Provázky moci - 5. kapitola 1/2
18.07.2012 17:17
Věnování: Věnováno belldandy za její návrhl názvu k předešlé kapitole a to "Odhalené tajemství".
Převaloval se v posteli ze strany na stranu už tak dlouho, že vážně zvažoval vzít si nějaký lektvar na spaní. Měl by se cítit nadšený z toho, že zítra bude mít dost moci na to, aby dokončil svůj vysněný lektvar, ale necítil. Naopak mu bylo mizerně od samé podstaty jeho bytí. Bylo mu zle z toho, jak Pottera zneužil k vlastním účelů.
"Zatracený Brumbál!" vykřikl, praštil pěstí do polštáře a prudce se na lůžku posadil. Vlasy mu padly do obličeje, vztekle je hodil dozadu, protože páchly kdoví čím a vypadaly jako červi potření olejem, než je hodí do lektvaru proti bolestem kloubů.
Promnul si spánky. Nejenže nemohl usnout, navíc ho z toho právě začínala bolet hlava. Pozvolna se to plížilo za jeho očima a hrozilo, že v příštích několika hodinách mu bolestí mozek vyteče z hlavy.
Alespoň mohl na někoho své neduhy svalit. Na ředitele Bradavic, který do něj urputně už přes deset let hustil kecy o lásce, pochopení, soucitu, cti a dalších pitomostech, které člověku jen bránily v osobním růstu. Všechny ty řeči se mu teď dokola omílaly v hlavě, jako když pustíte desku jen na poslední drážce.
Vyprostil se zpod peřiny, který ho doslova přivázala k posteli, a postavil se. Šlo to trochu těžce, bolela ho záda a nohy, ale přinejmenším se nemotala hlava, ani nedostal žádnou křeč. Přešel do vedlejší místnosti, kde vyhledal potřebné lektvary a naskládal je na pracovní stůl. Opřel se o desku rukama a hleděl na flakonek.
Ač byl mistrem, nesnášel užívání čehokoliv, včetně toho, co sám vyrobil. Dnes se ale zdálo, že nebude mít na výběr.
Jen kdyby tak ještě vymyslel někdo lektvar na špatné svědomí, které ho tížilo v břiše. Křičelo něco o tom, že nesmí Harrymu - od kdy to byl sakra Harry a ne Potter? - ublížit ani ho zneužívat tak, jak se k tomu právě chystal. Naléhalo na něj, že to prostě není správné, chovat se tak k mladému a laskavému chlapci. To druhé zřejmě jeho svědomí pochytilo právě od Brumbála.
Posadil se za stůl, rozhodnut raději lektvary jen sledovat dokud neusne, než aby si je bral. A přemýšlet o zatraceném Potterovi.
Dobře, během jejich posledního rozhovoru v jeho laboratoři nebyl tak docela zatracený. Vlastně celý jejich rozhovor, to, jak se oba chovali klidně, připomínalo spíš přátelské posezení. Přinejmenším tak si to on představoval, rozhovory o magii, řešení zajímavých problémů. To by byl ideální vztah pro něj. Nejen přátelský, ale i milenecký.
Zoufale zaúpěl, opřel se zátylkem o křeslo a položil si dlaně na obličej. Byl tak strašně vyčerpán převalováním, že ho dokonce napadlo, jaký by byl s Potterem milenecký a partnerský vztah.
Jakoby si takového snění a blouznění neužil dost před lety u Jamese, když ho z povzdálí pozoroval. Jenže Harry, jak zdůrazňoval Brumbál, nebyl James. Byl synem své matky, byl Severusovým studentem, byl nepříjemný a nedostupný.
Složil ruce zase na stůl, pomalu na ně klesl hlavou a zavřel oči.
Ano, byl nedostupný, ale pěkný. Drobný, roztomilý, hezký, když se usmíval a když mu zářily oči. Nedokázal to udržet, jak jako to nezvládl před dvaceti lety, a jeho mysl se rozeběhla nepatřičným a bláznivým směrem.
°°0°°
Koukal do knížky, kterou mu vnutila Hermiona, přikrytý dekou a svítil si hůlkou. Nevnímal příliš, co je na stránkách napsáno, jen se chtěl zaměstnat natolik, aby únavou usnul. Zatím se to nedařilo.
Povzdechl si a strčil do pusy lentilku, aby ji hned vyplivl. Neměl štěstí, chutnala jako jeden ze Snapeových lektvarů. Vystrčil ruku zpod deky a hodil ji jen tak na zem, vědom si toho, že do rána stejně zmizí.
Snape a jeho lektvar.
Zavřel knihu, složil si ji na břiše a pak na ni položil ruce. Cítil, jak se mu čelo krabatí v zamračení. Souhlasil s bláznivým lektvaristickým experimentem, který by mu mohl ublížit. Pravda, taky mohl zachránit Lupina, jenže to nebyl důvod, proč souhlasil. Ač si to nechtěl přiznat, tím důvodem byl prostě Snape.
Jeho zvláštní chování, když se bavili o lektvarech. Vlastně ne tak zvláštní, jako docela normální. Prostě se choval jako člověk, pravda trochu zahořklý a jízlivý, přesto jasně a jednoznačně člověk. Žádná nadřazenost nějaké záhadné vyšší rasy. Žádné urážky. Žádné ponižování. To všechno bylo příjemné.
A pak to, jak se ho dotkl. Teplo, kterou z jeho rukou proudilo a hlas kterým mluvil. Nikdy si nevšiml, že má hlas tak podmanivý, jako zaříkávač hadů.
Bezděky mu uniklo uchichtnutí, jak si uvědomil, že je sám trochu had, když ovládá hadí jazyk. Zvláštní náhoda, nebo možná osud.
Harry na osud dřív nevěřil, dokud se nedozvěděl o proroctví, které ho vázala k Voldemortovi a soudilo mu potenciální smrt. Padesát na padesát, krásné vyhlídky. Díky tomu začal na osud věřit a teď, kdo ví proč, ho napadlo že je prostě osudem Potterů a Snapeů aby se vzájemně střetávali, aby se vzájemně... milovali?
Zamračil se nad takovou myšlenkou. On Snapea rozhodně nemiloval, i když nevěděl, jak láska vypadá, nemohly to být jen věčné hádky a pak pár minut příjemného rozhovoru. Láska byla něco víc, něco hluboko uvnitř, co jednoho člověka vázalo k druhému. Asi něco jako kouzlo, které Brumbál použil na spojení magických podstat, ale přirozenější a příjemnější pro obě strany.
Ne, rozhodně necítil lásku, ovšem věděl, že Snape kdysi miloval jeho otce. To bylo znepokojivé na úrovni kterou nedokázal definovat.
Odložil knihu na stolek, zhasl hůlku a položil se na bok, rozhodnut zaručeně usnout. Jen kdyby přitom nemusel myslet na zítřejší výměnu magie a na skutečnost, že zase bude ve Snapeově přítomnosti.
Povzdechl si a zavřel oči.
°°0°°
Přecházel po místnosti jako lev v kleci. Před ostatními nervozitu nikdy nedal najevo, byla to slabost, kterou by proti němu mohli využít, ale v soukromí jí dával volný průchod. Byla to snazší cesta k tomu, se jí zbavit.
Veškeré věci potřebné k rituálu předání magie přinesl do laboratoře, aby okamžitě po tom, co z Pottera vysaje tolik, kolik bude třeba, mohl magii předat do lektvaru. Než se rozptýlí, jeho tělo ji vyčerpá na léčení nebo něco podobného.
Potter měl, jako vždy, zpoždění, což Severuse vytáčelo. Ironicky ho napadlo, že je to jako kdyby se odsouzený opozdil dostavit na vlastní popravu. Hořce se tomu vtipu uchechtl, nehledíc na to, že ho z té představy bodlo v hrudi.
Od chvíle co si připustil, že je Potter přitažlivý, stejně jako James, bylo ještě těžší ho zneužívat. Přitažlivost a svědomí tvořily krásný pár, který ho nutil cítit se prachbídně. Na druhou stranu ovšem, pokud se lektvar povede, mohl by být mladík velmi vděčný a ochotný se odvděčit.
"Na tohle není teď čas," zavrčel si pro sebe, plašil myšlenky na jakékoliv případnou vděčnost, kterou by mohl od nebelvíra dostat.
"Na co není čas?" zeptal se Potter, který právě, ovšemže bez klepání, vešel dovnitř. Prudce se k němu otočil, aby ho zpražil nějakou poznámkou o tom, že snad i mezi mudly je slušnost klepat, jenže při pohledu na evidentně nevyspalého mladíka, rovnajícího si brýle zas a znovu v nervozním gestu, přestal mít chuť mu nadávat.
"Mluvím si pro sebe," odsekl, "Nevypadáte nejlépe. Jestli se cítíte slabý, pak to necháme na jindy. Nebudeme hrdinu kouzelnického světa přeci moc zatěžovat, něčím tak malicherným jako je unikátní lektvar."
"Necítím se slabý a navíc vy taky vypadáte příšerněji než obvykle," zarazil se, zčervenal, "Ne že byste vypadal jindy příšerně, tedy vypadáte příšerně, ale ne příšerně jako skřetovitě příšerně. Jen ne tak hezky jako třeba Malfoy, ne že by se mi Malfoy líbil, jen že prý on je hezký."
"Co to žvatláte?" zavrčel, zároveň překvapen a zmatený Potterovými slovy, "Je sice pěkné, že jste se dostal do první fáze coming out, ale jděte si to řešit se školní poradkyní nebo ředitelkou své koleje, mě to nezajímá," poradil mu příkře, přestože ho to vlastně i zajímalo.
"Cože?" nasadil další ze svých nemožných, nechápavých výrazů.
"Nic," odbyl ho, neochotný a neschopný cokoliv vysvětlovat, "Chci, abyste věděl, že to co se právě chystáme udělat, nejspíš přeruší magické propojení, protože si vezmu tolik, že to bude na hranici snesitelnosti pro vaše tělo. Rozumíte vůbec tomu, co to znamená?"
"Že asi skončím na ošetřovně?" zeptal se s lehkou známkou uštěpačnosti, "Já o tom všem přemýšlel a shledal jsem, že takové riziko klidně přijmu. Když to Lupinovi pomůže, tak určitě. Jediné co mi dělá starosti, jste vy. Když už spojení nebude, jak se vyléčíte ze své nemoci?"
"Jsem si jist, že mi zůstane dostatek vaší magie, abych se doléčil," zalhal přirozeně, protože lhát byla součást jeho práce. Ve skutečnosti předpokládal, že magie investovaná do lektvaru, bude tak silná, že už mu nezbude dost pro jeho potřebu léčby, jenže mu to bylo jedno. Raději volil smrt jako slavný, než přežít válku a zůstat neznámým.
"To stačí," usoudil mladík a zaujal pozici v kruhu svíček, jak už se stalo skoro jejich zvykem.
Severus při pohledu na něj, na jeho oddanost a důvěru, na okamžik strnul. Jakoby svědomí a nesmyslná náklonnost, převzaly kontrolu nad jeho tělem a nechtěly mu dovolit udělat nic, co by mohlo Harrymu ublížit.
Zaskřípal zuby, sevřel ruce a překonal tu strnulost i nesmyslné zábrany. Posadil se naproti mladíkovi a rozevřel dlaň tak, aby do ní mohl vložit ruku. Udělal to, poněkud váhavě, ale udělal.
Vytáhl nůž, přiložil ho k nebelvírově ruce a znovu krátce zaváhal, tentokrát jen proto, jak se snažil ovládnout chvění ruky. Nechtěl vyvolat zdání že, jak řekl Harry dřív, chce jeho ruku nakrájet do lektvarů. Uvědomoval si, že násilí je zbytečné a ani ho nechce provozovat. Pomalu, opatrně rozřízl kůži na dlani jen tak, jak bylo nezbytně nutné. Žádný hluboký řez, pouze tenká, krátký rána, ze které pomalu po kůži klouzaly kapičky krve.
Pustil jeho ruku a řízl se do vlastní, podstatně méně opatrně než předtím protínal kůži na mladíkově ruce. Na jeho vlastní zdraví mu až tak moc nezáleželo. Počkal, až Potter položí dlaně na krystal a až pak je tam složil on sám.
Zavřel oči.
Jasně mohl vnímat tenké pramínky magie, které byli mezi nimi natažené. Tenčí než provázek, možná jako nitka. Takové, co se natáhnou na nepředstavitelnou délku, klidně přes celý hrad, a dá se podle nich jít na druhý konec, abyste se skutečně dotli toho, s kým jste spoután. Hrály mnoha barvami, modrou, stříbrnou, fialovou, zlatou i rudou. Vplétaly se do sebe, přecházely jedna v druhou a některé stály i samostatně. Od každé barvy bylo v tom spletenci nitek stejné množství kusů, snad jen zlatá mírně převládala.
Harryho barva, uvědomil si velmi jasné a zřetelně. Jakby si taky někdo mohl splést tak výraznou magii, jako byla ta mladíkova. Plná neomezených možností, intuice, snění, vitality, ale také agresivity. A tak lákavá k tomu, aby si ji všechnu vzal, což bylo přesně to, co zamýšlel.
Natáhl se po nitkách, které patřily mladíkovi. Bylo to vědomé a podvědomé zároveň. Jeho vlastní magie, fialově-modrá, hladovějící, je pomalu obalila a přitahovala blíž a blíž k samotnému jádru jeho moci.
Nedalo se to srovnat z ničím, co doposud cítil. Lektvary na povzbuzení byly naprosté nic, jen nepatrný doušek kávy. Nepodobalo se to ani jemnému, byť posilujícímu toku, kterého se mu dostalo, když se vzájemně dotkli poprvé. Bylo to dokonce silnější a lepší než obřady sdílení moci prováděné na Smrtijedských setkáních.
Teď bylo jeho všechno, co si vzal. Byl jeho celý Harry, od jeho magie, od jeho myšlenek, klidně až po tělo. Stačilo se jenom natáhnout a brát, tak oddaný a otevřený byl.
A Severus bral, hltal magii hladově, momentálně nehledíc na to, jaké by to mohlo mít následky. Nezáleželo už ani tak na lektvaru, jako na tom, prostě si přivlastnit zlato, stříbro i krev, která před ním ležela.
Spojení povolilo.
Očekával to, i když ho to rozčílilo. Věděl že spojení praskne, jenže... neprasklo. Prudce se oslabilo, ale neprasklo.
Otevřel oči. I když už vnímal normální svět, zároveň se mu stále před očima míhaly magické barvy v neurčité změti. Několikrát zamrkal ve snaze se teček a čmouh zbavit. Rozhlédl se kolem, omámen tím vším, jakoby vypil celý sud balamutivého lektvaru.
"Harry?" zeptal se potichu, jeho vlastní hlas mu zněl cize. Sklouzl pohledem na místo, kde měl mladík sedět, ale neseděl. Ležel na boku, ruce přitištěné na prsou, bledší než samotná smrt, ovšem k Severusově překvapení byl při smyslech. Prudce dýchal, spíš lapal po vzduchu, a zatínal prsty do košile.
"Harry?" vydechl znovu. Naklonil se nad něj, sevřel mu rukama rameno, které se chvělo, jako v zimnici. Ledová ruka mu sevřela vnitřnosti, při pohledu na to, co způsobil. Na to, jak mu ublížil. Svědomí se opět rozeřvalo na plné kolo, křičíc mu do uší něco v tom smyslu, že znásilnil Harryho magickou podstatu, zotročil ji a přivlastnil si ji.
"Jsem... v pořádku," zamumlal, dokonce se napůl zvedl, opřený o loket, "Jděte... ten lektvar... je to dobré," mumlal sice nesouvislé věty, ale nebylo z jeho hlasu znát šílenství, které by se dalo klidně očekávat. Vlastně byl na svůj stav až překvapivě poklidný, ba přímo omámený. Každý normální čaroděj by se zděsil, kdyby zjistil, že jeho magie je slabá. Harry však ne, zůstal klidný a oddaný tomu, oč se dnes pokoušeli.
"Zůstaň jak jsi," nařídil mu, doufajíc, že ho skutečně poslechne. Nechtěl, aby se mu potácel po laboratoři napůl v mdlobách, něco rozbil a sám se zranil.
Postavil se. Nohy měl zvláštně lehké, jako by mu ani gravitace nemohla bránit udělat to, co si přál. Přejel pohledem celou místnost. Už se nemusel soustředit a zavírat oči, aby viděl magickou podstatu věcí ve svém okolí. Teď ji viděl přímo, za bílého dne a bez povzbuzování lektvarem nebo kouzlem. Bylo to přímo fascinující, kolika barvami hrály jeho lektvarové přísady, stejně jako kotlíky a naběračky.
A nejjasnějším bodem v místnosti byl kotlík s lektvarem, po kterém hned následovala řada flakonků, které byli vyskládané na stole. Doufal že má dost síly na to, aby je aktivoval všechny.
Nesměl ztrácet čas. Přešel k nim, sevřel první v ruce a vytáhl hůlku. Cítil se tak mocně, plný energie, že si byl svým úspěchem dokonale jist.
Dotkl se hrotem hůlky skla a začal odříkávat předávací formuli. Šlo to tentokrát tak snadno. Doslova samo od sebe, jakoby se sám lektvar natáhl a ochotně do sebe vsakoval magii, která mu byla nabídnuta. Barvy, které se v něm převalovaly jedna přes druhou, jakoby je dělil neviditelný štít, se začali rozmývat a mísit dohromady v jednu jedinou barvu, pro kterou neměl pojmenování. Srdce mu z toho pohledu tlouklo jako o závod.
Už to bylo, už jenom trochu a všechno bude dokonalé.
Černá jiskřička se objevila nenápadně, ale o to rychleji rostla. Neměla tam být, to se nemělo dít. Bylo to špatně. Cítil, jak lektvar doslova hořkne v jeho rukách, jako hnijící ovoce. Zčernal docela, vzkypěl a přehrnul se přes okraj flakonku, jak povodňová vlna.
Jen tak tak stačil ampulku pustit z ruky dřív, než se černý sliz dostal na jeho kůži, dopadla na zem, kde začala bublat, pěnit, jiskřit a rozlévat se do okolí, zatímco propalovala podlahu. Nebyl to jen lektvar co pěnil, samotné krystalické sklo, pojištěné magií a nejtvrdší na světě, se tavilo a praskalo, jako to obyčejné mudlovské.
Sledoval to, propadaje beznaději s každým centimetrem spálené podlahy víc a víc. Jak se to mohlo nepovést? Co se pokazilo? Proč? Neměl dost magie? Nebyla dost stálá? Neznal na ty otázky odpovědi.
Sevřel ruce v pěst. Zuřivost se drala na povrch z jeho nitra. Nic se nepovedlo, všechno bylo ztraceno, stejně jako on sám. Nikdy nebude ničím víc, než učitelem lektvarů v Bradavicích a podřadným Smrtijedem, mučeným každý měsíc nejhroznějšími kletbami. Po jeho brzké smrti tu nezbude nikdo, kdo by jen vzpomněl na jeho existenci. Budou tu jen ti, co oslaví konec jednoho otravného parchanta a pak na něj zapomenou.
Snažil se ze všech sil, ale neovládl se. Byl příliš vzrušený, příliš plný energie, aby jeho sebeovládání a disciplína, kterou si vžil, dokázala udržet hněv na uzdě.
Zapomněl na to, že je čaroděj, protože ani to nic neznamenalo. V záchvatu, který jiskřička racionality co si udržel, odsuzovala jako směšný a pošetilí, začal shazovat věci ze stolů a z polic. Vrhal bez rozmyslu uvařené lektvary proti zdi, kde se lahvičky tříštily a jejich obsah se rozléval do všech stran. Lektvary se mísily a propalovali zeď.
Strhal obrazy ze zdí, naházel je na velkou hromadu, do které ještě pro jistotu několikrát kopl.
Přísady, doposud pečlivě poskládané na policích, letěly dolů v obrovskou změť skla, uzávěrů, konzervačních látek a samotných přísad všeho druhu.
Kotlíky s ustávajícími lektvary se hroutily jeden za druhým, včetně toho nejvzácnějšího, jehož vaření mu zabralo rok a který v něm vyvolal tak obrovský hněv. Rozlévaly se po podlaze, syčely a bublaly. Několik jich vzplanulo, ale jiné je zase uhasily.
Jeho laboratoř se ponořila v naprostý chaos a spoušť za kterou byl vinen jen on sám. Jen zázrakem nedošlo k nějakému výbuchu, ani se neuvolnil plyn, který by je s Potterem okamžitě zabil.
To bylo ale Severusovi docela jedno.
Potácivě došel ke zdi, opřel se o zády a pomalu sjel dolů. Vyčerpaný, s rozbolavělým tělem i rukama a naprosto utopený v beznaději. Přitáhl si nohy k tělu, objal je pažemi a čelo položil na kolena.
Měl pocit, že dnes už se nechce hnout ani o jediný centimetr. Dnes ani někdy jindy.
Tohle nebyla jen zlost z jednoho nepovedeného pokusu s lektvarem, tohle byla frustrace v něm nahromaděná po celých čtyřicet let jeho bídného života. Ukládala se v něm den po dni, ránu po ráně, zklamání po zklamání, bolest po bolesti.
Až dnes všechno vyvřelo ven, jako vyvřel jeho nepovedený lektvar.
Drobná ruka se dotkla jeho ramene. Hřála, byla přívětivá, znovu ho spojovala se světem.
Otevřel oči a zvedl hlavu.
Poznámka autorky: Ano a máme tu další klišé. V každém Snarry se autorka dostane do bodu, kdy zjistí že kánonický Harry by se radě dobrovolně vzdal Voldemortovi, než aby se dotkl Snapaa. A kánonický Severus by raději vypil celí kotlík Longbottomem vlastnoručně uvařené břečky... chtěla jsem říct lektvaru, než aby byď jen pomyslel na Pottera v sexuálním kontextu. Díky tomu je postavena před dilema; co s tím? A tu se jí v hlavě rozsvítí! Mohla bych je přeci omámit nepovedenou kletbou/nepovedeným lektvarem/lektvarovími výpary a hned mi skočí do postele.
A tak je tomu i zde, víme?
Opět se můžete zapojit do vymýšlení názvu, ale možná bych počkala až si přečtete i následující dvě části téhle kapitoly.
Za komentáře děkuji: Bobo, Walentine, Lady Corten, Mája, Kája, keishatko, bacil, grid, yellow, belldandy, cim, Muraki a mathe. Ty komentáře samotné i jejich počet je naprosto úžasný a ani si neumíte představit, jakou z nich mám radost. Děkuji.