždy ve zvyku, naopak zůstal stát u krbu v poměrně velké vzdálenosti ode mne, „jsem uvažoval o na... případu. Nemohl jsem se moc soustředit, ale něco mi našeptávalo, že už znám odpověď. Trklo mě to teprve, až když jsem v podstatě jen okrajem mysli postřehl důstojníka s dokumenty a Nortona, jak kolem mě kráčí ulicí. Až tehdy mi došlo, že ač nebylo odpoledne, když jsme ohledávali mrtvého, moc velká zima, měl rukavice a navíc naprosto čisté, nezablácené boty a to přitom, když jsme spolu ani ne před půl hodinou mluvili, měl je znečištěné běžným používáním. Proč by si někdo vprostřed dne převlékal boty? Musel je mít promočené a zablácené od toho, jak proběhl bažinou při zakrývání svých stop,“ vzal do ruky drobnou sošku madonky, která pocházela z jednoho z našich a případů a začal jí převalovat v neklidných prstech, „A proč by si oblékal rukavice? Měl na rukách popáleniny a věděl, že bych si jich všiml.“ Odložil sošku a naopak si složil ruce za záda.
„Vydal jsem se za ním, abych předešel loupeži a zřejmě i další vraždě. Když jsem doběhl na místo činu, už se tam o zbraň s Nortonem prala Adlerová, na zemi přitom ležela obálka z dokumenty. Sebral jsem jí a zvažoval, jak se nejlépe vrhnout mezi bojující, abych neskončil z hlavní v obličeji, když ho zneškodnila jednou pěknou ránou na solar plexus a vyřadila ze hry a vrhla se na mne. Udělala chybu v tom, že mu nevzala zbraň. Jemu by znemožnila vás postřelit a se mnou by měla snazší pořízení, i když i tak...,“ nedokončil, jen se mírně zamračil, „Zbytek už znáte.“
Na to, jak dostal důstojníka tak daleko mimo město jsem se ani ptát nemusel, kus cesty ho muž jistě následoval bez obav, protože byli přeci na stejné straně barikády a dál ho jistě popohnal zbraní vtisknutou do žeber.
„A Norton?“ vyptával jsem se dál.
„Ten skutečný zemřel před deseti lety, kdo byl muž, se který jsme se setkali, se prozatím neví. Nejvíce mě na tom štve, Watsone, že už jsem ho asi před rokem jednou potkal a nepřipadalo mi na něm nic podezřelého. Sice jsme se střetli jen na pár okamžiků a prohodili jen několik slov, ale měl jsem něco poznat,“ zamračil se, dělalo mu to starosti, ale já věděl, že přijde totožnosti toho muže na kloub, to by nebyl on, kdyby se o to nepokusil. Byl jsem si jist, že už teď začal pátrat,“ Faktem ale je,“ pokračoval, jakoby se nikdy neodmlčel, „že věřil stejnému účetnímu jako sir Compton,“ trhaně se pousmál, „Dokonce i zločinci potřebují pomoc s účty.“
„Jak se ale dostal až do tak vysokých míst?“ byl jsem šokován.
„Dobrá otázka. Mycroft zuřil, řádil a budou podle všeho padat hlavy. Ne však ta jeho,“ další nervózní úsměv, „Bez něho by se vláda zhroutila.“
Přikývl jsem, neměl jsem důvod mu nevěřit, protože už dávno jsem věděl že Mycroft rozhodně jen nepočítá čísla, de facto se k tomu opakovaně přiznával třeba zadáním tohoto případu, jenom nikdy neřekl přímo a nahlas, že pracuje v tajných službách, možná i něco víc.
Přešel jsem k dalším otázkám.
„Prý jste nechal Adlerovou utéct i s dokumenty,“ povstal jsem, buldoka nechal sedět na svém křesle a přistoupil o krůček blíž k jeho, nad krbovou římskou shrbenou postavou, „a to kvůli mně.“
„Byl jste postřelen a topil jste se,“ prudce se ke mně obrátil, „John Watson je jen jeden, státních tajemství a tajných dokumentů jsou stovky,“ vysvětlil se svým typickým smyslem pro humor. Obešel mě, přešel ke svému stolu, kde se roztržitě zastavil. Cosi z něho zvedl, vypadalo to jako svazek novinových ústřižků, kterých se všude kolem povaloval desítky.
„Během doby, co jste byl v nemocnici, jsem vám hledal byt. Našel jsem několik takových, kam si budete moct vzít psa.“ Aniž by se pořádně otočil, natáhl ke mně ruku s novinovými výstřižky.
Začalo se mi špatně dýchat a zraněním to nebylo.
Přišel jsem sem s tím, že si spolu promluvíme, vysvětlíme si všechno co je třeba, včetně našich vzájemných citů a věcí co z nich vyplývají. Byl jsem dokonce odhodlán začít mluvit o intimních věcech fyzické povahy, kdyby na to přišla řeč a já si byl jist, že by přišla, protože to byl přinejmenším můj hlavní problém, ale teď při pohledu na jeho gesto, kterým mě de facto vykazoval z domu, se mě zmocnil vztek.
„Jak se opovažujete?“ skoro jsem zašeptal, jak jsem vztekle tisk zuby k sobě. Překvapeně se po mě ohlédl. Takový tón, ani takové věty ode mne neznal, občas jsem mu v legraci řekl, že s ním není k vydržení a ano už jsme se mnohokrát pohádali, as s takovým vztekem jsem k němu nikdy nepromlouval
„Stojím vám už roky věrně po boku, nasazuji život,“ pro zdůraznění svých slov jsem pozvedl zraněnou ruku, „Nechávám se pravidelně zasměšňovat a urážet. Snižujete mojí inteligenci na každém kroku, sice trochu právem, protože jste geniální, ale děláte to hrubým způsobem. Navíc na mně bez mého vědomí testujete uspávací prostředky, taháte mě po bažinách, kde mě zaživa žerou pijavice, nebo po střechách jedoucích vlaků, ze kterých málem spadnu. A vy se opovažujete mě po tom všem vyhodit?!“ s každým novou výčitkou jsem zvedal hlas, takže ke konci už jsem křičel, jak nikdy předtím. Srdce mi bušilo námahou a čelo se mi orosilo studeným potem, potřeboval jsem si zase sednout, ale překonal jsem to a čelil mu jako muž.
„Já jsem myslel,“ byl mým výbuchem vzteku a křikem vyvedený z míry, „že se mnou už nebudete chtít bydlet, potom, co se stalo...,“ nechal větu sugestivně nedokončenou.
„Podívejte, Holmesi,“ začal jsem už o poznání klidnějším a hlavně trochu konejšivým tónem, „v tom hotelu jsem uvažoval o nás dvou, chtěl jsem si s vámi promluvit a proto jsem vás také šel hledat. Teď v nemocnici,“ přešel jsem k němu na dva kroky, dál by mě nepustil, „jsem uvažoval i ze společenského, morálního a... medicínského hlediska,“ semkl rty a skrčil čelo, jak se mu zřejmě nelíbily moje myšlenky, ale já si nemohl pomoci. Musel jsem o tom, co Holmes cítí, co zřejmě i já cítím uvažovat i z hlediska společnosti a poznatků medicíny, které byly o mužích sexuálně zaměřených na jiné muže sesbírány. Nebylo to rozhodně nic moc lichotivého, protože to bylo považováno za vážnou duševní nemoc, která se léčila dost drastickým způsoben. Navíc to bylo trestné, ale to už byla jen drobnost, protože za věci, které jsem v minulosti s Holmesem podnikl, bych dostal dohromady tak dvacet let.
„Deduktivní metodou jsem dospěl jen k jednomu,“ trochu úzkostně, ale snad i mile jsem se usmál, „že je mi jedno, kdo, včetně práva a medicíny, co myslí,“ uvolnil se, když to slyšel, „Poutá mě k vám Hol.... Sherlocku cit tak hluboký, že už to nemůže být pouhé přátelství. Ne, nevím, jestli je to milenecká láska, ale rád bych to zjistil.“ s výdechem plným uvolnění jsem vypověděl, co mám na srdci a vyčkával, co on na to. Ani po, podle mě, hodně dlouhé době se nezdálo, že nějak zareaguje, vlastně to vypadalo, že tu budeme takhle spolu stát celou věčnost. Rozhodl jsem se to tedy rázně rozetnout.
Naklonil jsem se a přitiskl svoje rty na jeho, ne s vášní a něhou, s jakou jsem líbal Mary, ale spíše s velkou zvědavostí, jaké to bude.
V mnohém se to lišilo, zejména jsem si uvědomil dvě věci, hrubé strniště kolem jeho rtů a fakt, že je Holmes o něco vyšší než já, takže že já se musím trochu vytáhnout, abych k němu mohl.
Nejdříve se zdálo, že mě nechá na holičkách a následně se propadnu hanbou, jenže pak mě jednou rukou objal, rozvážně, ne příliš těsně a polibek mi opětoval. Ani on do našeho spojení nepřinesl něhu, myslím, že toho by nebyl schopen a já bych to u něj ani nehledal. Zato přidal trochu svojí divoké vášně, se kterou se vrhal do řešení případů a stíhání zločinců.
Pustil mě přesně v okamžiku, kdy jsem se chtěl odtáhnout. Dal ruku pryč z mých zad, poskytujíc mi tolik prostoru pro nadechnutí, kolik jen budu potřebovat. Moc jsem ho nepotřeboval, nevyvolávalo to ve mně prudké vzedmutí vášní, jako líbání z ženou, spíše jen takové chvění po těle, které ale nebylo nepříjemné.
„Sherlocku,“ převalil jsem zkusmo po jazyku. Znělo mi to dost divně, vlastně, abych byl upřímný, jeho jméno bylo divné.
„Johne,“ odpověděl se stejným mírným zaváháním, s jakým jsem vyslovil já jeho jméno. Kupodivu i tak obyčejné jméno, jako je „John“ , když prošlo jeho rty a bylo mířeno na mě, znělo prazvláštně.
„Mohu se ještě na něco zeptat?“ přerušil jsem tu intimní chvilku jako prví, ač mne to mrzelo.
„Na cokoliv,“ odpověděl s úsměvem, který bych pojmenoval skoro něžným.
„Co Adlerová?“ vyslovil jsem ještě jednu věc, která mi vrtala hlavou, „Byl si jí vždy fascinován a když si na začátku našeho případu uslyšel její jméno, vyvedlo tě to z míry.“
„To je pravda,“ trochu se zachmuřil, „Byl jsem a stále jsem tou ženou fascinován. Vždyť mě obelstila a to se nepodaří jen tak někomu, ale je to jiný druh fascinace než ten, co si mi stále jako provokaci podsouval. Vlastně,“ koutky mu zacukaly v úsměvu, „až právě tvé narážky, že jsem se do ní zamiloval, mě přivedly na myšlenku uvažovat hlouběji o svých citech a o tobě.“
Přikývl jsem, že rozumím.
„Čůrá ti na boty,“ řekl najednou Holmes bez větší souvislosti na cokoliv, o čem jsme mluvili, takže jsem byl v první chvíli zmaten.
„To štěně se ti právě vymočilo na bačkory u krbu a teď se v tom s přirozeným psím nadšením válí.“
Už mi to došlo, takže jsem se otočil na štěně, vrtající se v mých mokrých bačkorách.
Hned jsem se k němu rozehnal s výkřikem:
„To nesmíš!“ zvedl jsem ho do vzduchu, tak abych mu viděl do obličeje a pokračoval ve výchově, „Loužičky se doma nedělají, jasné? Ty se dělají jen venku na trávníku!“ peskoval jsem ho.
Za zády se mi ozval smích, hluboký trochu štěkavý, pro Holmese tak typický. Opíral se jednou rukou o stůl, druhou měl přitištěnou na břiše a se zakloněnou hlavou se nahlas smál mému počínání. Taky jsem se rozesmál, protože to bylo docela vzácné se společně s ním bavit.
Byl jsem doma.

Předcházející