Provázky moci - 6. kapitola
Nebylo možné se Severusovi Snapeovi vyhnou úplně, pořád to byl jeho učitel lektvarů, ale už ho záměrně nevyhledával, aby se ho zeptal na lektvar nebo mu dal svou moc. Nechtěl to řešit, doufaje, že Brumbál si výrazné změny k lepšímu v lektvaristově vzhledu všimne sám a rozhodne, že je načase ukončit léčbu.
A že ta změna byla opravdu zásadní. Vypadalo to, že kromě samotné nemoci získal muž i vitalitu někoho o několik let mladšího, přinejmenším se to dalo usoudit podle toho, že odebíral pomalu dvakrát tolik bodů a vířil chodbami skoro stejně rychle a nepozorovaně jako duchové.
Harrymu bylo pořád stejně mizerně. Cítil výčitky z toho, co se stalo, i když racionálně chápal, že parchant je tu jedině Snape. Bylo mu to ale líto, kdesi uvnitř ho to zranilo, protože mu na jeden okamžik uvěřil a muž ho vzápětí zradil.
°°0°°
Kdosi jím ve spánku třásl ze všech sil, div že ho neshodil z postele. Ospale rozlepil oči, do který se mu vzápětí zarylo mdlé světlo vycházejícího slunce z okna a potom mu výhled zatarasila drobná, ušatá postava. Viděl ji rozmlženě, ale věděl že je to Dobby, protože nikdo jiný, by ho takhle netahal drze z postele.
Natáhl se pro brýle a nasadil si je. Podle světla a toho, že všichni kolem spali poznal, že je nejspíš brzo ráno. Možná tak míň jak hodina po východu slunce.
"Pan Harry Potter musí vstávat," naléhal Dobby polohlasně, jak nechtěl vzbudit ostatní v pokoji, "Pan Harry musí jít na ošetřovnu, protože je tam jeho kamarádka. Je zraněná."
"Hermioně se něco stalo?" strachoval se, automaticky též polohlasně, to už ale stahoval pyžamo a soukal se do trika.
"Ne, ne slečna Hermiona spí ve svém pokoji," zakroutil hlavou, až ušiska zapleskala, "Dobby myslí slečnu Tonksovou."
To nečekal. Kde by se v Bradavicích vzala Tonksová to mu rozum nebral, ale pokud je to ona, je tu dozajista i Remus. To, že nebudou jen přátelé, mu došlo z dopisů, které od vlkodlaka dostával, kde to jejím jménem přímo hemžilo v každé druhé větě a pak se mu dostalo i jasné odpovědi, když se přímo zeptal.
Vyklouzl z postele, nazul si boty a jen tak provizorně stáhl tkaničkami. Pohlédl směrem k posteli, kde se zrovna Ron převalil na druhý bok a s úsměvem se ponořil hluboko do snu. Ještě měli dvě hodiny do vstávání, takže všichni spali. Zaváhal, jestli má svého kamaráda vzbudit, pak se rozhodl ho nechat raději spát, protože by beztak nemohl nic udělat a co si budeme povídat, na Remusovi a Tonksové mu nezáleželo tolik, jako Harrymu, takže by jen postával v koutě a tvářil se, jako že ho to děsně zajímá.
"Jdeme, Dobby," zavolal na skřítka a vyběhl ze dveří.
Cestu na ošetřovnu stihl v rekordním čase, taky už přesně věděl, kde se nachází, protože se v ní ocital až příliš často. Pomalu prošel čekárnou až ke dveřím, když z nich vyšel Brumbál a spočinul na něm tázavým zrakem.
"Co tady děláš?" zeptal se zároveň i přísně.
"Dobby," pohlédl na skřítka, který přešlapoval po jeho boku, "mě vzbudil a tvrdil, že je tu Tonksová na ošetřovně. Prý je zraněná. Dostali ji Smrtijedi?" ptal se hned, rovnou.
"Dobby, jistě, to jsem si mohl myslet," vyměnil si se skřítkem dlouhý pohled, kterému mladík příliš nerozuměl, "Slečna Tonksová se neutkala se Smrtijedy, stalo se jí v noci něco jiného. Pokud chceš, chlapče, pak můžeš jít dovnitř. Obávám se, že Lupin bude potřeboval ještě pár desítek slov ujištění, že to není jeho vina, než se trochu uklidní."
Nechápal ředitelova slova, jen byl rád, že má povolení vstoupit. Vešel pomalu dovnitř a okamžitě uslyšel pláč, vzlykavý a hlasitý, ozývající za zástěnou zpoza které se zrovna vynořila Poppy nesoucí nádobu s krvavou vodou a krví zrůžovělým hadrem. Vzlyky nepocházely od Tonksové, to si byl naprosto jist.
"Není to tvá vina," uslyšel hlas mladé ženy, "Prosím, Remusi, už nebreč, můžu za to jenom já. Neměla jsem tam chodit."
Remus Lupin brečel? Co se mohlo stát tak strašného, že to dovedlo k slzám někoho tak silného a klidného, jako byl Lupin. Muselo to být jistě něco naprosto hrozivého.
Obešel zástěnu, krátce utkvěl pohledem na Snapeovi, která s rukama zkříženýma stál v rohu. Muž mu pohled vrátil, jeho oči se černě leskly a jeho výraz byl pohrdavý. Vrátil mu ho zlým zamračením, až pak stočil svou pozornost k posteli.
Tonksová, trochu bledá ve tváři a s vlasy modrými jako pomněnky, ležela na posteli. Její pravé noha byla obvázaná krví prosakujícím obvazem, ale jinak vypadala docela zdravě, rozhodně ne tak, aby se kvůli tomu muselo brečet. Zato Remus vypadal příšerně.
Klečel u postele, hlavu měl na ženině břiše, svíral jí rukama kolem těla a hlasitě vzlykal. Doslova se zajíkal, až to vypadalo že má hysterický záchvat. Pleť měl popelavě šedou, vlasy zplihlé a celkově budil dojem člověka, co prožil něco otřesného.
Žena na lůžku se probírala jeho vlasy, tiskla mu do nich polibky a klidnila ho jako malé dítě. Teď zrovna mu něco šeptala do ucha tak potichu, že se to nedalo zaslechnout.
"Co se stalo?" zeptal se polohlasně, vlastně spíš Snapea, než dvojice na posteli, přesto se k němu modrovláska krátce obrátila, než zase přenesla svou pozornost na muže ve svém náručí. Lupin nereagoval vůbec.
"Nic," odsekl, "Jen se Tonksová diví, že ji její milovaný, vzteklý pes konečně pokousal. Jaké překvapení," doslova potěšeně vrněl.
"Ty jeden...!" zavrčel Lupin, odhalil zuby, jako skutečný vlk a vrhl se směrem k Snapeovi, který ucouvl o dva kroky dozadu. Harry nikdy neviděl jinak nepřirozeně klidného vlkodlaka takhle zuřit, zejména když ani nebyl ve své zvířecí podobě.
"Remusi, ne!" zarazila ho Tonksová jak svým hlasem, tak i tím, že mu pevně sevřela ramena a prakticky ho strhla k sobě do postele, "On ti za to nestojí. Litoval bys, má lásko, prostě to nech být," domlouvala mu naléhavým hlasem.
"Nyní já...," zarazil se, protože až teď si podle všeho všiml mladíka, který do místnosti přibyl, "Harry? Co ty tu děláš?"
"Před chvilkou přišel," odpověděla mu žena místo Harryho.
"Co se stalo?" zopakoval svůj dotaz trpělivě, když se mu zatím nedostalo řádné odpovědi.
"Och, Harry. To nejstrašnější, co se jen mohlo stát," zavzlykl Lupin a znovu klesl na kolena u postele, "Je to má vina. Jenom má vina. Nejsem pro tebe dost dobrý a teď jsem tě navždy odsoudil k utrpení. Jak jen jsem mohl?!"
"Oh lásko, prosím... ššš!" klidnila ho opět, ruku znovu vnořila do jeho vlasů, "Nevzal si dnes v noci lektvar a já vešla do jeho pokoje dřív, než vyšlo slunce. Moje hůlka nebyla dost rychlá, já nebyla dost rychlá... nechtěla jsem Remusovi ublížit a on... Kousl mě, Harry. Nebyla to jeho vina, já vím, že ne. Nechtěl to udělat, byl mimo sebe, to já neměla do jeho pokoje chodit dřív, než se rozední. Kolikrát jen mi to opakoval, jenže já byla tak nedočkavá ho vidět a postarat se o něj," i její hlas se vytratil, načež sklonila tvář do slámových vlasů muže ve své náruči.
"Ona se teď stane...," nedokázal to dokončit. Cítil vinu za Nynfadořino utrpění společně s Remusem, ať by se to komukoliv mohlo zdát bizardní. Jeho přátelé trpěli, pak bylo pro Harryho logické, že bude trpět s nimi.
"Ne, nestane, ona už vlkodlakem je," připojil se do debaty Brumbál, který se náhle zjevil po Harryho boku, až ho tím bezmála vyděsil, "Vlkodlačí nákaza se rozšíří po magickém jádře za míň jak půl hodinu. Neexistuje kouzlo ani lektvar, který by to dokázal zvrátit nebo zastavit. Už nyní, pokud by se provedla diagnostická kouzla, by každý lékouzelník považoval slečnu Tonksovou za vlkodlačici. Nemůžeme bohužel nic dělat, jen ošetřit její kousnutí."
Přestal ředitele poslouchat přesně v okamžik, kdy řekl, že neexistuje lék. Věděl že lék existuje a také, kdo ho má v držení. A vzhledem k tomu, že Remus na Snapea právě nemířil jiskřící hůlkou, věděl taky, že o lektvaru nikdo kromě něho samého a staršího kouzelníka neví.
Obrátil k němu svou plnou pozornost. Vložil všechnu zlost, kterou náhle cítil do toho pohledu, takže kdyby to bylo možné, už by měl lektvarista v hrudi obrovskou vypálenou díru.
Muž mu pohled oplácel neméně vztekle, rty se mu křivily, až odhalovaly křivé, žluté zuby. Vypadal stejně divoce jako před chvílí Remus, přeci jen to dokázal o něco víc skrývat. Jen zkušené oko, které už za ty roky on měl, dokázalo odhalit. jak moc to v lebce pod mastnými vlasy vře.
"Tady už mě není třeba. Na kousnutí po vlkodlakovi stejně není lektvar, který ho okamžitě vyléčí. Musí se zacelit samo," řekl v jasné snaze z místnosti zmizet dřív, než se Harry rozhodně nedodržet slib a promluvit o lektvaru.
Protáhl se kolem mladíka, který se mu pokoušel nenápadně zatarasit cestu, jako kdyby byl štěnice protahující se pod prostěradlem a zmizel ve dveřích rychleji, než Uršula do záchodu, když po ní prváci házejí bouchací kuličky.
"Já musím jít. Omlouvám se," zamumlal omluvu směrem k páru, který se vzájemně objímal na posteli. Stejně ho ty dva nejspíš neslyšeli, ani nezaznamenali že by odešel z místnosti. Jediná co cítil byl upřený pohled ředitelových modrých očí v zádech, který pálil a skoro ho donutil se obrátit a říct všechno o Snapeově lektvaru.
Vyběhl ven a rozeběhl se za cípem černého pláště, který zmizel za rohem chodby. Dostihl lektvaristu, drapl ho za ruku a nekompromisně obrátil k sobě čelem. Muž se mu okamžitě se zlobným, skoro kočičím zasyčením, vytrhl.
"Jak se opovažujete, Pottere! Strhávám Nebelvíru dvacet bodů."
"Strhni si jich klidně dvěstě, mě je to úplně u zadku," odsekl, skutečně lhostejný k nějakému hloupému školnímu poháru, "Jak můžeš být takový parchant? Nemáš v sobě ani špetku citu? Viděl si, že to Remuse dokonale zničilo," bez rozpaků mu začal strkat ve vzteku do hrudi, "a Tonksová teď bude taky každý úplněk trpět. A ty máš lék, kterým by si jí mohl pomoct, jenže ty chceš jenom slávu. Nic jiného tě nezajímá. Nemáš srdce!" Snažil se nekřičet, aby na sebe neupozornil duchy nebo ředitele, který je jistě mohl slyšet až na ošetřovnu.
"Zato ty máš v sobě citu na rozdávání, klidně i takovým, jako jsem já. Ne, počkat," trochu se sklonil, až byl jen pár centimetrů od Harryho obličeje, "Ty nerozdáváš své láskou překypující srdce, ale své sladké, měkké tělíčko. Jako děvka a pak ještě za to chceš zaplatit. Chceš můj lektvar."
Nerozmýšlel se vůbec dlouho, to prostě nebylo u něho zvykem, rozpřáhl se a udeřil pěstí do mužova obličeje. Tedy skoro, protože lektvaristova ruka se pohnula, jako když had útočí na svou kořist. Dlouhé prsty se mu sevřely kolem zápěstí, čímže jeho ruku zastavily.
Ani nevěděl jak, ale okamžik na to byl přitištěný obličejem ke zdi s paží skroucenou na zádech. Severus se k němu zezadu tiskl celým tělem, ruku mu ohýbal skoro až k bolesti a zároveň mu zarýval prsty do boku. U ucha cítil jeho dech, horký a vonící po mátě, tak intenzivně, až to bylo nepříjemné.
"Už nikdy se mě nepokoušej praštit!" zasyčel mu do ucha nebezpečně tichým hlasem, "Není to má věc, že ta malá holka, tak dlouho šoustala s vlkodlakem, až se jí to vymstilo."
"Parchante!" zasípěl, hrudník měl nepříjemně stištěn mezi zdí a mužovým tělem. Nepokoušel se příliš bránit, věděl, že z takového sevření se jen tak nedostane. Nebyl v něm rozhodně poprvé, protože jeho bratranec byl sice tupý, ale dobrý rváč.
"Jak nápaditá urážka, můj drahý," zašeptal mu do ucha, aby jím vzápětí smýkl a praštil na podlahu, "Než začneš rozdávat rány, tak se alespoň nauč, jak se to dělá." Přehodil si plášť přes rameno a za jeho zavíření zmizel v chodbě.
Harryho ho jen, v sedě na bolavém zadku, nevraživě pozoroval, jak odchází. Toužil vytáhnout hůlku, vrhnout do těch zad hnusnou kletbu, jen aby si ulevil od frustrace kterou cítil. Dotek ruky, který mu zabránila rozbít lektvaristovi obličej, byl mrazivý a jiskřivý, jako tenkrát v noci. Stejně tak intenzivně pociťoval i to, jak se k němu muž tiskl. Styděl se za touhu, která mu říkala, aby se obrátil a Severuse objal kolem krku. Zase se k němu přitiskl, prosíc o trochu tepla fialového plamene a lektvar, který by mohl pomoct Tonksové.
Cítil se mizerně.
Pomalu vstal ze země, naražené kostrč bolela, stejně jako natažené svaly v ruce. Nevšímal si toho, jen se šouravě vrátil na ošetřovnu, kde se situace vůbec nezměnila. Remus sice už nebrečel, ale s hlavou v tištěnou v peřinách Nynfadořina klína mohl dost těžko normálně komunikovat. Ředitel stál prostě nad postelí a ty dva pozoroval starostlivým pohledem, který na okamžik obránil na Harryho, když vešel do místnosti.
Posadil se na vedlejší postel, kde zůstal potichu, nerušíc scénu, kterou mohl pozorovat.
°°0°°
Třískl za sebou dveřmi div že nově přivrtaná polička na přestavěné zdi nespadla zase dolů. Jak se mohl ten malý spratek dožadovat, aby vydal svůj vzácný lektvar. Dokonce už podruhé. On si snad opravdu myslel, že trochu honění v posteli znamená něco vážného, nedej bože dokonce vztah.
Severus už si byl jist, že o vztah z Potterem nestojí, i když tu byly okamžiky, kdy ho to napadlo. Proč by taky měl stát, když to znamenalo že by měl po svém boku Brumbála v bleděmodrém. Ano, nic jiného Potter nebyl, než idealistický hlupák.
"Temnota nekonečné propasti aby ho pohltila!" zavrčel a třískl do stolu, až o sebe zacinkaly jeho zbrusu nové ampulky, "Proč mi musí Potterové věčně otravovat život? Vzpomínky na jednoho se zbavím a druhý mi hned vleze do postele."
Padl na židli, prohrábl si vlasy, které jakoby za posledních půl hodinu zplihly skoro jak namočené vodou. Nemohl se přeci vzdát svého lektvaru jen proto, že ho o to požádal Harry. Byl to nesmysl, to racionálně věděl, jenže v jeho nitru se objevilo cosi, co ho nabádalo, aby splnil, co si zelenooký mladík přeje, jedno jak je to hloupé. Vždyť to bylo přeci právě Harry, který tak ochotně a bez váhání dal Severusovi svou moc.
To něco znamenalo i pro muže tvrdého a zahořklého jako byl on. Muselo to přeci něco znamenat, jinak by právě nevytáhl lahvičku vzácného lektvaru, který po dnešní noci získal jiskrně stříbrnou baru, a neuvažoval by o tom, že ji dá Nynfadoře Tonksové.
Sevřel lahvičku v dlani, pevně, jak si ji chtěl přivlastnit, přesto však vstal a vydal se ke dveřím.
Když kráčel chodbou zpět na ošetřovnu a vešel dovnitř, tak moc dobře věděl, že si právě naprosto zruinoval kariéru a že už nebude mít další příležitost k tomu v něčem vyniknout. Přesto přezevšechno stanul u postele, pod pohledy všech v místnosti.
Harryho pohled byl nepřátelský, přesto podivně nadějný. Lupinův jen zmatený, možná ani pořádně přes zarudlé oči neviděl, co se kolem děje. Tonksová se tvářila jako mučený, který se snaží nedat znát bolest a strach. Poppy nesouhlasila jasně s tím, že tu všichni jsou.
A Brumbál? Jeho pohled byl jako vždy vědoucí, jakoby už měl dávno jistotu, co za lektvar Severus skrývá v ampulce stištěné v pěsti. Jakoby věděl, jak k němu přišel a kdo do toho ještě byl zapletený. Kdo ví, možná to i věděl, protože jak známo v Bradavicích se nedělo nic, o čem by jejich ředitel nevěděl.
"Dokážu ji vyléčit," pronesl ty slova s jasnou neochotou, "Dokážu ji zbavit prokletí, ale jenom ji. Ty Lupine, zůstaneš dál vlkodlakem."
"Co to zase plácáš, Snape?" zeptal se podrážděně Remus, "Neexistuje lék na vlkodlačí nemoc. Nemůžeš pomoct Nynfadoře ani mně."
"Jak málo toho víš o vlastním prokletí, vlkodlaku," řekl opovržlivě, jako vždy znechucen něčí neznalostí, "Lektvar který vyléčí vlkodlačí prokletí existuje už velmi dlouho, jen ho doposud nikdo nedokázal namíchat. Až na mne." Zvedl ruku a rozevřel ji, ukazujíc všem dokonale stříbrný lektvar, který občas probleskl drobný plamínkem. Doslova zářil v jeho dlani, jako pravzácný drahokam. Pro Severuse jím skutečně byl, pokladem, který mu měl zaručit věčný život.
"Arazirův lektvar, nemožné a přesto...," se zaujetím přistoupil starý ředitel až k Severusovi, nahlédl do jeho dlaně, "se to zdá pravdivé. Dokázal jsi, co doposud nesvedl nikdo, kromě samotného tvůrce lektvaru."
"Jistěže jsem to dokázal," povýšeně se usmál, "Copak nevíš, Albusi, že já dokážu vše, co si umanu?"
"Ach drahý Severusi, já přeci o tvém lektvarovém umění nikdy nepochyboval," usmál se povzbudivě, i když zase tak, jakoby věděl víc, než zřejmé z jeho slov, "Jen jsem si myslel, že nemáš k něčemu takovému, dostatek sil," těkl pohledem k překvapivě mlčícímu Harrymu, který jen upíral nevěřící a zároveň vděčný pohled na Severuse. Jeho intenzita se rovnala té Brumbálově, ale kupodivu se dostávala lektvaristovi pod kůži ještě jistěji a horečněji, než pohled modrých očí, které dokonce dokázaly číst myšlenky.
"Nebyl jsem na to sám, připouštím," neochotně přiznal, "Potter mi dodal ingredienci, kterou jsem nezbytně potřeboval k dokončení lektvaru. Přesto existuje jen tato jediná dávka, žádná jiná už není a," pohlédl na Harryho, jen krátce, "pravděpodobně už ani nebude."
"Jakou ingredienci?" obrátil se Lupin na doposud mlčícího Harryho, "Co si mu dal?" Zjevně se mu nelíbilo, že by mladík měl cokoliv se Severusem společného. Dnes se tomu postoji ani nedivil, protože vlkodlak byl podle všeho za hranicí svých duševních sil, takže maska zdánlivé laskavosti a kajícnosti spadla a roztříštila se na prach.
"Já jsem," tázavě pohlédl na ředitele a pak na samotného Severuse, který mu pohled oplatil, "dal profesoru Snapeovi trochu své magie, díky které mohl lektvar dokončit. Nic, co by mi mohlo ublížit."
Divil se, že ho mladík kryje a nepřizná rovnou, že ho vysál skoro na dno a ve své podstatě zbytečně. Na druhou stranu i chápal, že některé události vedoucí ke stvoření lektvaru nejsou něco, o čem by se dalo mluvit veřejně.
"Vysával si Harryho moc, jen proto, aby si mohl stvořit lektvar, který beztak nebude fungovat?" zavrčel na Severuse, "Jsi vážně slizký bastard, všichni kdo to o tobě říkají, mají naprosto pravdu. Zneužívat dítě ke svým pokusům..."
"Remusi, prosím," přerušil ho Harry, "On mi nic neudělal. Nezneužil mě, ani mi neublížil. A ten lektvar zaručeně funguje, je to tak, pane řediteli?" obrátil se pro pomoc na Brumbála, který se prohraboval ve vousech.
"Ano, ten lektvar funguje. Sám jsem ho vařil, tak to musím vědět jistě," odpověděl za starého kouzelníka, popuzen tím, že všichni hledají podporu pro lektvar u někoho, kdo se o jeho uvaření ani nepokusil. To Severus byl přeci mistrný lektvarista, takže on si měl být jist, že lektvar funguje. Jemu měli věřit.
"Severus a Harry mají pravdu," přikývl Brumbál, "Arazinův lektvar funguje naprosto spolehlivě. Historie to dokazuje a my to dokážeme také, pokud slečna Tonksová bude ochotná to zkusit."
"Nebudu z ní dělat pokusného králíka pro Snapeovy lektvary. Copak už netrpí mou vinou dost? Já to nedovolím!" Postavil se mezi všechny v okolí a Nynfadoru, který po celou dobu mlčky seděla v posteli ve tváři výraz, jasně říkající, že se zamýšlí nad svým osudem.
"Chci ten lektvar vyzkoušet," ozvala se klidně, vlastně spíš s Blackovskou chladností, kterou zdědila po své matce a jen zřídkakdy vyplula na povrch, "Je vím, Remusi, že je to nebezpečné, ale musím to zkusit. Já.... omlouvám se, ale nedovedu si představit, že budu žít jako vlkodlak. Měla bych, protože... já tě miluji, jenže...," poprvé se jí do očí prodrali slzy.
"Ach, to nevadí," přisedl zpátky na postel, "Já se na tebe přeci nezlobím za to, že chceš být jen obyčejný čaroděj. Máš na to právo a nemusíš se omlouvat." Sklonil se k ní, načež se jejich rty spojily v polibku.
Pozoroval to s nechutí hraničící s pocitem na zvracení. Zpochybňovali jeho schopnosti, nadávali mu a pak ještě musel vyslechnout hromadu keců plných viny a odpuštění. Vrcholem bylo, že musel pozorovat ty dva, jak se vzájemně olizují. Všeobecně mu vadilo vidět líbající se dvojici, když to navíc byli tihle dva, tak ho to rozčilovala dvojnásob.
Jediné, co ho dnes potěšilo, i když si to nechtěl přiznat, bylo Harryho drobné zastání, které podivně zahřálo u srdce. Odvrátil pohled od líbající se dvojice a spojil ho z pohledem zelených očí, která se na něj celou dobu upíraly, jako když se oči štěněte zaměřují na pána. Vděčnost v nich byla tak hluboká, že by se nedala slovy vyjádřit. Ani by se na ni nedalo slovy odpovědět, i kdyby Severus uměl dávat něco takového najevo. Nevěděl, co si počít, tak se zamračil a rozhodl vpadnout do toho láskyplného okamžiku na posteli.
"Až si přestanete vyměňovat mikroby v ústech, tak bychom snad mohl začít s léčením. Moje nabídka, že Tonksové věnuji tento jedinečný lektvar, je časově omezená," s potěšením shledal, že se ti dva od sebe odlepili, "Nemám nejmenší zdání, co se bude po vypití lektvaru přesně dít. Ani nevím, jestli se nedostane do interakce s čímkoliv, co má Tonksová v těle. Dost dobře, jako každý jedinečný lektvar, to může být jen rychlá, možná také pomalá, smrt v lahvičce," odzátkoval flakonek a přestoupil k posteli, "Vypít a pak se uvidí."
Zahodil možnost předvést účinky lektvaru před komisí, která by je zhodnotila a udělila by mu ocenění, přesto se na jeho vliv na Tonksovou těšil, jako malé dítě na Vánoce. Uznání se mu nedostane, ale moci to alespoň vidět bylo také vyjímečné.
Modrovlasá žena zaváhala okamžik, během kterého sevřela Remusovu ruku v gestu téměř rozloučení, a pak do sebe lektvar obrátila. Podle výrazu neměl lektvar moc dobrou chuť, jenže dokonce ani Severus neznal lektvar, který by chutnal po jahodách. Účelem lektvarů nebylo chutnat, ale léčit, otravovat nebo měnit, dalo se dosáhnout nanejvýš tak žádné chuti.
"Myslím, že to nijak neúčinkuje. Necítím, že by... ach!" její slova zanikla ve výkřiku, který se jí prodral přes rty. Tělo se jí napnulo v prudké křeči, která vyvracela její končetiny. Oči vzplanuli sírově žlutou, jak se začali měnit. Tesáky se prorvaly jejími dásněmi ven tak rychle, že jí u pusy zabublala krev.
Měnila se, právě teď, jedno, že bylo slunce na obloze a úplněk pominul.
Nikdo nemusel nic říkat, jen Remus vykřikl její jméno a vrhl se k ní na postel, kde se jí pokusil udržet, zatím co sebou zmítala. Od Poppy se ozval výkřik skutečného strachu, protože ač lékkouzelnice, ještě nikdy proměnu v přímém přenosu neviděla.
Severus a ředitel ano.
Stejně tak ji viděl Harry, což mu dodalo hloupou jistotu, že ví, o co jde a že může muži nějak pomoct Tonksovou udržet na posteli. Nebo třeba zabránit proměně tím, že na ní mluví, stejně jako Lupin.
"Utíkejte!" nakázal Brumbál, výjimečně snad ochoten přiznat, že vlkodlaci jsou nebezpeční. Poppy uposlechla víc jak zdráhavě, jak jí instinkt léčitelky velel vrhnout se na pomoc bolestmi trpící a křičící ženě, která sebou na posteli házela doslova v záchvatu. Rozum ale pro ni byl přednější, když v dalším okamžiku vyběhla ven z ošetřovny.
Zato Harry se ani v nejmenším neměl k tomu, útéct z dosahu vlkodlačice, která se právě probouzela v Tonksové. Dál se jí pokoušel utišit, jako naprostý pošetilý hlupák. Severus neváhal, ani se ke dveřím skýtajícím záchranu před běsnícím vlkodlakem nepodíval, jen se vrhl k mladíkovi.
"Jdeme, Harry," zavrčel, konkurujíc vlkodlačici, a doslova ho oderval od postele, tak prudce až ho poslal k zemi.
"Né!" vykřikl Potter v protestu a ve stejným okamžik se stalo několik věcí. První byla, že Lupin byl sražen na zem obrovskou tlapou, Severus se při zvuku jeho výkřiku obrátil, ale jen proto, aby pohlédl do sírových vlčích očí a ovanul ho horký dech zvěstující smrt.
Vlkodlačice se odrazila pružně od postele a vrhla se přímo na něj, zatím co on jen jako pitomec stál neschopný vytáhnout hůlku. Naštěstí tu byl Brumbál, který vrhl proti vlkodlačici kouzlo. Snad nebyl dost rychlý, nebo to byla vlna jako magie, co poslalo lektvaristu proti zdi. Byl si ale jist, že ucítil náraz teplého, chlupatého těla.
Zeď ho uhodila do zad, jak se o ní doslova rozplácl jako moucha o sklo, a padl na zem. Bolest v boku, která se s prudkostí ozvala v okamžiku, kdy se pokoušel vstát, ho informovala, že má zlámané žebra. Nebylo to ani zdaleka poprvé, takže si tím byl naprosto jist. Tu štiplavou bolest, ne nepodobnou tomu, že mu někdo skrz hrudník ven prorvává nůž, poznával víc jak dobře.
Jeho pokus se pořádně postavit se neshledal s úspěchem, jen ho donutil začít se dávit. Cítil v puse krev, bublající v rudou pěnu, kterou vyplivl na mramorovou podlahu. Jedno z žeber mu muselo protrhnout plíci.
"Severusi!" Výkřik ho donutil zvednout pořádně alespoň hlavu. Harry se k němu vrhl přes místnost, nedbaje toho, že se vlkodlačice z prvního zásahu vzpamatovala a chystala se na další útok, opět na Severuse. Vycítila v něm slabou, zraněnou kořist, kterou snadno dorazí.
Pokusil se přes krev v puse zařvat na mladíka něco v tom smyslu, že je naprostý idiot a aby utíkal, jenže to nedokázal. Navíc by to bylo marné. Harry k němu padl na zem, sevřel ho pevně kolem ramen a pa se ho pokusil zvednout ze země, aby ho dostal pryč.
Vlčice se znovu odrazila ke skoku, mladík se nad Severusem nahnul, aby ho chránil s naprostou přirozeností někoho, kdo to dělá už potisící v životě a pořád ještě žije. Cítil na tváři mladíkův dech, dokonale klidný, jakoby na ně právě neútočila jedna z nejhorších šelem kouzelnického světa. Severus sám se vnitřně třásl strachy o vlastní život, přesto dokázal v pár vteřinách ocenit a obdivovat mladíkův klid.
Vlkodlačice s tupím žuchnutím, doprovázený zaúpěním, dopadla na zem přímo uprostřed skoku. Zmítala se na zemi, neschopná se pohnout víc, než naprázdno hrabat do boku tlapami a žalostně výt.
Brumbál se snad jako jediný za celou dobu nehnul z místa ani o jediný centimetr, nehýbal se ani teď. Stál, ruku mírně pozvednutou, prsty namířené na vlkodlačici, a vypadal naprosto poklidně, jakoby to, co dělá bylo dětskou hrou, a vůbec nedržel prakticky v ruce krvelačného tvora.
Lupin se konečně vyhrabal zpoza postele, kam dopadl, pocuchané ve vlasech a se šrámem od drápů na tváři. Harry se trochu narovnal, ale nesundal ruku z lektvaristových zad, jak ho neustále chránil. A Severus vyplivl na zem další dávku krve z plic. Hodně rychle bude potřebovat pomoc, než se tu udusí vlastní krví, která už mu naplňovala plíce a hrudník.
"Nynfadoro," zašeptal Remus, skoro udělal krok a prudce uskočil stranou.
Za úpění ještě strašlivějšího, než jaké vlkodlačice vydávala, když jí srazila magie na zem, celé její kožich vzplanul fialový plamenem. Probleskala v něm rudá, stříbrné a zlatá. Oheň vytryskl vysoko až ke stropu, který olízl,ale neožehnul.
V prvním okamžiku ho napadlo, že je to Brumbálova vina, jenže ten dal ruku dolů a ustoupil o krok dozadu, překvapení jako všichni ostatní. Ne, on to nebyl, musel to tedy být lektvar.
Plamen se pozvolna zmenšoval, společně s tím přecházelo vlčí kničení v lidský křik a pak nářek, který se úplně ztratil. Poslední plameny skomíravě mihotaly na několika málo kouscích nahého ženského těla, které leželo na zemi a cukalo sebou, jak se Nynfadora stále nemohla pořádně pohnout, ale pokoušela se zbavit bolesti.
Poslední co viděl, než ho objala temnota, byl Lupin, který si přitáhl hlavu své milované na klín. Lektvarista se neubránil pohrdeném úsměvu, než mu svět zčernal.
°°0°°
Znovu ho viděl na ošetřovně zraněného a v bezvědomí. Tentokrát se ho to dotýkalo víc, než předtím, i když nahlas by si to nepřiznal. Poppy tvrdila, že jeho zranění nejsou vážná a do druhého dne bude zase v pořádku, jenže bude lepší držet ho pod uspávacím lektvarem, protože prý rád utíká z ošetřovny.
Harrymu to ani nepřišlo divné, přesně hádal, že lektvarista bude něco takového dělat. Při jeho snaze přesvědčit okolí, že nikdy nepotřebuje pomoc, ani kdyby si nesl vlastní vnitřnosti v sáčku, by se tomu nedivil nikdo.
Netroufl si k němu na postel sednout, ale položil ruku na její kovový sloupek. Sledoval muže, jak se mu pravidelně zvedá ovázaný hrudník a jak se ze sna mračí, skoro jako tisíc čertů najednou. Kdyby neměl obvaz přes hruď a nebyl mimo sebe, tak vypadala vlastně zdravě, vzhledem k tomu, jakého si ho Harry pamatoval. Asi by se nedalo říct, že se mu vrátila červeň do tváří, protože ji tam nikdy neměl, přesto nebudil momentálně odpudivý dojem, jako člověk nemocný morem a cholerou.
"Vypadá skvěle, že chlapče?" oslovil ho Brumbál spokojeným hlasem, "Doufal jsem, že spojení s tebou napraví víc, než jen jeho nemoc."
Harry se na ředitele zamračil. Starý kouzelník měl na tváři jeden z těch výrazů, který už si dávno zařadil do škatulky s názvem 'Povedl se mi skvělý plán'.
"Nechápu," připustil.
"Tvoje magie měla na něj všeobecně dobrý vliv a nejen ona," pokýval hlavou, "I tvoje vlastní blízkost, to že tě mohl poznat, myslím, že mu to prospělo. Vlastně jsem si tím jist, protože Severus Snape, kterého jsem letos v září přivítal zpátky v Bradavicích by Nynfadoře tak vzácný lektvar nedal. Ten by ji nechal být do konce života vlkodlakem."
Bezděky si vzpomněl na jejich rozhovor na chodbě, který musel být momentem, co donutil lektvaristu přinést lék na ošetřovnu. Všechen ten hněv, který přešel v něco dobrého. Otázal se sám sebe, jestli je opravdu odpovědný za nějakou mužovu proměnu a pokud ano, jaký to má význam do budoucna.
"Tobě to taky prospělo," usoudil hned vzápětí Brumbál, "Pochopil jsi, že Severus není vlastně špatný člověk, jen je trochu odtržený od všech kolem sebe. Potřebuje, aby ho někdo připoutal k normálnímu životu. Ujmeš se toho úkolu?" položil mu krátce, s úsměvem, ruku na rameno, než ho opustil bez toho, aby čekal na odpověď. Stejně ji zřejmě nechtěl znát, protože to nebyla otázka jako otázka, ale otázka, na kterou si měl Harry odpovědět sám.
Zamračil se a dál sledoval spícího muže. Neodhadl, jak dlouho tam byl, přičemž si muže jen prohlížel a hledal něco, co vlastně nevěděl co. Nakonec se jeho rty zvedly v úsměvu, když si uvědomil, že lektvarista vlastně vůbec není špatný a že ho má opravdu rád.
Nevěděl sám, jak k takovému rozhodnutí a zjištění dospěl, věděl jen, že má Severus Snape svou vnitřní krásu, kterou je jen třeba objevit.
°°0°°
Kdyby tušil, že se na něj bude Brumbál usmívat tak, jak se právě usmíval, tak by nechal Tonksovou vlkodlačicí do konce života. Vážně nevěděl, co bylo horší, jestli plíce rozervané žebrem, usmívající se ředitel nebo Lupin, který ho navštívil, aby mu poděkoval a pak ho objal, jedno jak moc se tomu Severus bránil. Tohle všechno by si odpustil, zato by uvítal návštěvu jednoho mladého muže, která ale nepřicházela.
Bylo to už týden, co ho Harry chránil na ošetřovně a přesto se za ním nezastavil, aby si spolu promluvili. Čekal že bude jeden z prvních, kdo vtrhnou do jeho soukromí a budou děkovat, tak jak to udělal Lupin. To se nestalo a Severus to cítil jako křivdu kdesi u srdce.
Jak viděl mladíka, chránícího ho vlastní tělem a životem, tak pochopil, že to je něco, po čem už dlouho toužil. Někdo, kdo má o něj skutečný zájem. Ne o jeho lektvary, jeho schopnosti Smrtijeda nebo zvěda. Prostě jen o něj, o to, aby jeho existence pokračovala.
Potřásl hlavou a přesunul pozornost na Brumbála, který k němu mluvil již delší dobu a on ho jen neposlouchal.
"... a lituji toho, že se ti nedostalo patřičného ocenění za ten lektvar. Opravdu by sis ho zasloužil. Máš právo, na to být zapsán jako jediný člověk který dokázal vyléčit lykatropii, merlinžel ale nemůžeme přiznat, že k tomu vůbec došlo. I kdybychom mohli, pak nejsou pro to důkazy a obávám se že ani moje slovo by ministerstvu nestačilo. Musí tě proto jen těšit a hřát skutečnost, že Nynfadora je docela zdravá a dle Poppy rozhodně nehrozí recidiva jejího stavu."
"Děkuji, pane řediteli," zamumlala automaticky mrzutě, přestože ho mužova slova těšila. Každý je rád, když ho někdo potřebuje a oceňuje, Severus také.
"Je tu ještě jeden problém k řešení," složil si ruce na stole, "Jak vidím, tvé nemoc je zcela vyléčená, nejen ona, "dodal podivnou narážku, které Severus nerozuměl ani po jejím významu nepátral, "Tvoje magické spojení s Harry už není potřeba, takže bychom ho měli přerušit, jen co si s chlapcem promluvím. Viděl bych to na sobotu, pokud souhlasíš?"
"Souhlasím," odpověděl automaticky, jen se snažil, aby se mu do hlasu nevkradlo bodnutí lítosti u srdce. Ano, napadlo ho pokusit se zopakovat podmínky, kdy vytvořil lektvar – se vším všudy – a pokus udělat znovu, to však nebyl jediný a hlavní důvod proč litoval, že už propojení nebude existovat. Celou dobu ho cítil, jen ho využíval a vysával, až v posledních dnech, kdy už ho vůbec nepotřeboval, si uvědomil, že je prostě jen příjemné. Teplé a jiskřící kdesi uvnitř, zároveň uklidňující. Kdyby to záleželo jen na jeho pošetilosti, pak by chtěl aby, tam zůstalo ukotvené navždy. Jeho racionalita byla ale silnější.
"Skvělé, tak to máme vyřízeno a ještě je tu něco," sáhl do hábitu a vytáhl nevelkou krabičku v červeném papíru, kterou položil na stůl, "To je dárek k tvému zdárnému uzdravení."
Podezřívavě těkal pohledem z krabičky na Brumbála a zase zpět. Vůbec ho nepřekvapilo, že muže něco takového napadlo, na to znal ředitele dost dlouho, jen se obával, co uvnitř najde. Dary starého čaroděje, kterou dostával k Vánocům a narozeninám, byli sice vždy vzácné, drahé a užitečné, přesto pokaždé když viděl krabičku, měl takové neblahé tušení. U Brumbála totiž nikdy nevěděl, na čem je.
"Děkuji," řekl stroze a natáhl se pro krabičku. Zlehka odklopil víčko, odložil ho stranou a rozhrnul hedvábný papír a civěl do krabice naprosto v šoku.
"Hřeben?" otázal se, jak se snažil přijít na to, jestli si z něho muž na druhé straně stolu střílí nebo to myslí smrtelně vážně. V krabičce se nacházel křišťálový hřeben jemně zelené barvy, který hezky padl slonovinovou rukojetí s reliéfem do ruky, skutečně mistrná práce, ale pořád to byl hřeben.
"Líbí se ti?" zářil Brumbál, "Sám ho používám jak na vlasy tak na vousy. Křišťál vhodně srovnává a vrství magii na každém jednotlivém vlasu a zároveň vlasy neláme, netrhá ani se do nich nezamotává," deklamoval jako z nějaké reklamy, "Budeš ho potřebovat. Osvědčí se ti," ujišťoval ho spokojeně.
Severuse napadlo, že řediteli narve hřeben do krku a udáví ho jím, jenže to bylo prudce neoriginální. Ostatně každý, kdo starého muže znal, víc jak jednou za známost zatoužil Brumbála zabít. Tomu se prostě nedalo vyhnout.
"Je nádherný," zavrčel a narazil víko prudce na krabici, "Skutečně ho s radostí budu používat." Nevztekal se, nekřičel, nemělo by to smysl, jen vstal, dávaje najevo že už s konverzací skončil. Brumbálovi to zjevně ani trochu nevadilo, zářil jako sluníčko, zuby vyceněné v úsměvu jak Halloweenská dýně.
"Jestli mě omluvíte...," rozloučil se a spěšně zamířil ke dveřím.
"A Severusi, nezapomeň," zadržel ho muž svými slovy, když už měl ruku na klíce, "vypadáme tak šťastně, jak šťastně se cítíme. A láska nás dokáže udělat velmi šťastnými."
Pozvedl oči k nebi v prosbě o smilování v podobě rychlé smrti, které ale nepřišlo, tak vyšel bez dalších řečí ven z ředitelny.
Krabici s hřebenem, který mu ředitel daroval, hodil bez zájmu na pohovku. Byl si vědom, že to od něj nebyl pokus o urážku, on prostě takový byl. Přešel ke svému stolu, vytáhl láhev a nalil si sklenici whisky, poprvé po opravdu hodně dlouhé době.
Zaklepání na dveře ho vyrušilo dřív, než ji do sebe stačil obrátit. Nechtěl, aby někdo viděl, že pije uprostřed dne, tak jak láhev tak plnou sklenku zase schoval do šuplíku.
"Je otevřeno," zavrčel a zároveň mávl hůlkou, aby návštěvníkovi otevřel dveře. Předpokládal, že to bude Tonksová, kterou prý dnes Poppy pustila na svobodu, takže bude mít mladá čarodějka rozhodně potřebu jít Severusovi poděkovat, jedno jak na ni bude nepříjemný.
"Ehmm dobrý den... ahoj," pozdravil Harry, návštěvník který ho svou přítomností překvapil a potěšil zároveň, "Přišel jsem, protože jsem si chtěl promluvit o našem magickém spojení."
Nepřišel poděkovat, pokud ano, tak ne způsobem, který by si Severus přál a jehož obrázky, mu bezděky vyskočily v hlavě.
"Ředitel už říkal, že ho v sobotu ukončíme. Jsem zdráv, víc jak rychle se spravily i mé zlámané kosti a poničené orgány z posledního střetu s vlkodlakem. Už vaší moc nepotřebuji."
Nezáleželo na tom, že on sám tu a tam chtěl Pottera potřebovat k čemukoliv. Nebylo to racionální, nemuselo se tím zabývat a řídit.
"Já si právě myslel," přešlápl z nohy na nohu, "že bychom to nechali, jak to je, Severusi," řekl jeho jméno opatrně, jakoby mohlo být potencionálně nebezpečné, "Ty můžeš zase onemocnět, můžeš být zraněný, já můžu být zraněný... obou se nám hodí výpomoc. Navíc mě napadlo, že bychom spolu dělali další lektvary, které třeba nezvládneš z nějakého důvodu sám. Určitě nějaké ještě jsou, ne? A mohli bychom znovu zkusit uvařit antivlkodlačí lektvar. A taky... prostě být spolu," navrhoval to poměrně sebejistě, jen s trochou nejistoty kdesi vzadu. Ne nejistoty ze samotných slov nebo z naplněné návrhu, ale naopak z jeho odmítnutí.
Severus se zamračil. Zdálo se, že Harryho myšlenky se ubíraly stejném směrem jako jeho vlastní. Bylo to znepokojivě příjemné.
"Navrhuješ mi snad, že budeme mít spolu milostný poměr zcela překračující všechny zásady školy, morální a možná i právní zákony?" zeptal se s přimhouřenýma očima, "Proč si myslíš, že bych měl o tebe zájem? Dovol, abych ti řekl, že takových mladíků můžu mít kolik si jen budu přát. Mým milencem se stane každý ze zmijozelů, o koho bych si řekl. Každý z radostí využije možnost, trochu si u mě přilepšit a získat nějaké výhody před ostatními. " Nikdy osobně nic takového neudělal, ale z vlastního studia věděl, že to je u ředitele zmijozelu poměrně častá praxe, i když to porušovala školní řád a zákony.
"Tam není nikdo tak hezký, jako já," zasmál se, bezstarostný ze Severusových slov, které se snažil co nejvíce formulovat, jako odmítnutí, "Máš ho, protože jsi vyslyšel moje 'prosím', když jsem tě žádal o lektvar pro Tonksovou," dodal už vážně.
Nadechl se, jak se chtěl dál hádat, než se na mladíka víc podíval. Až teď konečně viděl pořádně to podobu. Byl krásný jako James, s vlasy rozvířenými kolem obličeje a zářivým úsměvem, také s jeho arogancí. Byl i jako Lily s laskavostí v srdci a v očích. Dva lidé, které miloval, Jamese fyzicky a Lily platonicky, se teď snoubili v jediném mladém muži, kterého mohl mít a který navíc chtěl být se Severusem dobrovolně.
"Ředitel to nikdy nedovolí. Nic z toho. Jsi jeho milovaný, zlatý chlapec, kterého bude chránit před všemi a vším, včetně mne," řekl spíš hořce, než naštvaně. Harry by mohl tisíckrát říkat, že je všechno dobré, třeba i tvrdit, že ho má rád a stejně by Brumbál poslala Severuse za tohle do Azkabanu.
"Ty myslíš, že to neví?" zeptal se s pozvedlým obočím, přešel až na dosah ruky k němu, ale nedotkl se ho, "Tedy tvrdil, že ho to překvapilo, když jsem mu řekl, že chci to spojení nechat, ale víš... ten jeho pohled. Nevím proč, ale mám dojem, že on ví víc, než říká."
"Jistěže ví víc, než říká. Je to Brumbál," odvětil popuzeně, vážně měl zase dojem, že má mladík docela prázdno v hlavě, když mu to došlo až teď, "Prozatím si ponecháme magické spojení, když na tom trváš." Těšilo ho to víc, než dal najevo, vlastně nedal najevo nic, ale měl radost. Doufal zároveň že Harry pochopil, že nemyslí jenom magii, ale i to všechno ostatní.
"Fajn," zazářil, "Musím jít, mám doučování s Hermionou, ale určitě přijdu promluvit si o lektvarech," krátce zaváhal, než se natáhl a vtiskl Severusovi polibek na tvář, pak se obrátil na patě a odběhl ke dveřím. Bylo to skoro dětské, ale příjemné. Jiné, než co doposud zažil a vyvolalo mu to na tváři lehký úsměv.
"Mimochodem... líbí se mi tvoje vlasy," zablýskl zuby v širokém úsměvu a zmizel ve dveřích.
Úsměv mu z tváře zase rychle spadl při mladíkových posledních slovech. Co to zase, u všech zakladatelů, měli lidé dneska s jeho vlasy? Chtěli ho snad kolektivně vytočit naprosto k nepříčetnosti? Nejdřív Brumbál, teď Potter, příště mu bude chtít Minerva zaplést copánky, nebo co.
Vztekle popadli krabici s hřebenem z pohovky a zamířil do koupelny, že tam hřebem strčí do skříňky pod umyvadlo, někam hodně dozadu, kde už ho nikdy nenajde.
Neodolal ale, aby se na sebe nepodíval do zrcadla a to se podívalo na něj.
"Vypadáš dobře, maličký," promluvilo matčino zrcadlo poprvé od její smrti, "Jsi jí tak podobný, zejména ty vlasy. Nechceš vyndat její stříbrné kartáče a začít je používat? Budeš je potřebovat."
Nevnímal jeho slova, jen na sebe nevěřícně hleděl. Připadal si, jakoby náhle omládl o třicet pět let, zase seděl matce na klíně a ona ho česala. Projížděla svým kartáčem jeho černými vlasy, které zdědil po ní, jako černé oči a světlou pleť.
Prohrábl si čistou, měkkou a hladkou záplavu rukou, jak se přesvědčoval, že to není jen iluze, přičemž si vzpomněl na Brumbálova slova; vypadáme tak šťastně, jak šťastně se cítíme. Ano, tvrdilo se, že krásným se může čaroděj stát, pokud se bude cítit sám sebou spokojený nebo pokud je třeba zamilovaný. Severus si ale nepřál stát se krásným, aby někdo pořád chválil jeho vzhled. On si přál být dál takový, jako byl do teď.
Jak mohl asi děsit studenty, když měl vlasy jemné jako hedvábí a lesklé jako havraní peří. Nemohl a věděl kdo je za to zodpovědný.
"Pottere!"
KONEC
Poznámka autorky: Ano, povídka má mírný potencionál chytnou infekční tuberkulózu (TBC - též zkratka pro "to be continued"), ale já ji předem nadopovala antibiotiky, takže pokračování nebude.
Vyskytuje se tu další fenomen a to MetrixSnape, nebo-li Severus ovládající všelijaká bojové umění nejspíše díky Srtijedskému výcviku... i když, přemoct Pottera by zvládl i prvák.
A další klasika je, že Severus zjistí že ho tam taky má... ale fujky, vy zvrhlíci, já myslela že má v srdce svědomí, mravní sílu, zásady, lásky... cokoliv jiného.