Světla a stíny na Malfoy Manor - 9. kapitola
Ve slepé uličce
Ponořil se do knih, článků a jiných pojednání o těhotenství všeobecně, uměle vyvolaném těhotenství, do těch pár vět o mužském těhotenství vílích míšenců a dokonce do tun článků a knih o mudlovské medicíně,zabývající se umělým oplodněním. Měl už v hlavě vymyšlený příběh o tom, že celé jeho těhotenství bylo úmyslně vyvoláno nejlepšími lékouzelníky z celého světa, jenže to musel nějak vědecky, alespoň v základech, podložit. Samozřejmě musel pár lékouzelníků podplatit. Nakonec z toho vzešel uvěřitelný příběh, který společně s pár slovy již zmíněných kapacit lékouzelnictví, předložil novinám.
'Zázrak moderní magie!' nebo 'Zázračné početí!' to, a podobné věci, hlásaly články pojednávající o jeho těhotenství. Našly se dva plátky, které si troufly začít o Luciusově vysvětlení spekulovat. Jednomu náhle propadla půjčka, kterou měl na vybavení tiskařství, takže mu všechno zabavili. A druhému celá redakce nějakou strašnou náhodou vyhořela. Nikdo další už si netroufl nedržet se předem poslaného vyjádření.
A proč to vůbec Lucius udělal? Věřil Potterovi každé jeho slovo. Byl si jist, že kdyby dál vzdoroval, neohlásil své těhotenství veřejně a pak se toho spratka zbavil, Potter by ho byl schopný násilím donutit k tomu mít další dítě. Všichni ti pošetilí Potterovi přátelé, od kterých se mu začaly valit sovy s břitkými, ba až sprostými dopisy, co to na chudáka Harryho zkouší, netušili čeho všeho je mladý hrdina kouzelnického světa schopen. Lucius to věděl. Znal ten lesk v očích, značící opojenost mocí a hlavně na vlastní kůži okusil, co se stane, když Potter ztratí nervy.
To ale neznamenalo, že se jeho plány změnily, jedině to, že musí hrát svou roli těšícího se otce – nebo snad matky? - daleko usilovněji a věrohodněji. Dál se hodlal nechtěného parazita zbavit a dnes dělal další krok k uskutečnění svého plánu.
Když procházel ministerskou budovou k části, kde seděli bystorozoři, tak na něho všichni koukali jako na muzejní exponát, něco si pro sebe šuškali a někteří i neslušně ukazovali. Zalitoval, že nemusí všichni nosit povinně v budově jmenovku, protože pak by věděl, které má nechat vyhodit. I když pravdou bylo, že by musel nechat vyhodit všechny.
Rázně prošel dveřmi, které před ním skřítek samozřejmě otevřel, a zastavil se před stolem sekretářky velitele bystrozorské sekce pro nejvážnější zločiny. Více méně vznikla a pracovala jen proto, aby chytala a usvědčovala Smrtijedy, takže víc jak rok po válce množství jejích úkolů docela dost kleslo, jen se jí zatím nikdo neodvážil zrušit.
Žena za stolem krátce pohlédla na složené noviny, které ji ležely kousek od ruky, otevřela pusu dokořán a pitomě na Luciuse koukala. Vůbec se při takovém pohledu nedivil, že mu tolik let procházelo vraždění mudlů pod taktovkou Pána zla, když ve zvláštní jednotce pracovali slabomyslní lidé.
"Mám informace o Severusu Snapeovi, který je teď, pokud vím, hledán za vraždu," promluvil na sekretářku jako první, když ona se k ničemu neměla, jen tupě zírala.
"Ano... jistě... ehm, tohle se nahlašuje v sekci pro hlášení hledaných osob, bohužel musím zkonstatovat, že..."
"Snape je bývalý Smrtijed, takže si nemyslím že by si s ním obyčejní bystrozoři věděli rady." Ne že by si s ním věděli rady tihle, až na výjimky, jako byl Moody, si se Smrtijedem neporadil žádný bystrozor, ale Lucius doufal, že když jim ho naservíruje v malém pokoji na svém panství kde se nedá přenášet, tak by ho snad mohli být schopni zneškodnit.
"Ach tak... tak dobře. Ohlásím vás," souhlasila tedy, vstala a chtěla jít ke dveřím.
"Já se ohlásím sám," to by bylo na dlouhé čekání, kdyby mělo jít všechno podle tempa zdejších kouzelníků a na to měl Lucius moc velký hlad. Nechal skřítka, aby mu opět otevřel a vstoupil do velitelovy kanceláře.
"Pan Malfoy" vyskočil muž ze židle, ten alespoň věděl s kým má tu čest a jak se má chovat, "To je velmi... nečekané. Pane Malfoy...," na zmatenosti mu to ale neubralo, "Chcete se posadit? Jistěže se chce posadit... prosím tady," zněl skoro švitořivě a odtáhl Luciusovi židli od stolu.
To nebylo obvyklé chování, na které byl zvyklý, když někam přišel. Ano, lidé byli někdy až nechutně podlézaví, ale ještě nikdy mu nikdo nenabídl židli a už vůbec na něj nešvitořili jako na... těhotnou čarodějku! Ano, to bylo přesně ono. Jasně si pamatoval, že takhle se chovali číšníci a ostatní lůza k Narcise, když oznámili, že čeká Draca. Rozzuřilo ho to. Nejenže musel snášet už jen to, že má v sobě kus Pottera, ještě ho kvůli tomu budou lidé takhle urážet.
"Máte pravdu, potřebuji se posadit," nasadil sladký hlas i úsměv, přešel k velitelově křeslu a elegantně klesl do něj, "a vy se také posaďte, pane Wintere."
Muž zamrkal, jako upír, kterému zasvítíte do očí, načež si dřepl na židle, kde obvykle sedávali návštěvy a vypadala asi tak pohodlně, jak nějaký mučící nástroj. Ne že by křeslo, kde byl Lucius, bylo o mnoho pohodlnější, ale bylo vyšší a dávalo člověku zdání moci.
"Mohl bych vám naservírovat Severuse Snapea tak, že ho snadno polapíte," nabídl muži něco, co se neodmítá, "Řeknu vám o věcech z jeho Smrtijedské minulosti, o kterých ani nevíte, a kde k nim najdete důkazy. Dokážete, že byl nejvěrnější z mužů Pána zla," při tom označení sebou muž cukl, "a že jím je stále, i když tvrdí opak. Díky tomu budete za hrdinu a jediné co chci je, aby se ztratily všechny výpovědi, kde bude figurovat moje jméno a to ještě před započetím soudního řízení."
"Albus Brumbál se za něj zaručil už při prvním soudním procesu," zamračil se muž, "a udělá to jistě znovu. Možná ho budeme moci dostat do vězení za vraždu jeho otce, ale to jsou dva až tři roky, zejména pokud jsou pravda zvěsti o tom, že ho jeho otec týral. K tomu je Starostolec vždycky citlivý."
"Brumbál!" uniklo mu to jméno z úst, jako kdyby to bylo odplivnutí, "To je velký čaroděj, ale jeho doba už je dávno pryč. Na jeho místo nastupují jiní, mladší, a vy byste se měl přizpůsobit. A kdo ví... třeba jednou budete vrchním velitelem bystrozorů." Winter nevypadal že by mu věřil, naopak se velmi mračil, až se Lucius obával, že patří k těm pošetilým bláznům, co věří v právo a zákon a nedají se uplatit penězi. Jen vydírat. A do toho se mu opravdu nechtělo, protože s rostoucím břichem byl stále línější a línější. Za takových okolností by asi Wintera nechal zabít a pak by se vidělo, kdo by nastoupil na jeho místo a jestli ten by byl ochoten spolupracovat lépe.
"Ani vy nemáte takovou moc, abyste mi zařídil tak obrovské povýšení," argumentoval, "Do postu vrchního velitele by mně musel dosadit ministr a nynějšího velitele by musel vyhodit taky on. A ministr, jak známo, nesnáší všechny, kteří kdy sloužili tomu, jehož jméno se nevyslovuje... bez urážky."
Málem se neubránil, aby nad tímhle označením Voldemorta nezvedl oči v sloup. Neříkal mu tak ani když byl aktivní Smrtijedem, to byl pro něj vždy Pán zla nebo Mistr a ne nějaké hloupá spojenina slov.
"Stejně tak je známo, nakolik je oddán jednomu čaroději, jehož jsem čirou náhodou manžel a nosím jeho dítě." Jak to říkal, už se mu v hlavě míhaly myšlenky, jak Pottera přinutit k něčemu takovému. Už věděl, že by se v první chvíli obalamutit dal, proto bylo nutné toho využít a jen pak dělat ukřivděného, když ho nařkne z manipulace. A možná by nebylo na škodu říct část pravdy o tom, že Snape ví o skutečné příčině těhotenství a mohl by ji prozradit, čemuž se dá zabránit spoluprácí s Winterem.
"Musím si to rozmyslet," řekl muž, ovšem jeho oči jasně říkaly, že je nalomený.
"Tohle je časově omezené nabídka a platí pouze teď," postavil se, dávaje tak jasně najevo, kdo je tady ten mocný, "Takže, jak se rozhodnete?" Opřel se o stůl konečky prstů a z té výšky na muže hleděl zpod přimhouřených víček.
"Já... dobrá, souhlasím." Přikývl. Tím byla jejich dohoda zpečetěna a Lucius byl potěšen tím, jak snadno to šlo.
"Dám vám vědět místo a čas, kde si můžete Snapea vyzvednout," oznámil. Nečekal, než mu Winter položí nějakou další otázku, ani se nerozloučil, jen se vztyčenou hlavou odkráčel pryč.
°°0°°
Moc dobře věděl, proč před bystrozory zatajit smrtijedský plášť. Schoval ho ještě předtím, než se sám, za Brumbálova doprovodu, šel udat na ministerstvo. Taky komu by se nehodil plášť odrážející celou řadu kleteb, maskující člověka před několika druhy vyhledávajících kouzel a hlavně takový, díky kterému je člověk prakticky neviditelný. Dokonale splyne s okolím.
Teď, když už dobrých dvacet minut pozoroval přes velké francouzské okno v přízemí Manoru Luciuse jak přechází tam a zpět, ho velmi ocenil. Tušil, že na něj určitě Lucius šije nějakou boudu, když mu tak ochotně nabídl, aby přišel na Manor a že pak společně půjdou do dokonale bezpečného úkrytu. Nevěřil mu ani slovo, vědouc, že Malfoyovou jedinou touhou je získat lahvičku interrupčního lektvaru, co měl v kapse. Severus totiž ani koutkem mysli neuvěřil článkům ve Věštci říkajícím, jak moc se Malfoy starší těší na svého druhého potomka. Věděl, že Lucius se těší jedině na to, až ucítí jak plod v něm umírá a rozpadá se, což by věděl každý, kdo ho znal tak dlouho a chápal jeho nenávist k Potterovi a jemu podobným.
Po půl hodině, kdy se nepřišel žádný bystrozor zeptat, co se děje, že už Snape nedorazil, ani se neobjevil skřítek, co by přinesl dopis obdobného znění, se Severus rozhodl to risknout a jít dovnitř. Nebyl naivní hlupák věřící v jejich přátelství, ale mít na straně Malfoye nikdy nebylo na škodu.
Zlehka zaklepal na okno a stáhl si kápi. S lehkým pobavením zaznamenal, že se Lucius lekl a vytasil hůlku, aby následoval vzteklý pohled, který vrhl na Severuse.
"Kde si byl tak dlouho?" vypálil jako prskající kočka hned potom, co otevřel dveře.
"Čekal jsem a sledoval, jestli si mně zradil," odpověděl naprosto popravdě, načež se ušklíbl, "Čekáme snad v určenou hodinu bystrozorskou návštěvu? Doufám že bys tak hloupý nebyl, víš přece, jak špatně se krev čistí z perských koberců. Poslední mrtvolu odsud skřítci odnášeli zabalenou rovnou v koberci, na kterém umřel," přešel ke křeslu, do kterého se usadil, "Ještě bych mohl nadhodit něco o tom, jak špatně se čistí mozek ze zdí, to ale naštěstí v případě bystrozorů nehrozí. Moc toho mozku v hlavách totiž nemají."
"Nezradil bych tě. Proč bych to dělal?" zeptal se hlasem tak sladkým, že se jím dokázal člověk snadno otrávit, "Jsme přeci staří přátelé."
"Protože jsi slizký, zrádný had a Malfoy k tomu?" zeptal se s pozvedlým obočím.
"Dobře, to by za jiných okolností byly důvody," přistoupil až k Severusovi, "jenže ty máš v rukou klíč k mému vysvobození. Nebudu přeci kousat do ruky někoho, kdo mně chce pustit ze zamčené klece."
"Máš na mysli tohle?" Ze svého hábitu vytáhl jednu z lahviček kterou běžně používal na lektvary, jenže tato obsahovala něco, po čem Lucius toužil víc než po čemkoliv jiném. Dokonce ještě víc, než po odolném kmenu dračích neštovic, který si Severus jako mladík jen tak pro zábavu vypěstoval v laboratoři.
"Dej mi tu lahvičku!" Chňapl po ni ještě dřív, než to dořekl, ale Severus ji bleskově stáhl zpět. Věděl dobře, že dát mu ji hned, by klidně mohlo znamenat, že v příští minutě zemře.
"Ale, ale!" řekl přesně takovým hlasem, jakým káral své studenty, "Někdo je tu až moc nedočkavý. Jak mám vědět, že mně nezabiješ hned potom, co ti tu lahvičku předám?"
"Protože tě budu ještě potřebovat," Severus pozvedl tázavě obočí, aby ho donutil pokračovat, "Co když se to nestane jen jednou, že otěhotním. Co když nebude antikoncepční lektvar, co dávám Potterovi do pití, v tomto případě fungovat. Potřebuji zabránit tomu, abych znovu otěhotněl. Nezapomeň, že jsem pořád svázan s tím spratkem předmanželskou smlouvou," co Lucius říkal, mělo sovu logiku, "Stejně tak nemůžu já tobě věřit, že je to skutečný lektvar který jsem po tobě chtěl. Chci ho nejdřív vypít, zbavit se toho parchanta a pak ti pomůžu."
"A co mám podle tebe asi dělat, když se mi tu zhroutíš v křečích?" zeptal se podrážděně. Nevěděl jak funguje tenhle lektvar, ale ze zkušeností s prvními třemi těhotenstvími Narcisy kdy čekala dívky, tedy nepřípustné dědice Malfoyovské linie, věděl. že interrupční lektvar způsobuje křeče a krvácení.
"Může se něco takového stát?" zeptal se Lucius, takže ten to nevěděl taky.
"Nemám zdání. Nikdy jsem neviděl těhotného muže, nikdy jsem mu nedělal interrupční lektvar a nikdy jsem ho neviděl ho vypít. Kdybych neměl tolik práce z útěkem před dotěrnými bystrozory, tak bych o tobě a tomhle lektvaru," zlehka pohnul hlavičkou, "napsal pojednání a získal zase nějakou pěknou cenu." Lucius se na něho při těch slovech opravdu vztekle zamračil, jasná známka toho, že v žádám pojednání být nechce, což bylo ale Severusovi naprosto lhostejné a stejně by ho z radostí napsal, hned jak by se vykroutil z toho obvinění z vraždy.
"Když mi nedáš lektvar, já ti nepomohu a naopak. To je slepá ulička, Severusi, a já nebudu ten, kdo ustoupí."
To bylo něco, co bohužel Snape věděl. Malfoy nebyl ani trochu hloupý, jen byl neskutečné pyšný a tvrdohlavý, což z něho hlupáka dělalo. Severus sám nebyl jiný, ale jako dvojitý agent se naučil doslova tančit mezi vejci a to znamenalo mnoho ustupování.
"Na, ale jestli mi tu umřeš, tak nečekej, že ti přijdu na pohřeb." Podal mu lahvičku. Lucius po ní drapl jak ryba po návnadě, okamžitě vytáhl zátku a její obsah do sebe obrátil jedním hltem. Jeho počínání bylo plné naléhavé touhy po smrti dítěte které nosil, čemuž se ani Severus nedivil. On sám měl zase obrovskou touhu vidět, jak lektvar na Luciuse bude působit.
"Jak se cítíš?" zeptal se. Zdálo se totiž, že Malfoy poněkud pobledl ve tváři a zpotil se. Okamžik na to si položil ruku na břicho.
"Myslím... že budu asi zvracet," oznámil nepříjemnou novinu.
"Tak hlavně ne na můj plášť," zavrčel Snape v obavě že aristokrat opravdu vrhne na jeho hábit, což by bohužel nebylo poprvé, že by ho někdo po lektvaru pozvracel. Lucius opatrně klesl do křesla, ruku stále na žaludku a rychle dýchal, přičemž vůbec nevypadal dobře. Snape si byl moc dobře vědom toho, že když mu tu umře nebo něco podobného, tak to asi pro něho nebude vypadat příznivě. Vstal a přešel k Luciusovi. Nejdřív mu sevřel zápěstí, aby změřil tep.
"Máš zrychlený tep. Bolí tě to?" zeptal se jen zvědaví, rozhodně ne soucitný.
"Ne, vůbec ne," zakroutil muž hlavou, zase se postavil a přešel za stůl. Snape ho podezřívavě pozoroval, co tam dělá a proč se nenechal dovyšetřit. Lucius se opřel rukama o stůl, hlavu svěsil mezi ramena a dál se zhluboka nadechoval, jakoby se snažil potlačit zvracení.
"Předpokládal bych, že bude," zamračil se, "Možná že ten lektvar nepůsobí, nebo přinejmenším ne tak, jak by měl."
"Ale ne," zamumlal Lucius směrem do stolu, "působí, já to jasně cítím. A víš co?" pomalu zvedl hlavu, na tváři se mu rozšiřoval úsměv, který nevěstil vůbec nic dobrého, "Nikdy nevěř vílím bastardům!" Jen to dořekl, rozrazily se dveře pracovny stejně jako francouzské okno a dovnitř vběhli bystrozoři.
Snape byl v pasti. Na jednoho jich bylo nejméně dvanáct, což bylo opravdu hodně. Nehodlal se ale dát lacině a ten kdo to měl určitě schytat, byl Lucius, momentálně oslabený lektvarem.
Hůlka se v lektvaristově rukách objevila snad sama od sebe, jak rychle ji vytasil a první kletba zasáhla jednoho z bystrozorů naprosto čistě, takže se zhroutil na zem v křeči, která mu z jasným praskáním lámala kosti.
Samotní bystrozoři se nenechali zahanbit. Severus pocítil několik nepříjemných, bolestivých kleteb, které měly naštěstí malou účinnost, protože se odrazily od jeho hábitu. Nebo docela žádnou, když se mu je podařilo odrazit zcela.
Byl si jist, že přinejmenším jeden z jeho nepřátel padl na zem polomrtvý. Ovšem ani to, zdá se, nebylo dost, aby ho nechali uniknout. Ba naopak se kolem něj začal kruh zle stahovat a byli mu odříznuty obě ústupové cesty. Jak dveře, tak i francouzské okno. Snažil se nepropadnout vzteku, který jím lomcoval a přemýšlet racionálně, aby se dostal odsud pryč. Přesto nedokázal chvíli co chvíli nestočit pohled na Luciuse, který se ppíral v rohu místnosti a vypadal, že se brzo zhroutí. Ten pohled Snapea těšil, jelikož doufal, že ho lektvar otráví a on zemře. Jen mu bylo líto, že to asi neuvidí.
"Snape!" zvolal někdo jeho jméno. Jak naprostý idiot se otočil po hlase, protože ho poznal a na několik osudných vteřin strnul. Ve dveřích stál Potter, ale jiný, než jakého si ho pamatoval. Nešlo o jeho vzhled, ten byl stále stejný, stále vypadal jako James a to víc a víc, šlo tu o pohled jeho očí. Jedno, že je zkreslovaly poměrně silné brýle, ty oči byly ledově chladéá. Patřili člověku, který dokáže udělat naprosto cokoliv, nejen proto, že je mocný, ale také proto že jeho svědomí s každým jeho činem pomalu, ovšem naprosto jistě, umírá.
Navíc v jeho ruce byla pevně stištěna hůlka, kterou poznával a na jejíž hrot se díval až bolestně často. A co bylo nejhorší, že proti ní neměl šanci ani ve svém smrtijedském plášti, protože to byla právě ona, která ho začarovala a jedině ona mohla magií v něm vetkanou proniknout.
Věděl hned, že to Potter je jeho hlavní protivník, obrátil proti němu svou hůlku, ale jeho snažení bylo marné. Kletba z kostěné hůlky sklouzla snad docela sama, protože nepostřehl, že by Potter něco říkal, prohnala se místnosti a srazila ho společně se dvěma nejbližšími bystrozory k zemi. Hůlka mu vylétla z ruky a on si uvědomil, že přes strašlivé brnění ve všech končetinách a snad i všech orgánech, se prostě nemůže pohnout ani o jediný milimetr.
Viděl Pottera, jak se prohnal místností rovnou za Luciusem, který teď klečel v rohu a rukou si objímal břicho zřejmě v bolestech.
Dva bystrozoři Snapea zvedli a pokusili se ho postavit, jenže to zatím nešlo. Brnění sice přecházelo, ale velmi pomalu, takže ho nohy zatím neudržely. Podařilo se mu jen klečet, takže jim bezvládně visel v rukou. Zvládl zvednout hlavu a zaměřit pohled na Pottera, který táhl Luciuse k pohovce, kde ho položil.
"Cos mu provedl, ty hajzle?!" zavrčel Severusovým směrem, zatím co se až překvapivě něžně dotýkal Malfoye, bezmála s láskou.
"Jen to... chrch co... chtěl," vypravil ze sebe stále ochromený, zároveň společně se smíchem, který náhle nedokázal ovládnout, stejně jako své tělo.
"Ptám se...," zavrčel Potter, potom následoval úder hřbetem ruky, který Severuse zabolel až vzadu za krkem, "cos mu udělal?" Chytl ho za vlasy a zvedl mu hlavu tak, aby mohl lektvarista vidět zuřivostí planoucí oči.
"Lektvar... ten lektvar co chtěl...," zamumlal. Neměl potřebu to zapírat, naopak s dětinským potěšením viděl, jak se prudce Potter obrátil a svůj hněv náhle směřoval na Luciuse. Snape doufal, že ho teď ztrestá ve své zuřivosti nějakou kletbou, jedno, že už leží na pohovce docela bezbranný a vůbec nevypadá zdravě.
"Luciusi...?" Tohle byl byl dotaz člověka, který potlačil všechen hněv, takže ho slisoval do malé, výbušné miny.
"On lže," zasténal muž na pohovce tichým hlasem, "Já nevím, co mi udělal. Nalil něco dopití... otrávil mně. Moje dítě!" zaúpěl a ještě víc se schoulil.
Kdyby měl Snape klobouk a dost síly, tak už by před Luciusovým výkonem smekal, až by vymetal podlahu. Nešlo o provedení, to bylo mizerné a nikdo.kdo Malfoye znal, tak jako Severus, by nevěřil, že se bojí o své dítě, šlo o to, jak nádherně měl Pottera zpracovaného. Ten se totiž okamžitě obrátil zpátky, společně se svým hněvem, a zase se upřel jen na Severuse. V očích mu blýsklo, v ruce se objevila hůlka, kterou vzápětí pozvedl, aby vyslal nějakou kletbu.
Hleděl na něho i na hůlku beze strachu z toho co se stane. Klidně ať ho tu Potter zabije, on se před ním třást nebude. Nestalo se však nic, jelikož mladíkovu ruku zadržel jeden z bystrozorů.
"Ne, pane Pottere," řekl sice přísně, ale chlácholivě, "O toho parchanta se postaráme, vy si jím ruce nešpiňte. Máte větší starost." Kývl bradou k Luciusovi na pohovce, kterou potřeboval každopádně něčí pomoc, vzhledem k tomu jak bledě, bezmála mrtvolně vypadal. Severus jen tak od oka odhadoval, že má vnitřní krvácení.
Potter od něho odstoupil, aby tak poskytl místo bystrozorům, kteří ho táhli ke dveřím. Namáhavě se otočil, aby spatřil, jak se mladík sklání nad Luciusem a šachuje s hůlkou snad ve snaze mu pomoct. To Severuse nezajímalo, on viděl jen pohled a výraz bledého muže. Jeho oči žhnuly leskem naprostého vítězství a jeho rty byly zvlněné v úsměvu, který mívá kočka, než skočí po bezbranném ptáčkovi.
Severus Snape udělal ve svém nebezpečném životě dvojitého agenta jen jedinou chybu. Že byť jen na okamžik věřil Luciusi Malfoyovi.
°°0°°
Otevřel oči. Zase byl ve své posteli a zase se cítil mizerně. Kolikáté už od té doby, co přijal Potterovu nabídku k sňatku? Dnes to byla naštěstí jen fyzická nevolnost, protože byl šťastný jak kdy jindy. Měl pocit, jakoby mu z nohy spadla obrovská koule. Stejně jako když mozkomor přešel kolem dveří jeho Azkabanské cely bez povšimnutí a bez toho, aby se stavil na svačinku.
"Jestli se chceš zabít, tak si probodni srdce dýkou a nepřidělávej mi pořád práci!" obořil se na něj Augmentus, který se nad ním právě sklonil. Lucius se křivě usmál na jeho fousatou tvář.
"Augmentusi," řekne normálně, jakoby mu nic nebylo, "Nechci se zabít a nezabiji, ani když mi řekneš tu strašnou novinu." Proč by se taky zabíjel, když jeho velký problém je nadobro pryč. Byl si tím jistý, jasně totiž po vypití lektvaru cítil, že ta věc v něm umírá. Nebylo to stejné jako po tom prvním, kdy to pouze bolelo, tady byla bolest a zároveň měl na patře příchuť přicházející smrti v tu chvíli tak vítanou to společnici.
"Tím si nejsem tak jist," zasmušil se lékouzelník, "Pořád jsi těhotný."
Aristokrat, ležící v posteli, nevěřil vlastním uším. Udělal všechno proto, aby se té přítěže zbavil, dokonce i zradil jediného přítele, kterého ho měl – ne že by ho tak nutně potřeboval – podlézal bystrozorům, podlézal Potterovi a to všechno bylo naprosto zbytečné. Jeho plány na získání majetku pro Dracovi se hroutily, jako domek z karet.
"Ten lektvar sis vzal moc pozdě. Způsobil krvácení, které jsem zastavil..."
"Proč?!" drapl lékouzelníka za hábit a přitáhl ho k sobě dost blízko, aby muž pocítil jeho dech na tváři, "Proč si ho zastavoval?! Já chtěl, aby ten parazit umřel!"
"Já to vím, ale kdybych krvácení nezastavil, tak si taky mrtev!" ohradil se Augmentus a vytrhl se ze sevření štíhlé, bledé ruky, aby tak unikl z Luciusova dosahu, "Nejenže by tě zabilo samotné krvácení.... Magie toho dítěte je spjatá s tvou, tak jak to ve středním a vysokém stupni těhotenství prostě bývá. Jeho smrt by mohla vážně poškodit tvou vlastní magickou podstatu. V lepší případě by z tebe byl moták, v tom horším a častější, bys to vůbec nepřežil. Už není žádný způsob, jak se toho dítěte zbavit. To, že si čekal tak dlouho, aby si pomocí něj mohl manipulovat s Potterem, to prostě znemožnilo."
"Vypadni." Na víc se nedokázal vzmoci. To co slyšel, byla pro něho rána pod pás. Bylo to jako něco, co už by ho sama osobě mohlo zabít, jenže to se nedělo. Žil další minuty, během kterých živil tu odpornou věc uvnitř.
"Luciusi...," pokusil se léčitel o nějaké chlácholení. Lucius ale neměl ani tu nejmenší náladu ho poslouchat, jak se tu rozpovídá o kráse toho mít dítě. Lékouzelník prostě nechápal, co je to stát se děvkou pro nepřítele a inkubátorem pro jeho dítě.
"Řekl jsem ven!" zařval, hysterii se přitom ani v nejmenším nebránil. Augmentus velmi chytře poslechl, stejně jako jeden domácí skřítek, který se pohyboval u postele. Snad všechno živé v Luciusově ložnici se raději při jeho křiku dalo na útěk, takže docela osaměl.
Jen on a naprostá beznaděj, kterou právě cítil. Taková beznaděj, že i Azkaban mu náhle připadal jako krásné místo k životu. Stále dokola si kladl otázku, proč tu dohodu s Potterem přijal a tak se dostal do téhle situace. Odpověď byla stále stejná.
Draco.
°°0°°
Na svou ženu si nemohl stěžovat, byla skutečný Black, takže byla dle očekávání poněkud odtažitá, ale Draco věděl, že to je normální. Alespoň že nebyla šílená jako jeho mrtvá teta Bellatrix. Předmanželskou smlouvu oba dodržovali pečlivě a nijak víc se nestýkali. Tak to obou vyhovovalo, tak to mladý Malfoy znal od svých rodičů.
Incident, který se v domě stal, ho víc jak znepokojil, podruhé za krátký čas málem přišel o otce. On o něj přijít rozhodně nechtěl, přesto přese všechno, co si řekli, si Draco nemyslel, že už je připraven ujmout se místa hlavy rodu. Věděl, že dřív nebo později k tomu dojde, ale plánoval to nejdřív tak za deset let, až i jeho vlastní potomek bude už částečně soběstačný.
Proto ho tak potěšilo, když otec po týdnu rekonvalescence vstal z postele a rovnou ho zavolal do své kanceláře, aby si promluvili. Dobře, mluvit nechtěl, ale to že byl Lucius zase při síle ho těšilo.
Když vstoupil do kanceláře, tak našel svého otce jak stojí u okna a vyhlíží ven.
"Chtěl si se mnou mluvit?" zeptal se věcně. Jak by asi řekl jeho zavřený kmotr 'nějak ho to spratkovství přešlo od doby co se oženil'.
"Ano," mírně se k němu pootočil Lucius, načež pokynul skřítkovi, který otevřel okno, aby mohl kdokoliv vyjít ven, "Projdeme se," rozhodl.
"Teď?" zeptal se překvapený Draco tak trochu mžourající do slunce,"Venku praží slunce." Upozornil asi zbytečně, vzhledem k tomu, že jeho otec už vykročil ve na verandu. Mladý Malfoy si jasně pamatoval na jeden den ve svém životě, kdy utekl ven do zahrady a celý den strávil na slunci, zatím co ho všichni hledali. Užíval si to, bylo to příjemné, teplé na kůži, ale do rána mu na tváři a pažích vyskákaly zrzavé pihy. Strávil pak půl roku jen zavřený v domě, aby ty pihy zmizely a on měl zase alabastrovou pleť. Malfoyové se prostě před sluncem chránili, asi aby všichni nezpihovatěli. Kam se dalo, tam se přenášeli. Chodili ven spíš na večer, na rukou nosili rukavice a když už vyrazili ven přes den, tak nebylo výjimkou, že nad nimi skřítci nosili slunečník.
Tohle všechno otec věděl, sám ho to naučil praktikovat, přesto teď bez váhání vyšel ven. Možná to mělo co dělat s jeho těhotenstvím, které měnilo jeho chutě a právě teď se Dracovi zdálo, že i náladu. Lucius byl podivně klidný, jakého ho ještě nikdy neviděl.
Jelikož se mu nedostalo odpovědi, tak vyšel ven za Luciusem. Otec se vydal pomalu cestou po zahradní cestičce, lehce se při kroku vždy dotkl holí země a všeobecně vypadal stále tak elegantně, jak by toho Draco sám nikdy schopen nebyl.
"Jak se má tvá žena?" začal očekávaný rozhovor.
"Normálně, viděl jsem ji u snídaně. Dům se jí líbí. Mám ti vyřídit, že tě pozdravuje a lituje, že jsi nemocný."
"A tvá svatební noc? V tom shonu který jsem měl, jsem se tě ani nezeptal," pokračoval dál ve výslechu.
"Normální," odvětil, ale dle otcova pohledu s tím nebyl starší Malfoy spokojený.
"Odpovídá se celou větou. Proč ti to musím připomínat, i když už jsi dospělý a ženatý?"
"Omlouvám se, otče," omluvil se celou větou, "Moje svatební noc byla normální. Nestalo se nic zvláštního nebo znepokojujícího. Penelopa je krásná žena, myslím že budeme mít pohledného syna, který si zaslouží nést jméno Malfoy."
"Myslíš si snad že náš rod je jen o kráse?" zeptal se Lucius, opět přísně, navíc mírně rozladěně.
"Ne, tak jsem to nemyslel, to jen, že tohle můžu odhadnout, aniž bych znal její povahu," bránil se, sám také už naštvaný. Druhý Malfoy to nechal bez odpovědi, jen se vrátil ke svému výslechu.
"Krvácela?"
"Otče...!" skoro po něm vystartoval když se na tohle zeptal, ale rychle zchladl, "Ano, krvácela," odpověděl ne moc nadšený z toho, že to musí probírat.
"To je dobře. Žena která poprvé krvácí, má pak brzo syna." Zastavil se a zahleděl kamsi do dálky.
"Je to jenom stará, hloupá pověra," zamračil se Draco, "Nemá to žádný magický základ. Nebylo dokázáno, že by pannenství nějak ovlivňovalo tyhle věci."
"Tvá matka nekrvácela a ty ses narodil až po deseti letech manželství," odvětil Lucius, snad dále se trvající na svém, načež se k Dracovi obrátil, "Možná je to pověra, ale pověra, která se předává z otce na syna, tak jsem ti ji také předal. Nic víc už pro tebe nemám, Draco. I kdybych žil následujících sto let, pak už bych ti nemohl dát víc, než už jsem ti dal. Je načase, aby ses ty stal hlavou rodiny a předával vše co víš svému budoucímu synovi."
Z těch slov se mu rozbušilo srdce takovou rychlostí, až ho slyšel ve vlastních uších. Viděl, co tím otec naznačuje, ale odmítal něco takového udělat. Nešlo mu ani v nejmenším o dítě, které Lucius čekal, jen si prostě nedokázal představit svět bez dlouhovlasého muže, který ho neustále peskuje a nikdy není spokojen. Tisíckrát o tom snil už v dětství, jaké by to bylo, kdyby byl jediným pánem na Malfoy Manor. Kdyby mohl jediným pohybem obočí řídit dění při zasedání Starostolce. Kdyby mohl částkou, která pro něj byla maličkostí, rozhodnout o osudu nějakého ubožáka, který měl krásný cíl ale málo financí, jak by ho mohl odmítnout a těšit se z jeho bolesti.
To všechno chtěl, jednou, rozhodně ale ne teď.
"Ne," zakroutil hlavou a začal couvat, "Ne... to neudělám."
"Nemáš jinou možnost," nepřipouštěl odmítnutí, to bylo vidět, "Je mi jedno jak to uděláš, jestli hůlkou, jedem nebo jinak, ale musí to být rychlé a stoprocentně smrtelné. A nenápadné. Potter nesmí mít jedinou stopu podezření, že jsi to byl ty, kdo mně zabil a se mnou i jeho potomka."
"To je důvod, proč to neudělám," našel možná řešení v podobě nenáviděného Pottera, "Zabil by mně, kdyby zjistil, že jsem zavraždil jeho dítě. Kdybychom byli mrtví oba, tak by rod Malfoyů zanikl. Nemůžu to dítě zabít."
"Musíš. Je to rakovina v mém těle, které už se nemůžu zbavit," drtil mezi stištěnými rty, "Udělej to, abys dokázal, že jsi pravíýMalfoy."
Chtěl se bránit takovému nařčení, na druhou stranu však to byla pravda. Nedalo se spočítat, kolik hlav rodiny Malfoyových zemřelo něčí rukou, hůlkou nebo jedem. Opravdu to snad k tomu patřilo zabíjet své předky, aby člověk sám získal majetek a moc.
"Jestli je to jediný způsob, jak dokázat, že jsem Malfoy... pak jím nejsem. Já tě nezabiji, nikdy." Bylo to venku. Ještě by mohl přidat, že svého otce má rád, ale takové urážky by asi Lucius nestrpěl bez trestu. Beztak Draco netušil, co se teď stane. První co ho napadlo, že poprvé dostane od otce pár facek. Že ho Lucius Malfoy poprvé uhodí vlastní dlaní, protože přesně tak se muž, kterému hleděl do očí, tvářil.
"Draco," zasykl, jeho ruka se skutečně pohnula, takže mladík se skrčil, jak čekal úder. Ten však nepřišel, naopak se dočkal něčeho ještě neočekávanějšího. Otcova dlaň spočinula na jeho tváři. To neudělal od doby, co bylo Dracovi jedenáct let a nastupoval do Bradavic. Tehdy mu ji položil na tvář naposledy se slovy že se brzy z jeho malého syna stane dospělí muž.
"Otče," přiložil svou dlaň na mužovo zápěstí. Pomalu se mu na tváři rozšířil úsměv, skutečný, nefalšovaný úsměv, kterým dával najevo, jak moc svého otce miluje.
"Máš pravdu Draco," přikývl a jeho dlaň mladíkovi sklouzla po tváři až na krk, který náhle pevně stiskla, "ty nejsi Malfoy. Nejsi můj skutečný syn, protože ten by neváhal ani okamžik," přitáhl si ho za hrdlo blíž, takže mu syčel přímo do obličeje, "Zabil by mne bez výčitek a bez fňukání. To je přesně to, co ty pořád děláš. Jen fňukáš a když něco pokazíš, já to za tebe musím žehlit."
"Otče!" zachraptěl. Svíral mužovo zápěstí, ale nedokázal ho přinutit, aby ho pustil. Síla, kterou v pažích, měl byla nečekaná a najednou větší než ta Dracova.
"Máš v sobě slabou Narcisinu krev, které její sestru dovedla ke sňatku s mudlou. Mít takového syna je stokrát horší, než mít motáka. Vidím v tobě denně ten potenciál paktovat se s mudly, milovat je nebo dokonce ochraňovat."
Dusil se, ale to nebylo to nejhorší. Ta slova se mu vpalovala do mysli jako ostré hřeby, které mu někdo zatloukal lebkou do mozku. Jeho otec vyslovoval nahlas všechny obavy a všechny nejistoty, které v sobě sám Draco choval. Plival mu je nemilosrdně do obličeje, dávaje mu tak zas a znovu najevo, jak jím pohrdá. To byla největší Dracova obava, že zklamal svého otce tím, že není tak dokonalý, jak by měl být, i když se o to usilovně snaží.
Ano, Draco se snažil tak moc, až ho z toho všechno bolelo a stejně to nebylo dost. Jeho otci to prostě nestačilo, teď to viděl jasně. Rozčílilo ho jak mohl Lucius tohle říkat po tom všem, co Draco udělal, aby na něj byl pyšný. Nikdy si nehrál jako jiné děti, aby pořád vypadal vznešeně, jedno jak moc po hře toužil. Nikdy neměl skutečné přátele, kterým by se svěřil se svou bolestí, v zájmu zachování chladné odtažitosti správného Malfoye. Skoro se stal Smrtijedem a skončil v Azkabanu Vzal si ženu, kterou neznal, jen proto, aby zachoval rod. To vše a daleko víc a ten bastard si troufl říct...
"Ty nejsi můj syn!" zasyčel na konec svého proslovu, kdy mu vyčetl všechny neúspěchy jeho života.
"Relacio!"
Náhle ležel na zemi, jak i jeho samotného vlastní kouzlo, pronesené přiškrceným hlasem, odhodilo dozadu. Netušil, jak se mu hůlka dostala do ruky, ani jak kouzlo splynulo z jeho rtů, věděl jen, že leží na zádech a hledí na modré nebe.
V hlavě mu zvonilo, jak se uhodil do temene, to mu ale nezabránilo se začít pomalu zvedat. Měl určitě naražená záda, možná i zlomené žebro, to ale nebylo nic, proti obavám, které se ho vzápětí zmocnily.
Jeho otec ležel několik metrů od něj, tváří k zemi a nehýbal se. Nepokoušel se vstát, jen tam tak ležel, až vypadal skoro mrtvý. Zachvátila ho panika, že svému otci skutečně ublížil, ač to vůbec neměl v úmyslu.
"Otče!" s tím výkřikem se k němu vrhl, nedbaje toho, že by se takto neměl chovat. Obrátil ho čelem nahoru, takže hned viděl, že je v pořádku a dokonce při vědomí. Jen to vypadalo, že je daleko otřesenější, než by měl po takovém kouzle být. Musel za to moct jeho stav, který ho činil slabším a náchylnějším. Když k tomu člověk připočetl nedávnou otravu, pak bylo vůbec div, že ho i tak jednoduché kouzlo nepřivedlo do bezvědomí nebo rovnou nezabilo.
"Nehýbej se, dojdu pro Augmentuse."
"Ne!" uchopil ho za rukáv a zase k sobě stáhl. Už vypadal daleko lépe, dokonce se opřel o loket. Sevřel, tentokrát ne příliš pevně, Dracův zátylek a přitáhl si ho ještě blíž, jak k němu chtěl promluvit. Už nezuřil, vlastně vypadal spokojeně, jako nikdy dřív.
"Musel jsem to vědět," promluvil k němu překvapivě jemným hlasem který používal dřív, když byl Draco ještě dítě, "Jestli se mi dokážeš vzepřít silou a bránit jméno rodiny za každých okolností a proti každému. Jestli jsi proto schopen udělat cokoliv. Teď vidím, že ano," Luciusova ruka sklouzla po Dracově paži, načež svrchu propletl své prsty z jeho, "Jsem na tebe pyšný, Draco."
Při těch slovech, které tak toužil slyšet, měl dojem jakoby mu těle povolila hráz, která doposud bránila jeho sebejistotě se projevit. Připadal si, snad poprvé v životě, jako skutečný Malfoy, který je hrdý a neporazí ho ani Azkaban.
Do ruky ho zastudilo něco tvrdého, shlédl, aby se podíval, co to je. Poznal v tom hned dlouhou dýku jejich předka, který dříve visela v loveckém salónku. Toto poznání nedokázalo ale zabránit tomu, co se stalo vzápětí. Dýka se zanořila hluboko do Luciusova těla.
Ani nevěděl, kdo z nich vedl ostří, protože oba pevně svírali jílec. Věděl ale, že nemůže dělat nic, protože hrot s naprostou přesností vnikl pod žebra až k srdci a zkrz něj. Cítil to jasně v paži. Vnímal, jak rychle uniká život z těla, které držel v náručí. Luciusova ruka se uvolnila a klesl na trávník. Pustil jílec také, objal svého otce kolem zad a přitáhl tak blízko, jako už ho dlouho neměl.
Objal ho pevně, nezajímaje se o křik, který se přibližoval od domu. O krev, která mu prosakovala košili. Ani o to, že ho jílec tlačil do zlomených žeber.
Sklonil hlavu k otcovým vlasům a rozbrečel se.
Poznámka autorky: Někomu se může zdát povídka takto zakončená, někoho zajímá jak to bylo dál s pozůstalími. Pokud se vám líbí povídka zakončená Luciusovou smrtí, pak dál neštěte. Jestli že vás, ve zkratce, zajímá, jaký osud stihl Draca, Harryho nebo Siriuse, pak si přečtěte Epilog.
Za komentáře děkuji: Bobo, Lady Corten, aurora, kali, Nade a mathe.
Děkuji vám všem že jste si tuto povídku přečetli.