12.11.2013 19:59

Epilog

 

Záda ho bolela při každém pohybu rukou. Obvazy, které na nich měl, zase pro změnu škrtily a tlačily, jedno jak precizně byly ovinuty kolem celého jeho hrudníku. Ničeho z toho si nijak zvlášť nevšímal, protože bolest těla nebylo něco, co by ho kdy znepokojovalo. Jediné co mu na ranách vadilo, byly události, které jim předcházely a také kdo mu je udělal. Měl pravdu, když říkal, že ho dá Poppy dohromady, dokonce byl tak "laskavý", že vyslal signál, aby ho co nejdříve našli a ošetřili, přesto mu lékouzelnice zdělila, že mu navždy zůstanou na zádech jizvy jako památka na Snapeovu zradu a Brumbálovu vraždu. Nikdy by nezapomněl, ale alespoň by ty vzpomínky zastrčil do vzdálenějšího koutu mysli, takhle je bude mít pokaždé před očima, kdykoliv si rukou přejede přes pravé rameno, na které mu kletba nejvýše udělala ránu.

Sprchování bude prostě utrpení, jak si s černým humorem uvědomil.

Položi Princovu učebnici na stůl v ředitelně. Nedokázal se jí, i přes veškeré události, zbavit. Připomínala mu sice zrádce, stejně jako jizvy na jeho zádech, ale zároveň i Brumbála, který chtěl, aby ji měl a který takové podivnosti rád sbíral. Dnes mu ji proto tímto vracel.

A druhá věc, kterou by mu měl vrátit, byl kapesník, co mu Brumbál před časem dal. K tomu se ale vůbec neměl, přestože ho teď svíral v ruce, připravený ho položit na učebnici. Obával se, že to je jediná věc, která mu po starém čaroději v jeho životě zůstane.

To a jeho spící podobizna vysící na zdi.

Horký čumák ho žduchl do ramene a po něm následovalo zakňučení. Obrátil se čelem k Tichošlápkovi a objal ho kolem krku. Nebylo to vůbec těžké, vzhledem k tomu že sám byl drobný a zlovlk byl naopak jako hora. Zabořil mu ruce do černého kožichu, nos někam mezi uši a nakonec zavřel oči, jen si vychutnávaje vůni Siriusovy kolínské, která se z černé srsti stále linula.

Sice byla pravda že zlovlk není moc nenápadné stvoření, ovšem všichni zainteresovaní uznali, že přítomnost hledaného masového vraha a Smrtijeda Siriuse Blacka by byla na Brumbálově pohřbu přeci jen o trochu víc rušivá, než temná zlovlčí silueta stojící ve stínu stromů. Ostatně v případě Remuse, taktéž hledaného Smrtijeda a nebezpečného vlkodlaka, to bylo zhruba stejné.

Ve vlasech ucítil dlaň, po ní také polibek a teplé tělo přitisknuté k jeho boku. Remus ho objal tak, jak jen mohl, aby se nedotkl ran na jeho zádech, zároveň položil ruku i na Tichošlápkův hřbet. V tenhle okamžik dělal svou práci dobře, oba je chránil.

Decentní odkašlání hodné dámy je upozornilo, že už nejsou v místnosti sami. K Harryho nelibosti se oba muži odtáhli. Být to na něm, tak pošle McGonagallovou mlčky pryč tím, že si jí nebude vůbec všímat.

"Tušila jsem, že vás tři tady najdu," krátce pohlédla na Siriuse, který zlehka, přátelsky kmital ocasem. "Doufám, že na cestě zpět použijete stejná zastírací kouzla. Asi bych nikomu nevysvětlila, co dělá zlovlk v Bradavivích, když jsou...," odmlčela se. Pravděpodobně chtěla říct, že jsou chráněny kouzly, ale to bylo po nedávných událostech trochu sporné.

"Neměj obavu. Ani jednoho z nás nikdy neuvidí, protože nejspíš použijeme krb," odpověděl jí Remus a kývl ke starému krbu v rohu. Ona přikývla na souhlas. Harry se k tomu nevyjadřoval, bylo mu to vlastně jedno, protože tušil, že s nimi nepůjde. Proto ho zajímala jedna věc - kde stráví prázdniny.

"Vracím se zítra k Dursleyovým nebo půjdu s Remusem a Siriusem na... Víte kam?" jemně naznačil rukou v neurčitém gestu, jak se zarazil dřív, než vyslovil Grimmauldovo náměstí.

"Půjdete k vašim příbuzným. Krevní ochrana vaší matky trvá až do vašich sedmnáctých narozenin. A navíc Siriusův dům jsme museli opustit, protože po smrti Albuse Brumbála jsme se stali strážci tajemství my všichni, kteří jsme ho znali, tedy i... Snape. To místo momentálně už není bezpečné," Tichošlápek vydal odfrknutí, které jasně říkalo, že svůj dům nikdy za bezpečný nepovažoval. McGonagallová si hojen krátce změřila pohledem a pokračovala. "Budeme ho čas sledovat a pak ho možná znovu spoutáme Fideliovým zaklínadlem."

"A jak dlouho tam budu?" položil další otázku. Nebál se svých příbuzných, jen toužil být se svými milenci v jejich utěšujícím náručí, ne zase celé dny prosedět u sebe v pokoji nebo stát u plotny a vařit. Tak si truchlení za Brumbála nepředstavoval.

"To prozatím nevíme, drahý," pohladil ho Remus hřbetem ruku po tváři, "ani nevíme kam tě pak odvezeme," předešel jeho další dotaz rovnou. "Musí to být ovšem bezpečné místo, protože pak budeme jen my, kdo stojí mezi tebou a Voldemortem."

Rozlobeně se zamračil a uhnul stranou z Remusova doteku.

"Nebudete," odmítl rázně. Všichni se na něj tázavě podívali, včetně zlovlka. "Mezi mnou a jím stojí také má vlastní hůlka. Já vám za ochranu děkuji, ano, ale za chvíli budu moci čarovat sám, takže nepotřebuji mít za zády neustále dvacet lidí s připravenými hůlkami."

Skutečně ho podpořil jen Tichošlápek, který vydal souhlasné zamručení a potřásl hlavou. Nejspíš také zastával názor, že Harry nepotřebuje neustále chránit, asi proto, že se nacházel v trochu podobné situaci. Remus nesouhlasil, ale ani se nevyjadřoval proti, prostě jen, dle pravidel vlkodlačí lásky, mlčel. McGonagallová byla asi jediná, která by k tomu něco řekla a podle jejího zamračeného výrazu by se to asi Harrymu nelíbilo, když tu ji přerušilo zaklepání na dveře.

"Omluvte mě," řekl vlkodlak a zacouval pod schodiště knihovny, kde ho prakticky nikdo neviděl. Tichošlápek se ovšem k ničemu takovému neměl, protože dál postával po Harryho boku s neústupností na vlčí tlamě. McGonagallová nad tím jen pokroutila hlavou.

"Dále," vyzvala klepajícího.

Dovnitř vešel Seamus a vedl sebou bledého Nevilla, který se tváři stejně vyplašeně, jako v první den při zařazování a pak mnohokrát kdykoliv se mu něco mohlo stát. Už to bylo dlouho, co ho takhle Harry viděl.

Neville.

Nevěděl úplně přesně, co se stalo, protože byl v bezvědomí na ošetřovně, ale Hermiona s Ronem mu vyprávěli, jak Nevilla našli. Když zjistili, že je Brumbál mrtvý, jeho dostali na ošetřovnu a Smrtijedi odešli, takže se zmatek uklidnil, začali počítat studenty i zaměstnance. Tehdy přišli na to, že jim tři schází. Snape, Malfoy a Neville. Vyhlásili po nich pátrání. Někteří z učitelského sboru, prý Křiklan byl nejhlasitější, tvrdili, že Neville odešel se svým manželem a Smrtijedy stejně jako Malfoy. Prýtová zase tvrdila, že je nebelvírský chlapec mrtvý, že někde leží jeho zavražděné tělo. Profesorka McGonagallová prý nevěřila Křiklanovi, nepodléhala smutku jako Prýtová a nehodlala se spokojit s tím, že ho prostě prohlásí za nezvěstného, takže pátrání nezastavila, jak po ní chtěli. Nakonec ho prý po několika hodinách našli zamčeného ve Snapeových pokojích v koupelně, kam se beztak celou dobu snažili dostat, aby zjistili, jestli tam pro ně lektvarista nezanechal nějaké nepříjemné překvapení. Profesorka McGonagallová totiž v tomhle Křiklanovi věřila, měla také podezření, že Snape a Malfoy utekli společně se Smrtijedy a obávala se, co by na ně mohlo u Snapea v pokojích čekat.

Potom, co Nevilla našli, volalo mnoho hlasů po jeho uvěznění. Profesoři i studenti tvrdili, že to byl právě i on, kdo pustil Smrtijedy do Bradavic. McGonagallová stále stála za ním, tvrdíc, že bez řádného šetření nesmí být nikdo persekuován, ale přistoupila na Hermionin návrh domácího vězení pro Nevilla. To aby trochu utišila rozbouřené davy. Ani samotné Hermioně se její vlastní návrh nelíbil, ale považovala ho za lepší, než aby na jejího kamaráda zavolali Bystrozory. A Neville sám proti tomu prý nic nenamítal.

Tak se stalo, že až na Brumbálův pohřeb strávil uplinulý týden a něco v jednom z mnoha Bradavických pokojů. Do těch, které sdíleli se Snapem, se prý už nechtěl vrátit. Jak se zdálo, ve svém, prý i dobrovolném, vězení teď nebyl. Nikdo ho nezamkl, jen měl zakázáno vycházet a dodržoval to, takže se muselo něco stát, proč ho sem Seamus vedl.

"Omlouvám se že ru-ším," Seamus se trochu zakoktal, jelikož mu pohled padl na zlovlka po Harryho boku. "To je... to je zlovlk?!"

Neville sice krátce zvedl hlavu, pohlédl na Tichošlápka, ale nevypadal jím vystrašený. Jeho asi děsily jiné věci, než černá bestie s drápy velikosti nožů.

"Ano, Seamusi, to je," přikývl Harry, "ale nemusíš se ho bát, je dokonale ochočený." Na znamení svých slov pohladil Tichošlápka po hlavě. Zlovlk mu odpověděl trochu uraženým odfrknutím říkajícím, že si ho nikdo rozhodně neochočil, ale svou velkou hlavu vtiskl Harrymu do dlaně.

"Ty sis ochočil zlovlka, ale to přeci..."

"Pane Finnigane!" přerušila ho McGonagallová v jeho užaslé litanii, "Co vás sem... a samozřejmě i pana Longbottoma... přivádí?" zeptala se svým kantorským hlasem.

Seamus se zamračil na mladíka po svém boku, který ale na jeho zlý pohled nijak nereagoval. Dál očima sledoval vzor na koberci u svých nohou. Ano, ze statečného Neva se zase stala ta často se bojící, koktající hromádka neštěstí.

"Tady ten přišel do nebelvírské věže, že prý chce mluvit s Harry, tak jsem ho vzal sem, abyste to s tním vyřídila vy, madam," dál se na Nevilla mračil jako tisíc čertů. "Myslel jsem, že jste ho někam zavřeli," dodal zjevně rozmrzelý z toho, že jeho spolužák a dřív také kamarád, nevysí v okovech někde hluboko v hradních katakombách, kde mu nohy žerou krysi.

"Pana Longbottoma jsme rozhodně nikam nezavřeli. Naprosto dobrovolně se stáhl po předešlých událostech do ústraní a vy, stejně jako všichni ostatní, byste si měli zapamatovat, že nebyl z ničeho obviněn a logicky tedy nemůže být shledán viným a trestán," schladila Finniganovy představy o strašném Nevillově utrpení svým přísným hlasem.

"Jo, jenže jeho manžel je Smrtijed a on...," začal se rozohňovat mladík. Teď by asi dostal školní trest a vysloužil by si odebrání všech bodů Nebelvíru, kdyby už nebylo bodování uzavřené. Alespoň tak zle se profesorka McGonagallová tvářila.

"To, kým byl nebo je bývalý profesor Snape, nerozhoduje o tom, kým je Neville," přerušila ho rázně. "Nikdo není zodpovědný za hříchy či zločiny svých příbuzných a členů rodiny. Kdyby ano, pak bychom byli v Azkabanu všichni. Ano, i já," přikývla na jeho překvapený pohled, "můj strýc sympatizoval s Grindewaldem, takže jak vidíte, svět není černobílý. Teď se vraťte do věže, já už se o pana Longbottoma postarám."

"Snape," promluvil Neville poprvé od svého příchodu, "Longbottom-Snape. Pořád jsem jeho manžel a nesu jeho jméno."

Tak tím si Neville moc nepolepšil, jak si Harry rychel uvědomil, když cítil další záplavu nenávisti, která z Seamuse vyvřela. Sice by ho zajímalo, co si myslí, ale neměl dost odvahy nahlédnout do tak rozhněvané mysli, jako byla ta jeho. Nechtěl takové zlosti vzdorovat nebo jí být stržen.

"Jak myslíte, madam," procedil přes zuby tak uctivě, jak jen dokázal, obrátil se na patě a zase zmizel, zanechávaje Nevilla stojícího bez pohybu na místě.

Remus, který asi neuznal za potřebné skrývat se právě před Longbottomem, se potichu vyloupl spoza schodiště a neslyšně se přesunul po Harryho bok. Bylo to uklidňující mít oba své milované vedle sebe.

Ani na vlkodlakovu přítomnost neřekl skleslý mladík nic víc, než že se na Remuse krátce podíval stejně nezaujatě a bezestrachu jako předtím na Tichošlápka.

"Takže pane... Longbottome... Snape," i z ní to lezlo trochu jako z chlupaté deky, "myslím, že byste se měl se mnou vrátit do svých pokojů a zítra společně promyslíme, co bude dál," povzbudivě se usmála. Bylo jasné, že ona nehodlá nad mladíkem zlomit hůl a nechat ho bez opory. Zřejmě byla stoprocentně přesvědčená, že neměl se smrtijedským útokem nic společného.

Kéž by on sám mohl tvrdit to samé. Opravdu a upřímě chtěl svému kamarádovi věřit jeho nevinu, ale bylo to těžší, než by se zdálo. Neville trávil se Snapem tolik času, že považoval prakticky za nemožné, aby vůbec nic nevěděl nebo alespoň netušil. A jeho věrnost musela být po celý rok silně zkoušená, tedy pokud vůbec byl věrný jejich věci.

"Chtěl bych mluvit s Harry... Jestli tedy mohu," odmítal se vrátit do pokoje, místo toho upřel prosebný pohled na mladého nebelvíra. Stejně tak se k němu obrátily další tři páry očí očekávajících, co on na to. Bylo tedy na něm, jestli chce s Nevillem mluvit nebo ne.

Povzdechl si a přikývl.

"Máš pravdu, měli bychom si promluvit," souhlasil s ním a sešel ze dvou schodů dolů, aby mu mohl čelit tváří v tvář. "Víš stejně jako já, že nastal ten okamžik, kdy si musíš rozmyslet, komu jsi věrný." Neville se nadechl, aby něco řekl, ale nenechal ho promluvit. "Chci, abys věděl, že jestli se rozhodneš odejít a najít svého manžela, aby jsi s ním zůstal, tak tě tu nikdo nebude držet," očekával od ostatních v místnosti nějaký protest, ale uslyšel jen Tichošlápkovo zavrčení. "Než to ale uděláš, musíš si rozmyslet následky. Stát po boku Severuse Snapea je to samé, jako sympatizovat s Voldemortem, takže se staneš mým nepřítelem," zase chvíli počkal, jestli na to někdo něco řekne, ale i tentokrát všichni mlčeli, až ho to překvapovalo. "Pokud se rozhodneš pomáhat nám v boji proti Voldemortovi, tak to zase znamená, že nebudeš moci být se Snapem. Pravděpodobně už nikdy. Jestliže vyhrajeme a Snape to přežije, tak skončí v Azkabanu za Brumbálovu vraždu. Na to nesmíš zapomenout. A navíc...," nadechl se, tohle se mu špatně říkalo, dokonce se mu na to i špatně myslelo, "navíc budeš muset dokázat, že jsi nám věrný a že jsi o útoku Smrtijedů nic předem nevěděl. Můžeš si vybrat buď výslech pod veritaserem, nebo nitrozpyt."

"Pane Pottere, myslím, že takové metody nemohu schválit," zasáhla konečně McGonagallová. "Nemáme právo kohokoliv vyslýchat, nehledě na to, že tu není žádný nitrozpytec, který by mohl prozkoumat Nevillovu mysl."

"Ale ano, je," odporoval jí klidně. "Například jsem tu já."

Všichni v místnosti si vyměnili překvapené pohledy. Jak se tedy zdálo, ten starý intrikán Albus o hodninách nitrozpytu vážně neřekl nikomu jinému, než Snapeovi. Dokonce ani McGonagallová, podle jejího výrazu, neměla ani tušení, o čem to Harry mluví.

"Drahý," oslovil ho Remus, "upřímně, já nevím nic o tom, že by jsi ovládal nitrozpyt a to jsem si myslel, že vím o tobě všechno," v tomhle byla ukřivděná výčitka.

"Celý letošní rok mě to učil profesor Brumbál," povzdechl si, protože to jim asi jako vysvětlení nestačilo. "Moje hodiny, při kterých jsem se měl oficiálně učit jen nitrobranu, zahrnovaly i výuku nitrozpytu. Nejdřív jsem s tím nesouhlasil, netušil jsem, proč to po mě Albus chce, ale on naléhal, tak jsem řekl ano. Až když jsem ležel na ošetřovně a dostával se ze svých zranění, mi došlo, proč na tom tak trval. On sám nitrozpyt ovládal a zřejmě se domníval, že by se mi mohl hodit v situacích jako je tahle. V situacích, kdy se budu muset rozhodnout o něčí věrnosti," obrátil se k Nevillovi, který ho sledoval po celou dobu smutnýma modrýma očima zlomeného člověka. "Nebudu tě do toho nutit, ani do výslechu pod veritaserem, ale pokud mi opravdu chceš pomoci porazit Voldemorta a chceš stát proti němu, jak si mi to řekl v loňském roce, tak musím vědět, jestli jsi mi věrný," zase se obrátil na McGonagalovou, částečně i na nesoouhlasně se mračícího vlkodlaka. "Při vší úctě, madam, jestli na někom záleží můj život, tak bych si takového člověka měl sám vybrat. Do teď jsem to nechával na ostatních a jak to dopadlo, víte."

"Profesorka McGonagallová chtěla jen říct, že nejsi kompetentní provádět...," pokoušel se mu to Remus opatrně vysvětlit, ale to ho nezajímalo. Už se rozhodl a nehodlal své stanovisko měnit.

"To si rozhodnu já, jestli jsem nebo nejsem kompetentní. A Neville si zvolí, jestli mi dovolí, abych jeho mysl prozkoumal. Je to tak Tichošlápku?" obrátil se pro potvrzení na zlovlka. Pokud bude souhlasit Sirius, pak zastaví přinejmenším argumenty pocházející od Remuse. Zvíře kouklo na vlkodlaka, pak na Nevilla a nakonec obrátilo oči k němu, načež pomalu přikývl a jednou štěkl – tedy vydal zvuk který se psímu štěknutí podobal nejvíc, co dokázal – čímž řekl jednoznačné ano.

"Tichošlápek taky souhlasí," podotkl, vrhajíc významný pohled na svého vlkodlaka. V hnědých očích se sice odehrával vnitřní boj, kdy se muž snažil potlačit své vlčí já, ale nakonec sklonil hlavu.

"Dobře, máš pravdu," souhlasil, i když zjevně neochotně.

"Ale já si stále myslím, že je to špatný nápad," protestovala McGonagallová, což ale bylo asi tak všechno, co mohla udělat. Další její možností už by bylo asi jen vzít mu hůlku, očemž pochyboval, že by to udělala.

"Udělám to," ozval se zase po dlouhé době Neville, který prozatím jen sledoval jejich rozhovor. "Jednou... řekl jsem ti Harry, že stojím proti němu a... a nic to nikdy nezmění. Udělám všechno, abych dokázal, že jsem té myšlence... tobě věrný."

Podíval se na postarší kouzelnici, jestli bude nějak zasahovat. Ta se jen velmi zavile mračila, ale ve své podstatě nedělala nic. Možná že taky souhlasila, jen jí některé instinkty ohranitelky velely, aby protestovala. Nikdy jí nezkoušel číst myšlenky, ani teď ne, protože ona by to jistě poznala. Stačil mu jen pohled na kameny, kterými byla obestavená její mysl, aby věděl, že by si jeho přítomnost hned uvědomila. McGonagallová měla přinejmenším základy nitrobrany, to stačilo, aby ho to odradilo od jakýchkoliv pokusů.

"Nemělo by to bolet, možná se ti udělá zle od žaludku, ale budu opatrný. Dobře?" tázavě zvedl obočí, jestli mu Neville rozumí, ten jen mírně přikývl na souhlas. Nikdy to nezkoušel na nikom jiném, než na Brumbálovi, takže měl jistě obavu. Zároveň si ale byl jistý, že to dokáže.

Vytáhl svou hůlku, namířil ji na Nevilla a vyslovil formuli.

Oceán v mladíkově mysli nebyl ani třetinový jako v Albusově, vlastně to bylo spíš takové rozsáhlé jezero, na kterém se dalo snadno dohlédnout z jednoho konce na druhý. A nemusel v něm příliš hledat. Vzpomínek na Snapea měl Neville ve své mysli tolik, že stačilo jen nabrat vodu rukama a jistě by narazil na lektvaristovu tvář. Podobně jako v Brumbálově mysli i tady byli vzpomínky prosicené něhou, láskou, jemnými doteky, ovšem stejně tak tu byla i vášeň, touha, potřeba se dotýkat.

A neutuchající pocit zrady, který na tom všem ulpíval jako nános nesmyvatelné špíny. Díky tomu nemohlo být ani pochyb o mladíkově věrnosti, protože on Snape miloval stejně intenzivně, jako ho nenáviděl za to, co mu udělal. Co všem, včetně Harryho a starého ředitele, udělal. Ten rozpor byl tak strašný, že rozpůlil Nevillovo srdce na dvě části, kde jedna byla naplněna hlubokou láskou a druhá hlubokým odporem.

Věřil Nevillovi, že není na Voldemortově straně, stejně jako věděl, že i přes všechnu nenávist by se nikdy nebyl schopný postavit Severusi Snapeovi. Na tom ovšem nezáleželo, protože stejně tak nebyl schopný jít za ním a být mu věrný.

Stáhl se z jeho mysli zpátky do reality a pohlédl mu do modrých očí náhle naplněných slzami. Nebylo třeba nic říkat. Jedním krokem byl u něj, stihl to dřív než McGonagallová, která se s obavou k Nevillovi pohnula, a objal ho pevně kolem krku. Jako přítel přítele. Jako bratr bratra. Mohl sice Snape nenávidět za to, co udělal, ale nedokázal netruchlit společně s Nevillem nad jeho ztrátou. To bylo prostě jeho prokletí.

Přítel mu obětí vrátil, zabořil mu hlavu do ramene a rozeštkal se naplno v přívalu beznaděje, který z něho Harry cítil. Nemohl dělat víc, než ho držet v utěšujícím obětí, které si kamarád upřímně zasloužil. Nechal si beze slova smáčet triko horkými slzami, poslouchal vzlyky prostřídané s omluvami, stejně jako sliby, že mu bude jeho kamarád vždy věrný. A on jim věřil.

Po rtu mu sklouzla kapka krve a dopadla na Nevillovo rameno.

 

KONEC

 

Předcházející