2. kapitola
Společné řešení problémů
Se slovníkem po ruce, soustředěním pootevřenou pusou a obočím svraštělým v přemýšlení četla hezky slovo po slově. Nikam nespěchala, protože se nechtěla zmýlit. Stejně jako ve výslovnosti záleželo na jediném tonu a slovo mělo docela jiný význam, tak v psaném textu šlo třeba o jedinou malou čárku navíc.
„Sakra to nedává smysl!“ vybuchla vztekle. Zarazila se, napadlo ji, že by se měla pokřižovat, když četla něco tak starého a vzácného. Byl to sice přepis, přepis navíc převedený do elektronického textu, který jí teď zářil na paddu, ale pořád to byl jeden ze Surakových svitků. Nebylo to sice vzácné na Vulkánu, ale tady na Zemi ano. Člověk mohl sehnat nanejvýš tak stručný výtah z jeho díla, ještě opatřený tunou poznámek. To nebylo něco, co Amanda toužila studovat, jenomže tomuhle, co jí leželo v klíně zase, ani za mák nerozuměla.
Promnula si spánky, hlava jí nebolela, jen jí v ní tepalo, jakoby si tam dal sraz sbor stepařů. Zamžourala znovu na znaky, které se jí začaly rozbíhat na všechny strany a kroutit jako malí červíci.
Vzdala jakýkoliv další pokus o čtení té šílenosti, odložila věc z klína, vstala a vydala se do kuchyně. Bosýma nohama capkala po chladném mramoru dlaždic, až k ledničce odkud si vytáhl lahev minerálky s bublinkami. Bylo horko, pekelně horko, tak moc, že jí to připomnělo Vulkán, přestože na něm nikdy nebyla a taky jeden zajímavý zážitek z minulého týdne.
Nesla zrovna Sarekovi přehled zajímavých zpráv z medií, vždycky chtěl, aby přefiltrovala ty stovky megabajtů informací pocházející z celé federace a vynechala ty nepotřebné jako třeba udílení cen nejkreativnějšího umělce nebo podobné pro velvyslance nepotřebné informace. Kulturu měl sice rád, ale moderní věci jako sto dní přežít v raketoplánu bez umělé gravitace zavěšeném na oběžné dráze zatím co na vás půlka kvadrantu kouká, jak se tam snažíte napít nebo dojít si na záchod aniž by vám tam cosi nepěkného poletovalo ve vzduchu, nebyla jeho parketa.
Našla ho, jako už několikrát, jak sedí za stolem se zavřenýma očima. Předpokládala, že to není přímo meditace, protože tu Vulkánci podle tradice dělali jedině o samotě, ale rozhodně to byl nějaký druh tranzu.
Odvážila se tedy vzít mu prázdný hrnek od čaje, přešla kolem stolu a zrovna, když se pro něj natahovala, vystřelila jeho ruka a sevřela jí zápěstí. Byla to jen chvilka, co jí držel, sotva dva tepy srdce, která ovšem stačila na to, aby strnula jako zasažená proudem. Vzhlédl k ní, dlouze a upřeně jí hleděl temnýma očima do obličeje. Díky tomu si stačila všimnout, že nemá oči černé, jak si zprvu myslela, ale temně hnědé, jako hodně silná čokoláda. Nejistě se na něj pousmála a on jí to vrátil.
Ne, nebyl to skutečný úsměv, jen se jí zdálo, že se mu koutky očí stočily mírně nahoru a celý výraz v obličeji změkl. Potom to zmizelo tak rychle, že si nebyla jistá, jestli si to nepředstavovala a Sarek jí poslal pro ten čaj, který mu beztak chtěla donést.
Jeho ruka, když se jí dotkl, byla horká, pálila, ale příjemně pálila a byla neobvykle suchá. Když jí vzal za ruku člověk, vždycky, nehledě na to jestli byla zima nebo horko, byla jeho ruka vlhká vrstvou potu, ta Sarekova nebyla. Jistě už ve škole se v základech mezidruhové biologie učili, že se Vulkánci nepotí díky klimatu planety, na které se vyvinuli, ale pocítit to, doslova, na vlastní kůži bylo něco jiného, než to číst z knih.
Probrala se do reality a zamračila se na lahev, kterou pořád neotevřenou držela v ruce. Dokonale se tu ztratila v myšlenkách, ba co víc v bláznivých představách. Do obličeje se jí nalila krev, zahlédla v zrcadle, jak rudne jako ředkvička. Infantilně se zachichotala, což dokonce i sama sobě racionálně přiznala a pak zakroutila hlavou.
„Máš ty nejbláznivější myšlenky, Amando Graysonová,“ napomenula se nahlas, aby dodala svým slovům váhu a patřičný důraz.
Lahev minerálky zašuměla, jak jí otevřela a nalila do sklenice, ve které se bublinky zaleskly jako oči jednoho muže.
°°0°°
Štětec pomalu klouzal po papíře, sotva se ho dotýkal a přesto byl ve své cestě pevný, protože ho vedla silná a klidná ruka. Nikdy se nepovažoval za skutečného umělce kaligrafie, ale měl, zcela iracionálně a nelogicky, rád ten pocit jet štětcem po papíře a zároveň tak za sebou zanechávat něco nesmazatelného jediným stiskem klávesy. Kaligrafie byla jedna z mála věcí, ke které měl skoro každý Vulkánec emocionální vztah odporující přísným kodexům logiky, a přesto proti tomu nikdo nic nenamítal, patřilo to jednoduše k odkazům historie a té si vážil každý.
Oddálil ruku od papíru a shlédl s kriticky pozvednutým obočím na svoje dílo. Nebyl plně spokojen, ale to on nikdy s ničím co udělal, což byla právě jedna z věcí, která ho nutila stále se učit a zlepšovat.
Aniž by pustil pero, na které měl prsty položené v přesně daných místech, natáhl se pro hrneček s čajem. Zvedl ho ke rtům a jako vždy, když z něho pil krátce spočinul pohledem na jeho malovaném boku. Byla to ručně dělaná replika starých čínských hrnků včetně co nejpodobnějšího složení barev a nesmírné křehkosti, které ho fascinovala.
Před týdnem pro něho získal ještě jeden zajímavý význam, nejenom uměleckou hodnotu.
Přejel prstem po dolním okraji hrnku, v půlkruhu tam a zpět, zamyšleně a možná trochu zmateně. Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Na rozdíl od lidí on si pamatoval vše, dokonale do posledního detailu ať už dobrého nebo špatného. Nebylo nic, co by se mohlo ztratit v jeho precizně uspořádané mysli a už vůbec ne ten podivně intimní a zároveň nepatřičný moment, kdy se dotkl chladné ruky pozemšťanky. Byl to zvláštní moment.
Seděl ve své kanceláři a nechával myšlenky samovolně bloudit myslí, jak jen toho byl schopen. Pro něho osvědčený způsob, jak vymyslet něco kreativního a neotřelého, co by řešilo neobvyklé situace, jakou byl právě zajímavý přístup Velteanů k možnému členství ve Federaci. Byli až nepatřičně bodří a ochotní zúčastnit se všeho, od politických jednání, přes kulturní a technologické výměny až po vojenskou pomoc. Samozřejmě to mohl být přirozený rys jejich druhu, který byl nebezpečný jedině jim samotným, ale stejně tak to mohla být úskočnost a přetvářka, která rozhodně nebyla ve vesmíru neobvyklá. Vždyť právě tak například jednali Romulané.
V okamžiku, kdy lidská žena vešla do místnosti, zrovna se zabýval kuriózností situace, která nastala ve flotile. Z Teanu, domovské planety Velteanů vyrazila velká, naprosto neozbrojená loď vezoucí početnou delegaci a podle všeho taky hromadu darů včetně několika zajímavých zejména medicínských objevů a mířila přímo k Zemi. Flotila měla problém v tom, že neměla v ten moment k dispozici dostatečně velkou a výkonnou loď, která by mohla delegaci doprovodit, takže si jednotlivé ozbrojené síly členských planet přebíraly ve štafetě, dokud nebyla flotilní loď volná. Kdyby to nebylo tak vážné kvůli množícím se útokům pirátů, bylo by to úsměvné.
Amanda ho vyrušila právě v okamžiku, kdy jak by řekli lidé, se vnitřně smál, což by samozřejmě důrazně popřel, kdyby ho z toho někdo nařkl.
Pootevřel víčka dost na to, aby viděl její siluetu pohybující se po místnosti, ale ne tolik, aby si ona všimla, že by jí mohl vidět. Když se pak chtěla dotknout jeho vzácného porcelánového hrnečku, bezděčně jí zastavil. Dotkl se její ruky přesně na dvacet šest vteřin, než jí urychleně pustil. Ovšem i tenhle krátký dotek mu poskytl možnost, jak prozkoumat neobvykle chladnou a vlhkou kůži člověka, tak i pocítit neznatelný závan její mysli. Ne skutečný dotek, jen pocit přítomnosti intenzivnější, než když stál blízko ní, nebo byl v jedné místnosti. Iracionálně v ten okamžik zalitoval, že nemá rozvinuté telepatické schopnosti jako někteří nadaní Vulkánci.
Zčervenala, což byl projev rozpaků, který se objevoval i u Vulkánců, ale ti ho potlačili už útlém dětství. Lidé to ale neuměli a Sarek to zejména v jejím případě shledával zajímavým, ba možná i příjemným. Připomínalo mu to, jak se lidé od jeho vlastního národa liší.
Potěšilo ho jí takhle vidět a proto, tedy přinejmenším tak si to odůvodňoval, jí nechal, aby vzala jeho vzácný hrnek, vymyla ho a donesla mu další čaj. Jako poctu od staršího a váženějšího člena společnosti. Něco co ona, jako člověk asi nepochopila, ale pro něho to bylo vnitřně uspokojující.
Otevřel oči, znovu pohlédl na hrnek, a aniž by se z něho napil, ho zase odložil na podšálek a vrátil se k nedokončenému znaku.
Zůstal strnule sedět, najednou nevěděl, jak pokračovat. Jeho myšlenky do té doby klidné jako skála najednou jakoby klouzaly, ba dokonce přestávali být celistvé. Anebo to možná bylo jen jeho zdání, což nebylo o nic lepší.
Interkom na jeho stole zapípal a tím ho osvobodil od hlubší diagnostiky jeho mysli. Odložil štětec, sroloval papír a vše položil stranou. Nespěchal, pokud ho někdo chtěl, tak jednoduše počká, a když nepočká, nechtěl ho doopravdy.
„Sarek, na příjmu,“ ohlásil se po stisknutí příslušného tlačítka.
„Velvyslanče,“ ozvala se Vulkánka z komunikační centrály a následovalo pár vteřin uctivého ticha, „z orbitální stanice jedna přišlo požadované hlášení o příletu Velteanské lodi. Právě kotví, předpokládaný přesun delegace na povrch v devatenáct hodin a dvacet minut pozemského času,“ ohlásila.
„Beru na vědomí,“ odvětil a jako vždycky si povšiml nelibosti Vulkánky nad používáním lidského měření času, byl nepřesný a neefektivní, jenže nejlépe přizpůsobený lidskému kalendáři a oběhu Země.
Složil ruce do stříšky, zahleděl se na suk, který byl přesně padesát tři centimetrů od vnitřního okraje dveří a zamyslel se. Uvažoval o tom, co ho čeká v příštích dnech, kolik práce bude mít a taky počítal, kolik pravděpodobně vynechá hodin spánku, proto aby vše dopadlo dobře.
°°0°°
Na velvyslanectví byl neskutečný ruch, když ráno dorazila. Podle lidských měřítek se nedělo nic, ale jen za cestu chodbou k Sarekově kanceláři se otevřely troje dveře, vyšel z nich vulkánec, pozdravil ji kývnutím a zase zašel do jiných. Jindy viděla za den jediného, kromě Sareka samozřejmě, a to jen když měla štěstí. Proto jí bylo hned jasné, že tak dlouho očekávaná delegace, nebo jak si ona myslela „diplomatický přepadový oddíl“ vzhledem k tomu, že nebyli ohlášení, dorazila.
Ve své kanceláři se málem srazila se šestičlennou skupinkou převážně lidí, která zrovna vycházela z velvyslancovy kanceláře. Všichni vypadaly buď hodně zaneprázdněně, nervózně nebo jakoby jim někdo potřel jazyk něčím hořkým a oni se snažili nešklebit odporem. Pozdravila je, každého zvlášť, zatím co se tiskla ke stěně, aby vůbec mohli projít.
Vydechla si, když se místnost vyprázdnila.
„Slečno Graysonová,“ zavolal si ji Sarek okamžitě interkomem. Neodpověděla mu a rovnou vešla do jeho pracovny, stejně někdo nechal neslušně na škvírku pootevřené dveře.
„Tak už to bouchlo,“ přivítala se s ním. Výraz, který mu proběhl v očích a obočí, co vylétlo k ofině, kde se na dlouho zastavilo, jí málem způsobil nepřekonatelný záchvat smíchu. Jen stěží ho potlačila, v duchu si přitom říkala jak skvělá je Vulkána, a malinko se pousmála na uklidnění.
„Nerozumím. Co bouchlo?“ zeptal se, což už nevydržela a začala se chichotat, jako puberťačka když jí nejhezčí kluk ze třídy pozve na rande.
„To se jen tak říká,“ pustila se do vysvětlování, které už mezi nimi bylo denním chlebem, „Znamená to, že se konečně stalo něco, na co člověk hrozně dlouho čekal. Jako my jsme čekali na přílet Velteanského diplomatického přepadového komanda.“
„Doufám, že to nebude přepadové komando, ani diplomatického rázu,“ chytl se okamžitě. V posledních asi dvou týdnech si všimla, že se jí u Sareka podařilo vypěstovat cosi jako humor, právě tím že mu neúmyslně, ale občas i schválně, předkládala lidské slovní hříčky.
„Tak co jste potřeboval?“
„Dnes budeme mít mnoho práce,“ povstal, založil ruce za záda a došel k oknu, ze kterého vyhlédl, „Podle toho co říkali, když jsem je včera večer byl vítat po příletu, jsou rozhodnuti tu do týdne podepsat smlouvu o začlenění do Federace.“
„Vždyť s nimi ani nezačala žádná pořádná jednání. Normálně to trvá měsíce, někdy i déle než se všechno dohodne ke spokojenosti všech stran,“ podivila se Amanda. I za její život bylo přijato mnoho planet, pokaždé o tom media informovala celé měsíce. Jak se vyvíjí jednání, kdo co požaduje a všeobecně kolem toho byl vždycky humbuk.
„Toho jsem si vědom, ale řekl bych, že oni... jsou prostě takoví,“ malinko se k ní pootočil, jen tolik, aby se mohla pokochat jeho profilem, „Už při prvním kontaktu si vyžádali kopii základní federační smlouvy. Prý jí jejich rada starších, která vede planetu, jednomyslně odsouhlasila a loď k Zemi poslali právě s jasným úmyslem tu přesně podle zvyklostí Federace smlouvu podepsat. Mají k ní pouze dva, na první pohled zdánlivě nepodstatné dodatky, které mi ale musíme prozkoumat a porovnat jestli se nestřetávají se smlouvami jiné členské planety.“
„To mi přijde zvláštní. Kdo tak lehkovážně a zbrkle rozhoduje o osudu své planety?“ zakroutila nevěřícně hlavou, „Asi slyšeli o Federaci a výhodách které členství v ní poskytuje, ale přesto...,“ nechala větu nedokončenou.
„Ze záznamů o nich a z krátkého včerejšího setkání už jsem stačil vypozorovat, že jsou velmi přátelský, družný národ a mají sklon rozhodovat se podle okamžitého nápadu a emocionální potřeby. Kdyby nebyli ze základu mírumilovní, dokonce natolik, že vysílají do vesmíru neozbrojené lodě, tak by se dávno zničili ve válečném konfliktu. Ovšem díky mírumilovné povaze se už od počátku vyvíjí hladce, bez čehokoliv, co by je zdrželo a proto ač jako rasa mladá, mají už mezihvězdný pohon a vyspělou civilizaci,“ vysvětlil, na Amandin vkus až příliš složitě. Stačilo jednoduše říct, že jsou milí, ale unáhlení, to by bohatě stačilo.
„Budu vám tedy pomáhat porovnávat členské smlouvy jednotlivých planet jestli v nich není něco, co by se neshodovalo s Velteanskými požadavky,“ shrnula to, „To je ale přeci snadné, stačí to naťukat do počítače a porovnat.“
Prudce se k ní otočil a upřel na ni pohled zpod pozvednutého obočí, při kterém si vždycky připadala jako husa. Zřejmě řekla něco hodně hloupého, když na ni takhle shlížel.
„Jsem překvapen, že to nevíte. Žádná ze smluv není a ani nesmí být vedena v počítači. Copak to se pozemšťané ve škole neučí?“ podivil se s nádechem čehosi v hlase co by Amanda přirovnala podrážděnosti.
„Vím, že první smlouvala s podpisy tehdejších zástupců zakladatelských ras je uložena ve federačním muzeu tady na Zemi a ta je na papíře. Tedy spíše na svitku. U dalších smluv jsem předpokládala, že už se vkládaly i do počítače, vlastně jsem myslela, že je tam i ta první,“ zamračila se, „Když je členů dejeme tomu deset, tak je to fuk jestli jsou elektronicky nebo ne, ale když jich je několik desítek...,“ pokrčila rameny.
„To je andoriánský požadavek. Podle jejich víry to, co není napsáno na papíře a podepsáno nemá žádnou hodnotu. Pokud to sepsané je, nesmí to být převedeno do počítače, jinak to ztrácí svou svatost a neporušitelnost. Navíc,“ došel zase ke svému místu, „to že se Federace tak rozroste, nebylo plánované, dokonce ani očekávané. Můj národ pojímal zakladatelskou smlouvu jen jako smlouvu o vojenském obraném paktu. Naše výpočty ukazovaly, že Vulkán by se do budoucna nemusel být schopen ubránit proti útoku zvenčí a proto, že je logické spojit se s někým vhodným a zvýšit tak bezpečnost planety.“
Usmála se.
„Já mám nejradši tu část, kdy se lidé nevzdali, nelekli se odmítnutí a zas a znovu planetám v okolí předkládali výhody členství, až se jim povedlo vybudovat tohle všechno,“ pyšně zvedla hlavu. Byla ráda za to, že je pozemšťanka, hrdostí na svůj národ překypovala, dokonce i přesto jak obdivovala Vulkánce.
„Ano, lidé mají tendenci být velmi neústupní. Zejména pokud jim záleží na výsledku,“ připustil. Panel vedle jeho ruky zablikal, podíval se na něj, podle Amandy, až znechuceně jakoby to bylo něco velmi odporného, a stiskl jedno tlačítko. Dveře se samy neslyšně otevřely. Vždycky se jí dveře na vulkénské ambasádě líbily, bylo je možno otevřít automaticky, a přesto se otevíraly jako ty staré, co mohl člověk vídat například v knihovnách a muzeích. Dokonce tak i vypadaly, se vším tím dřevem a lesklým kovem.
Do místnosti začali proudit lidé tlačící před sebou vozíky, na kterých byly černé kožené válce. Přijel jeden, potom druhý, třetí, nakonec se větší část místnosti naplnila podobnými vozíky, takže v ní bylo jen stěží k hnutí. Volný zůstal vlastně jen roh za Sarekovími zády a rohová pohovka pro hosty napravo od dveří.
S každým novým vozíkem, včetně toho posledního, jí přepadala větší a větší obava, že dnešní noc stráví právě tady v horké kanceláři, bdící s velvyslancem nad prohledáváním hromady papírů. Myšlenky se jí samozřejmě stočily k tomu, co řekla Aia po jejím prvním dnu v práci, o malé kanceláři, společné práci do noci a sklence vína. Nahnalo jí to červeň do tváří, kterou rychle skryla tím, že přistoupila k jednomu z vozíků a vzala do ruky jedno pouzdro, prostě jen tak, aby se nemusela podívat na vulkánce, který zrovna uklízel několik málo věcí zabírajících místo na jeho stole.
„Myslíte, že jejich vstup schválí?“obrátila svoje roztěkané myšlenky na diplomatický problém.
„I přes svoje do jisté míry troufalé chování, to jsou technologicky i sociálně vyspělá rasa, není důvod, aby nebyli přijati,“ přistoupil k vozíku, u kterého Amanda stála, vzal z něj několik pouzder, které odnesl na stůl, „Sice to jistě nebude během několika dní jak by si Aichon, to je vůdce delegace, představoval, ale možná za dva měsíce bychom mohli oslavovat přijetí nového člena.
„Není to dost málo na tak těžké rozhodnutí?“ I ona vzala několik pouzder a odnesla je na stůl, další várku pak velvyslanec pokynem ruky směřoval k pohovce.
„Vím, že tady na Zemi se kolem každého jednání dělá velká aféra, většinou je to ale ve skutečnosti zdlouhavá administrativní práce. Rasy, které jsou dost vyspělé technicky na to, aby se mohly stát členy, bývají stejně vyspělé i sociálně a ochotné dělat do určité míry ústupky a kompromisy. Byl jsem u začlenění deseti planet a pouze jednou to byl skutečný diplomatický problém,“ mluvil s ní otevřeně, ovšem nepoužil jediné jméno, přesně tak jak mu kázala etika a mlčenlivost jeho úřadu. Byla mu za takovou otevřenost vděčná, možnost popovídat si o něčem zajímavém a vůbec povídat si s ním, jí chyběla.
Když vyrovnala tubusy na pohovku, obrátila se a tiše ho sledovala, jak se sklání nad jednou rozvinutou smlouvou. Ničím jí nepověřil a ona sama byla v téhle situaci naprostým nováčkem, ztracená bez zdání toho, co se vlastně bude dít. Zároveň jí to ale poskytlo příjemnou možnost prohlédnout si ho, když je zabraný do práce.
Obličej měl stále klidný, jediné co prozrazovalo jeho hluboké soustředění, bylo mírně zkřivené obočí a přimhouřené oči. Rukama, s dlouhými štíhlými prsty, se opíral o stůl. Jak mu slunce svítilo do zad, jeho vlasy se černě leskly, díky tomu vypadal velmi aristokraticky. Byl prostě a jednoduše krásný, vlastně překrásný.
Tohle uvědomění jí rozbušilo srdce, bylo to vzrušením ale i úzkostí. Skousla si ret, snažila se tu myšlenku potlačit a i náhlý pocit okouzlení, co jí zazmítal myslí. Nejvíc jí vadilo, že ač se snažila, nemohla od něj odtrhnout pohled, čehož si bohužel brzy všiml.
Zvedl hlavu, kterou hned na to následovalo pozvednutí obočí.
„Děje se něco?“ zeptal se zvědavě.
„Ne, nic, jen mě napadlo, že by takovou zodpovědnost neměli nechávat na jediném muži,“ nervózně se pousmála a složila ruce na prsou v obraném gestu.
„Však nenechávají,“ narovnal se s jednou ze smluv v rukou, „Toto je pětina celkového materiálu, který se musí projít. Zbytkem se zabývají jiné ambasády tady na Zemi.“
„Jenom pětina?“ vyhrkla jasně si vědoma toho, jak zoufale její hlas zní.
„Některé smlouvy jsou delší než jiné a další mají mnoho samostatných dodatků, které byly vytvořeny až později. My vypracujeme zprávu a tu pošleme dál k dalšímu zpracování do Sídla federace.“
„Nechtěla bych být v kůži toho, kdo to bude pak dávat dohromady,“ zavtipkovala.
„Proč vy lidé máte tendenci používat úsloví související s kůží?“ zeptal se obratem, opět s jasně patrnou zvědavostí.
„Vlastně ani nevím,“ zasmála se, jelikož jí nikdy nenapadlo uvažovat o takovýhle věcech, dokud nepoznala jeho. Od té doby v hlavě uvažovala o všech těch slovních hříčkách, které používala a snažila se v nich najít nějaký smysl.
„Najděte mi,“ pohlédl na padd, kde měl zřejmě seznam toho, co mu sem dovezli, „dodatek k Askaské smlouvě,“ požádal ji.
„Jistě,“ kývla a vydala se hledat příslušný dokument.
°°0°°
Kdesi v dálce odbily hodiny sedmou hodinu po půlnoci. Byl to lidský zvyk zdůrazňovat některé hodiny primitivním způsobem za pomoci kovových zvonů na věžích starých kostelů. Patřila mezi ně sedmá hodina po půlnoci, dvanáctá hodina a pak osmá večerní. Dřív měl tento zvyk praktický smysl, pomáhal lidem, kteří nemají vnitřní hodiny tak vyvinuté jako Vulkánci, jednotně se orientovat v čase. Ale v dnešní době kdy zaprvé nemělo měření času tak velký význam, protože už na něm nezáleželo tolik, jako v uspěchaném jednadvacátém století. A zadruhé si mohl hodiny vyvolat kdokoliv na každém z nesčetného množství terminálů všude na planetě.
Ovšem Sarekovi se toto hlasité upozornění tentokrát hodilo, jelikož mu připomnělo, že v kanceláři strávil celou noc bděním a pročítáním starých dokumentů. Zároveň ke stejnému osudu odsoudil Amandu, která to ale nevydržela a její dech se ve tři hodiny dvacet tři minut prohloubil a zpravidelnil, což signalizovalo, že usnula. Tehdy se Sarek poprvé naplno odtrhl od své práce. Vzal jí z ruky jedno pouzdro, do kterého se těsně před usnutím snažila vstrčit už přečtený dokument, a složil ji na pohovku, tak aby si v podivném polosedu nenamohla záda.
Sice bylo naprosto proti zásadám tělesného kontaktu a striktního udržování integrity osobního prostoru, udělat něco takového, ale zhodnotil, že následky, které by nevhodné ležení mělo, by byly vážné. Zároveň to pro něj byl další nevšední zážitek.
Zejména ho zaujaly její vlasy, které měla rozpuštěné a mírně se jí vlnily kolem obličeje. Když pokládal její hlavu na pohovku, musel do nich vnořit ruku. Jejich struktura byla daleko jemnější než u vulkánců, stejně tak bylo neobvyklé to, jak se vlnily a byly nadýchané. Vulkánské ženy, jak se sám mohl při jediné zkušenosti přesvědčit, měly vlasy tvrdé, rovné a rozdělovaly se do nepoddajných silných pramenů. Navíc měly ve zvyku zajišťovat si je do jednoduchých drdolů nebo ještě lépe si je nechaly ostříhat na krátko do praktického ekvivalentu mužských účesů.
Padl na ně pohledem i teď, když pozvedl, díky zvonům, hlavu od práce. Sklouzl pohledem po Amandině tělu až k bosým chodidlům vykukujícím s dlouhé sukně. Pamatoval si, jak prvních několik dní chodila v kostýmku, jak později zjistil, střiženým podle nejnovějším módy, ale pak přešla k dlouhým sukním a volným halenkám s rukávy. Zřejmě podvědomě vycítila jistou nelibost vulkánských kolegů, kteří její přehnané odhalování nepovažovali za vhodné.
Do teď se nad oblečením nijak nepozastavoval, pozitivně ani negativně, ale teď mu věnoval větší pozornost a v krátkém okamžiku shledal, že mu je proti mysli fakt, že změnila šatník. Ne snad přímo kvůli jejímu oblečení, ale nezamlouvalo se mu, že měnila ta základní, neverbální projev osobnosti jako bylo oblečení, podle toho jestli se to někomu líbí nebo ne.
Vstal, byl čas, aby se vzbudila a zejména aby se vrátila domů dohnat spánkoví deficit.
Stanul nad jejím spícím tělem a zamyslel se, jak by jí měl vzbudit. Neměl s tím žádné zkušenosti, nikdy se nestřetl s úkolem někoho vzbudit. Předpokládal, že je to snadné, ale teď, když stál před nastalou situací, musel to pečlivě rozvážit.
Zatřást s ní bylo surové a o jiných variantách, které lidé praktikovali, jako polít studenou vodou nebo proplesknout ani neuvažoval. Uchýlil se tedy nakonec prostě jen k tomu, že na ni bude tak dlouho mluvit, dokud se nevzbudí.
„Slečno Graysonová,“ promluvil na ni, ale nemělo to valný účinek. Jenom se jí nakrabatilo čelo, ale dál spala, to bylo jasné.
„Slečno Graysonová!“ řekl o něco hlasitěji, tentokrát to malý účinek mělo, povzdechla si a trochu se zavrtěla. Pozvedl obočí, tímhle tempem by tu spala ještě při poledním odbíjení, rozhodl se tedy přeci jen pro radikálnější přístup. Přidřepl k pohovce a naklonil se kousek blíž k její tváři.
„Slečno Graysonová! Amando!“ obojí řekl razantně a jasně, zároveň se už více méně bezděky také dotknul její ruky, jejíž dlaň spočívala na opěradle pohovky. Jen lehce bříšky prstů, ale i tak to bylo zvláštní. Chladný dotek kůže, jako tenkrát, když jí sevřel zápěstí a zároveň dotek chaotické mysli, který byl naopak jako plameny ohně.
„Co...?“ trhla sebou, „Kde?“ Posadila se, ale šlo jí to ztěžka, jakoby neměla nad některými svaly v těle nadvládu. Shodila bosé nohy na zem, takže to mlasklo, jak její chodidla dopadla na holou podlahu, prohrábla si beztak už rozcuchané vlasy, takže si je ještě víc zacuchala a zamžourala do slunečních paprsků procházejících oknem. Vypadala těsně po probuzení velmi zranitelně, až Sarek žasl, že vůbec tak křehká rasa jako lidé mohla přežít a vyvinout se do, troufal si tvrdit, mocného národa. Někde v pozadí, za vším tím polemizováním o lidském vývoji mu probleskla myšlenka, že by mu vůbec nevadilo Amandu vídat po ránu častěji. Uvědomil si ji, uchopil a uschoval k pozdějšímu rozboru.
„Dobrý,“ zamumlala, když konečně upřela modré oči na Sarekovi tvář, „Já jsem usnula?“ zeptala se velice zbytečně. Pozvedl mírně obočí.
„Očividně ano, když jste se právě probudila,“ odvětil bez náznaku ironie v hlase.
„Neměl jste mě nechat usnout,“ zabručela, nohama přitom poslepu šátrala po lodičkách. Když jí ukládal, sundal jí boty a srovnal je na zem u jejích nohou, jak byl vulkánec, ale ona podle všeho byla, zviklá mít boty přímo u postele, „Kde mám boty?“ podivila se.
„Usnula jste ve tři hodiny a dvacet tři minut,“ povstal a bez jediného slova jí podal její boty, když je tak usilovně a zároveň zmateně hledala, „Nepřipadalo mi nutné vás budit a nutit bdít. Vy lidé daleko více negativně prožíváte nedostatek spánku a projevuje se u vás na fyzické i mentální úrovni. Potřebuji vás plně soustředěnou,“ vysvětlil.
„Aha, jistě,“ pořád se chovala velmi zmateně, ale zdálo se, že už pomalu začíná vnímat okolí, „Kde jsme včera skončili?“ zeptala se.
„To je nepodstatné, vzhledem k tomu že jsem během vašeho spánku v práci zásadně pokročil.“
„To je mi jasné,“ měkce se zasmála, kupodivu už tak brzo z rána měla dobrou náladu a Sareka to zcela nelogicky těšilo, „Myslela jsem to tak, kde jste skončil, abych vám mohla pomáhat,“ upřesnila.
„Práce je dokončená, zprávu už jsem napsal. Teď už jí jen překontroluji a pošlu.“ Z uctivé vzdálenosti jí pozoroval, jak udělala několik zmatených kroků po místnosti, potom se na něj roztržitě a trochu nesměle usmála a rozhodila rukama v neurčitém gestu.
„Jsem po ránu trochu mimo,“ poukázala na něco, co bylo zřejmé, na přímo do očí bijící. Neodpověděl, měl dojem, že to není něco, nač čeká nějakou skutečnou, logickou a relevantní odpověď. Odhadoval, že člověk by na to zareagoval nějakým vtipem nebo slovní hříčkou, ale toho nebyl Sarek schopen, tak jen vyčkával, co udělá. Samozřejmě mohl jí požádat, aby se šla domů vyspat a byl si jistý, že by poslechla, ale být s ní bylo daleko uspokojivější, než sedět v kanceláři sám. To i přesto, že s ní byla občas hodně složitá domluva.
„Půjdu raději domů se pořádně vyspat, kdybyste mě potřeboval, tak víte kam zavolat,“ došla ke dveřím, u kterých se zarazila, přes obličej jí přeběhl soustředěný výraz, „Asi bych měla požádat pro dnešek o dovolenou.“
Odpověděl trochu významně pozvednutým obočím. Možná mu celou noc pomáhala, což bylo nad rámec jejích povinností, to ovšem neznamenalo, že má právo ignorovat zaběhané postupy.
„Můžu si dnes vzít dovolenou?“ zeptal se formálním tonem.
„Ano, můžete a... užijte si ji,“ dodal přání, jak to dělávali lidé.
„Věřte mi, že užiju!“ zasmála se zvesela, „Moje postel bude přímo nadšená z toho mého užívání si. Nashledanou,“ rozloučila se a zavřela za sebou dveře, zanechávaje ho tam opět zmateného z jejích slovních hříček. Postel nebyla živá, takže nemohla být nadšená, ani jinak emocionálně pohnutá. Navíc, i kdyby byla, nedovedl si představit, co by v ní mohla Amanda dělat, aby z toho byla postel nadšená.
Od zmatených slovních hříček, vtipů a dvojsmyslů, kterými pozemšťanka hýřila, se plynule přesunul k myšlence, kterou hodlal dnes analyzovat. Rozhodl se to udělat co nejdříve, pokud možno při dnešní meditaci.
°°0°°
Už do dětství jí do hlavy vtloukali, že Vulkánci nijak neprojevují emoce, dokonce i to, že je vůbec nemají. Jenže když se podívala na velvyslance Sareka, bylo jí jasné, že je naštvaný, frustrovaný možná i zoufalý, všeobecně, že nemá dobrou náladu. Trvalo to už delší dobu, od chvíle, co se jednání o vstupu Velteanů, která se na počátku zdála jednoduchá, zkomplikovala.
Nevěděla sice, co se přesně stalo, nesměl jí to říct, jelikož to bylo diplomatické tajemství, ale ještě větší ruch na ambasádě a Sarekova nenálada mluvila za vše. Dokonce byla svědkem jednoho výbuchu, co by se při velké dávce dobré vůle dalo považovat za vztek. Nevěděla vůbec, co se stalo, ale jednou když přišla do práce, stál Sarek dole u recepce a dlouze hovořil s ženou za pultíkem. Mluvil ve vulkánštině a příliš rychle na to, aby mu Amanda rozuměla, postřehla jen něco o nevyřízeném vzkazu a nedostatku disciplíny. Vulkánka stála bez hnutí, bez výrazu, s rukama sepjatýma za zády a hlavou mírně skloněnou ve výrazu nejvyšší úcty. Od té scény se ona sama chovala ještě pečlivěji, než do té doby.
Věděla, že by nesnesla, aby s ní takhle mluvil. Vážila si ho, uznávala jeho reputaci, ale to nebyl skutečný důvod. Když si to představila, když pomyslela, že by se v ní Sarek nějak zklamal, bodlo jí u srdce.
Ovšem stejně tak jí bodalo teď, když ho viděla stát v zahradě za velvyslanectvím, oči zavřené a ruce sepjaté skoro jako při modlitbě. V obličeji jí připadal strhaný, měl ještě bledší barvu než obvykle a pod očima nazelenalé kruhy, od nevyspání, který jeho tvář podle Amandy opravdu hyzdily.
Opatrně sešla z dlážděné cesty do jemného pouštního písku žluto oranžové barvy, za křupání a několika zaškobrtnutí se vydala k Sarekovi. Nechtěla ho sice při meditaci, což bylo to, co podle ní dělal, rušit, ale tajná zpráva, která zrovna přišla, patřila k těm, o kterých chtěl být okamžitě spraven.
„Velvyslanče,“ oslovila ho z uctivé vzdálenosti. Dodržování vulkánských kodexů a zásad byla další věc, kterou v poslední době hodně dodržovala v zájmu svého vlastního duševního zdraví.
V prvním okamžiku se ani nepohnul, dokonce to vypadalo, že jí neslyší, pak ale dlouze vydechl.
„Další zpráva?“ zeptal se, aniž by otevřel oči, nebo pohnul něčím jiným než rty.
„Ano. Přišla právě teď,“ odpověděla. Otevřel oči, pomalu se k ní otočil a nastavil ruku. Podala mu do ní padd, na který zprávu stáhla a zůstala stát, zatímco jí četl. Jeho obličej se ani nepohnul, dokonce ani obočí nepozvedl, což jí napovědělo, že ať je tam napsáno cokoliv, není to dobré.
„To už dávno není vyjednávání, dokonce to není souboj namyšlených diplomatů, to je pouliční hádka,“ posteskl si nelogicky a nebylo poznat, jestli je to myšleno na Amandu, nebo jestli si mluví pro sebe.
„Je to opravdu tak zlé?“ otázala se, jelikož si to zavdala na sebe. Zvedl k ní tmavé oči, potom pozvedl jedno obočí a mírně přikývl. Netvářil se tak, že by ho její zájem překvapil.
„Možná kdybyste mi řekl, oč jde, mohlo by to pomoct,“ navrhla.
„Nejste diplomat, nevyznáte se v politice, nemáte vzdělání ani v sociologii, psychologii nebo jiném oboru, který by mi mohl být nápomocen. Navíc vám nic konkrétního říct nemohu,“ znovu se zahleděl na zprávu.
„Netvrdím, že bych vám mohla pomoci, ale u lidí se osvědčuje, když se někomu svěří se svými problémy,“ konejšivě se na něho pousmála, zvláště proto, že pozvedl obočí a evidentně se chystal něco říct „Není to logické, já vím, ale myslím, že o logičnost nebo nelogičnost tu nejde. Je to jen o... vyčištění mysli,“ rozhodila rukama.
„Pokud bych si chtěl utřídit myšlenky, pak bych meditoval, nikoliv je ještě více rozviřoval rozhovorem s kýmkoliv,“ opáčil odměřeně.
„Někdy může rozhovor zejména s člověkem, co se hloupě vyptává jako já, být dobrý pro inspiraci,“ argumentovala dál, neochotná se jen tak vzdát. Chtěla Sarekovi pomoct a tohle byl jediný způsob, který znala.
Hleděli si vzájemně do očí. Dlouze a intenzivně, až by to mohlo být nepříjemné, vlastně svým způsobem bylo, ale ona se nehodlala vzdát bez boje. Překvapivě podlehl jako první on.
„Dobrá tedy, vysvětlím vám ve zkratce situaci,“ souhlasil, „ale pochopte, že nemohu říct konkrétní jména a konkrétní údaje, proto bude můj projev poněkud méně smysluplný,“ upozornil ji.
„Nemějte obavy, já se v tom vyznám,“ povzbudivě se usmála.
„Ve Federaci jsou dva výrobci a dodavatelé jedné léčebné látky, která je vhodná pro Velteany, vlastně je pro ně potřebná. Do této doby s jedním z nich také obchodovali, jenže teď, když zažádal Tean o vstup do Federace, tak se ozval druhý výrobce s tím, že podle jakési velmi staré, ještě předfederační smlouvy uzavřené s druhým výrobcem má jedině on s Velteany právo obchodovat. To se samozřejmě nelíbí nynějšímu dodavateli. Pokud nepřestane Tean obchodovat s nynějším dodavatelem, nedá mu druhý hlas pro a naopak.“
„Co si o to myslí Velteané?“
„Ti to myslím moc nechápou, sociologické rozdíly jim v tom brání. Hned na počátku více, než logicky navrhli, že budou od obou odebírat stejný objem, tak nebude ani jeden výrobce ochuzený o zisk, ale s tím ani jedna ze zainteresovaných stran nesouhlasila. Když se pak při jednom jednání začali velvyslanci těch dvou dodavatelů ostře hádat, udělalo se vůdci Velteanské delegace nevolno, opustil sál a od té doby už se jednání nezúčastňují.“ Pevně sepjaté ruce naznačovaly jeho nelibost nad celou situací.
„Víte, když jsem byla ještě malá... tedy ne úplně malá, bylo mi třináct,“ opřela se zády o nejbližší kámen a založila ruce na prsou, „bydleli jsme na farmě v jednom malém městečku, ale bylo tam hodně dětí. Ty se všechny chodili odpoledne koupat k nedalekému rybníčku. Na každé straně toho rybníčku prodávala skupinka dětí limonádu, na jedné kluci na druhé holky. Tak nemusel člověk pokaždé plavat na druhou stranu rybníka pro pití, nebo ho dokonce obcházet,“ zvědavě si ho prohlédla a snažila se určit, co jejímu vyprávění říká, ale z jeho netečné tváře nebylo nic poznat, „Jednou tam přišla třetí skupina, taky holky, a usadila se vedle děvčat, které už tam byly. Nevadilo to, uživili se všichni a všichni večer odcházeli s prázdnými džbánky. Pak se trhl velký skandál, protože někdo jedněm z děvčat vyměnil pytlík cukru za sůl, takže limonáda byla slané. Mysleli si, že to udělala druhá skupinka děvčat, protože kluci byli na druhé straně rybníka a měli vlastní bussnys, tak jim to vrátili,“ teď se dočkala pozvednutého obočí, které značilo jeho nesouhlas s řešením situace, „Tak se to táhlo delší dobu, navzájem si dělali naschvály tak dlouho, až to přestalo zákazníky bavit mít slanou limonádu, limonádu s projímadlem, nebo takovou, co po ní světélkuje jazyk, a radši obětovali námahu a začali chodit na druhou stranu ke klukům. Díky tomu děvčata, ani jedny, nevydělávala a musela krámky zavřít. Jen co vzdaly, tak se kluci přestěhovali na jejich místo. Měli dva krámky a tak dvojnásobný zisk,“ narovnala se a přistoupila k němu blíž, možná dokonce i moc blízko, ale nepožádal ji, aby odstoupila, „Každému došlo, že to byla finta, ale nikdo neměl důkazy o jejich vině.“
„Naznačujete tím, že někdo třetí proti sobě poštval zainteresované strany?“zeptal se skutečně zabraný do tématu.
„Ano, přesně to říkám. Někdo u koho byste to ani vy ani nikdo jiný neřekl,“ přitakala.
„Ve Federaci není nikdy jiný, kromě už zmíněných dvou planet, kdo dotyčnou látku vyrábí a distribuuje,“ argumentoval.
„A je někdo, kdo na její výrobu má zdroje, ale neprodukuje ji?“
„Taková planeta existuje, ano. Má potřebný zdroj základní suroviny, ale v medicíně nejsou příliš dobří,“ připustil, „Navíc jejich charakteristickému vzorci chování neodpovídá používat ke svému cíli úskoky a lsti, to bych spíše věřil že použijí násilí.“
„Výhodou, ale i nevýhodou společenství jako je Federace, je, že se od sebe členové učí dobré i špatné věci,“projevila svůj názor.
„V tom máte pravdu,“ řekl po tom, co si ji chvíli zaujatě prohlížel, „Omluvte mě, musím jít něco zařídit,“ mírně se uklonil a rychlým krokem se vydal zpátky k ambasádě. Sledovala jeho záda, dokud nezašel do dveří, potom shlédla na svoje ruce. Ani jí nepoděkoval za pomoc, nevyjádřil ani třeba jen špetičku uznání a to jí mrzelo tak moc až ucítila v očích slzy. Rychle je setřela, dřív než mohly vyklouznout spod jejích víček a ještě rychleji si nalhala, že jí do nich spadl písečný prach.
°°0°°
Amanda měla pravdu, do posledního detailu a jeho to nenapadlo, protože to odporovalo vzorcům chování a tím pádem i logice. Jeho kreativita, kterou podle vulkánských měřítek doslova oplýval, ho tentokrát zradila. Kdyby nebyl tak zaslepený, pochopil by dřív, mohli se vyhnout celé řadě problému spojených se zdlouhavým jednáním.
Takhle stačilo zatlačit na velvyslance Saziho, který, přesně podle očekávání vzhledem k chování jeho rasy, vztekle vybuchl a ke všemu se přiznal. Na svou obhajobu uváděl, že se jeho planeta pohybuje v tíživé ekonomické situaci a tamní vláda už jí nezvládá. O tom se všeobecně vědělo, dělo se tak zejména proto, že Saziho rasa nevěnovala jinému obchodu než vývoji zbraní, ale že by byla situace tak neutěšená, to nebylo nikomu známo.
Nejlepší na celém odhalení bylo, že když přoucí se strany dozvěděly o tom, že konflikt mezi nimi byl uměle vyvolaný a měl za účel obě planety zbavit zisku, zázračně rychle se dohodly na kompromisu, čímž se konečně otevřela cesta ke konečnému přijetí Teanu mezi členské planety Federace. Což se mělo udát právě dnes, podpis jejich smlouvy.
Sarek si jedním nenápadným pohybem uhladil drobnou nerovnost na slavnostním rouchu a shlédl na svou hruď, v ten okamžik ho napadlo, že pokud dostane ještě jedno vyznamenání, nebude si ho mít příště kam pověsit. Sepjal ruce před sebou, rukávy roucha mu zakryly ruce a rozhlédl se kolem sebe, pozorujíc všechno to překotné hemžení. Všichni už byli nervózní a potěšení zároveň, obojí prosakovalo jeho mentálními štíty do jeho mysli. Na to byly jeho telepatické schopnosti víc než dost silné, aby cítil takovéto hluboké a silné proudění emocí. On sám jím však ovlivněn nebyl.
Podle něho to sice byla událost hodná oslavy a všech patřičných ceremonií, ne však něco neznámého a vzrušujícího, jak to připadalo jiným. Byla to prostě přirozená věc, která se neděla poprvé, ale ani naposledy.
A Velteané si přímo libovali, pobíhali mezi hosty, jejich budoucími bratry jak neustále opakovali, třásli si se všemi rukami, nebo vyměňovali tradiční pozdravy té či oné rasy a smáli se oběma ústními otvory. Pozvedl nad tím obočí a raději v davu okupujícím předsálí vyhledal Amandu.
Postávala na druhé straně, společně s ostatními asistenty velvyslanců a o něčem se tam zaujatě bavila. Napadlo ho, že by chtěl vědět co jí tak zaujalo, nebo dokonce si s ní o tom pohovořit, ale to, aby šel za nimi a vložil se do debaty, ke které nebyl přizván, mu přišlo nemyslitelné.
Další věc, která ho zajímala, bylo, jak vnímá tu výsadu být přímo ve Velkém sále sídla Federace při podpisu nové členské smlouvy. Když sem letěli, nebyla ani trochu nervózní jako tenkrát, když jí vzal na Podzimní večeři, vlastně naopak byla dokonale, skoro až vulkánsky klidná, samozřejmě kdyby opakovaně neprojevovala emoce jako údiv a potěšení například nad tak malichernými věcmi jako byla Eiffelovka.
Hlas z reproduktorů všechny velvyslance uctivě vyzval, aby se připravili na své místa, že ceremoniál za pět minut začíná. Strhl se ještě větší hluk, všichni se začali řadit u dveří podle toho kdy se jejich planeta stala členem.
Sarek vystoupil z klidného kouta a beze spěchu přešel až dopředu. Jako představitel zakládající planety byl vždy vepředu, nejvíce reprezentoval a navíc byl svědkem ratifikace, který měl v případě rozporů potvrdit, že obě strany podepsaly dobrovolně a byly srozuměny s obsahem smlouvy a možnostech jejího vypovězení.
Sál byl velkolepý, plný vysokých mramorových sloupů, na každém pak vysela vlajka nebo jiná insignie jedné z členských planet, vše korunovala vlajka Federace v průčelí sálu. Architektura byla lidská, jen s velmi málo cizími prvky, takže to bylo ztělesnění pozemských představ o místech, kde se píše historie. Kupodivu nikdy, nikdo, nic nenamítal a příslušník jakékoliv rasy byl vždy přímo unešený, když Velký sál viděl.
Sarek nikdy takové pocity neměl a navíc se opět v davu sedícímu v loži pro hosty a novináře pokoušel najít Amandinu tvář. Našel, úplně na kraji vzadu, kde jí sotva bylo vidět, jelikož byla drobná, ale zvlněnou hřívu vlasů nemohl nepostřehnout.
Začala hrát hymna Federace, při které všichni v sále vstali, po ní pak hymna nového členského státu, teprve pak se přistoupilo k samotnému podepisování smlouvy. Půlkou mysli sledoval, jak Prezident Federace a ministr podepisují a po nich pak zástupce Velteanu, druhou pak sledoval Amandu.
Napadlo ho, že vypadá vznešeně a slavnostně, něco takového si nikdy o žádném pozemšťanovi nepomyslel. Nezáleželo na to, co si vzali na sebe, jak distingovaně se chovali, pořád při své emocionalitě vypadali neupraveně. Sledovala dění v sále, mírně se usmívala a vypadal velmi hrdě.
Najedou se všechno zdálo logické a zřejmé.
°°0°°
Byla to pro ni nesmírná čest a výsada být přítomná na oslavě přijetí nového člena. Byla na to hrdá, cítila v tom jakési spojení mezi jejím národem a Sarekovým národem a tím i mezi nimi samotnými. Nezmínila se mu o tom, proč taky, nepovažoval by to za logické a už vůbec by nepochopil, proč mu chtěla být tak blízká. Milovala ho, tím už si byla jistá, jen zatím nevěděla, jaké to pro ni bude mít následky. Že by si jí všiml, nebo opětoval její náklonnost, jí ani na mysl nepřišlo, protože to bylo skutečně směšné, spíš to viděla tak, že se bude muset vzdát svého místa.
Ale teď si tím hlavu nelámala, jen si užívala ten pocit největší blízkosti jakou mohla dostat.
„Nebudou zrovna dobrými vojenskými spojenci,“ pravil zrovna velvyslanec Elet a jeho poněkud prasečí obličej se zkřivil nespokojeností.
„Federace je mírová společnost,“ připomněl mu Sarek, „Není důvod přijímat jen vojensky zaměřené planety.“
„Heh, je tu ale hrozba Romulanů a Klingonů,“ zamručel.
„Ano, toho jsem si vědom, ovšem to se jednou bezesporu vyřeší,“ vzal plnou sklenku do druhé ruky.
„Na vulkánce jste dost naivní a optimistický,“ změřil si ho Elet pohledem.
„Naivní a optimistický?“ zopakoval s tázavě pozvednutým obočím, „Neřekl bych, naivity ani optimizmu nejsem schopen, protože obojí se řadí mezi emoce. Já pouze uznávám všeobecně osvědčenou pravdu, že všechno má svůj počátek, ale také svůj konec.“
„Na takové filosofické disputace nemám mozek, jdu se raději najíst,“ odbil ho docela nevhodně Elet, sebral a odešel k nejbližšímu stolu s jídlem.
„Doufám, že to byl poslední rozhovor za dnešní večer,“ podotkl jen tak do prostoru Sarek. Chvilku zaváhala, jestli je to myšleno jí nebo ne, ale když se na ni krátce upřely jeho tmavé oči, získala jistotu.
„Myslím, že když se budete tvářit nepřístupně jako do teď, nikdo si s vámi už netroufne zapřádat rozhovor,“ ujistila ho se šibalským zalesknutím v očích a malým, nepotlačitelným úsměvem plným jisté škodolibosti.
„Netvářím se nepřístupně, já se netvářím nijak,“ odpověděl a koutky očí se mu stočily nahoru, jak se „usmál“. Úsměv mu opětovala, ale skryla ho částečně sklenkou.
„Možná byste měl jít utužovat dobré diplomatické vztahy a budovat přátelství,“ navrhla.
„Mezi diplomaty není dobrý vztah ani přátelství. Většina z nás jde tvrdě za svým cílem, a jak vy lide říkáte, přes mrtvoly,“ k jejímu údivu se napil vína, „možná je pro mě rozhovor s vámi uspokojivější.“
Zmateně se na něj podívala. Byla pravda to, co právě slyšela? Mělo to ten význam, jaký si myslela? Nebyl blázen, který si něco nalhává? Jelikož tohle bylo poprvé, co jí projevil cosi jako náklonnost, snad možná projev přátelství, či něčeho víc. Rozechvělo jí to do hloubky morku kostí, doslova to fyzicky zabolelo. Přitiskla si ruku na náhle rozbouřený žaludek a zas a znovu si v duchu opakovala, že se musí uklidnit. Že se nestalo nic tak zvláštního, aby musela takhle reagovat.
„Omluvte mě, udělalo se mi nevolno,“ rychle ukončila debatu tak slušně jak jen dokázala. Zachovala si dost důstojnosti, aby se s ním rozloučila kývnutím hlavy, pomalu důstojně opustila místnost a odešla na toaletu, kde se ale posadila na záchodovou mísu a z hlouby duše se rozbrečela.
Jedno jak moc to bylo směšné, nebo dokonce nevhodné. Jedno, že se jí rozteklo líčidlo. Radši udělat ostudu, než aby musela znovu mluvit se Sarekem.
Zavřela oči, najedou jí všechno přišlo tak chaotické a zmatené.
°°0°°
Už měl dvě minuty, dvanáct vteřin zpoždění. Dochvilnost a přesnost prostě nebyly silné lidské stránky. Sehnul se a vzal do ruky hrst písku, který se mu hned mezi prsty začal sypat jako malé vodopádky zlatavé jiskřící vody. Byl stejně nestálý a ubíhající, jako byla v poslední době jeho mysl. To ona mu do ní vnikla, jako příslovečná zrnko písku a vytvořila tam podivný logický vzorec, o kterém si byl jist, že nikomu jinému by logický nepřipadal.
„Už jsem tady. Už jsem tu,“ doklusal k němu po cestičce poradce pro etiketu.
„Máte zpoždění,“ informoval ho stroze a oklepal si z ruky posledních pár lpících zrnek. Jen přesný údaj si nechal pro sebe, nechtěl člověka zbytečně dráždit, zvláště když tohle byla soukromá schůzka.
„Omlouvám se,“ sklonil krátce hlavu, „Oč jde, že se scházíme zrovna tady,“ rozhlédl se kolem dokola po písečných dunách.
„Jde o osobní zájem,“ zaobalil to trochu, otočil se, až za ním roucho zavlálo a vydal se dlážděnými cestičkami k přístřešku vhodnému mimo jiné k meditaci. Teď tam nikdo nebyl.
„Vy jste ženatý, pane Swene, že?“ uvědomil si, že je to teprve po osmé za celou jejich známost, co použil jeho jméno.
„To jsem, šťastně ženat u sedmým rokem a mám čtyřletou dceru,“ odpověděl s jasně patrnou pýchou na obojí.
„To gratuluji. Děti jsou radost,“ myslel to vážně.
„Přišli jsme si sem snad povídat o mojí rodině?“ zeptal se udiveně.
„Ne. Provádím jistý sociologický výzkum, zcela soukromě,“ přísně na něho pohlédl, aby naznačil, že nic s toho, co se tu dnes řekne, se nesmí dostat ven, „Během pobytu tady na zemi jsem si povšiml, že lidé mají velmi složité seznamovací rituály. Myslím tím konkrétně partnerské.“ Zmlkl, bylo pro něho obtížné o tomhle mluvit. O podobný věcech spolu nehovořili ani sami vulkánci natožpak ve smíšené společnosti s člověkem.
„Aha, partnerské seznamovací rituály vás zajímají,“ zopakoval poradce, Sarek se po něm ohlédl, aby ho upozornil, že opakovat to nebylo nutné, jenže úsměv který se snažil Swen potlačit byl velmi znervózňující.
„Dobře, tak nastolíme nějakou teoretickou formu,“ navrhl poradce a semkl rty, jak se snažil neusmívat.
„To by bylo vhodné. Pro představu,“ souhlasil Sarek, i když měl nejasné a nelogické tušení, že toho bude litovat.
„Dejme tomu tedy, že existuje jistá nejmenovaná asistentka a jistý nejmenovaný velvyslanec,“ začal Swen konstruovat příběh, který byl Sarekovi až příliš povědomí, „Ten velvyslanec zjistí, že se mu asistentka líbí, ale protože není ze Země, neví, jak jí má oslovit. Vy se mě teď ptáte, co by měl ten velvyslanec dělat?“ zakončil to dotazem a koutkem oka pohlédl na Sareka.
Chvíli mu neodpovídal, místo toho věnoval pozornost dřevěnému sloupku altánku, do kterého právě zašli. Potom se k poradci otočil a změřil si ho dlouhým pohledem. Snažil se určit, jestli se mu muž posmívá, nebo ne.
„Ano, přesně na to se ptám,“ odsouhlasil a dál bádal jak svá slova Swen myslí.
„To je ovšem velice složitá otázka. Co myslíte, že by ten velvyslanec udělal na své rodné planetě?“ zeptal se zvědavě.
„Šel by za tou asistentkou, přednesl by jí svou žádost o sňatek doplněnou logickými argumenty, jenže ten velvyslanec ví, že to není v případě asistentky vhodný postup,“ přijal jeho hru.
„Ne, to skutečně není vhodný postup,“ pokýval hlavou, „Já myslím, že by jí měl velvyslanec pozvat na kávu, aby zjistil jestli se jí taky líbí.“
„Na kávu?“ zopakoval, „Ten velvyslanec kávu nepije, protože je silně toxická a poškozuje trvale organismus.“
„Tak si dá čaj, nebo džus,“ řekl se smíchem v hlase.
„A jak ten velvyslanec pozná že se asistence také líbí?“ To byla Sarekova nejpalčivější otázka, jelikož rozpoznávání lidských emocí, pocitů a stavů mysli pro něho bylo stále složité.
„Tak na to jestli najde odpověď, měl by jí masivně rozšiřovat mezi muži. Byli by mu za to vděční,“ vážně na Sareka pohlédl, „Podívejte Sareku, co já mohu soudit, nejste jí úplně lhostejný. Jenže, i přes to, že je to skvělá mladá žena, milá, inteligentní, s velkým srdcem, může to být jen krátkodobé poblouznění. Neříkám, abyste to nezkoušel, jen dávejte pozor, aby vám nezlomila srdce.“ V jeho projevu byly jasně znát obavy, kterým Sarek nerozuměl.
„Nemůže mi jak říkáte, zlomit srdce, protože to je projev emoce,“ podotkl, jenže podle Swenova výrazu usoudil, že mu to moc nevěří.
„Když myslíte,“ souhlasil ze slušnosti.
„Proč zrovna káva a ne jídlo?“ vrátil se k původnímu tématu, protože vysvětlovat člověku, jak vulkánci cítí emoce, bylo nemožné. Žádný cizinec by to nikdy nedokázal pochopit, protože určitým způsobem vlastním emocím nerozuměli ani sami vulkánci, jen je uměli ovládat, aby ony neovládly je.
„Káva je taková neutrální. Netlačíte na ni, klidně to může být jen přátelské posezení,“ vysvětlil.
„Dobrá, budu se řídit vašimi radami,“ řekl, „a v případě, že vás budu potřebovat, tak se vám ještě ozvu.“
„Rád pomůžu,“ usmál se potěšeně, „Taky proto, že tohle chci rozhodně vidět. Nashledanou Sareku,“ rozloučil se a odešel.
Sarek osaměl, opět trochu zmatený tím, co Swen myslel tím, že to chce vidět. Nepředpokládal, že chce vidět něco intimního, i když u pozemšťanů, kteří byli proslulí svou zálibou v pornografických materiálech, by to nebylo vyloučené.
Poklekl na rohož ve středu altánku, složil ruce do příslušných poloh, zavřel oči a ponořil se pomalu do vlastní mysli. Před tím než Amandu kamkoliv pozve, musí si to dobře promyslet, roztřídit svoje emoce a pocity a hlavně být vyrovnaný. Nechtěl udělat žádnou chybu, protože nelogicky cítil, že je to pro něj velmi důležité.
Poznámka autorky: A opět to není gramaticky opravené. Tak si hezky počti T.