Neznalost nepřítele - 5. kapitola
Nepamatoval si kdy se cítil tak neskutečně šťastně. Kdyby zvíře v něm nebylo vlkem, ale kočkou, tak by právě vrněl blahem. Měl je tu oba, své druhy, své milované, spící po jeho boku. Spokojené, šťastné a od prstů u nohou po konečky vlasů jen jeho.
Po celé prázdniny byl z jejich první společné noci jako na trní. Věděl samozřejmě, že Harry se Siriusem spolu už byli, přesto měl obavu, že jejich vztah není tak milenecký, aby spolu mohli spát pravidelně. Četl jejich dopisy– samozřejmě s povolením – viděl, jak se k sobě chovali, když ležel po proměně v Bradavicích na ošetřovně, jak se mladík na Siriuse díval... to všechno bylo pořád spíš kmotr versus kmotřenec, než dva milenci. Sirius se sice usilovně snažil dávat Harrymu najevo, že o něj stojí jako o muže, jenže i v tom byla jistá nemotornost. Nakonec ale, jak se dnes zdálo, to všechno překonali, i když okamžik Harryho váhání byl skoro děsivý. Naznačil tehdy, že se jich bojí, ale naštěstí se to pak vysvětlilo. Byla v tom jen mladíkova mudlovská výchova, kdy se obával, že bude, jak sám řekl, pokaždé 'holka'. Z nějakého důvodu, Remus usoudil že asi kvůli svému věku a relativně menší zkušenostem, předpokládal, že bude vždy submisivní. Možná to taky zapříčinil fakt, že on sám nebyl nikdy schopen Harrymu poskytnout zcela dominantní roli. Napadlo ho, že mu bude muset vysvětlit, z jakého důvodu to tak je, že prostě jako vlkodlak muž neumí být podřízen dokonce ani svým druhům. Každopádně bylo dobré vidět, jak skvěle to Sirius vyřešil, i když asi neúmyslně. Přišlo mu naprosto ideální, jak to teď je. Sirius měl možnost užít si dominanci s Harrym a naopak Harry měl možnost užít si ji se Siriusem, díky tomu mohli být oba v sexu naprosto spokojen a spokojenost byl základ toho, co vlkodlak pro své partnery chtěl.
Oba muži, ano, i Harryho považoval za muže, spali, jemu se ale spát nechtělo. Na to, že ho vlkodlactví podle všech muselo zmáhat, byl vždy plný energie, která většinou díky bolavým kloubům nemohla ven. Proto pro něj byla nespavost něco naprosto přirozeného.
Opatrně vyprostil ruce zpod dvou těl, které mu na nich ležely, a potichounku vstal. Sirius se sice pohnul, s mručením zachmátral rukou, ovšem když narazil na Harryho, ke kterému se hned přitáhl, tak se uklidnil. Nerad spal sám, to už o něm Remus věděl, tak ho potěšilo, že tu má mladíka hezky po ruce.
Natáhl na sebe nějaké to oblečení a sešel dolů do kuchyně, plánujíc, že si uvaří ttrochu heřmánkového čaje – o kterém stejně věděl, že nebude pořádně účinkovat – a pak si pustí rádio. To druhé čistě jen tak proto, aby se rozčílil.
O dvacet minut později seděl u stolu, hrnek před sebou a skutečně poslouchal rádio, kde zrovna běželo opakování nejnovějších zpráv z ministerstva, které všichni znali už od včerejška.
"... Z důvodu řešení dramatického nárustu útoků vlkodlaků a jiných šelem se Ministerstvo rozhodlo učinit protiopatření. Každý registrovaný vlkodlak se má do konce listopadu dostavit na Ministerstvo, aby zde byl označen. Vedoucí Oddělení pro registraci a kontrolu nebezpečných druhů Tiberius Vlčnatý rezolutně odmítá, že by tento krok jakkoliv omezoval práva vlkodlaků, jak naznačují některé extrémistické organizace, a prohlašuje že spořádaní vlkodlačí spoluobčané nemají žádný důvod toto označení odmítat. Jedna ze zakladatelek a nynější předsedkyně Iniciativy pro rovnost druhů Adelaida Lupinová krok ministerstva přirovnává k cejchování, ne nepodobné tomu u skotu, a veřejně vyzývá ministerstvo aby tuto vyhlášku zrušilo. Vlčnatý v odpovědi poukazuje na skutečnost, že její syn, Remus Lupin, je také vlkodlak a proto jsou její názory předpojaté. Navíc dodává, že byl Remus Lupin na škole, jak Vlčnatý sám dosvědčuje, často vídán ve společnosti Siriuse Blacka, hledaného vraha a přisluhovače Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Tyto skutečnosti vrhají neblahé světlo jak na Adelaidu Lupinovou, tak na celou Iniciativu pro rovnost druhů. S dalšími zprávami...," tehdy rádio znechuceně vypnul.
"Zkurvysyn," ozvalo se za ním zavrčení, které původně přisuzoval Siriusovi, protože ten častou používal vůči novinářům hodně hrubé výrazy, jaké proto bylo jeho překvapení, když se otočil a ve dveřích viděl Harryho.
"Taková slova bys neměl používat," napomenul ho lehce a vysloužil si úšklebek, "Dělá jen svou práci, pravděpodobně to není jeho vlastní nápad. Proč nespíš?"
"Noční můra," pokrčí rameny, jakoby to bylo něco nepodstatného a došoural se ke stolu, rukou si přitom popotahoval klouzající kalhoty, "Nejsou o Voldemortovi nebo od něj, prostě se mi zdá o všech těch věcech, co jsem viděl," vysvětlil jakoby Remusovi četl myšlenky, "Zapoměl jsem si včera udělat další dávku Bezesného spánku. Hmm, víš, kde by tu na něj byly ingredience? Někde ve sklepě?" ptal se, zřejmě rozhodnutý si lektvar sám uvařit. Když mu na konci roku řekl že si připravil několik lahviček na prázdniny a že mu lektvar vážně jde, tak se tomu ani trochu nepodivoval. Bylo mu jasné, že jde jen o to, aby měl mladík na práci klid a nemusel bojovat se Snapem.
"Jelikož neobsahuje jedovaté nebo toxické přísady tak je najdeš tady v kuchyni," mávl rukou ke skříňkám, "Potřebuješ pomoct?" zeptal se a nemyslel ani v nejmenší jen vaření lektvaru, spíš chtěl slyšet, co se Harrymu zdálo. Mladík zakroutil hlavou, vstal a přešel k lince, kde se pustil do přípravy lektvaru.
Místo klasického kotlíku použil cínový hrnec, který tu příhodně ležel, ostatně v kuchyni nic výyjmečného, a pak začal hledat ve skříňkách přísady a připravovat si je hezky na stůl, aby je měl po ruce. Postupoval správně, jak by člověk při přípravě lektvaru měl.
"Už jsem o tom cejchování četl o prázdninách ve Věštci i o tvojí mámě, že se zase pustila do ministerstva," krátce se na Remuse ohlédl s úsměvem na rtech, "Doufám, že se na ministerstvo nechystáš? Nikdo nemá právo tě značkovat, jsi člověk a ne kráva."
Povzdechl si nad Harryho rezolutním odmítnutím hraničícím s rozkazem, který měl samozřejmě potřebu uposlechnout. Jeho mladý druh asi přesně nechápal, v jaké se nachází situaci, jakožto vlkodlak čaroděj.
"Pro mě nebude tak snadné se nedostavit," podotkl, "Jak jsi slyšel, moje matka proti tomu ostře vystoupila, takže mě na upnula pozornost Vlčnatého i veřejnosti. Já jí to nevyčítám, jsem rád, že zase stojí za svými názory, ale způsobilo mi to potíže. A pak, jsem čaroděj, proti mě mají skutečnou páku jak mě zkrotit. Obyčejní vlkodlaci prostě utečou do lesů a když, nebo lépe řečeno až, je bystrozoři chytí, tak prostě přijmou cejch, to je všechno. Já jsem zároveň také čaroděj a trestem za neuposlechnutí vyhlášek ministerstva je zabavení hůlky na dobu neurčitou. Pokud samozřejmě není stanoveno rovnou vězení, což, překvapivě, v tomhle případě není."
"Tak by ti ji zabavili, no a co?" zamračil se Harry a přihodil do lektvaru nakrouhaný kořínek spavky černé, "Koupil by sis jinou, to přeci není takový problém. Já vím, že přijít o hůlku musí být zlé, ale když je nutnost, tak přeci..."
"Nasadili by na mě hlídáček, takže kdyby použil jinou hůlku, někde na ministerstvu by se rozsvítilo červené světýlko, že čaruji nelegálně a pak by mou hůlku rovnou zlomili a mě zavřeli," přerušil ho s vysvětlením, "Podobně jako u tebe v loňském roce. Já si nemůžu dovolit jakýmkoliv způsobem přijít o hůlku," nedokončil, že je to hlavně kvůli skutečnosti, že udělal z Bellatrix tatarák a trochu tím naštval Voldemorta a samozřejmě i proto, že je vlkodlačí čaroděj.
"Tak budeš čarovat něčím jiným," argumentoval Harry s klidem, jakoby to bylo něco naprosto přirozeného. Už měl základ lektvaru, šlo mu to samo, hezky od ruky a ani se na to moc nesoustředil. Vypadal nad plotnou skoro jako jeho matka, když se v Křiklanových hodinách nakláněla nad kotlíkem.
"Není tak jednoduché čarovat něčím jiným," namítl Remus, "Jedna věc je použít naběračku při vaření lektvaru místo hůlky a druhé je pokoušet se tou naběračkou vyčarovat Relacio nebo jinou obrannou či útočnou kletbu. Musel bych si nechat vyrobit něco speciálního, jako má Moody. To stojí peníze, trvá to nějaký čas a nemuselo by to zůstat bez povšimnutí."
Harry odstavil lektvar z plamene, přesně jak se v téhle fázi mělo, obrátil se na Remuse a zvláštně se na něj zahleděl. Na jazyku ho hned zapálila otázka, proč tak kouká, protože mladíkův pohled byl překvapeně zamyšlený. Musel něco nechápat, něco týkajícího se magie, jak tomu bylo tomu bylo docela často. Všiml si, že Harry nevěděl některé elementární věci, které se učily děti v předškolním věku a logicky proto nebyly ani k přečtení v knihách Bradavické knihovny.
"Aha...," pronesl pomalu, "Takže není normální když...," nedořekl, obrátil se a chvíli hrabal v zásuvce s příbory. Remus zvědavě naklonil hlavu na stranu. Zajímalo ho, co tam dělá nebo spíš co tam hledá. Za chvíli se to dozvěděl, Harry totiž vytáhl z příborníku dlouhou vařečku ze železa, která se krásně leskla díky Mollyině skoro láskplné péči.
"Colorius!" vyřkl a ukázal na hrnek ve vlkodlakových rukách. Hrnek se zachvěl a pak, trochu neochotně, změnil svou barvu z bilé na červenou. Výsledek nebyl dokonalý, červená vypadala dost vyblitě a na několika místech chyběla úplně, ale na to, že měl v ruce místo hůlky vařečku, to byl víc než úspěch. Bylo to úžasné.
"Jak jsi to udělal?" prohlížel si svůj nově vyzdobený hrnek.
"Takže ne, není," odpověděl si sám na částečně položenou otázkou a zamračil se, "Když si mi loni říkal, že se dá místo hůlky použít i něco jiného, tak jsem to zkusil. Jen tak pro zábavu a zjistil že mi to docela jde. Na to mi Hermiona řekla, že když budu čarovat jinými předměty, než je má hůlka, tak na to Ministerstvo nepřijde, takže bych mohl čarovat i o prázdninách. To se mi vážně líbilo, mohlo by se mi to hodit a tak jsem... inu," nervozně se ošil, "myslím, že jsem si vyrobil něco jako hůlku."
"Vyrobil sis hůlku?" zopakoval nejistě, jestli slyšel správně. Malé kouzelnické děti si docela často utrhly kus větve ze stromu a ten pak používaly celkem obstojně k usměrňování své magie. Většinou, když něco takového malé dítě udělalo, tak mu rodiče koupili dětskou hůlku neobsahující jádro, aby tak pomohli rozvinout jeho magické schopnosti. Ovšem to, že by si už skoro dospělý čaroděj, který už má skutečnou hůlku, udělal další nebo další koupil, aniž by o svou původní přišel, to se moc často nestávalo. Nemívali potřebu to udělat, protože byli se svou hůlkou spokojení.
"Ano," přikývl a jelikož už uplynul potřebný čas k odstátí lektvaru, tak ho zase položil na plamen, "Ulomil jsem si větev z vrby mlátičky," neptal se jak, nechtěl si představovat Mlátičku, jak se snaží Harryho rozmáznout v rudou kašičku, "a vzal si od testrála nějaké žíně, které jsem pak kolem toho omotal, ale nebylo to dost... nevím, použil jsem ještě stříbrný drátek. Nevybuchuje to, ale ani nefunguje tak, jako moje hůlka. Akorát se tím dobře čistily kachlíčky v koupelně," ušklíbl se vesele, "Tedy ne přímo že bych je tím škrábal, ale čistící kouzla fungovala skvěle. Už mě vážně nebavilo doma uklízet ručně."
Mladík přidal poslední přísadu, dvakrát zamíchal a znovu lektvar odstavil, to všechno zvládl zatímco s naprostým klidem vyprávěl, jak si udělal hůlku, protože to je přece něco, co dělá každý druhý. Věděl hned o několika lidech – a ne, kupodivu to nebyl jen Severus – kteří by takoví přístup považovali za pošetilý, hloupý nebo dokonce nebezpečný, ale Harry takový prostě byl. Přistupoval tak ke všem svým zvláštnostem. Umím hadí jazyky? Paráda a co je na tom zajímavého? Vyvolám hmotného patrona dřív, než složím NKU? No a co, určitě nejsem první. Mám spojení s Voldemortem? Hmm, to se ještě nikomu nestalo? Vyrobím si hůlku? Jasně, proč ne, vždyť je to brnkačka a já jen nechtěl vytírat podlahu mopem.
Jiní by z toho byli udivení, nadšení, naštvaní nebo prostě cokoliv extrémního, ale Remus nebyl emocionální člověk a navíc už dávno věděl, že jeho mladý druh je nesmírně výjimečný muž.
"Ani se nedivím, že ti to nefunguje, když sis zvolil substance, které jsou v naprostém protikladu k hůlce, co máš a která si tě vybrala podle tvé povahy," podotkl klidně, "Vrba je ohebná, tvárná, ti co mají vrbovou hůlku jsou klidní a umějí se přizpůsobit okolí, to ty... promiň že to tak řeknu... to rozhodně nejsi, proto je tvá hůlka z cesmínu, který je naopak silný a pevný. Testrálové jsou zvířata, která, ať chtějí nebo ne, mají hodně společného se smrtí, ztrátou, bolestí, proto jejich žíně mají v hůlkách čarodějové, jež spíš inkliminují k temnější stránce magie nebo ji v sobě přímo mají. Fénix je na druhou stranu stvoření představující naději, volnost, znovuzrození, nesmrtelnost v tom nejlepším slova smyslu, mají ho lidé, jako ty... vůdčí, otevření, s velkým osudem a potenciálem," Harry se znechuceně ušklíbl, "to, že pero fénixe je všeobecně velmi vzácné jádro hůlky, ti už jistě Ollivander řekl. A stříbro, to je pro tebe naprosto nevhodné, domnívám se, že bys dokonce neměl nosit stříbrné šperky."
"To bych ani neudělal, vím že by ti to ublížilo," řekl vážně, opravdu si myslel že proto mu Remus zakazuje vlastnit stříbrné věci. To ale nebyla pravda.
"Není to kvůli mně," zamítl tuhle mladíkovu domněnku, "Stříbro je jako měsíc, září ale nehřeje. Tvůj kov je jednoznačně zlato, lesklé, vždy upoutá pozornost, člověk z něho má pocit tepla a vypadá jako plameny ohně. Ne, stříbro je pro klidné, ovládající se jedince, ne pro někoho divokého a nespoutaného jako jsi ty."
Ve své podstatě byla jeho slova velká chvála, mnoho lichotek, ovšem Harry nevypadal vůbec potěšeně. Narovnal si brýle a zamračil se, jak se nad něčím zase zamyslel. Vlkodlaka bezděky na jazyku zalechtala poznámka, kterou často častoval Siriuse, když přemýšlel, a to že by s tím uvažováním měl mladík na chvilku přestat, jinak se mu zavaří mozek.
"Dobře, takže pro příště to bude dub, Klofanovo pero a zlatý drátek," navrhl kupodivu kombinaci která byla jeho vlastní hůlce opravdu bližší, asi rychle pochopil, co mu tu Remus vysvětloval a dobře odhadl, že hypogrifové a fénixové jsou si v některých věcech podobní, "A komu by mohlo padnout... to něco, co jsem vyrobil? Myslím z našich známých, protože je mi líto to jen tak zahodit do křoví, tak že bych to dal někomu vhodnějšímu."
Bylo to tu zase. Přístup pro většinu lidí nepochopitelný, že by si někdo vytvořil magický předmět a pak ho jen tak vyhodil, založil nebo někomu daroval. To nikdo nedělal, byla to blbost, ale Harrymu se to asi zdálo naprosto přirozené.
"Mě například," připustil, rozpolcený mezi tím, že mu to bylo trapné jen tak říct a požádat o mladíkem vyrobenou hůlku a skutečností, že by něco takového opravdu rád vlastnil. Rychle se za svou touhu zastyděl, nebyla správná.
"Nemyslím tím, abys mi ji dával, je tvoje a měl by sis ji nechat, jen, že si se ptal...," neurčitě pohnul rukou, ve které držel hrnek, div že si čas nevychrstl na klín, "Má hůlka je z vrbového dřeva, žíní testrála a stříbrným pruhem u rukojeti," vyjasnil, jak to myslel, proč ho Harryho výrobek tak lákal. Opravdu byl nesmírně podobný jeho vlastní hůlce.
"Tak to ti ji určitě dám," rozhodl rázně, takže proti tomu nemohl vlkodlak protestovat, nedalo se, "Jen jí budu muset vyhrabat ve svých věcech. Hmm... je na ní stříbro, ty ho máš na hůlce, to ti nevadí?" zeptal se zaujatě.
"Na mé hůlce je stříbro úmyslně. Brání tomu, aby se magie z vlčí podstaty dostávala do mých kouzel. Kdyby k tomu docházelo, tak by byla příliš divoká, nedokázal bych regulovat jejich intenzitu. Dost dobře bych jedním accio mohl přivolat celý stůl místo jednoho hrnku na něm. To je také důvod, proč o svou hůlku nemůžu přijít, je dost výjimečná a přizpůsobená mé osobě."
"Chápu, ty sis ji nechal vyrobit na míru, protože jsi vlkodlak," mladík to pochopil jen částečně, takže Remus mírně zakroutil hlavou.
"Výroba hůlek je nadání jako to, že Snape mistrně vaří lektvary, McGonagalová zvládá skvěle přeměňování, Neville je neuvěřitelně dobrý bylinkář a tak dále. Samotný postup výroby se může naučit každý, ale jen ti, kteří cítí magii tím správným způsobem, jsou schopni vyrobit tak dokonalou hůlku jako jsou ty, co jsou ke koupi u Ollivandera. Například moje hůlka... Ollivander k ní měl pro mě historku, když jsem si ji kupoval," pousmál se, jak si vzpomněl na ten šťastný den, "Prý se probudil jednoho ráno desátého března devatenácet šedesát a napadlo ho, že musí vyrobit vrbovou hůlku s testrálí žíní a přidat na ni malou zvlášnost, stříbrný proužek. Už tehdá musel vědět, že je pro vlkodlačího čaroděje, protože stříbro se přidává právě jen na hůlky vlkodlaků, a hned, jakmile jsme s rodiči vstoupili do obchodu, věděl, že je ta hůlka pro mne. Možná jsem si ji opravdu nechal nějaký způsobem vyrobit na míru, ale ne tak, že bych šel do obchodu a nadiktoval si, co chci."
Další zamyšlený výraz z mladíkovy strany, při kterém se na pěkné tváři prohlubovaly dvě dlouhé vrásky, krabatící čelo. Už zase měl touhu zeptat nebo nějak jinak zjistit, co se vlastně Harrymu honí hlavou, když se takhle zasekne.
"Víš...," pronesl pomalu, "často jsem slýchal, jak je strašné, když čaroděj přijde o svou hůlku, což mi ale nedávalo smysl. Neville čaroval hůlkou svého otce, Ron o tu svou přišel a klidně si koupil novou... a pak jsi tu ty, máš speciální hůlku nebo Sirius, jehož hůlka prostě vybuchla přetížením," na ten incident si Remus pamatoval a moc ho nepřekvapil vzhledem k tomu, že Sirius měl hůlku jen podobnou své původní, "ale myslím, že teď mi to dává smysl. Má hůlka nikoho nechtěla přes sedmdesát let, od chvíle co byla vyrobená, to proto, že prý patřila mě a já ještě nebyl na světě. Tvojí hůlku zase Ollivander vyrobil v den tvého narození a to tak, že je koncipovaná pro vlkodlaka a ty si jím tehdy ani nebyl. Ty hůlky patří nám, byly naše dřív, než jsme uměli chodit nebo vůbec existovali, přijít o ně, by bylo strašné, ale takové myslím nejsou všechny hůlky. Možná... já nevím, některé jsou... obyčejné... hmm, plácám hlouposti," potřásl hlavou.
"Nemyslím, že plácáš hlouposti," odmítl měkce a pohladil ho hřbetem ruky po tváři, "naopak říkáš naprosto pravdu, aniž bys k tomu potřeboval prostudovat tuny knih, jako jsem to udělal já, než mi to došlo. Grizelius Ollivander o hůlkách napsal knihu tlustou na dvatisíce stran, velkou část z toho obyčejný člověk nepochopí..."
"Ale ty si ji samozřejmě i tak přečetl," odpustil si Harry štiplavou poznámku, široký úsměv na tváři.
"Samozřejmě," přikývl vážně a také mu na rtech pohrával úsměv, "... jednou z věcí, kterou jsem z ní porozuměl je, že pokud má výrobce vnuknutí, jak tomu bylo v případě mé a jistě i tvé hůlky, pak ten, komu bude hůlka náležet, má v životě nějaké poslání. V našem případě se tohle tvrzení myslím osvědčuje v praxi, jinak bychom neseděli ve starém nezakreslitelném domě a nesnažili se porazit Voldemorta, naopak bychom dělali, že se vlastně nic neděje a dál žili své obyčejné životy," hořce se pousmál.
"Hezké," zabručel Harry polohlasně. Byla v tom nerudnost, stejně jako smutek, který Remuse nutil uvažovat o tom, jak by mohl mladému druhovi pomoct. Věděl, že jediným východiskem je konec války, Voldemortova smrt, to jediné by udělalo Harryho šťastným, jenže to bylo něco, co mladíkovi dát nemohl.
Položil mu ruku na tvář. Harry se k ní pootočil a vstikl si nos do Remusoy dlaně, načež si polohlasně povzdechl. Smutek se někam skryl, nezmizel, jen se maskoval spokojeností z vlkodlakovy blízkosti. Nebylo to přesto to, co chtěl svému druhovi dát, ale bylo to vše co měl. Upřeyi se na něj zelené oči a pak spatřil i lehký úsměv.
"Lektvar už vychladl," přerušil Harry ticho, pomalu se odtáhl a vstal. Remus ho sledoval, jak si nalévá lektvar do sklenky, očichává ho s obvyklou nelibostí ve tváři, a pak s odhodláním pije až do dna. Zachvěl se a rovnou si vypláchl pusu, když už tu měl vodovod tak blízko.
"Jdu spát, půjdeš se mnou?" formuloval to sice jako dotaz, ale do hlasu dal jasnou prosbu, které se nedalo říkat ne.
"Jistěže," souhlasím automaticky, už o tom ani nepřemýšlel, nebo si neuvědomoval potřebu říkat ano. Dopil svůj hrnek čaje, odložil ho do dřezu a rovnou objal zívajícího mladíka kolem ramen, aby ho mohl bezpečně dovést do ložnice. Lektvar sice přímo neuspával, jen zklidňoval, ale pokud člověk ospalý byl, pak ho uspat mohl. Harry ho objal kolem pasu, položil si hlavu na rameno a nechal se v poklidu odvést nahoru, kde ho Remus uložil do postele hezky vedle Siriuse a sám si také lehl. Věděl, že neusne, ale když oba jeho druzi, chtěli aby tu byl, tak tu bude.
°°0°°
Zakopl o botu, která zaručeně nebyla jeho, vzhledem k tomu, že by se mu do ní vešli obě nohy. Musela být Siriusova, protože Remus, ač poměrně vysoký, byl velmi štíhlé konstituce a měl malé nohy. Proč vlastně vůbec uvažuje o Remusových nohách nebo konec konců jakýchkoliv nohách, když by měl správně balit své věci na zítřejší odjezd. Jenže jak měl něco zabalit, vlastně vůbec najít svoje věci, když tu byl takový nepořádek, že to neviděl ani v Dudleyho pokoji.
Věděl ale, že stěžovat si na to Siriusovi by nemělo valný smysl. Zdá se, že vůbec nechápal některé základní věci jako, že oblečení má člověk dávat do skříně. Nejspíš to bylo proto, že po celý život se o něj starali skřítci a pak trávil roky ve vězení, kde opravdu nebylo třeba dbát na pořádek. To neměnilo nic na tom, že tu byl prostě bordel, až nebylo pořádně k hnutí.
Povzdechl si a pustil se do uklízení. Měl už v tom praxi, protože to rozhodně nebylo poprvé, co někomu cizímu uklízel pokoj. Dudley si nebyl schopen ani naházet špinavé prádlo do koše, tohle alespoň Sirius zvládal. Navíc, toho špinavého oblečení zase tolik nebylo, protože beztak trávil jeho kmotr celé dny v županu a pyžamu. Čisté oblečení se na zemi, posteli, křeslech a dveřích skříně kupilo proto, že když už se jednou za čas chtěl obléct, tak musel vytahat půlku skříně, aby našel kousky, které mu nejvíc sluší. Vážně, v tomhle byl jako ženská. Harry si vzal první čisté triko, co mu přišlo pod ruku, natáhl ho k jediným džínám, co vlastnil, a bylo hotovo. Remus na druhou stranu, ač se oblékal skvěle, měl několik kompletů oblečení, které prostě střídal a nanajvýš tak k nim přidal svetr. Všechno to bylo sladěno do nenápadných béžových tónů, takže stejně nebylo z čeho vybírat.
Zato Sirius měl celou škálu barev, vzorů, látek a střihů doplněných o knoflíky, cvočky, výšivky a kdo ví co ještě – Harry vážně netušil, jak se jmenuje to, když uděláte do látky díry v nějakém vzoru a pak je obšijete, každopádně to bylo divné, zejména když to člověku plandalo kolem rukou na rukávech.
Za půl hodiny úklidu nepořádku trochu ubylo, alespoň tolik, aby se v pokoji dalo hýbat bez toho, že člověk šlápne na kus oblečení nebo něco jiného, když narazil na krabici od bot. Kouzelnických samozřejmě, takže na jejím víku si poťapávaly luxusně vypadající boty a střídavě se objevoval název firmy, která je vyrobila.
Jelikož byla krabice lehká na to, aby v ní skutečně byly boty, tak ji otevřel a narazil na hromadu papíru. Nejdřív chtěl víko zase zaklapnout, ale jeho zvědavost byla silnější.
Přenesl si krabici na postel a posadil se s ní. Složil si nohy a začal vytahovat ven papíry. Většinou to bylo něco, co trochu připomínalo účtenku. Řada čísel, písmen a částky. Až po delší chvíli, kdy to zkoumal, mu došlo, že by to mohli být zápisy sázek. Jestli famfrpálu nebo něčeho jiného, to podle zkratek nebyl schopen rozeznat. Každopádně se o Siriusovi dozvěděl, že v mladí sázel, což se k jeho dobrodružné povaze dokonale hodilo.
Když vytahal větší část sázkových zápisů, tak narazil na fotografii. Byl jí trochu zmatený. Na fotce byl Sirius, hodně mladý, snad ještě před dokončením školy, a na nohou mu seděla holčička asi tak třínebo snad čtyři letá. Střídavě k němu zvedala hlavu, usmívala se do objektivu, nebo ho objímala kolem krku, zatím co Sirius to trpěl s trochu nejistým výrazem na tváři, ale rukou ji mile hladil po zádech. Bylo znát z jeho výrazu i gest, že sice neví přesně, co si počít s dítětem na klíně, ale má ho rád. Nejzajímavější snad na tom všem bylo, že holčiččiny vlasy měnily barvu. Když objímala Siriuse, měly jemně růžovou baru, když se obrátila na fotografa, tak získaly mírně fialový nádech.