Sdílel Dracovu netrpělivost, která nutila mladšího muže poklepávat nohou o podlahu. Sám ji dokázal ale lépe skrýt a byl si jist, že by bylo lepší, kdyby ji skrýval i jeho společník. Napadl ho jen jediný způsob, jak ho k tomu postrčit.

"Chovej se jako Malfoy," napomenul ho polohlasně a ještě se k němu naklonil, aby to neslyšel nikdo jiný než Draco. Zejména aby ho neslyšela žena za stolem, která si je oba měřila přes brýle velmi přísným pohledem.

Remusova slova měla přesně ten vliv, v jaký doufal a jaký očekával. Mladík se okamžitě přestal ošívat, dal nohy způsobně k sobě a narovnal se v zádech. Hned vypadal o něco starší, bohatší a suverénnější. Jestli mu tohle vydrží i před komisí a zároveň projeví i nějakou tu lítost, pak bude vrácení hůlky jen formalita.

"Můžete jít dovnitř," promluvila žena a zároveň vstala od stolu, aby otevřela velké dveře po jejich pravici. Oba muži vstali a vydali se ke dveřím, ovšem žena Remuse lehce zastavila zdviženou rukou.

"Jenom pan Malfoy," řekla přísně. Draco vrhl na Remuse úzkostný pohled, jasně říkající, že dovnitř sám jít nechce.

"Dohlížím na něj, mám právo u slyšení být," nenechal se jen tak vystrnadit.

"To platí pro běžné vězně, ne však pro speciální případy, jako je pan Malfoy."

"Speciální případy?" zopakoval. "Chápu, Smrtijedi mají jiná práva než obyčejní lidé, nebo nemají vůbec žádná," ironie z jeho slov doslova čišela. Nemohl si pomoct, byl lehce alergický na to, že se s někým jedná jinak. Vždyť on byl terčem takové diskriminace po celý život.

"Je mi líto, taková jsou nařízení," trvala na svém žena a spíš to vypadalo, že je jí to jedno a prostě dělá svou práci, než aby v tom viděla nějaký způsob k pomstě. To Remuse svým způsobem uklidnilo. Chápal, když lidé dělali to, co musí.

"Dobrá," kývl a podíval se na Draca. "Jsem si jistý, že to zvládneš sám, prostě jen říkej pravdu."

"Já vím, Remusi," zamumlal mladík v odpověď, načež se jemně usmál. Nevypadal vůbec statečně, rozhodně ne jako hrdý Malfoy. Možná ukázat, že je trochu labilní, bude stejně dobrý způsob získání hůlky, jako když dokáže, že je naprosto v pořádku.

Zůstal stát a pozoroval mladíkova záda, vzdalující se chodbou, dokud mu žena nezavřela dveře před nosem. Pak se vrátil zase zpátky na sedačku, kde strávil následující půlhodinu, zatímco komise kdesi v útrobách budovy rozhodovala o tom, jestli získá Draco svou hůlku zpět. Poskytlo mu to čas přemýšlet o tom, jestli se něco mezi nimi změní. Mladík sice nikdy neřekl ani jediné slovo o tom, že by chtěl zase čarovat, ale Remus si byl jist, že mu to chybí. Každému čaroději chybí možnost moci čarovat. Někomu jako Draco, někomu, kdo byl zvyklý žít ve velmi magickém prostředí, to muselo vadit dvojnásob. 

On sám vyrůstal ve smíšené rodině, takže všechen čas, který trávil s otcem, byl bez magie. Díky tomu se naučil, že se dá žít i bez neustálého máchání hůlkou a podle toho  také jeho domácnost, ve které přijal mladíka, vypadala. Vlastně kromě dělání lektvarů si nevzpomněl na příležitost, kdy by vytáhl hůlku za účelem čarování. 

Narovnal se, jak dveře zaskřípěly při otvírání a křídla se otevřela, aby ukázala trochu zamračeného Draca. Nevypadal otřeseně, už nevypadal ani vyděšeně, jen frustrovaně jako každý člověk, který se střetl s úředníky.

Povstal a přešel k němu.

"Takže jak to dopadlo?" zeptal se netrpělivý na odpověď.

"Dostanu ji zpátky, ale prý jen podmíněně," spíš to zasyčel přes pevně stištěné rty. "Nevím, proč mám mít všechno podmíněné. Mám taky podmíněný život?"

"Takhle nemluv. Hlavní je, že máš hůlku zpět."

"Asi máš pravdu," souhlasil s povzdechem.

Dostat hůlku ze spárů byrokratů bylo, jako všechno na ministerstvu, nesmírně obtížné. Na všechno měli své lhůty, své papíry, svá razítka a hromadu dalších věcí, kterým by normální člověk nikdy neporozuměl, ani kdyby žil desetkrát déle. 

Nakonec ale Draco svůj hůlku dostal a to v době, kdy už venku byla docela tma a oni dva společně s úředníkem za pultem úschovny byli jediné lidské, či více méně lidské, bytosti v celé budově. Stáli tam a vyčkávali, než starý muž najde tu správnou krabici, zatímco oba dosti znepokojeně sledovali temnotu, která se staříkovi rozprostírala za zády.

"Jsem si jist, že jsem tam viděl oči," zašeptal jednoznačně vyděšený Draco, třeštící oči do tmy.

"Nechtěj vědět, co odtamtud slyším," vrátil mu mumlavě Remus.

"To si děláš srandu?! Takhle mi to říkat! Co když... co když je tam Mozkomor?" Byl to víc jak stupidní nápad, ale podbarvený strachem.

"Mozkomor určitě ne, možná tak Meluzína nebo Mstivý duch," snažil se ho uklidnit, zároveň ho lehce pohladil konejšivě po zádech.

"To mě mělo uklidnit?" zasykl v odpověď.

"Tady to máme," s těmi slovy se muž vrátil k pultíku a položil na něj podlouhlou krabičku. "Zabavený předmět číslo 9986T, nejvyšší kategorie zabezpečení," to si říkal spíše sám pro sebe, ani se na dva muže, ke kterým mluvil, nepodíval. Otevřel krabičku a společně s papíry ji posunul po dřevěném pultu směrem k Dracovi. Mladík vrhl na Remuse krátký pohled, než se naklonil a podepsal se na formulář o převzetí.

Potom už natáhl ruku po hůlce.

Hned věděl, že Draco právě udělal poslední krok k tomu, aby byl samostatný a přijal odpovědnost za své činy, jedno, jestli si to myslelo ministerstvo nebo ne. Ten pocit se nedal popsat, ale teprve až když bílé prsty svíraly tmavý konec hůlky, byl mladý Malfoy konečně sám sebou a celý.

"Páni!" vydechl, zatímco převaloval hůlku v prstech. "Je to jako mít zase zpátky ruku. Netušil jsem, že mi tak strašně chybí. U tebe doma se nečaruje."

"Nezapomínej ale, že její použití pro tebe má mnoho omezení," varoval ho rovnou. Co kdyby chtěl mladík zkoušet bezhlavě nějaká kouzla prostě jen proto, že teď už zase může.

"Neboj," odvětil s frackovitou lehkovážností, která byla také součást jeho povahy. "Budu se držet jen těch předepsaných kouzel."

Remus si ho sice nedůvěřivě měřil, ale dál už to nerozváděl. Asi by to nemělo smysl. Pokud o hůlku Draco přijde, pak jedině svou vinou a bude to pro něho dobré ponaučení do budoucna. Vzal papíry z pultu a strčil je do kapsy, uvažuje, že by si tam měl možná nacpat kartotéku a dávat je do ní abecedním pořadí. Vzhledem k tomu, kolik se mu jich za poslední půlrok v kapsách a doma nahromadilo, by to nebyl vůbec špatný nápad.

Vydali se společně k východu, nemluvili, protože Draco byl naprosto fascinován svou zpět získanou hůlkou. Směle by se dalo říct, že se s ní mazlil jak s dávno oplakaným domácím mazlíčkem a milenkou zároveň. Díky tomu si Remus všiml, že na tabuli, kde byli vypsáni všichni, kteří jsou ještě v budově, figurovalo také Ronovo jméno.

"Ron je ještě pořád tady. Chtěl bych ho jít pozdravit."

"Ron Weasley?" zamračil se jeho společník. "Není dobrý nápad, abych se s ním viděl, počkám na tebe venku," navrhl, nebo spíš konstatoval. Remus souhlasil, sám si myslel, že není nejlepší nápad, aby se Draco s Ronem setkal. Počkal, až mladík vyjde ven, a pak se vrátil zpátky do útrob budovy. Už suverénně zamířil k bystrozorským kancelářím, ostatně tu nebyl poprvé, a našel tu Ronovu. Zaklepal a hned potom nakoukl dovnitř.

"Remusi!" vykřikl ryšavý mladík u stolu, okamžitě vyskočil a vrhl se mu vstříc, aby mu potřásl rukou a pak ho objal.

"Rone..." usmál se na něj a objetí mu pevně vrátil. "Co tu provádíš tak pozdě v noci?"

"Znáš to... papírování," znechuceně mávl rukou ke stolu. "Hermiona se bude zase zlobit, že jsem tu zůstal přesčas. Tvrdí, že se takhle jednou zapomenu v práci a až se vrátím domů, tak už tam budu mít děcko. Musíš se na ni přijít podívat. Úplně září, i když se už nevejde do dveří. To jí ale neříkej."

"Budu se tě snažit necitovat," ujistil ho s úsměvem.

"A co tu děláš ty tak pozdě v noci?"

"Byli jsme tu s Malfoyem vyzvednout jeho hůlku."

"Ach tak," Ronovy rysy ztvrdly. "Slyšel jsem, že měl mít dnes slyšení. Upřímně jsem doufal, že mu ji nevrátí. Zasloužil by si zůstat v Azkabanu, měl jsi to odmítnout."

"Bylo to Harryho přání, abych se o něj postaral, a ty víš, že jemu se nedá odmítnout."

"Jo, to nedá, připomíná mi Brumbála, dokonce už si tak i rovná brýle," vesele se zašklebil. "Alespoň tu nejsi kvůli Belatrix..."

V Remusovi to hrklo, když uslyšel jméno černovlasé čarodějnice. Jasně se mu vybavily poslední okamžiky, které strávil se Siriusem i to, jak jeho přítel zemřel. Ne, nebyl toho přímo svědkem, ale dost dobře si dokázal představit, s jakou záští a zadostiučiněním musela Belatrix vrhnout kletbu na Siriusova záda.

"Co je s ní?" zeptal se přiškrceně. Částečně ho v krku zapálil smutek a částečně cítil vztek, který se mu chvěl v hrudníku.

"Nevíš o tom?" zeptal se trochu s podivem Ron. "Jistěže nevíš, nejsi přímý příbuzný, tak ti to nemusí hlásit, ale doufal jsem, že Harry... Vrátila se. Nikdo neví, kde přesně je, ale určitě je v Anglii, možná dokonce v Londýně. Bylo po ní obnoveno pátrání."

Dost těžko by popsat i sám sobě, jak se cítí. Vždycky měl dojem, že je jistá část jeho života nedokončená, neuzavřená, když byla Smrtijedka stále na svobodě. Až s Dracem po boku začal zapomínat a možná by i zapomněl, kdyby se Belatrix nevrátila zpět. Teď ho napadaly otázky, jako: co tu dělá? Proč se vrátila? Komu dalšímu ublíží? Harrymu nebo Dracovi?

Stejně tak silně zase pocítil touhu rozervat jí hrdlo na kousky. Vlčí já v něm vrčelo, jak se toužilo dostat na povrch a něco zničit, nejlépe právě Belatrix.

Navenek nedal Remus však nic znát, naopak se přinutil k vděčnému úsměvu.

"Děkuji, že jsi mi to řekl. Byl bych rád, kdybych se dověděl, pokud byste ji našli," požádal ho o malou laskavost. 

"Určitě ti to řeknu," přislíbil Ron.

"Musím jít. Malfoy na mě venku čeká, tak ho musím zkontrolovat," omluvil se z dalšího rozhovoru. Věděl, že venku a s Dracem by mu mohlo být líp, třeba by zase zapomněl, i když v to ani v nejmenším nedoufal.

"Jasně... určitě. Budu se ti snažit víc ozývat, ale práce je prostě moc. Měj se dobře." 

Oplatil Ronovi další pevné sevření ruky, ovšem už bez nadšení a opustil jeho kancelář. Halou ministerstva prošel velmi rychle, dveře, které vedly na Příčnou, se před ním otevřely samy a ovanul ho chladný noční vzduch. Už bylo znát, že se Vánoce blíží mílovými kroky. Nastavil tvář studenému větru a svitu hvězd probleskujících mezi mraky. 

Chvíli trvalo, než se zavřenýma očima rozdýchával napětí ze strašné správy co mu Ron přesal, načež se rozhlédl kolem sebe, jak hledal Draca. Nikdo ho neviděl, ale už se tolik neobával, jako když poprvé odešel. Jen si povzdechl, že ho mladík neposlechl a šel někam sám, a vydal se směrem k jejich domu. Udělal jen několik málo kroků, když uviděl mladíkovu zlatou kštici. Stál na okraji stínu, divoce gestikuloval směrem k osobě, která byla ve stínu skrytá celá. 

"Draco!" zavolal na něj. Oslovený se po jeho hlase obrátil, na chvíli strnul, než se zase rozkřičel na někoho ve stínu. Dokonce se zdálo, že vytáhl hůlku, couvaje dozadu. Remus se zamračil a rychle vykročil směrem k němu. Ať se tam dělo cokoliv, Draco určitě potřeboval pomoc. Vklouzl rukou do kapsy svého hábitu a sevřel svou hůlku pevně mezi prsty. 

Zrovna v okamžiku, kdy už ji chtěl vytasit, se mladíkův postoj uvolnil, jako by ten, s kým se hádal, přišel k rozumu, nebo ještě lépe zmizel docela. Remus se taky částečně uklidnil, natolik, aby hůlku nechal tam, kde byla, ale přidal do kroku ještě víc. 

"Kdo to byl? S kým jsi to mluvil?" oslovil Draca, který už se mu vydal vstříc. Byl ve tváři hodně bledý, vystrašený a rozzlobený zároveň.

"Nikdo. Vůbec nikdo... vážně, nikdo," blekotal přiškrceným hlasem, načež se ohlédl přes rameno do stínu, ve kterém předtím někdo stál.

"Neříkáš mi pravdu. Vidím, jak si vyděšený." Pokusil se ho obejít, ale nebylo mu to dovoleno. Mladý Malfoy mu pevně sevřel paže a zatlačil ho zase zpět.

"Vážně nikdo," kroutil hlavou velmi naléhavě, na tváři měl cosi jako pokus o úsměv. "Jen hlupák, jako ta stařena před časem. Říkal, že jsem Smrtijed, ty zrádce a tak pořád dokola. Řekl jsem mu, že ho uřknu kletbou, co mě naučil sám Pán zla a on se prostě... prsk... přenesl se pryč." 

Soustředil svůj pohled na Dracovu tvář, jak se snažil zjistit, jestli mu lže, nebo říká pravdu. Nedalo se to poznat, protože mladíkova tvář hrála příliš mnoha emocemi. Rozhodl se, že mu prostě bude věřit.

"Dobře," usmál se, dlaň mu položil na jednu ruku, kterou ho stále držel a to v konejšivém gestu. "Pojďme domů."

 

 

Předcházející - Následující

 

Poznámka autorky: Za betování vděčím Adelaine. Za komentáře děkuji: anneanne, Bobo a Baterka. A znovu říkám, na konec si nestěžujte, sami jste si řekli o pokračování. :-D Vtip samozřejmě. Jsem ráda že to někomu udělá rodst ať je to jakékoliv.