00.Prolog
Prolog
Bláhově se domníval, že může utéct a nalézt azyl v Bradavicích. Malý, ubohý mužíček s naivní představou, že jemu může někdo beztrestně uniknout. Ne, nikdo nebyl chytřejší a mocnější než on. Všichni ostatní byli jenom maličcí mravenci u jeho nohou, které může jedním dupnutím rozmačkat na kaši. Někteří měli trochu význam, jako jeho nejvěrnější, jiní zase trochu moci, jako členové Fénixova řádu, ale žádný z nich mu nemohl skutečně vzdorovat. Až na dva lidi.
Brumbála, starého blázna, co mu Prozřetelnost nadělila víc moci, než si ten hlupák zasloužil. A pak Harryho Pottera.
Dítě, se kterým byl spjat proroctvím. Ta prý bývají silnější, než vůle nejmocnějších čarodějů. Nechtěl tomu věřit, hodlal svou potencionální zhoubu odstranit dřív, než ho bude moci ohrozit. Ale neschopnost jeho stoupenců mu to neumožnila. Tomu spratkovi se podařilo co doposud nikomu jinému. Zranil ho a to způsobem, který nebyl jen bolestivý a magický, ale hlavně byl nevyléčitelný. Tedy skoro, protože na světě není nic, co by se nedalo vyléčit, pokud jste dost mocný, a to včetně samotné smrti. Byl důkazem toho, že ač mu svou zubatou tlamou pořád dýchala zblízka na záda, nebyla Matička Smrt schopna ho skutečně zkosit. Když to nedokázala ona, opakovaně se o to pokoušejíc, pak nehodlal dopustit, aby to dokázal ten kluk.
Hnisající, páchnoucí a rozpadající se maso, šířící se zhoubně od rány na paži, dokázal vyléčit. Dokázal víc než to, mohl se stát člověkem. Dlouho o tom jenom slýchal, o obřadu navracející život mrtvým, skutečný život. Dnes konečně zjistil,že na to stačilo pouze získat jednu jedinou vzácnou přísadu, kterou už neměl v Anglii nikdo v rukou skoro sto let. Naštěstí věděl, jak začít, stačilo jen očistit krev jednoho polokrevného sluhy a navrátit mu lesk jeho předků. Bylo to vlastně tak snadné.
Právě teď míchal naběračkou v kotlíku plném lektvaru a tiše odříkával prastaré formule. Lektvar ztrácel konzistenci, měnil se v modrou mlhu stoupající pomalu vzhůru z kotlíku a formující se v oblak ani ne metr nad jeho hlavou. Jakmile v kotlíku nezbyla ani jediná kapka, tak vytáhl hůlku a za dalšího šeptání oblak roztočil. Měnil barvy, vrhal blesky a prskal, dokud nezměnil odstín na šedou, jakou mívá obyčejná mlha. Nic neprozrazovalo, že to bylo něco víc než jen obláček neškodného kouře. Zašeptal jméno, to jméno znějící jako kdyby ho vyslovoval v hadím jazyce, a mávnutím hůlky poslal obláček kouře pryč.
Stáhl se do tenkého provázku, zamířil k oknu sklepení Malfoy Manor a protáhl se pod okenním rámem do teplého letního vzduchu, míře k Bradavicím ke svému cíli, momentálně ve falešném pocitu bezpečí spícímu v posteli.
Pohledem vyprovázel proužek kouře, dokud jeho poslední kapička nezmizela pod rámem, a pak si prudce stiskl své zraněné předloktí. Magie, kterou použil, byla stará, mocná, vyčerpávající a jeho rána se proto ozývala palčivou bolestí, vystřelující až do ramene. Tiše zasyčel nejsprostší nadávku, jaká v hadím jazyce existovala. Okamžik na to ucítil chladný dotek šupinatého těla, jak se Nagini protáhla těsně kolem jeho lýtka a ovíjela mu nohy v gestu podpory. Věděla, jak trpí, chtěla mu pomoct, šeptala slova útěchy, ale nemohla udělat nic.
Pustil svou ruku a narovnal se pevně v zádech. Nehodlal před příživníky ve svém okolí dát najevo jen špetku slabosti. Bohatě stačilo, že odporný malý Červ, krčící se u zdi, ho viděl jako bezmála bezbrannou napodobeninu člověka. Kdyby nebyl tak bezvýznamný, tak odpudivý pro všechny a hlavně strachy tak podělaný, že si nic netroufl říct, tak by ho dávno zabil, jen aby se uchránil před ponížením. Takhle ho alespoň mohl používat jako podnožku, když si četl u krbu.
„Teď je to na tobě,“ promluvil ledovým hlasem a bleskl po mladém muži, který měl jako jediný z přihlížejících holou tvář jen částečně zakrytou stínem z hluboko stažené kápě.
„Rozumím, můj pane, a nezklamu vás. To přísahám,“ odpověděl mu mladý novic a hluboce se uklonil.
„V to doufám, jinak věz, že tě trest nemine. V opačném případě tě odměním,“ přislíbil upřímně, on jak trestal, tak i odměňoval. Málokdo měl jenom špetku jeho úcty, všichni ale měli to, co si právem zasloužili. Mučit a týrat bez ustání ty, co vám slouží, bylo stejně platné, jako je rovnou zabít nebo naopak je rozmazlovat jako malé děti. Vše muselo být vyvážené a podané tak, aby si mysleli, co pro vás neznamenají. Když se tu teď rozhlédl po všech těch očích, zářících oddaně zpoza Smrtijedských masek, a ochutnal atmosféru upoceného strachu a úcty, tak se jen se sebezapřením nevysmál všem těm naivním hlupákům do obličeje.
„Co máš dělat, víš, tak jdi.“
Pohybem ruky poslal novice pryč. Mladík se znovu uklonil, zacouval do uctivé a bezpečné vzdálenosti, aby se přenesl pryč s tichým prásknutím. Ušklíbl se, jen co mu zmizel z očí. Jeho jméno... to jméno bylo směšné vzhledem k úkolu, co měl. Nikdo by nepochopil, proč vybral jeho, nebyl by si myslel, že je to z jiného důvodu, ale pravdou bylo, že to bylo právě a jen kvůli jménu. Našel by lepší, našel by hezčí, našel by příhodnější, ale to jméno bylo tak neskutečně lákavé. Odráželo sice mudlovskou literaturu, ovšem i tak bylo příhodné na svádění.
°°0°°
"Zachránil tomu muži život, hlupák jeden, a málem ho to zabilo," slyšel hlas madam Pomfreyová zpoza látkové zástěny.
"Je to Harry, takové věci prostě dělá, nehledě na svůj život," odpověděl jí Brumbál hlasem plným jak pýchy, tak i velké obavy. "Věděl jsem, že je zvláštní, nikdy jsem ale netušil jak moc. Už jeho spojení s Voldemortem... a teď toto. Bude schopen své nadání ovládat a využívat tak, aby to pro něj bylo bezpečné?"
"Do určité míry určitě, jenže tohle je vždycky strašně těžké. Záleží to spíš na pocitech. Léčitel, léčitel s velkým L, Mistr Léčitel, dokáže svou mocí uzdravovat jen ty, ke kterým má citový vztah, což má ale většinou ke všem pacientům. Mistři Léčitelé jsou lidé silně empatičtí, co nedovedou sledovat bez vlastní bolesti utrpení jiných. Mají to těžké," povzdechla si lékouzelnice.
"Na to jsem se neptal, Poppy, vždyť já vím, jak funguje léčitelství, dokonce jsem jednoho mistra léčitele za svých mladých let osobně znal. Zajímá mě, jestli si myslíš, že Harry to zvládne?" opravil Brumbál svůj dotaz. "Ovládat léčitelskou magii chce mnoho soustředění a to je věc, kterou Harry postrádá. Všiml jsem si, že má chvíle, kdy jako kdyby se zcela ztratil z našeho světa, a to mi často dělá starosti."
"Toho jsme si také všimla a netuším, čím by to mohlo být. Obvykle za to může kolísání magie. Když nemá tělo rovnoměrný přísun moci, tak je zesláblé a nemocné. Problém je, že magie pana Pottera je silná, stálá a s přibývajícími roky její intenzita jen stoupá. Prozatím dokonce ani nevidím náznak toho, že by se měla ustálit na nynějších hodnotách. Předpokládám, že než mu bude sedmnáct, předčí v síle skoro všechny své spolužáky a stále ještě nebude zcela na vrcholu moci. Pokud mohu odhadovat pak dosáhne desátého možná jedenáctého stupně síly. Takže ne, magií to není. Snad mě jedině napadlo, že stres a trauma mají vliv na jeho psychiku, pokud tomu tak je, tak abych se vrátila k vašemu původnímu dotazu, Albusi, mohlo by to představovat problém," odmlčela se a dlouze si povzdechla. "První, co se bude muset naučit a pečlivě si to vtlouct do hlavy, je, že nemůže zachránit všechny. Pak by ho někdo měl naučit zbytek... lékouzelnická zaříkávání, diagnostická kouzla... možná zkusit ho naučit meditovat a vyvolávat svou moc. Nejlépe by se na to hodil jiný léčitel, ale o žádném dostupném nevím."
"V tom případě by ses mohla té úlohy zhostit sama," navrhl Brumbál.
"Na to nejsem dost schopná. Dokážu sotva třetinu toho co on a ještě k tomu potřebuji hůlku, lektvary a mnoho času. Co já ho mohu naučit?"
"Jsem si jist, že by se něco našlo," odmlčel se. "Pojďme mluvit ven. Zbytečně ho rušíme a mohl by nás zaslechnout, kdyby se probudil."
Už jsem vás slyšel, pomyslel si Harry, ležící na lůžku. Nebyl zraněný, jen vyčerpaný až na samou mez, kdy už pomalu ani nemohl zvednout hlavu, přesto mu mysl fungovala dokonale. Mohl tu jen ležet a přemýšlet o tom, o čem ředitel a lékouzelnice mluvili, a vlastně o celém letošním roce.
Šestý ročník si předem určil jako nejklidnější ze všech, usilovně si to přál každý večer během prázdnin i pak během roku a skoro se to stalo skutečností. Sice nejdřív s hrůzou zjistil, že má V z lektvarů, protože muž, co posuzoval jeho práci, byl asi duševně zaostalý, a že nemůže nejít na pokročilé lektvary, jelikož mu to nikdo nedovolí, ale to nebylo až tak strašné. Snape byl Snape, za ty roky už si celkem zvykl.
Potěšilo ho, že na Obranu měli letos Tonksovou. Uměla skvěle učit, studenti ji měli rádi skoro stejně jako před lety Lupina. Množství úrazů ve třídách se sice zdvojnásobilo, jenže to povětšinou byly ukopnuté palce, naražená hlava a přiražené prsty samotné profesorky. I když bylo všechno skvělé, ani ona nevydržela do dalšího roku. Výjimečně ne proto, že by se jí stalo něco strašného. O poslední hodině všem nadšeně oznámila, že je těhotná, a zjevně si při tom vůbec nedělala starosti s tím, že je svobodná a že nikdo na škole neměl ani potuchu o tom, že by se s někým scházela. Vědělo to jen pár lidí, mimo jiné Harry s Ronem a Hermionou, a těm lidem spadla v tu chvíli brada až na lavici. Tonksová mohla čekat dítě jen s jediným člověkem, s Remusem Lupinem. A Harry se na něj zlobil za to, že mu o tom nenapsal.
Nakonec tu byl samozřejmě Voldemort. Skoro celý rok dal pokoj, nedělo se nic přímo v Bradavicích, jen v okolním světě se ztráceli a umírali lidé, zatímco ministerstvo se tomu zoufale snažilo zabránit. Zlom přišel asi měsíc před koncem školy, kdy si ten bláznivý hadí ksicht usmyslel, že prostě jen tak pro zábavu nebo snad ze vzteku, vezme Bradavice ztečí. Nemohl zvítězit, samozřejmě že ne, když tu byl Brumbál, to mu ale nezabránilo řádně Harryho zřídit. Opět se spolu střetli, to už snad bylo nevyhnutelné, a opět protáhl mladého Nebelvíra mlýnkem na maso. Rozdíl tu byl tentokrát opravdu jen malý; dokázal Voldemorta zranit.
V poslední chvíli, prakticky před smrtí, pomoc v nedohlednu, zvedl hůlku a vyslal v zoufalství řezací kouzlo, jak si na nic jiného nevzpomněl. Normálně to stačilo asi tak na to, abyste rozstříhali papír a odrazit ho bylo tak snadné, že to zvládl i druhák. Přesto malá část kouzla proklouzla Voldemortovou obranou a na šedé ruce se objevil dlouhý krvácející šrám. Pamatoval si na ten okamžik Voldemortova naprostého překvapení, kdy zůstal bez pohybu s hůlkou zvednutou v posledním úderu a jen šokovaně hleděl na to, jak temně rudá krev crčí z jeho ruky na zem. Místo toho, aby se z šoku probral a ležícího Harryho dorazil Avadou, zatvářil se upřímně zděšeně a přenesl se zbaběle pryč.
Nechápal to. Malá rána. Bezvýznamná od nejjednoduššího kouzla, přesto Voldemorta tak hluboce vyděsila, že si vůbec nedovedl představit, jak je to možné. Každopádně mu to zachránilo život.
Ovšem kvůli tomuto střetu tu nebyl, vlastně kvůli žádnému střetu. Jeho zranění se rychle zahojila, bradavická lékouzelnice byla mistrem ve svém oboru, a on se proto mohl na konci roku tak jako ostatní vrátit do péče Dursleyových. Už byl na cestě k vlaku, společně se spolužáky a v družném rozhovoru, když se od Prasinek ozval výbuch, do vzduchu se nad lesy zvedl obrovský oblak kouře a zformoval se do Znamení zla. Nikdo nemohl pochybovat, že byla kouzelnická vesnice napadena Smrtijedy.
Neváhal ani nepřemýšlel nad následkem svého činu. Jednoduše seskočil za jízdy z kočáru, vytáhl hůlku a lesem se rozeběhl k vesnici na pomoc. Slyšel za sebou Hermionin a Ronův křik, jak se ho snažili zastavit, a pak si uvědomil, že se ženou za ním, ale nezastavil se. Věděl že se nemůže do Prasinek dostat včas. I když běžel lesem a tak rychle jak dokázal, tak mu to bude trvat nejméně deset minut. Příliš dluho pro nevinné obyvatele městečka.
Když se dostal na náměstí Prasinek, tak bylo už dávno po všem. Domy byly ohořelé, z jednoho šlehaly plameny a na zemi leželi mrtví. Nestihl to, Smrtijedi byli pryč a on nezabránil zkáze. Zoufale běhal od jednoho ležícího těla k druhému, zatímco se tam pomalu a obezřetně začali stahovat přeživší a taky se pokoušeli komukoliv pomoct. Všichni byli mrtví, každý hleděl do nebe otevřenýma skelnýma očima, až na jediného mladého muže. V hrudníku měl hlubokou ránu, jako kdyby obrovská pěst vnikla dovnitř, chytla jeho vnitřnosti a vyrvala je ven. Dýchal jen stěží a doslova bylo v otevřené ráně vidět, jak se jeho plíce pomalu pohybují.
Padl k němu na kolena a přitáhl ho k sobě. Neměl naprosto žádné znalosti lékouzdelnické magie, ani Hermiona, bledá jako smrt, mu nemohla nijak pomoci a Ron ten zvracel opodál do vypálené zahrádky nejbližšího domu.
Harry toho muže prostě nemohl nechat zemřít. Rozhodl se, že se to nestane, že už nikdo kolem nezemře, a ono to... asi to nějak pomohlo. Teď nechápal, co se stalo nebo co udělal, nechápal to ani předtím, jen v sobě pocítil spalující horko vyvěrající z hlouby jeho hrudníku v podobě bílého světla. Záře rychle zesílila tak, že skrz ni neviděl okolí, a obklopila jak jeho, tak i muže, kterého držel v náruči.
Hrudník mu sevřela bolest, sám měl dojem, že mu někdo trhá vnitřnosti na kusy. Bylo to stále horší a horší, až to bylo tak nesnesitelné, že nejspíš omdlel. Na krátký okamžik mu všechno před očima zčernalo a po chvíli, když zvedl najednou zavřená víčka, ležel na zemi a vyděšená Hermiona na něj křičela jménem a lomcovala s ním, jako kdyby se snažila probudit mrtvého. Nemohl se hýbat, sotva mluvil a dýchal, jak hrozně vyčerpaný byl.
Nejspíš by se v tu chvíli únavou rozbrečel, propadl se hluboko do deprese, kdyby se nad ním nesklonil bledý a krví zamazaný obličej muže, co mu před pár chvílemi umíral v náručí. Nevypadal zdravě, byl jako kdyby viděl samotnou smrt, ale jeho hrudník byl vcelku a on byl při vědomí. Mumlal cosi jako díky, brečel a přísahal Harrymu, že splní všechno, oč si řekne. A říkal mi Velmistře.
Mladík vůbec nechápal, o čem mluví, důležité bylo jen to, že žije a je zdravý. Tehdy mohl s úsměvem upadnout do blaženého bezvědomí.
Po neurčité době se probudil tady na ošetřovně v Bradavicích, jako už tisíckrát předtím, a všude kolem byli lidé plní barev. Duhový Brumbál se starostlivým leskem v modrých očích. Modro-fialový Snape se znechuceným šklebem. Zářivě zelená madam Pomfreyová a její věčně ochranitelský výraz. Růžovo-zelená Hermiona, usazená na kraji postele a svírající jeho ruku. A červeno-oranžový Ron s typickým obličejem říkajícím, že se přeci vůbec nic nestalo ale obavou v očích.
Bylo zvláštní všechny ty věci vidět, ale zároveň tak přirozené, že neměl potřebu o tom komukoliv cokoliv říct. Zajímalo ho jen, jak je muži, co byl zraněný. V tu chvíli na sebe všichni vrhali takové zvláštní pohledy jako vždycky, když mu nechtěli něco říct, aby ho neranili, pak mu Brumbál oznámil, že je živý a naprosto zdravý.
To bylo skvělé a nevěděl, co by k tomu víc řekl, dokonce ani když se ho Ron zeptal, jak to udělal. Zmohl se jen na neurčité unavené pokrčení rameny a odpověď ve smyslu, že prostě tak. Chtěl, aby byl zdravý a on se uzdravil. Nepřipadalo mu na tom nic neobvyklého, vždyť lékouzelnice mu nechala dorůst kosti a vyléčila ho ze zranění tak strašných, že v mudlovské nemocnici by ho nejspíš rovnou odepsali. Podle všeho se asi mýlil, nejspíš šlo zase o nějakou výjimečnou vlastnost nebo um, co nikdo jiný nemá a o čem se zase bude mluvit celé měsíce, pokud se to někdo dozví.
Byl prý léčitel, ne lékouzelnik, ale léčitel, což má být něco jako čaroděj přirozeně nadaný na uzdravování jiných. Považoval to za hnusnou ironii, že by někdo jako on, člověk, co způsobil smrt milovaných i cizích, mohl mít dovednost léčit lidi. Asi nějaká karmická odplata vesmíru za to, že je nezodpovědný a je příčinou mnoha utrpení.
Neřekl svůj názor nikomu, prostě si jen vyslechl, jak mu Brumbál vysvětloval, v čem jeho moc spočívá. Prý dokáže převzít na sebe příčinu zranění a vyléčit ji sám na sobě dřív, než ho to zabije, a pokud si nedá pozor, tak ho to může zabít doopravdy. Také něco o zdílení vlastní magie a vůbec věci co mu moc nedávali smysl. Odpověděl na to, že rozumí a že je unavený, jestli by ho nenechali spát. Nechali, ale dál se tu o něm bavili. Brumbál říkal, že je zvláštní, asi netušil, že to v mudlovském světě znamená něco jiného. Divný, blázen, podivín, někdo s kým se slušní lidé nestýkají.
Obrátil se na bok a přitáhl si peřinu k tělu.
Chtělo se mu hrozně spát, tak moc, že i přemýšlení bylo příliš namáhavé. Stočil se do pevného klubíčka, zabalený do peřiny jako do kokonu a zavřel oči. Cítil klid, když upadal do temnoty, ze které byl za chvíli, nebo možná za několik hodiny, nemilosrdně vytažen rozčilenými hlasy doléhajícími k jeho uším.
Zase oči otevřel a s překvapení shledal, že za okny je temná noc. Musel spát několik hodin, aniž by si to vůbec uvědomoval, navíc mu hvězdy a měsíc napovídaly, že už bude nejspíš po půlnoci. Co mohl kdo dělat po půlnoci na ošetřovně? Zaposlouchal se zvědavě do hlasů přicházejících zpoza jeho zad od vedlejší postele.
„Byl jsem za ním brzy z večera, abych si s ním promluvil o Harrym, ale neotevíral mi. Myslel jsem si, že je možná ještě venku ve sklenících a sklízí bylinky. Když jsem ale přišel těsně před půlnocí a pořád to vypadalo, že není doma, tak jsem šel dovnitř a takhle jsem ho našel. Úplně hoří, Poppy, nejen zvenku ale i uvnitř.“
Brumbálův hlas byl tak naléhavý, že překonal svou únavu a pomalu se obrátil na druhý bok. Zástěna mezi postelemi nebyla zcela zakrytá, proto mohl vidět kraj černě oděných nohou v černých ponožkách ležících na posteli. Ponožky by samozřejmě nepoznal, ale nikdo jiný na hradě nenosil černé kalhoty než Snape. Bylo tedy jisté, že na vedlejší posteli leží nenáviděný a obávaný profesor lektvarů nejspíš zcela v bezvědomí, protože by si nedovedl představit lektvaristu, že by tu jen tak ležel, kdyby alespoň částečně vnímal. Určitě nepatřil k těm, co si chtějí nechat pomoct.
„Mohlo by jít o otravu z nějakého toho jeho ohavného experimentu. Kolikrát jsem mu říkala, že nemá lektvary testovat na sobě,“ rozčilovala se lékouzelnice a Harry tu a tam viděl, jak přešla kolem postele a jak mává hůlkou. „Jenže on mě vůbec neposlouchá a tvrdí, že jeho lektvary jsou bezpečné, když se dostanou do fáze testování na lidech. Mozkomor aby ho spral za jeho hloupost!“ odmlčela se, nebo spíš se její hlas ztratil, jako kdyby se lekla. „U velké léčitelky Morgany, co to je?“
„O co jde, Poppy?“ zeptal se Brumbál, zase znepokojený. Za posledních pár hodin se takový zdál pořád, nejspíš proto, že nevěděl o nikom, kdo by jeho obavy viděl a mohl mít také strach. Protože pokud má strach nejmocnější kouzelník všech dob, tak už je to vážně vážné.
„Něco se děje s magií v jeho krvi... s jeho magií všeobecně. Je to, jako kdyby hořela, spalovala... nevím přesně co, ale bojím se, kam by to mohlo vést. Navíc nevím, jak to zastavit,“ další odmlka. „Tělo zchladím ve vodní lázni, dám něco na uklidnění, aby se mu snížil tep a zpomalil dech, ale do jeho magie nevím, jak zasáhnout.“
„Nevím o žádném lektvaru, který by to mohl způsobit. Do samotné podstaty čaroděje zasahují jen prastaré kletby nebo kouzla, která může ovládat jen málokdo. Čarodějové, co to dokážou, by se dali spočítat na prstech jedné ruky, ale jen jeden z nich má důvod Severusovi tak ublížit,“ nemusel to říct nahlas, aby Harry věděl, o kom Brumbál mluví. „Možná mám pro něj lék. Pokus se ho udržet stabilizovaného, než se vrátím.“
„Jistě. Jeho stav je vážný, ale zatím ne kritický. Půjdu připravit tu vodní lázeň,“ ubezpečila ho lékouzelnice. Dál už nebyly hlasy slyšet, jen klepnutí dveří dalo nazančovalo, že ředitel odspěchal pryč, a otvorem mezi zástěnami se mihla madam Pomfreyová, spěchající někam dozadu pryč z lůžkového oddělení.
Zůstal tu jen on sám a Snape ležící na vedlejší posteli. Nerozuměl tomu, o čem se Brumbál s lékouzelnicí bavil, ale chápal, že magická podstata čaroděje a její změny jsou vážná věc. Sice i o tom toho věděl málo, v Bradavicích se takové věci neučily, ale Hermiona o tom s ním kdysi mluvila, když se mu snažila vysvětlit, proč jsou Brumbál i Voldemort považováni za nesmírně mocné čaroděje, když ředitele viděl čarovat jen zřídka kdy, zatímco Voldemort prokazatelně mával hůlkou pořád.
Bez toho aby chápal proč, prostě složil nohy z postele a opatrně se posadil. Šlo to lépe než ještě před pár hodinami, ovšem na famfrpálový zápas by si nastoupit netroufl. Cítil se malátně, jako když by se zotavoval z dlouhé nemoci – žádnou nikdy neprožil, ale Dudley tak většinou vypadal a popisoval, že se cítí jako moucha – a právě se pokoušel zase chodit. Stejně opatrně jako se posadil, také vstal. Svět se mu před očima mírně houpal ze strany na stranu. Musel chvíli počkat, než se ustálí, pak mohl odtáhnout látku zástěny a trochu se na ni pověsit pro lepší rovnováhu.
Snape ležel na posteli bez svého obvyklého saka, proto měl na sobě až ke krku zapnutou košili barvy slonovinové kosti, opatřenou, dle Harryho názoru, nesmyslným množstvím miniaturních knoflíčků dokonce i na rukávech. Jinak už měl jen kalhoty a ty černé ponožky. I když vypadal, že jen spí, dokonce i na dálku z něj cítil sálající žár. Zároveň se zdál tak neuvěřitelně bezbranný, až Harry pocítil podivnou touhu mu pomoci.
V duchu se za ni okamžitě proklel. Copak byl nějaký hloupý samaritán, aby pomáhal Snapeovi? Muži, který ho nenáviděl z hlouby své lektvary sežrané černé duše a nevynechal jedinou příležitost, jak mu ublížit. Nikdo neměl Snapea rád, nikdo mu nechtěl pomoct, a pokud by mu snad někdo někdy pomáhat chtěl, pak by to rozhodně nemohl být Harry. Ne, on určitě ne.
Přes veškerou svou zlost na sebe samého se přistihl, že se přišoural k lektvarisově lůžku a teď tu stojí a prohlíží si ho daleko podrobněji, jako kdyby se snažil pohledem zjistit diagnózu. Mrkl jednou, dvakrát, a když mrkl potřetí, spatřil mužovu fialovo-modrou auru zachvácenou bouří plnou blesků a výbuchů. Lékouzelnice měla pravdu, tohle byla hořící magie, nejspíš, protože co jiného než magií by ta aura byla, že ano?
Klesl na hranu postele a natáhl ruku. Váhal jen krátce, než se prsty dotkl potem zbroceného bledého čela, částečně zakrytého vlhkými černými vlasy. Okamžik, snad jeden nádech to bylo, prostě jen zpocené čelo, a pak se ho zmocnilo peklo. Doslovně. Oheň mu pokryl celé tělo, obalil orgány a do rozpálených kleští sevřel mozek. Byl to žár tak strašný, až měl dojem, že mu vře krev přímo v žilách jako roztavené olovo. Mohl jen bezdeše lapat po vzduchu a třást se.
Určitým způsobem to bylo stejné jako poprvé, malá část jeho já, co si zachovala i přes oheň zdravý rozum, jasně říkala, že právě prožívá to, co Snape, ale nedostavila se bílá záře ani pocit moci v rukách. Ne, byl prostě jen oheň, žádná pomoc. Žádná útěcha. Žádná léčitelská magie. Zůstával po tom jistý pocit zklamání a beznadějně nepřehlušený bolestí vroucí krve v žilách. Když myslel, že už to nevydrží ani o sekundu víc a jistě omdlí, v tom lepší případě, tak ucítil, jak ho někdo chytá za hořící ramena a strhává ho stranou. Oheň zhasl a zůstala po něm jen podrážděná kůže, bolící žaludek a tepající žíly na hlavě. Chvíli nevnímal, kde je, v náhlé úlevě z toho, že už je po všem, pak mu došlo, že ho někdo pevně drží kolem ramen. Cítil jasný pach lékouzelnických lektvarů a zároveň mu pod přivřená víčka pronikala tetelící se zelená záře.
„Chtěl jste se zabít, pane Pottere?“ uslyšel u ucha kárající hlas plný obav, byla to madam Pomfreyová. „Nemůžete jen tak použít svou moc bez toho, abyste chápal nemoc,“ pokračovala v kárání, zatímco ho zvedala z postele. „Dívejte se na mě a poslouchejte mě velice pozorně,“ držela ho pevně za ramena a nutila ho, aby jí pohlédl do očí, které, ač byly hnědé, svítily zeleným světlem. „Pamatujte si jednu věc, důležitou věc a to, že je nemůžete všechny zachránit a nesmíte se o to ani snažit, rozumíte? Není strašlivějšího pohledu než na umírajícího člověka, vězte, že vím, o čem mluvím, ale každý lékouzelník i léčitel si musí uvědomit, že někdy prostě pro pacienta už není léku, protože jeho čas nadešel. Tehdy mu můžeme ulevit od bolesti, nebo mu pomoci důstojně ukončit život, pokud má šanci si o tom sám rozhodnout a takové přání projeví,“ její přísný obličej trochu polevil ve svém křečovitém výrazu. „Vy zvláště si musíte uvědomit, kdy nesmíte používat své nově objevené schopnosti. Nejdřív musíte vědět, jakou nemocí pacient trpí, a pak až ho léčit. Rozuměl jste mi?“
Rozuměl, ano, ale nechtěl rozumět. Musel zachránit všechny a nemělo to co společného s jeho mocí, jak by se mohlo zdát. On to prostě tak chtěl. Od Siriusovy smrti nemyslel na nic jiného než na to, za čí vší smrt může. Slíbil si, že bude dělat všechno proto, aby už nikdy nikdo kvůli němu nezemřel, k čemuž teď získal prostředky, když mohl léčit. Bylo to na pochopení snadné, nebo snad ne?
„Snape... on zemře?“ vyslovil polohlasně a náhle ucítil prudkou obavu o lektvaristův život.
Mohl být zlý a ošklivý jako noc, ale smrt uhořením si rozhodně nezasloužil. Ne, dokud tu byl Harry, který by mu mohl pomoci. Nechtěl, aby Snape zemřel, prostě ne. Zároveň, co mu tyhle myšlenky bloudily hlavou, začal cítit podivný tlak za očima. Chtělo se mu brečet. Neměl skutečný důvod, protože necítil k lektvaristovi náklonnost, kdy by litoval jeho nemoci a utrpení jako přítel, přesto ta lítost zachvacující jeho nitro byla tak velká, že mohl jasně cítit, jak mu slzy vyklouzly zpoza víček a teď se kutálely po tvářích. Brečel kvůli umaštěnci ze sklepení. Jak směšné.
„Ne, profesor Snape nezemře, pokud si lehnete a necháte mě dělat svou práci,“ odpověděla mu hlasem pořád tak přísným a dostrkala ho k jeho lůžku. „Lehněte si a ležte. A už žádné vylomeniny, mám moc práce na to, abych vás tu honila po celém hradě.“
Padl pod jejím důrazným stiskem ramenou na postel. Vzhlížel k ní nahoru, tvář vlhkou od slz, a ona shlížela dolu na něj. Její přísná tvář nadobro a zcela změkla, když se k němu sklonila a zlehka mu prohrábla vlasy v mateřském gestu.
„Bude to dobré, Harry,“ promluvila vlídností zjemněným hlasem. „Musím dát profesorovi studenou koupel, abych mu srazila teplotu. Slibuji, že budeme jen kousek tady vedle, a kdybych potřebovala tvé schopnosti, tak tě zavolám. Ano?“
Němě přikývl na souhlas. Měl sice dojem, že jeho schopnosti tentokrát nepomohou ani pomoci nemohou, přesto by se pokusil udělat cokoliv, aby zachránil trpícího muže. Lékouzelnice se na něj ještě jednou usmála, pak ho zanechala na posteli, kolem které pevně zatáhla zástěnu. Klesl na lůžko a poslouchal, jak k němu doléhá šplouchavý zvuk, když lékouzelnice ukládala Snapea do vany se studenou vodou. Zachvěl se při té představě, že by ho v okamžiku, kdy mu hořelo tělo, ponořili do vody. Snapeův bolestný sten, který vzápětí následoval, ho donutil přitisknout si polštář na hlavu a zavřít oči. Nechtěl slyšet ani vidět, co se děje za zástěnou.
Poznámka autorky: Tak, máme tady úvod Veritas. Zatím se samozřejmě nic převratného nedozvídáme, však je to jenom 7 stránek prologu, ale snad to někoho zaujme. Za betování děkuji Adelaine a doufám že alespoň některými kapitolami mě bude provázet i nadále. A za zájem o povídku děkuji těmto lidem: xnef, Bobo, Agnes, yellow, bacil a Merope. Celá povídka je pak věnována belldandy protože mě nepřímo donutila začít ji vydávat.