Neznalost nepřítele - 8. kapitola

Nebyl žádný poslíček, nebyl ani zatracený léčitel nebo vrba pro ufňukané staré páprdy. Nechtěl být ani chůva pro Potterovic spratka, natožpak Draca Malfoye. Proč ho všichni tlačili do rolí, o které nestál, včetně toho, oč by stát měl, jako výuka Obrany. On se snad někdo vážně domníval, že by rád vyučoval předmět, ve kterém jediném Potter skutečně vyniká? O Potterovi věděl své, neměl ho rád a byl si jist, že je to jen líný lempl nevyužívající ani desetinu svého potenciálu a to byl právě ten hlavní problém. Ten spratek měl prostě nadání na obrannou a útočnou magii, to byl fakt, který se mu nedal zapřít. Vyčarovat hmotného patrona v třinácti bylo jasným důkazem.

Zabočil do chodby k Velké síni a spatřil Weasleyovou, jak se líbá přímo přede všemi s nějakým havraspárským chlapcem, kterému neviděl do obličeje. Rovnou, aniž by se třeba jen zastavil, jim odebral za každého deset bodů za cicmání se na veřejnosti. Proti tomu sice žádné školní pravidlo nebylo – loni ano, ale letos ho Albus zase zrušil – ale morální pobuřování učitelů v pravidlech bylo. A on rozhodně byl pobouřen tím, že mají všechny ty žeroucí kobylky, nějakém bláznem nazvané děti, potřebu ukazovat se na veřejnosti, jací jsou to velcí frajeři. Každý rozumný člověk věděl, že líbání na chodbách, je jen slušný a civilizovaný způsob, jak ukázat kdo ho má většího. Možná by pomohlo, kdyby všichni stáhlikalhoty a porovnali si je rovnou, předešlo by se pak mnoha postelovým zklamáním.Možná by to mohl Albusovi při nezávazné konverzaci navrhnout. Možná by ho to i rozesmálo adonutilo k pobouřenému pohledu.

Ředitel se v poslední době málo smál, ne že by měl nějaký důvod, to jen Severus doufal, že starého čaroděje nikdy smích nepřejde. Právě on byl jediný, který se smál jeho vtipům,

vlastně byl jediný, komu je říkal. Tedy až na Nevilla... Ten přibyl do jeho života docela nedávno, takže si ještě nestačil pořádně zvyknout na jeho příjemnou blízkost. Ano, Severus Snape si myslel, že Neville Longbotom je příjemný společník. Kdyby mu tohle někdo řekl před rokem, nejspíš by se mu vysmál do obličeje a zavolal by rychlou psychiatrickou pomoc od sv. Munga. Ovšem bylo tomu tak. Neville pro něj byl dobrý, protože on nic nechtěl. Nežádal zradu, věrnost, moc dokonce mu ani nemusel kupovat zatracené čokoládové žabky.Jediné co chtěl, byla prostá Severusova blízkost. Bez podmínek. Bez nároků. Bez požadavků. Podle Brumbála to prý byla z Nevillovy strany pravá láska, Severus to považoval za bláznovství mládí, kterého si ale hodlal užívat plnými doušky, dokud světlovlasý mladík dával.

Vstoupil do Velké síně a pohledem okamžitě zafixoval Levanduli Brownovou, která se právě stala adeptkou na smrt. Dobrá, to bohužel ne, zabíjet studenty bylo ve škole stále zakázáno, ale rozhodně si koledovala o školní trest odnesený z první hodiny Obrany proti černé magii a hned teď o štiplavou poznámku a temný pohled. Ta napůl šílená slepice – jen blázni totiž milovali jasnovidectví – si dovolila sednout si vedle jeho manžela a položit svou buclatou dívčí ruku na Nevillovo koleno. Asi by jí tu pazouru měl urazit, aby neměla v čem držet křišťálovou kouli, beztak věštby způsobovaly jen potíže. Rázným krokem překonal vzdálenost mezi hlavní vstupem Velké síně a nebelvírským stolem a neslyšně stanul nad Levanduli Brownovou.

"Slečno Brownová," oslovil ji, dívka kvůli tomu leknutím nadskočila, "můžete mi laskavě nějak racionálně vysvětlit, proč je vaše ruka na stehně mého manžela?" slova 'vaše' a 'mého' dostatečně zdůraznil, aby jí bylo hned jasné, že musí dát pracky pryč. Zřejmě nejen jí, protože pár nebelvírů kteří jeho poznámku zaslechli a dívali se na Nevilla, rychle sklopilo pohled.

"Žárlivý netopýr,"zamumlal Weasley asi v nějakém poblouznění, které způsobilo, že považoval Severuse za hluchého.

"Deset bodů, pane Weasley," pronesl jen prostě, aniž by odvrátil spalující pohled od Levandule, "Inu slečno, já čekám...," protáhl a obočí mu vyletělo vzhůru.

"Já jsem... nevěděla jsem... myslela jsem," koktala dívka, která měnila barvy rychleji, než by to zvládla, kdyby jí do jídla nalil projímadlo. Rudá, bledá, zelená a opět rudá, skoro jako semafor.

"Tak nemyslete a zmizte!" poslali ji pryč. Nejspíš z radostí uposlechla, protože se překotně prakticky převalila přes lavici a pádila na svoje místo rychlostí namydleného blesku, ani se neobrátila.

Věnoval jí poslední temný pohled a pak se obrátil na Nevilla, který vypadal mírně vyvedený z míry, navíc ještě v rozpacích, protože byl rudý jako rajče.

"Eh, Sever...," nedovolil mu dokončit.

"Filch mě zastavil na chodbě s tím, že mu profesorka Prýtová řekla, aby mi sdělil, že ti mám vzkázat, aby ses dostavil na její dnešní ranní výjimečnou hodinu," když to říkal, cítil hořkou pachuť na jazyku, protože mu bylo jasné, že Potter a spol jen stěží zadržují smích, "Kdybych sem neměl cestu, ani bych se neobtěžoval téhle frašky účastnit a ty, její miláček a velká hvězda, by si na první hodině chyběl. Sděl ji proto, ať přestane s tím dětinským uražením a řekni jí, že se zmizením jejích mandragorových výhonků nemám, opakuji nemám, nic společného a rozhodně z nich nedělám pálenku."

Weasley se neovládl a vyprskl smíchy, až ohodil Grangerovou čajem. Ani se nedivil, že ho vzápětí přetáhla ubrouskem po zádech, takže jí za to neodebral body. Udělal by to samé, zato Weasleymu...

"To máme za dalších pět, pane Weasley, a příště to bude školní trest," ani tentokrát se na něj nepodíval, "Teď jdi a nezapomeň mě citovat," poslal svého manžela pryč, ani si při tom neuvědomil, že by se k němu možná takhle chovat neměl.

"Echm, citovat?" zděsil se Neville, "Nemůžu tě přeci citovat, to by mě profesorka Prýtová už nikdy nepustila do skleníku." To bylo asi něco, co považoval za nejhorší trest ze všech, které mu mohli být uděleny.

"Ujišťuji, že to je velmi nepravděpodobné," zavrčel nevrle, nechtěl se tu s ním o tom vybavovat, už si jich všímalo až moc lidí, "Takže jdi."

Už se nehádal, zřejmě poznal, že Severus o tom opravdu tady a teď nechce sáhodlouze diskutovat, takže se zvedl a vydal se rychle pryč. Vlastně se rozeběhl.

"Počkej... sem!" zastavil ho hned v zápětí, pohybem ruky mu naznačil, aby si před něj stoupl. Neville se poslušně, i kdy neochotně, došoural zpátky na určené místo.

"Neběhej po chodbách jako splašený a pořádně se oblékni," napomenul ho, mrzutý z toho, že má jeho manžel rozhalenou košili, povolenou kravatu a nedopnutý svetr.

Okamžitě, prakticky bezděky, to začal napravovat, jedno, že na ně studenti upírají kradmé pohledy. Nesnesl, aby žáci jeho koleje pobíhali jako hastroši, tím spíš mu to vadilo u vlastního manžela.

"Když nepoběžím, tak to nestihnu, protože jsem na tu hodinu zapomněl," zabrblal Neville, který se snažil neošívat pod jeho dotekem. Severus se krátce zamyslel, jestli je to z nervozity, studu nebo ho i pouhé zatahování kravaty vzrušilo. Mohlo to být všechno dohromady i každé zvlášť, ovšem on sám už si ani na jednu z výše zmíněných stavů nepamatoval. Nervózní nebyl nikdy, stud ho přešel v deseti letech a sexuální nevybouřenost ve dvaceti. Považoval se díky tomu za velmi šťastného člověka.

"Když chceš někam dorazit včas, nesmíš trávit hodinu u snídaně," poučoval ho, když mu rovnal sako na ramenou.

"Je jako moje máma," ozvalo se další šeptání od Weasleyho, který dnes ráno asi opravdu neuměl držet jazyk za zuby. Možná byl v nějaké masochistické náladě nebo tak něco, kdoví co se pod zrzavou hřívou vlasů všechno rodilo za bláznivé nápady.

"Školní trest, na celý týden, se mnou... Vy si opravdu nevážíte svého volného času a zřejmě ani famfrpálových tréninků," naznačil, že jestli ještě jednou třeba jen cekne, tak bude mít čirou náhodou všechny večery tréninků obsazené školními tresty, "Hotovo, tak jdi a neběhej," zdůraznil Nevillovi, který se s povzdechem obrátil a pomalu se vydal ke dveřím. Dokázal dojít jen k nim, jakmile byl skoro mimo dohled za rohem, tak se bleskově rozeběhl. Bylo to, jako kdyby hrách na stěnu házel a navíc tu bylo riziko, že sebou mladík někde sekne na schodech, jak ho tak znal.

"A teď k vám, pane Pottere," oslovil nebelvírskou hvězdu a zároveň se k němu obrátil.

"Co? Počkat, vždyť já nic neřekl ani jsem se nezasmál!" ohradil se mladík.

Neposlouchal ho, momentálně mu utkvěl pohled na dvojčatech Patilových, které se usadily z obou stran vedle Pottera a to až do neslušné blízkosti. Zajímavé bylo, že ten kluk seděl na krajíčku lavice a vyzařovala z něho zdvořilé odmítnutí. V první řadě nikdy nevěřil, že může být Potter zdvořilý a v druhé ho překvapilo, že se vůbec stará. Usoudil že vlivu Remuse Lupina se asi nedá jen tak dostat a že by bylo pro vlkodlaka vážně nepříjemné, kdyby se kolem jeho druha motali zástupy naparáděných slepic.

"Slečno Patilová a slečno Patilová," oslovil je se Snapeovskou vlídností, "vy tu ani jedna obvykle nesedáváte, že?" dotázal se mile. To bohatě stačilo k tomu, aby obě dívky, bez pozdravu, zdrhly na svá místa.

"Díky," zamumlal Potter, který se překvapivě uvolnil a dokonce usmál, když obě vnadné utiskovatelky zmizely. Že by předtím byl tak potichu právě kvůli jejich obtížné přítomnosti?

"Pro vás jsem to neudělal," zchladil ho rázně a složil si ruce na prsou, "Ředitel si přeje, abyste dnes večer, v šest hodin, přišel do jeho kanceláře. Nemáte si zapomenout hůlku, protože ji budete potřebovat. Heslo je čokoládový popcorn."

"Aha, dobře, pane," přikývl poklidně, "Díky za vyřízení," vypadalo to, že chce ještě něco říct, Severus měl dojem, že po něm chce ve své drzosti poslat zprávu Brumbálovi, ale naštěstí – pro toho kluka, Severus měl zkaženy celé dvě minuty dnem ve kterých by mu dával trest – se takového komentáře a žádosti zdržel.

Vzkazy vyřídil, naprosto se ztrapnil, takže bylo načase jít si sednout ke snídani. Ani ta se nepovedla, nechutnala mu a navíc ho rušili rozjaření studenti, kteří jako každé ráno pobíhali po Velké síni s jídlem v ruce, prskali drobky na všechny strany, protože mluvili s plnou pusou a hlasitě se smáli. Jakoby ani jeden z nich necítil, že se věci kolem mění. Že svět už zítra nemusí být takový, jaký si ho pamatují z prázdnin. Cítil na sobě pohled, který jediný nebyl bujaře rozradostněný. Zvedl hlavu a střetl se s šedavou září očí Draca Malfoye, který seděl na svém místě, jen se sklenicí nějakého pití a usilovně si Severuse měřil. Ne, tenhle mladík nevěřil, že tady v Bradavicích je všechno v pořádku, protože je přeci ochrání velký a mocný Brumbál. Ten věděl své. A dokonale tím vzal Severusovi chuť k jídlu.

Zvedl se a s myšlenkami na to, že uvařit pálenku z mladých mandragor by vlastně nebyl špatný nápad, odešel do svého nového kabinetu.

°°0°°

Ještě si překontroloval, jestli opravdu hůlku má, už ji taky párkrát zapomněl třeba před vyučováním v pokoji, pak řekl heslo a vyjel k ředitelně. Zaklepal a vyčkal, dokud se zpoza

dveří neozval Brumbálův hlas zvoucí ho dovnitř.

Ředitel nebyl za stolem, jako obvykle, ale seděl stranou v jednom ze dvou na první pohled nesmírně pohodlných křesel, do který by si každý rád sedl a možná by v nich i mohl strávit noc bez toho, aby si zlámal vaz.

"Dobrý večer, pane," přivítal se s ním a usmál se. Nikdy by to neřekl nahlas, ale vážně ho těšilo, že se o něj Brumbál teď tak silně zajímá. Dobře, dřív to dělal také, ale nenabízel mu soukromé lekce, nepřišel pro něj k Dursleyovým, nevyhrožoval jim a všeobecně se víc držel stranou. Tenhle rok to začínalo daleko lépe.

"Dobrý, dobrý, Harry," zazářil jak malé slunce a pokynul mu rukou ke křeslu naproti, "Posaď se."

Poslechl ho, stejně si to pohodlné křeslo chtěl vyzkoušet, takže se posadil. Sedačka se pod ním zavlnila, jakoby se přizpůsobila jeho tělu, pak se zase uklidnila. K tomu měl dojem, že křeslo spokojeně zamručelo, jakoby se mu líbilo, že v něm někdo sedí. Prohlédl si mistrnou dřevořezbu několika druhů zvířat na opěrkách rukou, přejel po ní prsty a musel se tomu usmívat. U Dursleyových byly všechny věci i nábytek nové, moderní, takové strohé nebo zbytečně přeplácané, starožitný nábytek jako byl v Bradavicích se mu líbil víc.

Vzhledl od opěrky a pohled mu padl na ředitelovy ruce. Svíral veliký kelímek, podle všeho z

nějakého mudlovského kina, který dle vůně obsahoval popcor politý čokoládou – od toho asi to heslo – ale to nebylo až tak zajímavé. Zaujala ho pravá ruka, kterou objímal kbelík, byla totiž celá zčernalá a svraštělá.

"Co máte s rukou,pane?" zeptal se s obavou.

"Ah, myslíš tohle?" pozvedl svou pravačku, zatím co levačkou si vylovil hrst popcornu a strčil ji do pusy, "Jen drobná pracovní nehoda, ke které se ale váže docela zajímavý příběh. Možná bych ti ho jednou mohl vyprávět," složil ruku zase na papírový kelímek a druhou si vytáhl kousek napukané kukuřice z vousů, "Skvělá pochoutka, merlin žel, padá úplně všude a z vousů ji budu vyčesávat ještě týden... Vadí ti moje zranění? Jestli ano, pak si zase natáhnu rukavice, ale doufal jsem, že před tebou nemusím nic zakrývat."

Zakroutil hlavou, ale oči od ruky odtrhnout nemohl. Nevěděl proč, ale byl si jistý, že to není jen nějaké malinké zranění, které se rychle zahojí. Kdyby bylo, tak by ho Brumbál neměl tak dlouho. Ne, tohle bylo vážné, ale snad ne smrtelné, na to byl starý čaroděj moc veselý.

"Nevadí mi, jen si dělám starosti, co vám je, pane řediteli," odpověděl pořád s obavou.

"Albus.”

Harry k němu překvapeně zvedl pohled.

"Během našich lekcí postačí, když mi budeš říkat 'Albusi'. Už dávno jsem ti to chtěl navrhnout, ale pak jsem si řekl, že počkám až dostuduješ, abych tě neuváděl do rozpaků. Nakonec jsem," zase ten pohled, jaký měl tenkrát u Dursleyových, "změnil názor. Můžeš odmítnout, pokud je ti to nepříjemné."

Otevřel pusu a zase ji zavřel. Jak by mohl Brumbálovi mohl cokoliv odmítnout, vždyť s ním se prostě musí souhlasit.

"Ne... tedy ano, tím chci říct, že vám budu říkat, Albusi, to jen že," nervózně se ošil, "Je to trochu divné, víte? Zase si připadám, že mám nějaké zvláštní práva, o která jsem si neřekl a nechci je. To je všechno. Já jen nechci být Chlapec, který přežil."

"No vidíš to, proto jsme ti taky navrhl, že si budeme říkat jménem," zase ten zářivý úsměv,

"Já totiž pro změnu nechci být Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, držitel Merlinova řádu první třídy a všech těch ostatních zlatých destiček s tituly, na které se mi práší ve vitríně."

Narovnal si brýle. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že bradavický ředitel musí být ve své vyjímečnosti stejně osamělý, jako on sám. Když si to tak uvědomil, tak se k nim lidé chovali

podobně. Pravda, ředitel měl podstatně víc úcty širokého okolí, ale stejně jako u Harryho, i on když vstoupil do místnosti se na něj všichni podívali, taky neměl přátele, taky neměl rodinu. Opravdu se mohl v postavení nejmocnějšího čaroděje poslední doby cítit zle a odtržený od zbytku světa.

"Tak dobře, prostě Albus," souhlasil s povzbudivým úsměvem, který mu byl oplacen stejně.

"Výborně,"pokýval hlavou, "Takže by mě jako kamaráda zajímalo, copak ty a dvojčata Patilova?" zeptal se vesele, s leskem v očích, který ale vůbec veselý nebyl.

Na to se dalo jen překvapeně zamrkat. Už vůbec to, že se Brumbál... Albus, zajímá o jeho soukromí, bylo zvláštní. Že se zajímá konkrétně o tyhle dvě, to bylo ještě divnější. A celkově to všechno bylo surealistické.

"Co s nimi?" upřímně nechápal, až po chvilce mu to došlo, "Myslíte to, jak se na mě lepily dneska ráno u snídaně a musel je odehnat Sna... profesor Snape?" dostalo se mu mírného přikývnutí na souhlas, takže si povzdechl, "A já myslel, že dvojití agenti se vyznačují spíš mlčenlivostí, ne roznášením pomluv... Ony jsou, prostě jsou to holky, víte? Ani trochu je nechápu. Myslel jsem že, když jsem se na Parvati tak vykašlal o Vánočním plese, tak mi vylije na hlavu kbelík slizu nebo mi začaruje vlasy v hady, ale ona nic. Pak jsem si zase myslel, že když budou všechny vědět, že jsem zadaný, dají mi konečně pokoj, ale to ono ne..." pokroutil nechápavě hlavou, "Spíš je zajímám ještě víc, dokonce zacházejí tak daleko, že se mě ptají... no prostě na osobní věci," cítil, že trochu zrudl ve tváři, už méně, něž se mu to stávalo dřív, ale i tak, "A to bych řekl, že když jsou to holky, tak budou chtít svatbu, věrnost, nehynoucí lásku, zatím co kluci si chtějí jen užívat," odmlčel se a podíval na ředitele, který ho sledoval bystrýma očima a usmíval se, "Proč mě nezastavíte, když tak plácám?" zeptal se se špetkou zoufalství v hlase.

"Protože mě zajímalo, co si myslíš," objasnil prostě a dal si další hrst popcornu, "Nechceš?" natáhl k němu kelímek.

Váhavě si vzal pár kousků, neměl kukuřici moc rád, ale nechtěl urazit tím, že si nevezme. Pomalu žvýkal, uvažujíc že se svět zbláznil, když tu mluví s Brumbálem o holkách. I když vlastně, tohle určitě nebylo jen o dvojčatech Patilových, tady šlo spíše o Remuse, stejně jako v případě Snapea dnes ráno.

"Možná jsem mladý, ale vím, co je to věrnost," promluvil do ticha, které nastalo, "Nepodvedu Remuse se Siriusem, takový já nejsem. Ani neudělám nic, co by dráždilo vlkodlačí žárlivost, už jen proto, že by to ublížilo celé řadě lidí. Jasné?" uvědomil si že to řekl příkře, ale už se to nedalo vzít zpět, jen doufal, že to ředitele nenaštvalo. To by rozhodně nechtěl, nebylo by to vůbec bezpečné. Nezdálo se ale, že by se to starého kouzelníka třeba jen lehce dotklo, naopak se zatvářil velmi spokojeně.

"Jasné," přikývl rázně, "Přesně tohle jsem chtěl slyšet, takže debatu na toto téma můžeme považovat za zavřenou a přejít k zábavnějším, zároveň také důležitějším, věcem," odložil kelímek na zem, "V našich hodinách, Harry, budeme společně mít tři důležité úkoly. První je, abys pochopil kdo je Tom Raddle a jak se stal lordem Voldemortem."

"Rozumím," přikývl a skutečně chápal, "Musím poznat svého nepřítele."

"Správně," usmál se ředitel, "Druhým je, aby ses naučil nitrozpyt, tak dobře, jak jen

to bude možné a já věřím, že ti to půjde."

"Nitrozpyt? Vy chcete, abych se naučil lézt ostatním do hlavy?" nechtěl věřit tomu, co

slyší, "Při vší úctě, pan... Albusi, já se to učit nechci. Nepřijde mi správné číst někomu myšlenky nebo ho mučit představami, které nejsou skutečné. Vlastně... je to dost strašné, mít někoho v hlavě, ale ještě horší je pro mne představa, že budu ten, co někomu vstupuje do mozku. Nechci skončit jako Voldemort."

Z pomyšlení, že na někoho vytáhne hůlku, řekne jediné slůvko a pak se mu bude přehrabovat v jeho vzpomínkách, citech, myšlenkách a bolestech, se mu dělalo nevolno. Pamatoval si z loňska jak se k němu choval Snape, jak ho při cvičení doslova mučil, když zas a znovu napadal jeho mysl. Voldemortův útok na ministerstvu byl pak ještě o mnoho horší. Nechtěl, prostě nemohl, někomu způsobit takové utrpení, jaké zažil on sám.

"Mentální útok, jaký si zažil od Voldemorta, není jediným způsobem nitrozpytu," promluvil

ředitel velmi konejšivě, "To že budeš umět vstoupit do myslí jiných a dokážeš se v nich orientovat neznamená, že jim tím musíš ublížit. Nemusejí si to ani uvědomovat. Stejně tak to neznamená, že když se staneš nitrozpytcem, budeš zlý člověk. Připadám ti snad já, jako zlý?" zeptal se, hlavu nakloněnou na stranu, neškodný výraz starého pána, co potřebuje převést přes ulici, "Přesto jsem nitrozpytcem a navíc, se ti tu s jistými rozpaky a hanbou přiznám, že jsem v minulosti několikrát..."

"Četl moje myšlenky," dokončil za něj Harry, "Věděl jsem, že to děláte ještě dřív, než jsem vůbec tušil, co je to nitrozpyt."

"Vskutku?" usmál se, "Jak vidím, máš nadání, o kterém ani nevíš. Avšak čemu se divím, když jsi jeden ze tři lidí, co znám, kteří dokázali přemoci Imperius od samotného

Voldemorta. Tvá mysl a tvé přesvědčení jsou silné, proto není divu, že si všimneš, když se ti do ní někdo vloupává."

"Loni jsem nic netušil," podotkl, jasně přitom měl ještě v paměti incident na Odboru záhad.

"V tomto konkrétním případě je myslím situace poněkud složitější, než pouhý nitrozpyt," pronesl Brumbál vážně, ale tak, že ptát se ho by nemělo smysl, "Harry, nitrozpyt je nejlepší způsob, jak odhalit pravdu a ve skutečnosti je nejméně nepříjemný. Veritaserum se dá oklamat pouhým pocitem viny, jako v případě Siriuse. I jeho vyslýchali pod jeho vlivem a když se ho zeptali, jestli zradil tvé rodiče, pak jeho odpověď byla ano, protože on cítil vinu za to, že přesvědčil tvého otce, aby Strážcem tajemství učinil Pettigrewa."

Harry se zamračil, začínal být trochu nalomený ve svém přesvědčení.

"A kouzla pravdomluvnosti při delším či opakovaném použití poškozují mozek, takže se může snadno stát, že člověk jimi ovlivněný zemře. Nehledě na to že jsou také velmi nespolehlivá, protože nenutí člověka odpovídat na otázky, jen ho donutí odpovědět pravdivě. Navíc, ten kdo ovládá nitrobranu je, chopen odolat jak vlivu veritasera tak i pravdomluvných kouzel."

"Takže Snape se zase kasal, když tvrdil že tři kapky jeho veritasera by donutily mluvit i Voldemorta," zahučel částečně pro sebe, ale ředitel to samozřejmě slyšel a hlasitě se rozesmál.

"Ach ano!" potřásl hlavou, veselost sama, "Severus má tendenci zveličovat účinky svých lektvarů, ale je pravda, že jeho veritaserum je nejlepší, které jsem měl za celý svůj život možnost vidět a vyzkoušet... na sobě samém samozřejmě. Donutilo by mluvit drtivou většinu lidí, přesto považuji nitrozpyt za účinnejšía vhodnější," natáhl se a položil svou nezraněnou ruku na Harryho předloktí, "Nemohu tě nutit se ho učit, ale byl bych rád, kdybys to alespoň zvážil."

Povzdechl si. Zase měl dojem, že nemůže Brumbálovi říct ne, tak se to snažil promyslet. Pořád nechápal, nač by měl teď nebo do budoucna zjišťovat, jestli někdo říká pravdu či z někoho mámit informace. Pochopit by to tedy možná mohl, pokud se strhne válka, pak by to byla dobrá schopnost, ale nechtěl to dělat. Prostě ne.

Předcházející - Následující