Světla a stíny na Malfoy Manor - 3. kapitola
Učitelem za každých okolností
Měl sem zajít už před delší dobou, jenže nechtěl poslouchat Snapeho výsměch. Ono muset chodit po mudlovském ulici bylo už samo osobě na pováženou. O tom, že Severusův dům byl zvenku i zevnitř otřesný a odporný, ani nemluvě. Dost dobře nechápal, jak tu může černovlasý kouzelník žít. Ne že by si Snape potrpěl na přísnou hygienu a upravený vzhled, jako Lucius, ale vyloženě prase také nebyl, protože musel pracovat ve vhodných podmínkách s nebezpečnými materiály.
Zaklepal na dveře hlavicí hole. Mohl sice použít mudlovský vynález, tedy zvonek, jenže ten vypadal na první pohled tak upatlaný a odporný, že by se ho Malfoy nedotkl ani v rukavicích, které na sobě měl.
Po nekonečně dlouhé době mu, jak jinak, když neměl skřítky, otevřel sám Snape ještě pobledlejší a mrzutější než jindy. Jasná známka toho, že si zřejmě do noci proléval hrdlo ohnivou whiskou. Snape s kocovinou byl ještě příjemnější než Snape bez kocoviny.
"Koho to nevidím," ušklíbl se hned v rozběhu, "Nervózní princeznička před svatbou. Nevidím tě rád, Luciusi. Jdi pryč," odbyl ho a pokusil se zabouchnout dveře. Blond čaroděj do nich stačil včas strčit konec hole.
"Jde o Draca," zalhal naprosto přirozeně, vědom si toho, že přes veškeré nadávání na jeho syna, ho má Severus vlastně rád. Účinek jeho slov byl přesně takový, jaký očekával.
"Co zase ten kluk vyvedl?" zeptal se Snape a zase otevřel dveře dokořán, aby jimi mohl Malfoy vejít dovnitř.
"Vlastně nic," odpověděl, ale až v okamžiku kdy byl bezpečně uvnitř a rozhodnut nenechat se ,vyhodit zase ven.
"Já ti na to vždycky skočím," zavrčel druhý kouzelník a vydal se do obývacího pokoje. Malfoy ho následoval, ve dveřích se ale zarazil a spočinul pohledem na starém muži, který zjevně pod vlivem kouzla, seděl v křesle a hýbal jenom očima.
"Kdo to je?" zeptal se. Určitě to byl mudla, protože který čaroděj by se nechal takhle držet.
"Můj otec," zamručel Severus na půl úst, když si naléval sklenku whisky, "Brumbál ho sem onehdy přitáhl a vnutil mi ho, s tím že s ním mám trávit čas. Tak ho trávím. Já se ho snažím co nejdéle udržet pod vlivem Petrificus totalus a on se z něho snaží dost, aby se mohl napít whisky," s těmi slovy zároveň zamával starému muži před obličejem lahví, aby ji následně postavil na dosah vrásčité ruky.
"Říkal jsi, že je tvůj otec mrtvý."
"Lhal jsem," pokrčil Snape rameny, "a trochu doufal, že se otrávil alkoholem a sežraly ho krysy. Tak o čem si chtěl mluvit, když ses tak vlezle a neomaleně nacpal do mého domu?"
"Promluvme si v soukromí." Nebyla to ani tak prosba, jako požadavek. Zároveň se sám pozval do Severusovy kuchyně. Druhý čaroděj se tam za ním spíš tak doloudal, zamířil rovnou k jedné ze skříněk, ze které dle barvy vytáhl lektvar proti kocovině a nalil si ho do sklenky k ohnivé whisce.
"Už ve škole nás učili že směs lektvaru proti kocovině a alkoholu je jedovatá," podotkl jen tak mimo téma hovoru Lucius, když to viděl.
"Ne jedovatá," oponoval mu důrazně lektvarista, "je toxická. Jedy a jedovaté substance tě zpravidla zabijí od jedné minuty do deseti dnů. Toxické zabíjí velmi pomalu. Například tohle rozežírá játra, ale asi jenom dvakrát rychleji než běžný alkohol. O lektvarech si se asi bavit nepřišel."
"Ne, to nepřišel." Asi by bylo lepší, kdyby se na to společně posadili, když ale Lucius viděl dřevěnou židli, na které ležel polštářek ve vybledlém květinovém povlaku, raději zůstal stát.
"Chci, abys mně učil." Neřekl to zrovna přesně, proto se ani nedivil, že ho Severus nepochopil.
"Ne, nebudu tě nic učit, když si ani nepamatuješ rozdíl mezi jedy a toxiny. Jsi ještě větší trol, než ti pitomci, co se s nimi musím už dvacet let denně setkávat."
Lucius si to nevzal osobně. Lektvarista už ho za léta, co se znali, nazval všelijakými jmény, od trola, přes idiota až po vošousta. Žádat kompenzaci urážek, například formou souboje, by zapříčilo jedině to, že by si vzájemně za ty roky ostříleli končetiny a Malfoy měl své ruce a nohy docela rád.
"Neměl jsem na mysli stát se tvým učedníkem, jde o něco osobního...," položil ruku bezděky na opěradlo židle, rychle ji však stáhl, opravdu se bál, že tu něco chytí, "Musím zajistit, aby byl Potter šťastný a spokojený, protože na tom záleží má budoucnost. Jedině tak můžu získat zpět svou moc."
"Tvoje plány už jsem pochopil z toho, že jsi přijal tu nabídku k sňatku. Prostě hodláš tomu spratkovi lézt do zadku tak dlouho, až v něm najdeš zlatou cihlu, kterou ho pak umlátíš. Skvělý plán a já s ním nechci mít nic společného."
"Dřív jsem ti několikrát pomohl z problému, Snape," ani nečekal, že bude mrzutý kouzelník hned souhlasit, bez trochy vyhrožování, "Když získám zpět svůj vliv, tak ti budu moct opět pomáhat a už nebudeš muset snášet Brumbálovy láskyplné proslovy a laskavé úsměvy."
Viděl, jak to Snapeovi v hlavě šrotuje. Samozřejmě že lektvarista nechtěl dál dělat učitele, což byla například jedna z věcí, se kterými by mu mohl Malfoy pomoci. Už třeba jen tím, že by si ho najal jako osobního lektvaristu, což bohužel v meziválečném a válečném období nebylo možné, protože je oba Brumbál velmi pečlivě sledoval a zajímal se o cokoliv, co společně podnikali, i když to bylo pouhé posezení u rodinné večeře.
"Dokázal bys mně pak dostat z Azkabanu, kdybych někoho zabil?" Jeho pohled zaletěl směrem k obývacímu pokoji. Jistě, to Luciuse nepřekvapilo, že chtěl Snape zabít svého otce. Vlastně byl přesvědčen o tom, že všichni synové více či méně chtějí zabít své otce.
"To by nebyl problém." Sice si tím tak docela jist nebyl, slíbit může každopádně cokoliv, když se to nakonec přes veškerou snahu nepodaří, jeho vina to nebude a Snape si na něj z Azkabanu asi dost těžko došlápne.
"Dobře," posadil se na židli, "Tak co chceš naučit? Jak míchat nezjistitelný balamutivý lektvar? Jak namíchat euforické štěstí? Jak do obou výše jmenovaných vmíchat nějaký nezjistitelný a extrémně silný jed? Jak někoho toxikovat pomalu ale naprosto spolehlivě?"
"Chci abys mně naučil, jak se pomilovat s mužem," vyslovil své přání. Přes to, jak trapně se cítil, když svou žádost vyslovil, zalitoval že při sobě nemá skřítka s fotoaparátem, protože nevěřícný výraz jeho starého přítele bylo škoda nezaznamenat.
"Budu to brát jako nejapný žert a důkaz, že ti mozkomoři sežrali veškerou soudnost."
Přemlouvat lidi k tomu či onomu zvládal vždy dobře a přemluvit Snapea považoval momentálně za jednoduché, protože měl v ruce trumf. Pomalu přešel až k muži, takže nad ním stanul.
"Vím, že máš tyto touhy a taky vím že budeš souhlasit s mým návrhem," řekl naprosto přesvědčeně.
"Nepovídej. A proč bych měl souhlasit?"
"Protože," opřel hůl o dřevěné opěradlo židle a naklonil se k Severusovi, "to jsi vždycky chtěl. Proto ses se mnou začal přátelit a vydrželo ti to tak dlouho."
"Ne, to bylo proto, že si měl nejblíž k Pánovi zla," odbyl ho Snape ne moc přesvědčivě.
"Víš, Severusi, otec mně naučil jedné věci. Že si mám dávat pozor na lidi, kteří jsou mi nejblíže," pokračoval rozvážně, "Nechal jsem tě sledovat, proto vím přesně, jak vypadali všichni tví milenci. Štíhlí blonďáci, kteří mi byli až překvapivě podobní. To není náhoda."
"Bastarde...," už to ani nebyla výhružka, jako jen pokus o ni. Lektvarista udělal nepatrný, ale jasný pohyb směrem k Luciusovi, ten ale rychle ucukl. Neměl v úmyslu se s ním líbat, když dle zápachu z úst použil místo ústní vody a kartáčku jen ohnivou whisky. Proti bakteriím sice účinná věc, ale jinak odporná.
Ustoupil dozadu a opřel svou hůl o zem před sebou, trochu jako obranu před sedícím mužem.
"Pošlu ti adresu místa, kde se spolu sejdeme," informoval ho, už dávno přesvědčen o tom, že Severus přijal, jen to neřekl nahlas.
"Proč ne na Manoru?" zamračil se.
"Protože tam si žádný Malfoy nikdy milenky... milence," opravil se, "nevodil a já s tím nebudu začínat."
Černovlasý kouzelník cosi zavrčel pod svůj křivý nos, tak potichu, že se to nedalo identifikovat a Lucius se o to ani nesnažil, protože věděl, že to je beztak nějaká nadávka nebo urážka. Místo toho zamířil zase k východu, po cestě krátce pohlédl na muže v pokoji, a u dveří se zastavil, aby počkal na Snapea, který ho neochotně následoval. Nenamáhal se to svému starému příteli naznačovat, ten už sám věděl, že musí Luciusovi otevřít dveře, jinak by tu stáli ještě půl hodiny.
"Ještě něco...," zastavil se ve dveřích, "Než přijdeš, tak se vykoupej, ohol, vyčisti si zuby a umyj vlasy." Na ženy, se kterými spal, měl své vysoké standardy, které se ale bohužel na Severuse aplikovat nedaly, takže požadoval alespoň to základní a raději to rovnou řekl, aby se vyhnul pozdější trapné situaci.
"A nemám se náhodou potřít růžovým olejem a medem? To abych hezky voněl a dobře chutnal," zavrčel na oplátku Snape s obrovskou dávkou ironie.
"Pokud to považuješ za nezbytné." Ne, opravdu nemělo cenu se na zatrpklého lektvaristu zlobit. Ustoupil dozadu, mimo perimetr domu, který byl pojištěný proti nedovolenému přenášení a přenesl se rovnou před vlastní sídlo. Dobře se tak vyhnul ještě několikaminutové výměně urážek, která hrozila, že se strhne.
Posadil se v pracovně do křesla, nalil si sklenku a poručil si něco k večeři, jedno co, hlavní bylo že toho bude moci vypít víc než na lačný žaludek.
Byl si sice jist, že neudělal chybu, když požádal Severuse o tuhle podivnou výpomoc. Snape byl všechno, ale drbna nebyl, naopak tajemství držel velmi rád. Přesto se mu už jen samotná skutečnost, že se bude muset dotýkat muže zdála neskutečná a částečně odporná.
Daleko víc se ale bál, že se před Potterem o svatební noci ztrapní a to by asi vážně nepřežil.
°°0°°
"Priscila Noir," řekl Sirius.
"Co?" otázal se zmatený Harry, který byl příliš zabraný do zkoumání seznamu hostů a uvažování nad tím, že devadesát procent z nich nikdy v životě neviděl. Ani na obrázku ne. Takže neví, jak je pozná a pochyboval, že si je bude po představení pamatovat.
"Priscila Noir," zopakoval kmotr, který mu seděl po boku, "Je asi v tvém věku, nezadaná, bohatá a měla by určitě hezké děti."
"Noir?" zopakoval podmračeně, "Není to Francouzsky Black?"
"Přesně tak,"přikývl s úsměvem, "Pochází z jedné vzdálené větve mé rodiny a já myslím že by pro zplození tvého potomka byla naprosto ideální."
Nad tímhle Harry doposud nepřemýšlel, jak se ale zdálo, Sirius už to měl naplánovano do všech podrobností. Jeho kmotr byl jediný, kdo nejenže svatbu přijal, navíc ji byl ochoten i plánovat a schvaloval ji. Podle všeho až moc intenzivně schvaloval.
"Já jsem o tomhle ještě nepřemýšlel," přiznal se. Sice si něco usmyslel, dostávalo se mu toho, ale začínalo toho na něj být moc.
"To nevadí, já už přemýšlel za tebe," řekl tím typickým pyšným hlasem, který pro něho byl příznačný a všem v okolí říkal, že Sirius ví všechno lépe. Asi to byla nějaké deformace všech starých, čistokrevných rodů, protože Lucius a Draco mluvili docela stejně.
"Neměl bych si spíš najít někoho, koho budu milovat a pak s ním mít dítě?" napadlo ho jít na to po Siriusově nebelvírské struně, když se momentálně zdálo, že je spíš kalkulující Black.
"Láska je dobrá věc, ale když si při své orientaci najdeš někoho, koho budeš milovat, tak to bude muž a s ním těžko můžeš mít dítě."
"Tak ho třeba ani mít nikdy nebudu. Není to snad jen moje věc?" opáčil lehce podrážděně.
"Vlastně... není," zakroutil hlavou, "Jsi můj kmotřenec a to není jen tak bezpředmětný titul. Kmotrovství má svůj význam. Když dítěti zemřou rodiče, je povinností kmotra se o dítě postarat. Naopak, když někdo zemře bez následovníků a dědiců, pak jeho majetek a postavení v rodině připadá kmotřenci. Tudíž, vzhledem k tomu že já prozatím nemám potomka, tak všechen můj majetek a moje postavení hlavy rodiny Blacků by po mé smrti přešlo na tebe. Proto chci zajistit, že budeš mít potomka, které by toto postavení připadne připadlo po smrti nás obou."
"Dobře, tak co kdyby sis tu Priscilu vzal ty a měl dítě? To by situaci vyřešilo, ne? A neříkej, že to nejde, protože je tvá příbuzná, " navrhl, ale už když to říkal, poznal podle Siriusova výrazu, že to z nějakého důvodu nebude možné. Ten důvod se dověděl vzápětí.
"To nejde a ne proto že je příbuzná. Problém je někde jinde... přestože je Priscila po krvi Black a má i rodinné jméno, i když pofrancouzštělé, já si ji vzít nemůžu, jelikož její rodová větev byla vyděděná už asi před padesáti lety. Za války s Grindelwaldem totiž nestáli na stejné straně jako ostatní z rodu Blacků."
Sundal si brýle a společně se seznamem hostů je položil na stolek, pak si promnul spánky a zavřel unavené oči.
"Tak proč ji vnucuješ mně, když je vyděděná z rodu?" zeptal se unaveně, ale logicky, "Jako tvůj kmotřenec jsem přeci taky částečně součástí rodu Blacků, takže bych se s ní správně neměl ani stýkat."
"To je pravda. Jenže kdybys s ní měl dítě, pak by byla moje povinnost, jakožto hlavy rodu, ji přijmout zpátky, protože její dítě by bylo právoplatným členem hned dvou kouzelnických rodů. Potterů a Malfoyů. Mít někoho takového v rodině se vždycky hodí a všechny ostatní větve by s tím souhlasily."
"Viděl bych jednoduší cestu. Přijmi ji do rodiny, vezmi si ji a měj dítě."
"To nemůžu udělat bez souhlasů hlav ostatních větví rodu Blacků. Tedy pokud nejsou ve vězení, čímž sice nepřicházejí o právo se vyjádřit, ale jaksi je nebude slyšet."
"Jsi hlava rodu, tak si přeci můžeš dělat co chceš." Tak on to vždycky chápal a vnímal.
"Moje větev nebyla vždy vládnoucí. Před mnoho generacemi jsme si toto postavení vybojovali na jiné, tehdy vládnoucí větvi. K podobnému puči by mohlo dojít i dnes. Musím si dávat pozor."
Bylo znát, že Sirius se v tom opravdu vyzná, ví o čem mluví a jak to chodí. Harryho z toho naopak začala pekelně bolet hlava.
"Tohle, myslím, nikdy nepochopím," vydechl unaveně.
"Kdybys vyrůstal ve své rodině nebo se mnou, tak bys to chápal. Takhle tě to musíme naučit, ale jsem si jist, že ti to půjde," zablýskly zuby v potěšeném úsměvu, "Sňatek s Luciusem byl výborný tah, hodný skutečné hlavy rodu."
"Co kdybych ti řekl, že si ho neberu z mocenských důvodů?" nevěděl, jak to vlastně svému kmotrovi říct. Že si bere Luciuse z posedlosti, kterou nedokáže utišit ani jeho zmítající se svědomí. Že si ho bere z touhy vlastnit. Netušil, co by mu na to Sirius řekl.
"Zeptal bych se: proč si ho bereš?" řekl nechápavě muž po Harryho boku, "Neříkej, že z lásky. To ti neuvěřím, vždyť ho ani neznáš. A kdybys ho znal, tak ti zaručuju, že bys ho neměl rád ani trochu. Je v soukromí asi tak příjemný jako Snape, jen používá ještě rafinovanější urážky."
"Ne, láska to není... myslím," rozhodl se to Siriusovi prostě říct, "Potkal jsem ho naživo jen párkrát a pokaždé jsem měl chuť mu ukázat, zač je toho loket. Naučit ho, aby se nechoval, tak jak se chová. Jak jsem nad tím víc a víc uvažoval, tak z toho prostě vzniklo tohle," rozhodil rukama, "tahle svatba, ta předmanželská smlouva, to všechno, co se děje. Já vím, že je to jen sobecká touha ho vlastnit. Sobecká potřeba prostě dostat, co chci. Jenže, Siriusi," pohlédl na něj, "tolik let jsem dělal věci jen pro ostatní. Zabil jsem Voldemorta, ale ne pro sebe, ale proto, aby všichni ostatní byli svobodní. Teď je načase, abych dělal věci pro sebe."
"Chápu, jak to myslíš," přikývl Sirius, položil mu ruku na rameno a povzbudivě stiskl, "Jako Black, který jsem teď hodně byl, ti říkám, že sis Luciuse zvolil jako dobrou partii. Jako tvůj kmotr a přítel tvého otce se obávám že s ním nebudeš šťastný, protože v tom, že po někom toužíš a chceš ho mít, je jen málo citu, který by se dal nazvat láskou."
"Myslíš, že bych měl tu svatbu zrušit?" zeptal se, "Nechci ji zrušit, chci Luciuse Malfoye. Navíc, když to udělám, tak poruším slovo, které jsem Luciusovi dal a nevím jak bych obhájil to, že jsem zařídil aby ho pustili z Azkabanu a vrátili mu majetek. Takhle se svatbou to má logiku, lidé to přijímají a myslí si, že bych mohl celý Malfoyovský rod změnit k lepší. Bez té svatby by chtěli, aby se Lucius vrátil do vězení."
"Nemůžu ti říkat, co máš nebo nemáš udělat, proto jen řeknu, že by sis měl všechno rozmyslet. Máš na to ještě týden."
Harry malinko přikývl, že rozumí a skutečně bude přemýšlet. Pravda ale byla taková, že jistá část jeho, taková část, která chtěla moc a chtěla Luciuse vlastnit, už teď podmanivě syčela v jeho mozku, jak skvělé to bude s Luciusem žít.
°°0°°
Na Sofii byl vždy spolehl. Nebyla nejdražší a nejvyhledávanější společnicí v Londýně jen tak pro nic za nic. Nejenže byla krásná, přestože jí už nebylo dvacet let, byla také nesmírně inteligentní, vzdělaná a nadprůměrně dobrá čarodějka. Navíc dokázala pro člověka sehnat prakticky cokoliv, pokud za to byl ochotný zaplatit.
Lucius chtěl vlastně něco jednoduchého. Moci si půjčit jeden z jejích apartmá ke schůzce se Severusem. Nespecifikoval, k čemu to chce, jen požadoval, aby byl skutečně diskrétní a hodně vzdálený od Příčné a dalších kouzelnických čtvrtí.
A Sofie se samozřejmě vyznamenala.
Byt se sice nacházel v čistě mudlovské čtvrti, ale byl vybavený nejluxusnějším kouzelnickým nábytkem a spojený samozřejmě se sítí krbů, takže se člověk nemusel k jeho dveří dostávat kolem otravných mudlů. Ve skutečnosti ani žádné dveře neměl a nájemníci činžáku kde se nacházel si pravděpodobně mysleli, že v místech, kde by měl být východ z bytu, je jen slepé rameno chodby.
"Spokojený, Luciusi?" zeptala se Sofie a zlehka se mu zavěsila do loktu.
"Jako vždy, ano," přikývl s úsměvem. Nemohl změnit samotnou skutečnost, že tu bude s mužem, ale mohl to udělat alespoň v tom nejlepší prostředí.
"Pořád mi ještě neřekneš s kým se tu máš sejít, že to musí být tak neskutečně tajné?" zeptala se, zvědavost sama. Změřil si ji krátký pohledem. Věděl, že nedá pokoj, dokud se něco nedoví, to byla prostě ženská přirozenost.
"Žena, se kterou se tu mám sejít, je vdaná, proto musíme být nanejvýš diskrétní." Jeho slova vyvolala u Sofie veselí, nadšený smích, který zněl trochu jako trylkování.
"Ach Luciusi! To jsi celý ty!" zakroutila hlavou, "Sotva půl roku z Azkabanu a místo toho, aby ses děsil nočních můr o mozkomorech nebo se připravoval na svatbu, začínáš prohánět cizí manželky. Hmm, nech mně hádat kdo by to mohl být..." poklepala si prstem na rty, "Určitě to nebude nikdo z Anglie, už tu nezůstalo moc žen, který by ti byla rovné a nebyly zavřené. Takže někdo z ciziny?"
"Víš, že ti to neřeknu, ať uděláš cokoliv," řekl. Jindy by to možná tak docela nebyla pravda, ale dnes by skutečně neprozradil, s kým se tu má střetnout, ani kdyby ho žena mučila hůř než Voldemort a mozkomoři dohromady.
"Hmm, dobře," zabroukala. Dlaní mu zlehka přejela po paži, pak prsty přes hruď, než se od něj docela odpoutala a přešla k posteli. Sledoval pohledem lákavé křivky jejího těla, její zadeček který mu ukázala, když v přiléhavých šatech vylezla na postel a nakonec dlouhé nohy, které si složila na zelenou přikrývku se zlatý vyšíváním.
"Tvoje milenka přijde až za pár hodin, neměl bys trochu času potěšit mně?" zeptala se ve tváři nevinnost sama. Lucius věděl, že ví jak na něj a ani mu to nevadilo. Rozhodně si byl jist, že trochu rozptýlení s krásnou ženou, jako byla ona, mu přijde momentálně vhod.
Přešel k posteli, jemně uchopil kotník nohy, kterou mu nabídla, a políbil ji na nárt.
"Bude mi ctí," zamumlal. Ne že by mu bylo skutečně ctí, ale Sofií neopovrhoval tak jako mnohými ostatními. Byla čistokrevná, byla krásná a byla to žena. Tři věci, kterými mohl člověk u Malfoye získat alespoň toleranci.
Dle jeho názoru se musel se Sofií rozloučit až moc brzo. Klidně by s ní zůstal celou noc a rozptyloval svou mysl od problémů, které měl, zas a znovu. Merlinžel musela odejít dřív, než sem dorazí Snape. Naštěstí měl lektvarista v povaze chodit přesně na čas, takže měl Lucius ještě dost času na to se umýt a upravit postel do přijatelné podoby. Nebyl ale domácí skřítek a i za použití hůlky bylo znát, že byla dnes postel už někdy k něčemu použitá. Nechal to tak. Nikomu nikdy netvrdil že je jediný, neviděl důvod proč by s tím měl začínat u Snapea.
Posadil se do křesla a vyčkával. Přesně v okamžiku, kdy hodiny někde venku odbily šest večer, to v krbu zeleně zablýsklo a z jeho útrob vylezl Snape.
K Luciusově mírnému překvapení a potěšení opravdu vypadal, že se nastrojil. Tedy při nejmenším ty vlasy si umyl, dobře rozčesal a dokonce stáhl dozadu. Sice se to až tak moc výrazně na jejich kvalitě a celkovém Severusově vzhledu neodrazilo, lepší však něco, než nic.
"Zdá se, že jsem až druhý v pořadí," řekl Severus hned bez úvodu a bez pozdravu. Nebylo možné, aby černovlasému muži něco uniklo, na to byl moc všímavý a příliš velký puntičkář.
"Potřeboval jsem se rozptýlit," přiznal. Druhý muž na něj bleskl ne zrovna příjemným pohledem, který jasně říkal, že se mu to rozptylování nelíbilo. Sám aristokrat na to neřekl nic, co by taky říkal. Nebyla to jeho věc, že se to Severusovi nelíbí, ale v poslední době se kolem množilo nějak moc lidí, kteří si na něj činili nárok. Kdyby jim všem vyhověl, tak by se musel naklonovat.
"Tak, jak si to představuješ, Luciusi?" zeptal se, dál postával jen tak u krbu. Lucius se zvedl, urovnal si vestu, sevřel hlavu své hole, ve které už opět byla hůlka udělaná přesně jemu na míru, a trochu naklonil hlavu.
"To mi spíš řekni ty. Za normálních okolností bych ti naservíroval skleničku vína, chvíli bychom si povídali a pak se přesunuli do postele."
"To jako vážně?" přimhouřil nedůvěřivě oči, "Očekával bych spíš, že jsi rád, když se svých milenek co nejdřív zbavíš."
"Mé milenky byly vždy čistokrevné čarodějky, často vysoce postavené a s dobrý vychováním, ne nějaké onuce z Obrtlé za pár svrčků. Zasloužily si přiměřené zacházení," odpověděl podrážděně. Nikdo nemůže Malfoye nařknout z toho, že se nestará o své milenky a své zaměstnance. V obou případech byli Malfoyové překvapivě štědří na to, jaké měli obvykle způsoby. Každý správný pán totiž ví, že nejlépe pracuje člověk, který je přiměřeně spokojený a nejhůř ten, který není spokojený vůbec nebo naopak moc.
"No dobře, tak...," rozhlédl se kolem, další poměrně historický moment, Severus Snape neví, co má dělat, "půjdeme do postele a část s vínem přeskočíme. Stejně ho nepiju."
Tmavovlasý kouzelník se pohnul směrem k němu, zastavil se tak blízko, jak si blízko ještě nikdy nebyli. Lucius trochu zpozorněl. Instinkt bránit se byl prostě silný. Neucouvl ani o krok, dokonce se nepohnul, když ho objala Severusova rozhodné paže. Když se k němu ale druhý muž naklonil, položil mu hlavici hole do měkkého důlku mezi klíčními kostmi a zastavil ho.
"Ve smlouvě je klauzule o zachování čistoty. Takže na to dbej," upozornil ho. Musel, jinak by Snape zašel dál, než by bylo vhodné a to by pak šly všechny Luciusovy plány k Voldemortovi do pekla.
"Rozumím," ušklíbl se, "Ničí nádobíčko nebude nikam strkáno. A teď se přestaň upejpat jako nevěsta před svatební nocí. Ta tě ještě čeká." Přitiskl své rty na Luciusovy velmi lačně, skoro až hrubě a rovnou si vynutil vstup dovnitř. Aristokrat mu na oplátku sevřel ramena dlaněmi.
Lucius nemohl říct, že by byl polibek nepříjemný, zároveň ale nevyvolával v jeho těle to velmi příjemné mražení, které cítil, když líbal sladké, plné ženské rty.
V okamžiku se ocitl na posteli, kam ho Snape zatlačil. Stále ještě voněla po Sofiině parfému, jak si Lucius bezděky všiml, zatímco vnímal teplé dlaně, které se mu dostaly pod košili i vestu a teď mapovaly jeho tělo. Horké rty se mu divoce přisály ke krku. Slyšel Severusův dech a cítil váhu jeho těla na svém. V ten okamžik si uvědomil dvě věci.
Zaprvé. Neměl naprosto zdání co dělat, protože prostě na mužově těle nenacházel žádné záchytné body, které by mu řekly, kde se dotknout. Jako třeba u žen to byla ňadra, těch se chtěl dotýkat a když to udělal, rozhodně se dostavila pozitivní reakce.
A zadruhé. Ani by mu tak nevadilo že je Snape muž, ten samotný fakt se dal přežít, daleko víc se mu nelíbila jistá bezmocnost, kterou náhle začal pociťovat. Lucius mohl být silný čaroděj, ale fyzicky na tom byl podstatně hůř než Severus. Byl prostě vysoký, štíhlý a opravdu tak porcelánově křehký, jak se jeho tělo zdálo.
"Lekce číslo jedna," zamručel mu Snape do ucha, "Nelež jako prkno a něco dělej."
"Tak zhubni a přestaň mi drtit žebra," odsekl na to syčivě. Nebyla to ani výmluva, váha Severusova těla ho opravdu nepříjemně tížila na prsou. Druhý muž se víc odtáhl, podíval se na něj zamračeně, načež se odkulil stranou, aby se pohodlně uložil hlavou na polštářích.
"Dobře, tak budeš nahoře a...," udělal obličej, jako když by přežvykoval švába, "promiň. Nedošlo mi to."
"Omluva přijata," odvětil. Navzdory přesvědčení většiny lidí Severus se opravdu jednou za čas omluví a pak bylo nejlepší prostě omluvu přijmout a dál to nerozebírat.
Skutečnost, že už nebyl bezmocný, ho sice potěšila, ale stále nevěděl, co má dělat, když hleděl na druhého muže, ležícího na posteli.
"Zkus začít tím, co bys dělal se ženou," navrhl Severus, který zřejmě, vlastně zcela jistě, vycítil jeho nerozhodnost. Lucius se na něj zamračil, protože tím mu zrovna moc nepomohl. Jak bylo vidět, stejně si bude muset poradit sám. Přinejmenším se ztrapní před někým, kdo o tom skutečně nikomu neřekne.
Přesunul se obkročmo nad Severusova stehna. To by sice se ženou zřejmě neudělal, ale vypozoroval, že ženy to dělají a přišlo mu to jak docela přirozená a logická pozice pro to začít druhého muže svlékat. Snape mu okamžitě, naprosto automaticky, položil ruce na kolena, vyjel jimi po stehnech a přesunul se ke knoflíčkům vesty.
Lucius začal na oplátku rozepínat sako a rovnou i košili, kterou na sobě Severus měl. Rozhrnul jeho oblečení, takže odhalil bledou hruď, řídce posetou černými chloupky a sem tam ozdobenou nějakou menší jizvou ze souboje. Dotýkat se jeho hrudi nebylo příjemné, ale ani nepříjemné, prostě jenom neutrální, i když byla pravda, že ruce, které ho hladily po těle, věděly kam sáhnout. Vesta i košile z jeho těla docela zmizely. Severus se naklonil dopředu, políbil jeho hruď, načež se přesunul k bradavkách, které začal laskat rty a jazykem.
Tohle už příjemné bylo rozhodně. Objal černovlasého čaroděje kolem ramen a mírně zaklonil hlavu, nastavujíc mu svůj hrudník. Jakmile začal cítit vzrušení, tak se přestal cítit poněkud přihlouple a neohrabaně, naopak se mu vrátila suverenita, se kterou Severuse zatlačil do peřin, aby mu oplatil laskání hrudi.
Severusova kůže nechutnala stejně jako ženská, nebyla tak jemná ani neměla neidentifikovatelný sladký nádech, který tak Lucius miloval a nutil ho si hrát s ženským tělem celé hodiny. Přejel jazykem po bradavce jako mu to před chvíli předvedl sám lektvarista, za což si od muže vysloužil slastný povzdech. V tom povzdechu našel jasnou oporu. Podstatné přeci nebylo, jestli to Lucius dělá rád nebo ne, šlo o to naučit se to dělat co nejlépe, což se mu právě, zdá se, dařilo. Rty pokračoval nahoru k Severusově krku, ale rukama se naopak přiblížil k opasku jeho kalhot.
To, jak se pod ním druhý muž prohýbal a jak se jeho dech zrychlil, mu jasně řeklo, že to dělá dobře. Nemuselo se to Luciusovi líbit, hlavně že se v tom stane nejlepší, to bylo rozhodně heslo, podle kterého by se mohl řídit.
Rukou zabloudil až mezi stehna druhého muže, kde zavadil o jasnou tvrdost, známku toho, že je Severus vzrušený. To si okamžitě zapsal do svého počítadla score za bod a zároveň si odškrtl další tabu, která právě porušil. Už se s mužem líbal, už se dotýkal jeho těla a teď více méně i penisu. Ba co víc, nic v něm nevzbudilo nezvladatelný odpor. Spíš naopak ho začalo těšit, že podle všeho našel další způsob, jak manipulovat s někým důležitým. Ať už se Severusem nebo brzy taky s Potterem.
Odtáhl se, na tváři už zase svůj arogantní úsměv, který se mu tam objevil pokaždé, když dosáhl nějakého úspěchu. Shlédl dolů k rozepínání lektvaristových kalhot, krátce se s ním potýkal, protože to byl mudlovský typ se zipem, než se mu ho podařilo rozepnout.
"Zdá se, že opravdu neztrácíš čas," zavrčel Snape a zároveň se zvedl na loktech, aby viděl, co tam Lucius dělá, "Hlavně buď... eh," nedokončil svou myšlenku, když mu blonďák sevřel penis v dlani. Neudělal to hrubě, vlastně naopak byl jeho dotek velmi jemný, ovšem počínal si s takovou samozřejmostí a suverenitou, že to černovlasého kouzelníka víc než překvapilo.
"Chtěl si něco říct, drahý příteli?" zeptal se, pořád úsměv na tváři. Ne, nijak zvlášť se mu nezamlouvalo cítit v dlani jemnou kůži penisu cizího muže, ale mít možnost donutit Severuse zavřít oči, zaklonit hlavu a oddat se mu, to se mu líbilo.
Vyprostil penis zcela z kalhot, které mírně stáhl z boků, aby tam bylo dost místa. Ze zvědavosti si ho prohlédl, aby shledal, že sám je daleko lépe vybavený a že na tom vlastně není nic moc zajímavého, co by jeho lákalo. Sevřel penis silněji, takže donutil Severuse vydat polohlasný sten, nad kterým se spokojeně usmál. Naklonil se dopředu, své rty přitiskl na lektvaristovy a začal ho zlehka líbat. Přesně tak, jak líbá Malfoy. Promyšleně, předem plánovaně a ano s arogantní samozřejmostí, říkající, že se to líbanému člověku prostě musí líbit.
Zároveň pokračoval s pohyby ruky, pomalými a rozvážnými, od kořene penisu až po žalud, přesně tak, jak to měl rád. Užíval si tu skutečnost, že svými činy nutil Severuse, aby mu vycházel vstříc do dlaně. Tuhle moc už si prostě nikdy nenechá vzít, když ji objevil. Konečně měl jasný klíč k manipulaci s Potterem.
"Použij pusu," vydechl Severus, kdy přerušil jejich polibek, "Udělej to. Věř mi, to se bude tvému nastávajícímu líbit. Tvoje hříšné rty na penisu... Já to chci..," říkal to bezmála jako prosbu a prsty přitom jezdil po Luciusových rtech.
"Řekni 'prosím'," vyzval ho s potutelným úsměvem na rtech. Černé oči vzplanuly zlým plamínkem, jak byl Severus rozčilený z takové žádosti.
"Nikdy," zasykl odmítavě.
"Řekni 'prosím'," zopakoval svou žádost a aby zdůraznil svá slova, začal palcem kroužit kolem špičky penisu ve svých dlaních. Zkoušel, kam až jeho nová moc sahá a co všechno mu jeho milenec dovolí udělat.
"Prosím!" procedil Severus mezi zuby s jasným nádechem vzteku v hlase. Zároveň se víc vypnul proti laskající ruce. Následoval další Luciusův spokojený úsměv. Během jediné hodiny se mu Severus omluvil i ho poprosil. To bylo něco nevídaného.
Pustil jeho penis, ovšem jen proto, aby se posunul dolů, do kleku mezi jeho stehna a sklonil se ke vztyčenému penisu. Zaváhal, načež se zkusmo dotknul jazykem penisu. Přejel po něm po celé dálce. Chuť rozhodně neshledal nikterak příjemnou, zato fakt, že se muž pod jeho dotekem slastně prohnul a dokonce zasténal, ho navnadila, aby přes veškeré nepohodlí pokračoval. Penis nikdy nelaskal, ale jazyk a rty měl šikovné a procvičené z jiných činností, třeba z dlouhého řečnění před Starostolcem a laskání svých milenek. Rychle získal přehled o rytmu pohybů a intenzitě sání, která se Severusovi nejvíc zamlouval a kterou nevíc oceňoval pohyby svého těla i hlasem. Měl prostě k milování přirozené nadání, kterého využíval.
Zároveň to ale nepřeháněl, rozhodně nestál o to, mít Severusovo semeno v puse. Tak daleko zajít nehodlal ani s Potterem. Jakmile ho začala bolet čelist, tak se odtáhl a vrátil se k pouhému hlazení dlaní. Ztrátu vlhkého horka okomentoval tmavovlasy čaroděj nespokojeným zavrčením.
"Pokračuj! Ještě trochu...," pokoušel se Luciusovi nařídit, co má dělat, dokonce si dovolil vztáhnout ruku k jeho vlasům, což mu rozhodně blonďatý aristokrat nemínil dovolit. Sevřel natahující se ruku v zápěstí a následně ji přitiskl do polštáře.
"Přestaň, nebo to nedodělám," pohrozil něčím, co by Severus, jak se zdálo, rozhodně nechtěl zažít, protože jen temně zavrčel, ale nijak znovu netlačil. Lucius se nad ním opět naklonil a spojil jejich rty v polibku. Zrychlil pohyby ruky podle toho, kolik napětí cítil v milencově těle a nepřestal, dokud se pod ním Severus nenapnul a nevyrazil boky intenzivně vstříc jeho pěsti.
Lucius ucítil teplou spršku na své ruce a také na břiše, které měl neuváženě příliš blízko Severusova penisu. Když cítil, že penis v jeho ruce měkne, tak povolil sevření a odtáhl. Shlédl dolů na udýchaného muže a další arogantní, vítězný úsměv mu zkřivil rty. Sám byl částečně vzrušený, jen podmíněný reflex způsobený třením o Severusovo stehno, ale přesto byl svým způsobem uspokojen tím pohledem.
"Jsi vážně parchant!" zavrčel stále udýchaný lektvarista chraplavým hlasem.
Úsměv na Luciusových rtech se rozšířil, když ta slova slyšel, načež přešel ve smích. Ne hlasitý, ale rozhodně takový, že by ho člověk nechtěl slýchat každý den. Stejně rychle, jak se začal smát, tak přestal a poněkud zhnuseně se podíval na svou ulepenou dlaň.
Sklouzl z Severusových stehen, opřel se zády o pelest postele vedle ležícího muže a vytáhl z kapsy hedvábný kapesník s monogramem, kterým si otřel potřísněné břicho a ruku.
"Bylo to příjemnější, než jsem očekával," připustil neochotně.
"A to já ještě ani nezačal," upozornil ho Severus, překulil se na boky a dlaní přejel po jeho hladké hrudi ke kalhotám, které začal rozepínat, zatím co přitiskl rty na jemnou Luciusovu hruď. Blonďák ho ale zadržel dřív, než stačil rozepnout druhý knoflíček. Přitiskl mu ruku na hrudník a zlehka ho odstrčil stranou, zároveň se plynule posadil na okraj postele, aby tak dokonala unikl ze Snapeova dosahu.
"Co jsem potřeboval vědět, už vím," odbyl ho chladným hlasem, lhostejným k faktu že na něj druhý muž z části vztekal a také snad trochu ublíženě hledí, "Jsi dobrý učitel i učební pomůcka. Obojí ti asi říkám jako první, že?"
"To si ze mně děláš srandu, Malfoy?" zavrčel, zatím co si zapínal kalhoty tak vztekle, že mu to nešlo. Lucius si mezitím dopnul knoflík kalhot a našel vlastní oblečení, natáhl si košili a začal ji zapínat.
"Co sis myslel, Snape?" odpověděl s tradičním pohrdáním vůči každému, který po něm něco chtěl, "Že budeš můj tajný milenec? Děkuji, nechci, muset spát s jedním mužem mi bohatě stačí. Ale neboj, svou část dohody jsi dodržel, máš všechnu mou ochranu a pomoc."
"Ty...!" zasyčel Snape, který už byl také v košili, sako v ruce. Jedním krokem se přesunul před Malfoye, narovnaný do celé své výšky a z očí mu sršely blesky. Lucius jasně viděl, že ho odmítnutím urazil a dotkl se jeho ega, bylo mu to ovšem jedno. Oplácel mu pohled bez mrknutí oka, takže oba muži krátce vypadali jako sochy kohoutů, peroucích se o smetiště.
"Měl jsem tě dávno zabít, ty hajzle," prskl mu nakonec Severus do obličeje, pak už jen následovalo krátké zelené zablesknutí, jak hodil prášek do krbu, aby v něm vzápětí zmizel.