Srpen
Věnování: Drudý díl povídky pro belldandy. Pořád je to věnováno jí jako dárek k narozeninám, jen mi chvíli trvalo to dopsat, takže spoustu úspěšných let podruhé.
„...Přidal jsem testrálí sliny a myslel jsem, že snítka blínu patřičně neutralizuje účinky žluči z obra, jenže se tak nestalo. Kotlík mi vzkypěl a modrý dým se vyvalil až na chodbu, když jsem před toxickými výpary prchal ven ze sklepa,“ dořekl Severus svou dlouhou přednášku o jakémsi lektvarovém experimentu, který Neville vůbec nechápal.
„Aha, tak proto máme modré zdi,“ mohl konečně, po celých patnácti minutách společného jídla, promluvit, „Víš, ono by příště stačilo prostě říct, že ti vybuchl kotlík.“
„Mě kotlíky nevybuchují!“ ohradil se manžel dotčeně, „Stávají se mi nehody během vaření experimentálních a vyvíjených lektvarů, což je naprosto běžná věc. Kdyby nebyli lektvaristé jako já, ochotni obětovat život pro výzkum, tak by prostí kouzelníci jako ty neměli ani lektvar proti bolesti hlavy.“
„Jo, to asi ano,“ přitakal, taky co měl jiného říct. Jakmile přišlo na výrobu lektvarů, Severus prostě neslyšel a neviděl, mluvil a musel být jedině chválen a obdivován, jinak byl pak celé dny mrzutý a vrhal do všech stran takové ty pohledy, co znechutí člověku celý den. Postupem času, jak svého manžela začal víc poznávat, mu docházelo, jak strašně ješitného muže si vlastně vzal. Nebylo to nesnesitelné, možná naopak to byl jeden z přitažlivých jevů na Severusově osobnosti, ale zrovna dneska by spíš potřeboval muže, co ho vyslechne a nemluví pořád jen o sobě.
„A co jsi dělal přes den ty?“ zeptal se Severus, jako kdyby mu právě četl myšlenky, což byla také docela běžná věc.
„Učil jsem se a pak jsem šel navštívit babičku,“ odvětil.
„Byli jsme domluveni, že tam půjdeme společně,“ řekl manžel, přičemž to znělo skoro jako napomenutí.
„Nebylo třeba, Typy mě tam přenesla a ty si měl práci, tak jsem tě nechtěl moc rušit. Dvakrát jsem zkusil zaklepat, pokaždé si mne poslal pryč... zvládl jsem to sám,“ dodal a statečně se usmál. Zvládl, těžce ale zvládl, stejně by byl raději, kdyby tam s ním Severus šel.
„Příště, až si něco domluvíme, musíš být víc vytrvalý. Když se zaberu do lektvarů, nehledím na čas.“
„Budu, slibuji,“ odvětil a šťouchl do svých zapečených brambor se sýrem, „Můžu už si jít lehnout nebo chceš něco podniknout?“
„Plánoval jsem si ještě chvíli číst, ale u toho nemusíš být, když nechceš,“ řekl manžel a jeho pohled Nevillovi doslova vypaloval díru v hlavě. Ignoroval ho.
Vstal, přešel pár kroků a zastavil se, když mu došlo, že se se Severusem nerozloučil. Vrátil se rychle zpět, jen pro jeden krátký polibek a přání dobré noci, než se skutečně vzdálil do jejich společné ložnice.
Byl unavený, hodně unavený, protože v posledních dnech nemohl pořádně spát. Nebylo to vrzající postelí, ta už byla dávno pryč a se Severusem si koupili na Příčné zbrusu novou pěknou bytelnou manželskou postel. Ne, jeho znepokojovaly zprávy o množících se útocích Smrtijedů, stejně jako fakt, že Severus několikrát odešel z jeho domu právě tu noc, kdy k útokům došlo. Častokrát, když bděl a čekal na svého manžela, uvažoval, co ním je, jestli není zraněn nebo jestli ho nechytli bystrozoři a zároveň měl pocit viny, že se víc zajímá o Severuse, než o lidi, kteří se při útocích ztráceli nebo umírali.
Také se, nejspíš díky stresu, vrátil jeho sen. Barevná světla, bolest, touha utíkat, jenže není kam. Probouzel se celý zpocený, jen štěstí, že manžel do noci pracoval, a pak si často netroufl znovu usnout, když si k němu Severus lehl. Nemohl si to dovolit. Sny byly jako živé, zhoršovaly se a on tu neměl nic na spaní ani si o nic nechtěl říct manželovi, protože by to vyvolalo moc všetečných otázek. Za takových okolností prostě nesměl usnout. Kdyby se mu stala jedna z jeho nehod, tak by to prostě nepřežil, buď by se propadl hanbou do mudlovského pekla hned nebo v následujících týdnech, kdyby se ho Severus ošklivil, dokud by ho třeba nevyhodil ven. Taky kdo by chtěl mít za manžela počůránka.
Dovláčel se přes koupelnu až do jejich pokoje. Už umytý a připravený spát se zabalil do své přikrývky. Severus trval na dvou, to aby se prý o jednu neustále nepřetahovali. Přišlo mu to hrozně neosobní, ale na druhou strany mohl manžel klidně trvat i na oddělených postelích. Lepší něco, než nic.
Dlouho byl v polospánku, kdy slyšel, jak se lidé vedle baví a zpod přimhouřených víček sledoval míhající se světlo z ulice. Kolik času to bylo,neum ěl přesně určit, nicméně dost na to, aby se Severus unavil čtením a přišel do ložnice. Tehdy oči otevřel a sledoval, jak se manžel připravuje na spaní. Už ho ani trochu nešokovala velká pyžama nebo tlusté ponožky, naopak se to podivným způsobem stalo uklidňujícím rituálem. Když nebyl Severus ve svém černém plášti, majestátní a strašlivý, nepřipadal si před tím tak malý a bezvýznamný.
Postel se trochu zhoupla, jak si Severus lehal a hledal to správné místo ke spánku. Tehdy se k němu nepatrně začal přisouvat, jen centimetr po centimetru, dokud nebyl dost blízko na to, aby si ho manžel opravdu všiml.
„Co je?“ položil Severus hloupý dotaz, k večeru když si lehal, nebýval zrovna sdílný nebo vůbec moc přemýšlivý.
„Nic, jen bych... rád bych se přitulil,“ osvětlil svůj nenápadný záměr.
„Hmm,“ zamručel Severus, nicméně nebyl proti, „Otoč se na bok a já tě obejmu kolem pasu. Držet tě celou noc v náručí, to bych se potom ráno nehnul, ani kdyby mi bylo o dvacet let méně.“
Nemohl se ubránit malému úsměvu a potom se otočil na bok zády k Severusovi. Následně už ho kolem pasu sevřela hubená, leč poměrně silná ruka, poskytující tak potřebné bezpečí. Schoulil se do náruče svého manžela.Nebylo to tak těžké, jak by se mohlo zdát, vzhledem k tomu, že sám byl rozložitý, zatímco Severus byl hubený. Prostě stačilo chtít.
Nechystal se dnes usnout, přes to, jak pohodlně a bezpečně mu právě teď bylo. Zvláště proto, že byl v Severusově náruči, nechtěl spát. Špatně by to mohlo dopadnout. Z té obavy mu tlouklo srdce dlouhou dobu, kdy poslouchal za svými zády hlasité oddychování, hlásící, že manžel rozhodně už usnul. Trvalo to tak dlouho, že všechno kolem utichlo, zůstalo potichu několik hodin, a pak se život za zdmi zase rozeběhl. Někdy kolem třetí ráno, to soused podle všeho každý druhý den chodil někam do práce. Tou dobou, když slyšel od vedle bouchání dveří, už byl bděním hrozně unavený. Nedokázal oči nechat otevřené, takže se mu pomalinku, přes veškerý jeho odpor, zavřely a on se propadl do noční můry.
Nedalo se z ní uniknout. Barvy se na něj vylily, svíraly mu tělo v podvědomé křeči a obtékaly ho ze všech stran. Snažil se utéct nebo alespoň bránit, ale nebylo to co platné. Všechno bylo příliš nejasné, aby se s tím dalo bojovat. Byly to opravdu jen barvy, kroužící a plující nedosažitelně daleko, skoro až na okraji horizontu. Mohl se jenom snažit zmítáním od nich dostat pryč.
„Neville... Sakra, Neville Longbottome, okamžitě se probuď!“ ječel na něj hlas, který tak dobře znal a který ho vytrhl z jeho noční můry.
Dech se mu krátil. Srdce tlouklo jako zběsilé a naráželo do jeho hrudní kosti, vmáčklé do matrace postele. A měl všechno oblečení promočené, bohužel ne jenom potem, jak si s hrůzou uvědomil nepříjemný chlad v rozkroku. Cítil, jak mu krev z tváře nejdřív zmizela a pak se tam zase zpět nahrnula.
„Neville, co se...“
, co chce Severus říct nebo na co se ho chce zeptat, jen se snažil co nejrychleji dostat pryč. Smýkl sebou z postele rovnou na zem, jak byl pevně zamotaný do své přikrývky. Na zemi se chvíli plácal, neschopný se dostat z pevného kokonu ven a když se mu to pak konečně podařilo, tak vyskočil bleskově na nohy. Nevšímal si Severuse, co za ním volal, jen běžel rychle do koupelny. Nutně, hodně nutně potřeboval sprchu. Nejen proto, aby se umyl, ale hlavně proto, aby nikdo neslyšel, jak brečí. Do očí se mu draly slzy ponížení, pálily a nedaly se zastavit.
Při sundávání oblečení se málem přerazil o vlastní kalhoty, každopádně se praštil do ruky o umývadlo. Ne ,že by na tom nějak zvlášť záleželo, bylo to vlastně úplně jedno. Teplá voda, skoro až moc teplá, beztak sama osobě byla tak nepříjemná, že trochu bolesti si vůbec nevšímal. Klesl do dřepu do vany, objal si rukama kolena a složil hlavu na nohy. Voda mu tekla po celém těle, smáčela mu vlasy, taky trochu štípala v očích, nebo to možná byly slzy, co se nezadržitelně valily ven.
Tiše vzlykal do vlastní dlaně. Cítil se tak hrozně poníženě a mizerně. Přetrvávající děs z noční můry se ještě mísil a násobil se studem z toho, co se stalo. Severus ho teď bude nesnášet. Pomyslí , že je jen malé počůrané dítě. Už se ho nikdy nebude chtít dotknout, natož aby se s ním pomiloval. Nejhorší, co se mohlo stát, se také stalo.
Brečel dlouho, dokud měl co, a potom jeho pláč přešel jen v popotahování. Tou dobou už měl kůži celou promočenou a nabobtnanou, tak vypnul vodu a pomalu vylezl ven. Až, když se utíral ručníkem, mu došlo, že tu nemá ani župan. Nechal ho někdo pohozený v ložnici, kam se dnes už nechtěl vracet. Už se nadechoval, aby zavolal Typy, když se skřítka objevila vedle něj i s postrádaným županem, který mu hned ochotně nabízela.
„Díky,“ povzdechl si ochraptělým hlasem a přijal župan.
„Typy ráda poslouží,“ usmála se na něj skřítka, „Chce pán ještě něco? Pán by si mohl dát teplé mléko? Pán by také mohl říct svému manželovi o medicínu? Nebo má Typy shánět v lékárně?“
„Já nechci žádné lektvary,“ odmítl a popotáhl oteklým nosem, „Chci se jít někam zahrabat a umřít studem, ale pro teď bude stačit, když mi přineseš polštář a peřinu dolů do obýváku.“
„Pán nebude spát v posteli?“ podivila se skřítka.
„Já se tam už nemůžu vrátit... on už mě tam nebude chtít potom co... ne, budu spát dole,“ zakroutil hlavou a potom ji zkroušeně svěsil dolů.
„Typy odnese věci dolů,“ slíbila tedy Typy a zmizela v jediném prásknutí.
Pevně zabalený do županu rychle sešel dolů do obývacího pokoje. Bylo v něm chladno, ale Typy už iniciativně rozdělala oheň a také mu rozložila věci na pohovku. Pracovat uměla rychle, navíc odhadovala, co by si tak mohl přát.
Vděčně se na ni usmál, když si sedl a balil se do deky. Ona mu úsměv oplatila, uklonila se a tiše zmizela někam pryč. Přitáhl si kolena pod bradu a sledoval přeskakující plameny.
°°0°°
Dnešní den byl extra nevydařený, co se týkalo lektvarů. Snažil se posunout ve svém výzkumu léku na lykantropii a místo toho stvořil žíravinu a lepidlo na knihy. Samozřejmě velmi účinnou žíravinu a velice pevné lepidlo, co ho nerozpustila ani ta extra účinná žíravina. Zničil tak dva kotlíky a vytvořil oblak modrého toxického plynu co obarvil stěny v chodbě na zářivě modrou barvu. Nezdařilo se, jen ho to ubezpečilo v tom, že potřebuje do domácí laboratoře mnohem účinnější sání, než jaké tam měl.
Po svém hodně špatném dni si chtěl postěžovat u Nevilla, ale zastihl ho v hrozné náladě. Celou večeři byl tichý, dloubal se ve svém jídle jako rozmazlený fracek a nakonec jen tak suše oznámil, že šel na hrob své babičky. U toho chtěl Severus být. Chtěl udělat to, co je správné, podržet svého manžela v těžké situaci. Ne, že by z něčeho takového byl nadšený, naopak mu to činilo velkou potíž, jenže chtěl dostát svému nevyřčenému slibu, že bude Nevillovi stát po boku v dobrém i ve zlém. Čistě jen tak z principu, protože se tak už jednou rozhodl a o čem on se rozhodl, že udělá, tak udělal.
Právě proto ho tak hrozně naštvalo, že ho manžel víc neuháněl, aby se výpravy na hřbitov účastnil, ba co víc, ještě ho nechal po večeři samotného si číst v pokoji. Jistěže ho to rychle přestalo bavit, když u sebe neměl Nevilla, dloubajícího se ve skleníku vystavěném v rohu místnosti. Čtení úplně o samotě bylo dobré, čtení o samotě, když víte, že v domě jen pár metrů od vás někdo je, už tak zábavné nebylo.
Šel spát brzo. Připojil se k Nevillovi v posteli a objal ho, přesně jak mladík chtěl. Objímat se s někým v posteli nakonec nebylo tak špatné, jak si dřív myslel, že bude, vlastně to bylo velice dobré. Nejenže to příjemně hřálo, zároveň to bylo skvělé i z hlediska zcela unikátního pro něj. Při doteku, když spal, vnímal manželovu mysl. Lidé by nadneseně řekli, že čte jeho emoce, ale to by nebylo správné pojetí toho, co cítil. Prostě jen vnímal jeho hmatatelnou přítomnost, ještě hmatatelnější než prostý pocit, že není sám. Někomu, kdo není nitrozpytec, se ten pocit dal těžko popsat a vlastně ani on sám už si přesně nepamatoval, jaké to bylo dřív, když ještě neměl svou mysl otevřenou.
Právě díky své otevřené mysli zachytil neklid ještě dřív, než se vedle něj začal Neville zmítat jako ryba chycená v síti. Vlastně se ho snažil ještě předtím probudit, jenže bezúspěšně. Sen, tedy spíš noční můra, ve které byl lapený, byla silnější než všechno třesení a křik.
„Neville! Sakra Neville Longbottome okamžitě se probuď!“ rozkázal rozhněvaný hlasem. Už byl z toho třesení a od Nevillova zmítajícího se těla celý omlácený a vyčerpaný.
Až jeho rozkaz s křikem skutečně pomohl. Mladé tělo pod jeho rukama se prudce napnulo, zároveň cítil, jak se Nevillův dech podivně zkrátil a potom mladý manžel udělal tak prudký pohyb, že skončil na podlaze s hlasitým žuchnutím zvěstujícím, že to muselo pořádně bolet.
„Neville, co se stalo? Nevile!“ domáhal se odpovědi a naklonil se přes okraj postele. Neměl to dělat, dostal rukou do brady až mu o sebe zadrnčely zuby.
„Hergot!“ zaklel a bradu si začal mnout. Zuby mu ještě trnuly od nárazu, tak nemohl za prchajícím manželem zavolat.
Vůbec nechápal, co to do Nevilla vjelo za čerty. Noční můry měli všichni, všichni se z nich s křikem budili ale nebylo to něco, kvůli čemu musel člověk utíkat ze společného pokoje. On sám jich tolik neměl, nejen proto, že většinou za to co viděl, necítil vinu a tak nebyl důvod mít noční můry, ale hlavně proto že se pravidelně a zcela bez ohledu a případné následky, dopoval různými druhy lektvarů pro lepší nebo dokonce bezesný spánek.
Přestal si mnout bradu a položil ruku na postel jak chtěl vstát a jít najít Nevilla, když tu pod dlaní ucítil nepříjemné vlhko. Studené, které rozhodně nemohlo pocházet jen od propocené postele. Odrhnul deku a na místě, kde mladý manžel spal, uviděl rozšiřující se mokrou skvrnu, jak se tekutina šířila po prostěradle do všech stran. Nemusel ani cítit lehce nahořklý zápach, aby mu došlo co to je.
Na nohou a venku z postele byl dřív, než by stačil říct famfrpál. Bylo to prostě... no, nechutné úplně ne, přeci jen jako lektvarista se setkával s močí často, každopádně to bylo nepříjemné ležet v pomočené posteli. Každopádně to bylo znechucující a rozčilující. Jeho manžel se pomočoval. Prostě nádhera. Jako kdyby osud nevěděl, jak připomenout, koho nebo spíš jak mladého muže si vzal, teď vymyslel ten nejhorší způsob ze všech, ponižující jak pro Nevilla tak pro něj. Kdyby se někdo o tomhle doslechl...
lupnutí přerušilo jeho rozzlobené myšlenky a po jeho boku se objevila skřítka s novým prostěradlem v rukách. Automaticky, jako kdyby to dělala už posté v životě, se pustila do převlékání mokré postele. Prostěradlo stáhla úplně, matraci vysušila kouzlem pomocí jediného lusknutí prstu a klidně začala zase prostěradlo natahovat.
„Typy se o postará... Typy udělá, co je třeba, pán se nemusí starat,“ broukala při tom, skoro popisujíc každou svou činnost, „Ona se o to postará tak jako vždycky.“
Zamračil se na ni. Jako vždycky jasně znamenalo že se to Nevillovi nestalo poprvé. To se nemohl uráčit se o tom Severusovi alespoň zmínit, aby pak nebyl překvapen, že se budí v mokré posteli? Nicméně, pokud se mu to stalo už vícekrát, mělo to nějaký racionální důvod. Šestnáctiletý kluk se nepomočuje jen tak pro nic za nic. Malé dět třeba když se bojí, ano, skoro dospělí nebo dokonce úplně dospělí lidé rozhodně ne.
„Typy, kolikrát už se tohle tvému pánovi stalo?“ zeptal se dostatečně důrazně, aby skřítka pochopila, že je to dotaz řečený s rozkazem.
„Typy zažila jen jednou,“ objasnila skřítka, přestala ve své nedodělané práci a upřela na něj velké oči, „ale myslí, že hodněkrát. Ona viděla jak pánu chodí pán lékouzelník a léčí. A pán Neville je nemocný. Něco ošklivého se mu kdysi stalo,“ brblala Typy, evidentně nějak podvědomě seznámená s Nevillovými problémy víc, než Severus.
„Co se mu stalo?“ ptal se dál.
„Typy neví,“ pokrčila skřítky drobnými rameny, „Má se Typy za svou nevědomost potrestat?“
„Ne,“ odsekl. Rozhodně tu teď nepotřeboval omláceného skřítka. Kdyby ji ráno Neville viděl se zraněním, tak na koho jiného než na Severuse by padla vina.
„Víš, kde je Neville?“
„Typy myslí, že v koupelně,“ odpověděla a naklonila hlavu na stranu, „Má mu Typy něco říct?“
Zakroutil zamítavě hlavou. Počká si, až se sem Neville vrátí a pak se zeptá, co to všechno má sakra znamenat. Jestliže k němu chodili lékouzelníci, muselo mít jeho pomočování, nejspíš spojené s noční můrou, nějaký skutečný důvod.
Počkal, až skřítka do převlékne postel a pak se na její okraj posadil, aby měl pohodlí při přemýšlení, zároveň si přetáhl svou deku přes ramena, protože mu byla zima.
Noční můry spojené s neschopností kontrolovat močový měchýř mohly být způsobené několika věcmi. Dlouhodobou otravou toxickým lektvarem. Následky temného magického prokletí, které je sice vyléčené, ale jeho kusy stále jakoby kolují magií čaroděje. Nebo měly psychické podtext.
Otravovaný nebyl, nemohl být, pokud ho netrávil někdo ze školy. Celou dobu byl ve zdech Bradavic a deset měsíců byla dostatečná doba k vyplavení větší části škodlivin z těla, ostatně už i jeden měsíc tady by stačil, kdyby k otravě docházelo v Bradavicích.
V potaz přicházely následky zásahu temnomagickou kletbou, například před měsícem, když se na odboru záhad tak hloupě pustil do šarvátky se Smrtijedy, jenže to by Typy nejspíš o jeho problémech nevěděla. Po celý rok byla v Příčné, nikoliv v Bradavicích. Takové prokletí by muselo být starší, čemuž by napovídaly i návštěvy lékouzelníků, jenže o prokletí by mu snad, do háje, Neville řekl nebo by se to dověděl někdy během let. O pár dětech z Bradavic mezi učiteli šli zvěsti, že mají následky používání zakázaných kleteb a pár takových dětí ze své koleje i znal, o Nevillovi nikdy nic takového nešlo. V duchu se proklel, že ho před odjezdem nenapadlo podívat se do manželovy studentské složky, kde by nejspíš bylo napsáno, jestli z nějakých důvodů například nesmí provozovat některá kouzla. To by ho mohlo přivést na stopu.
Poslední možnost bylo čistě jen psychické trauma, které mohlo způsobit jak noční můry, tak i pomočování. Takové trauma vzniklo zpravidla při týrání, nejčastěji při dlouhodobém týrání. Pokud k něčemu takovému docházelo, tak ne ze strany Nevillovy babičky, jelikož jeho láska a oddanost k ní nezaváněla nuceností ani stresem. Byla upřímná, čistá a naprosto nevinná, přesně taková, jaké má láska vnuka k babičce být. V úvahu tedy zde přicházel velice odporný druh týrání – sexuální zneužívání. Noční můry stejně jako pomočování, koktavost a všeobecná Nevillova zakřiknutost i jeho jistá neochota přebírat v sexu dominantní roly by tomu napovídalo.
Zachvěl se odporem.
Netušil, jestli v Nevillově životě existují vůbec muži – nebo ženy – kteří by mu tímto způsobem mohli ubližovat. Jednou slyšel o strýci Maxovi, nebo jak se to jmenoval, prý Nevillovi daroval semínko té ohavné dusivky co ho před nedávnem málem připravila o průdušnice, ale to bylo tak všechno, co o tom muži věděl. Netušil, jestli je starý, ženatý, má přítelkyni nebo přítele nebo jak často se vůbec zdržoval u Nevilla doma. Nicméně, pokud ho někdo zneužíval, tenhle chlap přicházel v úvahu. Jestli se Severus dozví, že to tak je, tak si ho najde a vykuchá ho zaživa. Nikdo, zvláště ne nějaký kdovíjaký hejsek, nebude šahat na jeho Nevilla.
Vstal.
Neville už byl v koupelně příliš dlouho, takže se za ním rozhodl jít, když tu se před ním objevila Typy a začala sbírat Nevillovy věci z postele.
„Co děláš?“ zeptal se podmračeně.
„Pán Neville si přeje spát dole,“ objasnila mu skřítka.
Měl chuť se na ni rozkřičet, ať věci okamžitě položí zpátky, že Neville rozhodně nebude spát někde dole na pohovce, jenže si rychle uvědomil, že skřítka za manželovo rozhodnutí nemůže. Jen slepě poslouchal jeho příkazy, takže pokud ho chtěl přinutit se sem vrátit, musel si s ním prostě promluvit. Plánoval to sice nechat až na zítřek ráno, protože ráno moudřejší večera, ale když neměl jinou možnost...
Oblékl se do županu, pevně si ho utáhl na těle, a rychle seběhl po schodech do přízemí. Mdlá záře, procházející pootevřenými dveřmi obývacího pokoje, mu napověděla, že Neville tam skutečně je a zapálil si v krbu oheň.
Nejdřív dovnitř tiše nahlédl, aby uviděl manžela, sedícího schouleně v dece v rohu pohovky. Vypadal velice v depresi, skoro až zoufale, jak se tam krčil. Neměl rád zoufalého Nevilla, protože usmívající se a nadšeně vyprávějící Neville byl daleko zábavnější a všeobecně potěšující jeho mysl. Jestli je cestou, jak ho dostat z deprese ,rozhovor, pak ho musí začít rázně a dožadovat se odpovědí, jinak to prostě nepůjde.
Dlouhými kroky vešel do místnosti a stanul nad Nevillem, krčícím se v rohu, svým stínem přitom zabránil světlu z krbu ozařovat mladíkovu tvář a vynutil si jeho plnou pozornost.Ten k němu vzhlédl nahoru ,světlé oči plné úzkosti svítící v červené tváři.
„Omlouvám se, Severusi,“ zamumlal, „Opravdu se hrozně omlouvám. Promiň. Vím, že si musíš o mě teď myslet, že jsem odporný.“
„Odporný protože jsi člověk? Ano, máš pravdu, jsem tím šokován, protože to je nejhorší věc, co se mi v životě mohla přihodit – oženil jsem se s úplně normálním člověkem,“ neubránil se ironii, „ale ocenil bych, kdybys mě předem varoval, než jsem se probudil v mokré posteli.“
Neville vydal tichý žalostný zvuk, ze kterého bylo jasné, že tohle nebyl nejlepší způsob jak začít.
S povzdechem se vedle něj posadil na pohovku. Chtělo to víc utěšovacícho nebelvírství, než prudkého zmijozelství. Bude muset v sobě posbírat všechno to dobré, co se tam někde nesměle potulovalo v temných koutech, a použít to.
„Nejsi mi odporný ani tě nezavrhuji, jen bych chtěl vědět, proč se ti takové věci dějí, protože bych ti možná mohl pomoci,“ zkusil to říct tak jemně, jak jen to šlo, ale spíš to vycházelo jako pokus o parodování sebe samého.
„Nemohl. Spousta lékouzelníků to zkoušela, ale žádný s tím nic neudělal. Moje noční můra se pořád vrací, ať dělám co dělám,“ řekl tiše mladý manžel do svých zvednutých kolenou, takže ho stěží bylo slyšet.
„Tak mi alespoň řekni, o čem se ti zdá,“ navrhl. Podle snu by se třeba dalo něco zjistit. Prokletí i jedovaté lektvary za sebou zanechávaly vždy naprosto jasné stopy, které uměl vypozorovat každý, kdo byl dostatečně inteligentní a schopný se v nich vyznat, což Severus rozhodně byl.
„Je to... jsou to jenom barvy... bolest... a chci utéct, ale nemůžu...,“ odmlčel se a odklonil hlavu.
Nerad si to přiznával ,ale i sen napovídal, že by mohl být Neville někdy v dětství zneužíván. Pocity stísněnosti a touha prchat ,to vlastně bylo něco, co znal i on sám ze svých dětských můr. Nebyl sice sexuálně zneužíván, ale vyčkávat, kdy vám padne na obličej rána, člověka o klidné spaní připraví snadno.
Nastal tedy okamžik se ho na to zeptat, i když zvažoval, jestli mu mladík řekne pravdu nebo bude zapírat. Komu nejvíc by asi člověk nechtěl říct, že ho někdo znásilnil, než svému vlastnímu manželovi a milenci. To už bylo nejspíš lepší to napsat do novin, než to říct zrovna jemu do očí. Zkusit to ale musel, přestože střílel od boku.
„Neville, ublížil ti někdo někdo?“ propleskl se za tak hloupou otázku, takhle to formulovat neměl, „Myslím tím jestli, dejme tomu, na tebe sahal, aniž bys to chtěl.“ Tohle byla ještě horší formulace, jen už nešla vzít zpátky, protože se k němu Neville obrátil celým tělem. Už nevypadal vyděšeně ani zahanbeně, zdál se být spíš šokovaný jako člověk, co právě slyšel tu nejneuvěřitelnější věc na světě. Žádný šok z odhalení ani stud, tohle bylo prostě jenom překvapení někoho, kdo naprosto nechápe, proč se ho na něco tak hloupého lidé ptají.
Pevně semkl rty. Manžel by mu nemusel ani odpovídat, aby mu došlo že tentokrát hrál a prohrál. Prostě přestřelil a jeho dedukce nebyly ani trochu správné. Stává se, přesto ho to hrozně štvalo.
„Ty se mě ptáš, jestli mě někdo... neznásilnil?“ vyslovil to poslední slovo tiše s trochou stydlivosti v hlase.
Nesměle přikývl, radši než se zesměšňovat dalším omylem.
„Ne! Pro merlina, ne! Nikdo... ne, ty si byl první... úplně ve všem první...,“ blekotal opět rudý v obličeji, „Ne, o nic takového nejde, to... L-lestrangeová,“ dořekl poslední slovo tichounce.
„Co má ta bláznivá mrtvá děv- nána společného s tvými špatnými sny?“ zeptal se zamračeně. Mohla ho snad jako malé dítě proklít? Nejspíš ano, určitě na to byla dost šílená a Nevillovi v době mentální smrti jeho rodičů muselo být sotva pár měsíců. Vlastně ani netušily kdy Alici a Franka Longbottovy umučili Smrtijedi k šílenství, jen matně tušil, že to bylo ještě někdy před smrtí Lily, ale rozhodně už po tom, co Pán dozvěděl o věštbě. Takže to mohlo být prakticky kdykoliv. I o tohle se měl zajímat hned po tom, co si Nevilla vzal, vždyť šlo o jeho rodiče a ti pro něj jistě byli důležití.
„Je to dlouhý a hloupý příběh... nemusíš ho znát,“ zamumlal manžel a uhnul pohledem.
„Jsou tak tři ráno, já jsem úplně vzhůru a mrznu v přízemí, místo abych byl ve vyhřáté posteli, tak myslím, že na dlouhé a hloupé příběhy nastal ten správný čas. Alespoň z mého pohledu,“ zavrčel. Jedna věc byla se k němu chovat mile, něco úplně jiného bylo mít trpělivost s jeho neskutečnou nebelvírskou statečností, velící mu nikdy si nestěžovat.
„Já jen, že...,“ další nejistá odmlka, „Víš, kdy moje rodiče... kdy se jim stala ta věc? Myslím, kdy přesně se jim stala.“
„Přesně to nevím, někdy ke konci první války s Pánem zla,“ přiznal neochotně svou neznalost.
„Aha, takže nevíš,“ řekl Neville krátce v jeho hlase se mihla dotčenost Severusovou neznalostí, smíšená se smutkem a úzkostí, „Bylo to přesně třicátého července devatenáct osmdesát.“
Severus se zarazil. Počítat ještě uměl, věděl i kdy má jeho manžel narozeniny, proto mu teď vycházelo něco víc než šokujícího. On mu tu přímo řekl, že jeho rodiče byli mučeni v ten samý den, co on se narodil, čímž se nedalo vyloučit, že jeho matka ještě byla těhotná, když se na ní ta děvka Lestrangeová vyřádila. Ovšem mučení Cruciátem by dítě prostě nemohlo přežít, protože u dětí mladších šesti let docházelo kvůli neskutečné bolesti okamžitě ke kompletnímu kolapsu mozku, který se jim doslova uvařil vevnitř v lebce. Nepřivedlo je to k šílenství, prostě je to zabilo stejně spolehlivě jako Avada, jen umírali déle a v ohromných mukách. Použít cruciatu na tak malé dítě už se nedalo považovat jen za barbarské mučení, to přesahovalo možnosti lidství a zasahovalo to někam do sfér démonských, protože jen někdo tak hrozně zvrácený jako mudlovský satan by mohl mučit malinké dítě nebo ostatně těhotnou ženu.
„Chceš mi říct, že tě tvé matka ještě čekala, když ji Lestrageová mučila?“ ujišťoval se, jestli pochopil správně.
„Ano, tak to bylo. Neznám podrobnosti, vím ale, že mou mámu už přivezli k Mungovi šílenou a zároveň rodící,“ přitakal Neville se zvláštním plochým podtónem v hlase, jako kdyby si nebyl jist, jestli mu na tom záleží nebo ne.
„Něco takového není možné. Jediný cruciatus spolehlivě zabije plod v těle matky stejně jako dítě mladší šesti let. Nepřežil bys mučení, to prostě...,“ nechal vyznít do ztracena. Bylo pěkně hloupé popírat jasnou skutečnost, že je Neville naživu, nicméně mohl zpochybňovat jeho verzi příběhu.
„Já to taky vlastně nepřežil,“ podotkl mladík s křečovitým úsměvem na tváři, „nebo jsem to spíš neměl přežít, kdyby neměl u Munga na pohotovosti službu jeden mladý lékouzelník. On tehdy... myslel že mne magie mé matky před k-kletbou chránila, i když si všichni ostatní mysleli, že už jsem stejně vlastně mrtvý. Prý se mi mělo srdce zastavit hned po porodu nebo ještě dřív a... stalo se to. Já umřel, přesně jak to říkali, jenže ten lékouzelník to stejně nevzdal. Použil nějaké mudlovské metody a zase mě oživil.“
Tím se vyjasnila jedna malá záhada, co už nějakou dobu řešil a to jak to, že viděl Nevilla, jak krmí u Hagridovy boudy testrály společně s Potterem a Láskorádovou. U těch dvou se nedivil. Potter viděl Diggoryho smrt, zatímco Láskorádová mohla teoreticky vidět smrt své matky, jenže Nevillovi, co věděl, nikdo v blízkém okolí nezemřel a pouhý pohled na mučení by nebyl dostatečným setkáním se smrtí, aby díky němu mohl vidět testrály. Ovšem samotná smrt, kdy se člověk dostal na okraj propasti, k tomu jistě stačila.
„Stejně jsem n-neměl vůbec nikdy být normální. To že vůbec chodím, mluvím a dokonce čaruji je zásluha babičky,“ pohlédl do plamenů, „Měl jsem zůstat stejně ne-mohoucí jako moji rodiče, ale ona to nechtěla dopustit. Pamatuji si jak mě pořád nutila dělat věci, i když mi nešly a mně nešlo nic. V pěti letech třeba, to jsem ještě neudělal žádné kouzlo. Všichni proto povídali, že jsem moták, jenom ona mi věřila a hledala nové a nové způsoby, jak mě donutit čarovat. Bez ní bych byl ztracený, ale... ani ona neuměla vyléčit všechno. T-ty sny m-mě trá-pí už odjakživa. Podle lékouzelníků je to nejspíš vzpomínka na to, jak jsem byl mučený. Něco jako že jsem viděl bouřící magií mojí matky a zapamatoval si to. Je mi jedno, co to je, jen bych se toho chtěl zbavit, protože kvůli těm snům...,“ opět se odmlčel. Jeho rozpaky se studem byly přímo hmatatelné.
„Máš noční nehody,“ dopověděl za něj, „Neville, co teď řeknu myslím vážně a nebudu to nikdy opakovat, tak se na mě podívej. Mně do očí!“ vyzval ho přísně.
Musel chvíli čekat, než k němu mladý nebelvír pomalu obrátil hlavu, nesměle zvedl oči od pohovky a podíval se do těch Severusových. Tehdy nastal okamžik, kdy se on musel na chvíli zarazit. Přesně věděl, co chce svému manželovi říct, zároveň tu bylo mnohé co prozradit nechtěl. Potřeboval vyjádřit, že se nemá Neville za co stydět. Zažít cruciatus v tak nízkém věku a přežít to více méně bez následků byl důvod k hrdosti na sebe samého, ne studu z následků. Stejně tak by možná měl alespoň naznačit, co se děje na Smrtijedských setkáních, když nemá Pán zla náladu nebo spíše když mu ji někdo svým neúspěchem zkazí a jak za svou slabost, hloupost a neschopnost trpí. Problém byl, že takové informace příliš prozrazovaly z jeho soukromí. Nechtěl a nemohl si dovolit ztratit před Nevillem tvář toho silnějšího tím, že se mu přizná k úplně stejné slabosti, byť zapříčiněné také cruciatem. Severus Snape prostě nemohl říct, že se bolestí pomočil, když ho Pán zla mučil a nemohl to prozradit ani vlastnímu manželovi.
Ne, musel tohle všechno říct, jen bylo nezbytné to tím správným způsobem zformulovat a zároveň donutit Nevilla, aby mu celou dobu věnoval pozornost. Posunul se proto po pohovce až k němu, jednou rukou ho objal kolem ramen a druhou mu pevně sevřel bradu, takže mu mladík nemohl uhýbat ani pohledem, kdyby chtěl.
„Bellatrix Lestrangeová byla Jeho nejoblíbenějším Smrtijedkou, protože byla z nás všech nejvíce nemilosrdná, krutá, zvrácená a fanaticky odvážná. Muka, který uměla svým obětem připravit ona, nikoho jiného ani nenapadla a pokud napadla, tak se je neodvážil vykonat. Ona ano. Byla schopná mučit a zabíjet staré, ženy i děti a to není obvyklé ani u Smrtijedů. Většina z nich má své zábrany, mantinely, za které nejde, a kterým se dokážou většinou vyhnout bez Mistrova trestu. Ona je neměla,“ stále mu nedovolil se odklonit, i když cítil tlak na své ruce, „Tohle si dobře pamatuj; mučila tě nejstrašlivější ze všech Smrtijedek a to ještě dřív, než ses narodil. Máš právo vřískat, svázaný ve svěrací kazajce a zavřený ve vypolstrované cele u Sv. Munga, ale ty se jenom v noci pomočuješ a máš noční můry. Měl bys být hrdý na svou sílu, ne se za to stydět.“
„Ale copak... copak ty to nevidíš? Je to ponižující. Při-padám si jako malé pochcané děcko.“
„Nebelvíři a vaše hloupá čest,“ zavrčel podrážděně. On se tu tak snažil. Byl upřímný, chápavý, zatím co Neville stále mlel svou jako zaražený kolovrátek. Na tohle už se nedalo nijak argumentovat, než mu dokázat, že není ani nechutný, ani ponížený a už vůbec není dítě. Zejména to poslední bylo nutno v jejich vztahu jasně definovat, jelikož jestli se situace rychle nezmění a manžel se nevzmůže, tak si bude připadat trochu jako pedofil, utěšující děcko na pískovišti.
„Kdybys mi byl odporný nebo kdybych to považoval za ponižující, udělal bych tohle?“ zeptal se pozvedlým obočí a pevně stiskl obě Nevillova ramene jenom proto aby získal potřebnou rovnováhu a mohl se mu obkročmo posadit na klín.
Podle překvapeného výrazu, který mu za to byl odměnou, tohle manžel rozhodně nečekal a byl tím vyvedený z míry. Severus sám taky trochu, jejich pozice byli momentálně zvláštní i pro něj. Častěji, vlastně vždy, to bylo naopak, to on seděl na pohovce, zatím co Neville si mu sedl na klín. Snad právě diky tomu začal sezení na klíně vnímat jako submisivní. Neměl vyložený odpor proti tomu být 'dole', jen to prostě nevyhledával a v drtivé většině případů si prostě prosadil svou. Dnes, ať bude cokoliv, byl ochoten ustoupit.
„Je snad tohle,“ naklonil se jazykem přejel Nevillovi po krku, loudíc tak z jeho hrdla tichý povzdech, „důkaz toho, že tě považuji za dítě? Hmm?“ tázavě pozvedl obočí, ale odpovědi se mu nedostalo, musel si ji tedy vynutit, „Odpovězte mi, pane Longbottome když se vás na něco ptám?“
„Ne, to bys neudělal a ano, je to důkaz, že mě nepovažuješ za dítě,“ odpověděl poslušně, dokonce i celou větou, aniž by si o to Severus řekl.
„Tak je to správně. Dobře si to zapamatuj,“ rozkázal přísně a Neville mu odpověděl přikývnutím.
Spokojeně se usmál, když se znovu sklonil k jeho krku. Nebránil se faktu, že mladistvé tělo pod sebou prostě miluje. Zbožňoval možnost se ho dotýkat, přestože ještě postrádalo pár drobných detailů plného mužství co mu trochu chyběly. V okamžiku, když rozhrnul župan a rukama sjel po mírně ochlupené hrudi, na takové maličkosti prostě zapomněl. Krev beztak opustila jeho mozek, který by snad mohl mít nějaké výhrady, a přesunula se úplně někam jinam. Do penisu, který začal tvrdnout a mírně se mu opírat do látky kalhot.
Jeho mladý milenec byl už dávno skoro vzrušený, prostě výhoda mládí, kdy člověk nepotřebuje předehru a stačí mu jen pár letmých doteků. Jemu samotnému ale nestačily, proto si užíval tu možnost ochutnával Nevillovu mýdlem vonící kůži a dotýkat se jeho pevného svalstva. Na zádech přitom ucítil stále ještě trochu nesmělé, přesto dychtivé ruce, které se mu dobývaly pod silný župan. Bohužel takhle neměli šanci. Rozhodl se to celé usnadnit tím, že si jednoduše župan rozvázal a pohybem ramenou ho shodil dolů na zem. V ten okamžik už mladíkovy ruce zamířily pod jeho vrchní díl pyžama a do kalhot hned vzápětí. Cítil hrubou kůži s mozoly na svém zadku.
Trochu se odtáhl, jen natolik, aby úplně vyprosti Nevillův penis z látky jeho županu a mohl ho tak pevně uchopit do ruky. Klouzal rukou nahoru a dolů, pohled upřený na mladíkovu rozkoší zářící tvář a zároveň mu k uším doléhalo tiché sténání občas podobné zakňourání, když stiskl příliš nebo naopak byl až moc jemný.
Rty se mu zkřivily do úsměvu, který by mnoho lidí považovalo spíš za zlý než potěšený.
Nepřestával laskat Nevillův penis, přestože druhou rukou rozvazoval tkaničku vlastních kalhot a vytahoval svou tvrdost. Léta praxe u kotlíků ho skvěle naučila, jak používat obě ruce a dokázal této své dovednosti využít ve všech možných situacích, jako třeba teď.
Naklonil se dopředu a hrubě Nevilla políbil, svým jazykem přitom okamžitě vklouzl dovnitř. Mladík slabě zasténal a zaryl své prsty do Severusova zadku. Tentokrát bylo na něm, aby mu uniklo neznatelné zajíknutí z překvapující, ale příjemné štiplavé bolesti. Takové té, co si člověk rozhodně užívá, když ji cítí ve správnou chvíli a na správné místě a bylo to právě to málo, co vyslalo ten poslední impuls do jeho slabin. Jeho tvrdost se střetla s tou Nevillovou, byly tak částečně stištěné mezi jejich těly a také v Severusově ruce.
Pohnul boky. Rozkoš mu přejela po těle. Přesně takhle to bylo výborné, cítit manželův penis třoucí se o jeho. Rychleji a intenzivněji, přesně tak, jak chtěl on a jak určoval pohybem svého těla. Pohyb za pohybem pomalu ale jistě k vyvrcholení, jenž přišlo pro něho neočekávaně velice brzo a prakticky ve stejný okamžik, jako to Nevillovo.
Mladík se pod ním napnul a nebýt hlubokého polibku, nejspíš by i vykřikl. On sám neměl potřebu křičet, naopak v sobě hlas dusil neschopný projevit se sténáním. Své bouřlivé vyvrcholení cítil hlavně uvnitř. Zanechalo ho rozechvělého, udýchaného a hlavně příjemně otupělého. Dovolil si několik okamžiků, když sklouzl rty po Nevillově čelisti a spočinul mu tváří na rameni, užívaje si jeho bloudící ruce na zádech, než se vzepřel a krátce se na svého milence podíval.
Tvář mladého muže byla pokryta potem a drobnými rudými skvrnkami, zároveň byla uvolněná. Už žádné vrásky na čele ani úzkostně sevřené rty nebo těkající zahanbené oči. Dosáhl toho, že ho chtěl, sice ne slovy, ale copak na tom záleželo, jak se k cíli dostal. Vždyť účel světí prostředek a navíc sex byl naprosto morální utěšovadlo.
Sklouzl z Nevillova klínu na pohovku, kde se pohodlně rozvalil. Podle stop světla na koberci spolehlivě poznal, že se blíží úsvit. Nebylo už pravděpodobné že by tu usnul, nicméně se nehodlal tak půlhodinu vůbec pohnout. Jeho manžel byl jen o malinko jiného názoru, protože se přesunul dost na to, aby svou tváří spočinul na jeho ramenu a objal ho rukou kolem pasu. Byli sice oba ulepení a upatlaní, ale ani jeden se nechtěl od toho druhého vzdálit.
„Severusi?“ ozval se tiše Neville zrovna když se dostával do příjemné polobdělosti.
„Hm?“ zamručel na to tázavě.
„Miluju tě.“
Mlčel. Na tohle nedokázal ani nechtěl odpovídat stejně. Láska byla pro Nebelvíry, to oni kvůli ní dělali pitomosti a neustále se s ní všude oháněli. Jestliže Zmijozel miloval, pokud toho vůbec nějaký byl skutečně schopen, pak to nemusel říkat nahlas, on to dával najevo činy a svou naprostou oddaností, pro příslušníka hadí koleje nezvyklou.
„Já vím,“ odpověděl nakonec a objal Nevilla i druhou rukou, „a teď už zmlkni.“
°°0°°
Po dvou dnech usilovného snažení a za pomoci Typy se mu podařilo zbavit stěny v chodbě nánosu modré barvy, navíc mírně toxické modré barvy. Severus se celého procesu drhnutí stěn pomocí kartáče samozřejmě neúčastnil, to on nejspíš nikdy. Když se to tak vzalo, byl vlastně hrozně líný člověk
„Neville!“ uslyšel výkřik, nesoucí se skrz dveře do sklepení.
Vyděsilo ho to, protože nebylo zvykem, aby Severus křičel ve své laboratoři a už vůbec ne, aby ho volal. Muselo se něco stát. Pochopil. že manžel potřebuje pomoci. Seskočil, no vlastně spíš spadl ze stoličky ze které otíral poslední modravé fleky kolem takové divné skoby nad dveřmi, a vrhl se ke sklepu. Hned za vchodem skoro spadl po prudkém schodišti, svažujícím se do sice dobře osvětlené, leč narůžovělou mlhou zahalené laboratoře. Různé páry, oblaky a občas i bublinky poletující vzduchem nebyly pro něj neznámé, podle všeho vysoká lektvarologie zahrnovala hromadu špíny všude, kam jen oko dohlédlo, už ho neznepokojovali, ale Severusovo volání ano.
Rychle seběhl po schodech do místnosti, podobající se momentálně obláčku, kde jenom stěží viděl černou siluetu lektvaristy, shrbeného nad mícháním svého kotlíku. Z dálky nevypadal, že by měl problémy a vlastně tak nevypadal ani z blízka, když po špičkách a skoro se zadrženým dechem, prokličkoval mezi stoly k němu. Ve skutečnosti se ďábelsky, a tím pádem sexy, usmíval míchaje stříbrnou vařečkou jakýsi broskvově zbarvený lektvar.
„Stalo se něco?“ zeptal se pro jistotu, třeba přeci jen.
„Dokončil jsem to. Je to hotové,“ zabroukal Severus skoro láskyplně a pohlédl na kotlík, ze kterého právě vytáhl míchačku, stejně rozvášněně, jako v noci shlížel na Nevilla, když se s ním miloval. Někdy, vlastně často, bylo podivně znervózňující vidět paralely mezi tím, jak manžel nazírá na něj a jak podobně se věnuje i lektvarům. Nebyl si nikdy jist, jestli to brát jako urážku nebo spíš pochvalu, asi to druhé.
„Tvůj lektvarový experiment s těmi... ééé... testrálí močí, blínem a žluči z obra?“
Severus předvedl jeden ze svých pohrdavě znechucených obličejů, jaký míval, když se někdo při hodině lektvarů těžce spletl a vrhl jeho směrem kosý pohled.
„V první řadě to nebyla moč, nýbrž sliny, a zadruhé nic, v čem je žluč z obra, nemůže po dovaření získat broskvovou baru a zároveň vypuzovat narůžovělé výpary s hustou mléčnou konzistencí, jedině pokud bys přidal křídla z mongolských bludných víleček,“ vysvětloval mu Severus něco, čemu opravdu nerozuměl a rozumět ani nechtěl. Ovládal teorií lektvarů ve škole, těch, které se učili do složení NKÚ, a nic dalšího nepotřeboval ani nechtěl znát. Lektvary, přestože si vzal lektvaristu, prostě nebyl)y jeho doménou, on se nahoře staral o své rostliny, vyskládané v poličkách nebo ve sklenících. To byl jeho svět a Severusův byla zase laboratoř, prostě dokonalá harmonie.
„Tohle,“ poklepal naběračkou na okraj kotlíku z lektvarem jenže jemně růžově probublával, „je tvůj lék.“
„Můj lék na co?“ nechápal.
„Na tvé sny, samozřejmě,“ odvětil manžel s jemným úšklebkem, kdy pyšně pozvedl koutek svých tenkých rtů.
„Počkej, ty jsi vynalezl něco, co mě zbaví následků cruciáta?“ zeptal se zmatený a s nadějí, že se třeba zbaví své hrozné noční můry a ponížení z ní pramenícího.
„Ne, něco takového je zatím i mimo moje možnosti,“ prohlásil neochotně Severus, „Mohu tě však zbavit tvé stále se opakující noční můry. Nebude to bohužel natrvalo, tvůj mozek ji nejspíš do pěti let opět vytvoří, ale na nějaký čas by ti to mělo poskytnout úlevu. Vlastně nám oběma, protože vážně nemám zájem budit se od tebe celý omlácený v mokré posteli.“
Věděl sice, že Severus prostě takhle jedná, stejně mu jeho slova nahnala červeň studu do tváře a trochu vzteku na jazyk. Nemusel to přeci rozpitvávat pořád veřejně. Nezáleželo na tom, že Severus tvrdil, že se nemusí stydět, prostě se styděl a měl dojem, že na to vlastně má právo. Bylo to přirozené, tak proč on by to nesměl cítit.
„Abych to pochopil, já vypiju tenhle lektvar a už nikdy se mi nebude zdát o barevných světlech?“ ujasňoval si to.
„Více méně, hlavně záleží nakolik silnou poslední ingredienci se nám podaří získat,“ přitakal Severus.
„Proč mi ten lektvar do teď nikdo nedal?“ Vzpomínal si, u kolika byl lékouzelníků, pracujících v různých oborech včetně léčby mysli, a žádný z nich mu nenabídl snadné řešení jako si prostě nechat noční můru z hlavy odstranit lektvarem. Musel v tom být háček, jinak by to jistě udělali.
„Protože je jeho výroba a podání nelegální a trestáno rokem v Azkabanu, naprosto zbytečně. Lektvar sám osobě je bezpečný, pouze špatné zacházení a nevhodně vybraná ingredience může způsobit kompletní vymazání paměti,“ řekl Severus, jak jinak než s pohrdáním v hlase vůči těm, co lektvar zakázali, protože ho neuměli používat. Neville v tom však viděl právě ten velký problém. Ne že by Severusovi nedůvěřoval, jenže o všechny své vzpomínky opravdu přijít nechtěl. Mnoho z nich, vlastně skoro všechny, už nikdo jiný neměl, jelikož u události, na které rád vzpomínal, nikdo nebyl. Dětství s babičkou, dospívání ve bradavických sklenících a samozřejmě chvíle strávené se Severusem.
„Co přesně je ta poslední ingredience, co ji musíš správně vybrat?“ vyptával se, třeba ji tu Severus ani nemá a proto odloží mazání čehokoliv na později.
„Tvá vzpomínka na noční můru, samozřejmě,“ odpověděl, jako kdyby bylo normální brát si něčí vzpomínky a používat je k vaření, „Musíme lektvaru poskytnout vodítko k tomu, jaké vzpomínky a myšlenky má vymazat. Krátce jsem uvažoval o samotné vzpomínce přímo na události tvého dětství, jenže ty formovaly tvou osobnost, všechny tvé následné činy a nejspíš i tvou magii. Vymazat je by způsobilo nenapravitelný zmatek.“
„Jak si mám vzpomenout na vzpomínku?“
„Ty si nebudeš vzpomínat na vzpomínku, nýbrž na svůj sen. To je také první, co se ti vybaví, nikoliv samotné vzpomínka na mučení, které si zažil. K jejímu získání bych se musel já sám osobně vydat hluboko do tvé mysli a to je zbytečné, jak už jsem před okamžikem odůvodnil. Po tobě prostě jen chci, aby sis vzpomněl na barevná světla ve tvém snu. Dokážeš to?“ tázavě pozvedl obočí.
Trochu se zamračil. Nijak zvlášť se mu nelíbila představa, že to záleží na něm, nikoliv na Severusovi, jelikož manžel alespoň podle všeho věděl, co dělat, on si neuměl na věci jen tak na povel vzpomínat. Myšlenky mu běžely hlavou, vzpomínky se vynořovaly, když je potřeboval a zase se ztrácely.
„Nevím,“ připustil nerad a s obavou.
„Špatně jsem to vyjádřil, ty to prostě dokážeš a nebudeme o tom diskutovat,“ utnul veškeré jeho počínající výmluvy Severus přesně tím stylem, kdy se nedalo odporovat a jaký on používal často, „Podívej se na mě a zhluboka se nadechni,“ nařizoval, zatímco vytahoval hůlku a pak vzal Nevilla za bradu, „Pomalu dýchej, uklidni svou mysl, nech ji volně plynout a otevří se.“
Snažil se plnit instrukce, upřímně ano, jenže pod pojmy, jako otevřít svou mysl ,si toho moc představit neuměl. Nikdy, ani v dobách kdy ho lékouzelník učil dechová cvičení ke zklidnění. Ta by možná teď byly účinná, proto se o ně taky pokusil, jenže v Severusově přítomnosti a zvláště když se ho dotýkal tímhle majetnickým způsobem, to nebylo vůbec snadné.
„Dobře. Teď zavři oči a vzpomeň si na svůj sen. Co konkrétně vidíš, jak se cítíš, i co pro tebe ten sen znamená. Vyvolej si ho na vnitřní straně očních viček, jako kdyby to bylo plátno k malování nebo k promítání filmu, ale nefixuj se na něj. Nech ho jen volně v myšlenkách,“ pronášel Severus svým uklidňujícím hlubokým hlasem, připomínajícím zvuk něčeho hypnotizujícího. Opravdu se díky němu dokázal uklidnit a vybavit si svůj sen skoro bez toho, aby se ho bál.
„Tak je to správně... hodný chlapec,“ pochválil ho manžel, nebo se mu to možná zdálo, nebyl si vůbec jistý. Rozhodně se mu však nezdál nepříjemně štiplavý pocit na spánku, jako kdyby mu něco z mozku vytahoval zabodnutou jehlu. Skoro to až bolelo a přesto ne.
Prudce se nadechl a ustoupil dozadu, jelikož to bylo pravdu nepříjemné. Otevřel oči. Severus stál s hůlkou zdviženou a na jejím konci se tetelil tenký stříbřitý pramínek něčeho.
„To je tvá vzpomínka na sen. Teď ji přidáme do lektvaru.“
Sledoval, jak Severus sklepl vzpomínku do kotlíku a okamžitě ji do něj několika zkušenými pohyby vmíchal. V broskvovém lektvaru se stříbřité přísada přelévala a proplétala jako klubíčko malých tenkých žížal.
„Jsi si jistý, že jsi vybral správnou vzpomínku?“ zeptal se opatrně když už Severus vléval z naběračky lektvar do železného hrníčku.
„Ovšemže. Nevybírám z něčí hlavy vzpomínku poprvé,“ odpověděl, jak jinak, než naprosto sebejistě, „Pij.“
Převzal si hrneček a obezřetně do něj nahlédl. Na jazyk se mu drala otázka, jestli je vůbec lektvar dobře uvařený, ale nevypustil ji ven. Něco takového si nemohl dovolit. Za to by ho Severus seřval na jednu malou hromadu. Jak mu jednou řekl, hanit může klidně všechno, včetně jeho mileneckých schopností, ale dovednost vařit lektvary nikdy. Dobře si to pamatoval a plně se tím řídil, navíc tomu většinou i věřil, vždyť jeho manžel byl jedním z nejlepších lektvaristů v Anglii.
Přestal dýchat nosem a statečně si vlil první doušek lektvaru do pusy. Kupodivu nebyl vyloženě odporný, podivně hořkosladký, ale rozhodně lepší než třeba kostirost. Když to zjistil, byla další polknutí, až do vyprázdnění hrnečku, vlastně docela snadná. To jen následná reakce na lektvar byla vážně hnusná. Jestli bylo vyjmutí vzpomínek nepříjemné, tak jejich vymazání připomínalo tisíc ohnivých jiskřiček, poskakujících mu na mozku.
Odložil poslepu hrnek na stůl a pevně si přitiskl dlaň na hlavu. Jiskření se mu prohánělo z jedné strany hlavy na druhou a zase zpět ve zpomalujících se a odeznívajících vlnách. Nakonec nezbylo nic víc, než jen nepříjemný pocit v hlavě.
„Asi jsem ti měl nejdřív říct, že požití lektvaru k vymazání paměti může být trochu nepříjemné až bolestivé,“ informoval ho Severus dodatečně a tím pádem naprosto zbytečně.
Vrhl na něj zlobný pohled, ale neřekl nic. Jak se říká, mluviti stříbro, mlčeti zlato, zvláště když šlo o jeho manžela. Promnul si spánky.
„To je všechno? Už žádné noční můry?“
„Nějaké noční můry budeš mít vždycky, ale ta jedna konkrétní by měla vymizet alespoň na nějakou dobu. Jak se cítíš?“ tázavě naklonil hlavu na stranu až mu pramen černých mastných vlasů sklouzl přes tvář.
„Blbě,“ přiznal se k nepříjemně lehkému mozku, který jako kdyby se mu vznášel v hlavě, „Potřebuji si sednout.“ Rozhlédl se po židli nebo stoličce nebo čemkoliv, na co by mohl složit tělo, ale nacházel jen různé stoly, poličky a nebo stoličky na kterých byli naskládané připálené kotlíky. K sezení tu nebylo nic.
„Tady rozhodně ne. Jdi nahoru, kde nejsou výpary... no jdi, honem,“ popoháněl ho Severus zároveň s tím, jak ho strkal ke schodům. Bylo dobře, že šel s ním i nahoru, Neville začal totiž trochu ztrácet orientaci a v duchu se přitom ptal, jestli náhodou nevybrali špatnou vzpomínku. Popadla ho obava, že teď všechno zapomene nebo alespoň větší část, ale nedělo se nic takového. Alespoň neměl ten dojem, jen zároveň necítil žádnou změnu. Možná ten lektvar vůbec nefungoval a proto mu bylo tak špatně.
„Sednout,“ nasměroval ho Severus na židli v kuchyni. Ochotně na ni dopadl.
„Sleduj můj prst,“ rozkázal manžel a začal mu svým hubeným prstem šermovat před obličejem. Snažil se těkat pohledem ze strany na stranu stejně jako nahoru a dolů přes podle toho, jak se špička prstu hýbala, ale bylo to opravdu nepříjemné.
„Na krvácení do mozku to nevypadá. Nejspíš si ten lektvar vypil moc rychle a to ti přetížilo neuronové spoje. Uvařím ti čaj na uklidnění, mělo by to pomoct a nezatíží to organismus jako lektvar,“ rozhodl se Severus, k Nevillově jistému překvapení. Kromě kávy neviděl manžela nikdy nic vařit a jak se dozvěděl, všechno jídlo si vždycky objednával z dovozu od mudlů nebo si zašel na Příčnou.
Tiše sledoval, jak manžel vaří čaj, dělal to skoro stejně důsledně jako vaření lektvarů, včetně toho, že si všechny přísady nejdřív vyskládal na linku, než je vložil do konvice. Také si při práci vyhrnul rukávy skoro k lokti, jako kdyby se nechtěl látkou dotknout hrnku nebo konvice. Zvažoval, jestli to tak skutečně je, nebo si to tak překrucuje k obrazu svému.
„Je to oblečení, které používám při vaření v laboratořia tím pádem je nasáklé lektvarovými výpary. Věř mi, nechceš, abych svou košili máčel v tvém čaji,“ odpověděl mu Severus na nevyřčenou domněnku.
Neřekl na to nic, ani se to od něj neočekávalo. Severus dodělal čaj a ještě kouřící ho položil před něj přímo na prostírání, nikdy nepokládal horké věci na dřevo.
Naklonil se nad hrnek a vdechl vůni bylinkového čaje. Jen koutkem oka zaznamenal, že Severus si sedl na místo vedle něj. Dřív si sedal naproti, jenže to měli jiný menší stůl, který tu byl původně, tenhle byl z Nevillova bytu a byl o něco delší. Oceňoval ty drobné projevy náklonnosti, kdy si k němu manžel přisedl na pohovku nebo si přisunul židli blíž, vždyť klidně mohl sedět úplně na opačné straně.
Vzhlédl od svého hrnku a pohled mu padl na černou skvrnu na Severusově předloktí. Většinou se tomu nedivil, ani když byli spolu nazí posteli, bylo to však namáhavé. Znamení zla bylo příliš velké a výrazné, než aby ho člověk jednoduše přehlédl, když ho má ani ne půl metru od sebe. Natáhl ruku a uchopil manžela za předloktí, palcem přitom přejel po černé, trochu zvrásněné, kůži. Zblízka, když se dobře podíval, si všiml mírného zarudnutí kolem okrajů Znamení, jako kdyby kůže nesouhlasila s tím, že ho musí na sobě nést.
Severus stáhl ruku a přetáhl si přes předloktí rukáv košile.
„Nedá se zakrýt?“ zeptal se bezděčně.
„Tak moc tě pobuřuje?“ opětoval mu manžel dotazem, mdlým a plochým.
„Ne... o to nejde, nevadí mi. Vím, že už není tvou součástí a je to jen chyba mládí, jen si myslím... lidé si toho snadno všimnou. Měl by existovat způsob jak ho zneviditelnit,“ když to říkal, docházelo mu, jak je to neomalené a hlavně jak citlivého tématu se dotýká, „Promiň, už se nebudu ptát.“
„Nedá se jen tak zakrýt, není to mudlovské tetování ani jizva, a věrní jeho přítomnost nepovažují za pohanu, kterou je nutné skrývat. Ale ano, dá se zneviditelnit, jen to není v mé moci,“ dostalo se mu přeci jen odpovědi, klidné, bez špetky příslovečné nadřazenosti.
„A kdo by mohl... aha,“ odpověděl si sám dřív, než dořekl otázku a rovnou přešel k další, když byl Severus tak sdílný, „Bolí to? Myslím tím pořád, jestli to bolí, vím... myslím si, že to obolí když po tobě něco chce, ale nevím, jestli...“
„Někdy. Záleží na situaci,“ přerušil ho odpovědí.
„V jaké situaci to bolí?“
„Na tom nezáleží. Nemáš důvod, proč se starat o Znamení zla, Smrtijedy nebo Pána zla. Nepleť politiku do našeho soukromého života,“ zamračil se na něj Severus, „Tenhle dům je mudlovský a mudlovského světa se zatím války příliš nedotýká. Dokud to tak bude, tak chci tento dům udržet prostý všech kouzelnických konfliktů. Alespoň na něco jsou mudlové dobří; na ignorování zřejmého a to bychom se od nich měli my dva, doku jsme tady v domě, naučit. Dny našeho společného klidu za chvíli končí, tak je nekaž mluvením o našich rozdílných názorech.“
„Jak končí?“ zazmatkoval, vůbec se mu nelíbily řeči o končení nebo změnách, jak to bylo teď mu to dokonale vyhovovalo.
„Copak se nikdy nedíváš na kalendář?“ povytáhl manžel obočí, jemný úšklebek na rtech, „Za deset dní začíná škola a my spolu odcestujeme do Bradavic ještě dřív. Obvykle se tam stěhuji tak týden před začátkem vyučování, takže předpokládám, že půjdeš se mnou a dodávám, že na pozemcích školy budeme muset naše... veřejné projevy náklonnosti výrazně omezit. Nemůžeme chodit po chodbách ruku v ruce a ocicmávat se po koutech. Nejsem tvůj pubertální přítel, jsem Bradavický profesor a musí si udržet dekorum.“
„Ani bych nic takového nečekal,“ pousmál se jemně a chápavě, „Jen nevím, co s tím předčasným odchodem, chtěl bych jet bradavickým experesem tak jako každý rok. Pokud by to nevadilo.“
„Když tě láká pomalejši a nepohodlnější způsob cestování, je to tvá věc. Přinejmenším budu mít míň starostí,“ vstal a shlédl dolů na Nevilla, „Chceš vařit večeři nebo mám něco objednat?“
„Něco zkusím ukuchytit,“ slíbil a také vstal. Po pár doušcích čaje se hned cítil lip, rozhodně dost dobře na to, aby společně s Typy připravili jídlo, až nastane čas na večeři.
„Je docela fascinující, jak dobře dokážeš vařit, ale lektvary ti nejdou. Myslel bych si, že tvá moc ovlivní i přísady do jídla, zřejmě se tak neděje,“ pravil zamyšleně Severus.
„Asi děje, to jen, že vaření mě baví víc než mícháni lektvarů,“ vesele se usmál, když to říkal, dobře věděl, že na manželově tváři vyvolá přesně tak pohrdavý úšklebek jaký i vyvolal.
„Hlavně se zase nespal,“ dodal Severus už při odchodu, jak by také mohl zapomenout na Nevillovu drobnou nehodu před dvěma měsíci, a zmizel v chodbě.
Zase se posadil a v duchu tak zauvažoval, jestli lektvar od Severuse skutečně pomůže a hlavně jestli tomu bude už dnes v noci. Dalšího snu se docela obával, ale věřil manželovým lektvarovým schopnostem. Od spánku se dostal k večeři, kdy ho napadlo udělat chobotnici. Sice nesnášel všechno, co bylo vylovené z vody, jenže Severus si za všechnu tu péči zasloužil něco dobrého.
Trochu se pousmál své asociaci, od snů k chobotnicím, asi už pochytil nějakou zmijozelskou nevyzpytatelnost v myšlení.
°°0°°
Proč někdo, kdo nejí mořské plody, vaří mořské plody mu nedávalo smysl. Když Neville nehodlal jíst chobotnici, tak měl připravit něco jiného, než se místo toho cpát jen bramborami s máslem. Nikdy nepochopí mentalitu nebelvírů, kdy z nějakých vyšších ušlechtilých důvodů dělají věci, které jsou jim nepříjemné. Stejně jim to vždy jen znepříjemnilo život, zatímco poněkud více egocentrický náhled na svět ho naopak usnadňoval.
A navíc se mu Neville po večeři někam ztratil, což bylo v tak mrňavém domě opravdu na pováženou. Nakonec ho našel spícího na pohovce v obývacím pokoji u úplně vyhaslého krbu. Zapálil oheň, protože tu nehodlal sedět v zimě, a vytáhl si
knihu z regálu. Když už nic jiného, tak si dopřeje volné odpoledne alespoň ve společnosti spícího manžela, jestliže bdícího mít nemohl.
S knihou se posadil na křeslo, které se pod ním spokojeně zavlnilo.
„Hmm, takový zadek si nechám líbit, i když bys mohl trochu přibrat,“ zabroukalo křeslo.
„Mlč, ještě ho probudíš. To bych tě pak rozsekal na třísky a zatopil s tebou v krbu,“ zavrčel ke křeslu.
„Ty jsi hrozně nerudný majitel,“ urazilo se hned křeslo a zmlklo, což bylo přesně to, čeho chtěl svými slovy docílit.
Vyrušen ze záměru si číst přehlédl přes okraj otevřené knihy na spícího Nevilla. Vypadal, že spí klidněji, než kdy doposud zažil, snad vyjma toho večera, kdy se opil. V opilosti je spaní opravdu krásné a na noční můry si rozhodně člověk nepamatuje. Tady ale nezaúčinkoval ani tak alkohol nebo lektvar, sic mistrně uvařený, nýbrž prostá síla přesvědčení. Dokázal mladému nebelvírovi vnutit, že po lektvaru bude mít lepší spaní a on tomu také uvěřil. Severus hlavně doufal, že to přesvědčení vydrží alespoň nějaký čas. V budoucnosti, velice brzké budoucnosti, je čekaly zlé věci, jejichž prvním zvěstující vlaštovkou byla Brumbálova nemoc.
S povzdechem složil knihu na klín a rozhlédl se kolem sebe po svých knihách stejně jako zašedlých zdech a samozřejmě spícím manželovi.
Něco mu říkalo, že příští rok už se sem s Nevillem nevrátí.
KONEC