Neznalost nepřítele - 3. kapitola
Návštěva u Brumbálova starého známého byla vlastně docela zábavná. Zejména ten začátek mu vehnal do krve příjemnou dávku adrenalinu, bez kterého už si nedokázal představit život. Pak to bylo taky vtipné, jak se ti dva staří pánové vzájemně popichovali a předhazovali si slovní hříčky. Trochu mu to připomnělo jeho s Ronem a zadoufal, že by tak mohli taky za sto let skončit. Nebylo by to vůbec špatné.
Teď už ale stál před dveřmi Siriusova domu a klepal na ně.
Brumbál ho sem přenesl a řekl, že má jít zaklepat. Vypadalo to, že pak zmizel, ale něco mu říkalo, že stojí ve stínu a ještě kontroluje, zda se dostal dovnitř.
Obrátil hlavu, aby se rozhlédl, ale to už se rozrazily dveře a vzápětí ho sevřely dvě silné paže. Nejdřív se lekl, než mu závan kolínské, horký polibek a skutečnost, že dotyčný na sobě neměl moc oblečení, prozradili, že ho dovnitř vtáhl Sirius. Byl hodně překvapený, proto spíš jen tak automaticky položil ruce na mužova ramena a oplácel polibek.
"Rád tě vidím, lásko," pozdravil ho, jen co se odtáhl, aby se oba mohli nadechnout. Stále ho ale pevně svíral kolem těla, jakoby se ho po zbytek večera nehodlal vzdát. Oči mu vesele jiskřily, vlastně víc než vesele, jiskřily taky nějakou tou dávkou alkoholu, která asi způsobila, že byl tak bujarý. Nebylo to poprvé, co viděl Siriuse pít, vlastně ho viděl se sklenkou nebo u sklenky docela pravidelně, ale dnes to asi bylo poprvé, co na něm byla opilost zřejmá.
Usmál se, spíš zdvořile, opilcům se totiž do tváře nešklebíme.
"Ahoj, Siriusi," pozdravil spíš rozpačitě, částečně kvůli mužově stavu, ale také proto, že se kolem začali množit usmívající se lidé.
"Už ho pust, Tichošlápku, vždyť ho umačkáš," napomenul ho lehce Remus, bez skutečné výhrůžky a hned využil příležitost, že se Harry zbavil jednoho objetí a nahradil ho druhým. Tentokrát svým, o něco méně pevným a krásně okořeněným potlačenou vášní. Jeho spíš decentní polibek vyzněl úplně stejně jako objetí. Nedržel mladíka déle, než bylo příjemné, tak jak to předtím udělal Sirius.
"Ahoj všem ve spolek," pozdravil i ostatní, váhavě, jelikož nevěděl jak budou teď reagovat. Jedna věc byla jim říct, že má vztah jak s Remusem tak i se Siriusem, vlastně jim vypověděl celý ten sáhodlouhý příběh, druhá zcela jiná byla, jak se k němu pak budou chovat. Zdálo se, že jim to nevadí, když spolu mluvili, tenhle okamžik byl ale rozhodující.
Obával se zbytečně. Ron mu hned nadšeně potřásal rukou a poklepával ho po rameni, jakoby to bylo naprosto normální, že se tu líbal přede všemi se dvěma staršími muži a ještě navíc dodal, že přece musel dát Harryho 'chlapcům' přednost. Ginny to vzala také dobře, u paní Weasleyové měl dojem, že není úplně nadšená, ale zdálo se mu, že to nemá co společného s tím, koho konkrétně si vybral nebo že jsou hned dva. Bylo v tom něco jiného, co přesně nechápal. Kdo měl kupodivu největší problém, jak se zdálo podle červených líček, byla Hermiona. Ne, že by ji vadili homosexuálové, jistě jí ani nevadilo, že jsou jeho milenci starší, jen se nějak nedokázala popárat s tím, že Sirius je Harryho kmotr a že jsou hned dva. Tvrdila, že to chápe z hlediska vlkodlačí lásky, ale stejně že je to, jak opatrně pravila, zvláštní.
Po tom co byl omačkán, olíbán a osahán – v případě Siriuse doslova – mu bylo milostivě dovoleno, jít si zkontrolovat věci a pak se musel honem rychle dostavit na jídlo, než mu to vystydne. Nic takového samozřejmě nehrozilo, to jen Molly chtěla mít všechny pohromadě u jednoho stolu. To se jí taky povedlo. Harryho si pán domu usadil po pravici a Remus si sedl naproti. Byl rád, že se vlkodlak nevnutil na místo vedle, protože tam chtěl mít Rona.
Během jídla se všichni bavili o neutrálních věcech, včetně úrody čaje v Bradavických sklenících. Zdálo se, že válka je při večeři zakázané téma. Kdo na tom měl svůj lví podíl bylo hned jasné, určitě to musela být paní Weasleyová, která byla vždycky nerada, že se její děti zajímají o válku s Voldemortem. Do těchto debat se Harry ani moc nezapojoval, vlastně celkem vůbec a spíš si hleděl svého jídla, uvažujíc o nabídce, vlastně spíš žádosti, profesora Brumbála ohledně jejich společných hodin.
"Harry?" oslovil ho potichu Sirius, zároveň co jeho dlaň spočinula na hřbetu Harryho ruky. Bylo tu uklidňující, zároveň něžné gesto, které bylo příjemné a překvapující. Kdoví proč si myslel, že něčeho takového není Sirius schopen. Asi to bylo tím, jak se doposud choval, když byli spolu. Prudce, vášnivě, divoce, žádné jemné něžnosti. Jak se zdálo, bude se toho o něm ještě muset hodně naučit, jako se u Remuse naučil, že přes jeho neškodný vzhled v něm opravdu dřímá bestie. Rozhodně nejen v tom špatném, vlkodlačím, slova smyslu.
"Co?" zeptal se a usmál, pro jistotu na oba dva.
"Nejíš, jen přehrabuješ brambory a jestli jíst nezačneš, tak na tebe Molly vlítne, až si toho všimne," pravil Remus s úsměvem, za kterým se pokoušel skrýt obavu, "Zase tě drželi o hladu?" tady zase pro změnu obavu vystřídal hněv.
Malinko si povzdechl, raději se ani nepodíval na Siriuse, který mu právě trochu zmáčkl ruku. Ne, nechtěl s nimi o tomhle mluvit, nebo muset zase obhajovat svoje příbuzné.
"Ale ne, jen je to moc velká porce," řekl naprosto po pravdě. Porce byla velká a jak už se mnohokrát všem ve svém okolí snažil vysvětlit, on opravdu nebyl jeden z Weasleyovic kluků, aby do sebe narval deset jídel denně, které by dohromady stačilo pro vojenský pluk.
"Já bych řekl, že je normální," usoudil Sirius, "alespoň stejná, jako má Ron."
"Ano, ale Ron je dřevorubec, tedy jeho máma ho tak krmí," jemně se ušklíbl, "Nebudeme tohle pořád řešit, ano? Od chvíle, co jsem se Hermioně zmínil, že mi občas nedali Dursleyovi najíst, pořád pozoruje, kolik toho sním a čeho. Jestli jím sladkosti a ve třetím ročníku, když jsem trochu zhubl... honil mě totiž masový vrah," povytáhl na Siriuse významně obočí, "za mnou chodila dokonce až k záchodu, aby se přesvědčila že nechodím zvracet."
Remus se velmi podivně podíval na Siriuse, který se pro změnu tvářil tak moc neškodně a nevýrazně, až to bylo velice podezřelé. Sledoval je oba dva bedlivým pohledem, očekávaje, co z nich vypadne tentokrát. Jestli se o něj budou všichni v okolí pořád jen strachovat, tak jednou vážně vyvede něco, aby se měli proč bát. Čistě jen tak z trucu.
"Proč bys něco takového dělal?" zeptal se vlkodlak, což byla docela zajímavé otázka. Harry sám nevěděl, proč by nějaký člověk něco takového dělal. Stejně jako nechápal, proč si lidé sami ubližují, i když znal několik případů ve svém okolí. Pravda, jen v tom mudlovském, mezi čaroději to neviděl, ale na tom snad nezáleželo.
"Já přesně nevím, pokud tě to zajímá, tak se zeptej Hermiony," odkázal ho na spolehlivý zdroj, "Vím jen, že se tomu říká bulimie, projevuje se to tím, že se člověk přejí a pak to vyzvrací nebo začne hladovět. Prý je to jedna z nemocí u týraných a zanedbávaných dětí. Nikdy jsem jí neodkázal vvysvětlit, že nejsem ani jedno z toho." Dobře, racionálně asi byl, to si uvědomoval, ale nijak mu to nikdy nepřišlo. Jak už loni říkal Remusovi, byl si jistý, že jsou na tom někteří lidé hůř.
"To je zajímavé," prohlásil vlkodlak a zase se podíval na Siriuse. Ten se tvářil ještě víc nijace, jakoby se snažil splynout s pozadím nebo něco na ten způsob. Když se na něj zaměřil i Harry ve snaze zjistit, oč tu kráčí, tak pro změnu nasadil široký úsměv.
"A proto dávám přednost tekuté dietě," prohlásil vesele.
"Jak myslíš," odsouhlasil mu to Remus s jasným nesouhlasem v očích. Jak krásně to fungovalo v případě Harryho, to šlo, zdá se, i u Siriuse. Bezděky ho napadlo, kolikrát asi za svůj život dostal jeho kmotr od Remuse pravdivou odpověď. Co si pamatoval ze vzpomínky, kdy jim nedokázal zabránit díky vlkodlačí lásce v šikanování Snapea, to nevypadalo, že by k němu mohl být vlkodlak moc upřímný.
"Pročpak nejíš, milánku?" ano, to si jich právě všimla Molly, "Vy dva ho nerozptylujte a nešeptejte si tam, ať se může v klidu najíst. Podívejte, jak je zase hubený, jakoby celé prázdniny nejedl..."
"Ježkovi voči, nechte toho už!" vykřikl dřív, než si stačil uvědomit, co mu vyletí z pusy, "Dostával jsem jíst třikrát denně, spal v posteli, nedostal jsem ani facku od chvíli, co přiletěly všechny vaše huláky. Ten Moodyho se dokonce sám nerozpadl, když dorazil, a Petunie ho musela zavřít do krabice od bot a strčit do sklepa. Já opravdu nepotřebuju, aby se o mě někdo pořád staral!" vyštěkl a vyskočil, "Jdu si lehnout... nebo... nevím něco... a ne, nejdu se vyzvracet!" zavrčel směrem k Hermioně, jen tak pro jistotu a odešel pryč z místnosti.
Vyběhl nahoru do Siriusova pokoje, kde měl svoje věci a který by správně měl nazvat svým pokojem ,demonstrativně za sebou práskl dveřmi, jedno, že se odzdola kvůli tomu hned ozval křik paní Blackové. Kecl si na postel a rozhlédl se. Bylo to vlastně poprvé od chvíle, co si sem šel překontrolovat kufry.
Vlastně tu kromě opravdu veliké postele, kam by se jistě vešlo pět lidí, kdyby se měli rádi, nebylo nic, jen skříň a bordel, který vypadal, jakoby se ho někdo pokoušel průběžně uklízet a někdo jiný ho zase přidělával. Tušil že oblečení kolem sebe rozhazuje Sirius a Remus ho pak po něm uklízí. Vlkodlak by si totiž na sebe rozhodně nikdy nevzal černé upnuté kalhoty s rudým drakem. Na svém druhém milenci je sice taky nikdy neviděl, ale k němu se hodili víc. S povzdechem vstal, sebral je ze země a začal skládat. Byl už tak naučený, vlastně ho uklízení i docela uklidňovalo. Taková naprosto nezajímavá činnost, co člověka donutí vypnout mozek.
"Ale ne, ty taky!" vykřikl Sirius od dveří, "Teď budu muset dělat dvakrát tolik bordelu, abych vás oba uspokojil. Víš jaká je to námaha?"
Nedokázal se neusmát, prostě to nešlo, jedno jak moc byl naštvaný také na Siriuse. Přehodil kalhoty přes čelo postele, protože nevěděl do které části obrovské skříně patří. Pak se bude muset podívat, kde má oblčení kdo.
"Asi bych se měl paní Weasleyové omluvit," zamumlal s povzdechem, "Neměl jsem na ni tak vyletět, ani na vás
ostatní," s těmi slovy se zase posadil na postel. Kmotr přešel k němu a také si sedl, ruku mu hned položil kolem pasu a naklonil se tak opravdu hodně blízko. Nebylo v tom skoro nic sexuálního, spíš jakoby se chtěl mazlit. Asi další věc, co o něm nevěděl, že se muž rád mazlí a objímá. Mělo to svou logiku, vzhledem k tomu, že se měnil v psa.
"Za prvné, trochu jí to patří. Arthur a její děti jí neodmlouvají, Hermiona s ní souhlasí, ostatní jsou tiše zdvořilí a Remus ji ještě podporuje, takže jedině mi dva, jí kazíme bláhovou iluzi, že má všechno a všechny pod svou absolutní kontrolou. A pak," usmál se, "moc dobře tě chápu. Když jsem se vrátil z Azkabanu a Brumbál ji potvrdil, že jsem opravdu nevinný, tak se mi pověsila kolem krku a půl hodiny mi brečela do košile omluvy. Co se týče žen, umím celou řadu věcí, ale utěšování mezi ně nepatří a už vůbec ne snášení jejich provinilých pohledů a vykrmovacích akcí."
Odtáhl se, aby se mohl na muže po svém boku podívat. Nejdřív chtěl zase trochu vystartovat, že bude začínat o jídlo a týrání, pak si ale vzpomněl na podivné Remusovy pohledy a Siriusovo předstírání. Možná měl stejné problémy jako on.
"Ty taky nejíš, tak jak by si ostatní představovali?" zeptal se, připraven se hned omluvit, kdyby se to muže dotklo. Chvíli to vypadalo, že ani nedostane odpověď, pak uslyšel dlouhý povzdech, spíš frustrovaný.
"Tak nějak," připustil neochotně, "Remus asi teď bude vyšilovat jako Hermiona, že mám tu... jak si to říkal? Bulimii? Po tom, co jsem utekl z vězení, jsem žil převážně jako Tichošlápek, žral jsem krysy, ptáky, občas nějakého toho zajíce, dokonce jednu srnu se mi podařilo skolit. A pak zbytky z hradu," odmlčel se a podíval se na Harryho, co on na to.
"Já občas vytahoval zbytky z odpadků na vynesení," pronesl prostě, jasně říkajíc, že jíst čerstvě zabitá zvířata ho opravdu nepohoršuje a byla to pravda. Prostě mu přišlo, že ve zvířecí podobě se to dá snášet, ostatně i lidé jedli tatarák, tak jaký je v tom rozdíl. Sirius se nad jeho slovy sice temně zamračil, ale znechucení v tom nebylo ani malé.
"K tomu se nebudu vyjadřovat...," zamumlal a raději se vrátil ke svému vyprávění, "Pak jsem se dostal sem, právě do Mollyiny péče a ona shledala, že jsem hrozně hubený a nezdravý, tak mě nutila jíst. Ne že by mi to nechutnalo, od ní chutná všechno, jen prostě někdy... bylo toho moc. Jednou mě Remus přistihl, jak si obracím žaludek naruby a byla z toho aféra jak z románu. Nedokázal jsem mu to vysvětlit, že nemám hlad a je mi těžko."
"Je to, jakoby ti někdo naházel do žaludku kamení, že ano?" zeptal se vědoucně, "Nemůžeš chodit ani se hýbat a nejraději by sis jen lehl do postele. Tohle prostě někdo jako třeba Ron nepochopí, on je totiž schopen najíst se těsně před famfrpálovým zápasem. Z toho bych se já vážně zblil."
Kupodivu se ozvalo od staršího muže uchechtnutí a následoval polibek do vlasů, který nebyl ani tak uklidňující, jako prostý spontánní projev náklonnosti. Uvolnil se v objetí, položil si hlavu a nechal se unášet tím příjemný pocitem být v jeho blízkosti. Stále to nebylo úplně jako u Remuse, cítil, že se spolu pohybují někde na hraně mezi kmotrovstvím a milenectvím, i když Sirius se to všemi možnými způsoby pokoušel převrátit k milenectví, ale nevadilo mu to.
"Siriusi," oslovil ho, jak ho něco napadlo, jen si nebyl jist, jestli dostane odpověď, "S tím jídlem... kolikrát ti dávali jíst v Azkabanu?" vyslovil svou myšlenku.
"Podle toho, kde byli zrovna mozkomoři," odpovětil nuceně klidným hlasem, takže zněl bezbarvě, "Oficiálně mají vězni dostávat jíst jednou denně, ale... víš, bachaři v Azkabanu nejsou moc nadaní čarodějové. Nikdo takový by práci tam nevzal, jedno, že je královsky placená. Tím chci říct... oni nedokážou vyčarovat Patrona. Nosí pouze krystaly, které je před mozkomory chrání, jenže ty samozřejmě nejsou tak účinné, jako patronovo zaklínadlo. Bojí se mozkomorů a tam kde jich je hodně si netroufnou a mozkomorů je většinou hodně na jednom místě. Mají tendenci se sdružovat do skupin... tak vždycky putovali od jedné části vězení k druhé.... S jídlem... byly dobré týdny, kdy kolem nebylo moc mozkomorů a tak jsem dostal i jedno jídlo denně. Pak ale taky zlé, kdy jsem nedostal vůbec nic a všude byli mozkomoři," odmlčel se, hrudník se mu rychle zvedal, až to vypadalo, že se za chvíli začne dusit nebo nějak zhroutí.
"Nemusíš mi to tak obšírně vysvětlovat, jestli...," pokusil se ho zastavit, ale Sirius zakroutil hlavou.
"Ne, já chci," zamítl docela rázně, "Když se tomu budu vyhýbat, tak to k ničemu nebude," další odmlka, načež navázal na to, co předtím začal, "Často jsem tam byl v psí podobě, to mi dali pokoj mozkomoři a taky jsem občas chytl nějakou krysu, které nestačila mozkomořím dechem pojít. V lepší dnech... dělal jsem si zásoby... chápeš, krysy, na ty špatné týdny. Někdy to trvalo dlouho... než přišel zlý týden, tak...," odmlčel se, tentokrát už podle všeho nadobro.
Jasně cítil, jak se muž po jeho boku začal trochu chvět, jakoby v počínající zimnici. Ošklivě se mu z toho stáhlo u srdce, protože věděl, že za to může jeho nepromyšlený dotaz. Připomněl svému kmotrovi a milenci nejhorší roky jeho života, vlastně to byla celá dobrá polovina, a teď nevěděl, jak mu pomoct.
Narovnal se, takže už se o Siriuse neopíral, naopak to byl on, kdo si přitáhl muže k sobě. Zahlédl překvapený pohled, cítil náhlé napětí v ramenou a pak přišlo uvolnění, když mu složil hlavu na rameno. Bylo to zvláštní, že je to zrovna on, kdo utěšuje svého staršího muže. Většinou to bývalo naopak, v normální světě ale i v tom jeho. Na tom ale příliš nezáleželo, hlavní bylo, aby se přestal muž v jeho náruči chvět. To se nakonec i, po několika polibcích do vlasů a na čelo, povedlo.
"Jestli někomu řekneš, že jsem se sesypal, tak tě uřknu," promluvil nakonec, když už se zase odtahoval. Usmál se na něj nevěda, co by na to měl říct, protože věděl, že by to Sirius možná i udělal. Pohladil ho po tváři, pod rukou přitom cítil jemné strniště vousů, které stačily za den dorůst. Tohle přesně byla jedna z věcí, která se mu líbila jak na starších mužích, tak na mužích všeobecně. Měl rád dotek strniště jak na tváři, tak i jinde na těle. Příjemně to škrábalo.
Natáhl se a přitiskl své rty na Siriusovy v dlouhém polibku. Pozvolném, vláčném, nic vášnivého, co by mělo přejít v divoký sex. Dokonce ani Sirius se nesnažil strkat ruce tam, kde by ve slušné společnosti neměly být, takže se nezamýšlel teď hned pomilovat.
"Budu muset mluvit častěji o mozkomorech, když tě to tak vzrušuje," podotkl s typickým úsměvem Sirius, když se od sebe odtáhli. Nedokázal přestat žertovat, ani když mu šlo o život, o tom už se Harry stačil dobře přesvědčit.
"A co teprve, když začneš rovnou o Voldemortovi," zachechtal se i on sám, následně zvážněl, "Půjdu se omluvit paní Weasleyové, tedy... pokud můžu," dodal. Ani sám nevěděl, proč se takhle ptá, asi prostě síla zvyku okořeněná nemravnou myšlenkou, že by mohl Sirius říct, aby neodcházel.
"Ale jistěže můžeš," pustil ho, s jistou neochotou, ale přeci, "Nemusíš se přeci ptát, jestli můžeš někam jít. Nejsi tu ve vězení, ale byl bych rád, abys byl do dvanácti v pokoji. Někdy se vyspat musíme," vykouzlil mnohoznačný úsměv.
V Harrym to trochu hrklo. Sice logicky předpokládal, že když spolu budou spát v jedné posteli, tak dojde na sex. Jen hlupák by nevěděl. Jenže až teď to náhle začalo být skutečně reálné a docela se toho obával.
"Budu," slíbil a po dalším rychlém polibku vstal.
Když vyšel na chodbu, překvapilo ho, že tam stojí Remus, opřený o zeď. Nadechl se, aby se zeptal, jestli tu byl celou dobu nebo třeba jestli Siriuse přímo přivedl, ovšem vlkodlak mu odpověděl přikývnutím ještě dřív, než vypustil otázku z pusy.
"Měl jsem dojem, že byste si měli popovídat, tak jsem mu naznačil, aby za tebou zašel," vysvětlil rovnou.
"Díky," odvětil na to prostě, co víc taky říct. Jako vždycky měl v tomhle vlkodlak pravdu, prostě nějak věděl, co zrovna jeho druzi potřebují. Sice stále vehementně popíral, že by ve vlkodlačí lásce a partnerství byla magii sama o sobě, prý jsou to jenom ochranářské instinkty, ale Harry měl jiný pocit. Nelámal si s tím moc hlavu, doufal, že bude mít zbytek života na to, to důkladně prozkoumat a možná by o tom v budoucnu mohl napsat nějakou knihu.
Rozloučil se s ním úsměvem a vydal se k do kuchyně, jen ještě na schodech zkntroloval pohledem, že Remus zašel do jejich společného pokoje.
Rozhovor s paní Weasleyovou probíhal daleko líp, než by čekal ze svých minulých zkušeností s opatrovníky. Sice věděl, že ona je taková velká matka celého Řádu a všech okolo, ale že postačí jedna omluva, aby jí na tváři roztál rozlobený výraz a objala ho, to nečekal. Předpokládal, že mu vynadá do nevychovaných harantů nebo tak něco, ale to se nekonalo
S klidnějším svědomím, že paní Weasleyové neublížil, odešel ke dveřím Ronova pokoje, odkud se ozývaly hlasy všech jeho přátel.
"Je otevříno, mami!" zavolal zpoza dveří Fred, nebo George, když zaklepal. Pousmál se tomu, zřejmě tady nebyl očekáván, a vstoupil.
"Koho to sem mozkomoři nesou," teď už to byl určitě Fred, pokud si zase neprohodili ty barevné náramky, co nosili, aby je lidé rozeznali, "Netušili jsme, že se tu ještě ukážeš, když už jste šli spát."
"Tak třeba už spí, Frede, víš, že se v něm skrývají nečekané kvality i kvantity," doplnil ho Georgy a významně zahýbal obočím. Ginny se rozesmála docela nepokrytě, Hermiona se taky smála, ale přeci jen trochu méně. Pořád tu byly ty rozpaky.
"Né!" vykřikl Ron teatrálně, "Příliš mnoho informací. Nemohli byste toho pro merlina, už konečně nechat? Tohle dělají celou dobu, co vědí, s kým chodíš."
Překvapeně se podíval na Freda s Georgem. Nějak nikdy neuvažoval nad tím, kdo se jim líbí, ale co si pamatoval občas některého z nich viděl s nějakou dívkou. Pravda ale byla, že se nikdy nedoslechl o nějakém jejich vážném vztahu.
"Netušil jsem, že vy dva...," vzpomněl si jasně že slovo homosexuál nemá v kouzelnickém světě moc
význam, "máte rádi muže."
"Dejme tomu, že nejsme...," nadhodil Fred.
"...úplně vybíraví. Stačí, když je nám někdo sympatický, jako třeba Laise," tentokrát to patřilo Ronovi, který mu to oplatil úšklebkem.
"Kdo je Laise?" nechápal tak docela o čem, tedy o kom, je tu momentálně řeč.
"Laise je přítel našeho bratra Charlieho," ujala se slova Ginny, "Takový veliký, blonďatý a hrozně svalnatý. Taky je to krotitel a chovatel draků, tak se také poznali. Je to vážně fešák, ale náš Ron se ho bojí," významně se ušklíbla bratrovým směrem.
"Já se ho nebojím," ohradil se dotčeně, "Jen nemám rád lidi, co jsou větší než já a on vážně je, Harry. Kdybys ho jen viděl..., asi by se ti líbil, jak má ty dlouhé blond vlasy po zadek a všechny ty upnuté věci... dobře, děsí mě," připustil následně s frustrovaným povzdechem, "Vypadá jako Thor, ještě aby měl i kladivo a rozmáznul mě s jím o podlahu."
"Vlastně mám rád spíš štíhlé medovlasé, jak jsem vypozoroval," upozornil na tuhle drobnost, přece jen Cedric i Remus takoví byli, to už něco znamená, "Víte, přišel jsem se vám omluvit za to, jak jsem vyletěl u večeře."
"To je dobrý, máma je taková pořád," mávla rukou Ginny, jakoby to nic neznamenalo, "Někdo už jí musel říct, aby dala pokoj."
"No, sestro...," pohoršoval se trochu Ron, ale spíš si vysloužil tichý smích od bratrů a posměšný ksicht od sestry. Tak toho chránění matčiny cti taky nechal, když to nemělo valný význam. Všichni se zasmáli, jeden hlas však chyběl, ten Hermionin. Rozhlédl se, ale nikde ji tu neviděl, vypadalo to, že někam zmizela. Od začátku s ním moc nemluvila, pořád se tak divně dívala, jakoby provinile a tímhle útěkem to vyvrcholilo.
"Omluvte mě," zamumlal ke svým kamarádům a rychle vyšel ven. Doufal, že tam Hermionu někde najde, nebo že bude dole v knihovně. Seběhl po schodech, zarazil se v hale a rozhlédl. Po pravdě se tu stále nevyznal, dokonce by přísahal, že od loňska se tu přeskupily místnosti. Siriusův pokoj byl rozhodně větší, přestože měl dveře na stejném místě a naopak dveře do 'svého' pokoje nenašel vůbec. Udělal si poznámku do vzdálené budoucnosti, že bude muset svým milencům rázně domluvit, aby už mu před nosem nikam nestěhovali místnosti nebo přesvědčit dům, aby to nedělal sám.
Poznámka autorky: Víte, že je až překvapivě obtížné najít téma, které by měli Sirius a Harry společné? Na to, jak úzké vztahy spolu podle Harryho vzteku na konci pátého dílu měli, by člověk řekl že budou mít víc reálných styčných témat k hovoru. No nic, tak jim je prostě vytvoříme, že ano.
Děkuji za komentáře těmto lidem: belldandy, Hiroko von Rabersdorf, Bobo a Ynne. Také děkuji všem tajemným introvertům co nechtějí komentovat, ale poctivně hlasují v anketě, za tak velký úspěch jako je překonání stovky hned u druhé kapitoly.