Neznalost nepřítele - 9. kapitola
"Copak nestačí, jak jsem se zlepšil v nitrobraně?" zeptal se s dalším povzdechem, "Pečlivě trénuji, čistím si mysl, nikdy nepolevím v ostražitosti a pořád sleduji, jestli se mi někdo nesnaží dostat do hlavy. To, co jsem si vybudoval v mysli, považuji za velký úspěch, stálo mě to hodně sil a já vážně pochybuji, že bych dokázal něco víc."
"Já to také považuji za úspěch. Jezero je opravdu působivé, jako živé, až by si v něm člověk rád zaplaval," podotkl s úsměvem, "ale není to to samé."
Cítil, že je pod tlakem, že to Brumbál opravdu chce, jakoby na tom záleželo něco důležitého. Nesnášel, když byl v pasti, zejména v takové, u které ani nevěděl, co se stane když mu sklapne na ruku. Dlouze se podíval do černých uhlíků v krbu, které vypadaly jako nějaká strašlivá propast, do které se chystal vskočit.
"Tak dobře," souhlasil neochotně, "Jen si neumím představit, jak mě to chcete naučit. Formuli znám, je to Legilimens, ale podle Snapea bych s její pomocí nebyl schopen
vniknout do mysli ani mentálně retardovaného skřítka." Ještě teď z toho měl mrazení v zádech, když si vzpomněl, jak ho Snape urážel, když měli společně lekce.
Jelikož mu na to Brumbál nijak neodpověděl, tak odtrhl zrak od uhlíků a podíval se na ředitele, který měl na tváři trochu podmračený výraz. Rukou si probíral vousy a upřeně Harryho pozoroval, ne však tak, jakoby mu chtěl vlézt do mozku, spíš jenom jakoby přemýšlel.
"Jak vidno, tvoje lekce se Severusem nadělaly víc škody, než užitku," takže by přeci jen ty myšlenky četl, mladík si nebyl ničeho vědom, "Po vyslovení Legilimens se do mysli jiného člověka dostane každý jen trochu nadprůměrně mocí obdařený čaroděj, to samo osobě problém není. Stát se nitrozpytcem znamená, že jsi schopen se v mysli druhého člověka orientovat, plížit se tak, aby tvou přítomnost nezachytil a časem, samozřejmě, že jsi schopen vnímat přítomné myšlenky bez použití formule," vytáhl si z vousu popcorn a nechal ho prostě zmizet v dlani, "Právě bez schopnosti procházet myslí a zachovat si vlastní integritu může být použití Legilimens nebezpečné. Nezkušený člověk se snadno ztratí, což pak vede k úhoně na zdraví jak pro něho, tak pro toho, jehož mysl prohlíží. To se ovšem nestane, je-li veden zkušeným nitrozpytcem, kterým v tvém případě budu já. Také to bude má mysl, do které budeš vstupovat."
"Co? To nemůžu!" odmítl okamžitě, už je ta představa, že naruší soukromí Albuse Brumbála, mu byla nepříjemná, "To prostě nejde. Co když ve vašem mozku narazím na něco, co mi nechcete ukázat. Musel bych se hanbou propadnout, kdybych viděl... něco... já nevím, prostě něco."
"Mohu tě ujistit, že neuvidíš nic, co si sám nebudu přát," usmál se chlácholivě, "Odjakživa se nitrozpyt vyučuje právě tímto způsobem. Žák, tedy ty, se pokouší vstoupit do mysli učitele mistra, tedy mne. A naopak. Výuka teoreticky končí v okamžiku, kdy je žák schopen odolávat mistrově mysli, ale to je, při mé přirozené neskromnosti, v našem případě nemožné."
Pravda, jak jen si mohl myslet, že by dokázal proniknout do Brumbálovy mysli, nebo nějaké uzavřené části, proti ředitelově vůli. Cítil se trapně, když si uvědomil, co to zase plácnul.
"Ach, tak dobře i na tohle," souhlasil bez třeba jen náznaku odporu. Už byl smířený s celou situací, i když se mu pořád nelíbilo, že se bude učit nitrozpyt a bude ho využívat proti Brumbálovi.
"Tak je to výborné," zaradoval se ředitel, načež vyskočil na nohy, jako mladík, "Když jsi souhlasil, v což jsem doufal, tak můžeme přistoupit k třetímu společnému úkolu," došel ke svému stolu, Harry ho tam vyprovázel pohledem, "Jak sis určitě všiml, Tom má nepříjemnou schopnost zemřít a pak se opět někde objevit," vytáhl ze zásuvky něco, zabalené do bílého hedvábí a zase se vrátil do svého křesla, "V tvém prvním ročníku přežíval na temeni nebohého profesora Quirella, v druhém pak v deníku, který se dostal do rukou Ginny Weasleyové. Jistě to ale nebyly jediné prostředky, pomocí kterých se Tom pokusil přežít," konečně rozbalil látku a odhalil tak probodnutý deník a prsten s černým kamenem, "Usuzuji, že tyto dva předměty jsou viteály."
"Viteály?" zopakoval v dotaze, neměl zdání co to je, ani si to neuměl odvodit.
"Viteál je věc, zvíře někdy také člověk, do kterého čaroděj ukryje část své duše, ze které pak může být vzkříšen i ve hmotném těle," vysvětlil prostě, "Jsem si jist, že si jich Voldemort několik udělal. Jak vidíš, dva se nám již podařilo zničit, ale pochybuji, že jsou jediné a my nevíme, kolik jich ještě zbývá. Zlikvidovat je musíme všechny."
Hleděl na deník a prsten na něm položený, mračil se a přemýšlel. Nemusel se ptát, jak rozlámat duši na několik kusů, to už věděl. Jediným způsobem bylo někoho kouzlem zabít. Trochu ho udivilo, že existuje způsob, jak duši vyjmout z těla a někam uložit, na druhou stranu si ale byl moc dobře věděl, že mozkomoři to dokážou, takže proč by ne čarodějové. Rychle mu došlo, že bude nutné zničit ty viteály předtím, než zabije Voldemorta, protože jinak by ho někdo zase přivolal zpět a to by bylo velmi nemilé.
"Asi chápu," promluvil pomalu, "První bod plánu je zjistit, kolik těch viteálů má. Pak je musíme zničit a samotného Voldemorta zabít až nakonec. Rozumím tomu správně?" zvedl k řediteli tázavý pohled.
"Přesně tak," přikývl, "Zjistit, kolik jich viteálů vytvořil, bude tvůj úkol. Na škole je jeden člověk, který by to vědět mohl, ale nechce mi to říct ani naznačit. Upřímně i sám sobě odmítá připustit, že to ví, zřejmě ze studu nad tím, že Toma vůbec znal. Většina lidí, kteří ho znali v době, kdy ještě nebyl veřejně znám jako lord Voldemort, se nyní stydí za své kontakty s ním. Chci, aby ses ho na to zeptal a ještě lépe, abys získal jeho vzpomínku na den, kdy s Tomem o viteálech mluvil."
"Dobře, tak já se o to pokusím, ale... kdo to je?" celkem logická otázka. Jediný, kdo ho napadal, byl Snape, protože to byl jediný 'starý' Smrtijed na škole. Alespoň tedy jediný o kterém věděl, ovšem pochyboval, že by Brumbál nechal po Bradavivích pobíhat zástupy Smrtijedů.
"Jeho jméno si také budeš muset zjistit," pousmál se starý čaroděj, "Najdeš ho v mé mysli, společně se vzpomínkami, které mi dotyčný ochotně předal. Chci, abys vstoupil do mých myšlenek a to jméno i vzpomínky v nich našel."
"Teď hned?" zeptal se nedůvěřivě. Sice se smířil se skutečností, že se bude učit nitrozpyt, ale doufal, že dostane pár dní na to si zvyknout. Ne že to bude zkoušet ještě dnes, teď hned. Nejenže pochyboval o úspěchu, spíš to viděl na naprosté fiasko a pobyt na ošetřovně. Možná pro ně pro oba.
"Ale jistě. Není důvod s výukou otálet, navíc čím dřív jméno zjistíš, tím dřív budeš moci pracovat na získání informací o viteálech. Nemusíš mít obavu, povedu tě a nedovolím, aby ses ztratil. Ale teď," narovnal se v zádech, oči jindy vlídně hřející, zchladly jako dva kusy ledu, "vyslov formuli!"
Trhl sebou příkrostí rozkazu, který slyšel. Zašátral pro svou hůlku náhle se chvějícími prsty. Všechno v něm křičelo, že to nechce dělat, že je to příliš brzo. Neurčitá bolest, kterou mu Snape způsoboval brouzdáním v jeho myšlenkách, se náhle sama vrátila a on měl obavu, aby ji nenahradila ta skutečná, kterou mu radostně poskytl Voldemort.
I přes veškerou tu obavu vytáhl hůlku, zvedl ji proti Brumbálovi a udělal, co mu ředitel přikázal.
"Legilimens!"
°°0°°
O půl hodiny později se, samozřejmě bez znalosti tajemného jména, vypotácel z ředitelny, skoro spadl ze schodů, nakonec se dole na chodbě sesunul podél zdi a padl obličejem na příjemně studenou zem.
Necítil hrůzu, jako když se jemu samotnému někdo prohraboval v hlavě, ale přesto měl dojem, že je jeho mozek v jednom ohni. Dokázal se Brumbálovi dostat do mysli, vlastně to bylo naprosto jednoduché, ovšem to, co tam na něj čekalo, bylo jako obrovské rozbouřené moře obrazů, zvuků, vůní, chutí... Ze svého pohledu oběti, která se musí bránit před útokem, vnímal nitrozpyt jako bolest nebo klid jeho mentálních Bradavic, netušil, že útočník se musel poprat se zmatkem tak velikým, že ho mohl snadno pohltit a rozmačkat jeho mysl na kašičku.
Ředitel v tom moři sice stál, lépe řečeno se vznášel, jako vzdálený bezpečný přístav, ale nechával Harryho topit se tak dlouho, dokud neztratil dech, pak ho dvěma prsty lehce vytáhl celého promočeného z vody a mrskl s ním do reality, jako člověk odhodí mouchu, co vyloví z piva. Nedoufal, že by kdy měl šanci si třeba jen postavit vor, na kterém to všechno přežije, o tom že by byl schopen z toho moře vyjmout nějakou vzpomínku a prohlédnout si ji, ani neuvažoval jako o něčem reálném.
Neměl šanci to dokázat, jedno, že mu Albus zas a znovu říkal, že stačí ,jen když se upne na slovo 'viteál' a snadno najde, co potřebuje. Jemu to možná snadné připadalo, ale Harry věděl jistě, že to nikdy nedokáže. Řekl to nahlas, doslova škemral, aby mohl jít. Starý čaroděj se na něj podíval takovým pohledem, že měl nutkání klesnout před ním na kolena a tlouct hlavou do země, dokonce to skoro udělal, pak ho propustil, aby si odpočinul a vrátil se na druhý den večer.
Na to se vůbec netěšil.
Teď se pomalu zvedl z podlahy a vydal se k nebelvírské věži.
°°0°°
"Dursleyovi," pronesl to jméno pomalu, ponechal po něm dokonce pouzu, než pokračoval, "musí zemřít."
To Severus slyšet nechtěl. Jedním z jeho mnoha úkolů, kterými ho Brumbál pověřil, bylo přesvědčit Voldemorta, že zabít Petunii by neprolomilo krevní ochranu Lily Evansové, že by jenom přešla na Dudleye. Pravdou bylo, že ani bradavický ředitel nevěděl, jestli by tomu tak skutečně bylo, ale jistá pravděpodobnost existovala. Záleželo by to nejspíš na tom, jestli ten tlusťoch moták je jako jeho matka, nebo má už příliš řídkou krev. Co se týče Pána zla bylo důležité, aby věřil, že Petuniina smrt ničemu nepomůže.
"Můj pane, pokud mohu promluvit...," vyčkal, jestli mu to bude dovoleno, vzhledem k tomu že nebyl přerušen, tak asi ano, "O možnosti zabití Petunii Dursleyovou jsem už hovořili. Neexistuje žádná jistota, že po její smrti bude ochrana krve přerušena."
"Mozkomor vem ochranu. Vyčkal jsem s jeho zabitím do dneška, zvládnu to ještě další rok. Čas pro mě nemá význam," pravděpodobně mluvil naprostou pravdu, "Dnes tu kráčí o jejich vztah k mé Nemesis."
Nebyl si jistý, co tím Pán zla myslí, ale na rozdíl od ostatních měl alespoň tušení. Věděl, jak Dursleyovi zacházeli s Potterem, když byl malý, že ho bili, nechávali hladovět a týrali ho mnoho dalšími způsoby. Všechno to viděl během jejich lekcí nitrobrany, ale nijak zvlášť se ho to nedotklo. Ano, připomnělo mu to jeho vlastní dětství v područí otce, jenže to nebyl důvod, aby toho spratka litoval nebo mu snad nějak pomáhal. Když se on sám dokázal postavit na vlastní nohy přes to všechno, co se mu v mladí stalo, pak nebyl důvod, aby to nezvládl i Potter. Nebyl jediný, kterého v životě stíhaly bolestivé rány osudu, mnozí na tom dokonce byli hůř, tak proč by zrovna Zlatý chlapec měl mít nějaké výsady.
"Hodláte jejich zabitím zasadit Potterovi emocionální ránu, můj pane?" odvážila se, velmi překvapivě, promluvit Narcisa, která naprosto nic nepochopila. Jako donedávna snad úplně všichni i ona se mylně domnívala, že Dursleyovi Pottera milují a zahrnují úctou, nadšení z toho, že je čaroděj, a berou ho jako vlastního syna.
"Ne, ve skutečnosti doufám, že by mi za to mohl poslat děkovný dopis," několik tváří u stolu se na sebe nechápavě podívalo, Severus si jen potvrdil svou domněnku, "Taky bych uvítal přání k Vánocům, možná bonboniéru k Valentýnu a pokud překonám svou vrozenou nesmělost, tak bych ho mohl pozvat na výlet do Paříže a během romantické procházky po spoře osvětlených uličkách, bych mu pak vyříznout vnitřnosti z těla."
Ozval se jediný výbuch nadšeného smíchu a to z Šedohřbetova místa, ostatní přidali jakési přiškrcené zvuky, smíchu vzdáleně podobné. Donutil se také zvednout koutky v úsměvu. U něho prostě nikdo, dokonce ani Pán zla, nepředpokládal, že se bude nahlas řehtat jako kůň každé hlouposti, kterou uslyší.
Jedno že se všichni zjevně snažili, neudělali Voldemortovi radost. Sjížděl od jedné tváře k druhé ledovým pohledem plným znechucení nad celou situací.
"Neumíte potěšit muže," postěžoval si, "Jak jen se mi stýská po Belle, že mazlíčku?" prohrábl Šedohřbetovy vlasy, jakoby se mazlil se psem a ten mu odpověděl nadšením zavrčením, "Ona jediná uměla ocenit dobrý vtip, i když byl její smích tak nesnesitelný, až jsem měl občas chuť jí vyrvat hlasivky z krku. Dokonce i tahle výhružka jji rozesmála. Hmm, to mi připomíná, jak jsme na tom s našim malým značkovacím projektem?" obrátil svou plnou pozornost na McNaira a přestal se, k Severusově nadšení, věnovat plánu na zabití Dursleyových.
"Tři čtvrtiny registrovaných vlkodlaků už jsou ocejchovány," odpověděl McNair, k Voldemortově spokojenosti, což bylo očekáváno, "Podle vašeho rozkazu jsme prodloužili lhůtu ještě o jeden měsíc a rozpoutali patřičnou kampaň, která má ostatní vlkodlaky přesvědčit o naprosté neškodnosti cejchu."
"Remus Lupin se už dostavil?" dotázal se věcně, zatím co dál prohraboval vlkodlakovy vlasy, opravdu jako člověk, který bězděky hladí psa. Šedohřbet už dávno vzdal to, že by seděl na židli, rovnou si klekal po Voldemortově levici – napravo obvykle spávala Nagini – a choval se spíš jako zvíře, než jako lidská bytost. Byl dokonalou a absolutní ukázkou toho, co se s vlkodlakem stane, když propadne své lásce tak silně, až zapomene na své lidství.
Ten pohled ho znechucoval, když ho napadlo, že obdobně by mohl skončit i Remus, kdyby podlehl svým dvěma druhům. A obával se, že by se to mohlo stát, vzhledem k tomu, že byl schopen zabít Bellatrix pro jejich ochranu. Utěšovalo ho jen vědomí, že ani Potter ani Black opravdu nejsou tak strašní, jako Voldemort, a nebudou Lupina vést k naprosté poslušnosti.
"Ne, můj pane, nedostavil ani o něm na Oddělení pro registraci a kontrolu nebezpečných druhů nemají žádné zprávy," tahle odpověď už Pána zla nepotěšila. Doufal, že Lupin bude první, kdo se na Ministerstvo dostaví a koho získá pod svou kontrolu.
"Zajímavé, předpokládal bych, že ho tam Brumbál okamžitě vyšle, aby zjistil, co za značkováním vězí. Severusi?" obrátil se tázavě na něj, jak chtěl vědět, proč to starý čaroděj ještě neudělal. Neměl na to správnou odpověď, dokonce si ani nebyl jistý, jestli o tom Brumbál s Lupinem mluvil, to ale neznamenalo, že se ke své nevědomosti přizná. Teorií a spekulací měl dost a dost a uměl je podat jako pravdu.
"Veškerý čas tráví na místě o kterém vám merlinežel nemohu říct víc," ozvalo se nespokojené zasyknutí, jako vždy když přišla řeč na Grimmauldovo náměstí, "Nevypadá to, že by se vůbec na ministerstvo chystal. Co já vím, tak mu to Potter a Black výslovně zakázali a já pochybuji, že by jejich zákaz porušil, byť by to bylo Brumbálovo přání. Řád je přesvědčen, že za cejchováním stojíte vy, můj pane, a nebudou riskovat, že jakýmkoliv způsobem ztratí jednoho ze svých."
"Což vědí proto, že jsi jim to sám řekl," usoudil Voldemort s klidem v hlase, jen jeho ruka přestala prohrabávat vlkodlakovy hnědé vlasy. Varovné znamení, která donutilo Severuse zvednout své mentální obrany, kdyby se Pán zla pokusil vniknout do jeho mysli a zjistit, co všechno Brumbálovi prozradil. Bylo toho samozřejmě desetkrát tolik, než kolik mu bylo dovoleno, takže bylo co skrývat.
"Řekl jsem pouze, že je to jeden z vašich plánů, ale že nemám zdání, jaký je jeho účel," zalhal tak přirozeně, že by mu věřil každý, věděl tedy, že i Voldemort. I přesto pocítil chladný závan, který se mu otřel o mysl jako slizké tělo ryby zahnívající ve stojaté vodě. Roznášelo to stejný zápach a zanechávalo pocit, že se člověk celým tělem musel vecpat do mrtvoly nějaké tlusťocha a strávit tam celý týden o hladu a pijící jen jeho zastydlou krev.
Obyčejný člověk už by se touhle dobou hroutil k zemi v mdlobách, nebo ti silnější by seděli přikováni k židli jako vyděšení králíci, Severusovi to zvedlo krevní tlak a tep mu vyletěl do nebe. I když věděl, že tohle nebyl skutečný pokus o vniknutí do jeho mysli, jen pouhé varování, tak se neubránil přílivu adrenalinu.
Okamžik na to, kdy se Voldemortova pozornost a celá mysl upnula zase na někoho jiného, si uvědomil, že je to vlastně příjemné, to chvění, co mu strach způsobuje. Rychle se napomenul a soustředil se na další konverzaci.
"Pokud se Potterův mazlíček nedostaví k cejchování, tak ho nechte hledat bystrozory," nařídil, "Ten pes má politováníhodnou vlastnost zdržovat se v kruzích, kde by naši lidé mohli způsobit nepatřičnou pozornost. Bystrozoři by mohli mít větší štěstí při jeho hledání. Nezapomeň jim ale zdůraznit, že ho nechci mrtvého ani v Azkabanu, ať ho na ministerstvu donutí přijmout značku. Toužím po tom vidět Potterova psíka jak leží u mých nohou, místo u jeho. Je to jasné?"
"Naprosto, můj pane," sklonil Macnair hlavu v souhlasu i úctě.
°°0°°
Hrozně moc chtěl o svých hodinách nitrozpytu říct Remusovi se Siriusem, ale měl to zakázáno. Alespoň že už díky zrcadlu nemusel posílat dopisy po chudákovi Dobbym nebo trnout strachy, že někdo jednoho z jeho milenců uvidí v krbu, až skrz něj budou nakukovat, aby Harryho viděli. Že by oba byli schopní klidně přijít do Bradavic na osobní setkání, to ani nepochyboval. Jenže když Brumbál věděl o loňských dostaveníčkách se Remusem, tak byl ještě pozornější a ještě víc naléhal, že to není ani pro jednoho z nich bezpečné. Harry byl frustrovaný v mnoho smyslech toho slova, nejen sexuálně ale také emocionálně, když je u sebe neměl.
Podivnou útěchu našel v učebnici Lektvarů pro pokročilé, která byla dle jeho názoru naprosto úžasná. Její bývalí majitel, podepisující se Princ dvojí krve, byl genius co se týká lektvarů. Jen díky ní ho začaly lektvary skutečně bavit a porozumněl jim víc, než za předešlých pět let studia. Břitké, výstižné a vtipné poznámky, které si k receptům udělal Princ, byly daleko pochopitelnější než Snapeovo vrčení, Hermionino sáhodlouhé vysvětlování, dokonce lepší než Remusovo trpělivé vyučování. Konečně pochopil, proč se někdy plátkuje a jindy kostičkuje. Došlo mu, že přísady jsou rozdělené podle živlů a opravdu není dobré házet do kotlíku těsně za sebou substance stejného živlu, protože to pak zaručeně dojde k výbuchu. Dokonce porozumněl i té hovadině o zpěvu kotlíku, kterou několikrát slyšel ze Snapeových úst, uvědomil si totiž konečně, že lektvar v každé fázi přípravy bublá v jiném rytmu a při bodu varu každý druh lektvaru hučí jinou tóninou.
Když o tom vyprávěl Ronovi, ten nechápal a Hermiona o jeho poznatcích jen prohlásila, že to už ví přeci dávno, protože to vyčetla z knih. Sirius na něj koukal jako na blázna, že ho vůbec napadlo se tak intenzivně ponořit do lektvarů. Tak už je raději svou učebnicí znovu neobtěžoval. Alespoň Remus projevil skutečný zájem a požádal Harryho, aby mu učebnici přivezl na vánoční prázdniny ukázat. Odmítl, přišlo mu, že některé věci v té knize jsou příliš osobní, než aby je ukazoval více lidem. Vlkodlak se nehádal, nepřesvědčoval ho, jen se usmál a prohlásil, že je dobře, jak se Harry zažral do lektvarů a je jedno, proč tomu tak je.
Každopádně díky té učebnici se stal hvězdou Křiklanovy třídy a dostal se do toho jeho záhadného kroužku vyvolených, který si kolem sebe profesor vytvořil. I když, možná to nebylo jen tou učebnicí, byl si jistý, že kdyby ji neměl, tak by hodiny lektvarů s novým profesorem zvládal daleko lépe, než se Snapem, ale připouštěl, že Princovy rady ho vyšvihly až na vrchol. Věděl, že má Hermiona pravdu, že je to trochu podvod, ale nedokázal se té učebnice, ani přes svůj stud, vzdát. Jakoby ho k ní prostě něco pevně vázalo.
Jak se zbavil zátěže v lektvarech, tak mu přirozeně přibyla v Obraně. Vytáčel svými vědomostmi Snapea až do nebe, protože bývalý profesor lektvarů prostě nenašel v jeho odpovědích nebo v jeho praktických ukázkách nic, co by mohl zkritizovat. Sám netušil, jak to dělá, že zrovna tyhle formule a kouzla mu jdou do hlavy samy, zatím co v přeměňování se plácá. Ani nevěděl, že s útočným kouzlem nemá problém, ale donutit knihy aby se samy uklidily do knihovny by mohlo skončit jejich vzplanutím. Prostě to tak bylo a Snape ho za to nenáviděl ještě víc, než doposud. A člověk by řekl, že ho potěší mít konečně ve třídě žáka, který jeho látku ovládá.
A konečně tu byly jeho úspěchy v nitrozpytu. Ještě se mu nepodařilo vydolovat vzpomínku, kterou potřeboval, ale přinejmenším už se netopil. Vlastně obstojně pádloval a to doslova. Jak si při jejich první hodině chaos v Albusově mozku přirovnal k oceánu, tak při druhé zjistil, že se v něm skutečně ocitl. Vypadalo to podobně, jako jeho mentální Bradavice, tedy jakoby si jeho mysl vytvořila imaginární podobu něčeho, co se nedá racionálně pojmout.
Ředitel mu řekl, že tak je to naprosto v pořádku. Prý každý nitrozpytec přirovnává mysl k něčemu jinému a to pak také vidí, pokud se ponoří do něčích myšlenek. Jak mu vzápětí prozradil, jeho vizí byla nad hlavu vysoká tráva vlnící se ve větru, což byla o mnoho spořádanější a ovladatelnější představa než rozbouřené moře. Harry doufal, že v budoucnu by se jeho oceán mohl změnit taky v něco méně nebezpečného.
Zatoužil po voru.
Brumbál řekl, že takový vor je vlastně skvělý nápad, nebo loďka, případně kocábka na lovení raků – dostali se tak až k debatě o Albusových rybářských úspěších – a poradil mu, že si ho má pro příště představit. Zkusil to, rozpadl se pod přívalem první vlny, ale alespoň se vůbec objevil. Při dalším pokusu už zůstal dokonce celistvý a Harry zjistil, že to je o poznání snazší, než se mu počátku zdálo.
Ve skutečnosti byl celý nitrozpyt s Brumbálem skoro až zábava, když byl prokládán vtipnými historkami a zajímavým rozhovorem. Byl to prostě nejlepší způsob, jak se něco naučit.