08.09.2013 23:50

"Hojivé, léčivé a lékouzelnické lektvary a masti pro začátečníky," přečetl první název knihy, rychle koukl na druhý, "Specializované lektvary proti bolesti... Tisíc a jeden lektvar otupění... Velký seznam lektvarů proti prokletí... Kdyby mi to nepřišlo divné, tak bych řekl, že se zajímáš o lektvary. To tě k tomu dohnal Snape?" pozvedl tázavě obočí, ovšem ptal se bez agrese. Vlastně by to nebylo úplně na škodu, kdyby lektvarista donutil svého manžela, aby se trochu víc zajímal o lektvary. Pravda, zkoušel to celých pět let, ale Harry doufal, že tentokrát zvolil poněkud mírnější způsob.

"Tak nějak," připustil Neville, podivně vůči němu odtažitý, dokonce měl i takový výraz v očích, "Zajímám se o léčitelskou magii a využití některých bylin zejména proti bolesti," osvětlil trochu, proč má při sobě ty knihy, přesto ale ne dost na to, aby zakryl svou odtažitost.

Vzhledem ke kamarádově náladě nechal všechny ostatní dotazy být. Jestli se Neville takhle chová z nějakého důvodu, tak si počká, než mu to přítel sám řekne.

Šli mlčky, to bylo také samo o sobě divné. Neville nebyl upovídaný, byl docela samotář, ale když už s někým byl, koho považoval za přítele – a Harry doufal ,že jeho považuje – tak uměl být velice zábavný. Dokonce i hodně mluvil. Zamyšleně ho proto pozoroval, jak jde vedle něho a hrozně si přál, aby mu mohl vidět do hlavy. Aby mohl použít 'Legilimens" a zjistit, na co kamarád myslí. Měl by se za tu touhu stydět, ale nestyděl, ani nevěděl proč.

'Možná pomůže...,' uslyšel naprosto jasně Nevillův hlas, který přešel do něčeho, podobného zašumění vody.

"Co si říkal?" zeptal se hned, protože kamarád chtěl podle všeho něco říct, ale nedořekl to.

"Já?" podivil se Neville, "Já nic neříkal," namítl překvapeně, jakoby skutečně nevěděl, že něco říkal. Je možné, že si mluvil pro sebe, docela šeptem, tak že by to nikdo neměl slyšet, ale Harry to stejně slyšel. To určitě bylo možné. Přesto...

"Ne, jsem si jistý, že si právě řekl...," tentokrát zase nedopověděl on, protože mu někdo narazil do zad, div že ho nepovalil. Tentokrát to byla skutečná srážka, ne uhnutí před Nevillem balancujícím s knihami na rukou. Málem sebou sekl obličejem o zem, což už by bylo podruhé za krátký čas. Alespoň že teď se udržel na nohách.

"Co sakra děláš, pitomče?!" ohradil se okamžitě, aniž by věděl, na koho se rozkřikuje, a až pak se obrátil. Střetl se s pohledem Draca Malfoye. Takhle blízko už ho dlouho neviděl, prakticky od začátku školního roku, kdy mu zlámal nos. Pak se mu mladý zmijozel začal vyhýbat jako čert kříži. Navíc, jak Harry koutkem mysli po celé měsíce zaznamenával, začal usychat, jako nezalitá kytka. Z alabastrové bílé se stala barva porcelánu z výproděje, vlasy viditelně zřídly a pod očima měl kruhy. To si právě teď mohl zblízka ověřit.

"Nepleť se mi pod nohy, šmejde!" odsekl Draco, velmi mdle, a bez dalších urážek se rychlým krokem vydal pryč. Následoval ho pohledem, dokud mu nezmizel za rohem. Měli si právě vyměnit celou řadu urážek, pak na sebe možná i vytáhnout hůlky, ne si jen nadat do pitomců a šmejdů a každý si jít svou cestou. Tak to mezi nimi nechodilo. Tohle se muselo víc prošetřit. Věnoval Malfoyovi menší pozornost, než měl, jenže v hlavě se mu toho míhalo tolik, že nevěděl kam skočit.

"Promiň Neve, musím si teď něco zařídit," strčil překvapenému mladíkovi svou várku knih na tu jeho, "Je to vážně důležité. Omlouvám se," dodal ještě podruhé a vydal se pryč.

"Vsadím se, že jde o famfrpál, zase," zabručel si za ním Neville pod vousy. To ho zarazilo, protože tímhle způsobem jeho kamarád nikdy nejednal ani se nevyjadřoval. Tady se vážně děla další podstatná věc, takže svoje předsevzetí, že nechá mladíka, ať se časem vymáčkne sám, vzalo za své.

"Co si to říkal?" zeptal se nebezpečně tichým hlasem, "A nevymlouvej se že nic!" dodal prudce. Tentokrát se nenechá nachytat na nějaké pokradmé šeptání.

Nevillovy modré oči nejdřív zableskli překvapením, že ho slyšel, pak se ale kupovidu rozzářili hněvem. Zamračil se.

"Říkal jsem, že jde určitě o famfrpál s tou tvou 'důležitou' věcí," odpověděl svým pevným hlasem, který používal, jen když byl rozlobený.

"Dovol, abych tě informoval, že venku jsou dva metry sněhu a mínus deset, takže famfrpál se vážně hrát nedá. Je mimo sezónu," informoval ho jízlivost sama. To ho štvalo, že se takhle Neville chová.

"Famfrpál nebo něco jiného," prakticky odsekl, "Zatímco ty si užíváš pohodlí tady v Bradavicích nebo třeba v Doupěti, tak ostatní lidé," každému muselo být jasné koho tím konkrétně myslí, "nasazují svoje životy a zdraví v boji."

"Ano, samozřejmě, já si užívám," pokýval hlavou rádoby vážně, "Užívám si... někde mezi tím, když je muž, kterého miluji, skoro ocejchovaný jako zvíře a pak obviněný ,že je Smrtijed a tím, kdy se mozkomoři pokouší udělat z Doupěte kůlničku na dříví a ze všech mých přátel skořápky bez duše. Takže máš samozřejmě pravdu, náramně si užívám. Můj život je samá legrace, famfrpál, krev a mrtvoly."

Bylo znát, že Neville ani o jedné události pořádně nic neví. O Remusovi překvapivě nebylo nic v novinách, zřejmě to ututlali, aby si lidé nemysleli, že jsou Smrtijedi i na ministerstvu – což byli – a mozkomoří útok na Doupě též nebyl nikde zmíněn, protože to by znamenalo že dokonce ani Brousek nemá azkabanské strážně řádně v rukou, tak jako je neměl Popletal. To samozřejmě ministr a ministerstvo nechtělo, aby se dostalo na veřejnost. Neville se to proto mohl dozvědět prakticky jen od Harryho, Rona, Hermiony a Ginny.

"Profesor Lupin a Smrtijed? Mozkomoři v Doupěti?" zopakoval šokovaně, náhle studem rudý ve tváří, "J-j-já jsem n-ne-netušil. Nev-jeděl jsem že...," koktal neurčitě pravděpodobně na pokraji toho, že se studem propadne do Bradavického sklepení. Ale ani tak mu nebyl Harry schopen jen tak odpustit to obvinění, na to se na něj příliš zlobil.

"Věděl bys to, kdyby ses občas ukázal u nás a popovídal si s kamarády, místo toho, abys byl věčně zalezlý ve sklepením s tím pavoukem, co mu říkáš manžel," vmetl mu rozlobeně do tváře, "Řekl jsi, že si mi věrný, ale dáváš to najevo moc zajímavým způsobem. Rozhodni se už, sakra, kam patříš a pak mi to přiď říct. Sbohem," obrátil se na podpatku a vyrazil do Nebelvírské věže. Už teď teď litoval některých věcí, které kamarádovi vykřičel do obličeje ale vrátit se a omluvit nehodlal. Možná že takhle, když budou rozhádaní, to bude pro všechny lehčí.

Vyhlédl z okna po cestě nahoru po schodech na zasněženou krajinu a napadlo ho, že okolí Bradavic vypadá velmi ponuře.

 

°°0°°

 

Nevěděl, co tím dotekem a slovy sledoval a ani to vědět nechtěl. Nehnusilo se mu to, kupodivu ani trochu ne, Albusův hlas byl vlídný a dotek jeho staré ruky na tváři jemný jako pergamen, přesto... Zakroutil prudce hlavou. Prostě nesnášel, když mu takové věci lidé říkali přímo do očí. Pravda, moc takových, co to udělali nebo měli potřebu udělat, nebylo, to ale nezmírňovalo skutečnost, že mu to bylo v těch ojedinělých situacích nemilé. Možná právě proto, že na to nebyl zvyklý. Ostatní, jak už si všiml, to říkali a dávali najevo často.

Navíc nesnášel loučení. Zdlouhavé brečení nad vlastním koncem bylo dle jeho názoru patetické, stejně jako měsíce, neřknu-li roky, oplakování padlých milovaných. Nemělo to smysl, drazí se nevrátili, i když si člověk oči vybrečel až skoro krvácely a hrdlo vyschlo na troud. Věděl to jistě. Zkusil to.

Prudce vrazil do pokojů, které sdílel se svým manželem. Nebyl vzteklý, jen otrávený životem, přesto doufal, že Neville už spí tvrdým spánkem spravedlivého nebelvíra, protože cítil, že si na někoho potřebuje vylít svůj kalíšek jízlivostí, co skoro přetékal po srdceryvném rozhovoru s Brumbálem. Nechtěl, aby to byl právě mladík, který byl jeho manželem.

Naštěstí nebyl Neville nikde v dohledu, krb byl uhašený a ze svíček na stole už se dávno dokouřilo. To znamenalo, že buď je v Nebelvírské věži se svými kamarády nebo opravdu spí. Chtěl, aby to bylo to druhé, protože to by se pak mohl potichu vplížit do jejich postele a chvíli spícího mladíka pozorovat bez toho, aby si, díky upřenému pohled nevinných světlých očí, připadal jako naprostý hlupák a zamilovaný blázen.

On nebyl zamilovaný. To rezolutně popíral. On byl jen okouzlený plachou a přitom statečnou osobností Nevilla Longbottoma a pak samozřejmě jeho pěkný tělem, za které by se nemusel stydět ani famfrpálový hráč. Přesně tak to bylo a kdo by se opovážil tvrdit něco jiného, ten by se střetl s nějakou ošklivou a vtipnou kletbou ze Severusovy hůlky.

Hodil svůj proslulý plášť na křeslo, však on ho nějaký skřítek nebo Neville ráno uklidí do skříně, případně si ho on sám, zase před odchodem natáhne, a odešel vedle do ložnice. Opravdu tam našel manžela, jak poklidně spí, zamotaný do přikrývek jako veliká housenka. Od doby, co mu začal vařit speciálně upravený lektvar Snová krajina, už jeho muže netrápily zlé noční můry o mučení. Pravda, jednou za čas ho musel vysadit, to pak přišly v plné síle, ale to byl Severus vždycky přítomen, aby mu nabídl útěchu v podobě svého zarytého mlčení, které Nevilla kupodivu uklidňovalo.

Odtrhl pohled od spící postavy a zašel do koupelny.

Ušklíbl se na svůj výrazný obličej, který si ho prohlížel ze zrcadla tmavýma očima. Když se s Nevillem sblížili, tak měl mladík kdoví proč dojem, že má Severus se svým vzhledem problém. Netušil, kde tohle vzal, dokud z něj nevypadlo, že si to myslí některé dívky. Něco v tom smyslu, že by se o sebe měl pan profesor víc starat a hned by vypadal lépe, jenže on to nedělá, protože si myslí, že s tím nic neudělá. Důrazně, vlastně pobaven jeho reakcí a ostychem, mu pak vysvětlil, že mu jeho nevlídná tvář nepřináší vůbec žádné mindráky a naopak je hrdý na svůj silný orlí profil.

Shodil ze sebe oblečení, osprchoval se a natáhl si pyžamo, které se tu přirozeně samo od sebe objevilo. Pravděpodobně ho tedy přinesl nějaký skřítek, který zmizel dřív, než si ho mohl Severus ,zaměstnaný mydlením svého těla, všimnout, ale na tom nezáleželo. Prostě už si zvykl, že se věci kolem něho objevují a jiné zase mizí, když je je třeba vyprat, vyčistit, vyměnit.

Radosti kouzelnického světa.

Vrátil se do ložnice, sedl si na postel a natáhl si ponožky. Teplé, vlněné fusekle, jako kdyby je pletla Molly Weasleyová. No a co? Tak strašlivý profeser lektvarů, přezdívaný netopýr nebo příšera ze sklepení, nosí do postele teplé ponožky. Nemohl přeci za to, že má nízký tlak, věčně zkřehlé nohy a že na to není žádného léku. Navíc ještě nikdo, kdo s ním sdílel postel – byl to vlastně jen Neville z dlouhodobého hlediska – si na to nestěžoval, tak co by se omezoval. Neomezil by se vlastně ani tak, mohl se alespoň tvářit, že by se možná přizpůsobil.

Vklouzl po peřinu, tedy ten kousek, který mu ještě zbyl, a trochu si povzdechl, že se zase v té zimě neprospí, když mu manžel sebral obě přikrývky a zakuklil se do nich. Začal jednu z nich pomalu odmotávat z jeho těla a zpod jeho zad, tak aby ho pokud možno neprobudil. Vážně, on nebyl necita, co by jím musel cloumat, jen aby dostal nazpět kus hadru. Neville zabrblal cosi nesrozumitelného a otočil se na druhý bok. Naštěstí tím uvolnil peřinu dost na to, aby si ji k sobě Severus konečně přitáhl a pořádně se přikryl.

Pak se už mohl pohodlně uložit na bok, ruku si dát pod hlavu a prsty vnořit do kudrnatících se světlých vlasů. Neudělal to proto, že by se mu líbilo někomu se probírat ve vlasech. On k tomu měl svůj zvláštní, speciální důvod, když se dotkl jeho hlavy, mohl se snadněji dotknout také jeho mysli. A to bylo přesně to, oč stál. Nevillovy myšlenky nebo sny nepokryté nánosem temnoty a zla ho vždycky dokázaly spolehlivě ukolébat ke spánku.

Unaveně zavřel oči.

 

°°0°°

 

Stiskl lahvičku s ne zrovna vábně vypadajícím průsvitně žlutým obsahem v dlani a zamračil se na dveře Křiklanova kabinetu. Měl tu pro něj, co chtěl, ale za cenu toho, že si to teď vyčítal. Remus mu v dopise napsal, že je naprosto v pořádku, ukázal se mu pak i v zrcadle, kde vypadal obvykle přešle, jako po každém úplňku, ale kdo ví, jestli zase neříkal, že mu nic není, jen aby si nikdo nedělal starosti. Sirius sice také tvrdil, že to proběhlo normálně, že byl vlkodlak dokonale klidný a nechal si do huby sáhnout celkem bez obtíží, jenže ani to nebylo uklidňující.

"Do hajzlu s tím, už!" zaklel si sprostě sám pro sebe a pak rázně zaklepal na dveře. Ke Křiklanovi, naštvanému Nevillovi, možná zraněnému Remusovi a nitrozpytu, který mu šel podle Brumbála moc pomalu, se ještě přidal Draco, chodící do Komnaty nejvyšší potřeby. Už měl z toho vážně nervy nadranc a to ještě nezačalo jaro.

Jen co směl vstoupit, tak taky vešel, i když ne vyloženě nadšený z toho, že tu je. Pohled mu bezděky padl na destilační kolonu, která tu samozřejmě byla z mnoha důvodů. Dva znal Harry moc dobře a právě je měl v mysli. Prvním, že v ní bude z vlkodlačích slin udělana nějaká podivná droga, moc nadšený nebyl. Ten druhý, že by se tam dal udělat chlast, ho momentálně docela potěšil,možná časem přehodnotí svůj vesměs odmítavý postoj k alkoholu a přejde na Siriusem doporučenou tekutou dietu.

"Harry, chlapče, tak rád tě vidím," zaradoval se Křiklan, "Co tě sem přivádí, mladý muži?"

"Dobrý odpoledne, profesore," pozdravil slušně, už vědě, že toho si lektvarista velmi váží, "Něco jsem vám přinesl, jen doufám, že to bude stačit a potěší vás to," pokračoval, slušnost, dobře také podlézavost, sama. Nestyděl se, nebyl ani zdaleka jediný, kdo se tak k profesorovi choval, ale alespoň jako jediný k tomu měl pádnější důvod, než dobré známky.

"A copak si mi přinesl, chlapče?" rozzářil se starý kouzelník a jako častokrát předtím dal Harrymu ruku kolem ramen.

"Tohle, pane," konečně zvedl lahvičku, kterou do té doby tak pečlivě schovával v dlani. V prvním okamžiku měl dojem, že Křiklan snad ani neví, co to je, pak se ale jeho oči rozšířily nefalšovaným úžasem.

"Vy jste... vy jste to vážně sehnal!" radoval se, zatímco jemně chvějící se rukou sáhl po vzácných vlkodlačích slinách. Klidně mu je předal, aby si je mohl starý čaroděj dobře prohlédnout proti světlu lampy, dokonce s nimi zašel k velkému zvětšovacímu sklu, pod kterými je zkoumal, převracel lahvičku a klepal s ní.

"To je velmi ojedinělý vzorek.. ano, jistě... jistě, vždyť jeho majitel musí být vlastně vlkodlačí čaroděj," pokyvoval hlavou, zabraný do studia obsahu flakonku, "Skutečně nádhera. Pro...," zarazil se a přes rameno se svatouškovsky usmál na Harryho, "experimenty je naprosto skvělý a děkuji vám za něj, ovšem... copak byste za něj chtěl, chlapče? Nejsem naivní stařík, abych si myslel, že něco tak vzácného dáte zadarmo a vidím vám na očích, že za to něco budete chtít. Takže inu, co?" tázavě pozvedl obočí.

Zahleděl se Křiklanovi do tváře, do těch jeho malých očí, které byli stále zdánlivě přátelské a do tváře, za kterou skrýval... co vlastně? Toužil se podívat ještě hlouběji. Zase, stejně jako předtím s Nevillem, chtěl použít Legilimens, aby se dozvěděl, co se za tou přátelskou maskou skrývá.

'Možná známky?' Harry trhl hlavou a vytřeštil oči, rozhodně slyšel Křiklana promluvit, ale přitom mu přímo hledě na nehybné rty, 'Ne, on nem... dívka... afrodisiakum... ne... nebelvír... umí sám'.

"Jste v pořádku, Harry?" vyrušil ho z fascinace Křiklanův skutečný hlas. Trhl sebou při tom nenadálém zvuku a konečně zaostřil na jeho tvář. Uvědomil si že až do teď fixoval pohledem jeho oči, nebo ještě lépe jeho mozek. Byla to docela změna, vidět už jen jeho tvář a vůbec nic neslyšet.

"Ehm ano.. jistě, já jsem docela v pořádku... pane," vykoktal ze sebe, pořád tak zmatený tím, že slyšel něco, co profesor evidentně neřekl, přesto se to vztahovalo k jejich rozhovoru. Musel se rychle ovládnout, nedat na sobě tu desorientaci vůbec znát. Pevně přibouchl Bradavická vrata a zajistil je petlicí. Pomohlo to naprosto dokonale, cítil, jak se uklidnil i jak se jeho myšlenky hezky soustředily na jeho úkol.

"Vlastně bych se chtěl jen na něco zeptat, kdyby to nevadilo," pustil se do svého předem připraveného plánu, "Víte, nedávno jsem byl v oddělení s omezeným přístupem, tady v knihovně a zaujaly mě tam nějaké knihy. Psalo se v nich o Viteálech, ale nebylo to moc podrobné, tak jsem se chtěl zeptat, jestli náhodou..."

"Dost!" přerušil ho rázně Křiklan, nebyl rozlobený, spíš vyděšený, "O tomhle se s vámi bavit nebudu, Pottere!"

"A proč ne?" dotázal se, jak sám následně zjistil, s drzostí, "Protože se vás na to před lety zeptal jeden z vašich studentů jménem Tom Raddle? Později byste ho mohl znát jako lorda Voldemorta."

Nedalo se rozpoznat, jestli se Křiklan chvěje vzteky, strachem nebo už má počínajícího parkinsona, který už by byl v jeho věku rozhodně možný. Navíc se o něj, podle zrychleného dechu a ruky přitištěné na hrudníku, nejspíš pokoušel infarkt a to, podle bledosti, tak silně, že měl Harry až obavu, že tu nechtěně zabije svého profesora.

"To vás navedl Brumbál, je to tak?" vyplivl udýchaně, "Tak mu vzkažte, ať táhne k čertu. Že s tím nechci mít nic společného a s vámi už taky ne. Vypadněte!" nařizoval rukou rozechvělou přitom ukazoval ke dveřím.

"Ještě jste mi neodpověděl na otázku," nedokázal si odpustit a dodal. Ne proto, že by mu vadilo, to že nedostal odpověď, i když i toho ho štvalo, to hlavně proto, že Křiklan se kromě strachu třásl i studem. Něco krutého v Harrym říkalo, že si ten strach zaslouží za to, že není ochoten nebo schopen překonat svou strach a pomoci.

"Jestli hned nevypadnete, tak nahlásím své podezření, že se stýkáte s hledaným Smrtijedem," pokusil se zmijozelsky vyhrožovat profesor Křiklan, přeci jen do hadí koleje kdysi náležel i byl jejím ředitelem.

Mladíkovi rysy prudce ztvrdly, když tímhle vyhrožoval. O sebe se neobával, měl však strach o Remuse se Siriusem, které by mohl při příštím výslechu ohrozit. Třeba by se znovu nedokázal veritaseru postavit, nebo by vytáhli ze Snapeova skladu jeho křišťálově čistý vzorek.

"Pak já se budu moci, samozřejmě omylem, zmínit že máte v držení lahvičku s nelegální látkou a hodláte z ní udělat drogu," Křiklan se vyplašeně podíval na flakonek v dlani a podle výrazu se nemohl rozhodnout, jestli ho zahodit či ne, "Myslím, že tenhle rozhovor by mohlo být naše malé tajemství," dodal nemilosrdně, dřív, než starý čaroděj vyřeší své dilema tak, že lahvičku mrští o zeď a tak Harrymu vezme prostředek k vydírání.

K tomu se ale kupodivu profesor nechystal, jen strnule přikývl a prohlížel si Harryho, jako kdyby mudla viděl ducha. Zdálo se skoro, že se ho starý muž bojí, jakoby nebyl duch ale rovnou sama Smrt s velkou kosou, připravenou setnout někomu hlavu. Zamračil se tomu výrazu strachu, doufaje, že se tím něco změní. Nezměnilo.

Obešel strnulého Křiklana a zamířil ke dveřím, s rukou na klice se ještě jednou otočil, aby naposledy pohlédl Křiklanovi do očí a pak to slyšel, silně a jasně.

'Je jako on...'

Nejdřív se chtěl ohradit, že to rozhodně není, ovšem následně mu to došlo. Muž to neřekl nahlas, on si to jen myslel, stejně jako všechny ty útržky vět předtím, stejně jako Neville tam na chodbě. Vzpomněl si na Albusova slova "schopen vnímat přítomné myšlenky bez použití formule". Takže takhle to fungovalo. Člověk prostě slyšel, co si ostatní myslí. Teď už chápal, jak Snape nebo Brumbál vždy dokázali přesně odpovídat na nevyřčené, prostě slyšeli, co si člověk myslí, jakoby to řekl nahlas. To bylo to, co vždycky nechápal, když pádloval v moři ředitelovy mysli, jak dokáže bez soustředění najít jedinou myšlenku během zlomku sekundy. Tady měl odpověď, on nemusel hledat, co si lidé mysleli přesně v ten okamžik bylo tak na povrchu, že se stačilo natáhnout a zachytit to do přízračné pavučiny vlastní mysli.

"Těším se na další hodinu, pane profesore," rozloučil se s ním a skloněním hlavy skryl vítězoslavný úsměv, který se mu rozlynul po rtech.

 

°°0°°

 

V prvním okamžiku se chtěl vrhnout za Albusem jako splašená voda, aby mu pověděl o svém novém úspěchu a tak ho přesvědčil, že v nitrozpytu není tak pozadu, jak si ředitel myslel, pak si ale uvědomil, že touhle dobou je starý čaroděj pryč. Říkal, že se vrátí až k večeři, což bylo za víc jak dvě hodiny. Nenaladěný z tohoto odešel do svého pokoje v Nebelvírské věži, kde taky našel Rona, který byl naprosto mimo sebe. Zpočátku si myslel, že se jenom napil, ale podle dechu to tak nevypadalo. Byl cítit po malinách, což mu hned asociovalo bonbony které ráno dostal od Romildy a ještě ani neochutnal a jejichž prázdná krabička ležela na jeho posteli. Zbyl tam už jen jeden jediný, tak si ho vzal, rozlomil a přičichl. Nebyl rozhodně expert, ale podle Ronova chování a vůně – bohužel částečně překryté malinovou náplní – by odhadoval, že v nich byl buď Laskavá láska lady Loreniové nebo lektvar Mazlivá láska. Na obojí byl sice schopen namíchat neutralizační lektvar, ale neměl potřebné ingredience k dispozici, proto ani ne hodinu po tom, co od Křiklana odešel,by na jeho dveře klepal znovu s Ronem přilepeným k tělu a omluvou na rtech. Možná by se mu i povedlo se řádně omluvit, kdyby jeho kamaráda někdo nechtěně neotrávil, takže mu většinu času zabralo místo omlouvání, zachraňování jeho života.

Dopadlo to dobře. Ron sice přežil, ale jak se zdálo, mohl být terčem útoku Albus. Dělalo mu to starosti, protože přeci jen, musel to udělat někdo zevnitř. Ředitel však nevypadal, že by ho to nějak znepokojovalo, naopak zakrýval rukou úsměv, který se mu na tváři objevil když viděl šišlající Levanduli vrhající se k Ronovi. Bylo to zvláštní, skoro jakoby mu to bylo jedno.

 

Předcházející - Následující