Provázky moci - 5. kapitola 2/2

Když vcházel do laboratoře, neměl tušení, co bude následovat. Nedovedl si představit, jaké je to přicházet o svou moc. Nejdřív to nevadilo, bylo to, jako když ho příbuzní nahnali do práce a nedali mu pořádně najíst. Pak to bylo nepříjemné, skoro, jako když by byl nemocný a neměl naději na uzdravení. A nakonec to bolelo.

Reálně, temně, silně bolelo. Kdesi uvnitř, v místě, které nedokázal přesně určit. Snad někdo hluboko pod žebry, protože přesně odtamtud jakoby mu fialový plamen vypaloval cosi nesmírně důležitého. Roztřáslo ho to až do morku kostí. Donutilo jeho zuby drkotat v neskutečném rytmu. Srdce bít jako o závod.

Nenechal se ničím z toho zastrašit. Zažil toho tolik, takže si byl jist, že přežije i tohle. Dělal to pro dobrou věc. Mohl pomoct Remusovi se navždy uzdravit. Už žádné bolesti o úplňku. Už by nebyl nikdo, kdo by ho urážel a nenáviděl za to, čím je. Stálo to za to, i kdyby měl teď duši vypustit.

Dopadl na podlahu, uhodil se do hlavy a do zad, to ale bylo podružné. Zajímala ho jen bolest v těle, které se nechtěla utišit. Schoulil se do klubíčka, přitiskl k bolavému místu ruce a svíral tak pevně, jak jen dokázal. Snažil se udržet v sobě něco, co chtělo vypadnout ven.

Hlas na něj mluví. Severusův hlas, ptající se svým tónem na to, jestli je v pořádku. Odsouhlasil to. On vždycky řekl, že mu nic není, aby ostatní neměli strach. To byl přeci jeho úkol, zbavit ostatní strachu a dnes také dodat lektvaristovi moc, která by mu pomohla dokončit lektvar pro Remuse.

Slyšel jeho kroky, jak prošly kolem, černý plášť se mu mihl před očima. Rozvinul se z klubka, do kterého byl skroucený a vzhlédl k muži, který svíral v ruce lektvar a potichu šeptal.

Sledoval ho s nadějí, že všechno bylo v pořádku, jenže nebylo.

Netušil, co se stalo, jestli něco pokazil on nebo Severus, ale lektvar se nevyvedl. Spíš to vypadalo, že to co společně stvořili, byl spíš odporný a silný jed, než lék.

Chtěl promluvit, říct, že to je dobré, že to zkusí znovu, ale nedostal se k tomu, aby zvuk opustil jeho rty. Strhla se kolem něho bouře lektvaristova hněvu, který tříštila a ničila vše, co jí přišlo do cesty.

Pozadu se doplazil do kouta, kam se vtiskl, jak nejvíc dokázal. Pryč od létajících flakonků, tříštících se nádob, bublajících vylitých lektvarů a rozhněvaného muže.

V nose ho pálil tisíc ohavných smradů, které se mísily jeden v druhý a kromě plic mu naplňovaly i mozek. Bylo to mdlé, neurčité opojení, zahalující myšlení, ale nezbavující úsudku. Skutečnost, že se cítil uvnitř nesmírně slabý, to jenom podporovala.

Bouře ustala a přešla v beznaděj, když muž klesl podél zdi, kde zůstal sedět.

Harry se uvolnil, když nastalo ticho přerušované už jen syčením z několika koutů místnosti. Opatrně vylezl kousek z rohu a opět se posadil na své paty, sledoval lektvaristu, jestli něco udělá nebo řekne. Jenže ten jen seděl, oči zavřené, hlavu složenou na kolenou.

Vypadal dokonale bezbranně a ztraceně, i když Harry věděl, že má momentálně nesmírné množství magie. Byl si jist, že by to teď mohl dát všechno kolem zase do pořádku mávnutím hůlky, ale ani se o to nepokusil.

Sledoval ho v jeho tiché bezradnosti a náhle, jako blesk z čistého nebe, ho napadlo, že jediné co musí teď udělat je, obejmout ho pevně a silně. Přitisknout lektvaristu k sobě, tak jako po tom toužil i on sám, když tisíckrát usínal v těsném přístěnku a cítil se stejně beznadějně.

Po čtyřech se vydal k protější zdi, vyhýbaje se střepům i kalužím, jak nejlépe to šlo. Klekl si k muži a zaváhal. Věděl, co udělat, jen nevěděl, jak přesně.

Vztáhl ruku, položil ji na napnuté rameno a čekal. Na znamení, na to až ho muž uhodí, na to, až ho obejme nebo až se alespoň pohne.

Muž pomalu zvedl hlavu a pohlédl na Harryho přes clonu splihlých černých vlasů. Ve tváři vypadal hrozně, ne nemocně, ale prostě hrozně. Jakoby se mu prohloubily vrásky, pleť získala ještě nezdravější odstín, jeho rty skoro zmizely a nos se ještě víc zkřivil. Navíc ho obklopoval neurčitý pach, který nepocházel jen z lektvarů. Jakoby se on sám pomalu, ovšem jistě, rozkládal zaživa.

Nic z toho ale mladíka neodradilo od jeho plánu lektvaristu obejmout. Naopak, získal ještě větší naději, že to půjde, když viděl zničený výraz v jeho očích.

Odhrnul mu vlasy z obličeje, jedno, jak nepříjemně mastné byly na dotek. Položil ruku na tvář, přejel po ní prsty a dotkl se křivého nosu. Zanechával tak na bledé pleti krvavou šmouhu z rány na dlani, která se ještě nezatáhla.

Dál se dotýkal jeho tváře, zatímco druhu rukou zatlačil do jeho kolen, jen zlehka, aby ho donutil natáhnut nohy. Když se podařilo tak uvolnit mužovu náruč, tak stiskl jeho rameno a následně složil svou hlavu na jeho hruď.

Uvědomoval si, jak je to pošetilé a bláznivé, že objímá, prakticky leží, na nenáviděném profesorovi, ale bylo mu to docela jedno. Snad za to mohly výpary z lektvarů, možná vyčerpání, on prostě chtěl být v kontaktu s lektvaristovým tělem.

Zavřel oči. Viděl to znovu, fialově-modrý plamen, tentokrát hořící nesmírně silně, přesto však budil dojem, že každým okamžikem zhasne. Jakoby to byl poslední výšleh, před propadnutím do popela a tmy. V uších mu znělo zvonění, vysoký tón, jako když ťuknete do skleněné baňky. A tlukot srdce. Rychlý, ale pravidelný.
"Pottere," ozval se hlas, narušující souzvuk zvonění a tlukotu, "co to děláte?" Nedalo se v něm rozeznat ani jediná stopa agresivity, bohužel ani zájem ne. Slova zněla, tak jak zněla jen proto, že tak znít měla.

"Ššš, poslouchám zvonky a srdce," zamumlal v odpověď. Plácal nesmysly, vnímal velmi jasně, jak vychází z jeho úst. Bylo mu to lhostejné, protože cítil dobře přesně tam, kde teď byl. Blízko hořícího plamene, blízko zvonků a blízko srdce. Vlastně byl přesvědčen o tom, že by takhle mohl strávit celý zbytek života.

"Nemáte zdání, co děláte," zavrčel muž kdesi nad Harryho hlavou. Nevěnoval výhružce pozornost, jen se ještě víc přitiskl do tepla, které cítil. Nebylo důvod se muže obávat. Proč taky? Nikdo, jehož magie byla tak hřejivá a lákavá, nemohl být ve skutečnosti zlý.

"Vůbec netušíte...," nedořekl, ať chtěl vyhrožovat čímkoliv. Místo dalších slov, které by mu dolehl k uším, cítil ruku ve svých vlasech a druhou na svých zádech. Dotýkaly se ho opatrně, přesto důrazně a zdálo se, že ho chtějí od ohně odtáhnout nebo alespoň odlákat pryč.

Nemínil to dopustit.

Sice se mírně odtáhl, ale jen proto, aby mohl lektvaristu obejmout kolem krku paží. Tak ho od sebe nemohl odstrčit, pokud by se o to hodně nesnažil. Musel by doslova rvát, aby se zbavil Harryho, přichyceného jako klíště.

"Víš že," zapolykal a vzhlédl mu k tváři, "asi si nás otrávil," uniklo mu tiché zasmání, "a já," položil mu dlaň na hrudník, "vidím fialové a modré plameny v tvém těle. Je to zvláštní. Asi tě mám rád a vždycky jsem měl, víš," mumlal trochu zastřeně, přesto si racionálně uvědomoval, že říká pravdu, jen nemohl přestat mluvit, "Je to divné, ale Brumbál to tak říkal. Že když se dva nesnáší, tak se vlastně milují. Prý paradox."

"Myslím Pot... Harry, že jsi se nadýchal zplodin," hlas, který to říkal, byl bezbarvý, "Půjdeme odsud pryč."

Neprotestoval proti tomu, protože lektvarista se zvedl a jeho vytáhl s sebou nahoru, aniž by ho pustil z jakéhosi objetí, ve kterém byli. Naopak si ho ještě víc přitiskl k boku, podepřel pod paží a vedl pryč z laboratoře.

Chodilo se mu dobře, ani nohy se mu nemotaly, jen měl dojem, že svět kolem není reálný. Vypadal jako sen, ze kterého se brzo probudí do tvrdé, bolestné, ostré reality bytí, kde už nebude tak blízko teplého fialového plamene.

Prošli chodbou, přičemž si Harry uvědomil, jaké je to štěstí, že je nikdo nevidí, co by si lidé pomysleli, a vešli do Severusova pokoje. Zase byl překvapen jeho normálností a útulností, které lákala k tomu, sednout si medvědí kožich před krbem a zůstat tam třeba i spát.

Tam ho ovšem muž neuložil, vedl ho dál až ke dveřím do své ložnice.

"Tady nebydlím," usoudil jen, co vstoupili dovnitř.

Postel tu byla stejná jako ta v chlapeckých ložnicích, ničím se nelišila, až na to, že na ní byly závěsy ve zmijozelských barvách. Kromě ní nebylo v pokoji nic jiného než skříň. Asi by se tam ani nic víc nevešlo, protože nebyl moc velký.

"Ne, to ne," souhlasil muž, zvláštně zdráhavě, "Potřebujete si lehnout, někde, kde je klid a vyspat se z toho. Vaše přítomnost mě sice otravuje a budu si pak muset nechat vyměnit povlečení, ale v tomhle stavu vás do péče nikomu nesvěřím. Nařkli by mě z toho, že jsem vás úmyslně otrávil."

"Tos neudělal a neuděláš," byl o tom přesvědčen. Nechal se bez protestů položit na postel, to ale neznamenalo, že muže pustil. Naopak ho sevřel ještě víc, jak ho k sobě táhl. Nehodlal přijít o jeho teplo ani na jediný okamžik.

"Zůstaň," zamumlal a myslel to vážně. Racionálně věděl, že tahat do postele muže, který byl zamilován do jeho otce, asi není dobrý nápad. Tušil, že by to nemuselo skončit jenom spaním, ovšem nebránilo mu to v tom ho dál držet blízko sebe.

"Ne... rozhodně ne...," zamítal, ne zrovna pevně, "Budeš mě opravdu nenávidět a to nechci."
"Nikdy," zakroutil odmítavě hlavou.

Nechal to prostě být. Nechal tomu volný průchod, jedno, jako moc to podle racionálních měřítek bylo divné. Zvedl se na lokti, přitáhl si muže ještě blíž k sobě a přitiskl své rty na jeho. Neměl zdání, jak se správně líbat, když to nikdy nedělal, ale nelámal si s tím hlavu. Byl si jist, že to prostě nějak dopadne. Všechno nějak dopadlo, vždy dobře, tak proč ne tohle.

Měl pravdu. Severus převzal vládu nad polibkem, a společně s tím, jak ho vtiskl do postele, ho prohloubil.

°°0°°

To, že se ho Harry dotýkal s takovou náhlou něhou, bylo příjemným překvapením pro jeho bolavou mysl a duši. Nepřiznal by to nikdy nahlas, ale navzdory tomu jak nesnášel dotek, někdy mu objetí chybělo.

Slova, které se linula z mladíkových úst, byla neméně příjemná a překvapivá. Bylo to něco, co chtěl slyšet alespoň jednou v životě od kohokoliv. Chtěl, aby mu někdo řekl, že s ním chce být. A v případě Harryho to chtěl daleko víc, než si ještě ráno uvědomoval.

Cítil, že kromě vzteku a beznaděje se mu do mozku vkrádá něco, co nepříjemně připomínalo veritaserum. To něco člověka nutilo říkat, co si myslí, co je pravda, ale zároveň mu nebralo racionální uvažování. Krom toho cítil tu lehkou malátnost a povolnost všem emocím, které ho obklopovaly. Ať už jeho vlastní nebo Harryho.

V duchu ho napadlo, že kdyby přišel na to, jaké směs tenhle stav způsobila, tak by to byla ještě lepší vyslýchací metoda než veritaserum. Vězeň by nejen říkal pravdu, navíc by i souzněl se svými vězniteli. Jak nádherné spojení.

Nechal teplé tělo, aby spočinulo na jeho prsou a dokonce ho obejmul. Věděl, že dělat to je krok do pekla, ale na tom mu absolutně nezáleželo. Všechna ta pravidla, která si pro sebe vytyčil už jako chlapec, neměla momentálně žádný význam. Chápal, že za to mohou výpary, jenže i to mu bylo z velké části fuk.

Zachoval si jen dost zdravého rozumu, aby věděl, že je oba musí dostat pryč z laboratoře, než to bude ještě horší. Nebo než je tu něco zabije úplně.

Vytáhl Pottera na nohy, byl překvapivě lehký, skoro jako dítě nebo dívka, a spíš ho tak vláčel chodbou ke schodišti. U toho se zastavil a zamyslel, mezitím co si čistil plíce dlouhými pravidelnými nádechy a výdechy. Když ho vezme nahoru do nebelvírské věže nebo na ošetřovnu, tak to celé praskne. To by nebylo dobré, Brumbál by zuřil a splnil nevyřčenou výhružku, že Severuse potrestá, pokud Harryho moc zneužije pro nějaké jiné účely než léčení.

Nahoru tedy nemohl, vyspat se z otravy a vyčerpání, ovšem musel. Jediné místo, kam ho vzít, který bylo, jak ředitel tvrdil nejbezpečnější, byly jeho vlastní pokoje tady dole ve sklepení.

Vtáhl ho dovnitř a rovnou přes pokoj do ložnice. Postel byla vždy pohodlnější, než tvrdá sedačka u krbu a Potter se potřeboval ze svého stavu dostat rychle a pořádně, jinak to způsobí všude paniku. A to si jen z části byl ochoten přiznat, že mu opravdu záleží na tom, aby byl mladík v pořádku.

Složil ho na svou postel a odpovídal na jeho mumlaná slova s typickou uštěpačností, kterou myslel vážně jen z části. Alespoň si s potěšením uvědomoval, že trochu lépe zvládal účinky neznámých výparů z laboratoře.

Výzva, aby zůstal, byla pro něj skoro jako něco nereálného. Zaměřil svou plnou pozornost na Harryho, jak se snažil utřídit své myšlenky a poznat jeho. Chtěl vědět, jak to myslí. Jestli se pouze nechce vzdát opory v podobě Severusovy magie, kterou cítil, nebo jestli je v tom něco víc. Obával se, že tu jde jen o magii a tak odmítl. I kdyby o to nešlo, bylo to proti všem předpisům, morálním zásadám, kdoví jestli ne proti zákonu, zůstat tady a být s Harrym.

Jeho odmítnutí podle všeho nemělo pro mladíka pražádný význam, jakoby ho neslyšel, a naopak si dovolil něco tak troufalého, jako Severuse políbit.
Byl to nesmělý polibek, který jasně říkal, že má Harry málo nebo žádné zkušenosti. Přesto byl naprosto dokonalý, protože se chvěl magií. Bezděky, když mladíka vtlačil do postele a prohloubil polibek, si uvědomil, že magické pouto mezi nimi se nepřetrhl. Naopak se zdálo, že s doteky bylo silnější.

Sklouzl dlaní po útlém boku, kde ji nechal ležet, druhou Harryho podpíral, zatím co ochutnával chuť jeho úst. Dotýkal se ho jemně, jak při líbání, tak dlaní, ne proto, že by to bylo zvykem. Jen potřeboval jasně vědět, že ho mladík neodmítne. Byl si vědom toho, že je lehce omámený, stejně tak věděl jistě, že říká pravdu a dělá jen to, co chce. Přinejmenším on se tak cítil a bylo pravděpodobné, že na Harryho výpary působily podobně.

Nezaznamenal jediný záchvěv odmítnutí, jen lehkou váhavost a snad i stydlivost. Když se dotkl dlaní spánku a čela, jak odhrnoval černé kadeře pryč, cítil pod prsty horkost. Harry se červenal.

Odtáhl se a přerušil polibek, aby to viděl.

Tak, jako mu to přišlo ještě nedávno nechutně roztomilé, dnes to bylo vzrušující. Nesmělost, kterou Harry doslova vyzařoval na všechny strany, svědčila o tom, že to je Severus, kdo se ho takhle dotýká jako první. Pocítil majetnickou touhu, kterou hodlal uposlechnout.

Přitiskl ho svým tělem k posteli, zabraňujíc mu v úniku, kdyby se o něj pokusil, což se nepokusil. Naopak se ochotně vypjal proti Severusově hrudi, jak žádal o větší kontakt. Rukama si k sobě lektvaristu přitahoval ještě blíž, jakoby ho chtěl vtáhnout sám do sebe.

Nadšeny vyslyšel tyhle prosby o větší kontakt. Jak by jim taky mohl odolat, když pocházely od Harryho.

Netrpělivě uvolnil kravatu uniformy, rozvázal a hodil pryč. Hned na to následovala bílá košile, jejíž knoflíky byli nepatřičně drobné. Měl chuť je spíš roztrhat, ale neudělal to, vědom si toho, že v něčem bude muset jít mladík zpátky na kolej.

Jeho milenec se stejnou nedočkavostí rozepínal jeho vlastní hábit a pak i košili. Šlo mu to kupodivu lépe než Severusovi, když se sám svlékal. Drobné prsty, byli prostě pro rozepínání malých knoflíčků jako stvořené.

Sám se konečně dostal na holou kůži Harryho hrudníku. Přejel po ní dlaněmi a bylo to jako přejet po něčem horkém. Nesálala samotná kůže, ale magie se drala na povrch. Magie o které netušil, že by se ještě mohla tak snadno uvolňovat. Cítil, jak znovu proudí do jeho těla, stejně tak cítil i jak jeho vlastní síla zase proudí do Harryho. Nemohl se toho pocitu souznění nabažit, stejně jako se nemohl nabažit jemnosti kůže, které se dotýkal.

Sklonil se, aby políbil rychle se zvedající hrudník. Magie mu vibrovala přes rty, kterými se dotýkal kůže. Stejně tak ji cítil na náhle nahých zádech, kde ho hladily mladíkovi ruce. Tohle se nepodobalo žádnému milování, který za celý svůj život zažil. Čas od času, když byl se silným čarodějem, pocítil jemné jiskření, ale tohle byl doslova vodotrysk energie.

Bylo to vzrušující na mnoho úrovních. Samotné Harryho tělo, štíhlé a spíš měkké na dotek dokonale vyhovovalo jeho představám o vzrušujícím ideálu. Pohled na něj, dotek na teplé kůži i mladíkova ochota a vzrušení mu hnala krev do slabin. Vzrušovalo ho to fyzicky, toužil po něm.

A pak tu byla magie, která se tetelila mezi jejich těly, proplétala se a jiskřila.

"Severusi...," vydechl polohlasně, zelené oči zářily jako smaragdy pod vodní hladinou. Mladík znovu prohnul záda, tentokrát aby se svou erekcí, zatím uvězněnou v látce kalhot, otřel o Snapeův bok. Ten dotek ho donutil prudce vydechnout a vzrušil ho tak, že si nemyslel, že by to vůbec bylo možné. Skoro až k bolesti, které musel rychle ulevit, nejlépe v těsném sevření Harryho těla.

Rychle rozepnul mladíkovi kalhoty a stáhl je, i se spodním prádlem, dolů z jeho boků. Zbavil se tak překážky mezi jeho pátravou rukou a Harryho tvrdým penisem. Toho náhlého prostoru s radostí využil, sevřel penis v dlani a začal ho laskat s obvyklou precizností a nadšením. Nemusel se ani trochu snažit, aby vyloudil slastné zasténání z růžových rtů. Sklonil se pro další polibky, ve kterých steny dusil.

Toužil se zbavit vlastních kalhot, ale neměl další ruku, kterou by si je rozepnul. Jakoby Harry vyslyšel jeho prosby, vyřčené v pohybech boků po jeho nahém stehně, sáhl dolů a šátravě kalhoty rozepnul. Byl ve své nezkušenosti neobratný, když vytahoval Severusův penis ven, ale o to víc nadšený při jeho laskání. Vycházel nejisté dlani vstříc, udávaje tak zároveň rytmus, který mu nejvíc vyhovoval.

Chtěl daleko víc než jen tohle. Toužil si Harryho dnes v noci zcela přivlastnit, zároveň ale nedokázal své tělo od toho jeho oddálit. Obával se,že kdyby to udělal, tak magie, který se přes ně valila v pomalých, silných vlnách, by nadobro zmizela. Nechtěl si ani představit, jaký by to byl pocit, znovu už ji necítit. Proto pro dnešek oželel to, po čem toužil, zároveň si slibujíc, že pro příště si vezme vše, co jen může. A on si byl teď naprosto jistý, že nějaké příště také bude, i kdyby měl vynaložit všechno úsilí k nalákání Harryho zpět do svých pokojů.

S každým pohybem jejich rukou, každým dotekem nahých hrudí, každým povzdechem či zasténáním, každým polibkem, se oba blížili k vrcholu. Stejně jako magie, který kolem nich jiskřila a proudila nabírala na síle. Hrozilo to výbuchem, který nadělá z postele třísky a prach.

Harry se prudce napnul pod jeho tělem, stejně jako se zdvihla vlna magie, a, s hlasitým stenem, pro muže tak nepříznačným, vyvrcholil do Severusovy dlaně. Bílá vláha jakoby pálila, cítil jak z ní magie proniká kůží do jeho těla.

Bušilo mu z toho pocitu srdce, stejně jako z pohledu na pomalu zemdlévajícího mladíka ve svém náručí. Tiše zavrčel nad vlastní neuspokojeností a skutečností že jeho milenec přestal z laskáním. Ve své podstatě to ale ani moc nevadilo. Přesunul se ještě víc nad něj, tak že se jejich slabiny dotýkaly. Několik pohybů boků nakonec stačilo i jemu k orgasmu.

Všechno na okamžik ztichlo, snad i jejich vlastní dech a tlukot srdce, jak oba očekávali, že bublina moci, která se kolem nich vznášela, praskne. To se nestalo. Pomalu se zmenšovala, vsávala do jejich těl, až nakonec zmizela úplně a zůstalo je brnění na kůži.

Severus opatrně klesl na postel vedle udýchaného a chvějícího se Harryho.

Mysl už měl relativně čistou, už jen poslední záchvěvy omráčení se mu převalovaly přes mozek. Začínal si řádně uvědomovat, co se stalo a jaká to bude mít následky. Proklínal svůj rod až do desátého kolene za svou hloupost, nezodpovědnost a naprostou neschopnost se ovládat.

"Je mi zima," zamumlal mladík po jeho boku a objal si pažemi hrudník.

Jistěže mu byla zima, když ležel v ne příliš vytopeném sklepení docela nahý. Severus se za svou bezohlednost proklel ještě jednou a vyprostil pokrývky zpod svého těla. Chtěl Pottera uzdravit natolik, aby nikdo nic nepoznal, ne se s ním vyspat a ještě ho pak navrch nechat umrznout.

Naklonil se a chystal se ho přikrýt, když se zarazil při pohledu na jeho tělo. Po jeho kůži, včetně penisu, byli rudé šmouhy od krve. Nepamatoval si, že by udělal něco, čím by mohl mladíka zranit. Ani se nepokusil obsadit jeho tělo, zůstal pouze u laskání rukou. Kdyby udělal víc, pamatoval by si to, protože v hlavě měl z tohoto hlediska rozhodně všechno v pořádku.
"Zranil jsem tě?" zeptal se. Harry mu sám řekne, kde ho bolí a jaké má zranění.

"Ne... myslím," nadzdvihl se na loktech, jak se chtěl podívat na vlastní tělo, pak pohlédl na to Severusovo, "to je z našich rukou. A teď mi dej tu deku." Sáhl pro ni dost prudce, zakryl si celé tělo, červený ve tváři. Pevně se zabalil, jak se styděl.

Severus zvedl svou dlaň, shodou okolností to byla ta samá, kterou Harryho laskal, a prohlédl si nezacelenou, naopak nepěkně rozšklebenou ránu od nože. Ano, z jejich říznutí by rozhodně mohla pocházet všechna ta krev na jejich tělech a taky na košilích, ležících na zemi. Uklidnilo ho, že mladíka nezranil, takže se položil na postel.

Nevěděl, co by měl říkat, pokud vůbec něco. Na mluvení v posteli nebyl vůbec dobrý, vždy mu připadalo jenom jako plané trávení času mezi dvěma koly rozkoše. Ten čas se dal využít produktivněji, třeba čerpáním síly spánkem.

Zavřel oči, trochu doufaje, že tělo po jeho boku zmizí. To se ale zatím nestalo, dál cítil teplou blízkost a jemné chvění magie.

°°0°°

Tiskl si k sobě deku místo ochrany před světem, nevěřícně přitom hleděl do stropu. Došlo mu hned, co spolu se Snapem dělali, co ale vůbec nechápal bylo, jak se to mohlo stát. Jak se mohl muchlovat, vlastně skoro provozovat sex s lektvaristou a navíc s mužem.

Dobrá, to druhé ho nepřekvapilo tolik, jak by očekával. To první naprosto nechápal, ale zase ho to nešokovalo natolik, jak by mělo. Necítil se tím zhnusen tak, jak by měl, vlastně se cítil docela spokojeně. Klidně ležel vedle staršího muže, který mu tolikrát zachránil život.

Věděl, že za to mohly výpary z lektvarů a vyčerpání, což se obojí smísilo v jeho mozku a poblouznilo ho to jako droga. Přesto se ale necítil zneužitý tím, že Severus využil jeho momentální indispozice. Jak by se taky mohl cítit zneužitý, když cítil při jeho dotycích, to co cítil.

Magii valící se oběma směry přes jejich spojení. Bylo to rozhodně dokonalé. Jiné slovo pro to neměl. Samozřejmě příjemné i po fyzické stránce.

Jenže teď to bylo víc jak divné. Očekával, že se po prvním sexu bude cítit rozpačitě, ne však že bude provinily. A on byl provinilý, jelikož se zdálo, že Severus není zrovna spokojen.

"Já se omlouvám," zamumlal do ticha, kdo ví proč, ani sám nevěděl. Vždy, když se dostal do podobné atmosféry, tak bylo od něho očekáváno, že se omluví. Tíživé ticho bylo prostě pro kajícnost nejlepším momentem.

"Ty se... omlouváš?" zeptal se druhý muž, který k němu pomalu obrátil hlavu a upřel na něj černé oči, "Za co se omlouváš?"

"Za všechno," neurčitě pokrčil rameny, odmítl se na lektvaristu podívat a jen hypnotizoval nebesa nad postelí, "Za ten lektvar... za tvou rozbitou laboratoř... za...tohle tady."

Muž po jeho boku se na posteli napřímil tak náhle, až se Harry skrčil v domnění, že bude následovat rána nebo kletba. Nestalo se ale nic, Severus jen potichu seděl, rukou si prohrabával vlasy. Kdyby věděl, že to není možné, myslel by si, že je muž nervózní snad i rozpačitý.

Pomalu se obrátil, opřel rukou o postel, vlasy mu předpadly po rameni na hruď a zakryly oči. Jedním pohybem je shrnul zase dozadu.

"Nic z toho není tvá vina," pronesl pomalu, klidně, "Prostě se to stalo. Jsi unavený. Měl bys spát."

Neočekával nic jiného, než to, čeho se mu dostalo. Severus byl prostě chladný člověk, tak od něj nemohl Harry dostat vřelá objetí. Ujištění, že není ničím vinen a skutečnost, že ho nechal v klidu ležet v jeho posteli, bylo zřejmě maximum, co mohl dostat.

Natáhl ruku a dotkl se mužovy hrudi, jak se chtěl ujistit že to co se stalo a děje je realita. Jistěže byla a kromě toho zase pod prsty cítil příjemné teplo.

"Můžeš si lehnout a... ehm nevím... alespoň mě obejmout rukou?" napůl se zeptal, napůl požádal prosebným hlasem. Viděl v mužově tváři váhání, velmi zřetelné, skoro jakoby se rozhodoval, jestli raději nemá utéct někam pryč. Daleko z postele a od Harryho.

Nakonec přeci jen klesl na bok, čelem k němu, loket si složil pod hlavu a zlehka položil dlaň na mladíkovo tělo zabalené v dece.

"Teď spi," zopakoval v podstatě jako příkaz. Harry velice rád uposlechl, stejně se cítil hrozně unavený a chtělo se mu jen zavřít oči a spát. Ještě než ho obklopila blaženost spánku ho napadlo, že má vlastně Severuse docela rád.

°°0°°

Počkal, dokud se Harryho dech nestal pravidelným a hlubokým, pak opatrně vstal, aby svého společníka neprobudil. Krátce si ho prohlížel, jak zabalený do deky leží v jeho posteli, dokonale beze strachu, dokonce bez studu většího, než by měl každý, kdo se poprvé z někým miloval.

Nevěděl, co si má o tom celém myslet. Očekával, že se ozve křik, nadávky, možná i pláč, i když nevěřil, že by Harry někdy brečel, na to byl příliš nebelvír. Nepřišlo nic z toho, jen poklidné přijetí situace a únava.

Zvedl se z postele, upravil si kalhoty a přešel do koupelny, k zrcadlu. Ve tamním světle si mohl dobře prohlédnout že má na těle několik šmouh od krve. Pustil vodu, vzal si houbu z vany a začal si krev otírat pečlivě z těla. Všichni ho považovali za umaštěného bastarda, co zanedbává hygienu, to ale vůbec nebyla pravda. Ve skutečnosti až nesnášel špínu, natožpak krev.

Hodil houbu do umyvadla a pustil na ni proud vody, ve kterém si zároveň začal mít ruce, zejména tu, kde bylo říznutí a která byla od krve nejvíc. Promnul si opatrně dlaň, jak očekával pálivou bolest, necítil ovšem nic. Trochu ostřeji se zbavil sražené krve, odhalujíc tak dokonale nepoškozenou kůži. Pouhá tenká bílá linka přes kůži naznačovala, že tam kdy byl nějaký šrám. Vypadalo to stejně, jakoby na svou ruku použil hojivý lektvar, jenže to neudělal ani ho neměl v laboratoři, aby se ho mohl náhodou dotknout. Náhodou se namíchat také nemohl, protože aby byl účinný, potřeboval dva týdny stát.

Jediné vysvětlení, které ho napadlo, byla magie, co mu předal mladík spící vedle v posteli.

Zvedl pohled od své dlaně a upřel ho na svůj obličej. Jednoznačně už nevypadal nemocně, pořád bledě a nezdravě, ale kruhy pod očima se ztratily. Zatnul pevně v pěst svou pravou ruku, tak pevně jako už se mu to dlouho nepovedlo. Poslouchala ho naprosto dokonale, stejně jako dřív. I jeho pravá noha byla silná, dalo se na ní pevně stát a spolehnout se, že ho nepřepadne bolest ani křeč. Hlava se mu nemotala, ač právě vstal z postele.

"On mě vyléčil," zamumlal. Jistě, nebylo to tak překvapivé. Dostatečné množství magie prostě zajistilo, že se jeho tělo samo uzdravilo. Nedokázal ale připravit lektvar, takže vyléčení nemoci pro něho bylo nepodstatné. Neměl z něho radost, jak by měl mít, když si uvědomil, že celý ten bordel, ve kterém se teď, díky Potterovi a Brumbálovi, nacházel, přežije a bude možná žít dalších sto let, jen aby byl všemi neznámý.

Přejel si rukama přes obličej, setřel tak krev a zároveň se pokusil zbavit únavy a pocitu naprostého neúspěchu. Nedařilo se, musel začít něco dělat, něco produktivního, jako třeba dát do pořádku svou laboratoř.

Vrátil se do pokoje, krátkým pohledem zkontroloval, že mladík stále spí schoulený do klubíčk, a pak se převlékl do čistého oblečení.

Když vstoupil do dveří, zjistil že jeho milované dítě je roztřískané na kousky. Všude bylo sklo, zdi byly ohořelé, podlaha propálená jako kyselinou. Nezůstalo snad nic v celku. Ve vzduchu se vznášel pach, u stropu i u podlahy se válely chuchvalce různobarevného kouře.

Jedním pohybem hůlky naplno otevřel vikýř ve stropě a dalším dal do pohybu masy vzduchu, který začal odnášet kouř a smrad ven z místnosti. Vyčkal, dokud oblaky nezmizí pryč z místnosti, někam ven nad Bradavice, načež se pustil do uklízení. Nejdřív zlikvidoval věci, které se daly zničit bez památky kouzelem, pak se pustil do těch ostatních, na které by kouzlo neúčinkovalo nebo by mělo dokonce katastrofický vliv. Těch byla většina.

Vyčaroval si jednoduše lopatu, smeták a velký pytel, do kterého začal shrabávat střepy a další nepořádek z podlahy. Jinak se to prostě udělat nedalo, navíc se při tom uklidnil. Každá fyzická práce člověka zaměstná natolik, že nemůže myslet na jiné věci.

Máchl koštětem a lehké zacinkání upoutalo jeho pozornost. Znělo to jako zazátkovaný flakonek, který se jen čirou náhodou nerozbil při jeho řádění. Odložil koště stranou a dřepl si na zem. Pečlivě sledoval hromadu střepů, aby ho našel nejdřív pohledem, než se pro něj opatrně natáhl. Očekával, že to bude jeden z mnoha jako do zásoby uvařených lektvarů, které ještě donedávna pokrývaly celou jednu stěnu, jaké pak bylo jeho překvapení, když svíral v ruce lektvar léčící vlkodlačí nákazu. Lépe řečeno poslední vzorek nedodělaného lektvaru, jelikož jeho zbytek se smísil v hořlavou směs pravděpodobně s lektvarem proti nevolnosti, kterého si uvařil kotlík a pak ho vylil.

S neuvěřením svíral lahvičku v ruce. Byla doslova vztyčeným prostředníčkem osudu, který mu říkal, že se jako vždy dostal téměř na konec, ale nebylo mu dovoleno udělat ten poslední krok.

Rysy mu ztvrdly vztekem. Rozmáchl se, aby lahvičkou třískl o stěnu, která se beztak bude muset postavit znovu, jak byla zničená. Pak ho ale něco zastavilo.

Najednou neměl odvahu rozbít nedokončený lektvar, dobře si vědom že dostat se prakticky k poslední fázi je prakticky stejně obtížné, jako ho dokončit celý. I tahle lahvička měla svou cenu, která se nedala vyčíslit galeony.

Zvedl se ze země a posadil se s lahvičkou na vysokou židli, určenou k pohodlnému míchání lektvarů, které je třeba stále sledoval. Převaloval ji z ruky do ruky a zaujatě sledoval, jak se barvy v ní přelévají tam a zpět. Toužil ještě jednou zkusit, jestli přeci jen nedokáže lektvar dokončit a zároveň nechtěl zničit poslední vzorek.

Sevřel lahvičku mezi oběma dlaněmi, zaklonil hlavu a zavřel oči. Tak moc chtěl něco dokázat, tak proč se mu to stále nevedlo.

Tak zoufale po tom toužil, aby v životě dokázal něco, na co se bude pamatovat. Když už nemohl mít někoho, kdo bude vzpomínat, tak tu mohl přeci být alespoň ten lektvar. Celá jeho mysl se upírala jen k tomu, jak moc toužil, aby se mu to povedlo. Snad ještě nikdy si nic tak moc nepřál, jako tohle. Mohl by se zapsat do historie, mohl by všem, Brumbálovi a Harrymu, ukázat, že on sám osobně za něco stojí. Že není jen obyčejný Smrtijed, který se do role zvěda dostal jen náhodou.

Teplo obalilo jeho ruce náhle a překvapivě. Otevřel oči a spatřil, jak se zlaté, rudé, stříbrné a modré prameny magie oplétají kolem jeho sevřených rukou, vystupují z jeho dlaní, aby se opět zanořily do jeho rukou a co je hlavní, prostupují lektvarem.

Cítil, jak se flakonek v jeho rukách zahřál, že ho sotva udržel v rukou a následně rychle zchladl, společně s tím, jak se magie opět uklidnila. Nic nevybuchlo, ani se nic nepropálilo sklem a jeho dlaněmi na podlahu.

Se zadrženým dechem rozevřel ruce od sebe.

Dokázal to. Držel v dlaních téměř hotový lektvar léčící vlkodlačí nemoc. Nikdy dřív sice hotový lektvar nevěděl, ale byl si tím jist. Cítil to, vnímal to svým šestým smyslem, který mu umožnil se stát tak schopným a silným lektvaristou.

Přesto tomu nemohl uvěřit, když sledoval čirou tekutinu, ve které čas od času probleskl plamínek barev jeho a Harryho magie.

"Severusi," vyrušil ho z naprosté fascinace Harry, který vešel dovnitř.

Obrátil se k němu, lahvičku opět skrytou v dlaní. Mladík stál jen krok ode dveří, umytý od krve a oblečený do uniformy, jakoby se nic nestalo. Prozrazovala ho jen červeň ve tváři a oči které uhýbaly stranou, když na něj Severus upřel dlouhý pohled.

"Harry," postavil se, lahvičku držel tak, že nemohl jeho společník vidět, jak vypadá nebo že ji vůbec má, "poslouchej mě...," začal.

"Ne, ty poslouchej mě," přerušil ho rázně, natolik rázně, že nad tím Severus pozvedl obočí a nechal ho mluvit, "Chtěl bych ti říct... no že... nebudu nikomu povídat o... ty víš čem," neurčitě pohnul rukou, "Vím, že bys měl problémy, kdyby se to někdo dozvěděl a to nechci. Taky... přemýšlel jsem... nejsem hlupák," na okamžik strnul, zřejmě jak očekával nějakou uštěpačnou poznámku, která nepřicházela, takže pokračoval, "vím, že my dva... není to něco, co... by fungovalo. Vím, že se to stalo jen proto, že vypadám jako můj otec, kterého si miloval." Tuhle větu už řekl silným přesvědčeným hlasem člověka, který si myslí, že zná pravdu.

Severu se sám sebe otázal, jestli je tomu skutečně tak. Jestli s ním spal právě proto, že vypadá jako James. O tom, kde se Harry dozvěděl o jeho náklonnosti k Jamesovi, nemusel ani přemýšlet, protože už byl jen jeden člověk, který to věděl a ten byl, jak známo, v některých situacích hrozná drbna, stejně jako v jiných byl tajemný jako hluboká studna.

Ve své podstatě na tom teď nezáleželo.
"Dokončil jsem ten lektvar," pronesl skoro by se dalo říct slavnostně, ponechávaje Harryho monolog nepovšimnutý. Celkem by mu teď bylo jedno, i kdyby o všem řekl svým přátelům, celé škole, klidně i celému světu. Lahvička v jeho dlani měla přednost před vším.

Zvedl ji a ukázal Harrymu proti světlu.
"Jak?" zeptal se a pomalu se vydal k lektvaristovi, jako když se plaché zvíře přibližuje k člověku, který se ho snaží ochočit. Pořád byl zjevně nejistý, zároveň ale toužící vidět zblízka lektvar. Kombinace, která se Severusovi rozhodně velmi zamlouvala a znovu, jako už jednou předtím, ho napadlo jaké by to bylo, trávit s mladíkem čas. Už věděl, jaké je to se ho dotýkat, ještě nevěděl, jaké je to s ním mluvit. Ne dost jasně.

"Myslím, že je to kvůli našemu sexu," řekl své myšlenky nahlas, "Cítil jsem všechnu tu magii, která kolem nás byla. Prý je to normální že mohou čarodějové při styku sdílet magii, ale já sám to nikdy nezažil. Až do dneška. To je ale vedlejší, podstatné je, že jsem se zřejmě mýlil. Nešlo tu o množství moci, ale o její vyrovnanosti. Ano, to bude ono," pokýval pro sebe hlavou, vlastně vše co říkal, bylo částečně pro něj samého, "Když si mi svou magii jen předal, tak si mé tělo doslova přebil až za jeho hranice. Náš společný sex ti pak část magie zase předal, vyrovnal to, a já dokázal ten lektvar dokončit. Teď už stačí jen nechat lahvičku přes noc v paprscích úplňkového měsíčního svitu."

"Náš... naše TO ti pomohlo dokončit lektvar?" zopakoval v dotazu, který Severusovi svou stupiditou okamžitě zvedl krevní tlak, "To je... ehm, páni! Nejen, že to bylo poprvé neuvěřitelný, ještě jsme dokončili lektvar. Je na tohle nějaká skórovací tabulka?"

Nevěřícně na něj pohlédl. Ne, teď už si byl naprosto jist, že Potter s ním byl dobrovolně a jeho starosti jsou zbytečné. Nikdo, kdo by byl zneužitý nebo dokonce znásilněný, by se nechtěl zapsat do tabulky sexuálních úspěchů.

"Idiote," zavrčel, "Ty jsi asi nepochopil, co jsme dokázali. Jediné chytré, ze všeho co si dnes řekl je, že je to naše společné práce. Všechno ostatní je prázdné klapání pusou a plýtvání drahocenného kyslíku."

"Já moc dobře vím co jsme dokázali," zamračil se, bojovnost v očích, "Teď máme lektvar, kterým vyléčíš Remuse. Až ho úplně doděláš, ale to už je jen maličkost, to s tím měsícem. Jednou to ještě přežije, když už pak nikdy nebude muset být vlkodlak."

"Ne," odmítl bez uvažování, "Nedám mu jedinou lahvičku nejvzácnějšího lektvaru na světě, jen proto, že ho znám. Vypadám snad jako matka Tereza?"

Nemusel o tom vůbec přemýšlet, prostě nepřipadalo v úvahu, že by předal flakonek Lupinovi a jen tak ho vyléčil. Co by s toho vlastně měl, že je Brumbálův milovaný vlkodlak zdravý a už ne vlkodlak?

"Ty si ale slíbil...!" vydechl spíš zoufale, než rozzlobeně, rozhodně však ukřivděně.

"Tehdy jsem jich měl mít deset, pak bych jedenu lahvičku postrádat mohl. Teď mám jen jediný vzorek. Dovedeš si představit kolika lidem ho budu muset ukázat. Kolik testů bude třeba udělat."

"To mě nezajímá!" vykřikl pobouřeně, "Přišel jsem sem proto, že jsem ti chtěl pomoct vyléčit Remuse. Slíbil si mi, že když ti dám svou magii, tak mu pomůžeš. Dal si slovo. Musíš ho dodržet."

"A proč?" vytáhl obočí, "Pro tvoje krásné zelené oči nebo pro tvůj roztomilý zadek, který si mi dokonce ani nedal? Nemám důvod dodržovat nějaké údajné slovo, které jsem ti prý dal. Na nic takového si nevzpomínám."

"Severusi, přeci nemůžeš jen tak...," přistoupil k němu s rukou nataženou, jak se ho chtěl dotknout, Severus ustoupil o krok dozadu. Harry strnul na místě, přesně jak byl, s rukou stále zvednutou. Jeho paže pomalu klesla, společně s tím jak se uvolnilo i tělo a ramena se nahrbila v rezignaci.

"Jistěže můžeš. Můžeš přeci udělat naprosto všechno ohavné, co se jen udělat dát. Můžeš porušit slovo, můžeš mě urážet, může... ach bože, i to co se mezi námi stalo, bylo taky připravené, že ano?" upíral na něj zelené oči plné tak intenzivní bolesti, že mu z toho mrazilo v zádech, "Nebylo v tom od tebe nic opravdového, spontánního, jen si se chtěl pomstít mému otci za tvou neopětovanou lásku tím, že se vyspíš se mnou, protože vypadám jako on. Užil sis to alespoň?"

Slova, která slyšel, ho hluboce znepokojovala, ba až bolela, jen neměl zdání proč. Odvrhl jakékoliv dohady o tom, že by snad k Harrymu choval city, protože city samotné bylo něco, co si dávno zakázal.

"Vlastně to bylo nudné, neuspokojivé a spíš trapné, než cokoliv jiného. Takže ne, neužil," zvolil nejlepší a osvědčenou obranu proti citům, kterou jenom znal. Útok, naplněný sarkazmem a urážkami. Jak jen by ho někdo mohl mít za takových okolností byť jen trochu rád.

Bolest vystřídal v zelených očích hněv. Koho by se také nedotklo, když někdo tak hrubě a sprostě kritizuje jeho milenecké schopnosti.

"Jak jen jsem si na okamžik mohl myslet, že tě mám rád," vyplivl s pohrdáním, které bylo pro jejich rozhovory normální. Pro Severuse svým způsobem i uklidňující, protože to byly vody, ve kterých uměl plavat, narozdíl od hloupých řečí o lásce.

Mladík se obrátil, došel ke dveřím, ve kterých se ještě na okamžik zastavil.

"Dodržím slib, že to nikomu nepovím," pronesl chladně, napůl úst a jen tak pootočený, takže mu ani nebylo přes clonu kudrnatých vlasů vidět do tváře, "Rozhodně bych o tom nikomu nechtěl nikdy vyprávět." S těmi slovy se za ním dveře zavřely a lektvarista osaměl.

°°0°°

Ze dveří se mu ještě podařilo vyjít pomalu, hrdě, jen jak se za ním zavřely, tak mu do očí vhrkli slzy. Nechtěl brečet, pláč by pro holky a slabochy. Na chvíli zavřel oči, aby slzy zatlačil, ale nehodlal zůstat v chodbě moc dlouho. Co kdyby se tu objevil nějaký zmijozelský nebo dokonce přímo Snape.

Setřel jednu zbloudilou kapku, která mu unikla dřív, než se stačil proti ostatním obrnit a pak rychle vyběhl po schodech nahoru do už ztemnělých chodeb Bradavického hradu. Necítil se už unaveně, ani neměl pocit lehké hlavy, jako ještě před – jak dlouho to vlastně bylo? Hodina, ani ne. To bylo docela krátce po sexu, na to aby pobíhal po chodbách. Vždycky si představoval, že poprvé stráví se svou vyvolenou, či, jak si teď uvědomil že by také mohlo být možné, vyvoleným několik hodin v posteli. Objímat se, dotýkat se, líbat se, být prostě spolu.

Jenže to by nesměl být jeho první zrovna Severus Snape.

Bylo mu z toho náhle zle. Předtím, na chvilku ho napadlo, že vlastně lektvarista není tak strašný, jak se rád dělal. Nejen, že spolu dokázali mluvit, muž dokonce krátce projevil lítost a postaral se o něj, pak byl opatrný a nenutil Harryho do něčeho, co by nechtěl.

Bezděky zčervenal, když mu došlo, co ještě spolu mohli dělat. Hloupý nebyl, navíc Hermiona byla zděšená tím, že v Bradavicích není sexuální výchova, tak se ujala vzdělávání studentů sama. Někteří ji nadšeně vyslechli, jiní studem zmizeli a další byl její nejlepší kamarád Harry, který neměl kam utéct. Proto moc dobře věděl, co spolu dělají homosexuálové.

Pomalu kráčel chodbou, zamyšlený, ruce v kapsách.

A co víc, v noci mu přišel Snape dokonce hezký. Ne standardně přitažlivý jako třeba byl Malfoy nebo i Ron, ale zajímavě přitažlivý. Vždy si představoval, že pod hábitem vypadá jako seschlá hrozinka, to nebyla pravda. Do svalů měl sice hodně daleko, ale kůži měl spíš napnutou na těle, než sesušenou. A na několika místech poznamenanou kletbou. Prostě byl fascinující, ne krásný.

O magii, kterou cítil, když se vzájemně dotýkali, ani nemluvě. To bylo něco úžasného a strašidelného zároveň. Pomohlo to dokončit lektvar pro Remuse, který se k němu stejně nedostane.
"Kurva!" s výkřikem nakopl jedno brnění, jedno, že ho někdo uslyší. Hned na to musel uhnout před kopím, kterým se po něm brnění ohnalo, než si sbalilo svou ukoplou holeň a odešlo někam pryč.

Harry mu nevěnoval pozornost, proč taky, když měl v hlavě tolik nesourodých myšlenek, jako že je Snape parchant, že s ním měl sex, že je on sám asi na muže, že je s lektvarisou pořád svázán mocí, že Lupin nedostane svůj lektvar.

Narazil do něčeho měkkého a chlupatého. To mu bohatě stačilo k tomu, aby poznal Brumbála, protože nikdo jiný v Bradavicích nemá vous až na břicho.

"Pan... pane řediteli," rychle couvl a nasadil si pořádně své skoro spadlé brýle, "ehm dobrý večer."

"Harry," usmál se, aby se vzápětí trochu zamračil, "Copak tady touhle dobou děláš? Už dávno máš být na pokoji a spát. Chtě nechtě musím za tvoje noční toulání odebrat Nebelvíru body, pokud si tedy nebyl u profesora Snapea. Pak by to zůstalo naším malým tajemstvím," s úsměvem mrkl.

Cítil, jak nejdřív rudne a pak rychle bledne. Mohl snad Brumbál vědět o tom, co spolu se Snapem dělali, jedno jestli je myšleno lektvar nebo sex. Za obojí se momentálně Harry styděl.

"Ehm ne pane, ne... já se jen šel projít," rychle to zamítl, "Omlouvám se, že se toulám."
"To je mi pak opravdu líto, Harry. Deset bodů odebírám tvé koleji za to, že jsi po večerce mimo kolejní prostory," to bylo snad poprvé, co Brumbál body odebral, "A teď," zkoumavě si mladíka prohlížel, "nemáš na srdci něco, s čím se mi chceš svěřit? Mladý muž jako ty se obvykle netoulá v myšlenkách, to připadá do kompetence jen nám, starým."
Polkl. Rozhodně se zdálo, že o něčem ředitel ví, ale samozřejmě to nahlas neřekne. Ne, on počká, až se to provalí nebo až to na něj Harry ve vzteku vykřičí.

"Opravdu ne, pane," zakroutil hlavou, skoro až moc vehementně, "Půjdu rychle na kolej, aby mě nechytil ještě někdo. Dobrou noc."

Protáhl se kolem Brumbála a utíkal do nebelvírské věže seč mu nohy stačily.

1. část - Následující

Poznámka utorky: Rozhodla jsem se dát celičký zbytek, protože toho mám vážně hodně připraveného a napsaného. Když říkám hodně, myslím tím 300 stran mého velkého NNNN cyklu. 

Chtěla jsem vetknout další klišé, kdy si Severus hodí Harryho do náruče jako princeznu a odnese do svého pokoje. Bohužel po tom co se Severus (180cm/70kg i s přeskou pásku) pokusil zvednout Harryho do náruče (160 cm/45 kg i s přeskou pásku) mu ruplo v zádech, vyhodil si plotýnku a už se nenarovnal. Je mi líto, prostě si nedovedu představit že by vyzáblí a pravděpodobně dost fyzicky slabí Severus Snape tahal kohokoliv, klidně i podvyživenéhlo Pottera. On není mravenec.

Za komentáře děkuji:  yellow, Kája, bacil, belldandy, cim, bobo, mathe, lady corten a grid