3. kapitola
Tak to zkusíme
Se zájmem četl dopis od prezidentovy ženy. Poprvé při incidentu na Podzimní večeři spolu promluvili jinak, než zdvořile při nějakém společenském setkání, díky tomu zjistil, že je to velmi perspektivní a zajímavá žena, která si zaslouží jeho pozornost. Samozřejmě ne stejný druh pozornosti, který věnoval Amandě, ale spíše přátelského typu. Ve psaných zprávách, které si vyměňovali, mu přednesla několik velmi zajímavých návrhů, které stály za bližší prozkoumání.
„Vstupte,“ vyzval příchozího, který zazvonil u dveří kanceláře. Nemusel se ani ptát, kdo to je, protože jediný, kdo by se odvážil ho rušit, byla Amanda. A nemýlil se.
Vešla dovnitř s jeho paddem v rukou a mračila se jako by nad něčím usilovně přemýšlela. Hrozně ho zajímalo nad čím, doufal, že se to týkalo toho, co svírala v dlaních.
„Přečteno?“ otázal se s pozvednutým obočím.
„Ano, ale byly to muka,“ zasmála se, „Každopádně to bylo nesmírně poučné.“ Položila padd na stůl tak, aby nebyl moc blízko, ale on na něj dosáhl.
„Je to něco, co čtou děti povinně už ve škole,“ připomněl jí, že to nebyla zas tak převratná a úžasná věc, jak se zdálo, že jí připadalo, když ji padd před dvěma měsíci předával.
„Já vím. Malí inteligentní skřítci,“ přitakala, u jiného člověka by to byla narážka na špičaté uši, ale ona říkal všem dětem skřítci, „Začínám pomalu uvažovat, že vezmu na milost ty překlady opatřené hromadou vysvětlivek.“
„Pokud jste porozuměla jen desetině z toho, pak vás to obohatilo víc, než všechny vysvětlivky, kterými lidé Surakovo dílo... obohatili,“ poslední slovo řekl jen s těžko skrývaným znechucením. Nechápal lidskou potřebu veškeré zajímavé písemnosti celého známého vesmíru překládat do vlastního jazyka a navíc k nim přidávat vysvětlivky, což mělo prý napomoci běžné populaci, aby je lépe pochopila. Pokud chtěl někdo znát něčí kulturu do nejmenších podrobností, musel se naučit její jazyk, to bylo nevyhnutelné.
„Nejsem si jistá, že jsem vůbec něco pochopila. Samo osobě to musí být složité, natož když si člověk není jistý, jestli si to správně přeložil,“ složila si ruce na prsou a znovu se zamyšleně zamračila, „Například nechápu jeho přirovnání mysli k písku. To přeci není logické přirovnávat něco k něčemu.“
„Logické to není, ale je to běžné přirovnání, které se neobjevuje jen u vulkánců. Je to parafráze na to, že ač je mysl jediný celek, je tvořena částmi, které když od sebe oddělíte, ztrácí smysl. A přesto... mohou nadělat škodu,“ předklonil se, opřel ruce o desku stolu a vzhlédl k ní, „Navíc, prakticky vše, co napsal bylo určeno pro tehdejší primitivní obyvatele, kterým chtěl svou filosofii předložit.“
„Takže ta jeho vlastně květnatá řeč měla praktický význam?“
„Ano, tak by se to dalo říct,“ souhlasil.
„Chci o tom vědět všechno,“ prohlásila s rezolutností dítěte, které objevilo novou věc a zároveň s vážností člověka, co ví čeho je nutno si vážit. Kdyby jí v ten okamžik dokázal říct, jak mu je její přístup k věcem blízký, že obohacuje jeho vlastní existenci, jenže na takové věci bylo příliš brzy. Pokud vůbec bude někdy schopen něco takového vyjádřit.
Vstal, napadlo ho, že tohle by mohla být ta správná příležitost. Teď by jí mohl pozvat, jak Swen doporučil, na kávu. Urovnal si roucho, založil ruce za zády a přešel těsně k ní, do uctivé vzdálenosti, ale blíž, než kdy sám inicioval. Vyjma dvou okamžiků kdy se zároveň dotkl jejího těla.
„Pokud byste si o tom chtěla pohovořit, navrhuji, že bychom společně navštívili nějakou kavárnu.“
„Zvete mě na... kávu?“ zopakovala překvapeně a zvláštně se na Sareka podívala. Nechápal její pohled, ale měl dojem, že není zrovna nadšený, dokonce jí možná jeho nabídka urazila.
„Ano, přesně tak, ale pokud jsem vás tím jakkoliv urazil, pak se hluboce omlouvám,“ sklonil mírně hlavu, „Moje pozvání není zastírací manévr pro nějaké postraní úmysly,“ snažil se z toho vykličkovat, aniž by ji urazil.
„Aha,“ vydechla, teď se zase zdála být smutná, „Víte myslím, že to není dobrý nápad. Postraní úmysly nebo ne, jsem vaše asistentka, takže se to nehodí.“
Chtěl jí vysvětlit, že v jeho kultuře to problém není, vlastně naopak. Sňatky mezi učitelem, za kterého se považoval, a studentem, kterým byla Amanda, byly v případě té hrstky nezaslíbených vulkánců docela běžné a tolerované, protože jejich tradice sahala do dávné minulosti.
„Omlouvám se,“ zamumlala, „Budu u sebe, pokud mě už nepotřebujete.“ Kdyby přímo hmatatelně nevnímal její touhu opustit místnost, tak by se skutečně pustil do vysvětlování, takhle jí jen pokynutím ruky propustil
Cítil jasné rozčarování při pohledu na dveře, které se za ní zavřely. Dvakrát se setkal s ženou, která by mohla být jeho družkou po zbytek života a dvakrát byl odmítnut. Statisticky vzato mu vyšlo, že příčinou jejich odmítnutí bude nějaká jeho vlastní vada, protože pouze on byl společným činitelem v obou incidentech a navíc jedna z žen byla vulkánka a druhá člověk, takže jejich vzorce chování byly naprosto odlišné.
Snad problém spočíval v jeho přílišné energičnosti, která byla u vulkánce neobvyklá a vlastně i nežádoucí. Možná byl problém někde jinde, snad i na čistě fyzické úrovni kdy v látkách, které vylučovala jeho kůže sloužících k chemické komunikaci, bylo něco nežádoucího. Jaká byla příčina jeho selhání, bylo irelevantní v tento okamžik. Nyní se musel pokusit napravit škodu, kterou svým unáhleným chováním napáchal a nejlepší cestou, kterou znal byla kontrola a odstup, dokud Amanda nepochopí, že ať smýšlel jakkoliv a doufal v cokoliv, už od toho upustil.
°°0°°
Už podruhé za krátkou dobu seděla na záchodové míse a brečela jako malá hysterická holka, přitom si vždycky zakládala na tom, že nepodléhá špatným emocím a nemá sklony k hysterii.
Vzlykla a vysmrkala se do toaletního papíru, kterého už spotřebovala značnou část. Otřela si oči, na papíře přitom udělala černé šmouhy, v duchu si při pohledu na ně řekla, že už se nebude líčit, nejlépe nikdy.
Napadlo ji, jak mohl být Sarek tak necitlivý, dát jí na několik okamžiků naději a pak ji jí tak surově vzít, bez citu, to si přitom myslela, že vulkánci mají slitování. Znovu se skoro rozbrečela, ovšem tentokrát to potlačila, zdusila slzy ještě v krku.
Pokusila se setřít všechny zbytky rozteklého líčidla, doufala, že úspěšně, protože ani kdyby se chtěla podívat na svou oteklou ubrečenou tvář, neměla by šanci. Vulkánci neměli moc zrcadel, zejména ne na veřejných místech, jelikož fyzický vzhled byl více méně nepodstatný. A jeho neustálé upravování, což pozemšťané dělali často, považovali za nelogické.
Vykoukla ze dveří záchodu na chodbu, nechtěla nikoho v tomhle stavu potka, přinejmenším dokud se nedostane k zrcátku, co měla v kabelce. Zdálo se, že je všude čisto, tak vyšla ven a vydala se rychle chodbou pryč k Sarekově kanceláři, ale měla smůlu. Sotva zašla za roh, skoro se srazila se Soketem, místním léčitelem.
„Dobrý den a omlouvám se,“ zamumlala se sklopenou hlavou, rychle se protáhla kolem vulkánce, jehož obočí už vystoupala kamsi nahoru k výšinám a pokusila se prchnout chodbou. K jejímu neskutečnému překvapení, ba až šoku, ji Soket oslovil.
„Slečno Graysonová,“ zavolal za ni, ovšem klidným, tichým hlasem, který se jí zdál jako zařvání. Prudce se k němu obrátila
„Ano? Potřebujete něco? Mám vám sjednat schůzku s velvyslancem?“ blekotala zmateně a dál se snažila zakrýt to, jak je ubrečená.
„Ne,“ několika dlouhými kroky byl u ní, „Pokud bych potřeboval hovořit se Sarekem, vím, kde jej najdu,“ postavil se kousek od ní do zdvořilé vzdálenosti. Ve tváři byl ještě netečnější než Sarek, nebo než kterýkoliv vulkánec na ambasádě, jelikož léčitelé měli daleko větší kontrolu než ostatní vulkánci. Teď na ni ale shlížel s jasnou zvědavostí vepsanou v očích.
„Dobře, tak potřebujete něco jiného?“ pokusila se o úsměv.
„Vy jste hluboce emocionálně pohnuta a důvodem je Sarek,“ konstatoval, na což Amanda neměla sebemenší odpověď, její šok byl neuvěřitelný. Nejen, že se zcela proti zásadám vměšoval do jejího soukromí, navíc uhodl, odhadl nebo vycítil, co se stalo.
„Já totiž víte...,“ zarazila se, jelikož opravdu nevěděla, co by měla teď říct, jestli by se měla urazit, nebo mu naopak vyprávět celý příběh. Vzhlédla k němu.
Jak u lidí, tak i u vulkánců, budil tenhle muž víc než respekt, byla to občas až nábožná úcta.
„Je to jenom taková lidská emocionální věc,“ zamumlala nakonec, „Lidé mají tendenci toužit po věcech, které nemohou mít a pak jsou z toho, že je nemají nešťastní.“
„Nelogické,“ podotkl důrazně, „ale pochopitelné a přirozené. Touhy pohánějí všechny zásadní evoluční změny,“ dodal.
Vybuchla v dalším záchvatu nezadržitelného pláče. Slzy jí prýštily z očí doslova ve vodopádech, aniž by věděla jak je zastavit. Měla dojem, že se propadne studem, když tu tak hysterčí, což jen umocňovalo její beznaděj. Přitiskla si ruku pevně na pusu, aby nezačala nahlas vzlykat.
„Já se omlouvám, já se tak strašně omlouvám,“ zavzlykla a utekla bez toho, aby se pořádně rozloučila. V zádech cítila jeho zkoumavý pohled, takový, který si představovala, že upírá doktor například na nový druh bakterie. Nezúčastněný, prostě jen zaujatý něčím nepoznaným.
Proběhla halou, nehledě na pohoršeně pozvednuté obočí vulkánky za recepčním pultíkem, ven a zamířila domů.
°°0°°
Vyšel do předkanceláře, protože na interkom mu dlouho nikdo neodpovídal, rozhlédl se po prázdné místnosti a obočí se mu mírně zvlnilo, jak se zamračil. Očekával, že tu Amanda bude sedět, snad trochu uraženě zaražená, ale že bude zde. Připravil si dokonalou vyrovnanou masku s níž na tváři s ní chtěl jednat, jenže teď byla naprosto k ničemu. Položil korespondenci k odeslání na její stůl, přičemž mu padl pohled na modrého skleněného delfínka. Byl to jediný druh mořského savce, který přežil velké vybíjení v polovině jednadvacátého století a zároveň se stal znakem velkého hnutí za ochranu přírody, které doposud fungovalo a pokoušelo se přivést zpět některé z dávno vyhynulých druhů.
Odhadoval, že v případě Amandy to neznačí, že by k dotyčné organizaci patřila, spíše to byl jeden osobní, charakteristický a dalo by se říct, že i rušivý prvek, který přinesla do jinak strohého a praktického zařízení kanceláře. Vzal ho do ruky a obracel v prstech. Neměl správné proporce, barva také neodpovídala a celkově vypadal velmi neuměle, ale podle Sareka z něho cosi vyzařovalo. Amandina osobnost.
„Velvyslanče.“ Obrátil se za hlasem a pozvedl překvapeně obočí. U dveří stál léčitel Soket, což bylo velmi překvapující, nejen, že zřídka kdy opouštěl svou kancelář, ale ještě méně navštěvoval kohokoli, pokud o to nebyl požádán.
Sarek rychle odložil skleněnou sošku a co nejuctivěji se uklonil. Léčitelé měli na vulkánu zřejmě tu největší úctu a hlavně důvěru, jelikož oni byli jediní, se kterými se hovořilo i o jinak zapovězených tématech.
„Léčiteli,“ opětoval mu pozdrav.
„Měl jsem velmi zajímavý zážitek při konverzaci s vaší asistentkou,“ přešel rovnou k tématu, které ho sem podle všeho přivádělo. Sarekovi při jeho slovech doslova přeběhl mráz po zádech, rychle potlačil veškeré, byť jen náhodné záchvěvy emocí a obrnil se proti všemu, co ho teď mohlo čekat. Pokud si přišel Soket stěžovat na Amandu, musel by jí Sarek propustit a to bylo naprosto nepředstavitelné.
„Potkal jsem ji na chodbě, byla krajně emocionálně pohnutá v negativním smyslu. Ba bych přímo použil pozemský výraz, že byla zoufalá. Nejpřekvapivější bylo, že jsem vycítil silnou vazbu mezi jejím emocionálním hnutím a vaší osobou.“
Pocítil záchvěv vzteku nad tím, že se Soket vměšuje mezi něho a Amandu, nehledě na to v jaké situaci byli jejich vzájemné interakce. Léčitelé byli jedni z nejvíc se ovládajících vulkánců, bylo třeba, aby jejich mysl byla čistá, jinak by nemohli pomáhat jiným. A Sarek měl právě teď dojem, že Soket, známý fascinací lidskou myslí, pojímá celou jeho obtíž jako dobrou příležitost nahlédnout do lidského uvažování.
Sarek si založil ruce za zády, napřímil se a zůstal naprosto netečný.
„Nejsem si zcela jist, jak bych s jejími emočními výkyvy mohl mít nějakou souvislost,“ řekl, což nebylo úplně lhaní, spíše i jeho vlastní nejistota. Copak jí mohl urazit tak moc.
„Vskutku?“ mírně povytáhl obočí, „Každopádně to byl fascinující zážitek.“ Mírně pokynul hlavou a obrátil se k odchodu. Sarek se nadechl, ale pak zaváhal. Léčitelé tu byli od toho, aby pomáhali nejen při tělesných potížích, ale také když byl vulkánec nevyrovnaný. Přesně tak se Sarek právě teď cítil.
„Léčiteli!“ oslovil ho, muž se k němu obrátil a poklidně vyčkával, jak bude Sarek pokračovat. Ten přistoupil o půl krok a zastavil se.
„Díky nedostatku informací jsem došel k milnému závěru a řekl něco, co jí urazilo,“ zaobalil to diplomaticky doufaje, že mu léčitel i tak nějak poradí.
„Pokusil jste se s ní sblížit na partnerské úrovni?“ zeptal se Soket bez jakéhokoliv kličkování, nebo snahy cokoliv zaobalit.
„Netuším, jakou logickou cestou jste dospěl k tomuto názoru,“ opáčil na to Sarek, dokonce i podle jeho vlastních měřítek podrážděně. Buď si toho druhý muž nevšiml, což bylo hodně nepravděpodobné, nebo se to rozhodl nekomentovat.
„Žádnou,“ odvětil, „Moje zdroje mi ovšem řekli o tom, že se o vašich vzájemných interakcích hodně mluví v diplomatických kruzích – zajímavé, že vy o tom nevíte. Podle osob v chování lidí více zběhlých je do vás Amanda zamilovaná. Já jsem nakloněn tomu věřit.“
„A já musím odporovat. Odmítla mě,“ svěřil se.
„Vskutku?“ znovu povytáhl obočí, „Já nejsem v lidské psychologii ani zdaleka tak zběhlý jak bych chtěl, zejména proto, že samotní pozemšťané o ní nic nevědí, tak není odkud čerpat informace, ovšem podle toho, co vím, tak spíše žena odmítnutá brečí. Než ta co odmítla.“
„Při vší ústě k vám léčiteli, já jsem ten, co by měl vědět zda-li odmítla či ne,“ opět to bylo podrážděné. Vždy, když šlo o Amandu, nedokázal se úplně ovládat a to ho natolik rozčilovalo, že jeho sebeovládání díky tomu bylo ještě horší. Prostě začarovaný kruh.
„Jistěže,“ souhlasil bez sebemenšího zachvění emocí ať už v hlase nebo v očích, „Pokud chcete znát můj názor, pak si nemyslím, že je na vašich sympatiích k ní něco nelogického. Naopak. Nemáte ženu ani nejste nikomu zaslíben. Jste naprosto sám v samotě své mysli a proto je přirozené, že hledáte někoho, kdo by s vámi vše sdílel. Je to instinkt každého živého tvora, který kdybychom potlačili, zabavili bychom se jednoho z přirozených smyslů existence a to předání DNA dalším generacím,“ vzal to celkově, „To, že je vámi zvolenou ženou pozemšťanka je sice zajímavé leč ne neočekávané. Lidé a vulkánci spolupracují již velmi dlouho a bylo jen otázkou času, než jejich spolupráce překročí i tuto rovinu. Vím, že se objeví hlasy, které budou proti vám, ale vězte, že ve mně máte podporu,“ přislíbil a mluvil přitom tak, jakoby jejich vztah byl reálný. Na to nebylo co říct, snad jen poděkovat za projevenou účast a zájem, který byl přeci jen neobvyklí.
„Sareku,“ kývl hlavou na rozloučenou a odešel stejně neslyšně, jako přišel.
Odvrátil pohled od dveří, které se za léčitelem zavřeli a podíval se na modrého delfínka stojícího na stole. Napadlo ho, jak zajímavé by bylo mít taky jednoho u sebe v kanceláři, nebo cokoliv jiného, jen kdyby mu to vybrala Amanda.
°°0°°
Na stojícím holografickém obdélníku metr na půl metru běžel romantický film. Zrovna tam svalnatý muž pod rozkvetlým stromem líbal v plesových šatech oblečenou brunetku. Celý příběh byl primitivný, postrádal jakoukoliv reálnost a děj vlastně Amanda ani nesledovala, jen si potřebovala pobrečet při něčem adekvátním.
Zrovna teď vybuchla v záchvatu pláče a také žárlivosti, což obojí schovala v kapesníku, do kterého se vysmrkala. Nabrala si z mísy zmrzlinu s kousky marsch-melou a rozlámaných sušenek, koukla na to, shledala, že se chová jako hysterka a přibere nejmíň pět kilo, a potom tu dávku kalorií strčila do pusy.
Přála si, aby to bylo tak jednoduché jako v příběhu, který sledovala. Aby rozdíly mezi ní a Sarekem padly jako společenské rozdíly mezi oběma hlavními hrdiny a stejně jako oni, aby si s vulkáncem padli do náruče někde pod stromem. Věděla, jak moc je to pošetilé, vlastně, že je to skoro hysterická představa, ale nemohla ji zaplašit.
A dalším háčkem v jejím plánu bylo, že jí Sarek nechce. Věděla moc dobře proč, byla jen člověk, neuměla se ovládat a nebyla ani z poloviny tak inteligentní jako on, tak proč by s ní ztrácel čas. On byl jen slušný a snažil se být přátelský, nic víc, nic v co by mohla doufat.
Trhla hlavou, protože zapípání od dveří oznámilo, že je někdo otevřel. Opřela se víc do křesla, takže mohla v odrazu zrcadla uvidět Aiau v obětí opáleného svalnatého blonďáka, který rozhodně nechtěl jen tak odejít. Amanda se natáhla pro ovladač a zhlasitila film, aby ji líbající se pár slyšel. Od dveří se ozval hluk, tlumená hlasy, smích a pak zasyčení dveří jak se zavřely.
„Ahojky, co tu děláš?“ zeptala se Aia, ani to nevypadalo, že se zlobí, a plácla sebou na pohovku, „A proč brečíš?“ dodala hned další dotaz, když zblízka uviděla Amandiny oči.
„Ale to nic,“ zlehčila to a mírně se usmála.
„Tak hele!“ obrátila se k ní, „Jsem tvoje kamarádka, tak by ses mi měla svěřit. Nechci, aby to zas dopadlo jak minule s Jackem,“ připomněla důrazně nemilou událost jak tady v bytě, tak posléze na večírku.
Amada si dlouze povzdechla, nabrala lžíci sladké směsi a strčila ji do pusy. Pomalu žvýkala, uvažujíc jak to kamarádce vysvětlit.
„Dneska jsem na chvíli měla dojem, že mě chce Sarek pozvat na schůzku, ale pak se z toho vyklubalo jen to, že se snaží být přátelský,“ znovu si povzdechla, „Utekla jsem domů. V poslední době se chovám příšerně hystericky, vůbec nevím, kde se to ve mně bere.“
„Nejsi ty zamilovaná?“ pozvedla s úsměvem obě obočí.
„Jsem,“ řekla krátce, tohle už si přiznala dávno, tak proč to neříkat nahlas.
„Co ti přesně řekl?“ vyzvídala dál, až to bylo nepříjemné. Takové vlezlé, takže se na ni zle zamračila, Aia ovšem nevypadala, že si vůbec jejího výrazu všimla.
„Nejdřív mě pozval na kávu, a když jsem jen v šoku vypravila pár slůvek, upřesnil, že by to bylo jen přátelské posezení.“deprimovaně nahlédla do misky, která už byla dočista prázdná, stačilo jen vyškrabat. Cítila se přesně jako ta miska, prázdná a použitá.
„To je klasická taktika nesmělých mužů,“ pokývala zkušeně hlavou, „Když jim okamžitě neřekneš ano, pokud možno co nejnadšeněji, tak to rychle uhrají na přátelství. Nechtějí tě urazit, ale většinou se jim podaří opak.“
„Nemyslím, že to je Sarekův případ. Je to vulkánec, on dělá všechno přesně a precizně,“ odložila misku na stolek, „Co řekne, to platí do posledního slova. Nelže, nepředstírá, nekličkuje. Mluví přímo a jasně.“
„Jak pak dělá velvyslance? Vždyť ti se živí právě tím že lžou a klamou, ne?“
„To si nemyslím. Byla jsem s ním na několika večírcích, podle mě spíše ostatní odzbrojuje svou naprostou upřímností,“ odvětila zamyšleně. Nikdy neuvažovala o tom, že možná Sarek je opravdu jeden z mála vulkánců, kteří lžou nebo přinejmenším neříkají celou pravdu.
„I kdyby byl schopný, nebo spíše ochotný v některých situacích lhát, nemyslím si, že by to bylo zrovna v tu chvíli. Pro vulkánce přátelství a zejména rodina znamenají víc, než si dovedeme my pozemšťané představit,“ polemizovala nahlas, „Jejich rodinné a partnerské rituály jsou hrozně složité a to mluvím jen o té části, kterou byli ochotní ukázat všem rasám. Jsem si jistá, že spoustu toho ještě zatajili.“
„Dobře, ale to tu mluvíme o vulkánských způsobech no svádění. To, co předvedl, bylo spíš lidské,“ ušklíbla se, „Protože mi nějak nesedí, že by se vulkánci vzájemně zvali na večeři a posedávali po restauracích.“
„I kdybych uznala, že máš pravdu, nemohu s tím nic dělat. Těžko za ním můžu jít a říct mu, že jsem chtěla říct ano, jen jsem se bála. Nepochopil by to. Řekl by, že strach není logický,“ krátce se tomu zasmála.
„To se ti na něm líbí, co?“ přidala se k jejímu veselí vlastním smíchem Aia, „Jak věci říká, kdy je říká, a že ti často nerozumí.“
„Jo, je s ním zábava. Trávit s ním čas mě uklidňuje.“ Povzdechla si, když si uvědomila, že teď už určitě nebude tak otevřený jako ještě nedávno. Když se jí svěřil například s problémem s Velteany, nebo když spolu byli na Podzimní večeři.
Aianina ruka se dotkla jejího zápěstí a donutila jí překvapením nadskočit.
„Tak co uděláš? Necháš si ujít spoustu krásných věcí jen kvůli nedorozumění?“ zeptala se neobvykle vážným hlasem a dlouze Amandě pohlédla do očí.
„Nenechám,“ odpověděla pevně rozhodnutá s tím něco dělat, „Děkuji. Jsi nejlepší kamarádka, co jsem si jen mohla přát.“ Natáhla se k ní, pevně jí objala a políbila na tvář. Aia jí obětí ochotně vrátila.
„Ještě jedna věc,“ odtáhla se od Amandy, „Prosím tě nedívej se na tyhle ptákoviny,“ kývla hlavou k holoobrazovce, „Vždyť je to příšerné!“
Amanda se zasmála, krátce a zvonivě.
„Dobře, tak já ti pustím nějaký western,“ slíbila.
Rychle odhodlaně kráčela chodbou k Sarekově kanceláři. Hlavu měla vztyčenou, záda možná až nepřirozené rovná a v hrudníku malinkou dušičku staženou nervozitou a strachem.
Než zabočila za roh, ucítila v zádech dlouhý zkoumaví´ý pohled. Nejdřív se zastavila, nervozita jí přejela v zamrazení po zádech, pak se pomalu otočila, aby pohlédla do černých očí léčitele Soketa, který ji upřeně pozoroval. Nervózně se pousmála, rychle mu kývla na pozdrav a zmizela za rohem, kde přestala cítit jeho intenzivní pohled. Zájem, který v posledních dvou dnech o ni projevil byl u něho neobvyklý, a proto jí hrozně znervózňoval, což nebylo zrovna teď, když se chystala čelit Sarekovi zrovna nejlepší.
Prošla svou kanceláří až ke dveřím Sarekovi kanceláře, tam se ale zastavila a koukla ke svému stolu. Něco na něm chybělo, důležitý detail, její delfínek. Nebyl tam, kam ho včera postavila, ale na úplně druhém konci stolu. Zamračila se, nepřipadalo jí pravděpodobné, že by na něj sahal Sarek, stejně tak nemožné jí přišlo, že by ho tak špatně postavila ona sama, nakonec to svedla na uklízečku. Předpokládala, že i tady něco takového muselo být.
Zazvonila a na vyzvání vešla. Sarek neseděl, jak bývalo zvykem jindy, stál před stolem ruce sepjaté za zády a na tváři skutečně neměl ani ten sebemenší výraz, oči byly lesklé jako kusy černého leštěného kamene a celý postoj jeho těla byl nepřirozeně strnulý. Takový stupeň sebeovládání u něho do teď neviděla, byl snad skoro stejně propracovaný jako ten léčitele Soketa, a to si při tom myslela, že něčeho takového snad ani není Sarek schopný.
Žaludek se jí při pohledu na něj nervozitou obrátil naruby, najednou měla dojem, že bude určitě za chvíli zvracet, jestli se Sarek nepřestane chovat takhle.
„Přišla jste o tři minutu později,“ pokáral ji přísně.
„Já vím, postávala jsem u dveří,“ přiznala se bez vytáček, „Vel... Sareku,“ přistoupila blíž, jeho obočí vyletělo nahoru, když mu řekla jménem, „to co se včera stalo. Já byla hrozně zmatená, nejdřív jsem si myslela, že mě zveš na schůzku, myslím romantickou schůzku a ty si pak řekl, že to bude jen přátelské posezení. V tu chvíli,“ zasekla se, nevěděla, jak mu popsat emoce, které v ten okamžik vířily jejím podvědomím. Přestala dbát na jakékoliv kodexy, dokonce i na zásady slušnosti a vzala Sareka za ruku. Přirozeně, jakoby to bylo něco, co dělala stokrát předtím. Jeho dlaň byla horká, jemná na dotek a kůži měl hladkou bez sebemenšího chloupečku.
Pohledem sklouzl na jejich spojené ruce, výraz absolutní netečnosti z jeho tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a na jeho místo nastoupil ten, co Amanda už znala. Klidný, vyrovnaný s trochou něčeho nepopsatelného v očích. Něčeho co milovala.
„Jestli si mě chtěl pozvat na schůzku a pokud to pořád chceš, tak je moje odpověď ano.“ Ani sama nevěděla, jak to ze sebe všechno dokázala dostat. Jedna vlna nervozity ustoupila, ale druhá jí nahradila, strach, že všechno špatně pochopila, a že se Sarek urazí.
„To je,“ vzhlédl od jejich sepjatých rukou, „vyhovující odpověď.“ Nevěděla, jestli se jí to jen zdálo, nebo to skutečně bylo tak, ale jeho hlas či něco jiného, se jí zdál nejistý. Pustil její dlaň, trochu prudce jakoby si nebyl jist svou vlastní reakcí.
„Mám vás teď znovu pozvat na kávu?“ zeptal se odměřeně, „Nevím jak v podobných situacích postupovat, lidské seznamovací rituály jsou pro moje chápání myslím příliš chaotické.“
Ulehčeně se zasmála. Připadalo jí, že jí ze srdce spadl obrovský kámen.
„Já bych spíš navrhovala večeři, jestli by to nevadilo. Kávu mám sice ráda, ale radši ji piju jen k snídani,“ objasnila to logicky, i když to byla spíše snaha moct se Sarekem dobře povečeřet a dlouze si popovídat. Udělat něco skutečně romantického.
„Dobrá, večeře mi vyhovuje. Kdy?“ tázavě pozvedl obočí.
„Třeba v pátek? To už je zítra a... já mám hromadu času... v pátek.“ Cítila, jak rudne v obličeji, musela vypadat přímo jako rajče. Sevřela ruce, aby jimi nervózně netrhala. Schůzky prostě nebyly něco, co by ovládala, vlastně v nich byla taky prakticky nováček, jako Sarek.
„Dobrá. A kam byste chtěla jít?“ pokračoval ve vyptávání, „Mě by vyhovovala vegetariánská restaurace, ale předpokládám, že vaše chutě budou poněkud rozdílné.“
„Mám ráda jednu francouzskou restauraci kousek od pláže. Dávají tam mořské plody, žabí stehýnka a skvělé jehněčí,“ při každém se zdálo, že vulkánec bledne v obličeji, tiše se tomu zasmála, „To všechno si dám samozřejmě já, pro vás tam mají skvělé velké salátové mísy. Jíte sýr?“
„Ne, vulkánci nejí nic živočišného původu včetně mléka, síru a vajec.“
„Tak to je trochu problém, co já vím je tam všechno přinejmenším se sýrem, protože francouzy jsou na své síry velmi hrdí,“ trochu se zamračila, „Ale to nevadí, tak vám je prostě vyzobu. Já je mám ráda.“
„Vy co?“ zeptal se hlavu trochu nakloněnou na stranu, „Už několikrát jsem váš žádal, abyste se pokusila mluvit jen v jednom jazyce a vy to stále ignorujete.“ Semkl rty.
„Já se snažím, jenže spoustu pěkných slov vy ve slovníku nemáte,“ pousmála se, jeho tón se jí nedotkla, zvláště ne teď, protože právě tenhle způsob jednání se jí líbil, „Vyzobat například, to znamená vyjíst jen část jídla. Nebo si objednáte bez sýra,“ dodala, protože se jí zdálo, že se na představu vyzobávání tváří.
„Vulkánština je víc jak bohatý jazyk, vlastně má o šest set slov víc než standart a to mluvím pouze o Anakaně. A to vyzobávání,“ obočí se mu mírně navlnilo, „mi nepřijde zrovna společenské a podle etikety.“
„No to možná není,“ připustila, „ale lidé to dělají docela často.“
„Lidé dělají spoustu zvláštních věcí,“ řekl trochu tlumeným hlasem, znělo to skoro jako mumlání pro sebe, „Tedy v pátek, dejme tomu v sedm hodin večer, to je myslím ideální hodina k večeři, tady u velvyslanectví?“
„Mě by víc vyhovovalo kdybyste mě vyzvedl doma, abych nemusela jezdit až sem hromadnou dopravou,“ nervózně shlédla na svoje oblečení. Potřebovala si vzít něco hezčího, slavnostnějšího, než byly béžové kostýmky, které nosila tady a to něco by se určitě po cestě sem pomačkalo a poničilo. Asi by bylo obtížné to Sarekovi vysvětlit, tak se o to ani nepokoušela.
„Dám vám svojí adresu,“ začala se rozhlížet po nějakém paddu.
„Není nutné, je zanesena v počítači ve vaší složce. Ke všem mám přístup.“ Trochu se zamračila, připadala si nějak ochuzená o tu možnost, jak se říkalo „dát mu svoje telefonní číslo“, ale zase se to daleko víc hodilo k jeho způsobu projevu, k jeho vyjadřování, vlastně k celé jeho osobnosti.
„V sedm hodin před mým domem, stačí jen zazvonit na zvonek s mým jménem.“ Obočí mu při jejích slovech vyletělo vzhůru.
„To je logický postup,“ podotkl věcně. Znovu se zasmála a zakroutila hlavou.
„Jdu raději něco dělat, protože takhle bychom se tu dohadovali hodiny,“ zaváhala, než se odvážila a znovu mu krátce stiskla ruku, sice by ho ráda políbila, ale i to jí přišlo příliš důvěrné a nechtěla ho zbytečně zastrašit „Budu se těšit.“
Opřela se o dveře, které se za ní po jejím odchodu tiše zavřely. Veškeré to nepříjemné napětí ji opustilo a naopak ho nahradilo takové to příjemné, kdy se člověk těší na něco nového, ale úžasného. Po cestě ke svému místu vrátila delfínka na jeho místo, takže bylo naprosto vše přesně, tak jak mělo být.
°°0°°
Rozhodl se pro páteční večer najmout vozidlo i s řidičem, zejména proto, že Amanda bydlela v osmém městském podlaží, tedy nějaký půl kilometr nad povrchem planety a jediný způsob jak se k jejímu bytu dostat bylo překonat několik úrovní anitigravitační dopravy. Sarek neměl strach, strach byl nelogická emoce, ale neměl takovou důvěru ve své řidičské schopnosti, aby potencionálně riskoval Amandin život. Na Vulkánu podobná města jako New Los Angeles neexistovala, protože populace na vulkánu byla míň jak třetinová co na Zemi, a proto byla všechna velká města v úrovni země. Navíc bylo nevýhodné ze statického hlediska na planetě plné písečných bouří mít víc jako dvoupatroví dům. Stačil poryv vichřice a písku a i dům z nejpevnějších moderních materiálů se zhroutil jako domeček z karet.
Vystoupil z vozu a ohlédl se za sebe. Kolem silového pole oddělujícího pěší část od té silniční létalo jedno vozidlo za druhým a i přes nejlepší tlumiče zvuku byli slyšet svištění a tu a tam nějaké zahvízdání. V takovém prostředí by Sarek nechtěl žít, zvuky z venku byly příliš rušivé a výška zase, přiznal si, docela znervózňující.
Vyhledal na panelu příslušné číslo bytu a stiskl ho. Dlouhou dobu, celých padesát tři vteřin se nic nedělo, než se ozval Amandin hlas, ze kterého byla jasně slyšet roztěkanost.
„Ano?“ Pozvedl na zdráhavostí, se kterou to prosté slůvko řekla, obočí.
„Tady Sarek,“ ohlásil se. Nenapadlo ho říct něco inteligentnějšího, navíc by to bylo zbytečné.
„Jste tu brzy,“ obvinila ho. Kdyby obočí mohl zvednout ještě výš, udělal by to, ale bohužel ho obličejové svaly omezovaly.
„Dohodli jsme se na devatenáct nula nula, což bylo před jednu minutou čtyřiceti třemi vteřinami, právě teď. Můj smysl pro čas je absolutně přesný,“ bránil se a zároveň jí objasňoval, že se musela zmýlit ona.
„Ještě jste neslyšel o akademické čtvrthodince?“ o té samozřejmě slyšel, bylo to něco, co ho u lidí značně disgustovalo, když bylo jeho povinností se, na některé akce dostavit o něco později než bylo domluveno, „Budu dole za pár minut.“ Dřív, než se stačil zeptat kolik přesně je těch pár minut, interkom mu zapípáním oznámil, že osoba na druhém konci ukončila spojení.
Odstoupil stranou, zády ke zdi, kde nikomu nepřekážel a začal pozorovat okolí. Lidé, i jiné druhy, procházeli kolem samostatně nebo ve skupinkách. Pokud jich bylo víc, tak spolu živě konverzovali, smáli se, někdy i hádali.
Vyjma ambasády a několika míst v okolí znal jen svůj byt, jiné ambasády, velení flotily a sídlo Federace v Paříži. Nic z toho, zvláště ne nekonečné společenské akce, mu nemohly poskytnout náhled do skutečné lidské společnosti takové, jaká byla bez striktních omezení mezidruhové etikety. Prostě normální společnost. Teď když hodlal trávit více času s Amandou, rozhodl se blíže prozkoumat lidskou společnost, tak aby nedělal tolik chyb a nedocházelo k tolika nedorozuměním jako do teď. Proto teď pohledem vyhledal ženu a muže, kteří si byli určitě blízcí, protože se vzájemně, bez rozpaků z toho, že by je mohl někdo vidět, objímali a líbali přímo na veřejnosti. Zaujatě je pozoroval, když nevyhledala striktní soukromí, tak ho zřejmě nepotřebovali, a zároveň se zamyslel co vlastně lidé na kontaktu rtů nebo dokonce jazyka vidí. Samozřejmě i vulkánci se líbali, ale pouze při sexu, kdy mnoho z jejich kodexů a také jistá dávka sebeovládání musela ustoupit. Provozovat něco takového na veřejnosti bylo prostě nemyslitelné.
„Sareku,“ vytrhla ho Amanda ze zamyšlení nad významem líbání. Otočil se k ní a byl šokován.
Její dnešní oblečení i účes se naprosto vymykalo tomu, co u ní znal. Měla na sobě krvavě rudé šaty pouze do půl stehen s tenkými stříbrnými pruhy. Na prsou byly pruhy horizontálně, zatím co na zbytku šatů vertikálně. Od jejich zadní části a od tenkých ramínek vedli pruhy slabé průsvitné látky. To vše, včetně jejich značné upnutosti, podle všeho mělo poutat pozornost zejména k jistým partiím jejího těla a podle pohledu procházejícího pozemšťana se to zřejmě zdařilo výborně.
„Amando,“ pozdravil ji, pořád trochu nejistý. Nezáleželo na tom, jak moc měli vulkánci veškeré své chování i myšlení pod kontrolou, pořád to byli živé bytosti, které měli svoje instinkty. Krása byla prostě rušivá.
„Já jsem připravená vyrazit,“ urovnala si červenou kabelku na rameni a přešlápla z nohy na nohu. Měla na sobě neskutečně vysoké boty, takže byla teď jen o půl hlavy menší jak Sarek. Jak na tom dokázala chodit, aniž by si zlámala končetiny, mu bylo záhadou a daleko větší mu bylo, proč si cokoliv z toho co měla na sobě, oblékla na jejich společnou večeři.
„Najmul jsem si vůz.“ Pokynul jí rukou a sám se k němu vydal.
Po celou cestu zas a znovu klouzal pohledem k ní. Prostě nedokázal odtrhnout oči, jelikož byl jejím výběrem šatů fascinován. Sám nad tím, co si na sebe vezme, přespříliš neuvažoval, zvolil praktické teplé oblečení, protože věděl, že po večeři a následné konverzaci až se vydají domů, bude už noc. S jeho vzhledem si hlavu vůbec nelámal, zato Amanda zdá se ano. A to včetně toho čemu lidé říkali líčení. Podle výzkumů bylo líčení pouze pozůstatek primitivní prvotní kultury na Zemi, která svoje duševní stavy a nálady dávala najevo pomalováváním obličeje barvami. Časem se z toho v některých pozemských kulturách, zejména u žen, stal každodenní zvyk.
Podle vulkánců, tím i Sareka, to bylo něco naprosto zbytečného a tudíž nelogického.
„Uvažovala jsem, že si dám sýrovou mísu,“ promluvila a koutkem oka na něho při tom hleděla. Měl dojem, že to je nějaká výzva, jen nechápal její smysl.
„Nemyslím, že mám právo rozhodovat o tom, co budete jíst,“ odvětil neutrálně. Vozidlo zastavilo a zámky na dveřích se s tichým zasyčením deaktivovaly, takže otevřel dveře a vylezl ven konečně na pevnou půdu planety. Tedy spíše ozdobnými kostkami dlážděný chodník. Přímo před sebou měl výhled na pláž a mořskou hladinu stýkající se v horizontu s nebem ozářeným zapadajícím sluncem. Po pravici pak stálo město se svými barevnými světli a vrcholkem ztrácejícím se mezi mraky.
Natáhl ruku zpět do vozu, aby pomohl Amandě ven, tak jak se slušelo a patřilo. Její drobná chladná ruka v klouzla do jeho větší, stejně jako se její vědomí dotklo jeho, takže okamžitě pochopil, že její zmínka o sýru byla jasná provokace zaměřená na jeho vegetariánství.
„To ani neříkám, jen jsem vás chtěla donutit ochutnat,“ svěřila se mu se svými plány.
„I kdyby se konzumace čehokoliv živočišného nepříčila našemu kodexu, myslím, že můj žaludek by celou mísu nebyl schopný zpracovat. Ač jsou vulkánci původem masožravci, jako všechny vyšší organismy na vulkánu, tak po letech odmítání bílkovin je jejich žaludek dost neúčinný v jejich rozkladu,“ vyjádřil se k její provokaci obšírně, takže ji trochu vyvedl z míry.
„Někdy dokážeš zkazit každou legraci,“ nakrčila nespokojeně nos.
„Já vím,“ odpověděl neutrálně a vydal se přes ulici ke dveřím restaurace, kam měli namířeno.
„Hej počkat!“ doběhla ho, jak to v svých botách dokázala, byla záhada, „Ty sis ze mě právě utahoval, že ano?“ zeptala se s jasným nadšením v hlase, jako malé dítě, co uvidělo něco neznámého.
„O tom nic nevím,“ odpověděl opět bez emocí v hlase, i když ve skutečnosti se uvnitř bavil. Když pochopil, že jí jde jen o to ho provokovat, bylo až překvapivě snadné přejít na její vlnu.
Otevřel dveře, prošel dovnitř a pak je podržel, dokud nevstoupila.
Interiér restaurace byl zdobený starými rybářskými sítěmi, pomůcky k primitivnímu lovu ryb, několika kotvami ze starých lodí, které někdo buď vytáhl ze dna moře, nebo je vyrobil tak, aby vypadaly staře, to se bez skeneru nedalo zjistit. Všemu dominoval bar, nad kterým vysel kus přídi lodě. Mezi stoly byly v pravidelných intervalech rozmístěná velká obdélníková akvária se živými rybami. Amanda si vybrala právě jeden z těch stolů a hned co si sedla začala ťukat do skla. Dokud se rybky nevydali k místu, odkud do vody přicházelo chvění způsobené jejím prstem, nechápal smysl jejího počínání. Vlastně i tak si nebyl jistý, čeho tím chtěla dosáhnout.
„Jsou rozkošné, že ano?“ usmála se na něj aniž by přestala klepat do skla, „Mám to tu ráda zejména kvůli nim, vždycky jsem si totiž přála mít doma akvárium.“
„Tak si ho pořiďte,“ odpověděl trochu odměřeně, protože periferním zrakem zpozoroval tři muže u baru, kteří věnovali Amandě, podle Sarekova soudu, nepatřičnou pozornost, jeden z nich na ni dokonce ukazoval prstem. Přimhouřil oči a potlačil všechny emoce, které se mu ten okamžik vzedmuly v mysli. Znovu se ozval instinkt Amandu chránit, tak jako před časem na Podzimní večeři, ovšem teď si byl jist, že je neopodstatněný.
Chladná ruka ho vyrušila s fixace na skupinu mužů a donutila ho obrátit pozornost k ženě, se kterou seděl u stolu. Starostlivě a zvědavě se na něj koukala.
„Co je?“ zeptala se a pak stočila pohled tam kam on se v posledních vteřinách tak upřeně díval. Obličej se jí nejdřív stáhl v nechápavosti, pak se hrozně zamračila a nakonec zrudla. Celá se v sedadle nahrbila a dokonce si zakryla rukou částečně obličej.
„Dívají se na mě, že ano?“ zamumlala do stolu, jen oči zvedla k Sarekovi. Nechápal její chování, měl dojem, že její dnešní oblečení bylo určeno k tomu, aby na sebe přitahovala pozornost.
„Měl jsem ten dojem,“ souhlasil věcně.
„Víte, já taková nejsem, myslím tím nepotřebuji pozornost lidí to jenom. To dnešní oblečení,“ nervózně si urovnala několik pruhů látky na rameni, „vybírala ho moje kamarádka. Chtěla jsem si vzít obyčejné modré šaty, ale ona říkala,“ odmlčela se a trochu zoufale se na Sareka podívala, „že takhle budu mít pozornost jednoho určitého muže.“ Nervózně se pousmála a její drobné prsty začala překládat ubrousek.
„Pokud správně chápu, co se mi tu snažíte sdělit, pak vás mohu ujistit, že máte plnou pozornost toho muže nehledě na situaci nebo oblečení,“ zaobalil to diplomaticky, potom se natáhl pro jídelní lístek, „Objednáte si tedy tu,“ vzhlédl k ní přes okraj lístku, „sýrovou mísu?“
Amanda se hlasitě rozesmála, což ho potěšilo, chtěl, aby se chovala přirozeně.
Nakonec sice sýrovou mísu vynechala, zato si objednala humra, mísu chobotniček s citronem a navrch cosi smaženého, co tedy skutečně byl sýr. To vše doplnila ne zrovna velkým salátem a mísou opékaných brambor v olivovém oleji. Ze všeho toho masa se Sarekovi dělalo trochu nevolno, jelikož ho tolik spořádat jedinou osobu snad nikdy neviděl, nehledě na to kolik navštívil recepcí. Tam se lidé v jídle krotili a používali ho spíše jako zastírací manévr.
On sám si zvolil velkou salátovou mísu bez sýra a bez krutonů, ať to bylo cokoliv, nehodlal riskovat náhodný střet s čímkoliv živočišným.
Přípitku na začátek večera, který mu přišel jako důležitý lidský rituál, pak objednal lahev bílého vína.
Amanda po celou dobu hodně mluvila, takže se dozvěděl, že pochází z malého farmářského městečka, je jedináček, její rodiče obchodují z nesintetizovanými potravinami. Ráda chodí do opery, miluje hudbu a zpěv, ale zpívat neumí. Ráda pěstuje květiny a doma u rodičů má skleník, o který se jezdí jednou měsíčně starat. A další a další nepodstatné drobnosti, které by zřejmě pro jiného vulkánce neměly žádný význam, ale pro Sareka byly podstatné. To zejména proto, že celou dobu byla tak přirozené živá, ne škrobená jako při společenských akcích, ani vulkánsky poklidná. Rozhazovala ruka, dokázala mluvit se soustem nabraným na vidličce nebo dokonce s plnou pusou.
„Takže jsem nakonec zůstala celou noc na policejní stanici, ne že bych byla zatčená, jen šerif chtěl, abych mu pomohla vybrat dárek k prvnímu výročí. Dovedete si to představit? Čtrnáctileté děvče pomáhalo padesátníkovy vybrat něco, co se bude líbit jeho ženě,“ zasmála se a strčila do pusy poslední kousek čokoládového dortu, „Nenudím vás? Mluvím pořád jenom já a vy jste řekl sotva deset slov.“
„Právě naopak,“ sepjal ruce na stole, „Za tento večer jsem se dozvěděl mnoho zajímavých a užitečných informací. Tím chci říct, že se mi to líbí,“ dodal lidskou frázi, aby jeho slovům správně porozuměla. Lidé často hledali ve vulkánském chování víc, než v něm bylo skutečně obsaženo.
„No vidíte a já jsem se o vás nedověděla nic,“ napila se ze sklenky, která jak Sarek napočítal, byla už čtvrtá. V jedné lahvi bylo pět sklenek, jednu nedotčenou měl on u svého talíře, což značilo, že Amanda vypila zbytek lahve.
„Například nevím důvod, proč jste svobodný? Myslela jsem, že vulkánci jsou všichni ženatí,“ zeptala se bez obalu, netušíc, že tím narazila na citlivé téma. Musel by jí vysvětlit mnoho zakázaných věcí, aby správně pochopila, takhle se pohyboval na tenkém ledě vytáček.
„Byl jsem ženatý, ale po dohodě s manželkou jsme se rozvedli,“ objasnil tak stručně jak jen to bylo možné a také se napil vína. Podle lidí alkohol uvolňoval stres, nevěřil sice, že by tomu tak bylo i u vulkánců, ale pokud ano, tak by se mu to teď hodilo.
„Takže u vás se manželé jednoduše dohodnou, že se rozvedou? To je všechno?“ vyptávala se zvědavě dál, neměl jí to za zlé, předpokládal, že jí bude tohle zajímat, když se s ním pokoušela navázat romantický vztah. Bylo vlastně docela logické zajímat se o předešlé známosti, ale v jeho případě krajně nevhodné.
„Amando,“ oslovil jí jménem, což udělal zatím jen dvakrát, „tohle je téma, které na Vulkánu neprobíráme jen tak uprostřed restaurace plné lidé. Chápu vaší zvědavost ale,“ odmlčel se, „teď vám nemohu odpovědět. Pokud se ale povaha našeho vztahu prohloubí, pak budete mít samozřejmě právo vědět vše.“
Nebyl si jistý, co ona na to teď poví, jestli se nezachoval až příliš příkře a neměl jí něco málo přeci jen říct. Měla by na základní informace právo, takhle k jejich potencionálnímu intimnímu vztahu přistupovala jako k něčemu pomíjivě lidskému, nevěděla, že svazky mezi manželi na vulkánu jsou daleko složitější.
„Omlouvám se,“ sklopila hlavu a tím i pohled na sklenku, „Asi už jsem moc pila, tak říkám věci, které se nehodí a moc se vyptávám,“ promnula si spánek, „Vážně mi alkohol vlezl na mozek, točí se mi hlava.“
Člověk by použil frázi, že si oddechl, když tohle slyšel, nechtěl by jí urazit nebo se jí dotknout.
„Možná bychom měli už dnešní večer ukončit a já vás zavezu domů,“ navrhl logické řešení její nevolnosti.
„Dobře, vzduch by mi určitě prospěl,“ souhlasila s úsměvem. Vstala, zdálo se, že se jí při tom zatočila hlava, protože se prsty opřela o hranu stolu, ale na Sareka se usmála, jakoby se nic nestalo. Nechápal, proč předstírala, že jí není špatně, když bylo, ale rozhodl se to nekomentovat.
Zatím co se Amanda vydala k východu, zaplatil u baru dnešní účet a pak se vydal za ní. Našel ji, jak stojí u zábradlí na svahu, pod kterým byla pláž a hledí do dálky ke hvězdám na obloze.
„Můžeme jít,“ upozornil ji a pokynul rukou k připravenému vozidlu.
„A co takhle se projít po pláži?“ navrhla zase ona, její hlas byl při tom zvláštní, jakoby zastřený, „Miluju pláže, lesknoucí se mořskou hladinu, ve které svítí stejné hvězdy, jako jsou ty na obloze. Navíc,“ ohlédla se po něm, „to prospěje mojí počínající kocovině. Čerstvý vzduch je na to nejlepší.“
Zdržel se komentáře, že v moři žádné hvězdy nejsou a ty co jsou v něm vidět, jsou pouhým odrazem, věděl, že to co řekla, nemyslela vážně, ale jako básnickou nadsázku, ovšem o její teorii léčby alkoholové otravy vzduchem měl jisté pochybnosti.
„S tím si dovoluji nesouhlasit,“ odporoval, „Dlouhodobější pobyt venku zvýší hladinu kyslíku ve vaší krvi, tím i krevní výměnu a zároveň vstřebávání alkoholu do krve skrz žaludek. Jistě, také ho to rychleji skrz krev vyvede do ledvin a pak dál, ale před tím vám bude ještě víc zle.“
Dlouze se na něho zahleděla, ve tváři skoro stejný nedostatek emocí jako vulkánka, pak se mírně pousmála.
„Na pláž se jde tudy.“ Obrátila se zády k připravenému vozu a vykročila směrem ke schodům dolu na pláž. Nejdřív jí chtěl zakázat, aby tam šla, přesně jak by to udělal u vulkánské manželky, ale pak mu došlo, že ona není vulkánka a dokonce není ani jeho žena, tak se z nedostatku jiných alternativ vydal za ní.
Těsně pod schody si sundala boty a do písku pláže už vešla na boso. Když ztratila výšku danou podpatky, tak se jí dlouhé pruhy průsvitné látky táhly po zemi, ale jí to zřejmě nevadilo. Rozeběhla se k moři, takže musel natáhnout krok, aby jí stačil. Vypadalo to, že běhání v písku jí z nějakého důvodu těší, jemu samotnému to nepřipadalo. Tenhle písek měl sice hrubější zrna a byl vlhký, ale pořád to byl písek, tedy něco pro něho známého. Daleko víc ho zaujalo Amandino chování.
Hodila boty na zem kousek před přílivovou linii, ovázala si pruhy látky kolem pasu a vešla do moře. Jednoduše se na mělčině brouzdala, cákala kolem sebe vodu a smála se. Neviděl v jejím jednání ani ten sebemenší smysl, vlastně bylo dětinské a hloupé, přesto jí fascinovaně pozoroval.
„Myslím si, že byste možná měla být opatrnější“ projevil svou obavu, když jí jedna větší vlna málem podrazila nohy. Vrhla po něm zvláštní pohled, potom se zasmál a doběhla k němu.
„A víš, co si myslím já?“ opřela mu ruce o prsa, cítil jak tíhu jejího těla, tak ještě chaotičtější mysl než obvykle. Přejela mu po hrudníku nahoru pod krk, kde rozemnula ozdobnou sponu a rozhrnula mu vnější část roucha. Nevěděl, co má dělat, něco takového nečekal, proto jen pozoroval její ruce položené na jeho hrudníku.
„Že by ses měl uvolnit,“ navrhla mu zvláštním hlasem, vytáhla se na špičky, takže mu hleděla z očí do očí. Trochu ucukl hlavou, nebyl připravený na tak důvěrný kontakt hned první večer, ale část jeho by se ani v nejmenším nebránila.
„Zdá se mi to, nebo si nervózní?“ zeptala se, modré oči zvědavě přimhouřené.
„V blízkosti velkých vodních ploch jsem ostražitý,“ připustil, „Na vulkánu je pouze jediná, na jednom z jeho půli za klimatickou linií, takže teplota kolem ní je značně nevyhovující. Vulkánci neznají moře.“
„Ty neumíš plavat, tak se bojíš, že spadneš do vody,“ řekla se smíchem, potěšená, že odhalila jeho tajemství. Sundala mu ruce z hrudi, čímž ho propustila jak z nečekaně intimní interakce, tak i rušivé a zároveň uklidňující aury jejího vědomí. Sebrala si z písku boty a vydala se zpátky ke schůdkům nahoru na nábřeží. Svraštil obočí v přemýšlení. Nepochopil, proč sem dolů vůbec chodili, když se Amanda jen chvíli brouzdala ve vodě a teď jde zase pryč. Chápal by, kdyby tu chtěla posedět a společně meditovat, pochopil by, i kdyby se svlékla a šla se vykoupat, i když to by ho asi přivedlo do krajních rozpaků, ovšem to, že se tu sotva namočila, bylo nepochopitelné.
Po cestě byla zamlká, přikládal to následkům alkoholu, a přisunula se těsně k Sarekovi. Tak těsně, že už neměl kam ustupovat, protože mu v tom bránily dveře vozu a zároveň se ho ona dotýkala kolenem. Cosi mu napovídalo, zřejmě nějaký primitivní instinkt, že její počínání má nějaký konkrétné účel, kterému ale nedokázal porozumět. Zvláště nad tím začal přemýšlet, když na něho vrhla několik podle něho významných pohledů.
Jediné vysvětlení jejího počínání, které mu po vyloučení všech možností zbylo je, že chce provozovat intimní tělesný kontakt. Přestože by se mu měla ta představa příčit, protože to nebylo logické, bylo tomu přesně naopak. Rád by ji políbil, jen nevěděl jak k něčemu takovému během konverzace dospět. Pravděpodobně nebylo vhodné, aby se na ni jen tak vrhl.
„Tak a už jsem doma,“ oznámila. Kdyby nepromluvila, ani by si nevšiml, že vozidlo už zastavilo. Když se vrátil plně do reality, došlo mu, že jediný výhod z vozu, který by mohla použít je na jeho straně, a že se tedy kolem něho bude muset protáhnout, nebo on bude muset vystoupit. Kdoví proč se nad myšlenkou, že se kolem něho protahuje, strávil několik neužitečných vteřin.
„Ano, to jste,“ odvětil velmi inteligentně. Zřejmě očekávala, že teď něco udělá, nebo něco poví, ale on byl ztracený docela jako, když poprvé vkročil na půdu velvyslanectví.
„Dnešní večer jsem si vážně užila, až tedy na tu počínající kocovinu,“ promnula si dvěma prsty spánek, „A co ty?“ položila mu dlaň na ruku. Shlédl dolů.
„Ano, bylo to zajímavé,“ souhlasil, zatím co jeho mozek rychle pracoval. Právě teď ona iniciovala dotek, nejenom krátce, nechala svou ruku položenou na jeho, takže se dalo předpokládat, že chce pokračovat. Ovšem na druhou stranu dotek nikam nerozvinula a nebylo to poprvé, co ho vzala za ruku, takže to vlastně nemusela nic znamenat. Zeptat se jí, což by udělal, kdyby byla vulkánka, bylo nevhodné. Takhle prostě...
Zarazil se v přemýšlení, došlo mu, že zas a znovu analyzovat situaci by do budoucna bylo neproveditelné. Vážit každý krok se prostě nedalo.
Vzhlédl jí do očí a pocítil napjaté očekávání, nebylo jeho, ale její jemně prosakující skrz její dlaň.
Vyprostil ruku zpod její dlaně, opatrně, neuspěchaně, aby to nevypadalo, že jí odmítá a přejel po vrcholku její ruky dvěma prsty. Od konečků prstů po zápěstí a zase zpět. Jediný způsob projevu náklonnosti, kterým si byl naprosto jist, a který uměl používat.
Zato ona byla zpočátku zmatená, bylo doslova vidět, jak se snaží určit, co to vlastně Sarek dělá, co to znamená. Znala vulkánkou kulturu, ale znala jen tu veřejnou část a tohle mezi ní nepatřilo. Snad jí to došlo, nebo se také rozhodla nechat vést instinktem, každopádně napodobila jeho pohyb do posledního detailu.
Vzhlédla k němu s otázkou v očích. Mírně kývl hlavou na souhlas a povzbuzení, ona mu to oplatila neméně povzbudivým úsměvem.
Při dalším doteku se odvážil dál, pomalu klouzal konečky prstů po její paži nahoru k lokti a výš. Nemusel jí objímat a líbat jako to dělali pozemšťané, aby ho to rozechvělo na úrovních, o kterých snad ani nevěděl. Pokračoval dál, mezi pruhy jemné látky na její rameno a pak na krk. Pod citlivými bříšky prstů vnímal chlad její kůže i neznámou strukturu, hrubší než u vulkánců a pokrytou drobnými chloupky, které se pod jeho dotekem ježily.
Opřela mu dlaně o tělo, hrudník se jí rychle zvedal, rty měla pootevřené, oči naopak přimhouřené. Zdálo se, že jeho dotek měl na ni stejný účinek jako na něho, jenom ona to ale dokázala projevit. Olízla si rty, ve světle lampičky se díky tomu zvláštně leskly. Pocítil naprosto nelogickou touhu se jích dotknout.
Přejel jí prsty po čelisti na bradu a výš na rty. Obkroužil jejich nepravidelný tvar, přičemž cítil vlhkost jejích slin. Bylo to nehygienické, ale na tom v tenhle moment vůbec nezáleželo.
Prudce otevřela oči, skoro jakoby se lekla, ale neměla v nich strach. Naopak byl v nich zmatek smíšený ještě s něčím, co by nazval touhou.
Cítil, že jí v mysli víří tisíce obrazů, nemohl je zachytit, na to neměl dostatečný výcvik, ani nebyly jeho telepatické schopnosti dost silné. Bylo to jakoby věděl, že někde v místnosti je obrazovka, jen nemohl zjistit kde, ovšem byl si jist, že vše, co je na ní, se týká jeho.
Zavřel ruku, kterou se dotýkal její tváře a odtáhl ji. Na jeden krátký okamžik se doslova zděsil, že ho teď odmítne, že násilně přeruší vzácný okamžik výsměchem nad jeho pošetilostí, se kterou doufal, že by ho mohla chtít. Ona ho však uklidnil tím, že jeho ruku nepustila, dál ji svírala ve své a zároveň se k němu naklonila.
Trochu ucukl. Bylo mu jasné, k čemu se chystá, on si ovšem nebyl jist, jestli je to správné. Nechtěl jí zklamat a zastrašit svým naprostým nedostatkem zkušeností, defakto nevědomostí, v tomhle odvětví lidské komunikace. Neměl ale šanci se z toho nějak vykroutit, ani kdyby stokrát chtěl.
Vlhké, chladné rty se dotkly těch jeho. Bylo to zvláštní, ne nepříjemné, ale neobvyklé.
Nechal se vést instinktem a položil jí ruku na záda, čímž ji tak nějak zdráhavě objal. Ona se k němu víc přitiskla, tak moc, že cítil i přes vrstvy látek její rychle, doslova splašeně bijící srdce i prudce se zvedající hrudník.
Odtáhla se. Pohlédli si vzájemně do očí. On se v těch jejích snažil objevit něco, co by tam nemělo být, třeba nespokojenost, ale jediné co objevil, bylo veselí.
„Alespoň neslintáš,“ řekla se smíchem v hlase. Nechápavě pozvedl obočí.
„Tomu nerozumím,“ postěžoval si. Stále se mu stávalo, že něčemu, co říkala nebo dělala nerozuměl.
„To je dobře, že tomu nerozumíš,“ odpověděla pořád tak veselá, byl ještě víc zmatený, „Víš, napadlo mě,“ sklopila pohled ke svým rukám, ve kterých žmolila látku jeho šatů, „jestli bys nechtěl jít nahoru na kafe. Spolubydlící není doma.“
Svraštil obočí, opět nechápal. Přikládal to jak jazykové barieře, tak nesoustředění, které v tento okamžik pociťoval díky blízkosti její chaotické mysli, tak věcem, které před okamžikem dělali.
„Říkala si, že kávu piješ jen ráno,“ odpověděl zmateně.
Zrudla a začala se tiše smát, obličej vtištěný do jeho ramena.
„Já tě nezvala na skutečnou kávu,“ zamumlala mu hábitu, jeho zmatek se prohloubil, „to je taková tajná lidská šifra,“ vzhlédla, „V překladu to znamená; Nechce se jít nahoru muchlovat?“
Teď byl naprosto v koncích, na to jeho jazykové a kulturní znalosti prostě nestačily.
„Proč bychom měli společně něco muchlat? A co bychom měli muchlat? To je nějaký pozemský zvyk?“ vyptával se, protože potřeboval víc informací. Jestli dnes večer něco opomenul, pak to udělal nechtíc z nedostatku kulturních informací.
„Né muchlat!“ vykřikla dusíc se smíchy, „ale muchlovat, jako líbat se, dotýkat. Provozovat společně intimní věci.“ Po celou dobu byla rudá a zároveň s ní cítil rozpaky.
„Aha,“ řekl opět velmi inteligentně. Nechápal, proč by chtěla provozovat cokoliv intimního, když jí pouhá představa toho přiváděla do silných rozpaků, tedy do emocionálního nepohodlí. On měl zafixované, že lidé provozují sex za účelem potěšení a copak by rozpaky mohly být považovány za potěšující emoci?
„Podle toho, že mlčíš a nehrneš se ze dveří, předpokládám, že nahoru jít nechceš,“ prolomila opět jeho myšlenkové pochody.
„Nemyslím, že by to této situaci bylo vhodné,“ odmítl tak slušně jak jen dokázal. Ještě chtěl dodat, že možná někdy později, ale zaprvé si nebyl jist zda-li někdy později bude, pak nevěděl, jestli on sám bude schopen něčeho takového a nakonec se prostě jen neznali dost dobře na cokoliv podobného.
„Chápu,“ odpověděla, docela klidně bez přehnaných emocí a dokonce se zdálo, že jí to spíše uklidnilo, „Dobrou noc.“ Objala ho kolem krku a znovu políbila, jen krátce, spíše se tak otřela o jeho rty a opět se odtáhla.
„Dobrou noc,“odvětil stále zmatený jejím chováním. Jednou tak, potom úplně naopak, co si myslel, že by jí mohlo urazit, brala v klidu a naopak neškodné věci v ní rozdmýchávaly vlny negativních emocí.
Usmála se a jako lasička protáhla kolem jeho nohou ke dveřím a ven. Než za sebou zabouchla, ještě jednou se natáhla dovnitř vozu a políbila ho na tvář. Pak už byla pryč.
Jeho zmatek překročil měřitelné hranice, překročil možná i jeho schopnost sebekontroly a dokonale ho odzbrojil. S konečnou platností si musel říct, že jí nikdy neporozumí, ani kdyby se jí snažil poznávat celé roky.