Provázky moci - 1. kapitola
19.06.2012 21:15
Promnul si ruku. Necítil v ní bolest, jen jemná mravenčení a zároveň jakoby mu byla odcizena. Odtržena od těla a pak znovu přišita, bez toho, aby se někdo snažil správně zkompletovat nervová zakončení.
Zahleděl se na ni, jakoby si myslel, že na ní uvidí známky špatně zhojeného zranění. Samozřejmě nic neviděl, když ani nic k vidění nebylo. Problém s jeho rukou nesouvisel se zásahem magie z hůlky, která by ji poškodila. Ten problém byl uvnitř v jeho hlavě, v odumírajících buňkách jeho mozku. Tam hluboko, kam žádné léčivé kouzlo nemohlo dosáhnout. Mozek byl jediný orgán, který neuměli lékouzelníci vyléčit.
"Posloucháš mě Severusi?" zeptala se Poppy přísně a přesto vlídně zároveň. To byl dar lékouzelníků, že dokázali být na pacienty milí a zlí v jeden okamžik.
"Ano, poslouchám," odpověděl tak klidně, jak jen dokázal a složil ruku do klína.
"Jak jsme předpokládali, poškození se rozšířilo," krátce utkvěla na Severusově tváři pohledem a ten si přitom dal práci, aby vypadal pokud možno nijak, "Problémy se vstáváním po ránu, bolesti dolních končetin a necitlivost horních jsou jen první příznaky. Jsem si jistá, že se brzy dostaví paralytické stavy, ale ještě před tím začneš pravděpodobně zapomínat nebo ztrácet schopnost mluvit. Mohou se objevit halucinace, noční děsy... Nevím, jestli k něčemu takovému dojde dnes, ale bude to jistě brzo. Musíš s tím přestat," naléhala.
Trochu naklonil hlavu, vlasy mu sklouzly po ramenu a schlíple dopadly na plášť. Měřil si ji pohledem jako sup, který čeká, až kořist umře, přitom to byl on sám, kdo umíral a podle všeho opravdu rychle.
"Ty víš, že to nemohu," odvětil velmi krátce. K čemu by bylo jí zas a znovu vysvětlovat, že není tak snadné, prostě nedostavit se na setkání Smrtijedů. Že na jeho informace Brumbál spoléhá. Že by ho Pán zla stíhat, kdyby se pokusil dezertovat a přímo, viditelně zradit.
"Já se obávám, že nesneseš už ani jedno další cruciatus. Pravděpodobně už se příště nezvedneš a zůstaneš paralyzovaný jen tak ležet na pospas ostatní Smrtijedům i Ty-výš-komu. Tohle chceš? Prostě příště jen zůstaň tady v Bradavicích, kde si v bezpečí a já najdu způsob jak ti pomoci." Vypadala velmi neoblomně, když to říkala. Přesně jako bývají feny, když chrání své mladé. Taková ona byla, ona, Molly a například Grangerová. Matky hlídající své děti, jenže Severus nechtěl být jejím dítětem.
Vstal.
"Copak na to ještě záleží?" malinko povytáhl obočí, "Stejně už jsem mrtvý a ty to víš. Lék nenajdeš, protože neexistuje. S následky cruciata se nedá bojovat pomocí dalších kouzel nebo lektvarů. Musel bych to dokázat jen já sám a nebudeme si nic nalhávat, na to nejsem dost mocný. Prostě se smiř se svým neúspěchem a nech ubožáčka, starého netopýra umřít. Já o tvou pomoc stejně nestojím."
Nečekal na její odpověď, přehodil si plášť přes rameno a rychle vyšel z ošetřovny.
Bál se. Jen hlupák by se nebál smrti, to ale neznamenalo, že se bude vyhýbat svým povinnostem. Co od něj všichni čekali, včetně Brumbála? Že teď, když měl smrt jistou, se změní, bude se kát za to, jak je na všechny zlý a začne sekat dobrotu? Bude poslouchat jejich dobře myšlené a laskavé rady, protože oni mu chtějí pomoct?
Ne, nic takového v úmyslu neměl. Líbilo se mu to celé takové, jaké to bylo do teď a jeho rozpadající se mozek nebyl důvodem k tomu, aby se měnil.
Sešel tři schody do sklepení a zastavil se. Svět se mu houpal před očima, schody šly na stranu a vypadalo to, jako by byly živé chystající se každou chvíli mu před nohou uskočit. Sevřel zábradlí a narovnal se. Koutek se mu zvedl v grimase, jak se pokoušel donutit vlastní mozek, aby zase vnímal realitu takovou, jaká byla. Nedařilo se. Pohlcoval ho vztek, že jeho tělo neplní příkazy, které mu dával. Právě jen tělo bylo něco, co mu vždy patřilo a nikdo si na něj nedělal nároky, tak jako třeba na jeho magické schopnosti nebo nadání na lektvary.
Uslyšel za sebou rychlé kroky. Za normálních okolností by ustoupil stranou, takhle, dřív než se stačil pohnout, do jeho zad někdo narazil. Bylo jen štěstí, že se držel, protože jinak by se kutálel dolů společně s mladíkem v červené kravatě, který mu naboural do ramene.
Drapl po něm rukou ve snaze ho jak chytnout a profackovat, tak i zabránit tomu, aby se to děcko skutálelo dolů po schodech jak pytel brambor. Jeho ruka však sáhla do prázdna, protože tělo už padlo o několik schodů dolů. Naštěstí to nevypadalo, že se něco stalo, protože mladík se začal hned zvedat.
"Pottere!" zavrčel. Až teď si uvědomil, že ten kdo do něj narazil, má kštici černavých kudrnatých vlasů a brýle – momentálně ležící na schodech – na obličeji.
"Pane... profesore," spíš jen tak breptal, jak se za pomoci zábradlí a s bolestným sykáním zvedal na nohy. Jeho věci mezitím s tupými ranami padaly dolů po schodech někam do šera sklepení.
"Ty jeden spratku!" kupodivu už snadno udělal dva kroky dolů, "Dávej příště pozor, kudy se ženeš, tohle není famfrpálové hřiště ani tvůj mudlovský domov. Copak si to nejsi schopný nikdy do té své tupé, namyšlené palice vtlouct?"
"Ale já přeci...," snažil se nejdřív bránit relativně mírně, než si asi všiml s kým mluví a jeho oči, už zase skryté za brýlemi, zchladly, "Nejsem to já kdo stál na vrcholku schodiště."
"Ty...!" tentokrát už ho za tu košili popadl a přirazil ho ke stěně. Věděl, že to nesmí dělat, ať už proto, že je učitel nebo proto, že je silnější a starší. Bylo mu to ale docela jedno. Potter. Sprostý, namyšlený a pyšný Potter mu přímo do očí připomněl jeho nemoc a to se nedalo odpustit. Svědila ho v ruce potřeba vytáhnout hůlku a proklít ho tak, že by ho ani obětavá Poppy už nikdy nedala pořádně dohromady.
Svíral košili i kravatu tak pevně až mu bělely klouby a hleděl do zelených očí. Nebyl v nich strach, jaký by se objevil u jiného studenta, kdyby tohle Severu udělal. Naopak v nich byla výzva spojená s arogancí, jakoby přímo křičely po tom, aby Pottera praštil přes tvář. Vypadalo to spíš jak prosba.
"Padesát bodů za pobíhání po chodbách, neomalenost a drzost. A buďte rád, že vás neudám řediteli za napadení učitele." Ještě jednou jím prudce praštil o zeď, než ho pustil.
"Ano... pane," zavrčel. Nevypadal otřeseně, nevypadal ani, že by ho něco bolelo, jen si urovnal hábit v očích dál tu výzvu, kterou by bylo tak snadné vyslyšet.
Zapolykal. Srdce cítil náhle v krku, kde tlouklo nepřirozeně rychle a na čele mu vyrazil pot. Hned věděl, že tohle není rozčilením z toho spratka, se kterým se právě potýkal. Tohle byl další záchvat jeho nemoci, který právě kousek po kousku odřezával ze stran Severusovo zorné pole. Slepl, pozvolna a rychle zároveň a nejhorší na tom byla náhlá panika, která ho zachvátila. Potter rozhodně nesmí vidět, že mu něco je. To bylo tak příšerně ponižující.
"Vypadněte!" zasyčel, "Zmizte!" Ukázal směrem ze schodů, kam beztak mladík mířil. Nebylo tedy důvodu, aby neuposlechl, přesto zůstal stát u zábradlí. Viděl ještě dost na to, aby zaměřil na jeho tvář, která už náhle neobsahovala výzvu, ale zmatený dotaz a cosi, co by se dalo nazvat obavou.
"Jste v pořádku, pane?" zeptal se hlasem o poznání méně drzým, vlastně až mírným a starostlivým.
"Řekl jsem abyste...," zarazil se. Ano, něco ještě před chvílí říkal, jenže teď vůbec nevěděl co. Chtěl Pottera někam poslat, ovšem kam, to mu bylo záhadnou. Kromě jeho zraku, jakoby se před ním zavírala i jeho vlastní mysl. Schody se znovu rozhoupaly, prohýbaly se a praskaly. Z prasklin se valilo něco nepopsatelného, podobného dlouhým úponkům obaleným slizem. Úponky mu obalily kotníky, stoupaly po těle a táhly ho dolů na schody.
Halucinace, uvědomil si v duchu, to však nebráni tomu, aby se instinktivně nepokusil slizkého pohybu na svých nohou zbavit. Věděl, že vypadá jako naprostý blázen, když se pokouší sklepat z kalhot něco, co neexistuje. Jenže to bylo tak děsivě skutečné.
"Pane... pane?" slyšel hlas někde blízko, teď už jasně starostlivě.
"Dejte to pryč!" i tenhle hlas slyšel, úzkostný a vyděšený, jeho a přesto cizí, "Dejte ty věci pryč! Pro Merlina dejte je pryč!"
"Co? Kde? Co mám dělat?" ptal se nechápavě Potter. Ano, samozřejmě, on nic neviděl, ale pro Severuse a jeho mysl to bylo až moc skutečné. Cítil, jak padá, když ho silné liány stáhly dolů na schody. Uhodil se do zad, jasně cítil, že i do hlavy, ze které mu začala téct horká krev po zádech, i tak se snažil slizu na svých nohách zbavit. Nedařilo se, lezly nahoru, víš a víš, obalovaly jeho nohy, přešly přes slabiny a začaly se ovíjet kolem pasu.
"Snape!" nebránil se, když slyšel z Potterových úst své jméno bez patřičného oslovení. Bylo mu dokonce jedno, že jím mladík třese, tahá ho za šaty a zároveň podepírá hlavu. Nebo to dělal střídavě? Asi střídavě, protože tolik rukou neměl.
Nakonec už mu bylo dokonce jedno, že se úponky ovinuly kolem celého jeho těla a zabodly mu do svalů stovky drobných jehel naplněných paralyzujícím jedem.
Zavřel oči a nechal se unést nevědomím.
°°0°°
Zmateně zůstal stát před dveřmi ošetřovny, za kterými se právě Poppy starala o Snapea. Rozhlédl se, kde tu mají nějaké sedačky pro ty, kteří čekali, než budou moc navštívit nemocné. V téhle části ošetřovny nikdy nebyl, protože se vždy nacházel na druhé straně dveří v péči lékouzelnice a vleže na tamním lůžku.
Posadil se na křeslo u zdi, které vypadalo pohodlně, záhy si však uvědomil, že není. Žádná nemocniční židle nemohla být pohodlná. Narovnal si brýle a zamračil se.
Ještě před půl hodinou spěchal na trest se Snapem, když do něho narazil na schodech. Málem se přitom zabil a naražená ruka ho pálila. Plánoval být po celou dobu trestu drzý, jedno že by Snape dál odebíral body. Jenže k samotnému trestu ani nedošlo.
Nenáviděný profesor se mu zhroutil k nohám zřejmě pod vlivem nějaké kletby, protože se zmítal, křičel a měl asi i halucinace, podle toho co říkal mezi výkřiky. Podařilo se mu muže vytáhnout na vrcholek schodiště, kde si při svých křečích nemohl tolik ublížit, a pak zavolal Dobbyho, kterému nařídil dojít pro Poppy, zatím co se sám snažil udržet muže v klidu.
Lékouzelnice se dostavila skoro okamžitě, musela být dobrá běžkyně, když se dokázala přes půl hradu dostat tak rychle. Lamentovala nad zemdlelým Snapem, mumlala si pro sebe něco v tom smyslu, že mu to už dávno říkala a nakonec ho, bez toho aby si nějak víc všimla Harryho, dopravila do nemocnice
Nevěděl, co má dělat, jestli se vrátit do věže nebo jít za ní, i když ho napadlo jít spíš zpátky na kolej, tak teď seděl tady před dveřmi a netušil, co tu dělá. Nemohl říct, že má o Snapea strach stejně jakoby měl třeba o Rona nebo Hermionu, na druhou stranu ho znal dlouho, bojovali spolu už od první hodiny, takže i Snape byl svým způsobem Harrymu blízký. Jinak než jeho přátelé, ovšem stále k němu kdoví proč pociťoval jistou potřebu ho chránit, kdyby to bylo třeba.
Hermiona mu jednou řekla, že má hrdinský komplex, který ho nutí starat se i o lidi, které nesnáší nebo nezná, což byla naprostá pravda.
"Harry," oslovil ho Brumbál, který právě vešel dovnitř. Mladík se rychle postavil, nerozhodný co má říct k tomu, že tu sedí.
"Někdo zaklel profesora Snapea, ale já to nebyl," bránil se rovnou případnému nařčení, "Jen jsme se... trochu jsme mluvili na chodbě a on se najednou zhroutil na zem, křičel něco o tom, že má na sobě červy a zmítal se. Vážně netuším, co se mu stalo, tak jsem zavolal madam Pomfreyovou. To je všechno, co o tom vím."
"Vím, že nemáš s potížemi profesora Snapea nic společného," ujistil ho mírným hlasem a došel k němu až na dosah ruky, "Jen jsem trochu překvapený, že tu sedíš a hlídáš ho. Vzhledem k vašim ne úplně ideálním vztahům bych spíše čekal, že se vrátíš do věže."
"To jsem taky chtěl, ale," pohlédl ke dveřím, zamračeně, "Já ho nesnáším a vy to víte, pane, jenže i když je to Snape, tak ho přeci nenechám ležet na schodech. To by nebylo správné, navíc by si pak všichni mysleli, že jsem to byl já... což budou stejně... a zmijozelští by mi asi utrhali ruce."
"Já nevyčítám, že tu jsi, naopak jsem rád," položil mu ruku na rameno, čímž ho zároveň zatlačil zpátky do křesla a sám si sedl na to vedlejší, "Stejně bych tě pak vyhledal, abych s tebou o téhle příhodě mluvil. Je potřeba, abys nikomu neříkal o tom, co se profesorovi stalo. Nebylo by to bezpečné a on by si to určitě nepřál."
"Má to něco společného s Voldemortem?" zeptal se přímo. Věděl už dva roky, že Snape je Smrtijed, pracující pro Brumbála jako špeh, i když bylo pravdou, že Snapeovi nevěřil ani nos mezi očima. Brumbál byl jiného názoru, takže o tom s ním nemluvil.
"Ano, má a velkou," pokýval kouzelník hlavou, "Za profesorovi obtíže je zodpovědný právě Voldemort."
"Zjistil, že je Snape... profesor Snape," opravil se než dostane zase vynadáno, "špeh a proklel ho?"
"Ne, kdyby zjistil, že Severus pracuje pro nás, pak by ho zabil," zakroutil hlavou, zároveň vypadal, že chce ještě něco dodat, ale to už se otevřely dveře a madam Pomfreyová vyšla ven se zachmuřeným výrazem. Spočinula překvapeným pohledem na Harrym, načež se tázavě podívala na vstávajícího Brumbála.
"Jak mu je?" zeptal se ředitel, snad jakoby si nevšiml toho, že na něj lékouzelnice hledí.
"Dala jsem mu něco na uklidnění, takže tenhle záchvat překonal, ale dobře víš," krátce pohlédla na Harryho, opět, "že v tomhle případě mu kouzla a lektvary spíš škodí, než pomáhají. Musíš zakročit."
"Můžeme ho vidět?" ptal se znovu, opět bez toho, aby nějak komentoval její pohledy a dokonce i slova. Navíc řekl 'můžeme' jakoby myslel, že Harry stojí o to, jít tam taky. Nevěděl, jestli chce jít dovnitř na ošetřovnu, aby tam stál nad postelí se Snapem a poslouchal jak ho lektvarista obviňuje z napadení a z toho, že ho proklel.
"Já myslím, pane, že asi půjdu," hned se z takové návštěvy začal vykrucovat, zatím co vstával.
"Naopak, myslím, že bys měl jít dovnitř," opáčil Brumbál, "Pokud nám to Poppy dovolí," usmál se na ženu.
"Spí, takže by ho návštěva pana Pottera neměla rozrušit. Chovejte se ale tiše a nepoužívejte žádnou magii," instruovala je, vešla dovnitř a nechal za sebou otevřené dveře.
"Pane řediteli, opravdu myslím, že to není dobrý nápad," řekl harry rovnou, "Jestli se probudí, tak bude tvrdit, že jsem mu to udělal já. Já vím, že mi věříte, že jsem to nebyl, ale on mi věřit nebude. Upřímně to nechci poslouchat."
"Nic takového tvrdit nebude," ujistil ho naprosto přesvědčeně, "Navíc já trvám na tom, abys šel se mnou a zkontroloval profesora Snapea. Věř mi, že když to neuděláš, tak tě to pak bude trápit."
Otevřel pusu v protestu a zase ji zavřel. V tomhle měl Brumbál pravdu. Asi by ho hlodalo svědomí, že Snapea nezkontroloval a to nejspíš hned, jak by se za ním zavřely dveře čekárny před lůžkovým oddělením. Nemohl si prostě pomoct, bylo to tak a už věděl, že takový je.
S povzdechem se připojil k řediteli, který právě vešel na ošetřovnu. Prošli společně kolem prázdných lůžek až docela dozadu, kde za zástěnou ležel lektvarista.
K Harryho překvapení na sobě měl jen bílou košili a kalhoty, což byl oděv, ve kterém ho nikdy neviděl. Ovšem stejně překvapující bylo, že ho Poppy nepřevlékla do nemocničního pyžama. V tváři byl Snape bledší než kdy jindy, kruhy pod očima, kterých si doposud Harry nevšiml, vypadaly jako dva monokly. Jeho ruce, složené na prsou, byly doslova kost a kůže, stejně jako obličej.
"Vypadá vážně příšerně," uniklo mu bezděky, ředitel na něj tázavě pohlédl, "Chci říct no... on nikdy nevypadá dobře a zdravě, ale nikdy až takhle strašně," vysvětlil jak to myslel. Šeptal přitom, spíš neuvědoměle, aby muže ležícího na posteli neprobudil.
"Vážně?" zeptal se Brumbál s malinko pozvednutým obočím, "Já ho vždy vidím jenom takhle, ale ty a ostatní asi vidíte masku, kterou vykouzlil."
"Masku?" nechápal pro změnu zase Harry.
"Kouzlo krásy," upřesnil a zvedl ruku, aby zadržel mladíkův další dotaz, "Ano, samozřejmě, Severus neoplývá krásou, ale to ti nezajistí žádné kouzlo. Takové kouzlo nezmění čarodějův vzhled, jen zakryje ty nejhorší nedostatky nebo třeba, v případě Severuse, následky nemoci."
"Snape by potřeboval opravdové kouzlo krásy," zamumlal částečně pro sebe, aby vzápětí trochu zrudl studem, "Omlouvám se, pane, já to tak nemyslel, to jen že..." nedokončil.
"Každému příroda do vínku nadělí jisté fyzické atributy, ale magie zmůže hodně, Harry. U kouzelníků je jejich vzhled, a nejen ten, ovlivněn jejich vůlí. Když se čarodějka cítí krásná, štíhlá a dobře, pak taková i je a naopak. Severus si přeje budit takový dojem, aby ho všichni nechali být, proto je také tak... nehezký," zvolil opatrně slovo, "Nejsme tu proto, abychom komentovali jeho vzhled, i když i to s jeho nemocí trochu souvisí.
"Jak může jeho vzhled souviset s nějakým prokletím," nechápal.
"Jeho nemoc není prokletí, je to následek opakovaného použití cruciata."
Z těch slov Harryho zamrazilo. Jednou měl tu smůlu pocítit, jaké to je když na něj Voldemrot uvrhl tuhle kletbu. Bylo to, jakoby mu někdo do všech kloubů v těle nasypal písek, do svalů zabodal rozžhavenou ocel, orgány vařil ve vlastní šťávě a mozek drtil ve svěráku. Nebyl jediný kousek těla, který by ho nebolel a ještě dnes, když si na to vzpomněl, ho zamrazilo v končetinách, jakoby očekával, že vzápětí ho opět kletba strhne k zemi.
"Ještě jste ho nevyléčili, madem Pomfreyová neřekla, že bude v pořádku," pronesl po chvíli, když si to srovnal v hlavě, "Kdyby mu mohla pomoct, tak by to už udělala, takže nemůže. Nedá se to léčit. Je to tak?" Odvrátil pohled od muže na posteli a upřel ho na Brumbála. Pokud něco nedokázala Poppy vyléčit, pak to zřejmě nedokázal nikdo na světě. O tom byl Harry přesvědčen.
"Ne, nedá se to vyléčit žádným kouzlem ani lektvarem. Pomohlo by, kdyby byl ochotný přestat chodit na Smrtijedská setkání a vyhnul se tak kletbě. To on ale odmítá," ředitel se starostlivě zamračil, "Mohl by si pomoci jedině sám, jenže na to není dost silný, pokud vůbec kdy byl."
"Jak pomoci sám?" zeptal se. Nedovedl si představit, co by mohl Snape udělat, aby si pomohl, když mu nepomohla Poppy. Napadlo ho jedině, že zná nějaký lektvar, pak ale nechápal, proč si ho dávno neuvařil. Byl si jist, že Snape by udělal cokoliv, aby se zachránil, protože byl přeci jen Zmijozel a ti pro své přežití obětují cokoliv a kohokoliv.
"Je to jako s jeho vzhledem, chlapče," potřásl smutně hlavou, "Na zlomeniny, rány, prokletí... na to všechno existují kouzla a lektvary, pravdou ale je, že pokud je čaroděj dost silný, tak je nepotřebuje. Jeho vlastní vůle stačí k tomu, aby se uzdravil. Díky tomu nepoznáš žádného čaroděje, který by chytil nějakou mudlovskou nemoc. Na vyléčení něčeho tak nemagického stačí i velmi slabá magická podstata. Ze stejného důvodu neuvidíš ani malého čaroděje s odřeným kolenem. Když se něco takového stane, tak se prostě odřenina sama do pár hodin zacelí a zmizí bez jizvy. Stejně tak jde vůlí a dostatečnou magickou mocí léčit i nemoci, jakou trpí Severus," kývl lehce k lůžku, "Ovšem on na vyléčení nemá ve svém těle dost magie."
"To je jako moje vlasy nebo spáleniny od hrnců," řekl, jak si uvědomil o čem je asi řeč, "Když nemá dost síly, tak... nevím, nemohl bychom mu ji nějak dodat?" zeptal se, "Mudlové také spoléhají na samoléčení, třeba u pacientů v kómatu. Prostě jim jen dávají živiny, mluví na ně a věří, že se uzdraví sami. Viděl jsem to v jednom filmu," dodal pro objasnění, jak to ví.
"Není to tak snadné," zakroutil Brumbál hlavou, "Kdyby měl Severus přátele, příbuzné, milence... ti všichni by mu dodávali svou magii, byť nevědomky a nechtěně, a to by jeho stav zlepšilo, možná i udrželo na únosné míře po neurčitou dobu. On nikoho blízkého nemá, snad jedině mně, takže není tu nikdo, kdo by mu pomohl. Za těchto okolností... Zemře Harry, nebude to jistě dnes, ale myslím, že konce roku se nedožije."
Zamrazilo ho v zádech, ledová ruka sevřela jeho žaludek a vytáhla ho krkem bezmála ven. Polkl, aby ho dostal na svoje místo. Nezáleželo na tom, jak moc muže na posteli nesnášel, slyšet, že zemře, mu radost nepřineslo. Sice tisíckrát říkal, jak šťastný by byl, kdyby Snape natáhl brka, jenže to byla jen slova. To, že se to stane skutečností, ho nikdy nenapadlo. Cítil to samé, jako když zemřel Cedrik. Nebyli přátelé, nijak blíž ho neznal, ale cítil za něj odpovědnost, tak jako ji právě cítil za Snape. To bohatě stačilo na to, aby ho Cedrikova smrt a Snapeovo umírání děsilo.
"Neříkejte, že nemůžeme nic udělat?" řekl přiškrceně, jak jeho žaludek stále odmítal zůstat v břiše a tlačil se mu na hlasivky.
"Existuje tu způsob, jakým bych měl možnost mu pomoci, a věř, že bych chtěl, ovšem nemohu," z hlasu mu čišela nefalšovaná lítost.
"Oč jde? Proč mu nemůžete pomoct, když chcete?" dožadoval se docela prudce odpovědi. Byl si jist, že by udělal cokoliv, aby Snapeovi pomohl, protože opravdu a upřímně nechtěl, aby zemřel.
"Je tu kouzlo, kterým bych se s ním mohl podělit o svou magii, kterou by pak on použil ke svému uzdravení...,"
"Tak to udělejte!" vydechl rázně, jak se snažil nevykřiknout, "Neříkejte, že by vám chyběla, vždyť jste nejmocnější čaroděj na světě."
"Jen na této polokouli," pousmál se, nerozzlobený, že byl přerušen, "a ano, chyběla by mi. Voldemort je velmi silný, Harry, a jsem to jedině já, čeho se obává a proč nezaútočí na Bradavice. Kdyby se dozvěděl, že jsem předal svou magii k dispozici někomu jinému, tak by rovnou zaútočil. A i kdyby se to nedozvěděl, mohl by zaútočit tak jako tak a já bych neměl dost sil ho zastavit. V obou případech by Bradavice padly a stálo by to mnoho životů."
Nechápal přesně, kolik je potřeba magie na uzdravení Snapea, ale podle Brumbálových slov asi opravdu hodně, když se ji obával předat. Také věděl, že Brumbál nesmí být slabý, kdyby přišel Voldemort, protože přeci jen na tom závisel i jeho vlastní život.
Stočil pohled na muže na posteli, který začal právě škubat rukou. Nevypadalo to jako projev snu, protože jeho výraz byl pokojný, vlastně naprosto netečný. Ruka sebou znovu zaškubala a Harry si uvědomil, že to není poprvé, kdy něco takového viděl. Bylo to v mudlovském světě, když byl s tetou na nákupu. Narazili na ženu na vozíku, která sebou škubala a trhala, přesně jako teď Snape. Byl to děsivý pohled a myšlenka, že by tak lektvarista skončil, taky byla jako ledový závan vzduchu.
"A co já?" navrhl v dotazu, "Nemohl bych mu magii předat já? Pořád říkáte, že nemám na to se s Voldemortem utkat, takže já bych trochu magie postrádat mohl. Stranil bych se všech konfliktů do doby, než bych se zase uzdravil," dodal rychle, aby naznačil, že by byl opatrný, pokud by byl oslabený.
"Jsi příliš mladý Harry a nemůžeš přijít o tak velké množství magie. Mohlo by to vážně narušit vývoj jak tvé magické podstaty, tak i tvého těla, které už je beztak na šestnáctiletého chlapce příliš drobné a štíhlé," zlehka si narovnal brýle a zpytavě na Harryho pohlédl svýma jiskrnýma očima, "Navíc, proč bys to vůbec dělal?" zeptal se zvědavost sama.
Harry se pod pohledem a těmi slovy ošil. Nebyl tu racionální důvod, proč by tak riskoval, kromě jeho hrdinského komplexu.
"Protože... nevěřím mu," odpověděl, což znělo velmi nelogicky, takže pokračoval ve vysvětlování, "Jedno, co říkáte já si pořád nejsem jistý, že je věrný vám, přesto ale... uvědomuji si, že mi několikrát zachránil život. Přinejmenším tehdy, když se postavil mezi mě s Ronem a Hermionou a Lupina ve vlkodlačí podobě." Bylo těžké si to přiznat v duchu, natožpak to teď říct i nahlas. Ruce se mu přitom potily a měl dojem, že se asi v příštím okamžiku propadne do země, jestli na něj bude Brumbál dál tak upřeně koukat.
"Chceš se mu odvděčit tím, že mu dáš svou magii?" zeptal se, ovšem jen tak napůl.
"Jestli mu to prozradíte, tak to neudělám," zamračil se při odpovědi poněkud bojovně. Asi by to udělal tak jako tak, jen by při tom víc remcal a dělal by víc, že je to vzácný milodar.
"Neřekl bych mu to Harry, přesto to nejde. Jedno jak čisté a laskavé jsou tvé úmysly, bylo by to pro tebe příliš nebezpečné," znovu zamítl jeho nápad, ovšem už ne tak rezolutním hlasem jako předtím. To Harrymu poskytlo možnost dál argumentovat, jelikož měl dojem, že je Brumbál naklonění tomu, to nějak alespoň zkusit.
"Co kdybych mu tedy dal jen trochu ale, zato několikrát?" navrhl, "To by přeci pak nebyl takový šok, jako když člověk daruje každé dva měsíce krev."
"Harry, to...," zarazil se, obočí se mu spojilo, jak se zamyslel, načež se obličej opět rozzářil, "To je ovšem skvělý nápad!" zvolal dost hlasitě na to, aby to člověka, který není pod vlivem lektvaru nejspíš probudilo, Snape naštěstí byl, "Je to sice velmi stará a dnes už nepoužívaná léčebné metoda, ale mohl bych propojit vaše magické podstaty tak, že by měl Severus možnost využívat tvou magii a ty naopak jeho."
"To by mě ale tak jako tak mohl vysát rovnou," argumentoval Harry, kterému se ale vůbec nelíbilo, že by měl být se Snapem nějak propojený, ne-li dokonce trvale. Předat mu trochu síly to byla jedna věc, to mu vážně přišlo jako transfúze krve, ale tohle bylo docela něco jiného.
"Nikoliv. Pokud si jeden od druhého vezme příliš mnoho, tak kouzlo spojení přeruší. Je to dokonale bezpečný způsob léčení dlouhodobě nemocných, na který se už pozapomnělo jen proto, že dárce musí být dost mocný, aby příjemci poskytl dostatek magie."
"No, pak je to asi v háji, protože já dost mocný nejsem," zamručel. O svém nadání na magii se moc iluzí nedělal, pravda uměl vyvolat Patrona, zato ale pomalu stále nedokázal proměnit konvici v hrnek.
"Naopak chlapče," pousmál se, "Jsem si jist, že máš dost moci, abys ji Severusovi poskytl." Přesvědčení, se kterým to říkal, donutilo Harryho odporovat.
"Mýlíte se, pane," zakroutil hlavou, "Koukněte se na výsledky mých praktických zkoušek. Neumím skoro nic, to Hermiona je tu mocná a silná. Měl byste ji vidět čarovat."
"Slečna Grangerová není ani tak mocná, jako vzdělaná a soustředěná, to je něco jiného," nesouhlasil, "To, že ti nejde čarování ve škole, nemá se silou a intenzitou tvé magické podstaty nic společného. Naopak, mocní čarodějové se vyznačují tím, že nejsou schopní se koncentrovat na jednoduchá kouzla. Víš je to jako," zamyšleně si projel rukou vousy, "když vezmeš provaz a pokoušíš se ho provléct uchem jehly."
Byla pravda, že to mu něco říkalo. Když se pokoušel čarovat v hodinách, tak to bylo jako muset dělat něco, co je tak nepředstavitelně nezajímavé, až se z toho chce člověku spát.
"Nebo jako s holením" tázavý pohled ho donutil víc to vysvětlit, "Ron se holí pomocí kouzla, prý je to snazší a těch pár vousů, co nám rostou, se člověk zbaví hned. Já to taky zkoušel, ale oholil jsem místo toho Křivonožku, který se zatoulal do chlapeckých koupelen. Cítil jsem všechno to mražení v ruce, v hůlce a věděl jsem, že je toho moc, jen už jsem to... nevím.. nedokázal vrátit zpátky dovnitř," dotkl se bezděky hrudníku, "No a pak je tu třeba Patronovo zaklínadlo. Když ho dělám, tak jde spousta brnění ven a všechno se spotřebuje."
"Ano, to je přesně ono," přikývl, "A neměl by ses holit kouzlem, já to zkoušel tak dlouho, až jsem se holit přestal docela," v jeho vousech se rozšířil velký úsměv. Harry se taky usmál, vážně to bylo vtipné, představa jak se Brumbál nedokáže oholit.
"Tak," pohlédl na Snapea, "udělám to s tím předáváním magie, pokud si myslíte, že to profesoru Snapeovi pomůže a já to zvládnu. Jen nechci, aby to bylo napořád," dodal vážně.
"Není to napořád. Jak říkám, je to léčebná magie a nikomu nemůže ublížit," sevřel mu rameno, "Severus ti bude vděčný."
°°0°°
"Ne!" vykřikl rozzlobeně, "Nikdy v žádném případě nic takového nedovolím!" Opíral se rukama o stůl v ředitelně a pouštěl na naprosto klidného a usměvavého Brumbála hrůzu, jakou nejčastěji používal na Pottera, když něco v hodině pokazil. Potter a Brumbál si z toho samozřejmě nic nedělali, ale někdo jiný by se asi i rozbrečel.
"Já jsem říkal, že se mu to nebude líbit," zamumlal Potter sedící na křesle vedle. Snape po něm střelil rozzuřeným pohledem čaroděje, který nepoužije hůlku jen proto... inu, proto, že na druhé straně stolu seděl Brumbál.
"Je to dokonalé řešení jak tě vyléčit, Severusi," řekl vlídně ředitel, nerozhozený Severusovým křikem ani Potterovými mrzutými obličeji.
Nadechl se, prudce jak dostával do těla vzduch a pak, místo toho, aby něco řekl, padl do křesla. V duchu se sám sebe tázal, proč že se to vlastně tak hrozně rozčiluje, když už dávno ví, že na starého čaroděje křik a nadávky nemají vliv. Měl se raději rovnou sebrat a prostě odejít, což by bylo dostatečné vyjádření názoru na tu pitomost, co zase Brumbál spískal.
Trvalo dva dny, než ho Poppy pustila z nemocnice, což samo o sobě bylo nepříjemné. Skutečnost, že se má hned dostavit do ředitelny ho naplnila doslova nadšením a plán, který mu ředitel předestřel, ho uvedl v šok a pak v záchvat vzteku.
Měl by se spojit s Potterem a vyměňovat si s ním magii? Nikdy. Ani za sto let, ani kdyby ležel na posteli bez nohou, rukou a byl to jediný způsob, jak mu zase narostou. Nikdo, zejména ten kdo nese jméno Potter, Black nebo Lupin, se nebude dotýkat jeho magického jádra. To by nedovolil snad ani Voldemortovi, kdyby o to požádal a raději by obrátil hůlku proti sobě nebo si podřezal hrdlo.
"Neměl jsi na to právo," mluvil jen na ředitele, kluka po svém boku si nevšímal, "Zakázal jsem ti o mém stavu s kýmkoliv mluvit a ty to rovnou řekneš Potterovi, aby to mohl roznést po celém Nebelvíru a dát tam těm spratkům do ruky zbraň k tomu, aby mně terorizovali."
"Přísahal jsem, že o vaší nemoci nikomu neřeknu," ohradil se Potter proti jeho tvrzení a drze se přitom šklebil.
"Sklapněte! S vámi se tu nikdo nebaví!" odbyl ho vztekle, jedno, že na něj Brumbál vrhl nesouhlasný pohled, "Nestačí to všechno ostatní," krátce pohlédl na Pottera, protože před ním nechtěl o prohlídkách své mysli mluvit, "ještě chceš abych...," nadechl se, "sdílel magii s Potterem? Tobě už vážně dočista přeskočilo, když sis myslel, že s tím budu souhlasit. Jak tě vůbec něco takového napadlo?"
"Myslel jsem, že přijmeš každou pomoc," podotkl.
"Vlastně to byl můj nápad," bezmála ho přerušil zamračený mladík, "To já jsem vám chtěl pomoct, když jsem vás viděl na posteli v nemocnici, ale jak vidím," postavil se, "vy o to vůbec nestojíte a ani to neumíte odmítnout slušně. Tak víte co? Trhněte si nohou." Obrátil se na podpatku, zjevně odhodlaný uraženě odejít z místnosti.
"Já od vás žádný milodary nechci, Pottere!" vystartoval Snape a taktéž se postavil, "Nemám zájem pak poslouchat vaše úšklebky, že jsem vám zavázán...," zarazil se jak mu to všechno došlo, "Ach ano... už mi to došlo," z hlasu mu zmizel vztek, zato se vrátila ironie a jistá úlisnost a na rtech začal pohrávat úsměv, "Chcete abych vám byl zavázán a ne jen ledajak, ale rovnou životem. Myslíte si, že pak mnou budete moci manipulovat. Ó jak nádherně zmijozelské, ale musím vás zklamat. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem už zachránil tu vaší zlatou kůžičku z různých nebezpečenství, byste jednou záchranou mého života svůj dluh u mě nesplatil ani z desetiny."
"O nic takového nejde," odpověděl mladík, náhle klidný ba až by Snape řekl, že vyčerpaný, "Já prostě jen nechci, abyste umřel. Vím, co děláte pro Brumbála, tak...," pohlédl na ředitele s dotazem v očích, jestli má pokračovat. Kdyby byl na Brumbálově místě, pak by Pottera k pokračování okamžitě a razantně vyzval. Vážně ho zajímalo, co může mladík říct v pokusu ho přesvědčit, že není jen rozmazlené děcko, co se těší bláhové a nesmyslné popularity kouzelnického světa.
"Nechcete, abych vám pomohl, tak ne," pokrčil rameny, "Jen jsem si myslel, že jste víc zmijozel," dodal ještě, než se zase obrátil pryč.
To co řekl, byla docela dobrá poznámka, která se dotkla Severusova nitra, které bylo opravdu zmijozelské. On už zažil a přežil ledacos, jen proto, aby si zachránil krk. Tak mu velel jeho pud sebezáchovy, stejně tak i vychování, které se mu dostalo jak doma tak pak i zde v Bradavicích a posléze pod vedením Pána zla.
Přežití bylo důležité, hrdost byla až druhá na pořadu dne a ostatně, zlomyslný úsměv mu probleskl tváří, mohla by to být víc jak zábava moci vysávat magii z Pottera. Nedělal si iluze, že je mladý nebelvír disciplinovaný a schopný se soustředit na učení, věděl ale s naprostou jistotou, že je pravděpodobně nejmocnější student, který je nyní v Bradavicích. Inteligenční potenciál sice nic moc, ale moci měl dostatek.
"Já jsem pravý zmijozel," řekl, také už klidný, "Souhlasím s tou nabídkou." Mladík se k němu obrátil a překvapeně zamrkal, jako jelen, kterému zasvítíte přímo do očí. Zdálo se, že už nevěřil v Severusův souhlas. Bylo zábavné ho překvapit.
"To je skvěle!" přerušil ten roztomilý moment Brumbál, který je kupodivu do teď nechal mluvit bez zábran, "Domluvím se s Poppy, kdy ten zákrok uděláme a pak vám obou dám vědět. A teď na oslavu... nedáte si vybuchující peprmintky? Jsou vážně osvěžující."
Oba muži, kteří se vzájemně měřili pohledy, obrátili svou pozornost na ředitele a svorně, zhnuseně, odmítli.
Poznámka autorky: Jedná se o prvotní verzi oprav, která byla udělána dnes narychlo, protože jsem zjistila, že musím zvětšit počet zveřejňovaných povídek a přidávaných kapitol. Mám toho nějak moc v šuplíku. Opakuji že povídka je klíše, takže v ní ani nehledejte žádnou inovaci. Co se týče povídky "Podmíněný život" uvažuji o přepsání konce, ale zatím jsem se k tomu nedostala a koketuji z myšlenkou, že ho nechám takoví jaký je.
Ještě něco jsem myslím chtěla, ale zapomněla jsem co. Až si na to vzpomenu, tak případně doplním, teď snad už jen; prosím o komentáře a předem za ně děkuji.