5. kapitola + Epilog
Rozuzlení
Trvalo předlouhé tři dny, než od Holmese přišla zpráva a jak už u něho bývalo zvykem, dostavila se v té nejpodivnější podobě.
Susan stále nebyla schopna vypovídat, běsnící superintendant Wyatt i nadále hledal Holmese zoufale a neúspěšně po celém městě a paní Hudsonová mi alespoň chodila uvařit oběd, zlatá to žena.
Právě po obědě mi naše bytná oznámila, že přišla nějaká dáma a shání se po panu Holmesovi. Zprvu jsem chtěl paní Hudsonové říci, aby jí poslala pryč s tím, že Holmes není doma, jenže pak jsem si uvědomil, jak moc neslušné by to bylo a nechal jí uvést nahoru.
Tak příšerné šaty, klobouk a nalíčení jsem snad ještě neviděl. Vypadala jako panenka, kterou oblékl někdo, kdo neměl ani špetku vkusu, nebo alespoň zdravého rozumu.
„Jsem doktor Watson, spolupracovník pana Holmese. Co pro-“
„To je ale přenádherný pokoj!“ vykřikla, aniž by mě nechala domluvit, „Ty záclony!“ koukl jsem po sice pěkných, ale značně kouřem zašedlých záclonách, „Ten nábytek! A co teprve ten výhled z okna!“
„Ano, je to pěkný byt,“ souhlasil jsem ze zdvořilosti, „Takže, co pro-“
„To tu bydlíte dva? To snad ani jeden z vás nemá nějakou pohlednou slečnu?“ vyzvídala naprosto neslušně.
„Do toho vám, s dovolením, nic není,“ opáčil jsem chladně, „Neřekla jste mi zatím své jméno ani co chcete od pana Holmese.“
„Od pana Holmese nic,“ překvapila mě, „ale od vás políbení.“
Zůstal jsem v šoku stát, že si něco takového dovolila. Jaký jsem hlupák mi došlo, když se jí na šminkami zmalované tváři objevil úsměv, který jsem moc dobře znal a který byl určen jen mým očím, jak jsem si troufal doufat.
„Sherlocku!“ vykřikl jsem a přiznávám naprosto bezhlavě jsem se k němu vrhl, abych splnil jeho přání. Vychutnával jsem si polibek, který mi byl okolnostmni odepřen toho rána po naší společné noci. Zaháněl jsem v Holmesově objetí samotu kterou jsem do té doby strádal.
„Úplně jsi mi rozmazal rtěnku,“ postěžoval si Holmes s úsměvem a udýchaný, když jsem ho konečně propustil.
„Myslím, že ti to bez ní stejně sluší víc,“ poučil jsem ho. Přikývl na souhlas.
„Také mám ten dojem a bez paruky je to též lepší.“ Posadil jsem se do křesla, poskytujíc mu dost prostoru, aby se zbavil svého převleku.
„Neměl jsi sem ještě chodit, Wyatt na tebe pořád pořádá hon.“
„Oh, to já vím, Johne!“ zavolal na mne ze svého pokoje, „Dokonce sám osobně hlídkuje tady před domem a čeká, jestli se sem nevrátím. Mluvil jsem s ním o tom, jak krásné máme v posledních dnech počasí a ten hlupák neměl ani podezření, že jsem to já. Cha!“ Vyšel ze dveří svého pokoje a už to byl zase Holmes takový, jakého jsem ho poznával. Bez líčidel, s vlasy pečlivě sčesanými z čela a hlavně v perfektně padnoucích kalhotech, košili a vestě.
„Nebude podezřelé, že žena, která sem vešla, už nevyjde?“
„Ujišťuji tě, že jemu už nebude podezřelé nikdy nic, nanejvýš tak to, že starý kněz z kostela má na kole uražený blatníček. Za pár hodin bude suspendován a pak přeložen do nějaké lidmi i Bohem zapomenuté vesničky u pobřeží,“ Holmes si s nehezkým úšklebkem zamnul ruce, „Možná neslyší na prosby, ale na vydírání vždycky.“ Když můj přítel chtěl, uměl být velmi zákeřný, tak moc, až to někdy děsilo.
„Nějaké dobré věci z toho jeho honu přeci jen vzešly,“ přešel ke krbu, odkud si vzal dýmku a během řeči si ji nacpával tabákem, „Zatkl několik desítek žebráků v domnění, že jsem to já. Dostali dobré jídlo zadarmo, na jednu noc střechu nad hlavou a město bylo alespoň a chvilku ušetřeno jejich přítomnosti.“
„Ty si to policejní stíhání vysloveně užíváš,“ podotkl jsem. Ani v nejmenším to nebyl dotaz, věděl jsem, že ho podobné honičky vždycky bavily.
„Jistěže!“ zabafal ze své dýmky tak mocně, že se jeho hlava na chvíli dočista ztratila v oblaku kouře, „Ah! Konečně pořádný tabák,“ vydechl spokojeně, „Ano, užívám si to. Je to, jakoby skupina zbohatlických amerických lovců, kterým přerostlý pupek přepadává přes drahé spony směšného loveckého oblečení, stíhala krásného tygra bengálského,“ popsal s poetičnosti jemu vlastní. „Mimochodem, vyřešil jsem případ těch vražd a dnes v noci chytneme vraha,“ dodal ledabyle, jen koutkem oka na mě hleděl, co na to řeknu.
„Jakže?“ vyskočil jsem z křesla, „Kdo je vrahem?“
„Tuhle otázku vám zodpovím až večer,“ odmítl mi odpovědět, ale já se nehodlal vzdát bez boje . Ne když se to prakticky týkalo rodiny.
„Jde tu o Susan a dvě brutálně zavražděné mladé ženy. Chci znát to jméno hned teď!“
„Ne, Watsone, skutečně ne,“ řekl přísně a použil moje přijmení, to od chvíli, co jsme se sblížili, v soukromí nikdy neudělal, „Kdybys ho znal, udělal bys něco pošetilého. Znám tě, takže poznám, jak moc se tě tenhle náš případ dotkl.“ V tom měl pravdu, v okamžiku, kdy byl ohrožen život někoho, koho znám, přestávám dbát na mnohá pravidla a docela často bez mu rozmyslu jdu na pomoc.
„Máš pravdu. Beru si to až moc osobně,“ připustil jsem a zase se posadil. Po krátkém zaváhaní odložil dýmku do popelníku a klesl vedle mne. Vzal mou ruku do svých. Gesto, které bylo jednoduché, prosté, ale bylo to přesně to, co jsem potřeboval.
„Dnes v noci to bude nebezpečné a já tě potřebuji plně soustředěného. Ne plného pro tebe tak příznačného hrdinského elánu, kterým mi sice už roky zachraňuješ život, ale zároveň tě zbavuje zdravého rozumu,“ domlouval mi svým hlubokým, znělým hlasem, „Ač nerad, musím Susan použít jako návnadu na vraha.“
„To je šílenství!“ vykřikl jsem, „Copak nestačí, co se jí kvůli tobě stalo do teď, chceš dát její život znovu v šanc!“
„Musíme chytit vraha a tohle je jediná možnost,“ přel se dál.
„Není. Stačí, když počkáme až se probere a bude vypovídat.“ Nemohl jsem věřit jeho paličatosti, se kterou chtěl věci dělat svým spůsobem.
„A dali mu tak šanci uniknout?“
„Vrah nemá nejmenší zdání, že to Susan přežila, z novin se dočetl opak.“
„Donedávna nevěděl, ale teď už ví. Sám jsem se postaral o to, aby se to dozvěděl. Můj plán už se rozeběhl a nic ho nemůže zastavit,“ pustil mou ruku a vstal, „Ještě musím poslat několik vzkazů a promluvit si s paní Hudsonovou, která stále čeká dole, jak jsem ji požádal.“
„Někdy jsi tak necitlivý a intrikánský,“ obvinil jsem ho. Otočil se ode dveří z pokoje, ve kterých už stál, krátce na mě pohlédl, načež se zase obrátil zpátky.
„Buď připraven v šest vyrazit. Hlídka se u Susanina pokoje střídá v sedm a to bude čas, kdy náš vrah udeří.“
Nevraživě jsem se díval na dřevo dveří, které se za ním zavřely. Ani trochu se mi nelíbilo, co naplánoval a s jakou samozřejmostí do toho zapletl Susan. To, že já za něj riskoval svůj život, bylo přirozené, děla jsem to z úcty a lásky, ale ona si nemohla vybrat ani protestovat.
Gill vyskočil na pohovku a položil mi hlavu na stehno. Jeho velké psí oči se na mně upíraly se stejnou naprostou oddaností, s jakou já častokrát vzhlížel k Holmesovi. Pohladil jsem ho po hlavě mezi ušima.
„Jednou doplatí tvrdě na svou aroganci a touhu se vším kolem sebe manipulovat,“ promluvil jsem ke zvířeti, protože on by mě stejně neposlouchal.
*
Byli jsme posledními hosty, kteří ten den do nemocnice zavítali, jen jsme nešli hlavním vchodem. U toho bychom mohli narazit na policii nebo vraha, kterého chtěl Holmes chytit přímo při činu. I když jsem byl na Holmese stále rozzloben, musel jsem obdivovat, s jakou lehkostí otevřel zámek na dveřích. Krátce se po mě ohlédl, v očích příznačný lesk divoké šelmy na lovu.
Proplížili jsme se chodbami, po kterých už jen řídce procházely sestry, kterým se lehce dalo vyhnout, až k rohu, zpoza kterého se dalo snadno pozorovat vchod do Susanina pokoje.
V šeré chodbě seděl na malé stoličce uniformovaný policista čtoucí si nějaký časopis. Netrvalo moc dlouho, než hodiny v dálce odbily sedmou, policista si vytáhl vlastní hodinky, přeřídil si je, sroloval časopis a s rolí pod paží odešel pryč. To bylo zřejmě to střídání stráži, spočívající podle všeho v tom, že jeden policista odejde a druhý se v nějaké dohledné době dostaví.
Z pokoje téměř naproti Susaninu se vynořila postava muže, kterého jsem nemohl poznat, jelikož mu v šeru nebylo vidět do tváře. Rozhlédl se doprava a doleva, než se přeplížil přes chodbu.
„Jdeme,“ zavelel šeptem Holmes a sám vyrazil, aniž by čekal, jestli mu to odsouhlasím. Bylo přirozené, že jsem se pustil za ním. Z druhé strany chodby vyrazil Lestrade se zbraní v ruce, toho jsme poznal snadno podle kabátu, který prakticky nikdy nesundaval. Holmes rozrazil dveře s takovým lomozem, že to muselo vzbudit půlku nemocnice a vpadl dovnitř, my ho následovali.
Očekával jsem, že uvidím, jak muž Susan škrtí, nebo jí třeba vpravuje do žíli nějaký jed, protože přinejmenším jednou už jehlu použil. Co jsem ale rozhodně neočekával byl strážník Pettison v blond paruce na hlavě a nemocniční košili, jak míří pistolí na pana Hemstera, svírajícího polštář.
Lestrade na něj namířil také, takže Hemster neměl ani tu nejmenší šanci uniknout.
„Vy?“ řekl jsem jen, neschopen nic víc říct. Podezříval jsem spíše snoubence Ebony Hollystrové, nebo kohokoliv jiného, kdybych měl vůběc při těch všech událostech čas o tom přemýšlet. Rozhodně však ne zrovna jeho. Když jsem se s ním setkal, zdál se mi ze smrti své dcery naprosto zničen a navíc nevypadal jako člověk, co je schopen páchat tak strašné věci. Vlastně vypadal velmi neškodně a zranitelně. Dostal jsem vztek, když jsem si uvědomil, jak ohleduplně jsem se k němu choval..
„Pan Hemster. Jaká to milá návstěva,“ řekl uštěpačně Holmes, „Už jsem se bál, že se opět neshledáme,“ přešel k lampičce a zesílil její plamínek.
„Všichni v pořádku?“ zeptal se detektiv. Pettison jen přikývl a přimhouřenýma očima si zle měřil Hemstera, Lestrad cosi zamručel a netvářil se o nic přijemněji.
„Jsme,“ řekl jsem tedy za všechny.
„Výborně,“ zamnul si spokojeně ruce, nebyl to projev neúcty nebo necitelnosti k obětem, ale prostý projev skoro dětské radosti nad tím, že zas vyřešil, „Lestrade mohl byste...,“ pokynul ke Hemsterovi.
„S velkou radostí,“ odvětil inspektor, zasunul revolver do pouzdra, zároveň vytáhl želízka a zaklapl je Hemsterovi na zpěstí. Ten se nebránil, dokonce ani nic neříkal, jen pustil na zem polštář a sklopil hlavu.
„Co jste to vůbec za člověka, že tak brutálně zabijete dvě ženy? Navíc jedna z nich byla vaše dcera!“ zeptal jsem se, nehledíc na to že tohle byl Holmesův okamžik, kdy vysvětloval, jak odhalil vraha. Mne to v tu chvíli vlastně ani nezajímalo, daleko víc mě hnětla otázka motivu, než příležitosti nebo důkazů potřebných k odhalení.
„Zasloužila si to,“ zamumlal v odpověď, „Zasloužila si to za to, že nebyla jako její matka. Nikdy a v ničem.“
Bez rozmyslu jsem se pohnul směrem k němu, snad abych z něho vytřásl nějakou pochopitelnou odpověď, nebo možná jen proto abych ulevil svému vzteku a jednu pořádnou mu vrazil. Holmes mi ale zastoupil cestu a jeho ruce mi pevně stiskly ramena.
„Ne,“ zakroutil hlavou, „Nestojí ti ani za pohled, Johne,“ šeptal mi naléhavě. Mírně jsem přikývl a uklidnil se, nebo alespoň tak, jak jen jsem byl schopen.
„Kde je Susan?“ zeptal jsem se asi na to, co bylo nejdůležitější.
„Ta je v bezpečí, pane doktore,“ odpověděl mi kupodivu Pettison, který teprve teď schoval zbraň a stáhl si z hlavy paruku, „Sám jsem dohlédl na to, aby jí dnes v poledne převezli do jiného pokoje.“
Oddechl jsem si. Všechno bylo tedy v nejlepším pořádku, až na to že jsme zatím ještě nevěděli, jak Holmes došel k tomuto překvapivému odhalení. Ustoupil jsem stranou, protože přítel mě stále svíral a pokynul mu.
„Holmesi,“ vyzval jsem ho, jakobych vyzýval umělce, aby představil svoje dílo. Potěšeně se usmál.
„V první řadě přiznávám, že jsem v počátku případu byl poněkud zbrklý a podezříval snoubence Ebony Hollystrové, pana Andersona,“ začal objasňovat hlasem učitele mluvícího ke svým žákům, stejně tak se i tvářil, „Jenže pořád se mi cosi nezdálo. Byla až moc velká náhoda, že obě ženy patřily do spolku Madam B., o které to účasti dle mých pozorování Adreson nevěděl. Proto jsem požádal statečnou Susan, aby do spolku pronikla a vypátrala pro mě, jak to tam chodí, kdo je členem a kdo s ním sympatizuje. Docela mě překvapilo, když mi řekla, že velkým příznivcem, který často přispívá, dokonce chodí na srazy, přestože je muž, je právě pan Hemster. Z Watsonova popisu jsem totiž o něm získal jiný dojem,“ založil si ruce za záda a začal pomalu přecházet po místnosti. „V ten okamžik se moje pozornost přesunula částečně na něj, ovšem když jsem dostal od Susan dopis, který Kristýna Hemsterová poslala Ebony Hollystrové a ve kterém bylo psáno, že musí někoho opustit, nejspíše právě svého otce, jsem si byl jist, že musím pana Hesmtera vidět na vlastní oči,“ dlouze se na Hemstera zahleděl, „Navštívil jsem tedy jeho krámek a všechno se mi vyjasnilo. Hned jsem viděl, že Hesmter je levák, což byl fakt, který mi Watson zapomněl říct.“
„Nevšiml jsem si toho,“ přiznal jsem se.
„Navíc zrovna v okamžiku, kdy jsem ho navštívil, měl na prstu pravé ruky namotaný kus pevného drátu, kterým se vážou ptačí klece. Právě takový drát způsobil nezvyklé podlitiny na tělech obětí, o kterých jsem si zprvu myslel, že jsou spůsobeny prstenem. Mimochodem právě fakt, že pan Hemster vyrábí klece vhodné i pro velké druhy papoušků,dal příležitost Ebony Hollystrové, která si u něj nechala udělat klec, aby se seznámila s Kristýnou,“ vysvětlil jednoduchou spojitost mezi oběma ženami, samozřejmě kromě samotného spolku, do kterého obě patřily, „Dále jsem si nemohl nepovšimnout nedopalku tlustého doutníku, ležícího v popelníku za pultem. Tehdy jsem si byl prakticky jist, že Hemster je vrah, ale ještě bylo třeba vysvětlit pár věcí.“
„Například, proč ho chtěla vlastní dcera opustit? Nebo proč zabil Ebony Hollystrovou?“ položil jsem přinejmenším dvě otázky, které mne napadly.
„Ano, přesně,“ přikývl, „Když na mě byl vydán zatykač, myslel jsem, že se moje možnosti zúžily, ale opak byl pravdou. Když jsem nemohl pátrat jako Sherlock Holmes, převlékl jsem se za poněkud extravagantní slečnu Molly a vydal se rovnou ke zdroji. Pokusil jsem se navštívit dům, ve kterém se spolek Madam B. schází. Přiznávám, že se mi to nepovedlo, byl jsem vbrzku odhalen, ale kupodivu mi to poskytlo možnost odpovědět na všechny otázky a zároveň upříst past na vraha.
Byl jsem přijat až převapivě vlídně, to dokonce samotnou Madam B.. Dostalo se mi možnosti prohledat tamní pokoj slečny Ebony, který byl podle všeho jejím útočištěm před manželem a otcem a ze kterého Susan ukradla právě dopis, který mi poslala a při kteréžto krádeži jí zřejmě Hemster viděl. Přečetl jsem si i ostatní dopisy od Kristýny a dozvěděl jsem se z nich, že jí její otec po celé roky týral, zneužíval a dokonce že za údajnou nehodou, při které si zlomila dvakrát nohu, stojí také jeho surovost,“ postavil se před shrbeného Hemstera a tvrdě na něho hleděl, „Myslím, že v dopisech nebyla ani polovina toho, co jste jí páchal po celé roky jejího života, ale myslím že to ani vedět nechci. Stejně jsem si jist, že skončíte na oprátce a pak v pekle,“ nechal svoje chladná slova chvíli viset v prostoru, než se od Hemstera odvrátil a pokračoval.
„Tehdy jsem si už byl jist, že je vrahem obou žen a že unesl Susan. Shodou okolností měl tehdy přijít na cosi jako společnou tryznu za jeho dceru. Když jsem vyjádřil přesvědčení, že je vrahem Kristýny a Ebony, přítomné dámy se chtěly okamžitě ujmout iniciativy, díky tomu jsme společně vymysleli tuto jednoduchou past. Ony se postaraly o to, aby zaslechl, jak se baví o tom, že Susan žije, kde je hospitalizována a že zatím ještě nepromluvila. Zatímco já se vrátil na Baker Street kontaktoval Lestrada a požádal o pomoc také strážníka Pettisona.“
„Dobrá, ale jak věděl, že Ebony Hollystrová ví o tom, jak zachází se svou dcerou? Jak věděl o dopisech? A proč je obě zabil tak surovým spůsobem?“ To byli věci, které mi stále nebyly jasné.
„Ebony Hollystrová byla žena činu a já jsem si jist, že Hemstera navštívila brzy potom, co Kristýna zmizela a vmetla mu obvinění přímo do tváře s tím, že půjde na policii. Je to tak?“ obrátil se na Hemstera, který chvíli nereagoval, ale pak přeci jen krátce pokýval hlavou.
„Vyhrožovala mi, že předá dopisy, které jí Kristýna psala, policii. To že mě usvědčí z její vraždy, i když se nenašlo tělo. Tak jsem vzal stříkačku s uspávadlem na zvířata, píchnul jí té mrše prohnané do krku a pak jí zavřel ve sklepě. Tam dostala, co si zasloužila. Dostal jsem z ní všechny ty její nápady a dokázal jí, že není nic jiného než služka.“ Při jeho slovech, řečených s takovou zlobou a záští, jsem se otřásl odporem.
„A Susan jste se pak pokusil zabít ze stejného důvodu,“ neptal jsem se, ale konstatoval.
„Myslím, že na vaší poslední otázku Watsone, nikdy neposkytnu uspokojivou odpověď,“ připustil Holmes, taktéž zhnusený Hamsterovým vyjadřováním, „Touha některých lidí ničit jiné nemá logické vysvětlení.“
S tím jsem musel souhlasit. Mnohokrát už jsem se s tím, bohužel, setkal, přesto mě to nikdy nepřestalo udivovat a připouštím také rmoutit. Doufal jsem, že jednou nastane doba, kdy podobné bezdůvodné násilí naprosto vymizí.
„Tak to bychom měli,“ zahučel Lestrade, „Pettisone, odveďte pan Hemstera, za dveřmi na vás čekají posily,“ vyzval policistu, který už se mezitím stačil vysvléct z nemocniční košile a natáhnout si na sebe sako od uniformy.
„Ano, pane,“ zasalutoval, chytl Hemstera pod loket a vyvedl ven. Když ho vedl kolem mne, ještě jsem mu věnoval jeden dlouhý pohled a zamyslel se nad jeho osudem. Nebylo sporu otom, že, jen co Susan poskytne svědectví, bude odsouzen k trestu smrti, já osobně jsem si byl jist, že si to za své činy zaslouží, jenže tenkrát když jsem se s ním setkal poprvé, jsem v jeho očích viděl nefalšovaný smutek. Tím jsem si byl jist. Možná že nějaké část jeho samého litovala svého činu. Doufal jsem v to.
„Máme tu ještě jednu drobnost, pane Holmesi,“ ozval se Lestrade, „Zatykač za vraždu, který na vás byl vydán, dnes odpoledne soudce zrušil, protože superintendant Wyatt o to z neznámého důvodu požádal a hned na to byl suspendován. To máte předpokládám na svědomí vy, že Holmesi?“
„Já si spíše myslím, že přišel k rozumu,“ odpověděl a zatvářil se jako nevinnost sama.
„Na tom,myslím, ani tak moc nezáleží, protože,“ vytáhl z kapsy kus na první pohled uředního papíru, „na vás byl vydán další. Sice už ne za vraždu, ale za pouhé bránění spravedlnosti, ale i tak vás budu muset zatknout.“ Vytáhl další želízka, vypadalo to že jich má celou zásobu.
„To jistě nemyslíte vážně, Lestrade,“ řekl jsem nevěřícně.
„Obávám se, Watsone, že to myslí smrtelně vážně,“ pravil můj přítel, podle všeho nanejvýš pobavený. Napřáhl ruce poklidně před sebe a ochotně si na ně nechal dát pouta.
„Zdá se, že si konečně vyzkouším, jaké to je na druhé straně mříží.“ Mrkl na mě. Vzpomněl jsem si na to, jak několikrát během naší známosti opakoval že dříve či později skončí ve vězení, nebo dokonce na šibenici. Vždy jsem to bral jako vtip, ale když jsem ho teď viděl s želízky na rukou, už mi to tak směšné nepřišlo.
„Přijďte si pro něj zítra po deváté, až soudce určí kauci,“ poučil me inspektor, „A připravte si hodně peněz, protože v jeho případě to bude velká částka. Má totiž reprezentovat dobrého poddaného Jejího Veličenstva, co beze zbytku ctí zákony.“
Holmes se i nadále tvářil naprosto nevinně, dokonce i když ho vyváděli teď už plnými chodbami nemocnice. Připadal jsem si opravdu bláznivě, zažít tohle podruhé za jediný týden.
Epilog
Nazítří ráno jsem se dostavil na policejní stanici, abych si Holmese vyzvedl. Přesně jak Lestrade předpokládal, částka za jeho svobodu nebyla nijak malá. Naštěstí jsem věděl, kde můj přítel schovává hotovost k běžnému užití, takže jsem mu jí všechnu zabavil. Ač žil Holmes v průměrném podnájmu, chodil dobře, ale ne příliš draze oblékaný a holdoval sice dobrému, ale opět ne zrovna předraženému jídlu, měl uspořeno už menší jmění. Myslím, že by si už v klidu mohl pořídit domeček na předměstí, nějaké služebnictvo a žít si dobře až do konce života, jenže to by nebylo nic pro něho.
Netrpělivě jsem poposedával na tvrdé dřevěné lavici, než se konečně v doprovodu dvou strážníků objevil. Po noci ve vězení vypadal kupodivu odpočatě, jenže on dokázal s přehledem spát na holé zemi, když už přišlo na věc. Nebyl pomlácený, ani třeba zachmuřený, vlastně se vesele usmíval a konverzoval se strážníky, kteří ho doprovázeli.
„Watsone.“ Stiskl mi ruku a tajemně se pousmál, „Přeji dobré ráno.“ Přiblížil se trochu víc, než bylo zdrávo, až mě napadla pošetilá myšlenka, že mě snad přímo tady před tolika lidmi políbí. Alespoň bychom to pak do vězení neměli daleko.
„Holmesi,“ pousmál jsem se a pro jistotu trochu uhnul, nevěřil jsem sám sobě, „Na člověka v podmínce vypadáte neobvykle vesele.“
„To bude tím, že jsem dostal pár odpovědí k tomuhle.“ Vytáhl z náprsní kapsi fotografii údajného Nortona a jeho přátel, „Ve vězení, tedy konkrétně jsme se potkali, když jsme společně u jednoho pultíku odevzdávali věci z kapes, jsme poznal jednoho velmi zajímavého opilce s obrovskou jizvou na tváři, prakticky mu chyběla pravá polovina obličeje. Když nás pak dali do společné cely, začal mluvit o tom, že zná muže na fotografi. Vyprávěl mi zajímavý příběh, prý když byl ještě ve Spojených státech, což bylo asi před třinácti lety, řádil po tamních muzeích zloděj. Říkalo se mu Měsíční zloděj, protože kradl zásadně jen o úplňku, zcizený předmět si nechával do dalšího úplňku kde ho zanechal na místě krádeže další věci. Nikdy se nic z toho, co ukradl, nepokusil prodat ani npožadoval za návracení výkupné. Měsíční zloděj,“ zvedl mi fotografii před oči a poklepal ukazováčkem na Nortonovu tvář, „je prý tento muž. Udajně mu jednou dělal odvoz z místa činu a Měsíční zloděj, nám známý pod jménem Norton, mu místo odměny dal kulku do hlavy. Netrefil se však, takže mu jen ustřelil obličej. Nakonec, když se vyléčil, utekl sem do Británie, protože se Nortona bál. Zajímavé povídání že?“
„Mě to přijde jako blábolení opilého blázna, co doufal, že za podobnou povídačku dostane od Sherlocka Holmese nějaké peníze“ podotkl jsem.
„Ano, skutečně to tak zní,“ souhlasil, „Ale jakto, že si ten opilý blázen ze tří muží na fotografii vybral právě toho, který skutečně kradl a vraždil? A proč ráno, když ho pustili, odešel a nechtěl žádné peníze?“
Vzal jsem mu fotografii z ruky a znovu se podíval na tři tváře, které se na ni usmívaly do objektivu.
„Dobrá, kdyby mluvil pravdu, co s tím chcete dělat?“ pozvedl jsem od fotografie oči k Holmesovi.
„Prozatím nevím,“ zamumlal a zamnul si bradu, „Nejprve bych chtěl zjistit, co znamenají značky na okraji fotografie. Předpokládám, že je to evidenční číslo, co tam dal fotograf, který jí dělal, nebo vyvolával, ale nepodobá se ničemu co je zvykem tisknout na fotografie tady u nás a pak,“ mírně pokrčil rameny, „bychom se mohli jet podívat na Sochu svobody.“
„Chcete jet do Spojených států?“ podvivil jsem se.
„Kdo ví. Možná,“ znovu pokrčil rameny, „Ale vím, že teď si chci dát pořádnou snídani. Najíst mi tu sice dali, ale byl to včerejší toust s růžovým a žlutým plátkem čehosi, o čem drze tvrdili, že je to šunka a sýr. A k tomu jsem dostal šedavou vodu vznešeně nazvanou čaj. Nedalo se to jíst.“ Nakrčil znechuceně nos, oblékl si sako, fotografie mířila zpět do jeho náprsní kapsy a my se vydali k domovu na snídani.
*
Teď když už má Hemster po soudu, dopisuji, jak se vyvíjely osudy lidí zaiteresovaných v tomto případu.
Zejména díky podrobné a nespochybnitelné výpovědi a také díky přiznání byl Hemster za dvojnásobnou vraždu, únosy, znásilnění a mučení odsouzen, jak jinak než k trestu smrti. Exekuce bude vykonána dva týdny po Vánocích.
Holmes už teď prohlásil,, že se určitě popravy zúčastní, ostatně od doby co ho znám, má permanentně zamluvené místo v první řadě na všechny popravy konané v Londýně a před pár lety zamluvil i jedno místo pro mě. Já jsem ho využil zatím pouze dvakrát a myslím, že v tomto případě ho použiji potřetí.
Susan se ze svých zranění na těle úspěšně vyléčila, ovšem rány na duši a na mysli se budou uzdravovat ještě po mnoho let, pokud se vůbec někdy zhojí. Přes veškeré události, které se jí staly, to Susan nevzdala, vlastně právě naopak. Stala se aktivní členkou spolku Madam B., který jí přispěl na koupi malého bytu v centru Londýna. Začala pracovat na doplnění potřebného vzdělání, aby se mohla pokusit dostat na medicínu. Paní Hudsonová je na ni pyšná, i když pořád opakuje, jaká je to bláznivá holka. Přeji jí, aby všechno, co si předsevzala vyšlo tak, jak ona přeje a věřím, že z ní nakonec bude dobrá doktorka.
Strážník Pettison byl povýšen za svou iniciativu v případu na strážmistra. Neříkal jsem to nahlas, ale mám dojem, že je mu to docela jedno. Ale alespoň dostal přidáno, což se mladým manželům s dítětem hodí.
Superintendat Wyatte byl po svém suspendování odeslán do bohem zapomenuté vesničky kdesi na pobřeží, přesně jak Holmes říkal. Plánujeme s Holmesem, že bychom jeli navštívit, tedy Holmes to ve své nekonečné škodolibosti plánuje, já bych jel s ním jen proto, aby se nedostal do nějakých potíží a zároveňa bych ho donutil užívat si trochu přírody.
A my dva s Holmesem? Myslím že u nás se nic nezměnilo, snad kromě mojí postele. Jednou jsem se vrátil z procházky a ve svém pokoji, který byl náhle přeplněný, jsem místo svého lůžka našel manželskou postel, která byla doslova od zdi ke zdi. Holmes se sice tvářil, že o ničem neví, ale jen těžko by mi jí dala Paní Hudsonová. Je mi ale záhadou, jak jí to vysvětlil, nebo jak jí kolem ní propašoval. Kupodivu jí většinou používáme ke zcela prozaickému účelu a to společnému spánku. Vždycky za mnou přijde vprostřed noci, zaleze pod peřinu a stočí se do klubíčka jako dítě. Zajímalo by mne, jestli má zlé sny, nebo jestli je to jen prostá potřeba společnosti. Nikdy jsem se ho na to neptal a ani nezeptám, stejně by mi neodpověděl. Takový on už je.
KONEC