Co se stane v sídle, zůstane v sídle

Nechápal, jak si toho mohl nevšimnout. Ta podoba s vílou byla až zarážející. Teď, když tu Lucius ležel nahý na bílém prostěradle, to bylo jasně vidět. Jeho kůže byla na pohled tenká, prosvítaly pod ní žíly, a zároveň jakoby svou barvou splývala s hedvábným povlečením. Vlasy měly zlatě blonďatý odstín a rovnoměrnou barvu od kořínků po konečky, což bylo u normálních lidí zvláštní. I blonďatí lidé měli konečky o něco tmavší. Paže a nohy měl dlouhé, tělo štíhlé skoro až moc.

Celkově budil dojem něčeho, co je velmi křehké a stačilo by jen špatně sáhnout, moc stisknout a popraskaly by mu kosti.

"V šuplíku je modrý flakonek se zlatým závitem," prolomil Lucius ticho, "Jeho obsah vypij, zaručeně ti to pomůže od tvého problému s potencí."
"Já nemám žádný problém!" ohradil se prudce a velmi dotčeně. S tímhle rozhodně nikdy problémy nemíval.

"Ne?" zlaté obočí se vyklenulo nahoru, jak druhý muž dal najevo svou nedůvěru a opovržení, "Tak z jakého důvodu tu na mně nečinně hledíš už celou věčnost?"

"Kochám se pohledem na tebe," pronesl lichotku s úsměvem na rtech, "Víš, že jsi opravdu krásný?" zeptal se, ale jen řečnicky.
"Samozřejmě, že vím," dostalo se mu přesto arogantní, sebejisté odpovědi, "Nejsi rozhodně první, kdo mi to říká. Jistě ani poslední." Naklonil se stranou, opřel o jeden loket, takže mu vlasy sklouzly přes rameno na prsa.

"Víš, vlastně si se měl začervenat a rozpačitě mi poděkovat," podotkl Harry zamračeně. Lucius mu stále a znovu ničil představy, které si v hlavě zkonstruoval. Jedna z nich byla právě ta, že nějakým komplimentem, hezkým slovem nebo svým činem, donutí aristokrata, aby se začervenal.

"To se nikdy nestane," odsoudil Harryho představy chladně k smrti, "Co kdybych se dnes ujal iniciativy já?"

Z Luciusových slov mu zlehka poskočilo srdce a dalo se do zběsilého tempa. Jeho manžel se chtěl aktivně podílet na milování. Ne že by o svatební noci nebyl aktivní, ale tehdy Harry jasně viděl, že z toho až tak moc nadšený není. Ani se neudělal, což mladíka vážně mrzelo.

"Když to chceš. Pro tebe cokoliv," s těmi slovy svého milence a manžela krátce políbil na růžové rty, načež se položil na postel vedle něho, "Jsem jenom tvůj. Dělej si se mnou, co chceš."
"Pošetilé a hloupé přání," řekl na to druhý muž, kupodivu ani trochu to neznělo jako skutečná výhružka, daleko víc to připomínalo škádlení. Dokonce milenecké škádlení.
To skutečné přišlo hned na to, když se nad Harrym sklonil, začal líbat jeho krk a hrudník. Zavřel oči, přenechávaje mu pro tuto noc veškerou iniciativu.

Čehož později nelitoval, protože Lucius, i přesto že před vstupem do manželství tvrdil že je nezkušený, byl v posteli skutečný zázrak. Měl dojem, že blonďatému muži nejde o nic jiného, než ho donutit prosit rozkoší a zmítat se v ní, dokud nepřijde o rozum. Jakmile se tak bezmála stalo, mohl na Luciusově tváři vidět úsměv vítězství.

°°0°°

Druhá společná noc byla daleko lepší, než ta první a zároveň přinesla mnoho poznatků do budoucna. Lucius měl naprosto jasno ve třech věcech. První a nejdůležitější bylo, že bez lektvaru na podporu potence to v jeho případě prostě nepůjde. Ne, že by se nestalo nic, rozhodně to však nebylo dost na to, aby Pottera uspokojil. Druhou bylo, že být nahoře a mít nad mladíkem pod sebou moc, bylo daleko uspokojivější, než mít moc nad Severusem. A poslední důležitý poznatek byl, že mu manžel byl ochoten splnit cokoliv, takže se nemusel obávat podpisu smlouvy se Siriusem. Už teď měl dobrou manželku pro Draca v kapse.

Poslední dva body mu natolik zvedly náladu, že si k snídani poručil sladké, což obvykle nedělal a do jídelny vkráčel svižným, mladistvým krokem. V jídelně pak na něj čekalo další příjemné překvapení v podobě jeho syna, sedícího na svém obvyklém místě.

"Draco," pozdravil ho a stanul na místě.

"Otče," vrátil mu mladík pozdrav, ne moc hlasitě, ale přesto a postavil na místě, jak bylo dobrým zvykem, když Lucius vstoupil do místnosti.
"Dlouho jsem tě neviděl, synu. Byl jsi na letním sídle?" zeptal se, zatím co přešel ke svému místu, kde se posadil nad hrnek prvotřídního medu.

"Ano, víš přece jak mám rád moře," odpověděl neutrálně a vrátil se ke svému jídlu.

Lucius k němu obrátil dlouhý, zkoumavý pohled. Už nějaký čas, od doby, co bylo Dracovi patnáct, si spolu nerozuměli. Nechápal, co se z jeho synem stalo. V září odjížděl do školy, jako vždy stejně otrávený, že tam musí a stejně moc nechtěl z domova, od milovaného otce, a když se pak za deset měsíců vrátil, nejen že vypadal jinak, on se i jinak choval. Choval se, jakoby začal Luciuse nenávidět. Přestal ho respektoval. Vztekal se, odmítal poslouchat a dělal trucy, až se musel uchýlit k trestům, které do té doby v Dracově výchově zcela chyběly.

"Proč sis vzal Pottera?" vypálil po chvíli Draco.

Lucius zase vrátil lžíci do džbánku s medem. Po tomhle dotazu nejenže přestal mít chuť na sladké, přestal mít chuť obecně na jídlo. Nemohl za to samotný dotaz, ale to jak byl řečen. Obrátil tvář k mladíkovi a propletly prsty rukou, aby se uklidnil.

"Protože to byla jediné možnost, jak získat zpět majetek a jméno." Jak prostá, snadná odpověď, kterou musel jeho syn znát. Chtěl se prostě jen pohádat, nic jiného v tom nebylo, jenže Lucius se odmítl nechat vytočit.
"Ach, jistě!" odfrkl si, "Pořád ty samé výmluvy, co jsi měl vždy, když jsem s něčím nesouhlasil. Dělám to pro rodinu. Dělám to pro tebe, Draco."

"Proč si myslíš, že jsem to dělal pro tebe?" zasyčel na něj s potlačovaným vztekem, ne, nepodařilo se mu nenechat se vykolejit. Zato se mu podařilo donutit mladíka překvapeně zamrkat.
"Tak proč to děláš? Snad ne proto, že je Poter tak krásný, kudrnatý a úplně tupý!" Rychle se z překvapení oklepal a znovu zaútočil.

"Ne, dělám to kvůli sobě," vrátil mu stejně útočně, "Byl jsem to já, kdo hnil v Azkabanu zaživa, zatím co mu krysy žraly nohy a mozkomoři mozek. Ty sis, ubožáčku malý, jedině odíral ruce o nitě a jehly. Co je to proti mozkomoří přátelskosti?!" Hluboce se ho dotklo, když zjistil že Draco pracuje a kde, ale to přeci neznamenalo, že to musí říct nahlas. On nikdy o svých pocitech nahlas nemluvil a nikdy s tím nehodlal začít.
"A to, co děláš teď je podle tebe lepší?" zeptal se, divoce gestikulujíc rukou, "Ležet z roztaženýma nohama a dělat Potterovi děvku se ti líbí víc?"

V Luciusovi vzplanul hněv, který jeho oči modře rozzářil. Tohle už jeho syn přehnal. Takhle nikdo z Malfoyů nebude se svými rodiči mluvit.
"Dysi!" promluvil na skřítku, která, podle slz jenž se jí vyhrnuly z očí, hned věděla, oč jde. Draco to věděl taky, protože jeho oči se zaleskly panikou, už i otevřel ústa, aby se omluvil, ale bylo pozdě. Skřítka se široce rozmáchla a pak Draca uhodila přes tvář tak silně, že mu hlava uhnula na stranu a vydalo to hrozivý, mlaskavý zvuk. Vzápětí na to vypukla v ohlušující pláč, naběhla do zdi a začala o ní tlouct hlavou jako zběsilá. Ani jeden z mužů u stolu tomu nevěnoval pozornost.

"Takhle se mnou mluvit nikdy nebudeš, rozuměl si?" zasyčel, celý napnutý potlačovaným vztekem, "Nikdy už se neopovažuj zpochybňovat má rozhodnutí. A už nikdy... nikdy nezkoušej, kolik tvých urážek snesu. Mohlo by tě čekat nemilé překvapení."

Draco měl stále obličej odkloněný stranou, na zarudlé tváři si pevně držel dlaň a jeho ramena se chvěla, jen potlačoval pláč a vztek zároveň. Tvář tolik nebolela, ale ponížení které musel snést, když ho udeřilo něco tak podřadného, jako skřítek, muselo být strašné. Muselo být stejné jako ponížení, které cítil Lucius, když ho označil za Potterovu děvku a přesně to starší aristokrat chtěl.

"Nenávidím tě!" vykřikl na něj Draco z plných plic, slzy v očích, načež vystřelil od stolu takovou rychlostí, až převrhl židli.

Nepokusil se ho zadržet, ani na něj nepromluvil, jen se vrátil ke svému jídlu. Neměl na něj chuť, ale věděl, že se najíst musí a navíc chtěl vypadat něčím po ránu zaměstnaný, kdyby se náhodou objevil Potter.

"Zvedni tu židli," nařídil skřítce napůl úst. Ta se potácivě zvedla ze země, kam spadla, když už se nemohla dál bít hlavou o zeď, a splnila Luciusův příkaz bez prodlení a bez řečí, navíc právě včas, aby zahladila veškeré stopy po sporu, než do dveří vešel Harry.

"Viděl jsem Draca na chodbě," řekl, když zasedl na svou židli, "Vypadal, že bude brečet a měl rudou tvář. Ty si ho uhodil?" ptal se s jasným úmyslem svému manželovi vynadat, pokud by zjistil, že ho Lucius skutečně praštil.
"Malfoyové členy své rodiny nebijí," řekl naprosto po pravdě, ostatně to nebyla jeho ruka, která dopadla na synovu tvář, "Nejsme Blacky ani barbary."

"Takže nemáš nic společného s tím, jak vypadal? Prostě jste si tu příjemně povídali, on se najednou rozbrečel a utekl," dorážel dál a neoblomně.

"Debatovali jsme o mém sňatku s tebou," to byla naprostá pravda, "On s ním nesouhlasí, takže jsem mu důrazně doporučil svůj názor změnit nebo ho veřejně nepropagovat."

"Ty jsi hájil náš sňatek?" vypadal nepatřičně šťastně, stejně tak překvapeně. Lucius nechápal, proč se tomu tak diví.

"Dokud mi nedáš důvod náš svazek zpochybnit, tak ho budu bránit. Je to moje povinnost a když už jsme u těch povinností...," rozhodl se nakousnout to téma už teď, aby mohl Blacka navnadit tím, že už pomalu ale jistě Pottera svírá v hrsti a tlačí ho do jejich plánu, "Měl by si začít hledat ženu pro početí svého potomka."

"Vždyť jsme svoji týden," zabručel v odpověď, másle mázl tak nešikovně, že ho odstřelil někam na stůl, "Hups, pardon," omluvil se okamžitě a máslo setřel ubrouskem. Lucius ho tak pozoroval, přičemž si matně vybavoval, proč že to vlastně souhlasil se sňatkem. Bylo to něco o tom, že Potter vypadal silně a mocně. Přitom teď opravdu spíš připomínal blázna, jako byl třeba Brumbál.
"Čím dřív ho budeš mít, tím líp. Já musel na Draca čekat bezmála deset let. Díky tomu už nejsem mladík, kterým jsem býval. Pokud trváš na tom, že budeme tvého potomka vychovávat společně, pak by se měl narodit dřív, než zestárnu a zemřu." Necítil hořkost, kdyby to záleželo jen na jeho potřebách, ne na potřebách rodiny, tak by se nestaral o to, jestli má Potter dítě. Nebo spíš by mu v tom intenzivně bránil.

"Neznám nikoho s kým bych chtěl dítě mít. Teda..." potřásla hlavou, "Třeba takové Giny je milá, mám ji rád a myslím, že by byla skvělá matka..."

Potter dál mluvil o nejmladší Weasleyové, zatímco Lucius se snažil neudusit ranní kávou. Představa, že by měl v rodině některého ze zrzavých, podřadných, chudých čarodějů mu byla jen o špetičku více příjemná, než mít v rodině motáka či mudlu.

"Nikdy!" pronesl, jakmile měl dost vzduchu, "To se raději přeplavím na loďce zpátky do Azkabanu a sám se tam zavřu do cely. S tou lůzou odmítám mít cokoliv společného, natožpak aby nějaký jejich panchart nesl jméno Malfoy a dostal z našeho majetku třeba jen jediný galeon."
"Nezapomínej, že mluvíš de fakto o mé rodině!" obořil se na něj Potter, "Oni nejsou lůza, jsou daleko lepší lidé, než celá tvoje vílí famílie."

Nadechl se sykavě přes stištěné zuby, jak se připravoval k protiútoku. Nikdo nebude jeho rodině říkat "vílí famílie". Jeho mozek kupodivu pracoval rychleji, než rty, když vzduch stejným způsobem zase vypustil. Probodával Pottera ledovým, pichlavým pohledem, ze kterého čišel vztek, ale neoponoval mu. Narovnal se, tak aby mohl na mladíka pohlédnout z vrchu, čímž získal pocit nadvlády.

Potter mu pohled oplácel stejně vztekle a arogantně, navíc s tím chladným neurčitým leskem, kterého si u něj Lucius několikrát všiml a který ho zaujal. Ani jeden z nich zatím neustupoval, žádný neprojevil rozum, jen se vzájemně strašili. Nakonec to ale vyhrál Luciusův mozek, který mu říkal, že přít se s Potterem není rozumné. Domácí válka nebylo to, co by mu napomohlo udržet si v rukou svou moc.

Se sebezapřením poskládal tvář do čehosi, co se mohlo vzdáleně podobat smířlivému výrazu, který kazila stálá a všudypřítomná arogance se vztekem. Následně promluvil tak vlídným hlasem, jakého jen byl schopen.
"Omlouvám se," znělo to sladce, ale až moc, jako když by vám někdo do krku nalil celý džbánek medu, "Nechal jsem se unést starými rodinnými předsudky. Chápu, že když si můj manžel, tak se věci mění."

"Ne, to já se omlouvám... taky," zamračil se jeho společník, přestal budit hrůzu a už vypadal zase jako normální mladík jeho věku, "Neměl jsem říkat ty věci o vílách. Něco jsem ti slíbil a tímhle jsem to porušil. Už to neudělám. A nechci se bavit o nějakém mém dítěti."

"Dobrá, jak myslíš," souhlasil bez váhání s tím, že už se o tom nebudou bavit.

Lucius byl dobrým politikem, věděl, kdy ustoupit a poskytnout protistraně čas na rozmyšlenou. Stejně tak, kdy tvrdě zatlačit, aby bylo splněno, co on chce. Jindy, zase bylo třeba poskytnout jen chvilku na nadechnutí a jít si znovu za svým. Tohle byl poslední případ, hlavně proto, že dnes večer musel Blackovi říct, že Potter souhlasil, i když nesouhlasil, a co nejdříve ho donutil souhlasit.

Napil se kávy. Už věděl, jak ho k tomu donutí, jen to bude znamenat, že se zase bude muset ponížit.

Jenže co by neudělal pro rodinu.

°°0°°

Skřítci mu dali vědět, že je tu Sirius a čeká dole v salonku. Lepší zprávu ten den Harry prostě slyšet nemohl. Nadšeně se vrhl dolů, ovšem než vešel dovnitř, tak se trochu zklidnil a urovnal si vlasy. Nechtěl vypadat, jako kdyby prošel roštím

Pohlédl na sebe krátce do zrcadla, kterých bylo na chodbách též požehnaně, a zakroutil nad sebou hlavou. Netušil, jak to všichni v jeho okolí, Lucius, Sirius, Draco dokonce i Remus, dělají že vypadají pořád tak upraveně, spořádaně, dokonce důstojně, zatím co on neustále budil dojem kluka. Tak se alespoň viděl, netušil, že ostatní ho vnímají trochu jinak. A nikdy ho to nenapadlo, ani v souvislosti s tím, že se ho občas lidé podle všeho i báli.
Vešel dovnitř.

"Harry!" zasmál se Sirius a přitáhl si ho na hruď v pevném objetí, "Vypadáš zdravě, takže tě Lucius netrápí hlady!" znovu se zasmál.

"Siriusi!" oplatil mu obětí se stejným nadšením, "Jistěže ne. Má ve smlouvě povinnost se o mně starat," ušklíbl se na oplátku, "Ne, skutečně, já se tu mám dobře." Nechtěl znít, že by tu nebyl spokojený. Nebylo to takové, jaké si to vysnil, Lucius mu byl pořád tak vzdálený, jak jen být mohl, ale Harry věřil, že to potřebuje daleko víc času než jen týden. Kupodivu, ač by lidé nevěřili, on uměl být trpělivý.
"Takže," pohodlně si sedl zase na pohovku, odkud vstal, když Harry vstoupil a poklepal rukou vedle sebe, aby se tam jeho kmotřenec posadil, "Lucius je na tebe milý a laskavý? Čím si ho nadopoval? Brumbál tě naučil nějaké tajné alchymistické triky?"
"Ne, Lucius není milý a laskavý," posadil se vedle staršího muže, "Já ani nečekal že takový bude, to přeci víš. Říkal jsem ti, jak to s tím je... se mnou je."

"Takže co? Hraješ si na krotitele hadů?" pozvedl tázavě obočí.
"Ano, ale nepřirovnal bych ho k hadovi, spíš k hypogrifovi. Ti jsou vznešenější, tak jako Lucius, a taky plaší, trochu arogantní. Musíš si získat jejich úctu, aby ti dovolili si je osedlat," zarazil se nad svými slovy, "Neznělo to trochu perverzně?"

"Já jsem stoprocentně na holky, takže můžu dělat, že jsem to nepochopil," ujistil ho s úsměvem, že to perverzně neznělo.
"Proč tu vůbec jsi?" zeptal se Harry, aby změnil téma hovoru.

"Proč asi? Abych tě zkontroloval, pozdravil a řekl ti, že se tvým kamarádům po tobě stýská."

"Až na to, že si tu už tři hodiny," opáčil Harry, který byl samozřejmě moc dobře informován, "Skřítci mluvili. Víš, že s nimi mám dobré vztahy. Hned si mně zamilují, i když nevím proč."

"Malí prevíti. Kéž by i mně nějací tak pěkně donášeli, jako tobě. To bych měl sladký politický život," poplácal ho po rameni, "Ale dostal si mně. Jsem vinen zradou, protože jsou nejdřív navštívil Luciuse. Máme spolu nějaké obchodní jednání."
Harry si svého kmotra změřil zkoumavým pohledem. Dát si dvě a dvě dohromady bylo snadné. Sirius nabízející mu svou sestřenku. Lucius tlačící ho do toho, aby měl dítě co nejdříve. Sirius mluvící tři hodiny s Luciusem. Hezky to do sebe zapadalo. Harry měl dojem, že se ho dva starší muži snaží uvrtat do nějaké politické hry, kterou hrát nechtěl. Zatím ale o svém podezření pomlčel.

"Neprohlašoval si jednou, že sňatek Narcisy s Luciusem byla poslední spolupráce mezi Blacky a Malfoyi, dokud budeš živ?"
"Časy se změnily," pokrčil rameny, "Víš, naše vítězství nad Voldemortem mělo i své stinné stránky, jako všechna vítězství. Čistokrevných rodin je málo. Mně by tedy nevadilo kdybych měl v rodině nějakého dvojí krve nebo třeba někoho, jako Hermiona, ale víš, jak to je s tou politikou."
Nežral mu to. Ne, Harry prostě Siriusovi už jeho liberálnost vůči mudlům nežral. Když se s ním setkal poprvé, pak za války, když ho vídal jen v jeho domě, to ještě věřil, že Siriusovi přijdou všichni rovní. Po válce, když s ním mohl strávit víc času, zjistil že sice tvrdí, jak jsou si všichni rovni, Hermionu má rád, ale rozhodně si myslí, že někteří jsou si rovnější.

"Jasně, prostě politika. To mně stejně nezajímá," mávl nad tím rukou. Už věděl dost. Došlo mu, že půjde o Draca, pak ta spojitost se Siriusovou sestřenicí... Všechno bylo jasné.
"Radši mi řekni, co dělají ostatní? Co Remus s Tonksovou a Teddym? A jak Hermiona s Ronem?" odvedl řeč docela jinam.

Sirius se rozpovídal, takže se Harry během hodiny dozvěděl všechno, co ho zajímalo o jeho kamarádech, celé rodině Weasleyových, dokonce i o Severusovi, který je prý poslední dobou extrémně podrážděný a Brumbál tvrdí, že na něj jde krize středního věku.

Brumbál. To bylo jméno, které potřeboval Harry slyšet. Rozhodl se za ním zajít a poradit se, mimo jiné snad i usmířit, protože naposledy když spolu před třemi měsíci mluvili soukromě, tedy ne o učivu, tak se trochu nepohodli.

Rozloučil se se Siriusem, vyprovodil ho ven a pak poručil skřítkům, aby Luciusovi oznámili, že se nevrátí dřív jak na večeři. Použil krb v hale, který jediný byl spojen s letaxovou sítí a přemístil se do Prasinek. Tam zašel do obchodu se sladkostmi a nakoupil tam tak veliké množství cukrovinek, že se prodavačka ptala, pro kolik dětí to proboha má. Když jí prozradil, že je to pro ředitele Bradavic, tak se jen zasmála a na nic dál už se neptala, protože podle všeho věděla, jakou spotřebu cukru Brumbál má.

Uvědomoval si, že sladkosti jsou hodně hloupý dárek na usmířenou, jenže nic lepšího ho pro starého čaroděje nenapadlo. Leda tak že by mu přinesl pytel teplých ponožek, protože těch jak známo není nikdy dost.

Heslo samozřejmě znal, protože byl vždy zván a Brumbál mu ho vždy prozradil, takže rychle dostal ke dveřím kanceláře a zaklepal na ně. Nemusel čekat dlouho a byl vyzván vstoupit.

Starý ředitel Bradavic zrovna stál u Fawkesova bidélka, kde vyklízel hovínka v ohnivzdorných rukavicích a nerezovou lopatkou. Fénixové byli dle Harryho názorů neuvěřitelní tvorové, zbožňoval Fawkese, když si k němu sedl na rameno, ale vyklízet hovínka, která tu a tam vzplanula modrým plamenen, by rozhodně nechtěl.
"Rád tě vidím, drahý chlapče," zazářil Brumbál, sklidil lopatku hovínek do ohnivzdorného pytle a stáhl si rukavice, "Neměl jsem zdání, že máme dnes hodinu a to si na každou udělám uzel na kapesníku, abych nezapomněl." Brumbál, jak známo, nikdy nic nezapomněl, ale rád tvrdil, že zapomíná docela všechno.
"Pane řediteli," usmál se Harry a rovnou přešel ke stolu, kde se posadil na židli,"Nemáme dnes hodinu, přišel jsem prostě jen tak, abych vás viděl. Dlouho jsme si nepopovídali." Po starém muži se mu upřímně stýskalo, protože byl jako dědeček, kterého nikdy nepoznal, "Taky jsem vám přinesl nějaké cukrovinky." Položil na stůl krabici, kterou mu v Prasinkách nabalili až po okraj.
"To je od tebe milé," zalesklo se mu nadšeně v očích, přitáhl si krabici a otevřel ji, "Skákací citrónové lipo!" vykřikl nadšeně a okamžitě taky jeden z bonbonů hodil o stůl, aby viděl, jak skáče, "Čokoládové ropuchy co z vřídků vystřikují želé!" jednu vybalil, položil na stůl, načež se ropucha nafoukla a pokropila mu stůl zeleným, jablečným želé, "A vrtulící se pendreky!" vyndal z pytlíku jeden růžový pendrek, zatočil ho a pak pustil. Cukrovinka se roztočila jako vrtule a vyletěla vysoko do stropu.

"Nedávno jsem ji pět tuctů sundával ze stropu ve Velké síni," řekl s úsměvem, hlavu pořád zdviženou, jak pozoroval kroužící pendrek, "Víš, měl bys vědět," sklonil hlavu, aby na Harryho zpříma pohlédl, "že je jedno, kolik sladkostí mi přineseš, pořád nebudu souhlasit s tvou svatbou. Abys mě uplatil, musel by si mít v rukávu něco víc než... panečku! Krvavé lízátko!" Vytáhl ho z krabičky, na které byl nesmírně charismatický upír schovávající část tváře za pláštěm a brblající něco o tom, že tu má Brumbál moc světla.

Předcházející - 2. část

Poznámka autorky: Ano, končí to v prostřed děje, já jsem prostě zlí člověk, no. Kapitola má prakticky plných deset stran, proto jsem se ji rozhodla nemilosrdně rozdělit na dvě části po pěti stranách. Dnes dostanete první část a v sobotu pak druhou. A podle toho jak mi bude doručena další kapitola "Provázky moci" tak možná zítra i druhou kapitolu mého Snarry.

Prosím o komentáře, děkuji.