20.10.2013 18:56

Dnešek se neobvykle vyvedl co se týče rostlin. I ve skleníku, kde bylo stálé podnebí, bylo znát, že rostliny bují víc s pomalu se blížícím oteplením. Lidé to ještě nepozorovali, ale květiny byly na tohle náchylnější. Věděly dřív, že jaro už je na dveřmi.

Seběhl do sklepení. Měl sice raději slunce, přírodu venku, i když byla zasněžená, ale ani sklep mu vlastně nevadil. Některé houby, kterým se tu dařilo, byli naprosto fascinující. I Severuse zaujala houba s názvem Mozkomoří oči, které ve tmě temně rudě zářily. Byla by z ní sice hezká lampička na stůl, ale naneštěstí taky páchla přibližně stejně, jako obluda, po které měla jméno.

Vešel do pokoje a strnul.

Severuse viděl hned. Napůl ležel rozvalený v křesle, skoro vypitá láhev vedle nohy na zemi a sklenka mu visela z ruky hozené přes opěradlo. Člověk nemusel být geniální, aby poznal že je velmi společensky unavemn Jinými slovy, že je vožralý jako prase. Ztřískaný jak zákon káže. Má ji jak z děla. Další a další výrazy pro opilého člověka se mu míhaly hlavou společně s tím, jak uvažoval, co si má počít. Nebyl to první opilec, se kterým měl co do činění, jenže Severus Snape byl jeho manžel a rozhodně se ani vzdáleně nepodobal Ronovi, takže si nevěděl rady. Nikdo mu nedal příručku o manželství, ve které by se psalo, jak se postarat o opilého muže.

"Ahoj," pozdravil, načež s uvědomil, že to byl vážně stupidní nápad, vzhledem k tomu, že se na něj upřely dvě nepěkně zářící temné oči.

"Á! Ženuška se vrátila z flámu," zahuhlal Severus hlasem zastřeným alkoholem, jedno že jediný, kdo tu flámoval byl on, "Užižl sis s Pomonou?" dodal sarkasticky, stejně jak se žárlivostí.

Chvilku měl chuť mu na to něco odseknout nebo naopak začít vysvětlovat, že profesorce Prýtové je nejméně stol let, než mu došlo, že asi myslí pokročilou hodinu, ve které se vrátil.

"Museli jsme něco dodělat, ale ty ses taky nenudil, jak vidím," hned si zkousl ret, protože tohle byla jistě další blbost. Od kdy mluví dřív, než myslí? Za to mohl jedině plamínek vzteku, který se mu kdoví proč při pohledu na zmoženého Severuse rozhořel v hrudi.

"To jo," zahučel překvapivě neagresivně manžel a vyprázdnil zbytek pití, které se povalovalo na dně jeho sklenky.

Neville si povzdechl. Možná mu nikdo neradil, jak si má v manželství počínat, i když by radu od někoho zkušeného uvítal, každopádně mu bylo hned jasné, že musí Severuse dopravit do postele. Nechat ho spát na křesla by byla chyba, za kterou by ráno zaplatil záplavou urážek a ironických poznámek ještě peprnějších, než jakými ho před prvním ranním šálkem kávy častoval obvykle.

"Myslím, že už bys neměl pít a jít do postele," prohlásil tak pevně, jak jen dokázal, přešel k němu a sebral ze země lahev. Kupodivu se ji nepokusil lektvarista zmocnit, zato se zmocnil samotného Nevilla a přitáhl si ho pevně k sobě, div že ho nedonutil sednout si mu na klín.

Rukou mu vklouzl pod svetr jen na tenkou košili a koleno vklínil mezi stehna tak, že se jím dotýkal mladíkova rozkroku. Jedno jak byl manžel opilý, tohle mu prostě vyslalo po zádech vzrušené zamrazení. Opřel se mu dlaněmi o ramena a naklonil se trochu dopředu v touze ho políbit.

"To já rád půjdu," vydechl mu do tváře. Ostrý pach mandragorové pálenky zaplašil všechno Nevillovo počínající vzrušení někam hluboko do kouta, kde ho překryl smutek, smířenost ale i trochu zhnusení.

"Po tolika mandragoře a alkoholu budeš jenom spát," konstatoval předem promyšleně tak, aby to nebylo moc urážlivé a opatrně se přitom vyprošťoval z pevného sevření, které naštěstí nebylo pevné dlouhou dobu. Severusovy ruce totiž trochu ochabovaly po delší snaze něco udržet.

Nebránil se, když mu pomáhal na nohy, a překvapivě stál lépe, než by člověk po lahvi mandragorové pálenky očekával. Dokonce se tím vratkým krokem, sám bez řečí a štiplavých poznámek, vydal směrem k ložnici a své ruce nechal v klidu. Tedy jednu měl kolem Nevillova boku, ale nesnažil se jí nikam šmatat.

"Proč to tak musí být?" zeptal se po dvou krocích, hlasem ztraceným někde v dálce.

"Protože si opilý a musíš se vyspat," odvětil mu v domnění, že myslí skutečnost, že dnes nebude sex. Manžel ale zakroutil hlavou, až mu černé vlasy padly do obličeje.

"Proč lidé odcházejí a předtím se tak dlouze loučí? Proč nemůžou prostě jen jít a nechat člověka samotného?" pokládal dotazy, na které neměl odpověď, jelikož vůbec netušil o čem to Severus mluví. Zamyslel se nad tím, ovšem filosofické problémy nikdy nebyly jeho doména. Neuvažoval většinou o světě v příliš složitých dimenzích, protože byl občas rád, že si vůbec pamatuje celé své jméno.

"Babička říkala, že říct 'nashledanou' je základní slušnost," odpovídal jak nejlépe uměl, i když tušil, že o tomhle se debata momentálně nevede. Přesto alespoň donutil Severuse, aby se pobaveně uchechtl. Připsal si pro sebe bod, jelikož rozesmívat Severuse Snapea byla bojová disciplína jen pro ty nejodvážnější a měla vlastní scórovací tabulku.

Opatrně ho složil na postel a sám se docela odtáhl mimo dosah jeho rukou. Jen tak pro jistotu. Pak se pustil do sundavání bot, přičemž si uvědomil, že to není tak dávno, co to dělal. Tehdy ale z naprosto jiných, vážnější důvodů. K tomu ho hned napadlo, kolikrát to ještě bude dělat v budoucnu a jestli v tom konečně získá praxi, protože se stále potýkal s vysokým šněrováním Severusových bot. Nestěžoval si, že se musí o svého manžela starat, to byla jeho povinnost, jen na to tak myslel.

"Neville," vztáhl k němu ruku, aby ho přivolal. Poslechl, sevřelj eho dlaň ve své a usmál se.

"Musíš mi něco... slíbit," mluvil těžce, ale stále srozumitelně, "Slib mi, že odejdeš... odejdeš, až to jednou udělám."

Rozbušilo se mu srdce strachem. Netušil, o čem to Severus mluví, chápal jen, že ho posílá pryč. Nechápal jak vůbec mohl něco takového říct nebo naznačit. Vlastně na to ani nedokázal odpovědět, což nebylo třeba, protože manžel ještě neskončil s tím, co mu chtěl říct.

"Musíš utíkat... rychle utíkat... až ti jednou ublížím," vztáhl ruku a pohladí jí Nevilla nemotorně po tváři, něžnosti nikdy nebyly jeho parketa a v opilosti to bylo ještě horší, "Musíš slíbit, že to uděláš."

"Ty mi neublížíš," zamítl poměrně rázně. Možná mu začalo docházet, nač naráží. Zřejmě se bál, že Nevillovi vadí se o něj starat, když to potřebuje nebo něco takového. Hluboce si oddechl, protože to neznamenalo, že ho skutečně posílá pryč a už s ním nechce být.

"Ty nevíš... neumíš pochopit... to se nedá překonat. Krev se nedá překonat," jeho slova zněla už víc jak zastřeně, spíš jako žvatlání, "Slib mi to!" snad v posledním záchvěvu vědomí sevřel prudce Nevillovu ruku, až ho donutil vyloudit bolestný výdech. Pokusil se Severusovi vzepřít, vytrhnout se, ale stisk ruky byl drtivě pevný a zvěstoval, že bude mít ráno na zápěstí pořádné modřiny.

"Slibuji... au... slibuji, teď mě pusť," požádal ho, zatím co se stále bezúspěšně snažil dostat svou ruku z pevného stisku manželových prstů. Ani netušil, že může být hubený muž vůbec tak silný.

"Prosím, Severusi, pusť mě, to bolí," naléhal dál, když se zdálo, že snad neslyšel, co mu slíbil, nebo to ještě nedošlo jeho opilým mozkem na ty správná místa.

V okamžiku, když řekl, že to bolí, se ruka prudce rozevřela a ucukla stranou, jakoby se Severus náhle o jeho zápěstí spálil. Co hůř, v očích měl stejně poplašený výraz, jako má malé dítě, když si sáhne poprvé na plotnu.

"Promiň... promiň... nechtěl jsem... promiň," mumlal omluvy, které u něho byly vzácné. Omluvit se dokázal, ano, ale dělal to tak vyjímečně, až lidé zapomněli, že toho je vůbec schopen.

"To nic," zakroutil hlavou a promnul si zmáčklé zápěstí, "Nic se nestalo, jen si neodhadl svou sílu." Nezlobil se na něj, protože přeci neměl důvod. Severus mu neublížil úmyslně, jen stiskl víc, než měl, protože byl opilý a neměl odhad. A byl opilý poprvé za celou dobu, co ho Neville znal, takže si nedělal starosti, že by se mu manžel ztřískal každý pátek a pak ztratil sebekontrolu. Navíc se přeci choval slušně, dokonce nebyl ani opilecky dotěrný. Ne, skutečně nebyl důvod, proč se zlobit.

Usmál se na Severuse, aby ho trochu uchlácholil, ale nemělo to žádný vliv. Naopak se zdálo, že ho to ještě víc vyplašilo, než předešlý výkřik bolesti.

"Nesmíš být jako ona... jako já," pronesl další výrok, kterému mladík nerozumněl, tak ho nechal bez odezvy. Když už měl volné ruce, tak se mu podařilo Severuse řádně uložit, dokonce mu i stáhl kabátec, než ho přikryl peřinou, dobře si vědom toho, jak se jeho manžel zimumřivý.

"Přestaň na to myslet, Severusi," poradil mu měkce, načež ho jemně políbil na čelo, ze kterého odhrnul černé prameny vlasů, "Zavři oči a spi."

Asi ho neposlechl úmyslně, ale oči zavřel, jak mu bylo řečeno. Neville ještě chvíli počkal, dokud si nebyl jist, že spí a pak se odebral do koupelny.

 

°°0°°

 

Voda měla narůžovělou barvu, když její poslední kapky mizely v odpadu. Důkladně umyvadlo vypláchl a osušil si poraněnou ruku. Pak se na ni zahleděl  jako na něco, co je třeba důkladně prozkoumat.

Pásek tetování se dál ovíjel kolem jeho zápěstí jako dva okovy a několik řezných ran ho nedokázalo porušit. Kůže pod ním se zacelila, zatím co v jeho okolí vždy na každé straně zůstaly dva krvácející šrámy. Bylo jedno kolikrát, jak hluboko nebo jak intenzivně řezal, dopadlo to vždy stejně. Magii tetování byla prostě silnější, než obyčejná břitva na holení, což měl ostatně předpokládat..

Znovu strčil ruku pod vodovod, kde opláchl další krev, co se mu zatím nahromadila na kůži.

Zvažoval, že udělá ještě jeden pokus, přičemž předtím břitvu očaruje nějaký kouzlem nebo že přímo zkusí řezací kletbu, jestli to bude fungovat. Naneštěstí – v případě jeho milence který mu právě stál za zády– se k tomu nedostal, protože do koupelny vešel Remus.

"Co tu vyvádíš, Tichošlápku?" zeptal se s podezřením v hlase, "Jsi tu dlouho a cítím krev. Ty ses zase pořezal při holení?" zeptal se automaticky. Nad tím Sirius jen protočil oči. Dobře, když se vrátil z Azkabanu, tak měl se základními hygienickými návyky trochu problém. Nejen že je jaksi zapomněl dodržovat, některé už dodržovat ani neuměl, jako právě holení se. Pořádně si tenkrát zrasoval obličej, ale to už přeci bylo dávno pryč.

"Není mi třináct," odsekl trochu popuzený, že ho zase Remus tak hlídá, jakoby byl malé děcko. Copak byl nesvéprávný?

"Dobře, omlouvám se," odpověděl hned vlkodlak kajícným hlasem. Jeho přirozenost mu to tak prostě velela a když se to tak vzalo, Sirius to tak měl rád. Jedno kolikrát mu řekl, že je člověk a má se rozhodovat sám, příležitosti mu něco zakázat nebo nařídit si nenechal ujít.

"Něco tu zkouším. Pojď se podívat, je to vážně zajímavé," vyzval ho a zdravou rukou ho k sobě přivolal.

Druhý muž se poslušně přiblížil, jak mu bylo řečeno, postavil se vedle umyvadla a dle očekávání se hned rozčílil, když viděl jeho zakrvácenou, rozřezanou ruku.

"Ty si se zbláznil, Siriusi!" vyletěl okamžitě, "Co to tu vyvádíš? Siri... drahý... co to má být?" Sevřel mu ramena a obrátil si ho k sobě, aby se mohl dobře podívat do starostlivých očí barvy karamelek, které se na něj vždy upíraly s věrností a skrytým smutkem. Tentokrát v nich navíc byla obava o jeho život. Možná to neměl Sirius v hlavě v pořádku, přeci jen to měl i v rodině a nemohlo by za to jen vězení, ale až tak moc narušený, aby se pokusil zabít nebo si ubližoval, vážně nebyl. Přinejmenším se tak necítil.

"Jen jsem zkoušel, jestli bych dokázal rozříznout svá magická pouta normální břitvou. Nechtěl jsem se zabít," odpověděl chlácholivě, dokonce položil zdravou ruku na milencovu tvář. Ovšem, když se tak poslouchal, tak mu to vážně přišlo trochu vadné. Každý průměrně vzdělaný a mentálně zdravíýkouzelník věděl, že magická tetování se nedají zničit mudlovským způsobem. Stejně jako magické jizvy se nedají vyléčit nebo odstranit jinak, než vlastní vůlí a mocí.

Nedůvěra se mihla hnědýma očima a vlkodlak naklonil hlavu do jeho dlaně, kterou ho stále hladil po tváři. Pak si dlouze povzdechl.

"Moc dobře víš, že tak se jich zbavit nemůžeš. Ukaž...," s těmi slovy opatrně vzal jako zraněnou ruku, z umyvadla si půjčil hůlku a jemně se dotýkal každé krvácející rány, čímž ji zaceloval, "Proč se jich vůbec chceš zbavit? Tolik let si strávil jejich tvorbou a teď je chceš zpřetrhat?" tázavě pozvedl obočí.

"Snažil jsem se vymanit z vlivu své matky a čirou náhodou s tím souviselo i to, že se vzdám svého nároku na pokrevní magii," vysvětloval, sledujíc, jak se jeho rány mění v tenké růžové linky a že jich bylo docela dost, "Je nás málo, daleko méně než Voldemortových následovníků, tak mě napadlo, že bych se s tím pokusil něco udělat."

"A co bys chtěl udělat?" zeptal se s nedůvěrou v hlas i ve tváři a očích.

"Nevím, třeba bych jim zakázal posluhovat Voldemortovi," navrhl první variantu, která ho právě napadla. Zatím se ještě nedostal k tomu, aby uvažoval, co přesně by udělal, až by se svých tetování zbavil. Prozatím ho zajímalo, jen jak se jich zbavit.

"Tak to nefunguje a ty to víš. Pokrevní magie není Imperius," začal argumentovat milenec, protože on samozřejmě věděl všechno, "Zkušený čaroděj dokáže uvést osobu pod Imperius a pak jí nakázat něco, k čemu dotyčná osoba využije vlastní kreativitu. Je to ovládání a balamucení mysli, zatím co pokrevní magie je přímé ovládání těla, bez toho, aby zasáhla mysl. Příkaz musí být naprosto konkrétní a navíc by si u nich musel být přímo přítomen. Možná by šlo nanejvýš jim tak zakázat přijmout Znamení zla, to ale beztak dostává sotva desetina Voldemortových přisluhovačů. Stát se Smrtijedem je elitní záležitost, nikoliv právo každého, kdo souhlasí s jeho názory, chce mu sloužit nebo to dělá ze strachu."

Samozřejmě měl Remus ve všem pravdu, ostatně jako vždycky. Jen málokdy se vlkodlak nějak mýlil, nebo si nevěděl rady. Člověk by ho s klidem mohl považovat za geniálního, když na to přišlo. Povzdechl si, protáhl právě uzdravenou ruku a pak ji rovnou ovinul kolem milencova pasu, takže si ho k sobě přivinul. Štíhlé ruce se mu okamžitě obtožily kolem krku a zad, jak mu Remus vrátil objetí.

"Přesto to musíme zkusit. Copak nevidíš, že je nás o tolik méně  než jeho následovníků?"

"To bylo i v minulé válce," podotkl, rukou mu přitom čechral vlasy, "Což si nepamatuješ, že nás bylo sotva dvacet, když jsme začínali?" připomínal staré časy, na které Sirius ale nechtěl myslel. Nerad vzpomínal na dobu největšího boje, kdy James s Lily ještě žili a všichni se společně potajmo vydávali ničit Voldemortovi přisluhovače.

"Jenže dnes když jsem se ráno probudil...," odmlčel se, připadal si jako pitomec, co dává na pochybné pocity, "měl jsem dojem, že dnes večer se všechno změní. Že se stane něco hrozného, co nás navždy poznamená. Já vím, že je to hloupost, jenže...," dokončil to povzdechem.

"Nemyslím, že je to hloupé," zamítl vlkodlak, který se momentálně zamračil, "Já měl úplně stejný dojem po celý den. Dokonce jsem se před chvílí pokoušel spojit s Harrym, abych se přesvědčil, že je v pořádku."

"Neodpovídal ti?" Pocítil starost, když si uvědomil, kolik je hodin. Určitě už muselo být po večerce, takže musel být mladík dávno v kolejních místnostech.

"Ne. Nejspíš není ve své ložnici, ale ve společenské místnosti s přáteli. Krbem jsem se spojit nezkoušel, bylo by zbytečné ho rušit." Uklidňoval ho, i když sám měl v očích trochu obavy. Jenže tu on tam měl, co se týkalo obou jeho druhů, neustále.

"Jo, asi máš pravdu," přikývl, "Je v Bradavicích, to je nejbezpečnější místo na světě. Nemůže se mu tam stát nic horšího, než se si při famfrpálu zlomí ruku... napadne ho Voldemort na hlavě koktajícího chlápka... Bazilišek v Tajemné komnatě..."

"Nech toho, prosím," skoro zaškemral Remus, náhle pobledlíýv obličeji, "Dokud je Brumbál naživu, tak bude Harry v pořádku."

"Jasně že bude," přikývl. Přeci jen nechtěl milovaného muže týrat zlými představami o tom, že přijdou o jejich mladého milence. Zbožňoval Harryho stejně silně a sám se necítil na to  o něčem takovém uvažovat.

Usmál se tak povzbudivě, jak dokázal a přitáhl si vlkodlaka hezky k sobě. Přitiskl své rty na jeho v lehkém polibku, ze kterého rychle sklouzl po tváři na jizvu táhnoucí se po bledém hrdle. Vlkodlak pod tím dotekem zaklonil hlavu, aby mu dal prostor k dalšímu, intenzivnějšímu  laskání.

"Co takhle trocha šukání na zlepšení nálady?" zavrněl mu do ucha, když se k němu přes krk dolíbal.

"Ty mi zase čteš myšlenky," usmál se Remus a políbil ho.

 

°°0°°

 

Sedm. Co vím všechno o čísle sedm? Tu otázku si položil, když se dozvěděl ,na kolik částí plánoval Tom Raddle rozdělit svou duši. Sedmička byla prvočíslo, v hudební stupnici bylo sedm tónů, bylo to magické číslo. Bylo to... ne už nevěděl co ani nevěděl, proč na to myslí zrovna teď, když Brumbálovi pomáhal si sednout.,

"Dojdu pro madam Pomfreyovou, Albusi, jen... jen vydržte," jeho hlas se chvěl, protože mu drkotaly zuby. Chladný vítr jarního večera profukující astronomickou věží se mu přes mokré oblečení zakusoval do těla, až se celý zimomřivě třásl. Ovšem ředitel na tom byl ještě hůř a to dokonce nepromokl. Ještě nikdy nevypadal tak staře, křehce, bledě a slabě. Jakoby všechna ta magická síla, které se kolem něho jinak vznášela jako opar, zmizela a už se nikdy neměla vrátit.

Zažil už tolik strašných věcí, ale tenhle pohled byl nejhorší. Děsil až do morku kosti. Bolel v srdci a vháněl slzy do očí.

"Ne," zakroutil Brumbál hlavou, "Dojdi pro Severuse... jen pro Severuse, to on jediný mi může pomoct. On ví, co má dělat."

"Dobře, dojdu, ale Pomfreyová je lékouzelnice, ona..."

"Jen Severus!" zamítl rázně starý kouzelník, "Přísahal jsi, že mě na slovo poslechneš," připomněl mu se svou dřívější autoritu, což trochu potěšilo, "Doveď profesora Snapea a kdyby se něco stalo, tak se do toho nepleť. Rozumíš?"

"Ano, rozumím," přikývl neochotně, ale co měl dělat jiného. Ředitel potřeboval pomoc někoho, kdo si ví rady a pokud si myslel, že je to Snape, pak dobře. Ostatně musel vypít lektvar a Snape byl lektvarista, takže to dávalo smysl.

Neposledy Brumbálovi pevně stiskl ruku, nebo jí ředitel stiskl jemu? Nedalo se to poznat, každopádně ten dotek byl jako ledový závan, který ho zamrazil v zádech víc, než chladný vítr. Nevěděl, proč tomu tak je, jen měl nepříjemný dojem že vidí Albuse naposledy. Cosi v mysli, něco co nepoznával, šeptalo, že by ho měl obejmout a říct sbohem, ale neudělal to. Pustil jeho ruku a rozeběhl se ze schodů dolů.

Seběhl první schodiště, když uslyšel běžící kroky, které se po schodech blížily k němu nahoru. Vytáhl hůlkou a zacouval do stínu pod schodištěm, kde ho nemohl nikdo vidět, ale on sám viděl všechno. Srdce mu prudce bilo proti hrudní kosti vzrušením a trochu i strachem. Ten, kdo se blížil ,mohl být kdokoliv, kdo zaznamenal přenot na astronomickou věž, přesto měl dojem, že to není přítel.

Kroky byli blíž. Sevřel hůlku pevněji. Zahlédl černý stín postavy, stejně jako záblesk zářivě blond vlasů. Znal jen jediného člověka na škole, který měl tenhle odstín, toho by tu ale rozhodně neočekával.

Zpoza posledního zákrutu schodiště se vynořil Draco Malfoy a aniž  si Harryho všiml, běžel na vrcholek věži, kde byl Brumbál.

 

Předcházející - Následující