1. kapitola
První kontakt
"Nějak nestíháš," podotkla Aia, když se konečně vyšourala ze svého pokoje. Amanda s rukou zrovna strčenou pod gaučem, kde hledala svou botu, na ni vrhla nepříjemný pohled. Slovo "nestíhat" ani v nejmenším nepostačovalo k popsání toho, že má patnácti minutový skluz, a že když ho nějak, pravděpodobně jedině strojem času, nenažene, tak přijde o svoje pracně vydobyté místo.
"Kdyby ses přestala bavit a pomohla mi najít mou lodičku," požádala Aiau raději co nejvíc mile dokázala, aby jí nemusela říct něco sprostého.
"Jsi nějaká nervózní. Měla by ses uklidnit a najít si nějakého přítele," doporučila druhá žena a prohrábla si svoje vlnité blond vlasy, načež se uvolila a začala přecházet po místnosti, jak hledala botu. Amanda by jí někdy za narážky na to, že je sama, které její přítelkyně vkládala zdánlivě chaoticky do rozhovorů, přiškrtila, jen k tomu naštěstí zatím nedostala příležitost.
"Já na rozdíl od tebe beru školu vážně a chci ji dokončit s co nejlepším výsledem." Konečně se jí podařilo ztracenou botu najít, tak si jí natáhla a zjistila, že neví kde má sako.
"Možná neberu, ale absolvuji ji zatím úspěšně." Složila si ruce na prsou, což bylo dobře, protože to vypadlo, ostatně jako vždycky, že se jí její bujné vnady pokouší utéct skrz zapínání upnutého saténového pyžama.
"Spíš s učitelem," odsekla jí na to Amanda. Měla svou kamarádku ráda, ale když dávala tak okatě najevo jak je přitažlivá, a to dokonce v momentech kdy nebyl nikde nablízku muž, měla jí plné zuby.
"Dokaž mi to!" zazubila se Aia, "Buď v klidu. Když se budeš honit, spíše něco nestihneš. A pokud to nestihneš tak jako tak, tak se nic nestane."
Tohle nechala bez komentáře, bylo zbytečné jí vysvětlovat, nakolik si Vulkánci váží přesnosti všeobecně a dochvilnosti zvlášť. Popadla svoje sako, bylo zmačkané, ale s tím už nic nemohla dělat, a tašku si přehodila přes rameno.
"Radši tu trochu pokliď," pokynula hlavou k jejich společnému obýváku a kuchyni oddělené barovým pultem, "Vrátím se asi až pozdě."
Z beznadějí se koukla na hodiny, zakroutila hlavou a rozeběhla se ke dveřím.
°°0°°
Obočí mu vyletělo vzhůru skoro až k ofině, projev maximálního překvapení.
„Člověk?“ řekl a jen stěží potlačil podtón nedůvěřivosti v hlase.
„Ano,“ přelétl poradci pro etiketu přes tvář nejistý úsměv, „Amanda Graysonová, studentka jazyků a učitelka v mateřské škole... tedy prozatím, až dokončí vlastní vzdělání měla by učit na středních školách,“ dodal jakoby to bylo podstatné, nebylo. Sarekovi stejně pozemský školský systém připadal zbytečně složitý, chaotický a neefektivní. Na Vulkánu chodili všichni do jediné školy od svých sedmi do dvaceti pěti pozemských let a byli rozděleni ve třídách podle specifických nadání, která byla určována pomocí psychoskenerů. Efektivní a logické.
„Je opravdu skvělá na vulkánštinu,“ připomněl nevtíravě poradce, asi si povšiml Vulkáncova zamyšlením nakaboněného obočí.
„To si nemyslím,“ odvětil Sarek neutrálně. Když žádal o asistenta či asistentku, která by mu byla vždy k ruce a zároveň mu poradila v záležitostech týkajících se pozemské kultury, předpokládal, že mu přidělí některého Vulkánce, který tu žije už delší dobu. To, že dostane člověka, ho ani nenapadlo. A popravdě si moc nevěděl rady co teď.
„Ujišťuji vás, pane velvyslanče, že slečna Graysonová je nadmíru inteligentní a schopná mladá žena, která má velký zájem o tohle místo a všeobecně o vulkánskou kulturu,“ pokračoval ve vemlouvavém přemlouvání poradce, až měl Sarek chuť mu doporučit, aby šel zkusit prodávat na tržiště, ale ovládl se.
„Pokud o něj stojí, měla by alespoň přijít včas,“ nedal se jen tak zviklat ve své nelibosti nad lidskou asistentkou.
Poradce ani nestačil začít další ze svých, podle vulkánce už skoro podlezavých, projevů když se ozvalo zaklepání na dveře předkanceláře a pak dovnitř spíše vpadla, než vešla mladá žena.
Utkvěl na ni pohledem a rychle zhodnotil. Modré oči, nazrzlé vlasy, drobná a štíhlá postava, výška mírně podprůměrná, podle všech znaků obyčejná pozemská žena ne příliš tělesně zdatná – závěr; nepřetěžovat ji po fyzické stránce.
Navíc vypadala momentálně velmi nezdravě. V obličeji červená, udýchaná a naopak ruce měla bledší, než bylo pro pozemšťana zdravé. Mírně nad tím pozvedl obočí, protože usoudil, že běžela, což mu přišlo docela nelogické vzhledem k tomu, jak moc si tím zruinovala organizmus. On sám by raději přišel za těchto podmínek pozdě, protože zdravé tělo má každý jen jediné, ale lidé byli v těchto věcech tvrdohlaví, zas a znovu se pouštěli do věcí, které zbytečně ohrožovali jejich život.
„Omlouvám se, jestli jdu pozdě,“ řekla to rychle a opravdu udýchaně.
„Ne, jdete přesně na čas,“ ujistil ji poradce.
„Ve skutečnosti jste vstoupila do místnosti o jednu minutu a dvanáct vteřin později než bylo domluveno,“ opravil ho chladně, nač tu ženu chlácholit, když přišla pozdě. Poradce na něho ale vrhl ne příliš přívětiví pohled.
„Představím vás. Tohle je velvyslanec Sarek z Vulkánu,“ pokynul k Sarekovi, který se mírně uklonil, zdravit ji po vulkánsku nemělo moc smysl a po lidském způsobu mu to bylo nepříjemné a připadalo mu to nevhodně tělesné. Tohle byl všeobecně uznávaný kompromis.
„Těší mě.“ Zářivě se usmála, snad aby dala najevo, že jí to opravdu těší, tím si nebyl jist.
„A tohle je slečna Amanda Graysonová, vaše nová asistentka,“ usmál se na ně na oba, jakoby mu přineslo nějakou radost je představit, „Myslím, že už vás nechám. Velvyslanec vás poučí, co budete dělat.“ Tentokrát věnoval poradce jeden úsměv jenom Amandě, Sarek ho identifikoval jako povzbudivý, a odešel.
„Opravdu se omlouvám, že jsem přišla pozdě. Pospíchala jsem jak jen jsem mohla, ale....“ Přerušil ji zvednutou rukou.
„Jedna omluva je postačující,“ přerušil ji zvednutou rukou, „Váš úkol tady je prostý. Skládá se především z přetříďování korespondence, smlouvání schůzek a sepisování podrobného rozvrhu. Navíc mě upozorníte, pokud bych nepostřehl nějakou společenskou událost, na kterou by bylo vhodné, abych se dostavil. Vy lidé máte tendenci neustále něco slavit,“ poslední věta pak zněla skoro jako stížnost.
„Tak to myslím bude jednoduché,“ pousmála se.
„Ano, vždyť jsem to před okamžikem řekl,“ podotkl, nechápal lidskou potřebu opakovat některé informace stále dokola, „Budu ve své pracovně.“ Obrátil se na podpatku a, bez dalších řečí, zašel do své kanceláře, zanechávaje tam Amandu o samotě.
Zastavil se těsně za zavřenými dveřmi, mírně pootočil hlavu a pozvedl obočí. Byl to podivný pocit, že ve vedlejší místnosti byla pozemšťanka, nebo spíše konkrétně tahle pozemšťanka. Přes svůj křehký vzhled byla její osobnost silná a stabilní, to vnímal dokonce i svými omezenými telepatickými schopnostmi. Mírně potřásl hlavou, pohlédl ke svému stolu doslova zavalenému paddy, tedy měl tam tři, ale pro něho to bylo až moc, a raděj se posadil, aby dodělal zmeškanou práci.
°°0°°
Vždycky jí připadalo, že je tu velmi teplé podnebí, ale když vylezla z vulkánské ambasády na chodník, připadala si jako v klimatizované místnosti. Uvnitř v budově bylo snad sto stupňů a přitom tamní vulkánci chodili v těžkých hábitech a vysokých botách. Ona se tam cítila jak upečená ve vlastní šťávě a to na sobě měla kostýmek s krátkou sukní.
V bytě se pak cítila ještě líp, protože tam bylo příjemných dvacet dva stupňů, takže jí dokonce ani nevadilo, že obývák byl stejně rozbordelený jako před jejím odchodem. Odsunula nějakou neumytou misku, co byla na sedačce a posadila se, nohy si pohodlně natáhla dopředu.
„Ahoj. Dorazila si nějak pozdě,“ zamručela Aia, která se opět dostavila v pyžamu. Amanda ji v šatech vídala většinou jen, když šla na nějakou schůzku.
„Ahoj. Bylo tam hodně práce,“ usmála se, milovala svou práci už jen proto, že mohla poslouchat vulkánštinu celý den, „ale je to tam skvělé!“
„Jo, vypadáš nadšeně,“ zamručela její spolubydlící, „Hej, mě by zajímalo jestli jsou Vulkánci stejně sexy zblízka jako z dálky.“
„Aiao, ty taky nemyslíš na nic jiného než na muže,“ povzdechla si frustrovaně, „Vulkánci jsou... pohlední, to je pravda. Třeba Sarek má skoro dva metry, obličej dokonale pravidelný, černé oči a lesklé vlasy.“
„Ha! Já to věděla!“ ukázala na ni prstem a rozpustile se zasmála, „Šla si tam jen proto, že chceš okukovat pěkný chlapi!“ Byla z toho zjištění nadšená jako malé dítě.
„Podívej se... dobře,“ zamávala rukou v gestu kapitulace, „Vulkánci jsou pohlední a já tam procuju abych je mohla okukovat,“ přiznala se se smíchem.
„Přesně tak a teď si vem, že je tam ten Savek...“
„Sarek,“ opravila ji Amanda.
„Sarek... to je jedno,“ mávla rukou, konečně se přestala tyčit na svou přítelkyní a taky se posadila, „Budete spolu pracovat dlouho do noci. Zmožení koukáním do hloupých politických textů, možná si k tomu dáte sklenku vína... Kdo ví, co se může stát,“ oči jí zazářily plamínky představivosti.
„Až na ten drobný detail, že Sarek má jistě doma na Vulkánu rodinu, a že Vulkánci jsou věrní svým ženám a partnerům doslova až za hrob. To ví každý hloupý pozemšťan, který se snažil uhnat nějakého Vulkánce,“ uzavřela tuhle nesmyslnou debatu rázně. Sice jí Sarek přitahoval, stačil jí jediný pohled do jeho hlubokých očí a těch několik slov, co s ním dnes prohodila, aby ho obdivovala, ale neměla ani pomyšlení, že by jejich vztah mohl být víc než pracovní. Dokonce pochybovala i o tom, že by se mohli stát přáteli, protože jak známo Vulkánci velmi pečlivě vybírají, komu darují přátelství, a Amanda sama věděla, že toho není hodna.
„Jsi moc skeptická. Vulkánec nebo člověk, pořád je to jen chlap a ty si krásná ženská,“ poplácala ji po stehně, „Nesmíš nikdy ztrácet naději, že najdeš toho pravého, jen jich musíš hodně vystřídat.“
„Neztrácím naději a nehodlám nic střídat. Už jen představa, že by se snížil k něčemu takovému, že by si začal s pozemšťankou, je směšná. Miluji vulkánce, jejich jazyk a kulturu, ale vím, že na nás lidi pořád shlížejí jako na děti,“ vstala, tohle bylo víc, než chtěla říct, „Jdu spát, nechci zase zítra zaspat a přijít pozdě. Tentokrát by mě určitě vyhodil.“
°°0°°
Sledoval svou lidskou asistentku už třetím měsíc, pečlivě hledajíc cokoliv, co by jí mohl vytknout, ale s překvapením zjistil, že je i přes chaos, který panoval v jejích osobních věcech, až neobvykle výkonná. Dokonce měl několikrát tendenci myslet si, že i víc než vulkánská asistentka, jelikož v řešení několika krizových situací tato pozemšťanka projevila zajímavou kreativitu.
Nebylo to o tom, že by jí snad obdivoval, do toho měl daleko, ale využíval příležitosti k tomu poznat lidi a jejich chování, které mu bylo prostě záhadou.
Jako právě teď.
Měla polední pauzu, věc, kterou jí povolil, jelikož lidé na rozdíl od Vulkánců museli jíst třikrát a víckrát denně, kterou mohla strávit kdekoli se jí zlíbilo. Ona si ale přinesla jídlo z domova, seděla v kanceláři a pracovala zatím, co v ruce držela sendvič a ukusovala si. Už jen samotný fakt, že jedla rukama, jako nějaký barbar byla zajímavá, natož pak v kombinaci s takovým pracovním nasazením. Vypozoroval zatím u lidí spíše lenost.
„Proč si nezajdete na jídlo někam do města?“ zeptal se s přirozenou zvědavostí dřív, než si to stačil pořádně rozmyslet. To byl jeho problém, že mluvil více, častěji, než jiní Vulkánci a hlavně docela často bez předešlého zdlouhavé uvažovaní. Kupodivu právě tohle byly vlastnosti, které z něho dělaly diplomata a vyjednavače s tak perspektivní kariérou.
„Svatý Ježíší!“ vykřikla žena vyděšeně a trhla sebou, až se kousek sendviče ulomil a spadl jí na klín. Sarek pozvedl obočí a pro jistotu se tentokrát zdržel dotazu, proč zdůrazňuje Ježíšovu svatost, když každý pozemšťan věděl, že podle starých pověstí to byl, jak to lidé nazývali, svatý muž.
„Vy jste mě ale vyděsil, velvyslanče,“ zamumlala ve svém rodném jazyce a rychle sebrala upadlý kousek, „Co... proč nejdu do města? Aha na jídlo. To je tak, že jsem zvyklá jíst v práci a při práci. Když člověk pracuje z malými dětmi musí jim být k dispozici celou dobu, ani na minutku se nesmí vzdálit, jinak se může něco stát,“ krátce, měkce se zasmála, „Alespoň mi tu nikdo neříká, když jím „Letí vesmilná loď“,“ poslední větu zkomolila, Sarek předpokládal, že tak napodobuje dětský hlas a nedokonalou výslovnost, což jí z nějakého důvodu přišlo nesmírně vtipné.
„Ano, děti jsou někdy... fascinující,“ připustil. Jen těžko by Amandě vysvětloval, jak moc pro Vulkánce děti znamenají. Kolik emocí a hlubokých citů se k nim váže. Vlastně ani on sám to nevěděl přesně, protože děti neměl a ani nebylo s kým by si je mohl pořídit. Někdy, když byl sám, si připadal velmi opuštěný, možná, že mít mysl jen sám pro sebe bylo dobré pro soustředění, ale něco mu chybělo.
„Víte co právě děláme?“ vyrušila ho z myšlenek Amanda, která si asi ani nevšimla, že ji částečně přestal vnímat, „Normálně se bavíme o normálních věcech.“ Tentokrát se usmála, naklonila dopředu, ruce zapřela o hranu stolu a opřela si o ně bradu.
„Jistě, proč bychom neměli? Pokud vím, neodporuje to žádné morální či společenské zásadě tohoto světa, aby se zaměstnavatel bavil se svým zaměstnancem. Pokud se ale mýlím...“
„Ne, nemýlíte se,“ přerušila ho, „Jsem moc ráda, že neprobíráme jen pracovní záležitosti. Víte, když člověk desetkrát za den řekne slovo „Meziplanetární smlouva“ leze mu to už krkem. Já osobně mám dojem, že vyskočím z kůže.“
Zůstal na ni několik krátkých okamžiků s pozvednutým obočím koukat. V její větě bylo tolik nelogičností. Zaprvé, proč chtěla na ambasádu, když jí muselo být jasné, že slovní spojení „Meziplanetární smlouva“ bude slýchat, číst a psát velmi často. To, že to nebylo jedno slovo, ale dvě slova, nevěděl jak komentovat. A navíc to prohlášení o vyskakování z kůže.
„Lidé nejsou schopni opustit svou kůži. Pouze hmyz nebo hmyzoidní formy života opouštějí svůj vnější exoskelet zejména proto, že vyrostli a jen jim malý. Například...,“ zarazil se. Jeho asistentka tiskla k sobě rty a tvářila se spíše jakoby jí něco bolelo, už naštěstí znal lidi natolik, aby mu došlo, že se snaží nesmát.
„To byla slovní hříčka, že?“
„Tak nějak,“ souhlasila už se smíchem, „Ale klidně pokračujte, mě opravdu zajímá všechno to o exoskeletu a jiných rasách.“
„Myslím, že se raději vrátíme k precizní vulkánštině. Tam není prostor pro slovní hříčky nebo dvojsmyslnosti,“ rozhodl a přešel k tématu, které chtěl s ní probrat, než ho tak zaujaly její stravovací návyky, „Měl bych pro vás poněkud neobvyklý úkol, který ale můžete odmítnou, pokud ho, nebo už jen můj dotaz, shledáte nevhodným. Ode dneška,“ krátce zvážil, jestli je nutné říkat jí přesné čísla, pak se rozhodl, že není, „za týden se bude konat takzvaná Podzimní večeře. Je to banket pořádaný prezidentem spojené federace planet každý rok. Bylo naplánováno, že půjdu v doprovodu velvyslankyně T'sele, ale ta musela neočekávaně odcestovat zpět na Vulkán, takže jsem zůstal bez doprovodu. Je nevhodné, abych se nezúčastnil, nebo přišel sám a na hledání vhodného doprovodu už není čas. Takže jak říkáte vy lidé „jste má poslední naděje“.“ Složil ruce za zády a vyčkával, co na to řekne, bylo její právo ho odmítnout, protože žádat jí o něco takového bylo nesmírně nevhodné, ba přímo drzé, ale nedostavit se na Podzimní večeři bylo ještě horší. Jako jediný velvyslanec Vulkánu momentálně pobývající na Zemi tam prostě musel být.
„Vy mě zvete na večírek k prezidentovi?“ šokovaně na něho hleděla. Semkl rty, přesně toho se obával.
„Vím, že je to krajně nevhodné abych vás zval. Na Vulkánu by to bylo víc než to. Tam je naprosto nemyslitelné aby svobodný muž zval na kamkoliv svobodnou ženu, ale....“
„Vy jste svobodný? Ještě jsem nepotkala svobodného Vulkánce.“
Napočítal, že to už bylo potřetí, co ho přerušila uprostřed věty a krajně ho takové chování rozčilovalo, ovšem ještě pro teď se to rozhodl přehlédnout.
„Ano, jsem,“ odvětil stroze, neochotný to nějak rozebírat, bylo to až moc blízko zakázaných témat, „Mohl bych znát vaší odpověď? Protože pokud je záporná, pak bych musel....“
„Ne, je kladná. Půjdu s vámi ráda,“ usmála se.
„To už je počtvrté, co jste mě přerušila. Dovoluji si vyžadovat abyste to již příště nedělala,“ napomenul ji přísně a neméně přísně na ni shlédl.
„Omlouvám se,“ řekla.
„Omluva přijata, ale ať se to do budoucna neopakuje.“
„Říct mi to jednou je postačující,“ parafrázovala větu, kterou přednesl těsně po tom, co se poznali. Dlouze se na ni podíval, uvažujíc jestli má její slova brát jako urážku. Jeho sice spíše pobavily, ale to neznamenalo, že nebyly jako urážka myšleny. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že prohlášení, které je zábavné přestává být urážkou, byť tak bylo původně myšleno.
„Tady,“ položil před ní na stůl pozvánka. Byla papírová, se zlatým lemováním a naprosto zbytečně zdobená. Uznával ji jen proto, že to byl zvyk a zvyků si Vulkánci vážili.
„Děkuji,“ pousmála se a vzala pozvánku do ruky. Převracela ji a prohlížela jako nějaký vzácný exponát, opravdu podivné chování.
„Není za co,“ odpověděl ve standardu, jelikož Vulkánci podobnou frázi postrádali. Když už někdo děkoval, tak vždy bylo za co, proto bylo nelogické odporovat, že existuje něco, zač je třeba děkovat. Mírně naklonil hlavu na stranu a sledoval jemnou práci jejích útlých prstů i to jak se měnily výrazy v její tváři, z těch se snažil odhadnout, co si myslí. Z nějakého pro něho neznámého a jak si dokonce sám i přiznal, nelogického důvodu, ho její myšlenky zajímaly. Dokonce tak moc, že mu myslí problesklo, jaké by to bylo je poznat při splynutí. Zarazil se nad tím.
Tohle už nebylo nelogické, to hraničilo s bláznovstvím a ztrátou rovnováhy, vždyť proč by měl o něčem takovém vůbec jen uvažovat.
„Budu ve své kanceláři,“ oznámil.
„Jistě,“ znovu se pousmála a jen tak koutkem oka vzhlédla od pozvánky. Mírně kývl a obrátil se ke dveřím do pracovny, kde hodlal hledat bezpečí před podivnými myšlenkami, které ho napadaly, když zaslechl, jak si šeptá něco v tom smyslu, že bude úžasné se s prezidentem setkat. Už se nadechoval, aby řekl, jak je její nadšení nelogické, prezident federace byla spíše ozdobná funkce, protože kvůli množství členských planet neměl valnou moc a zároveň se jím mohl stát kterýkoliv z občanů členské planety, takže to nebylo nic tak neobvyklého. Jenže si najednou uvědomil, že to ani nechce říct, že její nelogičnost a výbuchy emocí, před pár okamžiky byl svědkem hned několika od veselí, přes nelibost až k studu, jsou vlastně svým způsobem osvěžující. Koutek jeho rtů sebou cukl, jemně, téměř nepostřehnutelně, jak se tomu Sarek pousmál.
°°0°°
Po cestě domů si koupila kaktus v květináči. Lidi je většinou neměli rádi, protože kaktusy měly trny a kvetly třeba jen jednou za několik let, ale Amandě nevadily. Vlastně by se dalo říct naopak, líbila se jí ta úžasná obrana, kterou si vytvořily proti sežrání a to jak dokázaly růst na těch nejnehostinějších místech. Hrdě si ho nesla chodbou doslova jako vzácnou relikvii, tiše si pobrukovala a všeobecně měla výbornou náladu. Kdo by taky neměl, když by měl možnost se setkat s prezidentem federace a zároveň strávit večer v příjemné společnosti velvyslance Sareka.
Zastavila se před dveřmi, kartu na jejích otevření připravenou u zámku a usmála se, trochu zasněně, trochu tajemně. Ani nevěděla proč, prostě se cítila skvěle a těšila se na pondělní večer, jako na nic jiného ve svém životě.
Panel zapípal, když jím projela kartou a dveře se otevřely, z útrob bytu okamžitě uslyšela dvojitý pobavený smích. Aiany a druhý, který jí byl neméně známý, ale nevěřila, nebo spíše doufala, že už ho nikdy neuslyší.
Kaktus i kabelku odložila hned za dveřmi, ale nešla dovnitř, naopak se zastavila a podívala se na sebe do zrcadla. Její vlastní odraz v něm jí připadal najednou zdrchaný, zoufalý a vyděšený, to poslední zvlášť. Doufala, že se ho navždy zbavila, že už je volná, ale jeho hlas...
„Amando!“ vykřikl Jack vesele, docela jako by se nikdy nic nestalo a oni dva byli pořád víc než přátelé.
„Ahoj Jacku,“ obrátila se na něj statečný úsměv na rtech.
„Vypadáš naprosto překrásně,“ přistoupil k ní a objal jí, ucítila jeho kolínskou, pevný stisk paží kolem zad i dotek vlhkých rtů na tváři. To všechno dohromady, přestože to byl projev náklonnosti, v ní vzbuzovalo odpor a strach tak velký, že jí stálo mnoho sil ho od sebe neodstrčit.
„Narazila jsem na něj, jak stojí za dveřmi, tak jsem ho pustila dál,“ švitořila Aia měkkým hlasem, ale se zvláštním podtónem, který se objevoval kdykoliv narazila na nějakého muže, co se jí líbil. Kdyby jí tak Amanda byla schopná říct, že Jack není takový, jakým se zdá být.
„Hned jak jsem se vrátil, zamířil jsem za tebou.“ Amandě to znělo jako výhružka, ne jako něco, co by jí mělo potěšit.
„Víš Jacku, že se mi Amanda za celých pět měsíců, co tu spolu žijeme, nepochlubila, že má někde ve vesmíru takového pěkného přítele?“ pozvedla Aia.
„To je ale trestuhodné opomenutí,“ řekl se smíchem, ale ona viděla v jeho čích ten zvláštní nenáviděný lesk, „za to Amanda nedostane čokoládu, kterou jsem přinesl.“
„Vždyť už jsme jí stejně snědli,“ zasmála se Aia, „Kdyby netrávila tolik času na ambasádě s tím velvyslancem dostala by kousek.“
Amandě při kamarádčiných slovech zatrnulo, věděla jak moc je Jack žárlivý a že si bude domýšlet víc, než co je pravda.
„Je tam hodně práce,“ snažila se to zachránit, i když věděla, že je to marné, stačilo jí podívat se mu do tváře, která se napínala ve snaze zůstat veselým.
„Vždycky měla ráda věci, co byly co nejdivnější,“ vtiskl jí další polibek, tentokrát do vlasů někde kousíček od spánku. Byla z něho cítit touha jí opět vlastnit. Skousla si jazyk, aby mu v ten okamžik neřekla, že on je taky divná věc. Ta nejdivnější ze všech v dnešní době psychoskenů.
„To mi povídej,“ pokračovala Aia v laškování, která neviděla nic podezřelého.
„Proč si nezavolal, že dorazíš?“ snažila se přerušit tohle vtipkování na její účet, nebylo vůbec vtipné a navíc se v něm skrýval výhružný podtón z Jackovi strany, „Mohla jsem tě přijet vyzvednout.“
S obavou sledovala, jak vzal do ruky její kabelku a začal se v ní prohrabovat s naprostou samozřejmostí jakoby byla jeho, nikoliv její, nebo jakoby na takovou prohlídku měl právo.
Sebrala mu ji nedbajíc na to, že by se mohl rozčílit, ale bylo už pozdě. V ruce mu zůstala lesknoucí se pozvánka.
„Podzimní večeře?“ přečetl s lehce tázavým podtónem, „To je ale náhoda, já jsem na ni také zvaný. Mohly bychom jít spolu,“ nebyl to dotaz, ale příkaz, přesto ten rozdíl byl skoro nepostřehnutelný, ani sama Amanda ho dřív nevnímala.
„Jdu tam jako doprovod velvyslance Sareka,“ její hlas zněl trochu přidušeně, tak si odkašlala a doufala, že to Aia, pokud si vůbec všimne, bude přikládat rozpakům z nenadálé návštěvy přítele.
„Jsem si jist, že tvou přítomnost oželí a pochopí, že tam půjdeš se mnou,“ prohlásil s takovou samozřejmostí až to bralo dech, což byla vlastně jedna z věcí, kterou na něm Amanda dřív tak bláznivě obdivovala, a která jí přitahovala.
„Myslím, že to nebude možné,“ vymanila se z jeho stálého obětí, „protože on potřebuje doprovod a nemůže najít jiný. Ty si ho jistě seženeš,“ vrhla významný pohled po Aie, ta jen překvapeně zamrkala, „A teď bys myslím už měl jít.“ Když to říkala, raděj se stáhla do bezpečné vzdálenosti a zároveň tak, aby mohla chránit svou přítelkyni. Vždycky měla až přehnaný ochranitelský pud.
Změřil si ji nepříjemným pohledem plným chladného vzteku, ona mu ho vracela vzdorovitě pozvednutou bradou. Stejně rychle jako se vztek objevil, zase zmizel pod maskou dokonalého gentlemana.
„Dobře, pokud je to třeba v zájmu dobrých diplomatických vztahů, setkáme se až tam.“ Vypadalo to od něj jako kompromis, ale byla v tom výhružka tak patrná, že z toho šel Amandě mráz po zádech. Bylo jí jasné, že jeho účast se neobejde bez následků, pokud se nebude chovat tak jak on bude chtít.
„Brzy se uvidíme,“ přitáhl si její obličej ke krátkému polibku, kterému se ani nepokoušela vzdorovat. Nechtěla vyhrocovat beztak napjatou situaci.
„Rád jsem tě poznal Aiao,“ usmál se na blonďatou ženu, potom i na Amandu. Vypadal jako hladový pes, co zrovna chytil stopu kořisti, kterou byla drobná zrzavá žena. Odvrátila hlavu stranou a sklopila pohled, cítila se najedou tak bezmocná a to dokonce, i když slyšela zasvištění zavírajících se dveří. Hrudník jí svírala úzkost jakou zažívala před pár měsíci prakticky denně, a které se ještě dlouho po tom co utekla nemohla zbavit, v noci se pak budila s tlukoucím srdcem. Jako teď.
Přitiskla si na něj dlaň.
„Chovala ses k němu dost hrubě a odtažitě,“ pokárala jí Aia netušíc vůbec nic, „Jestli už ho nechceš, stačí mu to jen říct. Já ho pak ráda utěším,“ Zasněně se pousmála, natočila pramínek vlasů na prsty a povzdechla.
Amandě přišlo na jazyk několik hrubých slov, které by teď nejradši svojí přítelkyni vmetla do tváře, včetně toho, že je blbá, když se s Jackem vůbec baví, ale ovládla se. Sice za cenu rozkousaného rtu, zato nepřišla o kamarádku.
„Máme složitý vztah,“ zamumlala diplomaticky. Aia na to něco říkala, vlastně mluvila stále dokola o Jackovi po celý zbytek večera, ale ona jí nevěnovala pozornost. Ve vzpomínkách se chtě nechtě zas a znovu vracela ke dvou měsícům kdy s Jackem žila. I jen díky těm vzpomínkám jí rozbolel hrudník, jakoby zase měla zlomená žebra a začala si připadat tak malá a bezvýznamná, jako za poslední doby nikdy.
Její sny tu noc, když se jí na krátký okamžik podařilo usnout, byly změtí tříštěných vzpomínek na bolest a ponížení a překvapivě se v nich několikrát objevila Sarekova tvář. Byla tam jen jako nestranný pozorovatel, ale Amanda měla dojem, že s ní sympatizuje, dokonce že jí chce pomoct, ale nemůže.
°°0°°
Přesně podle domluvy nakázal řidiči, aby přijel před vulkánskou ambasádu v půl osmé večer, kde na něho měla čekat Amanda. Kdo ví, proč pociťoval kvůli dnešnímu večeru nervozitu, která pro něho byla neobvyklá. Už v dětství si uvědomil, že je na Vulkánce dosti výbušný, přespříliš zbrklý, možná snad by se dalo říct i agresivní a právě proto zvolil dráhu velvyslance, kde se podobné vlastnosti hodily. Dokonce i lidé si všimli, že má velmi energickou náturu, jak mu několikrát opakoval jeho poradce pro etiketu.
Jenže i přes tohle všechno nikdy nepociťoval nevyrovnanost, když měl navštívit jakokouli pozemskou akci. Snad to bylo spojeno s tím, že jeho dnešním doprovodem byla právě Amanda, jejíž tvář se mu několikrát zjevila ve snu. To pro něj nebyla zrovna obvyklá věc, snění všeobecně a vkládání známých tváří zvlášť.
Zastavili u chodníku, kde už stála Amanda v lehčích večerních šatech a malou kabelkou pod rukou. Plánoval vystoupit, pomoct jí do vozu a pak zase nasednout, jak kázala etiketa jak lidská tak i vulkánská, ale ona jen co se otevřely dveře, vlezla dovnitř sama.
„Dobrý večer,“ znělo to jako povzdech. Nemusel znát lidi, ani nemusel být telepat, aby poznal, že jí dnes asi nebude moc do řeči.
„Dobrý večer,“ odpověděl stejně stroze a odměřeně jako ona a stáhl se na úplně druhý konec vozu, rozhodnutý jí poskytnout soukromí, protože podle jeho mínění o něj evidentně požádala.
I přes to nemohl neukojit svou zvědavost a několikrát na ni během cesty pohlédl. Vyhlížela z okýnka na vozy, které je míjely a pak na obíhající krajinu, když jeli cestou k prezidentské rezidenci. Každým okamžikem nakrčila čelo a několikrát si během cesty přejela rukou po břiše, což bylo gesto, o kterém už Sarek věděl, že ho lidé dělají, když je jim zle, většinou od žaludku. Možná byla Amanda nemocná, nebo extrémně nervózní a proto se chovala tak pro ni netypicky zamlkle.
Nevěděl jak by jí mohl v kterékoliv z problému pomoct a už vůbec si nemyslel, že by na to měl právo, nebyla dokonce ani jeho přítelkyně, ale jen pouhá asistentka.
„Předpokládám, že jste si přečetla příručku, kterou jsem pro vás sestavil a víte koho, jak a kdy pozdravit či oslovit,“ začal konverzaci na důležité téma, když byla prezidentská rezidence na dohled.
„Ano, přečetla,“ odvětila vulkánsky a pomalu odvrátila pohled od okýnka, „Doufám, že neudělám nějakou botu,“ v posledním slově přešla plynule do standartu.
Zamračil se nad tím, neznal významovou souvislost s posledním slovem a míchání jeho rodného jazyka, tak precizního a přesného s chaotickým a dvojsmyslným standardem se mu příčilo.
„Snažte se mluvit jen v jednom jazyku. To, jak přecházíte od jednoho k druhému, mě mate,“ požádal jí odměřeně, „a dnes si nemůžeme dovolit vzájemná nedorozumění nebo nějaký skandál.“
Zdálo se, že poslední slova jí vyděsila, protože jí z obličeje zmizela veškerá barva anebo byla skutečně nemocná a právě jí stihl nějaký záchvat. Už se nadechoval, aby se přeci jen zeptal, jestli nemá nějaká obtíže, když vůz zastavil a dveře se otevřely.
„Všechno bude v pořádku,“ zamumlala směrem k němu. Ani tentokrát nepochopil, co tahle fráze měla v tuto chvíli znamenat, protože očekával, že mu odpoví něco relevantního, ale na přemýšlení nebyl čas.
O celou řadu zbytečně zdlouhavých zdravení, představování, klanění se a několika přípitcích těsně za sebou, se konečně situace v sále uklidnila a začala volná zábava. To spočívalo v tom, že se všude udělaly hloučky debatujících lidí, nejčastěji těch, co se vzájemně nesnášely, a ty se začaly hádat a urážet bez použití i jen sebemenší skutečné urážky. Sareka tohle odjakživa překvapovalo, jak dokázaly některé národy, lidi nevyjímaje, projevovat v jeden okamžik agresi vůči někomu koho nemají rádi a v druhý se přeci jen přidat na jeho stranu. Takových rozporů si ve federaci musel všimnout každý. Většina planet byla vysoce civilizovaná, to ale nutně neznamenalo, že byly také snášenliví jako Vulkánci.
Jednou částí mysli debatoval zrovna s několika velvyslanci a druhou sledoval Amandu, která byla opravdu dnes neobvykle zamlká, ba přímo vyděšená. Její stav se zhoršil, když byli představeni muži jménem Jack Harverd, kterého podle toho, jak se k ní choval, Amanda znala. Byl to syn jednoho z hlavních dodavatelů zbraní pro Zemi a několik sousedících obydlených hvězdných systémů, včetně Vulkánu, kam dovážel to málo, co byli Vulkánci ochotní uznat jako nezbytnou obranu planety v případě útoku. Nebylo totiž logické nebýt připraven na agresi jiných druhů.
Ti dva teď spolu postávali v rohu a mluvili. Tedy on mluvil, hodně mluvil a taky hodně pil, zatím, co ona jen křečovitě svírala svou sklenku a poslouchala ho s pohledem upřeným do země.
Sarekovi se na čele objevila téměř nepatrná vráska, nepamatoval si, kdy by ta energická lidská žena klopila zrak a projevovala někomu takovou přehnanou úctu, vlastně měla spíše tendenci vzdorovat proti veškerým autoritám.
„Takže jste si s sebou přivedl pozemskou ženu?“ zeptal se andorianský velvyslanec na očividné. Sarek nad tím pozvedl obočí.
„Velvyslankyně T'sele nemohla přijít. Slečna Graysonová byla nejrychlejším a tudíž i nejlogičtějším výběrem.“
„Takže to nemá nic společného s diplomacií?“ podezřívavě přimhouřil oči a tykadla se pohnula Sarekovým směrem, jakoby jimi mohl číst myšlenky.
„Nerozumím,“ odvětil pravdivě, nechápal, co by fakt, že sem přivedl pozemšťanku, měl mít za diplomatický význam. Jistě chápal by to v případě, že by přivedl ženu některého z druhů žijících na planetách žádajících o přijetí do Federace, ale pozemšťané byli zakládajícími členy. Jeho postavení ve Federaci, stejně tak i práva byla nezadatelná ještě na mnoho generací dopředu.
„Každý co tu je, ví, že vy Vulkánci lidi... a ostatně i nás,“ ukázal si na vlastní hruď, „považujete za nevyspělé děti, které je díky jejich agresivním tendencím nutné hlídat. Možná chce vaše nejvyšší rada rozptýlit podobné myšlenky tím, že vám nakázala ukazovat se na veřejnosti v přítomnosti nějakého člověka. Nebo s ním dokonce navázat poměr.“
„Zaprvé, domnění, že mi Vulkánci jakkoliv negativně smýšlíme o lidech, je pouze lidský emocionální předpoklad. Už jen tím, že jsme, jak jistě víte, před staletím založili Spojenou federaci planet značí, že je bereme jako sobě rovné. A co se týče ostatních vašich nařčení,“ přistoupil k němu blíž, takže ho donutil zvednout hlavu a pohlédnout do černých očí, „ty považuji za krajně urážlivá.“
„Ach tak, takže vás při vaší povýšené povaze... ne vulkánské, ale přímo vaší Sareku, uráží, že bych vás spojoval s člověkem? To je mi skutečně líto,“ uchechtl se. Kdyby Sarek nevěděl, že proti němu muž, který stojí před ním, chová nepochopitelnou osobní zášť, cítil by se skutečně uražen, ale takhle to přešel spíše s ironickým pobavením, které dal najevo pozvednutým obočím.
„Zajímavé. Už jsem si povšiml, že většina bytostí má ve zvyku urážet ty, kterým něco závidí,“ nadechl se, aby mu vmetl do tváře další dávku pečlivě promyšlených urážek, které vlastně nikdo za urážky považovat nemohl, když mu jakoby v hlavě zablikalo červené světýlko signalizující nebezpečí. Byl to jeden z vulkánských vyvinutých instinktů, který se v poušti hodil, když bylo nutné hlídat sebe a svou rodinu před nesčetnými nástrahami pouště, a který Vulkánci z větší části potlačili. Proč se projevil zrovna teď, to nebylo Sarekovi jasné, každopádně se rozhlédl po místnosti, nakoukl do každého temného zákoutí a obhlédl každý vchod a východ, takže zahlédl Amandina mizející záda, jak jí Harverd vyváděl ven na zahradu. Nezdálo se mu to, vůbec se mu to nezdálo.
„Omluvte mě, tuto konverzaci shledávám zbytečnou a přehnaně emocionální na vaší straně samozřejmě,“ urazil andoriánského velvyslance bryskně, uklonil se a rychle, dřív než se modropletí muž dokázal vzpamatovat, odkličkoval davem až ke dveřím do zahrady. Tam se zastavil, tak, aby nebyl vidět a zaposlouchal se do dění venku. Zavřel oči, soustředil se jen na využití svého vynikajícího vulkánského sluchu.
Snadno oddělil hluk z místnosti, od hlasů venku smíšených s šustěním větru a hlukem vzdáleného města. Věděl, že by neměl takhle poslouchat za dveřmi, to se neslušelo v žádné kultuře, zvláště v tak silně posedlé dodržováním soukromí jako byla ta vulkánská, ale něco, snad ten zvířecí šestý smysl, mu našeptával, že má dávat na Amandu nenápadně pozor. Proč ho, místo toho, aby ho potlačil jako vždy, uposlechl, momentálně nehodlal řešit.
„Říkám ti, že je konec,“ slyšel dokonale jasně Amandin udýchaný hlas, plný jak vzdorovitosti, rozhořčení, tak i strachu.
„Nikdy nebude konec!“ opáčil mužský, vztekle a opile, „Nejdřív si za mnou běhala jako poslušné štěně a teď si myslíš, že si budeš vyskakovat?“
Tón, kterým Harverd mluvil se Sarekovi vůbec nelíbil, všeobecně, ale zvláště když ho používal na Amandu.
„Jacku copak ty nechápeš, že jsem s tebou skončila už dávno? Před sedmi měsíci, když jsem od tebe odešla, nemohla jsem prostě už dál snášet, co si dělal a co děláš i právě teď.“
„To je pěkné! Celou věčnost se ti snažím dostat k tělu a jen co odletím, tak se sebereš a jdeš roztáhnout nohy tomu zelenému ušatému chlapovy!“ vedl si stále svou bez toho, aby bral větší ohled na to, co žena choulící se před ním v lehoučkém přehozu okolo ramen, říká.
Sarek sebou při mužových posledních slovech vnitřně mírně trhl, jak se v jeho mysli vzedmul iracionální vztek. Snadno ho rozehnal díky své letité disciplíně a to dost brzy na to, aby se mu ve tváři nepohl ani jediný sval, to ale neznamenalo, že mu v mysli nezůstala nepříjemná pachuť.
Prudce otevřel oči. Hluk z banketu přehlučel hlasy ze zahrady, na tom už ale nezáleželo, nepotřeboval totiž slyšet víc, aby si byl jist, že musí zasáhnout.
Vystoupil zpoza dveří.
„Jacku prosím tě odejdi!“ žádala muže zrovna Amanda zoufale.
„Myslím, že byste měl uposlechnout přání dámy,“ přidal se na její stranu okamžitě a zároveň se přesunul tak, aby měl za zády i kolem sebe dostatek prostoru v případě, že by došlo na fyzické násilí. Muž byl na první pohled dost opilý na to, aby bezdůvodně útočil.
„Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš, ušatá zrůdo!“ odsekl vztekle, byl ještě opilejší, než se na první pohled zdálo. Sarek nad tím i nad barvitým a útočním popisem jeho soby pozvedl obočí.
„Jasně vidím, že se ke slečně Graysonové nechováte adekvátně jejímu pohlaví a postavení,“ mluvil klidně, bez emocí nebo třeba jen náznaku urážky, přesto to muže popuzovalo.
„Takže s tímhle strojem vážně šoustáš? To sis nemohla pořídit vibrátor?“ obrátil se na Amandu, která při jeho slovech nejdříve zrudla a pak zbledla. Sarek sice nerozuměl polovině z toho, co muž řekl, takové výrazy mu byly naprosto neznámé, ale chápal, že to bude něco urážlivého, když pozemšťanka takhle reagovala.
„Důrazně vás žádám,“ začal znovu, už o něco přísnějším tonem, zároveň pohlédl k otevřeným dveřím, ve kterých se mihlo několik zvědavých tváří, ale nikdo zatím nezakročil. Nevšímavost a schopnost ignorovat cizí krize, přesto zvědavě nakukovat, nebyla zdá se vrozená jen pozemšťanům, ale i jiným rasám ve vesmíru.
„Jdeme!“ přerušil ho Harverd a popadl Amandu surově za předloktí. Ta vydala tichý bolestný povzdech, trochu podobný hlasu pouštních ptáků.
„Tak to stačí.“ Sevřel muži zápěstí v ocelovém stisku, žádný Vulkánec by nikdy nestál opodál, když by bylo ubližováno bezbranné ženě, jako se dělo právě teď. Odtrhl Harverdovu ruku od její paže a přitáhl ho blíž k sobě. Muž byl chvíli vyvedený z míry vulkáncovou silou, bohužel se ale rychle vzchopil k obraně, vytrhl se a vrazil Sarekovi pěstí do čelisti.
Ani to moc nebolelo, pozemšťan neměl ani tak velkou sílu jako vulkánský dorostenec, jenom to lehce štíplo. Hodlal muže znovu požádat, aby odešel, ale Amanda mu jeho mírový přístup naprosto zhatila, když se mezi ně vrhla a několikrát praštila Harverda do prsou.
„Jak se opovažuješ! Vypadni! Vypadni!“ propadla v jakýsi hysterii smíšené s ochranitelským pudem, jak si to Sarek vysvětlil. Každopádně to od ní nebylo zrovna moudré rozhodnutí, protože Harverd si nehodlal od ní nechat nic líbit. Hřbetem ruky jí uhodil do obličeje tak prudce, že jí poslal stranou k zemi. Dopadla do štěrku, který zachrastil pod váhou jejího těla a málem se praštila setrvačností i do druhé tváře o kamenný obrubník zahrádky s květinami.
Tohle byla poslední kapka do poháru Sarekovi trpělivosti, na Vulkánu bylo naprosto nepřípustné se takhle chovat k ženám a to dokonce i v předsurakovské době kdy byli tamní obyvatelé divoši s bojovnou krví.
Jedním úderem dlaně do břicha ho zbavil vzduchu, sevřel zápěstí jeho ruky ve své, stočil ji dozadu a kolenem krátce uhodil do podkolení jamky, takže ho donutil klesnout na zem. Zvrácená ruka mu pak zabránila se pokusit znovu postavit, natož aby se vzmohl k nějaké obraně.
Až bolestné upění klečícího muže přilákalo patřičnou pozornost.
„Co se tu u všech rohatých děje?!“ vykřikl prezident a prodral se malým davem okukujících lidí, který se rychle shromáždil na schodek. Sarek si ani nebyl vědom, kdy se tam objevili, zato se pozastavil nad výběrem prezidentových slov, vzhledem k tomu, že na večírku bylo nejmíň patnáct příslušníku ras, které měli rohy, parohy nebo jiné kostní a keratinové výstupky jak na hlavách, tak na jiných částech těla. Připadalo mu proto použít tohle označení za poněkud nevhodné a fakt, že uvažuje o nevhodnosti, zatímco drží muže u země, mu zase přišel vtipný.
„Napadl mou společnici i mě. Naprosto bezdůvodně a surově. Je pod vlivem alkoholu a evidentně se emocionálně neovládá,“ vysvětlil klidně.
Prezident si ho dlouho prohlížel, jakoby hledal náznak toho, že lže nebo přikrášluje pravdu, přitom mu Sarek poskytl základní informace, krátce také střelil pohledem po Amandě, která se už sebrala ze zemně a teď si tiskla prsty na krvácející ret.
„Jste v pořádku?“ zeptal se jí.
„Jistěže není v pořádku,“ prodrala se davem prezidentova žena, její nápadná kanárková róba a zeleně nabarvené vlasy za ní zavlály jako za nějakým démonem, „Toho muže tady už nikdy nechci vidět,“ ukázala skoro znechuceným gestem na muže, který se stále pod vulkáncovým stiskem kroutil na zemi, „Ať ho někdo vyvede ven.“
„Nemůžu jen tak vyvést syna...,“ začal opatrně prezident, ale nedostal sebemenší šanci.
„Je mi jedno čí je to syn, napadl tohle nebohé dítě, tak za to musí nést následky,“ usmála se mile na Amandu, „Je mi jedno jestli půjde do vězení, nebo na léčení, ale od mého domu už nikdy práh nepřekročí.“
„Dobře, dobře, já to nějak vyřeším,“ zamumlal její manžel, „Bezpečnost!“ přivolal dva muže v uniformách flotyli, kteří prozatím postávali opodál, hodnotili situaci a čekali na příkazy, „Vyveďte ho,“ nařídil a ukázal na klečícího muže.
Sarek ho doslova přeochotně pustil a předal jim do péče.
„Teď prosím dámy, pánové i vy ostatní, naši ctění hosté,“ promluvila prezidentova žena tentokrát přívětivým hlubokým hlasem zkušené hostitelky, „vraťte se prosím dovnitř. Čeká nás dezert a pak krátké houslové představení zakončené operním zpěvem. Zábava pokračuje!“ zatleskala a hnala hosty zase dovnitř.
Sarek zachytil zvláštní pohled andoriánského velvyslance, troufal si tvrdit, že v něm bylo ještě víc zášti a podezřívavosti než obvykle. Pozvedl proti Sarekovi sklenku vína a následoval prezidenta a zbylé hosty dovnitř.
Vulkánec se rozhlédl, chtěl mluvit s Amandou, aby se jí zeptal, co se přesně stalo, kdo byl ten muž a ještě na několik dalších otázek, ale zahládl už jen její mizející záda za rohem keřového bludiště.
„Kde je ta mladá dáma?“ zeptala se hostitelka, „Donesla jsem příruční regenerátor na ten její roztržený ret, když si to nenechá ošetřit, mohla by mít jizvu.“ To jí podle všeho dělalo docela starosti.
„Myslím, že jsem jí viděl jít do zahrady. Půjdu za ní a přivedu jí zpět,“ přislíbil.
„To není nutné. Pokud se nebude chtít zúčastnit, tak nemusí. Tohle je výjimečná situace a lidská etiketa je docela pružná, takže jsem ochotná přimhouřit oči.“
„Lidská možná, ale etiketa ostatních ras je většinou přísnější. Už beztak jsme udělali skandál.“
„Ostatní ať si trhnou,“ pravila rázně, „Stejně vy, Vulkánci jste jedna z mála ras, která je mi sympatická. A co se týče skandálu... inu,“ tajemně se pousmála, „myslím, že najdu způsob, jak tohle ututlat a zabránit, aby se to dostalo do novin. Nebudu asi jediná, kdo si bude chtít zachovat čistý štít.“
„Musím říct, že jste skutečně diplomatická žena,“ sklonil mírně hlavu, „Neuvažovala jste o dráze politika?“
„Zatím ani moc ne, pro teď je politik můj manžel a vypadá daleko líp před kamerou,“ zasmála se, „A teď už běžte za tím ptáčátkem, ať se v našem bludišti dočista neztratí.“
Sarek pozvedl obočí, nechápal, jak by se kdokoliv mohl ztratit v tak primitivním bludišti jaké bylo na zahradě prezidentské rezidence, ale ponechal to bez komentáře a raději se rychlým krokem vydal za Amandou.
„Slečno Graysonová,“ oslovil ženu stojící zády k němu, nad rybníčkem ve středu bludiště.
„Prosím nechte mi trochu soukromí,“ požádala ho vulkánskou frází, která se používala v případě, že chtěl člověk meditovat. Sarek předpokládal, že to není to, oč ho žádá, že jen chce chvilku na uklidnění.
„Jak si přejete,“ řekl, Vulkánci si prostě soukromí cenili nadevše, „jen jsem se přišel přesvědčit, že kromě rtu nejste nijak zraněna a vyřídit vám, že se už nemusíte na večírek vracet.“
„Nemusím?“ překvapeně se otočila, takže mohl na okamžik zahlédnout její modré oči zalité slzami a šedavé skvrny rozteklého líčidla na tvářích, potom hlavu sklonila, „Omlouvám se,“ zamumlala do země.
„Myslím, že to není třeba. Povšiml jsem si, že vás ten muž obtěžoval po celý večer, hodně pil a nakonec vás i napadl. Nebyla to vaše vina, vy jste se chovala příkladně a velmi klidně... povětšinou,“ dodal, aby jí upozornil na ten krátký výbuch vzteku a založil si ruce za zády.
„Za to se teď neomlouvám, protože tuhle omluvu jsem si ještě nepřipravila,“ vysvětlila s náznakem lepší nálady v hlase, „Teď se omlouvám za tohle,“ setřela si z tváří slzy.
„Ach tak,“ obočí mu vystřelilo k ofině, „Za to se zvláště nemusíte omlouvat. Jste člověk, projevy emocí jsou pro váš druh přirozené a já to plně uznávám. V rozmanitosti je krása. Naopak, shledávám spíše urážejícím, když se lidé pokouší napodobovat Vulkánce, aniž by třeba jen něco víc tušili o naší filosofii a našich tradicích.“
„Takových máte ale plnou ambasádu. Pokaždé, když si jdu udělat kávu do kuchyňky, postávají tam se šálky v rukou a tváří se jak na funusu.“ Už zase s úsměvem předvedla člověka držícího šálek a tvářícího se, podle Sarekova, mínění spíše jako opice, ale to ponechal bez komentáře, mnohem víc ho zajímalo co je to ten „funus“.
„Funuse?“ zeptal se trochu zmatený a hledal v paměti, jestli to není synonymum k nějakému obyčejnému slovu, které se moc často nepoužívá.
„Funus je lidoví název pro pohřeb,“ objasnila mu spíše shovívavým tonem. Kdyby k němu takhle mluvil kdokoliv jiný, nejspíš by se ohradil nějakou jízlivou poznámkou, ovšem v jejím případě mu to z neznámého důvodu ani trochu nevadilo. Byla tak přirozená, tak otevřená dokonce víc než ostatní lidé, které znal, tak neustále veselá a to ještě před devíti minutami vypadala, jakoby se měla zhroutit.
„Odkud jste vůbec znala toho muže?“ zeptal se bez rozvážení v prosté touze zjistit, jak mohla žena jako Amanda navázat přátelství, nebo možná víc než to, s někým tak hrubým jako byl Harverd, „Omlouvám se, to byla příliš osobní otázka, samozřejmě na ni neodpovídejte. Já se raději vzdálím, rušil jsem vás už přespříliš,“ snažil se ze situace vycouvat a v duchu si nařídil vnitřní budík tak, aby při další meditaci zůstal ponořen ve vlastní mysli o něco déle. Nechtěl se zas někdy dopustit takovéhle indiskrétnosti.
„Neodcházejte!“ zadržela ho Amanda, „Neurazil jste mě, ani to není moc osobní. Klidně vám to řeknu, pokud vás to zajímá, ale je to nezajímavý příběh o hloupé emocionální lidské ženě.“
Pozvedl obočí a naklonil hlavu na stranu, vyčkával, jestli mu tedy něco poví.
„Prostě, potkala jsem ho před osmi měsíci. Byl hrozně milý, galantní, měl všechno, co bych si mohla přát a já se do něho bláznivě zamilovala,“ povzdechla si a pomalu se vydala cestou na druhou stranu bludiště, dál od domu, Sarek ji následoval, „Poprvé mě uhodil, když jsem se vrátila pozdě od rodičů. Nejdřív to vypadlo, že se nezlobí, ale když jsem se vrátila z koupelny, prohrabával se mi kabelkou. Samozřejmě jsem se ohradila, že na něco takového nemá právo a on mi za to dal facku. Hned se mi začal omlouvat, jak je mu to líto, že nevěděl, co dělá, že se napil a já mu to uvěřila.“
Vzhlédla k Sarekovi jakoby čekala, že se jí vysměje, nebo řekne, že byla hloupá, jenže ten jen mírně svraštil čelo. Pro něho bylo takové chování prostě nepochopitelné, ovšem ale i fakt, že mu Amanda odpustila.
„Kdyby se takto zachoval ke své ženě vulkánský muž, byl by to velký problém.“ Vynechal samozřejmě fakt, že by to byl problém zejména pro něj, protože žena by jistě při jeho dalším pon farr zvolila výzvu a to by znamenalo jeho smrt.
„Jenže tohle není Vulkán,“ připomněla zbytečně, „Podruhé byla ta situace vlastně stejná, zdržela jsem se ve školce, kde jsem tenkrát pracovala, a když jsem se vrátila, rovnou mě zfackoval. I tenkrát jsem mu odpustila, bylo to jako nějaké kouzlo, které mě k němu poutalo. Naposledy pak,“ znovu si povzdechla, „se mnou praštil o skříň, až jsem si zlomila o držadlo jedno žebro a musela do nemocnice. Snažil si mě znovu získat zpět, ale já už jsem nesvolila, ne doopravdy. Jen co mě propustili, utekla jsem k rodičům a k němu už se nevrátila,“ hořce se zasmála, „Určitě si teď myslíte, že jsem malá holka, co se šla schovat k mámě a tátovi, ale já tenkrát neviděla jiné řešení a udat jsem ho nechtěla.“
„Nevidím důvod proč bych si měl něco takového myslet proto, že jste vyhledala pomoc ve svém rodném domě,“ podivil se, „Vulkánci považují za přirozené, že si rodinní příslušníci vzájemně pomáhají nehledě na věk nebo postavení v rodině.“
„Jistě, já vím. Vy si vážíte rodiny troufala bych si říct stejně jako své logiky. Četla jsem o Vulkáncích a Vulkánu všechno, co jen je možné,“ pousmála se.
„Nebylo by to přespříliš troufalé tvrzení,“ podotkl, „Opravdu máte vážný zájem o naší kulturu nebo je to... koníček?“ Sepl ruce před hrudníkem, takže dlouhé rukávy jeho oděvu mu je docela zakryly.
„Ptáte se mě, jestli jsem jako ti šašci na ambasádě?“ přes tvář jí přeběhl stín nespokojenosti, „Nejsem. Zajímá mě vaše kultura vážně a hluboce, chtěla bych jí poznat a právě proto jsem se začala už jako dítě učit Vulkánsky. Měli jsme totiž ve škole rok vulkánského učitele dějin, který mě právě přivedl jak k odhalení mého nadání na jazyky, tak k vulkánštině.“
„Takto jsem to nemyslel,“ bránil se Sarek, „Zajímalo mě to spíše proto, že bychom mohli uzavřít obchod. Vy mě budete učit lidským zvykům, protože ani zdaleka jim nerozumím tak jak bych po roce stráveném na Zemi měl a já vás zase těm našim. Zároveň si vy procvičíte vulkánštinu a já standart. Bude to velmi efektivní a troufám si tvrdit, že i zajímavé.“
Podívala se na něj, měl dojem, že v jejích očích je jistá dávka nedůvěřivosti, kterou ale rychle nahradilo nadšení.
„Dobře, mohly bychom si vyměňovat kulturní informace,“ přikývla a usmála se. Rukama si přejela po pažích a zachvěla se zimou, byla už noc, všechny hvězdy už vyšly, takže bylo už chladno.
„Vrátíme se už dovnitř,“ požádala.
„Jistě, pokud se na to cítíte,“ souhlasil a obrátil se k domu.
„Cítím se skvěle,“ ubezpečila ho.
Vrátili se zpátky na večírek. Hostitelka je přivítala vlídně, zajímala se o Amandin roztržený ret, ovšem několik hostů, vlastně velká část z nich na Sareka vrhala zvláštní, nejčastěji zvědavé pohledy. Oplácel je bez zaváhání s obočím tázavě mírně pozvednutým. Nebyl si vůbec jist, co to všechno má znamenat, ale něco mu nelogicky říkalo, že se jeho život do budoucna již brzy velmi změní.
Poznámka autorky: Jestli to čte někdo jiný kromě Neferet a T. tak prosím vložte komentář. Stačí třeba jen jedno slovo, jen abych věděla že někdo takoví vůbec existuje.