Podmíněný život - 3. kapitola
Podmíněno trestem
Když spolu žijí dva lidé na malém prostoru, tak si rychle vypěstují jisté nevyky, které jim zaručují zdání soukromí a tím usnadňují společný život. Přesně to si vypěstoval i Remus s Dracem. Mladík v sobě objevil touhou číst, takže trávil celé večery na pohovce, v ruce svíral knihu a polohlasně si slabikoval, co je v ní psáno. Remus, zatímco ho poslouchal, pracoval za svým stolem. Tak spolu dokázali bez problému vyžít tři týdny.
Dnes však měla být jejich idylka narušena skutečností, že měsíc na obloze se zakulatil. Remus poslední dva dny cítil jeho jasné volání, říkající, že brzy nadejde čas svléci si kůži, ale samotný rozhovor s Dracem nechal na poslední chvíli.
Nervozními prsty už podruhé překontroloval obsah svých kapes, který se samozřejmě nezměnil od posledního prohrabávání. Pořád měl kapsy napěchované rozečtenými knihami, napůl snědenými sušenkami a spoustou dalších, vesměs nepotřebných, drobností. Všechno to byla jen jeho snaha o to, odložil rozhovor jak nejvíce to jen bude možné, Teď už to odkládat nešlo.
Přešel k pohovce, v jejíž rohu se krčil Draco, a přisedl si na okraj. Těsně před úplňkem nesnášel, když se ho cokoliv dotýkalo, bylo mu nepříjemné i oblečení, ale to si hold svléci nemohl, tak se to naučil přetrpět.
"Draco," oslovil ho.
"Já neuteču," odpověděl naprosto beze smyslu mladý Malfoy.
"Co?" vypadlo ze zmateného Remuse.
"Umím počítat a v noci se dívám vem. Musíte jít, tak chci říct, že já neuteču." Nebyl překvapen, že o tom Draco ví, překvapilo ho ale, že si to pamatuje a hlavně že to sleduje.
"Nebo tu zůstanete?" V dotazu byla víc než úzkost, byl tam nefalšovaný děs, který se snažil jeho společník skrýt. Zabolelo ho to. Samozřejmě, že se ho lidé báli, byl si jist že i Harry se ho ve skrytu mysli trochu bojí, ale od Draca ho to zvlášť mrzelo. Za měsíc, co spolu byli, si k mladému muži vypěstoval náklonnost nepojmenovatelné povahy a touhu mu ukázet, že si mohou vzájemně důvěřovat.
"Jistěže tu nezůstanu," odpověděl tak klidně, jak jen mu ukřivděné vlčí já, které bylo velmi silné, dovolilo, "I pod vlkodlačím lektvarem, kdy si uvědomuji své činy, jsem příliš nebezpečný. Mohl bych ti ublížit a nejspiš bych zdemoloval celý byt. Budu na bradavických pozemcích."
"Dobře." Evidentně se mu opravdu ulevilo, když slyšel, že Remus dnešní noc doma nestráví.
"Proč sis myslel, že bych tu chtěl zůstat?" položil tuhle neodbytnou otázku.
"Já... já jsem...," tentokrát upadl z větší části do rozpaků, protože mu na bledých tvářích vyvstala zdravé barva, jak se červenal, "Napadlo mně už dřív, když jste mě sem vzal, že už třeba nechcete být sám. Že chcete smečku."
S jistotou věděl, že ho to rozzuřilo. Temný hněv doprovázený vrčením jeho vlka mu přeběhl po páteři. Pohnul se směrem k Dracovi, ale včas se zastavil, takže se nad ním jen nepěkně tyčil. Draco se stáhl ještě víc do rohu pohovky a vytřeštil na něj šedé oči, které teď připomínaly zakalené dno studny. Bylo mu naprosto jasné, že se nechová, jak by měl. Že ho ovládá volání měsíce a proto se několikrát dlouze nadechl, než promluvil.
"Jak můžeš naznačovat, že bych tě tak zneužil?" zeptal se chladným hlasem, "Já nejsem Šedohřbet."
Uvolnil se a stáhl zpátky. Nechtěl mladíka zbytečně děsit, nebyl k tomu důvod.
"Radši... asi půdu." Teď se cítil provinile, že se nedokázal dost dobře ovládnout. Že se vůbec ptal na něco, co vlastně ani vědět nepotřeboval.
Byt opustil rychle, dřív než by mu mohl Draco vůbec něco říct, jen doufal, že se v lese uklidní natolik, aby svou omluvu řekl dostatečně upřímně a mladík jí uvěřil.
°°0°°
Už dávno věděl, že když jeho lidskou část něco trápí, tak ta vlčí pak má pré. Tentokrát ho velmi trápilo, jak vyjel na Draca, takže se nahoru po schodech do bytu belhal o holi. Letaxovat se bylo v jeho stavu, jakoby skutečně vlezl do ohně a přenášet se si netroufl, nemusel by se vůbec trefit nebo dorazit v celku, jak unavený byl.
Dokonce i vrzání dveří od bytu cítil doslova v každém kloubu. Díky své unavenosti si hned neuvědomil, že je byt prázdný, dokonce ani to, že by prázdný být neměl. Dobelhal se ke křeslu, na které pomalu usedl, až pak se rozhlédl kolem sebe.
"Draco?" zeptal se do prázdna. Jistěže už věděl, že tu je docela sám, ale jeho mozek to ještě nějak nezpracoval. Zase se těžce postavil, i když už bez hole, a vyrazil ke dveřím. Napadlo ho, že je možná Draco venku v koupelně, což by bylo docela logické.
Několikrát zaklepal na dveře na chodbě, které byli dle všeho zavřené zevnitř, a zavolal přes ně:
"Draco, jsi tam?"
"Tady žádnej drak není, ty úchyle!" odpověděla mu přes dveře jejich sousedka o jejímž povolání se dalo jen spekulovat v divokých fantasiích. Pro tentokrát zanechal jak spekulací, tak odpovědi a rychle se vrátil do bytu. Z knihovny vytáhl hrdel map, které hodil na stůl. Byli to jak mapy mudlovského Londýna a okolí, tak i toho kouzelnického. Věděl, že je musí vyzkoušet obě, i když byl docela přesvědčen, že Draco by mimo kouzelnický svět nešel.
Rozložil po stole proto nejdřív mapu kouzelnickou a několikrát máchl hůlkou. Z jejího hrotu se oddělila malá jiskra, která začala nad mapou kroužit. Využívat hledáčky ministerstva pro vlastní potřeby se naučil už v patnácti letech, kdy společně se Siriusem a Jamesem dělali plánek Bradavic, včetně toho, kde se kdo vyskytuje.
Jiskra chvíli na mapou kroužila, načež spočinula nad jedním místem. Velký nápis hlásal že se tam nachází velký dům na prodej, který je ve vlastnictví ministerstva, ale Remus a snad úplně každý, věděl že je to bývalé sídlo rodu Malfoy, Malfoy manor. Nemohl překvapení ani předstírat, vlastně bylo zvláštní, že se Draco za celou dobu o svůj rodný dům nezajímal.
Tentokrát už neztrácel čas chozením pěšky, jedno že přenášení bylo nebezpečné a že mu hrozila pokuta, která by ho zřejmě finančně zruinovala. Najít Draca Malfoye dřív, než něco provede, bylo podstatnější a stálo to za všechny peníze.
Poprvé a naposledy byl na Malfoy manor, když sem doprovázel Harryho a Snapea, který po válce ochotně napráskal všechno, včetně barvy Voldemortova spodního prádla, pokud by ji věděl. Tehdy a těď ho uchvátila rozloha a přepych, když stanul před branou do zahrad, za kterými se tyčil samotný dům.
Bránu ani nemusel otvírat, zela v ní mezera, kterou se jistě někdo protáhl, takže jí využil stejně. Na to, kolik bohatství musel Manor ještě skrývat, byl až neuvěřitelně málo hlídán. Snad někomu na ministerstvu nezáleželo na tom, aby zůstal majetek rodu Malfoyú pohromadě, tak ho nechal v klidu rozkrást.
Remusovy první kroky vedly rovnou k domu v přesvědčení, že Draco zamířil určitě rovnou tam. Když ke dveřím dorazil, tak zjistil, že ty jsou narozdíl od brány dobře zajištěné a nikdo se je nepokoušel v poslední době nijak otevřít. Nezkoušel to ani Remus a vydal se na prohlídku zahrady o jejíž rozhlehlosti měl jen matné tušení z map. Proto mu téměř doslova poklesla čelist, když zašel za roh domu a před ním se rozprostřel celý malý les sousedící s loukou. To už nebyla zahrada, to byl vlastní, plnohodnotný svět, jakoby se rod Malfoyů snažil neochudit se o nic a zároveň se nemuset setkat z nikým, kdo nebyl dost dobrý. Snad včetně zvířat.
"Prohlédnout tohle, na to mi nestačí celý den," zamumlal si pro sebe. ale hrdině vykročil vpřed.
Nemýlil se v tom, že mu den nestačil. Než se stačil projít les, už se na obzoru stmívalo a navíc se po nebi rozprostřel neblaze vypadající temný mrak, ze kterého hrozilo, že brzo zaprší. Louky, které zřejmě sloužily k jízdě na koni, nechal být, tam by se schovala leda tak myš, a zamířil rovnou do druhé části, která byla oddělena keřovou hradbou. Záhy zjistil, že to není keřová hradba, ale zeď obrovského keřového labyrintu. Raději ani nepřemýšlel nad tím, proč tu něco takového je.
Labyrint byl skutečně jak se patří. Nejenže netušil, jak se dostat do středu, už ani nevěděl, jak se dostat zpátky a navíc ho pekelně bolely nohy. Zejména kolena a kyčle, která se ještě po noci nezvykly na chůzi po zadních.
Už byl skoro odhodlán to vzdát a hledat Draca, až se přesune někam jinam, ale skutečnost, že byl mladík pryč celý den a možné část noci, mu prostě nedala klid. Musel ho najít, přesvědčit se, že je v pořádku a samozřejmě mu pořádně vynadat, možná i pohrozit vězením, když to bude nutné. Snad nějaká vyšší moc slyšela jeho myšlenky, protože se mu podařilo naposledy zabočit skrz otvor v křovisku a dostat se tak podle všeho do středu.
Byla to kruhová, travnatá loučka, které uprostřed dominovala velká fontána zdobená, jak jinak, než draky. A právě u ní Draco seděl. Rukou se prohraboval ve vodě, ztracený v myšlenkách a vůbec mu nevadilo, že sedí v chladném vzduchu jen v košili a kalhotách. Dokonce mu nedělal starost ani déšť, který se začal pozvolna, ale jistě, snášet z oblohy.
"Co tvůj slib, že neutečeš?" zeptal se přímo a přísně, potlačujíc chuť se k mladíkovi vrhnout a obejmout ho, jak byl šťastný, že je v pořádku.
Draco vyskočil od fontány a vyplašeně se na Remuse podíval. Připomínal dítě, které někdo načapal při nepravosti, ne uprchlíka před zákonem, kterým vlastně teď byl.
"Já neutekl," odporoval chabě, ale odporoval, "Jen jsem se sem šel podívat a... Jak jste mě našel?"
"Jsi v podmínce, máš na sobě hledáček ministerstva. Je snadné ho ho sledovat."
"Vy jste porušil zákon." Byl to dotaz jen částečně, rozhodně v tom byl údiv.
"Ne, neporušil, jen... přísně interpretoval." Teoreticky neudělal nic špatného. Nesmělo se pokoušet kouzla ministerstva sejmout, pozměnit nebo bránit v jejich činnosti, o tom, jak je člověk využije pro vlastní potřebu, nebylo nikde ani slovo.
"Teď se pojď vrátit domů," vyzval ho.
"Nikam se nevrátím," zakroutil zamítavě hlavou a trochu couvl před Remusem, který k němu naopak udělal krok.
"Draco," povzdechl si a schoulil se, jelikož ho houstnoucí dášť nepříjemně chladil na zátylku, "Jsem po úplňku unavený, bolavý, cestoval jsem přes celý Londýn, prošel vaším lesem a labyrintem. Prostě se vraťme domů. Tvůj výlet nebudeme řešit, nijak tě za to nepotrestám, nenahlásím tě ministerstvu, jen na to prostě zapomeneme, kdyby se někdo ptal."
"Budete mně muset donutit se vrátit," trval si na svém neoblomně a hlasem, který už víc jak velmi připomínal starého dobrého Draca, který všem na všecho arogantně odsekával.
"Jsem lepší a zkušenější čaroděj, navíc mám jako jediný hůlku. Nemáš šanci," oponoval Remus, ovšem k tomu, že by hůlku vytáhl, se neměl. Příčilo se mu, že by měl Dracovi nějak ublížit, byť by to bylo kouzlo bez trvalých následků.
"Ale budete na mě muset poslat kletbu a pak mě budete muset vrátit do Azkabanu. Já tam chci zpátky, protože nechci být někde, kam nepatřím." Jedno, jakým tónem to bylo řečeno, znělo to jako řeči naprostého blázna, protože snad jedině ten by se chtěl vrátit do Azkabanu.
"Ty se chceš vrátit do vězení?" nevěřil svým uším.
"Nechci být s vámi, protože mně nechcete. Nechcete, včera jste to řekl..."
Ať pátral v paměti, jak chtěl, nevybavilo se mu nic, čím by Dracovi jen naznačil, že ho u sebe doma nechce. Snad jen jasně řekl, že z něho neudělá vlkodlaka, ale to nemohl být důvod, proč se mladík tak rozčiluje. Nebo snad ano?
"Draco..." oslovil ho znovu, zároveň udělal dva kroky rovnou k němu a natáhl ruce, jak ho chtěl uchopit za ramena. Draco ale zase ustoupil dozadu.
"Nepatřím sem, nepatřím ani k vám," jeho hlas vyskočil do hysterického tónu a na tvářích se mu intenzivně leskla vláha, jen nebylo poznat, jestli skutečně brečí, nebo je to jenom déšť, který se spustil v plné síle, "Patřím do Azkabanu, tam mám být. Musím pikat za to, co jsem udělal. Musím cítit bolest, sám jste to říkal."
"Draco tys nic neudělal. Nespáchal jsi žádný zločin, za který bys měl skončit v Azkabanu." Jedno, co si myslel dřív, dnes věřil, že samotná příslušnost ke Smrtijedům neznamenala, že v sobě má člověk zlo. Draco ho v sobě dozajista neměl.
"Vy nevíte, co jsem spáchal. Vy to nevíte!" zagestikuloval divoce rukama, "Udělal jsem to nejhorší, co člověk udělat může. Byl jsem zbabělec. Utíkal jsem před vším a všemi. Stal jsem se Smrtijedem jen ze strachu. Jen proto..," hlas se mu zlomil, aniž by dokončil větu. Snad i nohy by pod ním pokllesly, kdyby ho Remus neobjal a pevně nepřitáhl na hruď.
Zanořil prsty do světlých vlasů, které teď byly vodou splihlé v několik málo pramínků. Zároveň s dávkou štěstí zjistil, že ho objaly mladíkovy štíhlé ruce. Bylo příjemné zase někoho objímat a zároveň být objímán, navíc od Draca, který se pro Remuse stal v posledním měsíci víc jak důležitým.
Mírně se od něj odtáhl a zároveň Draca donutil podívat se mu do očí.
"Ty nejsi zbabělec. Už ne," ujistil ho naprosto vážně. Dřív považoval mladého Malfoye za zbabělého a úskočného, ale Malfoy, který prožil válku a vrátil se z Azkabanu, byl jiný, než kterého mohl člověk potkat ve škole.
Svou statečnost mu ukázal mladík hned vzápětí, když pozvedl ruku a nesměla se dotkl Lupinovy tváře. Ten strnul. Jasně z mladíka, z celé situace, cítil to chvění, které se objeví vždy, když se má stát něco důležitého. Důležitějšího než prsty, klouzající po jizvě na jeho tváři a nutící ho zavřít oči, důležitějšího než podivný úsměv bledých rtů, důležitějšího než ruka na jeho zádech. Něco tak důležitého, jako teplé rty, které se vzápětí dotkly těch jeho.
V hlavě se mu rozvířil sto a jeden důvod, proč by měl teď hned Draca zastavit, ale všechny byly zapomenuty díky jeho pokryteckému já, které se konečně prodralo na povrch a donutilo ho si přiznat, jak moc ho mladík přitahuje.
Objal ho ještě pevněji, polibek oplatil a zároveň převzal iniciativu staršího a zkušenějšího