Věnování: Tato kapitola je věnováné má již věrné čtenářce yellow za její návrh jména předešle kapitoly. Její vítězný název byl "Propojeni". 

Neslušný návrh

Přesně nedokázal odhadnout moment, kdy se začal cítit tak mizerně a unaveně, ale bylo to už několik dní. Nejdřív se to projevilo na famfrpálovém tréninku, kdy nebyl schoen za dvě hodiny chytit jedinou zlatonku. Vyloužil si za to jak obavy, tak i nařknutí z toho, že něco před nasednutím na koště pil, což samozřejmě rezolutně odmítl.

On nikdy nepil nic víc, než máslový ležák a jednou jedinkrát ochutnal víno u Siriuse doma, když slavil narozeniny. Jednu sklenku a to mu bohatě stačilo k tomu, aby se přesvědčil, že alkoho nesnáší a nikdy už ho nebude pít, přestože mu spousta lidí tvrdila, jak skvělé je se opít.

Nesouviselo to tedy z alkoholem, ale ani s nedostatkem jídla. Naopak si všiml že jí dvakrát tolik, než doposud, a nejvíc ho lákají sladké věci, jako dorty. Ne že by je předtím neměl rád, ale když v jednu v noci žádal šeptem Dobbyho, jestli by mu nepropašoval kousek dortu do ložnice, tak už to divné bylo.

Vrchol jeho trápení nastal, když usnul při hodině přeměňování. Neměl to v úmyslu, spal noc předtím víc než dobře, až na podivné sny o fialovo-modrém plápolajícím plameni, který ale jakoby čas od času skoro až přestal hořet. Jednoduše se víc sklonil na učebnicí, aby si vzápětí uvědomil, že jím McGonagalová lehce třese a pak ho dosti rozlobeně plísní.

Odebrala Nebelvíru hodně bodů, nakázala aby jí Harry vypracoval několik dlaní dlouhý referát a nakonec mu ještě uložila školní trest. Bylo to frustrující, protože tak moc ji ještě nikdy nerozzlobil a navíc to nebylo ani trochu úmyslné.

Šoural se chodbou se zadáním na práci v ruce a ani nevnímal, že na něho Ron mluví.
"Vypadáš jako mrtvola." Až tohle prohlášení ho vyvedlo z letargie, jelikož si vzpomněl na jednoho člověka, který taky vypadá jako mrtvola.

"Snape," vydechl pro sebe, když mu to došlo. Už věděl, že za jeho problémy může právě lektvarista, který mu krade jeho sílu.

"Zas až tak špatný to není," zamítl Ron s pobaveným úšklebkem, "Nos máš zatím docela normální, jen ta pleť... no, ta začíná mít stejný odstín, to je pravda."
"Musím jít," řekl, ale to už se rychle vzdaloval pryč. Vůbec kamaráda neposlouchal a bylo mu to jedno, jelikož se právě chystal zabít jednoho ohavného netopýra s mastnými vlasy.

Nejdřív zamířil do jeho kabinetu, kde ho ale nenašel, takže rovnou vyrazil chodnou na druhou stranu směrem k zmijozelským místnostem a, jak si dobře pamatoval, také k pokojům Severuse Snapea.

Doufal jen, že nebude muset tlouct do každé zdi, aby našel dveře. Naštěstí se to nestalo, viděl je jasně, takže se k nim vrhl a vztekle do nich začal bušit pěstí. Kdyby měl dost síly vykopnout dubové dveře z kovových pantů, tak by to nejspíš udělal, jak byl momentálně naštvaný.

Po neskutečně dlouhé době se před ním dveře otevřely a stál v nich velmi zamračený Snape

"Parchante," uvítal se s ním Harry velmi přátelským hlasem, který jasně říkal, jak moc ho nesnáší.
"Deset bodů za drzost a deset za obtěžování učitele mimo jeho pracovní dobu," nevyvedlo ho oslovení ani trochu z míry, "Co tu chcete, Pottere?"

"Tohle," zavrčel a podstrčil mu zadání eseje rovnou pod jeho křivý nos.

"Co já s tím mám společného? Mám to snad vypracovat za vás? Na to jste si přeci pořídil Grangerovou, tak ji využijte, pokud zrovna není okupováná nejmladším z Weasleyů."

Jasně pochopil tu narážku, která byla dle jeho soudu opravdu nechutná, ovšem víc se nad ní nerozmýšlel. Zajímalo ho momentálně jen to, jak získat svou sílu zase zpátky a poslat Snapea ke všem čertům i s celou jeho nemocí, ať si dělá co chce.

"Je mi mizerně a to je vaše vina. Chci svou magii zpátky," řekl rozhodně a možná o něco víc hlasitě, než to bylo třeba, zejména vzhledem k tomu že někde za rohem musel být vstup do zmijozelských prostor.

"Pojďte dovnitř." Drapl ho pod loktem a vtáhl do pokoje, až tam ho teprve pustil, "Jak se to projevuje? Máte pocit ztrátya magie nebo i nějaké fyzické či duševní následky? A jak dlouho to trvá?" V jeho otázkách nebyl dokonce ani špetkavzteku nebo pohrdání, to Harryho dokonale překvapilo a donutilo ho to uvažovat racionálně. Jak se zdálo, Snape neměl tušení že mu působí nějaké zlo, protože kdyby ano, tak by se k tomu jistě s nadšením přiznal.
"Já...," znejistěl, jak to má popsat, "prostě se cítím unavený, nedokážu chytit zlatonku, hrozně jím a podle Rona vypadám příšerně. A pak jsme usnul dnes při hodině přeměňování," dokončil výčet neduhů, které ho momentálně trápily.

"Ukažte se mi na světle," nařídil a pokynul mu rukou ke křeslu za pracovním stolem. Poněkud obezřetně se tam přesunul a posadil se, aby zjistil, že tam je opravdu světlo, které podle všeho přicházelo vikýřem přímo nad jeho hlavou. Zvedl k němu obličej a zvědavě se podíval nahoru, ovšem nebe nebo slunce neviděl.

"Vážně jste pobledlý," zambručel, "Je možné, že jsem se na léčení své nemoci zaměřil příliš a vzal si od vés moc velké množství moci. Myslel jsem, že to zvládnete, po tom, co jsem viděl při obřadu, ale zřejmě jsem podcenil vaší křehkou fyzickou konstituci."
"Já nemám křehkou fyzickou konstituci," ohradil se dotčeně. Po tom, všem co jeho tělo za ty roky prodělalo, si byl jist, že křehké není ani trochu. Všechny ty zlámané kosti měly svůj jasný a dostačující důvod, stejně jako dny strávené na ošetřovně. Snažil se ho zabít trojhlavý pes, rozlícené šachy, bazilišek, drak a kdo ví, co ještě. To všechno rozhodně byl dobrý důvod pro to být zraněný.

"Podíval jste se vůbec na své vrstevníky?" povytáhl obočí a složil si ruce na prsou, "Měří o pět centimetrů a váží tak o deset kilo víc než vy. Zápěstí máte tenká jak dívka ve vašem věku, ne chlapec. Nevím, kde jste přišel k takové neduživosti, když oba vaši rodiče byli silní a vysocí. Leda tak letitou podvýživou. Stravoval jste se u mudlů jen v rychlém občerstvení?"
"Ne," odpověděl krátce. O podvýživě věděl Harry své, leta letoucí strádal nedostatkem jídla a jak mu právě Snape vysvětlil, mělo to na něj neblahé následky. Promnul si zápěstí, o kterém muž mluvil jako o dívčím. Nehodlal se tu před lektvaristou rozpovídávat o tom, co se mu dělo u jeho tety a strýce. Nemělo by to žádný smysl, ani se to netýkalo jeho problému.

"Chci svou moc zpátky," zamračil se, "Ne všechnu, ale alespoň něco, abych neusínal v hodinách." Byla pravda, že když sem běžel, byl odhodlán muži vzít všechno a svazek, který mezi nimi byl, spřetrhat, jenže teď jak ho tu viděl, skoro starostlivého, a zároveň i v obličeji daleko víc zdravého, nemohl mu prostě pomoc odepřít.

"To by neměl být problém," překvapil ho svým okamžitým souhlasem, "Věřte tomu nebo ne, vážně netoužím po tom, abyste skončil v naprostém vyčerpání na ošetřovně a já musel poslouchat ředitelovo lamentování. Znovu inicujeme krystal, ten by měl vycítit, že jste příliš magicky vyčerpán a vrátit vám nějakou moc. Dojdu pro něj, pak budu potřebovat vaší krev."
"Proč je třeba ta krev?" zeptal se a vstal ze židle, jeho dotaz byl jen zvědavost, "Neptal jsem se předtím, ale teď bych to rád věděl. Nevadí mi to, je to jen říznutí a lektvar od madam Pomfreyové ho hned zacelil... tedy asi byl od vás, ale chápete jako to myslím."

"Protože magie je v krvi a také dalších tělních tekutinách, které by se také daly použít, ale vězte, že vás raději vidím krvácet, než cokoliv jiného," obrátil se ke knihovně, odkud vytáhl krystal zabalený do látky, "A lektvary na ošetřovně nevařím já. Poppy je dost dobře schopná uvařit základní lektvary sama. Je také mistryní lektvarů, i když nižší třídy než já. Pravda ale je," rozbalil krystal a položil ho na zem, "že pro vás jsem navařil speciálních lektvarů už celé litry a nedostal jsem za to ještě ani svrček," zavrčel a mávl hůlkou, aby rozestavil svíčky.

"Chcete, abych vám je zaplatil?" zamračil se Harry, i když nebyl docela naštvaný, "Klidně to udělám, určitě bych na to měl, tak stačilo..."
"Já od vás nechci žádné peníze, idiote!" utnul jeho řeč dřív, než ji stačil dokončit, "Poukazuji jen na vaší nebetyčnou nevděčnost a neustálou snahu všechny kolem, například Poppy, snižovat pod vaší úroveň."
"Já ji přeci nesnižuji," ohradil se, "Netušil jsem že je mistryně v lektvarech. Jak bych to asi měl vědět, když ji neznám? Prostě mi stačilo říct, že je vařila ona a že ty speciální jste vařil vy. Já vám za ně klidně poděkuji."
"Nechci poděkování, jen si tu dřepněte na zem a nastavte ruku." Mávl ke kruhu ze svíček. Harry jen vztekle zasupěl, jak v sobě všechno, co chtěl říct, jako že je Snape parchat, zadržel a kecl si na zem do kruhu. Lektvarista si sedl proti němu a natáhl ruku, aby ho pevně sevřel za zápěstí a přitáhl si jeho paži k sobě.

Tohel říznutí rozhodně bolelo, hodně a navíc bylo přes celou dlaň, ne jen trochu jako od Brumbála. Ani tak ale neucukl, když mu ostří projelo hluboko do kůže. Neposkytl by mu takové potěšení, aby fňukal nad trochou krve a bolesti.

Složil ruce na krystal, Snape to udělal hned vzápětí.

Bylo to podobné jako poprvé, ne tak prudce intenzivní a vlákna světla se nedala tak jasně zaměřit, přesto cítil, že do něj proudí příjemné teplo a energie, kterou za poslední doby postrádal. Nebylo jí tolik, aby mohl vyskočit tři metry do vzduchu a tancovat kozáčka, ale i tak to bylo posilující a uklidňující. Natolik uklidňující, že zavřel oči a ponořil se do toho pocitu. Pozoroval za víčky fialový plamen, který tančil a natahoval se k němu. Matně si uvědomoval, že je to Snapeova magie, kterou právě s nadšením sleduje, ovšem to mu vůbec nevadilo. Nebyla totiž tak nepřátelská a hrubá, jako její majitel.

"Pottere," s prudkým zvukem, říkajícím jeho jméno, přišlo i náhlá ztráta všecho toho příjemného tepla, pocházejícího od fialového plamene. Pomalu otevřel oči a zaostřil na Snapea, který seděl proti němu na zemi a nepěkně se mračil.
"Upadl jste mi tu do kakatonie, nebo co?" vyštěkl, čímž dokonale rnarušil iluzi toho, že majitel mirné, příjemné magie, se kterou by se dalo doslova mazlit, není někdo tak hrubý a nepříjemný jako Snape.

"Ne... já pane... ne, jsem v pořádku," koktal. Uvědomoval si to a štvalo ho to velmi mnoho, že vypadá před lektvaristou jako pitomec, za kterého byl stále označován.

"Cítíte se lépe? Je vaše magická podstata silnější?" zeptal se. Rukou si přitom odhrnul černé prameny z obličeje. Při tom pohybu jakoby jasně viděl fialovou magii, které obalovala každý pramen.
"Myslím, že ano. Cítím se líp, ano, cítím," souhlasil, i když vůbec netušil, jak by měl zjistit, jestli je jeho magické jádro silnější a má víc energie. Nikdy se nezajímal o to, kde v jeho těle je zdroj magie, jak vypadá nebo jak je silný. Až do teď, tedy do doby, kdy to všechno bylo jen o magické podstatě, její síle, předávání energie. Začínal se v tom ztrácet.

"Máte na vlasech nějaké kouzlo?" zeptal se znenadání, překvapen sám sebou, že to vůbec vyslovil.
"Co... prosím?" vyslovil pomalu, odděleně a zároveň snad nevěřícně, "Máte tu drzost mluvit o mých vlasech mně přímo do očí?" sykl, tohle rozhodně byla vzteklá nevěřícnost nad drzostí.

"Máte na nich svou magii, tak mě zajímalo, jestli je nějak neupravujete," vysvětlil. Momentálně se cítil tak, že v tom dotazu neviděl žádný problém, až opožděně si uvědomil, že si možná druhý muž myslí, že naráží na mastnostu jeho vlasů.
"Ne... nijak si je neupravuji," odpověděl, tentokrát zase beze vzteku, "Teď vypadněte, pokud se dokážete zvednout. Pokud ne, tak vás za dveře vyhodím."

"Ne, já vstanu," ujistil ho a také tak učinil. Necítil se vůbec zle, unaveně, nebo tak, že by nedokázal chodit. Jen si připadal,j akoby vypil sklenku vína, přesně tak lehce a uvolněně. Dokonce necítil obvyklou zášť k nenáviděnému profesorovi.

Bez protestů nebo řečí opustil Snapeův pokoj, ani si nepožádal o lektvar na rozřízlou ruku. Předpokládal, že stavit se v nemocnice je drobnost a nemusí proto mrzutého muže se svou dlaní obtěžovat.

°°0°°

Vyprovodil Pottera pohledem až ke dveřím, vstal a přešel ke skříňce s lektvary, odkud vytáhl obyčejný hojivý lektvar. Nalil ho pár kapek na ránu na ruce, která se okamžitě stáhla a zacelila, že byla vidět jen tenká růžová linka. Otřel si z dlaně krev a promnul ji, jak kontroloval jestli ještě bolí.

Nemohl si pomoct, ale bodla ho vina za to, že si vzal příliš mnoho magie. Potřeboval ji, pravda nevyužíval ji jen na léčení své nemoci, ale jeho důvody nebyly hloupá hra nebo jen touha mít víc moci. Měl k tomu velmi racionální důvod.

"Sakra práce," povzdechl si. Překvapilo ho, jak moc mu vadí zneužívání mladíka, pro vlastní účely. Zřejmě to bylo tím, že byl Potter tak nevzdělaný a neschopný, takže ani nepřišel, když cítil, že mu někdo krade magii. Zřejmě si to neuvědomil, protože nevěděl o své vnitřní magii zhola nic a už vůbec nic nevěděl o tom, jak magii sdílet. Bylo zjevné, že vědomě o jejich spojení neměl ani zdání, ve smyslu, že by ho cítil a sám byl schopee použít.

"Jak může někdo tak mocný, tak málo dbát na to, aby se o své moci vůbec něco dozvěděl," mluvil si sám pro sebe. Lidé, co si nemají s kým povídat, to pratikují často. Přešel do ložnice a pak do koupelny, kde se zastavil u zrcadla.

"A co hergot myslel s tím kouzlem a vlasy?" ptal se sám sebe, odpovědi se mu od zrcadla nedostalo, to s ním už dlouho nemluvilo. Prohrábl si vlasy, které byly jako vždy splihlé, mastné a nepříjemné na dotek i jemu samotnému. Nepamatoval si, že by kdy byly jiné, snad jen v době, když byl hodně malý a matka ještě žila. Ona měla krásné vlasy, dlouhé, černé jako on, jemné a stále lesklé. Pamatoval si, že je česala sobě a potom i jemu. Tehdy jeho vlasy nevypadaly tak hnusně, ale jak přišla puberta, tak šel celý jeho vzhled do háje. Vlasy se začaly mastit, kůže zešedla, tělo se vytáhlo a pohublo. Nejdřív mu to vadilo, ale po čase v tom objevil i krásu, umožňující mu se díky vzhledu vyhnout jakémukoliv kontaktu s lidmi.

"Proč nad tím vlastně, u salazara, bádám?!" zavrčel na svůj odraz, "Zatracený spratek, kazí mi život nejen v hodinách, teď už i za normálních okolností. Mozkomor aby ho vzal."

Nechal to být a vrátil se na pohovku ke své rozečtené knize.

°°0°°

Ulevilo se mu, cítil se zase docela normálně, neměl problémy s únavou, jen pořád doslova žral jako nezavřený. Pokud ale jeho nenasytnost byla jediná oběť pro to, aby se Snape vyléčil, pak to nebylo nic strašného. A co bylo hlavně potěšující, že si ho přestal lektvarista v hodinách všímat. Nepřestal nadávat, odebírat body a zadávat úkoly, když Harrymu vybuchl kotlík, ale přinejmenším čekal až do výbuchu a úštěpačný byl až pak. Harrymu to pomohlo se na práci víc soustředit, když necítil neustále za zády horký dech a nepříjemnou přítomnost vysokého muže.

Poklidně si míchal lektvar a mračil se na něj, jelikož se mu nějak nevedl. Věděl, že mu zbývají ještě tři míchnutí, ale stejně se mu nezdálo, že by to stačilo k tomu, aby obsah kotlíku zhoustl a získal správnou barvu.

Udělal poslední pohyb rukou a ozval se výbuch.

Instinktivně uskočil dozadu od svého kytlíku, jak očekával že to byl právě on, který udělal tu strašnou ránu. Kupodivu nebyl, výbuch pocházel od jednoho ze zmijozelských vzadu, který se zrovna válel po zemi a řval. Díky tomu si nikdo nevšiml ani toho, že Harry uskočil, ani faktu, že podle všeho byl jeho lektvar v pořádku.

Snape zvedl svého studenta ze země za předloktí, čímsi ho zlíl a pak ho táhl ven ze třídy.

"Pět bodů," zavrčel, když procházel kolem Harryho.

"Za co?!" zvolal pobouřeně, "Nic jsem neudělal. Nemůžu za to, že mu vybuchl kotlík, celou dobu si hledím tady svého."
"A právě jste o ně zase přišel a o dalších deset navrch," sykl, "A ty padej ven z mé třídy!" Vystrčil svého studenta ven ze dveří, jedno, jak otřeseně mladík vypadal, "Hodina končí," s těmi slovy poslal všechny pryč.

"A dalších patnáct bodů v háji," zamrmlal si pod nos, načež mávnutím hůlky zlikvidoval obsah kotlíku. Vlastně byl rád, že hodina skončila, alespoň do něho nemohl Snape rýt, že jeho lektvar se ani v nejmenší nepodobá tomu, co očekával a kdesi cosi dalšího.

"Myslím, že ti vzal jenom deset," podotkla Hermiona a hodila si tašku na rameno, "Ať se to zdá neskutečné, tak bych řekla že těch prvních pět bylo přidaných, které nám pak zase vzal."
"Neblbni zlato, Snape nám body nikdy nepřidává," nesouhlasil Ron.

"Normálně ne, ale Harry byl jediný, kdo z nás dokončil lektvar jak měl. Ani mě se to nepovedlo. Možná mu Brumbál konečně pořádně promluvil do srdce, aby tě nechal v klidu pracovat, Harry, a taky tě jednou za čas dobře ohodnotil, když se ti něco povede. Bylo na čase, vzhledem k tomu, že si NKU složil z lektvarů na výbornou."

Zamyslel se nad tím, co říkala, ale musel s ní v duchu nesouhlasit. Určitě to nebylo tím, že ředitel zakročil a konečně Snapea přesvědčil o tom, že by Harry mohl zvládat lektvary alespoň dobře ,když ne jinak. Věděl, že o to se starý kouzelník pokouší už celé roky a bezúspěšně.

Tohle mělo jistě co dočinění s jejich magickou výměnou energie a snad i s tím, že mu byl lektvarista vděčný za záchranu života a vyléčení. Bylo to sice jen okrajově možné, vzhledem k tomu, jak hnusně se pořád choval, přesto ta alternativa existovala.

"Jo, asi máš pravdu," souhlasil s Herminou, rozhodnut vyrazit za Snapem a rovnou se ho na to zeptat. Možná to bylo zvláštní, ale opravdu od muže nečekal úlevy nebo výhody jen proto, že mu pomáhá. Vlastně naopak se cítil provinile, když uvědomil, že je to skoro jako podplácení nebo vydírání.

Po hodině zamířil k ošetřovně, doufaje, že tam ještě Snapea najde. Přeci jen musel dohlédnout na to, že se student z koleje, kde je ředitelem uzdraví, takže by tam být mohl. A také že byl.

Narazil na něj po cestě chodbou k čekárně, stál ve výklenku, opřen o něj zády, dobře schován, takže ho Harry málem přehlédl.

"Nedělejte to," zaútočil rovnou a stoupl si přímo před muže. Pár vteřit to trvalo, než lektvarista otevřel oči a dlouze je upřel na mladíka před sebou.

"Nemám dělat co, Pottere?" zeptal se bez úštěpačnosti, jen mírně zmateně. Vlastně nevypadal vůbec dobře. Bledý ve tváři, opět s kruhy pod očima, které na pár prvních dnů zmizely. Dalo by se skoro říct, že vypadal zase tak nemocně jako před tím než spojili své síli.

"Dávat nebelvíru body jen proto, že vám pomáhám s vaším problémem," odpověděl, už ne tak naštvaný jako před chvilkou. Vidět Snapea opět ve špatném stavu zchladilo všechnu zlost, kterou vůči němu cítil.

"Ujišťuji vás, náš zlatý chlapče," zkřivil rty, když tohle oslovení prošlo jeho ústy, "že mé ohodnocení vašeho lektvaru bylo spravedlivé. Jako jediný z těch trolů jste ho byl schopen namíchat správně a ve stanoveném čase, dokonce bez podvádění. Mistr z vás nikdy nebude, ale alespoň projdete OVCE s takovým výsledkem, abych se nemusel stydět, že jsem vás kdy učil."

"Vy...," zamrkal, "vy jste mě právě pochválil, že umím lektvary," vydechl naprosto v šoku z něčeho takového. Tohle už nemohla být jen vděčnost, Snape asi přicházel o rozum a léčba tudíž vůbec nefungovala.

"Nic takového jsem neudělal," zamítl rázně a protáhl se kolem Pottera. Příliš blízko, takže se mu odhrnul plášť a odhalil pravou ruku, které byla napnutá v jistě bolestivé křeči. Harrymu bylo jedno, co udělá nebo řekne, prostě ho chytl za ramena a nedovolil mu jít pryč. Naopak ho mírně přitiskl ke zdi, kolem které se snažil lektvarista proklouznout. Musel to být zvláštní pohled, když drobný a štíhlý Harry drží při zdi vysokého lektvaristu, který díky hábitu vypadal hodně široký v ramenou.

"Zase máte špatnou ruku," konstatoval, neptal se.

"Až vám s ní zlomím nos, tak se hned uzdraví," zavrčel a pokusil se vytrhnout. Nebylo mu to dovoleno, Harry svůj stisk ramen ještě zesílil. Ač se to zdálo zvláštní, když chtěl a potřeboval, dokázal být fyzicky překvapivě silný. A teď to rozhodně potřeba bylo, jelikož Snape mu už vyhrožoval kde čím, ale skutečným násilím nikdy. Něco nebylo v pořádku.

"Jen mi ji ukažte." Sáhl po ruce, která mu kupodivu rychle unikala z dosahu.
"Ne!"

"Jen se podívám," trval na svém, nehledě na prudké odmítnutí, které se mu dostalo. Tentokrát už nedovolil, aby muž ruku stáhl pryč. Uchopil ji za zápěstí a přitíhl víc na světlo. Byla stažená v řeči, která z ní dělala supí pařát, dojem byl krásně doplněn tím, jak dlouhé a vyzáblé byly Snapeovy prsty. Pokusil se ruku víc sevřít, jenže to, podle syknutí od muže, způsobilo bolest. To nechtěl, bylo mu to tak líto. Jednou rukou ho dál držel za zápěstí a druhou položil na lektvaristovu ruku. Netiskl, jen položíl.

"Co sakra myslíte, že...," znovu se chtěl rozohnit, ale ztichl, překvapen tím, co viděl a zřejmě i cítil. Ruka se po Harryho dotekem pozvolna uvolnila, jak křeč odezněla a tělo si jen pomalu zvykalo na to, že může zase ohýbat prsty.

"To jsme byl já?" zeptal se. Necítil nic, co by nasvědčoval tomu, že by za to byl odpovědný. Jen to, jak se svaly pod jeho dotekem uvolnily a pak jak se vlnily, když Snape zkoušel pohnout prsty. Stále jeho ruku svíral, dokud mu ji sám lektvarista nevytrhl.

"Možná... je možné," vypadal , že neví co říct, "Může to být součást kouzla," připustil. Skryl svou paži, teď už uvolněnou a klidnou, pod hábit. Narovnal se, jak se snažil na Harryho budit autoritativní a snad i děsivý dojem, což se momentálně moc nevedlo.

"Chcete v novinách zase vidět vaše jméno ve spojitosti s vášnivím mileneckým obětím před ošetřovnou nebo mě milostivě pustíte?" zeptal se, dokonale svou úštěačností zase přerušujíc příjemný okamžik kdy se asi dvě minuty neštěkali.

"Jistě... já... určitě." Couvl dozadu a nechal Snapea projít, "Měl bych vám zase dát svou sílu. Neuzdravujete se. Můžu dnes večer přijít k vám?" zarazil ho ještě svým trochu neomaleným dotazem. Muž se obrátil, naklonil hlavu na stranu a jeho koutky se zkřivily v úšklebku.

"Jak chcete, Pottere," odbil ho stroze, chladně a tentokrát už opravdu odešel.

°°0°°
 

Kdyby řekl, že neví co se s ním děje, tak by lhal. Věděl to moc dobře, protože za to byl sám vinen. Přestal svou nově nabitou energii využívat k léčení, zato ji použil při vaření lektvaru, který se mu ale stále nedařil.

Nedivil se proto tomu, že se příznaky vrátily. Závrať po ránu, když vstával, bolest ve svalech pravé poloviny těla, křeče v noze a také v ruce. O novém příznaku, kdy si mohl po ránu vyzvracet vnitřnosti, ani nemluvě.

Dnešní příhoda s Potterem mu připomněla, jak moc neutěšený byl jeho stav, než mu mladík nabídl svou pomoc. Nelitoval toho, že místo na léčení, využívá magii jinak, jen si uvědomil jak strašné asi bude umírání, pokud svou existenci neukončí dřív než ho tělo zradí.

Ano, mohl by se skutečně vyléčit, jak bylo v plánu, jenže k čemu by to bylo? Jen by dál chodil klekat si k Voldemortovým nohám, poslouchat, jak plánuje zničit Pottera a svět, jen aby to pak předal Brumbálovi, olízal si rány od cruciata a v konečném důsledku zapadl do zapomnění. Jedno kdo válku vyhraje. Když Brumbál, skončí Snape v lepší případě jako nezaměstnaný někdo na ulici, v horším jako Azkabanský vězeň. Pokud zvítězí Voldemort, bude celý kouzelnický svět natolik v troskách, že se v něm ani nebude dát žít a Snape opět skončí na ulici nebo mrtev, protože si to prostě Voldemort umane a nebude mu věřit sliby loality.

Sumasumárum, když přežije, tak dopadne bídně. Když ale zemře a předtím se mu podaří namíchat lektvar, kterým se zabýval, tak bude teprve druhý v celé historii kouzelnického světa, kdo to dokázal. Pak bude zapsan v učebnicích a každý další student se bude učit jeho jméno.

Usmál se té představě, jak spratci, co ho nesnáší až do morku kosti, musí dělat referát o jeho osobě na tři dlaně a vychvalovat ho tam až do nebe.

Zvedl hlavu po zvuku zaklepání, který ho vyrušil z jeho příjemné a vtipné představy. Neurčitě si zabručel pro sebe, jak šel ke dveřím a otevřel je.

Samozřejěm za nimi byl Potter, připravený a ochotný rozdávat svou moc jako Brumbál rozdává bonbony. Kdyby to nebylo příliš sentimentální, tak by ho za to snad i obdivovsl. Takhle mu to přišlo jen směšné a pošetilé.

Pustil ho dovnitř a rovnou se posadil na své místo v kruhu, bez toho, aby si všiml, že Potter odkládá své věci ke stěně. Bylo mu to jedno, ať si je tu klidně pak zapomene, až bude zase omámeně odcházet pryč. Stejně neměl Severus čím zapálit oheň v krbu a mladíkovy učebnice a práce by byli dobrým podpalovačem.

Vzal ho za ruku, bez většího zájimu o to, jestli ho to bolí, mu rozřízl dlaň.
"Au!" vykřikl Potter a ruku stáhl k sobě, "Nemůžete to dělat alespoň jemně? Ruka by vám neupadla, kdybyste tu mou nekrájel jako přísadu do lektvaru."
"A vy byste nemusel tolik fňukat," odsekl, "Neděláte taky nic jiného, než že si pořád stěžujete a fňukáte nad svým osudem a svým životem v přepychu."

"Já nefňukám!" vrátil mu to naštvaně, "Jediný, kdo se tu chová jako ubulené děcko, jste vy s tím svým věčným 'Nepotřebuji pomoct' a 'Nic mi není, starejte se o své, Pottere'. Nechápete, že vaše ruka je taky moje věc, když vás mám léčit?"

Ano, jak by mohl ten rozmazlený spratek zapomenout poukázat na to, jak dnes Severusovi ulevil od bolesti. Zřejmě mu nestačilo, že ho nechával v hodinách být, šetřil jeho duševní i fyzické zdraví, on by snad ještě chtěl víc. Nejlépe tak nadšený vděk projevovaný líbáním nohou.

"Neštvěte mě ,Pottere..," zasyčel s jasnou výhružkou na konci, i když přesně nevěděl, čím by mohl a měl vyhrožovat. Vyloučení by se nekonalo, ani kdyby Potter někoho zaklel do komatu, školní tresty, odebrané body a dlouhé eseje se ho netkly. Prostě nebylo nic, čím by mohl vyhrožovat.

"Nebo co?" zeptal se drze, jasně dávaje nejevo, že ví o Snapeovi neschopnosti ho skutečně potrestat.

"Nebo se rozhodnu, že mi krev není dost dobrá a zvolím jinou tělní tekutinu, při jejíž získávání se taky trochu pobavím a vám dám důvod kňourat a kňučet třeba několik hodin," vypustil ty slova z pusy dřív, než si stačil uvědomit jejich plný význam a nevhodnost.

"Co.. jak... jste nechutný!" vykřikl, supěl při tom jako tažný kůň.

"Nechutný?" povytáhl obočí, "Takže nepřijmete pozvání do mé ložnice, pane Pottere?"

Hřbet ruky narazil do jeho tváře a poslal ho k zemi překvapivě velkou silou. Než se stačil vschopit k obraně, nejspíš fyzické, protože hůlku měl v hábitu na křesle, tak se kolem jen mihl stín a následovalo třísknutí dveří, tak silné, až sada křivulí v knihovně zacinkala o sebe.

Pokusil se vyskočit, vrhnout za Potterem a pravděpodobně ho vážně zfackovat, až by mu tekly slzy, ale nedokázal se pořádně postavit na nohu. Neměl ji v křeči,j en prostě nechtěla poslouchat příkazy jeho mysli, jedno jak intenzivně se dožadoval, aby se koleno a kyčel pohnuly.

Opřel se o loket a zůstal na zemi, doufaje, že ho noha za chvíli začne poslouchat, stejně jako vždy časem odezněly křeče.

°°0°°

Proběhl otvorem za obrazem a ani nepozdravil Buclatou dámu, která se ho starostlivě ptala, jestli mu něco není. Jak hloupý dotaz, jistěže mu něco bylo.

Vyběhl nahoru do ložnice, rozrazil dveře, prošel rázně kolem Rona s Hermionou, kteří se tu rozhodně nevěnovali ničemu tak počestnému jako hraní karet, a zapadl do své postele. Zatáhl závěsy a několika mávnutími hůlkou si zajistil naprostý klid. Nikdo neslyšel jeho, co dělá uvnitř a naopak. Normálně se to dělalo, když chtěl mít člověk soukromí na jisté choulostivé věci, tentokrát chtěl Harry ale jen a pouze klid v přívětivějším prostředí, než by byl nějaký hradní výklenek.

Zuřil a opravdu hodně. Jak si jen mohl Snape dovolit říct něco tak ohavného, sprostého doslova až perverzního. Nejen že byl o tolik let starší, navíc to byl slizký bastard a naznačoval tím, že považuje Harryho za homosexuála.

To by mu samo sobě nevadilo, ostatně nebyl první kdo takové podezření vyjádřil, jenže od lektvaristy to znělo jako největší urážka ze všech.

Zmačkal si polštář pod hlavou, několikrát do něj vztekle praštil a až pak se na něj konečně uložil.

Chtěl se s tím vypořádat sám. Vrátit Snapeovi tuhle urážku nějak osobně, jenže neměl tušení jak. Bylo to až příliš osobní. Daleko za hranicí toho, když mu nadával do hlupáků, rozmazlených spratků, zlatých chlapců a slečinek.

Musel to říct Brumbálovi a ukončit to prokleté propojení magií. Už nemohl se Snapeem mluvit, dokonce se na něj třeba jen podívat, bez toho, aby necítil mrazení v žaludku. Mrazení z představy, že by svou výhružku uskutečnil.

Předcházející - Následující

Poznámka utorky: Ano, v této kapitole vydíme další klišé ve Snarry, kdy se Snape a Potter až k smrti nenávidí a vzájemně si říkaji jen to nejhorší, aby nakonec jeden utrousil nějakou opravdu hodně nevhodnou poznámku - nejčastěji sexuální - která pak dá celý jejcih vztah do pohybu. Ta poznámka totiž nějakým způsobem vyjeví, že jsou oba na chlapi a výborně se k sobě hodí, že?

Pokud budete mít zájem tak opět můžete navrhovat název této kapitoli a opět bude výhrou věnování další kapitoly.

Za komentáře děkuji: mathe, Hanča, bacil, cim, belldandy, keishatko, Mája, lady corten, Pret, Kája, yellow, Neferet, anneanne a Nade. Záplavou komentářů jsem naprosto nadšená a znovu, asi už tak potřetí, vám za ně děkuji a těším se na další.