23.09.2013 14:18

Jen co ředitel vyšel z ošetřovny, tak nechal kamaráda v Hermioniných něžných rukách, a vyběhl za ním ven. Chtěl mu říct o svém úspěchu v nitrozpytu a zároveň se i chtěl zeptat, jestli je v pořádku. To druhé mělo dle jeho názoru přednost.

"Pane řediteli... pane," zastavil ho i lehkým dotekem na lokti.

"Ano, chlapče?" obrátil se k němu s úsměvem, stále naprosto klidný, jakoby se nepřišlo na to, že mu jde o život.

"Jste v pořádku, pane? Chci tím říct," znejistěl jak to vyjádřit, aby se starý kouzelník neurazil, "Právě se přišlo na to, že se vás někdo pokouší zabít a vy nevypadáte, že by vám to vadilo," vysvětlil.

"Proč si myslíš, že se někdo o něco takového pokouši?" vykouzlil jeden ze svých nechápavým obličejů, které měl ale Harry k jeho smůlu už prokouklé. Dávno už, ani nevěděl jak, získal dojem že Brumbál není jen ten příjemný starý dědeček, kterým se zdá být.

"To jen, že... ta lahev byla určená pro vás a je logické, že by vás mohl někdo chtít zabít," pokoušel se vysvětlit své neopodstatněné podezření, "Jste vůdcem odboje proti Voldemortovi," ztichl, nějak nevěděl, co pod pohledem modrých bystrých očí ještě víc říct.

"Možná máš pravdu," připustil, taky jak jinak, "Přesto není důvod se strachovat, vždyť to není poprvé, co jsem se dostal do hlubší debaty se smrtí," bezděky padl Harryho pohled na ruku, která byla pod bílou rukavicí zraněná a nehojila se, "Nedělej si o mě starosti, chlapče, budu naprosto v pořádku. To ti slibuji."

"Nejde si nedělat starosti, ale dobře... tak," neurčitě pohnul rameny, ředitel o tom podle všeho nechtěl mluvit, takže mohl přejít k druhému tématu, "Myslím, že slyším myšlenky jiných lidí," tázavý pohled modrých očí, "Je to jako bych slyšel útržky toho, co si šeptají jen sami pro sebe, ale já vím, že to doopravdy neříkají. Předpokládám, že je to hmm.. normální? Říkal jsem přeci, že časem bych měl umět proniknout do mysli i bez formule, tak předpokládám, že tohle... že je to ono."

"To je víc než normální, je to skvělé!" pochválil ho s nefalšovanou radostí, "Konečně se ti podařilo zbavit se omezení vlastní mysli. Prorazit tu bariéru, která tě dělila od zbytku světa."

"To nechápu, není smyslem celé nitrobrany barieru naopak vystavět?" otázal se zmateně. Celé roky se přesně o tohle snažil. Postavit co nejpevnější a nejvyšší zeď mezi svou myslí a okolím, tak aby skrz ní neprošel ani brouček.

"Ano, nitrobrany samozřejmě ano," souhlasil, "Já tu ale mluvím o přirozené bariéře, jakési bublině, kterou má kolem sebe každá mysl. Ta brání tomu, aby se naše myšlenky samovolně prolínaly. Nitrozpytcem se může člověk stát pouze v případě, že dokážu svou vlastní bublinu splasknout a tak nechat myšlenky ostatních procházet svou myslí. Samozřejmě pouze v případě, že sám chce a soustředí se na to. To si dělal, že ano? Přál sis vědět, na co někdo myslí a pak jsi ho slyšel, jak si trefně poznamenal, šeptat si pro sebe."

"Ano, u Nevilla jsem chtěl vědět, proč se na mě zlobí a u Křiklana... to jsem prostě chtěl vědět, co si myslí," raději se nerozšiřoval, že chtěl hlavně zjistit, co skrývá za svou přátelskostí, "Není ale nebezpečné, že jsem tu... bublinu splaskl? Vždyť o ochraně mé mysli před útokem mluvíme už... vlastně roky."

"Pokud se někdo dostane přes zeď tvých Bradavic, pak by ho tahle tenká bariéra stejně nezastavila. Pro nitrozpytce nemá význam, protože ten už dávno ví, že svou mysl musí bránit pomocí nitrobrany," odmlčel se a usmál na druháka, který asi mířil se zelenými vředy na ruce na ošetřovnu, ale zastavil se, aby je mohl poslouchat a civět na ně jako na vánoční strom, "Ta ruka vypadá opravdu ošklivě, mladý muži. Neměl byste strkat prsty mezi kořeny Trojdětníku, mohl jste skončit ještě hůř. Honem rychle utíkejte za Poppy, aby se vás postarala, než se to rozleze po celém těle," druhák vypadal dojatě tím, že k němu ředitel tak vlídně promlouvá, cosi zamumlal a proběhl dveřmi ošetřovny, "Jak vidíš, tady nemáme moc klidu a soukromí. Jestli máš nějaké otázky, tak se uvidíme zase dnes večer u mně v pracovně," ukončil jejich rozhovor a poplácal Harryho lehce po rameni, než se vzdálil.

Sledoval ředitele, dokud mu nezmizel za rohem a pak se rozhlédl kolem sebe po prázdné chodbě. Chtěl něco vyzkoušet, ale tady k tomu neměl podmínky. Musel najít místo, kde je opravdu hodně lidé, logicky tedy v úvahu přicházela Velké síň a beztak byl čas na večeři. A on měl momentálně až nezvykle velký hlad.

Hermionu nevyrušoval, věděl, že zůstane s Ronem a dostane jídlo tam, proto se sám vydal na večeři. Tedy samozřejmě sám nebyl, po cestě potkal i ostatní přátele, ale holt s Ronem a Hermionou to bylo jiné. Trochu si po nich zasteskl, ovšem až do okamžiku, kdy zasedl ke stolu na své místo a rozhlédl se po nepřeberném množství tváří kolem, za kterými se skrývalo nepřeberné množství myslí.

"Hej, Coline!" zavolal na svého mladého fanouška, kterého to za ty roky pořád nepřešlo, "Nechceš si sednout sem ke mně?" Ukázal na místo přímo proti sobě, kde mohl na Colina dobře vidět, zejména pak do jeho očí.

"Jasně, rád!" zaradoval se mladík, přesně podle očekávání, a ochotně se posadil. Hned se před ním objevil talíř, na který si začal vrchovatě nandavat jídlo. Když se Harry kouknul na ten svůj vlastní, s tak poloviční porcí, tak si bezděky vzpomněl na Siriuse s Remusem. Opravdu podobné asociace. Rychle je zahnal do pozadí, ten byl přednější Colin, který se jako ostatní chlapci u stolu, živil tempem hladového vlka. Bude ho muset nějak donutit, mluvit, aby to nebylo podezřelé, že na něj jen tak civí, ale nevěděl, jestli rozhovor nějak nenaruší jeho myšlenky. Možná tak kdyby ho nějak donutil lhát... Ne, nejdřív to zkusí s monologem.

"Tak Coline," snažil se zapříst řeč, kde by mluvil spíš jeho mladší spolužák, než on sám, "co tvoje focení?" řekl, jakmile mu padl zrak na foťák. To bylo jistě skvělé téma k hovoru, do kterého se nebude muset ani trochu zapojovat. Bude stačit jen přikyvovat, usmívat se a tu a tam přitakat, přesně jak to dělal v případě Hermiony, když mluvila o něčem naprosto nezajímavém.

"Jde to skvěle. Zrovna ve Francii prý našli lepší substanci pro vyvolávání fotek, takže...," přesně v okamžik, kdy se mladík rozohnil vypnul pomyslně zvuk a zaměřil se na jeho myšlenky.

Rozhodl se, že první krokem bude udržet oční kontakt, protože tak to dělal Snape a dokonce si ho často vynucoval zavrčeným 'Divejte se mi do očí, Pottere' po kterém vždycky následoval ten šimravý pocit v lebce. Takže to musela být ta správná cesta ke čtení myšlenek.

Soustředění, které do toho dal, bylo podobné, jako když se snažil v Brumbálově hlavě najít nějakou vzpomínku. Intenzivní, ale ne takové, aby se člověk ponořil jen do něho, protože to prý – a jak už si i sám ověřil – jedině narušovalo přirozený tok vlastních myšlenek.

"Taky jsem dostal nový foťák...,"

'kterým by bylo hezké vyfotit Lenku'

"...kterým budu fotit další famfrpálový zápas...,"

'Co na sportu vlastně vidí?'

"...a už určitě musíme letos udělat tu velkou fotku celého týmu na košťatech, ale asi až se vrátí Katie...,"

'Jak moc se u Munga vyznají v mudlovských nemocech?'

"Byla by totiž škoda, kdyby... Proboha, Harry!" vykřikl náhle uprostřed řeči, takže ho dokonale vyvedl z koncentrace a naprosté fascinace jeho myšlenkami. Zmateně zamrkal, co se děje, jestli měl na něco reagovat nebo jestli se vážně něco stalo. Nic zajímavého ani podezřelého nepozoroval. Mohl si snad Colin nějak všimnout, že se mu hrabe v hlavě?

"Ty krvácíš!" objasnil mu důvod svého křiku hned vzápětí, "Z nosu... teče ti krev z nosu," strachoval se hned a strkal mu k obličeji ubrousek, naštěstí čistý. Až díky tomu si uvědomil vhký, teplý pocit pomalu mu stékající kolem rtu až na bradu. Rozhodně svou krev nechtěl nakapat do jídla, které měl před sebou, proto si rychle dal nad ret nabízený ubrousek, zaklonil hlavu a stiskl si kořen nosu. Tohle už měl vyzkoušené, protože po všech těch ranách pěstí od bratrance věděl, jak zastavit krvácení z nosu.

"Ach Harry!" vykřikla Molly, která se zřejmě právě převtělila ve svou dceru Ginny, "Ty už zase krvácíš? Jakto, že zase krvácíš? Co si zase dělal?" rozhodně celá matka, včetně toho, že mu začala přistrkovat čistý ubrousek a druhý mu strkala na košili, kdyby mu krev tekla tak moc, že by napadala na kravatu a límeček. Asi už měla také své vlastní zkušenosti s krvácením z nosu, přeci jen tolik bratrů se na člověku poznamená.

"Toh nich nenih," huhlal, protože nemohl přes ubrousek řádně dýchat. Nepříjemné bylo, že ať tiskl jak tiskl, nějak se to nechtělo zastavit. Jakoby si jeho mozek usmyslel, že vyteče ven nosem v podobě rudé břečky. Dokonce tak začal i bolet, hezky odpředu jakoby zpoza očí se začala dozadu šířit nepříjemně tepavá bolest.

"Dost to teče," zkonstatovala zřejmé Ginny, takže nad tím jen protočil oči, "Pojď, dopravím tě na ošetřovnu a budeš dělat Ronovi s Hermionou křena. Nemohl ses někde praštit do hlavy?" vyptávala se, když ho tahala na nohy. Neobtěžoval se jí vysvětlovat, že navzdory jejím přesvědčení, on nemívá ve zvyku se mlátit do hlavy, to ho do ní většinou mlátí někdo cizí a zlý. Raději se nechal vést Velkou síní k východu vděčný, že do niho nenarazí, jelikož s hlavou v záklonu se blbě manévruje v davu.

"O co tady jde?" zastavil je nepříjemně povědomý hlas, který bohužel nepatřil nikomu jinému než Snapeovi. Když do nikoho nechtěl narazit, myslel tím Snapea v první řadě.

"Harrymu se spustila krev z nosu, tak ho vedu na ošetřovnu," informovala ho Ginny poklidně a věcně, jen její ruce se pevněji sevřela kolem mladíkovy paže jakoby byla připravená strhnout si ho v případě nebezpečí za záda. Vážně by se měla krotit, jinak bude za chvíli docela jako její matka.

"Toho jsem si už stačil od profesorského stolu všimnout, že naše celebrita krvácí. Ptám se, proč ho vodíte za ručičku jako malého kluka, když by si mohl dojít na ošetřovnu sám?" Mohl přímo cítit jak se dívka po jeho boku nadechuje k nějaké odpovědi, možné ne úplně nejmilejší, ale nebyla ji dána šance vzduch z plic i vypustit, "Jdete ke svému stolu a najezte se, já se o Pottera s radostí postarám sám."

"A chulva," ulevil si potichounku do kapesníku, takže by to slyšel snad jen netopýr. Snape ho jistě na ošetřovnu doprovodí také, ale kolik u toho bude mít řečí, to se nebude dát ani slovy popsat.

"Dvacet bodů za sprostou mluvu, Pottere," informoval ho, ano, Harry zapomněl že lektvarista asi JE netopýr, "Jděte, slečno Weasleyová!"

Přes rozkaz ještě dívka zaváhala a podívala se pro ujištění na Harryho, který samozřejmě přikývl, že klidně může jít. Alespoň přikývl tak, jak mu zakloněné hlava dovolila. Oba vyprovázeli Ginny pohledem. Snape byl temný, nic neříkající a Harry vrhal přes zakrvácený kapesník něco jako rozlučkový u oběšence. Vážně ho bolela hlava, chtěl si sednout nebo možná i lehnout, a ne muset vzdorovat lektvaristovu.

"Idiote! Mohli jste si ten svůj miniaturní slepičí mozeček takovými pokusy uškvařit na velikost, tuhost a barvu Hagridových ořechových sušenek!" začal syčet okamžitě.

Drapl Harryho za ruku a vtáhl ho do nejbližšího výklenku, až to vypadalo, že se mladík spletl a přeci jen mu lektvarista skutečně něco udělá. Nehodlal se tu ale nechat zamordovat bez sebeobrany.

"Nevím, o čem mluvíte," ohradil se nedotčeně, přestože moc dobře věděl. Alespoň už si mohl z nosu sundat kapesník, protože měl dojem, že krvácení ustává. A skutečně, už mu z nosu nelilo jako z vodovodního kohoutku, nýbrž jen lehce odkapávalo. Osušil si ho ubrouskem, který si vytáhl zpoza košile.

"Vypadám jako trol, abyste mi lhal do tváře a myslel si, že já to nepoznám?" pozvedl obočí, "Četl jste panu Creeveyovi v mysli a nezapírejte. Poznám, když se o něco takového někdo pokouši, zejména když to dělá tak neuměle jako vy. Civěl jste mu do očí jako v tranzu, až jsem se divil, že si nevšiml někdo jiný."

V tom měl asi Snape pravdu. Neuměl to, jen testoval, čeho všeho je teď schopný. Hned ho napadl další test, který by si mohl udělat, když tu tak měl lektvaristu hezky po ruce. Hlava sice bolela, ale to přece nebylo nic, co by mu mohlo v něčem zabránit. V loňském roce to občas bylo, jako kdyby mu stovky ohňových mravenců tancovalo čardáš v jizvě na čele. Trochu bolesti a brnění v mozku proti tomu nebylo nic.

Aniž by se jen pokusil odpovědět na jeho provokace, natáhl svou mysl k profesorově, jako to předtím udělal u Colina, sáhl a... narazil na něco ocelově chladného, mramorově černě zbarveného a hladkého jako sklo. Na to by pravděpodobně potřeboval diamantovou rozbrusku, aby se dostal skrz. Pomyslně po tom přejel rukou, jak se snažil rychle najít alespoň malinkatou prasklinku, ale nenacházel nic. Dokonce ani škrábaneček ne.

Rychle se zase stáhl, udivený, že Snape se nad ním i nadále tyčí, ruce složené na prsou a jedno obočí pozvednuté, jakoby si jeho ohmatávání vůbec nevšiml. Mohl to skutečně udělat tak nepozorovaně, aby to lektvarista nezachytil? Možná už přes tu černou hráz neviděl, neslyšel ani necítil. Taková představa byla děsivá, přesto...

"Páni, to chci taky," slyšel se sám sebe stupidně vyhlašovat nahlas. Zasloužil by si pár facek, pokud možno pořádných, aby se nejdřív naučil myslel až pak mluvit a jednat. Neříkal už si čirou náhodou něco takového nejméně stokrát? Matně si vzpomínal, že zcela určitě ano.

"Jedině ve vašich snech," odsekl mu Snape, zdálo se, že věděl oč se jedná, aniž by to kterýkoliv řekl nahlas, a hlavně měl pravdu, "Takže jestli jste spokojený s dnešním počtem pokusů o ufritování svého mozku, doprovodím vás za ředitelem."

Uhnul stranou, zřejmě jak chtěl, aby šel Harry první. Nic nenamítal, stejně nechtěl, aby ho Snape viděl, jak posmrkává krev do kapesníku. Krvácení se zastavilo, bolest se změnila jen v tupý tlak za očima a podle toho, že mu lektvarista nedal pár facek, to asi nebylo nic vážného. Přesto ho něco napadlo.

"Pane, mohl jsem takhle Colinovi ublížit?" zeptal se náhle s obavou. Když si zadal za cíl, že vyzkouší svoji novou dovednost, tak nějak nedomyslel, jaké by to mohlo mít následky pro ostatní. Věděl z vlastní zkušenosti, jak útrpný je přímý mentální útok, což ale tohle rozhodně nebylo – tím chlácholil své svědomí – přesto se to možná mohlo nějak zvrtnout.

"Ne, to je krajně nepravděpodobné," odvětil muž celkem poklidně, "Musel byste mít vrozené mentální schopnosti, což nemáte. Ty jsou vzácné a projevují se zpravidla ve stejné době jako první kouzla. Nanejvýš by Creevey za chvíli získal dojem, že ho někdo pozoruje. K mentálnímu útoku je třeba podstatně větší praxe, než máte vy."

"To jsem rád... napadlo mě... nechtěl jsem mu třeba ublížit, jen jsem nejdřív zkoušel, co umím a až pak.. myslel," připustil že nemyslel, "A co já?" posmrkl a odplivl krev, který mu stekla nosem do pusy, "Nevyteče mi mozek nosem?" už se cítil dobře, ale stejně se zeptal.

"Samozřejmě že ne," odsekl, "Ve vašem věku mě teklo z nosu a bolela hlava v jednom kuse. Časem to přejde."

Naznačoval tím snad, že začal s nitrozpytem ve stejném věku, jako teď Harry? Dost dobře to možné bylo, vzhledem k tomu, že se musel jen pár let po absolvování stát pro Brumbála špehem. Prý to bylo někdy v době, kdy se narodil, což mohlo být lektvaristova dvacet dva nebo dvacet tři let. Dle ředitele mohl trvat trénink nitrozpytce i deset let, takže bylo určitě možné, že se to Snape učil už na škole.

"Cukrová poleva," zabručel u chrličů, které se otevřely, "Jdete nahoru a... Pottere!" zavolal, protože to už se Harry vydal skrz dveře ke schodišti, "doporučoval bych nezmiňovat se řediteli o vašem hloupém experimentu. Osobně je mi lhostejné, na kom si zkoušíte nitrozpyt. Sice je proti pravidlům školy, ale ve vašem případě je jejich prosazování naprosto nemožné. Ale ředitel Brumbál by nemusel být vaším pokusem nadšený. Znáte jeho názor na etiku."

"Se vší úctou, to asi půjde těžko, když jsem takhle zakrvácený," upozornil na svůj upatlaný vzhled. Původně doufal, že se opláchne v koupelně u ředitelny, když už mu profesor nedovolil zastávku na záchodcích, kde by se dal do pořádku.

"Pro Merlina všemocného, Pottere! Jste snad čaroděj, čarujte!" vyprskl Snape, to už měl hůlku v ruce a máchl s ní lehce proti Harryho obličeji. Neucítil nic víc než zašimrání a pak skutečnost, že už se necítí upatlaně. Dokonce i rudé, posmrkané a poplivané kapesníky zmizely z jeho dlaně, která byla taky hned čistá. Dotkl se obličeje, aby ještě zkontrolovall, jestli není někde navhlý a pak chtěl profesorovi poděkovat, jenže už z něj viděl jen vlající plášť.

S povzdechem nastoupil na schodiště a nechal se vynést do ředitelny.

Zaklepal, chvíli čekal a pak zaklepal znovu, protože mu nikdo neodpověděl. Vracet se mu nechtělo, ostatně byl pozvaný, takže vstoupil bez vyzvání. Rozhlédl se, ale nevypadalo to že v místnosti někdo je, tak přešel ke svému křeslu u krbu a posadil se. Na opěradle toho protějšího seděl Fawkes, jakoby tam na něj čekal.

"Ahoj. Kde je Albus?" zeptal se automaticky, jakoby předpokládal, že mu ptákodpoví. Ten se místo toho zvedl a jedním plavným skokem překonal dvoumetrovou vzdálenost, aby mu poměrně tvrdě dopadl na koleno. Překvapilo ho, že tohle fenix dělá. Byla pravda, že se spolu přátelili. Harry na něj hodně mluvil. Fawkes se často a rád nechával hladit nebo krmit, ale nikdy k němu nešel na ruku, natož aby si sedl na rameno nebo koleno, jako to dělal Brumbálovi.

Fenix k němu zvedl své černé oko ve kterém se zračila velmi úzkostná prosba, kterou nechápal. Nevěděl, co po něm mohl Fawkes chtít, protože pamlsek nebo pohlazení to určitě nebylo. V tomhle bylo něco hlubšího a silnějšího.

"Neobtěžuj návštěvy, ptáčisko otravné," vynořil se odněkud Brumbál a nastavil fenixovi ruku, "Brzy zase nastane jeho čas, takže je trochu... vlezlý" bleskl pohledem po Fawkesovi, který mu neochotně vystoupil na ruku a ještě poslal jeden ten podivný pohled na Harryho. Víc už nestihl, protože ho ředitel nekompromisně odnesl k jeho bidélku, kde ho usadil a do misky mu dal nějaké pamlsky, asi aby ho zabavil. Moc to nepomohlo, protože Fawkes nejevil o jídlo pražádný zájem. Ředitel zase úmyslně nejevil zájem o to, jak se k němu fénix natahuje.

To bylo zvláštní, jelikož oni dva byli prakticky nerozlučná dvojka. Zajímalo ho, jestli se může majitel a jeho zvíře spolu pohádat. Samozřejmě tady bylo diskutabilní, jak moc je fénix inteligentní.

"Vypadáš nějak pobledle," podotkl Brumbál, když si zase sedal na své obvyklé křeslo, "Cítíš se dobře?" narovnal si brýle na nose.

"Normálně," nelhal, protože se necítil špatně, jen v hlavě měl pořád divný pocit, "Vy taky dneska nevypadáte na dvacet," neodpustil si do poznámky vložit trochu vtipu, ale zároveň to byla pravda. Viděl ho jestli před dvěma hodinami, celkem svěžího, ale teď jakoby skutečně zestárl o několik let. Prohloubili se mu vrásky, pod očima se objevili kruhy a splihli mu jak vousy, tak vlasy. Radikální změna za tak krátký čas.

"Být ředitelem Bradavic je někdy namáhavé," zlehka se zasmál, pobavený, "Jestli ti skutečně nic není a cítíš se na to... pak víš co dělat," pobídl ho a sám se opřel pohodlně do křesla, připravený na cokoliv.

Harry vytáhl hůlku ale krátce zaváhal, pohledem klouzal po starém čarodějovi, který mu náhle připadal tak křehký. Unavený, bezbranný a na konci cesty. Nevěděl kde se v něm ten pocit vzal, ta příchuť beznaděje jakou viděl i ve Fawkesových očích, ale byla tu. Napadlo ho, že by dnes možná měli lekci odložit, ale ředitel se dál jemně usmíval, aniž by jen naznačil že mu třeba není dobře.

Zvedl hůlku a vyslovil formuli.

 

Proplouval oceánem už velmi suverenně, ostatně nebyl tu ani zdaleka poprvé. Dokonce už hladina nebyla rozbouřená jako dřív, už naposledy se mu zdála klidná, jen zlehka se převalující. Nebylo to tím, že by se uklidnil Brumbál, to on sám začínal chápat, jak zdejší proudy, a proudy myslí všeobecně, funguji. Stávalo se pro něj stále snazším najít vzpomínku, kterou potřeboval, zejména proto, že mnoho z nich mělo docela jinou barvu a konzistenci než okolní oceán, protože nepatřily Brumbálovi.

Začalo to být zábavné, zejména když narážel na různé popsané předměty, jako kačenka do vody s názvem 'Minerva' nebo nafukovací husa popsaná 'Starosti se Sybilou'. Čas od času to byly i trochu děsivé věci, jako velká loď se splihlými plachtami a jménem 'Stáří', která jakoby lákala člověka k tomu, aby na ni nasedl a nechal se odnést někam, odkud už není návratu. Neměl rád, když na ni narazil.

A dnes spatřil na hladině dveře. Nebyly to první dveře, které viděl, i když na oceánu ho poprvé samozřejmě překvapily, jenže tyhle dveře byly nadepsané 'Severus'. Znal jen jediného Severuse a to Snapea. Nemohl na ně přestat zírat, jak pomalu proplouvaly kolem boku jeho loďky a zlehka do ní narážely. Dřevo do dřeva.

Nikdo mu to sice neřekl, ale tuši,l že je zakázáno na všechny ty plovoucí předměty sahat, nebo je třeba vytahovat ven. Instinkt mu napovídal, že to jsou věci, které mu nechce Albus ukázat a proto z nich udělal kačenky, husy, kachny, lodi, nafukovací matrace nebo dveře. Jenže, doposud ho žádné nezaujaly tak, jako ty se jménem 'Severus'. To bylo sice asi jen proto, že zatím nenarazil na takové, které by byli nadepsané Lily, James, Sirius nebo Remus, ale na tom momentálně nezáleželo.

Nadechl se, natáhl ruku a sevřel kliku. Váhal a hlavně předpokládal, že budou pevně zamčené, místo toho stačilo jen kliku stisknout a otevřely se dokořám, odhalujíc změť vzpomínek, které se tam jako fotky mísily jedna v druhou.

Naklonil se a nakoukl dovnitř.

 

Předcházející - Následující