04.11.2013 14:40

Promnul si bolavé oči. Už hodinu se mořil úkolem z Dějin čar a kouzel a začínala ho bolet hlava. Jindy mu to šlo lépe než dnes. Všeobecně se mu zlepšily známky i z jiných předmětů než je Obrana – tam si je zlepšil díky Harrymu – po tom, co se oženil. Věděl dávno, že Severus je vzdělaný, sečtělý člověk, už jen podle toho, jak dokázal precizně mluvit a jakou měl slovní zásobu, ale až když ho poznal osobně pochopil, kolik věcí se od něj může naučit. Navíc naučit zábavnou formou v podobě rozhovoru, pokud byl ochotný přejít ušklebky nad jeho nevědomostí a občasné jízlivé a urážlivé poznámky ohledně velikosti jeho mozku a intelektu.

Každý úkol proto spolu probrali do posledního detailu, takže Neville nejen že ho měl dobře, on dokonce látku i pochopil. Kdyby je při těchto rozhovorech viděli Nevillovi kamarádi, asi by se hodně divili.

Zase se sklonil nad učebnicí a okamžitě se opět narovnal.

Měl dojem, že z venku něco slyší. Ne křik nebo rvačku, ale jakoby se ve sklepení, možná dokonce v celém hradu, strhl zmatek. Možná to ani tak neslyšel, jako prostě cítil. Desítky lidí hemžících se zmateně po chodbách, jako mravenci v mraveništi. Určitě se muselo něco stát, protože jinak byl touhle dobou v hradě poměrně klid.

Odstrčil učebnici stranou a vstal.

Pomalu se vydal k východu, aby se podíval co se venku děje, když tu se dveře prudce rozrazily a stál v nich Severus. Než stačil Neville vyhlédnout na chodbu, tak za sebou jeho manžel dveře prudce zabouchl způsobem, jakým to nikdy nedělal.

"Neděje se venku něco?" zeptal se s obavou a udělal další dva kroky. Byl ale zadržen dřív, než mohl jen pomyslet, že Severuse obejde a sáhne na kliku. Pevné paže, které tak miloval, ho objaly kolem pasu a přitisklo se na něj plnou silou hubené tělo. V tom objetí, nebo spíš sevření, byla naléhavost a obava, kterou z manžela necítil ani v dobách, kdy se ještě nebyli svoji a pokoutně se jednou za čas sešli v nějaké zapadlé chodbě a libali se se strachem, že je někdo najde.

Dobře, něco takového udělali jen asi dvakrát, ale dovedl si to snadno představit.

"Asi nějaký z Weasleovických žertovných předmětů. Některé nadělají hodně zmatku," odpověděl Severus. Jeho ruce při těch slovech začaly putovat pod svetrem po Nevillových zádech v jasné znamení toho, po čem manžel touží.

"Ty tam nepůjdeš vlítnout?" podivil se jeho chování, zároveň mu ale také ovinul ruce kolem zad. Severus využil každou příležitost, aby se pustil do nějakého studenta, který dělá po večerce na chodbách kdoví co, byť by to bylo i nechtěné padání ze schodů. Navíc přeci byli ve sklepení, jen kousek od vchodu do zmijozelských místností, takže nepořádek venku na chodbě mohli dělat prakticky jen příslušníci hadí koleje.

"Nejsem jediný učitel a nemám dnes večer službu," odbil ho chraplavě, "Ať se o ně postará McGonagalová. Já si chci dát společnou koupel," prakticky mu poslední větu zavrněl do ucha.

Ten hlas i samotná nabídka mu vyslala příjemné chvění do těch správných míst. Vpletl prsty do černých vlasů a přitáhl si Severuse k sobě, aby ho políbil. Vychutnával si, tak jako vždy, překvapivou jemnost bledých, většinou v úšklebku stažených rtů, které se během líbání krásně uvolnily a rozehrály tanec, který skoro stačil k tomu, aby se Neville udělal.

Cítil, jak mu manželova ruka sklouzla po zádech k zadku. Vyklenul proti němu boky, tiskl svou pomalu se rýsující erekci k jeho kyčli. Nevšimal si toho, že mu Severus vytáhl hůlku z kalhot, ani toho že ho tlačí směrem do koupelny. Vždyť o to přeci šlo, hezky se vysvléct a vlézt si společně do teplé vany.

Byl protlačen do ložnice, pak přiražen ke dveřím do koupelny, které za ním Severus chmátravě otevíral, zatím co mu druhou rukou rozepínal knoflíčky a zároveň ho líbal na krku. Neville mohl jen zírat, co všechno je manžel schopen dělat dohromady, sténat pod jemným dotekem rtů na krku, přesně v místě, kde mu to bylo nejpříjemnější. Dveře za ním povolily, takže málem spadl na zadá do na tvrdou kamennou podlahu koupelny, ale byl včas zachycen.

"Ach, Severusi...," zamumlal, rukama mu rozhrábl vlasy, až je docela rozcuchal, "sundej to," šeptal, už naprosto zapomněl na zmatek a jedinou jeho touhou se stalo překonat barieru těch desítek knoflíčků černého hábitu a dostat se na bledou kůži milovaného muže.

"Je mi to líto," zašeptel Severuse, sevřel jeho ruce a oddálil si je od zapínání hábitu, "Tak to ale pro tebe bude nejlepší."

"Co..," nechápal a neměl pořádně čas se ani podivit, protože do něj Severus strčil. Ztratil rovnováhu, po takovém úderu nebylo divu, a padl na zadek na zem koupelny. Ostře ho zabolelo v zádech, jak si je narazil, ale to bylo bezpředmětné. Nestačil se ani pokusit zvednout, když se dveře před ním zabouchly a následně v nich klapl zámek.

Severus ho tu zavřel.

Tentokrát, přes veškerou bolest v naražené kostrči, vyskočil na nohy a vrhl se do dveří. Nejdřív několikrát zkusit kliku, pokusil se jí zacloumat, pak sáhl dozadu ke kapse kalhot, kde měl hůlku. Byla pryč. Jistěže ano, když mu ji před pár minutami manžel v nestřežené chvíli z kapsy vytáhl.

"Severusi, co to děláš?" zabouchal na dveře, "Otevři mi! Slyšíš mě! Otevři!" volal přes dveře.

"Ne," dostalo se mu krátké odpovědi, kterou slyšel velmi jasně, takže musel být muž na druhé straně prakticky přitištěný ke dveřím, "Musíš tady zůstat, jinak to nejde. Nemůžu dopustit, aby si mysleli, že s tím máš něco společného stejně jako s nimi nesmíš bojovat. Zabili by tě."

"Kdo by mě zabil?" nechápal. Do hradu se nemohl dostat nikdo nebezpečný, vždyť byl celý protkán ochranými kouzly, které zabránily vstupu i samotného Voldemorta a navíc tu byl Brumbál, se kterým by si nikdo netroufl zkřížit hůlky.

"Smrtijedi," odpověděl a v Nevillovi hrklo, "Bude trvat přinejmenším pět hodin, než se McGonagalová s Kratiknotem a Křiklanem dostanou přes má ochranná kouzla na dveřích, do té doby už budeme pryč a tak nikdo nebude mít podezření, že bys nám pomáhal."

"Nám...," zopakoval nezřetelně. To mohlo znamenat jen jediné, že pokud tu jsou Smrtijedi, tak Severus je s nimi. Pomáhá jim nebo se k tomupřinejmenším chystá. To nesměl. Musel tomu zabránit, donutil ho, aby tu zůstal, pomohl proti nim bojovat a tak se postavil na tu správnou stranu. Měl chuť se na něj rozkřičet, že je blázen, ale věděl, že to by nemělo smysl. Toužil začít brečet, vzlykat, protože ho pálily oči, ale ani to by manžela nezastavilo. Jedinou šancí bylo to s ním probrat.

Zhluboka se nadechl, uklidnil a promluvil.

"Severusi, miláčku, prosím, poslouchej mě," snažil se, aby to znělo co nejklidněji, "Otevři ty dveře a vrať mi hůlku. A já ti odpřísáhnu, že neudělám nic... nic hloupého, hlavně musíš zůstat se mnou. S námi. Rozumíš?" Tiskl ruce na dveře v marné touze dostat se skrz ně k milovanému muži a dotknout se ho přímo.

"Severusi, jsi tam?" zeptal se po neskutečně dlouhé době ticha na druhé straně dveří, která trvala snad milion let.

"Ano," dostalo se mu polohlasné odpovědi, co ji málem ani nezaslechl, kdyby neměl tvář přitištěnu pevně na dřevo.

"Tak otevři ty dveře," naléhal dál, "Nemusíš jim pomáhat, ty nejsi skutečný Smrtijed... nemusíš jim být. Jsi můj manžel a měl bys zůstat se mnou. Stačí jen, když se jim postavíš a Brumbál tě pak ochrání. Jako tě vždycky..."

"Brumbál je mrtev"

Ta tři slova mu naprosto vzala dech. Nebylo přeci možné, aby se něco takového stalo, přesto si byl jistý, že Severus by mu nelhal. Jenže Brumbál, Albus Brumbál, ředitel Bradavic, byl pro všechny ikonou nesmrtelné moci, které nikdy nemůže padnout. Byl vůdcem. Ochráncem. Dobrodincem. Někým, kdo přetrvá, ač čas kolem běží, lidé trpí, umírají nebo se rodí. Někdo, ke komu lze vzhlížet v jakýkoliv čas a z jakéhokoliv důvodu.

Tím byl i pro Nevilla.

"Ne... ne, to není možné. On nemůže být mrtev," odmítal si to připustit, protože s Brumbálem by zamřela velká část jeho statečnosti stejně jako naděje.

"Byl to jen starý naivní blázen a je mrtev!" povtrdil mu muž na druhé straně dveří, o kterém už si nebyl jistý, jestli ho vůbec zná, "Jeho čas dávno minul, jen on to nedokázal pochopit a stále se pletl do věcí, které nebyly jeho starost. S jeho smrtí nastává nový věk. Staré časy, tradice a hodnoty se navrátí. Naše krev se pročistí a mudlovská špína zaujme místo, které jí náleží, u našich nohou, aby nám sloužila a líbala naše ruce v prosbě o naší milost. Padne i mnoho čarodějů, ale jen těch, kteří jsou nehodní a nechápou co je třeba udělat. Ale ty," jeho hlas, doposud tvrdí, zjihl, "ty se nemusíš bát. Jsi čistokrevný, můj manžel, já tě ochráním a vezmu pod svá křídla. Jen musíš být rozumný a do ničeho se neplést."

Nedokázal, a ani nechtěl přijmout, že ten, kdo pronáší ty strašná slova je jeho milovaný Severus. Považoval ho za hrdinu, nasazujícího svůj život pro jejich věc a čelícího Voldemortovi. Teď ale viděl, že je to jen zrádce, což bylo něco, čemu jeho lámající se srdce nechtělo uvěřit. Nechtěl si připustit, že ho jen sprostě využil, jako zástěrku, aby všichni, Brumbál a Řád, uvěřili, že je na jejich straně.

"Jdi do hazlu," zašeptal přiškrceným hlasem, jak nechtěl dát průchod hněvu svírajícímu mu hrdlo, "Táhni k čertu! Táhni ty zatracený zrádče! Ty nejsi můj manžel! Nejsi můj Severus! Vypadni! Slyšíš, vypadni a nech mě na pokoji!" valil se z něj křik plný zoufalé zloby. Pěstmi tloukl do do pevného dubového dřeva, až se celé dveře otřásaly v pantech a jeho kůže praskala s každým úderem. Z očí se mu po tvářích spustili slzy. Sám nevěděl proč brečí. Snad zlostí, snad smutkem na Brumbálovou smrtí a možná bolestí nad ztrátou milované bytosti.

Bil do dřeva. Zlatý prsten na jeho prstě vydával ostré rány, jak narážel do tvrdé plochy a tím zvukem, mu jasně připomínal, kdo je jeho manžel a čím je. Bolelo to tak moc, že hrozilo ho to udusit.

Tloukl ze všech sil, tak dlouho, dokud ho ruce nebolely tak, že musel přestat. Nevěděl, kolik času od jeho posledního výkřiku uběhlo, ale zřejmě dost na to, aby Severus odešel, protože spoza dveří už neslyšel jeho hlas ani nevnímal jeho přítomnost.

Svezl se po zakrváceném dřevě dolů na chladnou podlahu.

 

°°0°°

 

Byl dokonale klidný. Přes veškerý hluk alarmu, který mu zněl v hlavě... přes chaos vyděšených lidí v jeho okolí... přes bouřící se magii hradu, co se snažila ze svého nitra vyhnat nebezepčí... on byl klidný.

Tak klidný, jako za posledních mnoho měsíců nemohl být. Ten čas byl plný napětí, očekávání, obav, někdy přímo strachu. Plný planých řečí rozloučení. Plný pohledů modrých očí, které ho zas a znovu zapřísáhavaly. To nutilo jeho nitro, aby se kroutilo v bolestech, ale dnes přestalo. Protože on to cítil. Cítil, že dnes nastane ten čas, kdy skončí velká část jeho života a s ní i mnohá utrpení a svízele. Věděl, že dnes splní svůj slib a pak... pak se uvidí, co bude. Tak daleko nechtěl v tento okamžik, kdy kráčel po chodbě k astronomické věži, uvažovat.

První bod jeho večerního programu byl splněný. Musel se postarat o Nevilla. Zajistit, že ten malý, odvážní hlupák neudělá nic nerozumného, co by ho mohlo stát život. Stejně tak se musel postarat o to, aby ho ta parta milovníků chundelatých bílých králíčků z ničeho nepodezřívala. Nevěděl nic, ani netušil, a nikdo si nesměl myslet, byť miyně, že je to naopak.

"Severusi!" křičela na něj Minerva, hůlkou přitom mávala na všechny strany a přidržovala si dlouhou sukni, "Všude jsem tě hledala! Byl vyhlášen poplach, musíme dostat děti do kolejních místností a zamknout je!" Drapla ho za ruku, jak ho chtěla táhnout na druhou stranu zpátky ke sklepení a tak i jeho koleji.

"Udělej to. Já najdu Albuse." Nezastavil se, když to říkal, takže její dlaň sklouzla po jeho ruce, krátce zavadila o holou kůži a pak už ji necítil. Vnímal její překvapení i pohled, který mu vrhla do zad, ale neobrátil se. Napadlo ho, že by měl, protože už ji možná nikdy neuvidí, na druhou stranu to ale byla stejně jen stará ježibaba, která mu ztrpčovala život svým mravokárstvím. Nemusel se o ni vůbec starat.

Nevšímal si dětí, které kolem něho pobíhaly jako splašené kobiyky po louce. Neohradil se ani když do něho naráželi, chytali ho nebo ho řádně neoslovovali, když u něj hledali oporu a žádali, aby jim řekl, co mají dělat. Co teď ještě záleželo na školním řádu a pravidlech. Vyděšená Sybila schovaná za závěsem mu byla ukradená dvakrát tolik, stejně byla ona příčinou celého tohohle maléru a celé roky se na něj lepila v bláznivém poblouznění, kdy jí její vnitřní oko, značně zakalené alkoholem, říkalo, že jsou si se Severusem souzeni. Zrovna ji by kolegové Smrtijedi klidně mohli sprovodit ze světa a nikdo by nezaplakal.

Vyšel rychle do věže a skoro nahoře si všiml Pottera schovávajícího se pod schody, asi v domnění, že ho tam nikdo nevidí. Jako malý hloupý kluk tam stál, hlavu zvednutou a civěl skrz průzor mezi schodišti nahoru. V ruce svíral hůlku, ale nevypadalo to, že se ji chystá použít.

Severus zvedl tu svou vlastní, jak ho chtěl omráčit zezadu, ale mladík si ho zřemě všiml. Musel si nějak uvědomit jeho přítomnost, protože se prudce obrátil a namířil hůlku přímo na něj.

Stálí tu tváří v tvář v postavení, které bylo dříve nebo později v jejich případě naprosto nevyhnutelné. Měřili se pohledem, jak odhadovali, co ten druhý zamýšlí udělat. Tentokrát museli skutečně odhadovat oba, protože když se pokusil zjistit, nač Potter myslí, tak narazil na vysokou a na jeho věk poměrně působivou černou stěnu z velkých, hladce opracovaných kamenů, která se opravdu silně podobala Bradavickým hradbám.

Vnímal, že se Potter pokouší o to samé, také chtěl zjistit, co si Severus myslí, ale samozřejmě neměl ani tu sebemenší šanci. Vráska, která se mu udělala mezi obočím značila, jak moc ho to frustruje. A zezhora se ozývaly hlasy Brumbála a mladého Malfoye.

Musel jednat, splnit bod číslo dva, zachránit Pottera, a dostat se rychle k bodu tři, dřív, než bude pozdě.

Přitiskl si prsty na rty a nechal na povrch své mysli vyplout to nejsilnější ujištění o tom, že je tu na pomoc Brumbálovi, jaké dokázal ze svého mozku vydolovat. Jen zapomněl přidat obrázek o tom, v čem vlastně ta pomoc spočívá.

Potter uvěřil. Sklonil hůlku, ne zcela, ale dost na to, aby už nebyl chráněn před případným útokem. Jednou mávl hůlkou v nevernbálním kouzlu a spoutal mladého muže tak, že se nemohl hnout. Zlehka zachytil do náruče jeho padající tělo, náhle přímo sálající hněvem, které pak pozvolna složil na podlahu ze starých prken. Nenechal by ho jen tak padnout, aby si ještě přivodil otřes mozku a způsobil takový hluk, že by to probudilo k mrtvého.

Bod číslo dva byl splněn, nyní pozvedl hlavu nahoru, jak se chystal k bodu číslo tři. Zabránit Dracu Malfoyovi, přesně jak si Albus přál, aby se stal vrahem. Stará čaroděj netušil, že to bude prakticky marná a zdlouhavá snaha, ovšem přinejmenším dnes mohl ten slib dodržet.

Sevřel pevně hůlku v ruce, podíval se na jednoduchý zlatý kroužek kolem svého prsteníčku, a pak vykročil po schodech nahoru.

 

°°0°°

 

Pokusil se uvěřit, protože věřil Brumbálovi, ale zklamal se. Vždy věděl, že Snape je zrádce, byl si tím jistý, ale tolik dobrých lidí mu důvěřovalo, že svou nedůvěru potlačil. Měl věřit instinktům a zabít toho Smrtijedského zrádce v okamžiku, kdy ho viděl v mezipatře astronomické věže.

Teď už na tom nezáleželo, ale stejně se za ním hnal přes Bradavické pozemky, aby ho stáhl z kůže.

V hlavě se mu míhaly vzpomínky na lidi, které Snape zradil. Brumbál, který ho miloval, vždy se k němu tak dobře choval, ochraňoval ho a přitom ho ten proradný Smrtijed bez mrknutí oka jediným máchnutím hůlky zabil.

Na Nevilla, který ho také miloval, věřil mu, který se kvůli němu tak změnil a zářil štěstím. Myslel na to, jestli je vůbec jeho kamarád ještě naživu, nebo ho Snape také zabil, protože už ho nepotřeboval. Nemohlo být pochyb o tom, že ho jen využil, aby budil to správné zdání.

A na všechny ostatní, jako byla profesorka McGonagalová, která lektvaristu často bránila, když si na něj stěžoval. Na Weasleyovy, na všechny členy Řádu co mu důvěřovali a nyní budou zklamáni ze Snapeovy zrady. O ohrožení jejich životů ani nemluvě. Na Remuse, co díky jeho zradě přijde o svůj lektvar stejně jako o člověka, kterému prý skoro říkal přítel.

"Stůj! Stůj ty zbabělá kryso!" zařval na Snapea, když vyběhl na vrcholek kopce a spatřil jeho černá záda mířící směrem k Zapovězenému lesu mimo ochranou bariéru proti přenášení. Byl příliš daleko na to, aby ho dokázal Harry trefit kletbou, ale ne tak moc, aby neslyšel, přesto neudělal ani náznak že by se chtěl otočil. Neměl dost odvahy, aby čelil rozzlobenému nebelvírskému mladíkovi nebo ho schválně ignoroval, protože jím pohrdal.

Rozeběhl se z kopce, klopýtaje a zakopávaje ve tmě o kamení stejně jako o vlastní nohy. Nenapadlo ho rozsvítit si hůlku, protože ji chtěl mít okamžitě použitelnou k útoku. K vržení té nejohavnější kletby, na kterou si jen bude moci vzpomenout. Klidně... klidně i k Avadě, pokud se dostane dost blízko, aby si byl jistý, že Snapea trefí rovnou doprostřed hrudi, tak jako to on udělal Albusovi.

Hagridova hájenka vzplála vysokým plamenem, jak ji nějaký ze Smrtijedů podpálil.

Záře ohně ho na krátký okamžik překvapila, takže se zastavil a zvedl ruku proti světlu. Byl to ten okamžik, který stačil k tomu, aby ho něco z boku srazilo na zem silou letícího kusu skály. Něco velikého, horkého, těžkého a zuřivě vrčícího, jako pes rozdrážděný rozžhaveným pohrabáčem.

Rozplácl se na zemi obličejem do bláta, brýle mu přitom s křachnutím praskly, jen tak tak, že se nevysypalo sklo, aby mu vypíchlo oči. Hůlka vypadla z ruky, naštěstí na dosah, kdyby ho na zádech netížilo mohutné polonahé mužské tělo páchnoucí potem a mokrým psem. To druhé poznával velmi dobře, stejně jako zuřivé otřásání hrudi na svých zádech v přívalech vrčení a zvuky vydávané zuřivým zvířetem u ucha.

Vlkodlak.

Ne zcela proměněný, ale z části určitě ano. Aby se o tom přesvědčil, stačilo jen o kousíček pootočit hlavu, takže se střetl s protaženým lidským obličejem a ústy nepřirozeně rozešklebenými, odhalujícími řady ostrých zubů.

"Milovaný zakázal zabít!" zavrčelo mu to zvíře do ucha, "Nezakázal si kousnout!"

Vlkodlak sloužící temné straně a tvrdící, že jeho milovaný něco zakazoval, to mohl být jen jeden jediný. Šedohřbet. V ten okamžik, kdy si to uvědomil, se velká část hněvu na Snapea, jehož už ani neviděl, přeorientovala na vlkodlaka, který mu ležel na zádech a zatlačoval ho do blátivé země. Tohle zvíře mohlo za to, že jeho milovaný Remus jednou za měsíc trpěl. Posluhovalo Voldemortovi. Bylo jeho mazlíčkem. Neznal nikoho, kdo by truchlil, kdyby ho teď jednoduše zabil. Vybil si na něm tak všechen hněv, který právě cítil.

Vlkodlak mu stáhl mokré triko z ramena a olízl horkým jazykem právě odhalenou kůži, až to Harryho donutilo se zachvět. Nebylo to strachy, protože ten necítil, byl to jen přirozený reflex na nepříjemný dotek. Věděl, že kdykoliv může obluda zarýt tesáky do jeho ramene, které zatím jen olizovala, a tak ho navždy proměnit ve vlkodlaka, ale neměl z toho ani tu sebemenší obavu. Všechno, co v něm bylo, byl jen ledový vztek pečlivě bující a rozvíjející se za jeho zavřenou bránou. Nikdy netušil, že nitrobrana slouží tak dobře také k tomu, aby v sobě člověk nechal bobtnat nenávist.

Natáhl ruku směrem k hůlce.

"Accio, hůlka!" rozkázal vlastně docela potichu, dokonce si toho ani vlkodlak zaujatý olizováním jeho kůže nevšiml. Hůlka lehce přelétla do jeho napřažené dlaně a do celé jeho ruky se mu z ní začalo šířit příjemné teplo, ujišťující ho o tom, že je tu s ním a že společně zvládnou všechno.

"Imperium argentum!" vykřikl o poznání hlasitěji. To konečně donutilo vlkodlaka na jeho zádech všimnout si, že je Harry také čaroděj a ne jen malý kluk, kterého může rozervat na kousky, pokud se mu to zlíbí. Zuřivě zavrčel. Harry cítil, jak se mu nahrbil na zádech, skoro jako škorpion před úderem bodcem na ocase a... Místo toho, aby udeřil a prokousl tesáky mladíkovi rameno až na samotnou kost, jen žalostně zavyl.

Tíha mu ze zad zmizela stejně náhle, jako se před okamžikem objevila. Nečekal na to, jestli se vrátí a prudce se obrátil hůlku připravenou k dalšímu útoku. Nebylo jí ale třeba, protože vlkodlak byl dokonale zneškodněný. Stříbrné tenké a ohebné pruty vyvěrající ze země ovinuly napůl proměněného muže a přišpendlily ho k zemi, jako když přitiskne člověk mouchu na sklo pomocí plácačky. Šedohřbet se svíjel, sténal hlasem meluzíny a bezúspěšně se snažil dostat stříbro ze svého těla.

Vlkodlačí úvaz fungoval dokonale. Byla to past, ze které se nemohl žádný lykantrop dostat, ani kdyby měl sílu sta volů. Stříbro ho ovinovalo pevněji, stahovalo se mu kolem zápěstí, utahovalo krk, dokonce několik prutů vklouzlo mezi jeho napůl rozevřené rty místo roubíku a tak mu znemožnilo i sténání.

Harry se pomalu zvedl na nohy. Hůlka se mu v ruce třásla, nebo se možná třásla sama ruka, kterou ji svíral. To nepoznal a nehodlal se nad tím zamýšlet. Chtěl jen ventilovat svůj nezměrný vztek na bezbranném tvorovi, připoutaném k zemi.

"Crucio!" vykřikl, dávaje do kouzla všechnu zlobu, kterou cítil. Z hrotu jeho hůlky slouzla jiskra, který narazila do Šedohřbetova těla a donutila ho krátce se zachvět v návalu bolesti. To bylo vše. Kletba nefungovala tak, jak by měla. Další vlna hněvu smíšená s frustrací z neúspěchu projela jeho tělem od hlavy až k patě.

"Crucio! Crucio! Crucio!" zkoušel to znovu a znovu, pokaždé se slabším účinkem. Kletba byla méně účinná společně s tím, jak se jeho hněv měnil v bolest a smutek. Jak vyprchával a zůstávalo po něm jen studené prázdno. Poslední výkřik se zlomil ve vzlyk, spíš než aby to byl povel k mučení. Musel přestat.... přestal by, když tu jeho záda zachvátila strašlivá bolest, jakoby mu je někdo rozřezal na malé kousky.

Vykřikl a už podruhé za krátký čas se zhroutil obličejem na zem. Nemusel slyšet formuli, aby věděl, co je to za zaklínadlo. Pustil hůlku a začal se na zemi kroutit, jak se pokoušel dosáhnout na své rozřezaná záda a snad zastavit krvácení.

"Abyste mohl použít neodpustitelnou, musíte to myslet opravdu vážně, hlupáku," zazněl nad ním semetový hlas Severuse Snapea, který na něj volně mířil svou hůlkou, "Tohle je trest za to, že kradete cizím jejich nápady a jejich vlastní kouzla. Oh ano, to já jsem Princ dvojí krve a ta učebnice lektvarů je moje... Jestli se pohneš, čokle, tak ti nadělám do kožichu takové díry, že je i náš Mistr bude spravovat týdny!" zavrčel a napřáhl hůlku směrem na vlkodlaka, který se právě uvolnil ze svých pout.

Jak zachvátila Harryho tělo bolest, stejně jako slabost ze ztráty krve, tak síla Vlkodlačího úvazu pominula. Stříbrné pruty uvolnily vlkodlaka, který se na něj právě chystal znovu skočit. Zastavila ho jedině Snapeova výhružka.

"Patří jedině Pánovi zla a nikdo jiný ho nesmí zabít... nebo pokousat," dodal syčivě. Kupodivu to pomohlo, protože, vlkodlak ač vztekle vrče, zacouval do stínu, ve kterém se snad nadobro ztratil. Smrtijed znovu obrátil svou plnou pozornost k Harrymu, už jen ležícímu na zemi. Neměl sílu se pokoušet nějak zastavit krvácení. Neměl už ani naději, dokázal jen vzyikat a brečet bez slz.

Muž si k němu přidřepl tak, aby si viděli do tváře.

"Nebojte, Pottere, nenechám vás tu zemřít, za to bych si vysloužil strašlivýí trest," sevřel jeho tvář ve svých dlouhých pavoučích prstech, "Poppy ty rány scelí i bez protikouzla, jen jí to asi bude chvíli trvat. Tak si zatím užijte trochu bolesti," pustil ho a zase se postavil, "Ach, málem bych zapomněl. Být vámi, tak bych se příští rok do Bradavic nevracel, protože už tu není nikdo, kdo by vás dokázal ochránit."

Nezmohl se ani na vyplivnutí nějaké nadávky. Byl příliš vyčerpaný. Dokonce už jeho mozek přestával pořádně zpracovávat o čem to vlastně Snape mluví nebo vůbec co říká. I bolest se zdála menší, společně s tím, jak sledoval nadobro se vzdalující černý hábit, které roky tak nenáviděl.

Byl si jist že omdlí, zase, a bylo mu to srdečně jedno.

 

Předcházející - Následující