4. kapitola
Poslední výstřel
Narazila si čepici hluboko do očí, nespokojeně přitom nakrčila nos. Oblékla se jako vesnický chlapec, ale už si ani zdaleka nepřipadala tak mladá. Všechno jí bolelo od skoku do vody, z rukou nemohla pořád vyhnat chlad, který se v nich snad usadil natrvalo a navíc nebyla ani o krůček blíž získání dokumentů nebo Holmese. Nejlépe tedy obojího.
Jediné, co měla byl pár minut, krátký pohled na mrtvolu jednoho z důstojníků. Nevěřila, že by byl schopen zajít tak daleko, ale evidentně byl. Měla z něho teď strach, ovšem ne tak velký, aby mu podlehla a stáhla se jako nějaká zbabělec.
Sedla si na valník se senem, odkud měla dobrý výhled na Holmese, stojícího jednou rukou opřeného o kmen starého dubu, tyčícího se u cesty. Byl k ní zády, hlavu měl mírně skloněnou, jakoby si sledoval vlastní špičky. Smutný, to bylo jedno slovo, které,ho popisovalo. Dokonce už skoro seskočila z valníku a vydala se k němu, když se odlepil od kmene stromu a vydal někam pryč, pořád shrbený.
Zamračila se. I tentokrát by šla za ním, ale úkol jí volal.
*
Opuštěný v náhle velkém pokoji jsem jen seděl a stejně jako předtím Holmes hleděl na nehezkou, tuctovou malbu mísy jablek a vázy květin. Byl to obraz stejně smutný jako to, co se tu před chvilkou odehrálo.
Stočil jsem pohled po štěněti, které se popelilo někdo v rohu, kam jsem na něj nedosáhl. Už ani ono se mnou nechtělo být. Najednou jsem se cítil skoro stejně, jako když mě opustila Mary, ale tohle bylo o to horší, že Holmes nebyl mrtvý, nýbrž živý, takže přede mnou mohl utíkat donekonečna.
Vůbec jsem nechápal jak se něco takového mohlo stát. Kde se v něm vzal tenhle nepatřičný, i když ve své podstatě krásný cit. Kdy to začalo a jak to, že jsem si nevšiml.
Zavřel jsem oči, tak jak to dělával on, když si chtěl na něco vzpomenout, zklidnil dech a pokusil se zklidnit i srdce, které mi zrychleně bilo. Nezáleželo na tom, jak moc nevhodná byla náklonnost, kterou ke mně projevil, byla to náklonnost, cit, tedy něco, co Holmes někomu věnoval jen zřídkakdy. Proto mi to tolik vrtalo hlavou.
Prudce jsem otevřel oči. Jak jsem mohl být takový hlupák. Jak jsem mohl nevidět tu změnu, které se s,ním odehrála potom, co jsem opět zakotvil ve starém bytě na Baker Street. To, jak mě nechával dělat všechno, co se mi zlíbilo, včetně toho, co mi nebylo zdravé a neřekl ani jediného slova, zatímco dřív by lamentoval, nebo se dokonce posmíval. Ty jeho neobvykle časté doteky, které sice ani v nejmenším nebyly milenecky intimní, ale byly to doteky, něco, čemu se Holmes spíše vyhýbal. A v posledním týdnu; dal mi moje zastavené knoflíčky a teď psa a snažil se pochopit moje koníčky, jako mou zálibu v příjemném venkovském prostředí. Navíc se pokoušel „zjistit co se mi líbí,“ vydechl jsem, „Bože! On si mě namlouval!“
Byl jsem tak hrozně zmatený. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, jen jednu věc jsem věděl jistě, že o něho nemohu přijít. Již dávno jsem si byl vědom, že mě k němu poutá cosi silnějšího než řetěz. Něco, co by rozervala snad jen smrt jednoho z nás, a kdoví, jestli by to zvládla. Teď, když jsem si uvědomoval pravou podstatu Holmesovy náklonnosti, musel jsem si také přiznat, že moje city k němu už dávno nejsou pouze přátelské. Od Maryny smrti, vlastně i před ní, mi byl vším. Ale netušil, jsem jestli je to milenecký cit. Jestli bychom mohli být milenci.
Po duševní stránce ano, byli jsme spřízněné duše, to jsem věděl, ale jestli i po fyzické, to mi bylo záhadou. Vztah bohužel nemůže vydržet, když je jen platonický. Jedno bylo jisté, potřeboval jsem si s Holmesem promluvit, nehledě na to, že po mém nerozváženém odmítnutí evidentně chtěl být sám.
Na nic jsem nečekal o nic se nestaral a vyrazil ho ven hledat, nehledíc na to, jak moc je to pošetilé pokoušet se zrovna jeho najít v byť tak malé městečku. Pokud se chtěl Holmes skrýt, nevypátrali by ho ani honící psi.
O pár hodin později, kdy jsem si byl jist, že už jsem prošel celé město, jsem si prokřehlý větrem, který se zvedl a s rukama studenýma jak led, protože jsem si zapomněl rukavice, usedl u cesty na hromadu prken. Lhostejný k tomu, že si zašpiním kalhoty.
Vítr se ještě víc zvedl, ženouc s sebou černé mraky, které zakrývaly beztak k večeru tmavnoucí oblohu. Vypadalo to na pořádnou noční bouřku, takže jsem jen doufal, že se Holmes umoudřil a vrátil se zpět, nebo že si alespoň našel nějaké ubytování. O faktu, že jsme pořád řešili případ a měli při něm hlídat důležité státní dokumenty, jsem už ani neuvažoval. Možná to pro mě jako vlastence mělo být to nejpřednější,ale ostatně já i Holmes jsme byli jen civilisté, veškerá ochrana měla připadat jen lidem k tomu kompetentním.
Zvedl jsem se, abych se vrátil do hotýlku doufaje, že ho tam najdu, když šerem zazněl výstřel.
Tentokrát se ho nikdo nepokoušel utlumit, takže v tiché ozvěně dozníval mezi domy, nebo to možná bylo zdání vyvolané mou náhle zjitřenou myslí.
Bez uvažování, s revolverem už vytaženým, jsem se hnal směrem odkud střelba zaznívala.
Minul jsem poslední dům, přeběhl přes můstek, klenoucí se nad řekou. Naskytl se mi pohled jako na jeviště nějakého dramatického díla. V trávě se leskla uniforma zraněného důstojníka, Holmes se pral o hůl s Adlerovou, která měla překvapivě jak sílu, tak um a Norton na ně na oba mířil, krev z vyražených zubů mu přitom tekla až na košili. V ten okamžik mi bylo všechno jasné, ale mýlil jsem se. Namířil jsem revolver na Adlerovou, nebo jsem se o to alespoň pokusil. Ani já, ač dobrý střelec jsem si netroufl střílet na dva peroucí se lidi, ovšem Norton byl jiného názoru. Vystřelil bez váhání. Adlerová která k nám byla čelem, takže viděla že na ně oba míříme, strhla Holmese k zemi.
Obrátil jsem pohled na Nortona, snad abych mu vynadal, když tu jsem si všiml jeho pravé ruky. Byla celá spálená.. Dokonce ani já jsem nepotřeboval víc indicií.
Namířil jsem na ně.
„Odhoďte to!“ nařídil jsem.
„Blázníte?! Vždyť ta zlodějka uteče!“ pokoušel se mě obelstít, ale já si byl jist že je to náš neznámý. Vrah a zloděj.
Už se nepokoušel nic předstírat, obrátil na mě svou zbraň a zle se usmál. Mířili jsme na sebe, takže jsme se mohli oba snadno vzájemně zabít. Koutkem oka jsem viděl, jak se Holmes stále pere s Adlerovou, dokonce jsem viděl záblesk něčeho lesklého, zřejmě nože. To byl asi důvod, proč mu to tak trvalo.
„Odložte to,“ zopakoval jsem doufaje, že bude rozumný a vzdá se, než se někomu něco stane, ale zároveň mi chlad rozlévající se mi žilami napověděl, že jsem schopen ho nemilosrdně zabít, pokud by na tom záležel můj nebo Holmesův život.
Stisk spoušť, já několik okamžiků po něm. Byl jsem si jist, že jsem trefil, protože okamžitě klesl k zemi. Ledový chlad se změnil v příjemné teplo a uvolnění, jak už to bývá když kritická situace pomine.
„Watsone!“ vykřikl Holmes hlasem tak vyděšeným, že jsem ho snad nikdy použít neslyšel. Skoro jsem se jako hlupák, zeptal proč tak křičí, jenže to už si i já všiml, že to teplo není ze zadostiučinění, ale krve, které se mi valí ze střelného zranění na levé straně hrudníku. Dlouze jsem se nadechl, šlo to, tedy plíce zasaženy nebyly, zato se ozvala ukrutná bolest v rameni. Horká, jako kdyby mi někdo rval pohrabáč mezi kloubní hlavici a pouzdro.
Chtěl jsem upustit revolver a ránu si ohmatat, ale zjistil jsem, že už ho nemám. Musel jsem ho reflexivně upustit hned, co mě kulka trefila.
Bezděky jsem zacouval o necelé dva kroky zpět, jak se mi hlava náhle zhoupla postupující ztrátou krve. Při couváním jsem narazil na břeh řeky, vlastně jsem ho překročil. Mokré bahno mi podklouzlo pod patami beztak vratkých nohou a já jsem spadl do vody.
Všechno bylo zpomalené a rozmazané,, jak se proud vody mým tělem vytlačený nahoru zvedl a pak mě jako obrovský černá peřina přikryl. Věděl jsem že bych měl plavat, nebo se o to alespoň pokusit, ale šok ze ztráty krve a ze zranění mě naprosto znehybněl. Jak jsem klesal, rameno kupodivu přestalo bolet, zato hrudník, ve kterém jsem zadržoval dech se roztepal bolestí, jak na něj tlačila voda.
Byl jsem si téměř jist, že jsou to poslední okamžiky mého života. Že zemřu s pohledem upřeným na vzdalující se šedou hladinu. Dokonce jsem si uvažoval, že se pořádně nadechnu a tak to ukončím o pár bezvýznamných vteřin dřív, když tu mě silná ruka uchopila za košili a táhla na hladinu.
Holmes. Jak jen jsem na něm mohl zapomenout.
Hodil se mnou na tvrdý, holí břeh, ale to mi vůbec nevadilo, protože jsem se konečně mohl nadechnout vzduchu, sice se mi tím dostala do plic voda co mi uvízla v nose, ale lepší než nedýchat vůbec. Štiplavá bolest v rameni se vrátila s novou silou, jenže ani ta mě nermoutila, tělo mi tak dávalo jasně znát, že jsem ještě stále naživu a při vědomí.
„Watsone?!“Tiskl mi ruku na ránu a nakláněl se nade mnou. Jeho tvář byla ustaraná, vyplašená, dokonce vyděšená, ale pořád se v ní odráželo jeho sebeovládání. Když mu voda smyla z vlasů všechnu pomádu, visely mu podél obličeje jako provázky. Přišlo mi to směšné takže jsem se rozesmál, ale vyšlo z toho jen chrchlání.
„Nesmíš mi tu umřít, Johne,“ prosil mě. Zakýval jsem hlavou, že rozumím a rozhodně umřít nehodlám.
Položil mi ruku na tvář a palcem jezdil po čelisti, nevadilo mi to, přestože to bylo nepatřičně důvěrné gesto. Jenže to bylo jeho gesto a cokoliv co bylo jeho, jsem vítal.
Všude kolem nás se začali hemžit lidé, někteří křičeli na sebe navzájem, jiní na Holmese, další, ten vesnický doktor, jak jsem se později dozvěděl, zase mluvil na mě. Neodpovídal jsem nikomu z nich, jen upíral pohled do přítelových šedých očí.
Než mě obestřela temnota bezvědomí, napadlo mě, že kdybych přeci jen umřel, tak obraz jeho tváře je rozhodně něco, co bych si rád odnesl do posmrtného života.