Post-epilog
Slunce zapadalo. Nebyl si jist, jestli je to pořád ten první západ, nebo už stý, ale sledoval ho se stejným okouzlením jako všechny ty, na které se pamatoval. Ta záře, rudě, oranžově, občas i růžově a zlatě prosvítající mraky a chladný vánek přicházející ze západu, odkud se po něm natahovala noc. Měl rád noc, nebyla tak horká jako den a písek pod nohama dlouhé hodiny jenom hřál a pak studil tím příjemným způsobem, který tak miloval. Bylo to krásné. Zhluboka dýchal teplý vzduch a bezděčně se prohraboval bosou nohou horkým pískem.
„Vidíš, Bellusi, zase nás slunce opouští,“ zamumlal a koutkem oka shlédl na psa u svých nohou, který začal ihned vrtět vesele ocasem. Usmál se na něj.
Byl to lepší společník než všichni ostatní, ti, co vypadali stejně jako on, ale pořád křičeli, někam pospíchali nebo se mu obloukem vyhýbali. Lidé si říkali, alespoň co pochopil z jejich obrázkových krabic. Lidé... lidé... lidé... nic mu to neříkalo, přestože vypadal jako jeden z nich, a také to řekl, když se ho ptali, kdo je. Jeden z nich ho pak vzal na jedno smradlavé místo, kde byla spousta špinavých lidí a tam mu dal něco podivného k jídlu, něco, co by ani Bellusovi nedal před čumák, a ten jedl dokonce i krysy z přístavu. Nehodlal se toho dotknout a už vůbec se nehodlal dotknout odporného člověka, který ho tam přivedl, sebevíc se mu vnucoval. Utekl odtamtud pryč, zpátky na pláž, kde se probral poprvé, a tam také od té doby zůstal. Spoustu teplých dní, spoustu západů a východů slunce. Právě jen tady bylo opravdu dobře. Jen on a malý Bellus, který se k němu každou noc přitulil nebo mu vyskočil na klín, schoulil se a tiše oddechoval, důvěřující mu víc, než komukoliv jinému ve svém krátkém zvířecím životě.
„Hej, ty! Úchyle!“
Nepohnul se, jednoduše lidský hlas mířený jeho směrem přehlížel, protože byl stejně nepodstatný jako všechno to lidské kolem. Znovu se poklidně zhluboka nadechl vzduchu a s přimhouřenýma očima se obrátil k západu slunce.
„Mluvíme na tebe, zelený pyžamo,“ zahlaholil jiný hlas, „už tejden se tu potuluješ kolem domu našeho bratrstva a slídíš. Chceš od nás snad něco? Třeba pár přes hubu?“
Po jeho slovech se ozval hlaholivý smích ostatních, kterým musela takové výhružka asi připadat zábavná. Nechápal to, nechtěl ani nemínil chápat, jednoduše ho ti lidé nezajímali. To samé se však nedalo říct o jeho společníkovi. Bellus po jeho boku vyskočil na všechny čtyři a s hlasitým vrčením se obrátil k lidem, kteří se k nim zezadu přiblížili. Byli tři, jak poznal podle kroků. Věděl to, i když netušil jak, a někdy ho napadaly i podivnější věci, jako třeba když se podíval na stopy ve hlíně kolem pláže a prostě si byl jist, že ví, kdo je tam zanechal. Stejně jako si byl nyní jist, že lidé za jeho zády ve skutečnosti nejsou nebezpeční a nemají u sebe zbraně. Ti, co je měli, oheň pálící zbraně, páchli zvláštním způsobem; a ti druzí, co měli jenom kovové dýky, zase cinkali. Tihle neměli nic z toho.
„Ignoruj je, Bellusi. Jsou bezvýznamní,“ promluvil tedy na psa, nikoliv na vetřelce.
Zvíře k němu vzhlédlo tázavým pohledem, ale poslušně si sedlo zpět na své malé, křivé nohy. Míval je ještě křivější a vyzáblejší, to bylo v době, kdy dost nejedl. Ovšem od chvíle, co se k sobě přimkli, vypadal každým dnem lépe a lépe. Ve skutečnosti byl ubohou, na kost vyhublou koulí zcuchaných chlupů, když se té deštivé noci, kdy ho moře vyhodilo pod mostem, připlížil k jeho nohám a schoulil se na nich, jako kdyby ho chtěl zahřát. Byl to akt nezištné pomoci, kterého se mu za celou dobu od lidí nedostalo.
„Co sis to dovolil říct, ty úchyle?!“
Vzápětí byl s nemilosrdnou prudkostí uchopen za límec a stržen mezi trojici mladých mužů v téměř stejném oblečení. Zapotácel se na místě, když mu bosé nohy uklouzly po písku, nedostal však šanci získat znovu rovnováhu, protože ho jeden z mužů hrubě uchopil za ramena a přitáhl si ho k sobě. Bylo nepříjemné narazit do jeho těla, jelikož byl o mnoho rozložitější a měl silné ruce, kterými ho chytl za lokty. Putoval pohledem z jedné rozzlobené tváře k druhé a popravdě byl zmatený. Tak málo se s lidmi setkával, vyhýbal se jim a oni se vyhýbali jemu, že netušil, co by si měl teď myslet. Všichni tři tihle muži byli v ramenou o polovinu širší než on sám, jejich ruce byly silné a měli je sevřené v pěst, přesto se jich nebál. Podvědomě cítil, že mu nemohou nijak ublížit. Napadlo ho ale, co kdyby ublížili Bellusovi... kdesi matně v hlavě... vzpomínal na někoho, kdo už Bellusovi ublížil, jenže to bylo tak hrozně dávno, předtím, než se probudil, a tak si tím ani nebyl jistý. Stejně pocítil zlost, která mu zkrabatila čelo v zamračení, a obavu vrtající mu v břiše a násobenou tím, jak se Bellus rozštěkal a s naježenou srstí se pomalu přibližoval k nim. Lidé si ho nevšímali, ani trochu ne, ale on ho viděl a měl strach, že se po jednom z mužů vrhne svými zuby. Kdyby ho tak mohl nějak odehnat...
„Tak co? Zopakuj, co si o nás říkal?“ zavrčel jeden z nich. Ve skutečnosti je od sebe pořádně nerozeznal, všichni byli úplně stejní. Jako většina lidí kolem.
„Řekl jsem, že jste bezvýznamní,“ odpověděl naprosto po pravdě. Lidí bylo všude kolem tolik, ani jeden z nich za moc nestál a navíc si byli podobní jako vejce vejci. To psi, kteří se po nocích toulali kolem a spávali tak blízko, jak jim jen Bellus dovolil, byli všichni jiní. A kočky. Protahující se ladné kočky povalující se na železné konstrukci mostu. Každý ten tvor měl tolik barev, vzorů a osobností, až z toho zrak přecházel. Jejich zvuky byly nejkrásnější, vrnění měl obzvláště rád, zatímco lidé jen hrubě vrčeli, právě jako teď. Muž proti němu byl rozhodně rozzlobený, a poznal to nejen podle pěsti, kterou se rozmáchl a uhodil ho do břicha. Dalo by se říct, že to bolelo. Cítil jeho pěst na svém těle a určitě to nebylo příjemné, jenže to vlastně nebyla skutečná bolest, která by ho přiměla se třeba jenom zachvět. Proto na to ani nijak nereagoval, zato Bellus proložil své vrčení také několika štěknutími, kterých si muži ale nevšímali.
Ten, co ho praštil, jen ohromeně zamrkal, druhý, jenž ho svíral se hlasitě nadechl a třetí vypadal, jako kdyby chtěl každou chvíli začít couvat dozadu. Jeden se podíval po druhém, on sám je sledoval bez pohybu a čekal, co se stane teď. Druhá rána dopadla hned vzápětí přímo na jeho tvář. Opět to trochu bolelo, cítil, jak mu dopadly na tvář všechny lidské klouby a zarazily se o kost, ale to bylo všechno. Žádná skutečná bolest, která by ho donutila třeba jenom uhnout hlavou na stranu.
Ozvalo se trojité zalapání po dechu a ruce svírající mu lokty náhle zmizely, jak ho muž prudce pustil. Nechal své paže volně spadnout podél těla a dál je sledoval, spíš bez většího zájmu než jakkoliv jinak. Zatím neudělali nic, čím by mohli ublížit Bellusovi, ani si ho nevšímali, a to stačilo k tomu, aby si on nevšímal jich.
„Ty nejsi normální člověk,“ vydechl mu za zády ten, co ho předtím držel.
Trochu naklonil hlavu na stranu, až se mu vlasy svezly přes tvář, takže je musel pohybem ruky hodit dozadu. Snad právě ten pohyb je vyděsil. Ustoupili a jeden z nich zakopl o Belluse, či do něj snad kopl, to se dalo špatně poznat. Pes zakvílel bolestí a než se k němu stačil třeba jen pohnout, s divokým zavrčením se zahryzl do nohy člověka, který mu ublížil. Pohnul se vpřed, aby Belluse zachránil, jenže jeden z těch lidí mu vstoupil do cesty. Odstrčil ho jen jemným úhozem do prsou, což ho poslalo vzduchem o několik metrů dál. Zároveň to ale bylo příliš velké zdržení, které druhému stačilo k tomu, aby Belluse odkopl a pak na něj dupl. Nemilosrdně, vší silou, až byl slyšet hlasitý třesk lámající se lebky, který ukončil krátké vyděšené a bolestné zakvílení.
Dostal se k člověku o pár vteřin později, příliš pozdě na to, aby mohl Bellusovi pomoci, ale i tak muže uchopil pod krkem a zvedl do vzduchu. Nemusel se dívat, věděl a slyšel, že psí srdce už netluče a Bellusův vrah byl v jeho rukou. Zmítal se, zatínal mu prsty do zápěstí ze všech sil a kopal nohama. Sevřel jeho krk ještě víc, pod tímto stiskem muž jenom zachroptěl. A téměř v tu samou chvíli ho něco praštilo zezadu do týla. Nebyl si jistý, co to je, trochu to bolelo, ale ne mnoho, takže si toho sotva všímal, jen natáhl druhou ruku před sebe, uchopil člověka za bradu a zvrátil mu hlavu dozadu, dokud neslyšel křupnutí a muž se v jeho rukách nepřestal hýbat.
„Och můj bože,“ zaznělo za ním tiché zašeptání následované ránou.
Obrátil se a viděl dalšího člověka, jak před ním ustupuje dozadu. Měl v rukách kus naplaveného dřeva, což byla asi ta věc, která ho předtím praštila do hlavy. Zamračil se na něj. Chvění zlosti mu sevřelo žaludek. Byla sice pravda, že ten, který ublížil Bellusovi, už byl mrtvý, ale tady ten měl tu drzost ho bít a byl tady, byl tu, když jeho malý přítel umřel, a proto si také zasloužil smrt. Udělal krok jeho směrem a zároveň ledabyle mávl rukou. Neviditelné ostří rozetnulo mužův krk a rudá krev se vyhrnula ven, máčela mu oblečení a prýštila mezi jeho k hrdlu přitištěnými prsty. Netušil, jak to udělal nebo dělá, prostě to uměl a na tom jediném záleželo.
Otočil se po tom třetím člověku, kterého předtím odhodil stranou. Viděl, jak prchá pryč, vykročil za ním, ale pak se zastavil. Kdosi další, další lidský muž, mu zastoupil cestu a zastavil ho. Dobře viděl, jak se zalesklo ostří dýky, které vzápětí vniklo do břicha prchajícího člověka, a ten padl k zemi. Ten nový vzhlédl k němu, tvář chvíli nehybnou, ale pak se náhle rozzářila širokým úsměvem, jako kdyby viděl někoho dávno známého. Zamračil se na něj na oplátku. Neznal ho, nezajímal se o něj, nebyl z těch, co zabili Belluse, naopak se postaral o odstranění toho posledního. Za to si zasloužil jeho milosrdenství, takže bez dalšího zájmu o nového člověka poklekl k Bellusově tělu a přitáhl si ho do náruče. Bylo ještě teplé, krev dosud vytékala z jeho rozdrcené lebky a vsakovala se mu do oblečení. Tekla mu mezi prsty, jak hladil rozbitou hlavu. Jeho malý Bellus. Bolelo to vidět ho tu ležet, velmi moc to bolelo, do očí se mu draly slzy. Nechal je pomalu skanout po tvářích do zrzavé srsti. Jeho ubohý malý Bellus byl mrtvý kvůli třem bezvýznamným lidem. Měl vztek, horký bublající vztek hluboko v žaludku, také strach ze samoty, které teď musela přijít, a zároveň netušil, co má dělat. Něco... něco mu říkalo... měl by něco udělat, říct, nějak se zachovat. Cítil to na pozadí své mysli, slyšel v uších, jenže to nedokázal uchopit.
„Konečně,“ promluvil na něj ten člověk.
Ohlédl se po něm přes rameno. Byl to ten samý, který před chvíli zabíjel, jeho krvavé ruce a zakrvácený nůž, který v nich svíral, to jen potvrzovaly. Díval se na něj beze strachu, ani zbraně ho vlastně skutečně neděsily, jen si byl jist, že by mu přinesly velkou bolest. Ne však od tohoto člověka, který na něj shlížel s radostí vepsanou v každé vrásce obličeje i v širokém úsměvu odhalujícím zuby. Vypadal šťastně, že ho vidí, a jinak než ostatní lidé. Měl osobnost téměř dost jasnou na to, aby si ji dokázal zapamatovat... nebo si na ni možná vzpomenout? Štěstí, jaké na něm viděl, se tolik podobalo Bellusovi, když byli na nějaký čas odloučeni a pak se opět setkali. Třeba ho ten muž znal ještě z dob, než se probudil na pláži, toho času, o kterém věděl, že existuje, jen si ho nebyl schopný vybavit.
Nabral Bellusovo tělo do náruče a zvedl se, aby se mohl na člověka skutečně podívat. Pohlédnout mu z očí do očí.
„Víš, kdo jsem?“ zeptal se po chvíli, kdy na sebe upírali pohled.
Muž vážně přikývl.
„Jistě. Jsi Loki, nejvěrnější služebník naší královny. Ani netušíš, jak dlouho jsme tě hledali.“
KONEC
| Epilog | oo0oo | Druhý díl serie |