26.08.2013 20:19

Když se kradl z hradu, tak si to obhajoval tím, že přeci nejde na schůzku se svými milenci, ale získat potřebné prostředky pro to, aby vyzpovídal Křiklana. Dobře, to byla hodně ubohá výmluva, protože mu šlo hlavně o to vidět Remuse se Siriusem, ale kdyby se ptal Brumbál, tak mu to může namlouvat. To hlavně proto, že to byla částečně pravda a navíc už se považoval za dost zběhlého v nitrobraně, aby před ředitelem skryl pravdu za svou silnou Bradavickou zdí.

Hermiona se divila, že je Remus tak nezodpovědný, aby souhlasil, ovšem Harrymu to přišlo naopak naprosto normální.

Vlkodlak mu neuměl říct ne, touha ho vidět byla asi také rozhodující a Sirius?

Ten byl pro každé nebezpečí, rozptýlení a zábavu. Právě naopak on se divili, že Harry navrhuje setkání u Zapovězeného lesa.

Když se během – ano, zase měl zásadní časový skluz – přibližoval k hranici lesa, tak si bezděky vzpomněl na čtvrtý ročník, kdy se takhle s Remusem setkával pravidelně. Tehdy to byla milenecká dostaveníčka, o kterých ani nevěděl že milenecká jsou.

Už z dálky viděl vlkodlaka opírajícího se zády o strom, ruku položenou na břiše, jak měl poslední dobou ve zvyku díky ráně. Tvrdil sice že už je prakticky zahojená, ale Harry se Siriusem byli přesvědčeni že ho to i tak bolí. Přímo se ho nezeptali, nechtěli vlastně znát

odpověď, a on si nikdy nestěžoval. Posledních pár metrů doběhl, jak chtěl Remusovi skoro skočit do náruče, včas se ale zastavil. Napadlo ho totiž, že by mohl podráždit jeho zranění. Nakonec ho proto jen prudce objal kolem krku a přitáhl k sobě pro polibek. Odpověď na něj dostal okamžitě, takovou jakou miloval, plánovaně agresivní. Cítil jeho příjemně teplé ruce na zádech, tak, jako to miloval a jak mu to scházelo.

"Kde je Sirius?" zeptal se, když se mu podařilo odtáhnout a nabrat dech. Sice by se nemusel odtahovat nikdy, ale nepřišel se sem – bohužel – muchlovat. Navíc měl dojem, že na nic víc než na polibky a hlazení přes látku by asi v tom všudy přítomném chladu neměl.

"Pobíhá po okolí," odvětil Remus s půlúsměvem, "Předpokládám, že někde hlouběji v lese honí ptáky, protože to byla jeho slabost i když byl jen pes."

Nedůvěřivě nad tou představou pozvedlobočí. Samotné honění ptáků mu k Siriusovi sedlo naprosto dokonale, ale to že by zlovlk běhal za každým padajícím listem bylo k neuvěření a rozhodně velmi vtipné. Ovšem samozřejmě, to byl Sirius, tedy Tichošlápek, ne skutečný zlovlk, který by je pravděpodobně oba chtěl rozervat na kousky a dát si k snídani,jedno, že je Remus vlastně jeho příbuzný.

"Jen aby...," nemohl dokončit, protože v dalším okamžiku se řítil k zemi pod nárazem obrovského těla do zad. Jen tak tak se stačil rukama zapřít o zem, aby si nerozbil nos o zem. V prvním okamžiku byl v šoku, pocítil i strach, rychle se ale všechny ty pocity rozplynuly, když ucítil na svém obličeji, uchu ale také krku, ze kterého mu zákeřně spadla šála, velký horký jazyk a rejdící čumák. Tohle byl dozajista jen Tichošlápek, následný Remusův výkřik ho o tom na sto procent přesvědčil.

"Zbláznil si se, Tichošlápku. Chceš ho zmrzačit," rozčiloval se, druh nebo ne, tohle vlkodlak podle hlasu nepovažoval za správné, "Slez z něj, vždyť si ho celého zavalil."

Sice hlasitě lamentoval, prostě správný krotitel dvou divokých milenců, ale k činu se neměl. Ani se nepokusil zlovlka z Harryho zad stáhnout. Beztak by o to nestál, protože strach rychle vystřídalo úlevné veselí, které mu přešlo přes rty v podobě smíchu. Obrátil se, plácl sebou do vrstvy sněhu a objal obrovské černé tělo nad sebou. Nepodařilo se mu to úplně, měl moc krátké paže a zvíře bylo hodně chlupatá, ale podařilo se mu do jeho srsti zabořit prsty až po kůži.

Do zad ho sice studil sníh, ale zlovlk který ho celého zavalil svým tělem tak obrovskou kožešinou, příjemně hřál. Klidně by se takhle obejmout po psím způsobu nechal častěji. Tichošlápkovi se to, zdá se, líbilo stejně, protože vrtěl chlupatým ocasem ze strany na stranu.

"Ne, vážně, drahý, Harry by se mohl nachladit," zase se jim do toho vložil Remus jedním ze svých káravých hlasů, kterými se je občas pokoušel klidnit. Většinou ne úplně úspěšně.

Než se mohl nadechnout, aby ho poslal do háje, tak ucítil pod rukama magii a pohybující se svaly a kosti. Na krátký okamžik se podobalo tomu, co cítil na ministerstvu minulý rok, když se dotkl napůl proměněného vlkodlaka, ale tady nebyla ani stopa po bolesti a všechno se

rychle ustálilo na lidském těle. Na Siriusově těle, které k němu bylo přitištěné.

"Kazišuk," zabručel Sirius, jakoby se snad právě opravdu chystali k sexu a sklonil se dolů pro políbení.

Zase pocítil ten zvláštní kontrast mezi tím, jak vyrovnaně, ovládaně líbá vlkodlak a jak divoce, nespoutaně Sirius. Kdyby ho nestudil zadek, vlastně nejen ten, tak by klidně pokračoval. Asi ale nebyl jediný, komu bylo chladno, protože ho milenec s nespokojeným frknutím pustil.

Váha z jeho těla zmizela a Sirius ho vytáhl na nohy. Ano, zvládl to docela snadno jednou rukou, což ho stále štvalo, protože byl pořád proti nim drobný. Už se s tím začínal docela smiřovat, že prostě nikdy nebude čahoun se svaly jako má jeho kmotr.

"To si ho vážně chtěl umačkat?" podotkl Remus, spíš s úsměvem, ale to už vytáhl hůlku – stále to byla ta jeho neumělá, kterou mu vyrobil - a jedním mávnutím vysušil Harryho oblečení. Měl na jazyku připomínku, že tohle by opravdu ve svém věku už zvládl sám, ale bylo těžké zabránit vlkodlakovi aby se o něj staral. V tomhle případě by nepomohl ani přímý rozkaz.

"Tebe umačkat nemůžu, ani když si ti lehnu na záda," pokrčí rameny ledabyle a přehodil si šálu přes krk, aby hone měl odhalený.

Harrymu se přitom bezděky v mysli vynořilo pár znepokojivých představ jich dvou. Některé byly vzrušující, to myšlenka na ně dva, když jsou nazí a dělají všechny ty věci, o který by se ve slušné společnosti mluvit nemělo. Pak ale i jiné představy, kdy dělají to samé, jenom ve zvířecí podobě. Nemohl se rozhodnout, jestli je to hnusné, zajímavé nebo dokonce vzrušující.

"Tak proč si se chtěl sejít?" zeptal se hned Sirius, přičemž mu přirozeně položil ruku kolem pasu, jak to dělal často, "Ne že by se mi procházka po kraji Zapovězeného lesa nelíbila, ale je tu vážně sibiřská kosa," přeháněl samozřejmě, asi zhýčkaný tím, že si pořád ležel doma v teplíčku.

Remus se u nich držel blízko, ale nevnucoval se. Vypadal trochu jako hlídací pes, což nebylo poprvé. Vážně je hlídal.

Vydali se společně pomalým krokem mezi stromy.

"Potřeboval bych vaší pomoc… možná víc Remusovu, to se dá těžko říct," začal opatrně, vědouc, že jeho přání je poněkud neobvyklé, "Asi to bude znít divně, ale chtěl bych trochu

vlkodlačích slin."

Informoval se v knihovně k čemu všemu se dají vlkodlačí sliny použít, ale nenašel prakticky nic. Byla o nich několikrát zmínka jako o vzácné, drahé substanci do nespecifikovaných jedovatých lektvarů, které bylo nezákonné vařit. Taky ho knihy odkázaly na svazky schované v Oddělení s omezeným přístupem. Sice znal prefekta a prefektku, ale ta prefektka byla moc čestná a měla prefekta dobře pod palcem. Musel by Hermioně vysvětlit, co si tam chce půjčit za knihu, proč a všechny další souvislosti, což by v jejím případě bylo na extrémně dlouhé lokty. I přesto že měl znalost o tom, že se dají vlkodlačí sliny zneužít, ho překvapila náhlé strnulost, kterou cítil ze Siriuse a překvapení co zahlédl na Remusově tváři.

"K čemu potřebuješ moje sliny?" zeptal obezřetně, Sirius přitom vydal neurčitý zvuk, který nezněl zrovna naladěně.

"Potřebuji se vetřít... ještě víc vetřít... do Křiklanovy přízně a on mě požádal, jestli bych mu neobstaral vlkodlačí sliny," dvoje oči se na něj kriticky podívaly, povzdechl si, "Vážně tu nejde o dobré známky, lepší už bych je neměl, ani kdybych byl lektvarový génius, tohle je otázka... Je to vlastně úkol od Brumbála."

"Pochybuji že by ti Albus třeba jen schválil obchodování s nelegálními látkami. Zcela určitě by ti to nenařídil," to znělo od Siriuse bezmála jako obvinění, takže se dotčeně zamračil.

"Nic takového mi taky nenařídil, je to daleko složitější, ale fajn," rozhodil rukama, "Stačilo říct ne a už o tom nemusíme diskutovat."

Nechtěl znít tak naštvaně, vždyť přeci očekával že ho možné odmítnou, ale nemohl si pomoc. Vysnil si, jak mu bude Křiklan vděčný za získání vzácného substance, dají si společně skleničku a pak se mu starý profesor podělí o všechny svoje vzpomínky, týkající se Voldemorta a viteálů.

"Nikdo přece neříká ne," ozval se Remus velmi opatrně hlasem, ze kterého bylo znát, že se snaží balancovat naostří nože.

"To snad nemyslíš vážně!"protestoval okamžitě Sirius, "Za prvné, Harry se nebude zaplétat do obchodu s nebezpečnými a nelegálními látkami, za to jsou dva roky v Azkabanu. Zadruhé, moc dobře víš, jak těžké by bylo ty sliny dostat. To bys taky měl vzít v potaz."

"Ano, vím, Siriusi, jenže," krajně znejistěl, v očích mu probleskl výraz, který měl před rokem předtím, než se zhroutil, "nechci říct ne, pokud musím říct ne, pak chci, aby znal Harry důvody mého ne. Ale nechci říct ne, protože prostě... ach, musím se tohle pořád snažit vysvětlovat?"

"Nemusíš," řekl mladík, "a taky by bylo dobré, abyste o mně nemluvili, jako bych tu nebyl," dodal zase uštěpačně, "Já tvoje odmítnutí přijal, Remusi, ale jestli mi to chceš objasnit jeho důvod, tak prosím," mávl rukou v něčem, co i jemu připomínalo blahosklonnost. Sám netušil, proč se chová tak prudce, zvláště kdyžsi to ani jeden z jeho milenců nezasloužil.

Vlkodlak se podíval na Siriuse, ten se zamračil a potřásl hlavou, až mu vlasy spadly do obličeje. Podrážděným gestem je odhodil zase dozadu, kam patřily.

"Prosím, tak vysvětluj," vyzval Sirius vlkodlaka pořád jakoby ho někdo píchal jehlou do zadku.

"Jak už tu několikrát Sirius zdůraznil, moje sliny jsou zakázaná látka, prodávaná na černém trhu," pustil se do vysvětlování, "Je tomu tak proto, že jimi samozřejmě v nezředěné formě může člověk přímo někoho nakazit," tohle Harryho nenapadlo, jak si hned připustil, "ale také z toho důvodu, že se z nich dělá droga. Když jsou zředěné, správně destilované a magicky upravené, tak i jediná kapka působí jako silné stimulans. Zvyšuje síly, bystří smysl, působí lépe než lektvar potence...,"

"Křiklan je prostě starý prevít a chce Remusovy sliny prodávat na černém trhu," přerušil ho Sirius docela netrpělivě, "Je dostatečně zkušeným a znalým lektvaristou, aby dokázal vlkodlačí sliny destilovat. Chceš snad podporovat takové svinstvo?" tázavě zvedl obočí, "To tu ani nemluvím o tom, že bych musel na Remuse za úplňku použít Vlkodlačí úvaz, abych mu mohl sliny odebrat. To bys snad dokázal snést?"

Otevřel pusu, aby se ohradil proti milencově prudkému tónu, ale pak ji zase zavřel, když opět zaslechl o Vlkodlačím úvazu. Slyšel ho už podruhé v poměrně krátké době a stejně jako o vlkodlačích slinách ani o něm nenašel nic pořádného. Jen tajemné zkazky o ovládání kovů země a varování, že s vlkodlaky si nemá člověk zahrávat nebo se je pokoušet zkrotit. Když se podíval na Remusovu poklidnou, zároveň však úzkostnou tvář, postrádající veškerou divokost a uvědomil si, jak moc je mu vlkodlak oddaný, tak mu varování o nebezpečnosti vlkodlaků přišla zbytečná. Jedno, že Bellatrix museli ze země na Odboru záhad nejspíš částečně seškrábat, aby ji mohli pohřbít.

"Nechci podporovat prodej drog," proti tomuhle se mohl ohradit, "a nevím, co je to vlkodlačí

úvaz," přiznal a vysloužil si dvojí malinko překvapený pohled, "V knihovně v Bradavicích o tom není nic konkrétního, vyjma toho, že se jedná o způsob zkrocení vlkodlaka. Možná by bylo něco v Oddělení s omezeným přístupem, ale tam... mám omezený přístup."

"To má taky svůj důvod," zabručel Sirius, načež si povzdechl, "Předpokládám že v tomto případěmůžeme pominout erotický význam výrazu Vlkodlačí úvaz," Harry přikývl, tohle momentálně vědět nechtěl, ale možná někdy v budoucnu..., "Všeobecně lidé označují za Vlkodlačí úvaz všechno, co nějakým způsobem vlkodlaka spoutá a oslabí. Nejčastěji se proto jedná o obojky nebo pouta na ruce a nohy vyrobené ze stříbra, případně přinejmenším postříbřené. To ale není skutečný Vlkodlačí úvaz, tím je totiž kouzlo, které vyvolá podstatu stříbra a tou pak vlkodlaka spoutá."

"Není to snadné kouzlo, proto se o něm také nikde příliš nepíše, aby se nikdo nepokoušel ho použít," plynule navázal Remus, "Pokud nejsou pouta vyvolaná kouzlem dost silná, vlkodlak se dokáže uvolnit a logicky pak není zrovna nadšený."

"Chápu," přikývl na souhlas. Opravdu věděl o čem je řeč. Vyvolání podstaty čehokoliv, ať už kovu, kamene nebo dřeva nebylo nic snadného. Nejednalo se o prosté zkopírování daného předmětu nebo jeho vytažení ze země pomocí magie, zde šlo o vyvolání jejich magickéch schopností a jejich ovládnutí. Napadlo ho, jestli by byl něčeho takového schopný. Dřív o svém potenciálu hodně pochyboval, ale za poslední rok se cítil silnější, jistější, lépe se ovládal. Možná by to dokázal. A chtěl vůbec něco takého umět? Vyvolat podstatu stříbra a umět vlkodlaka... Remuse svázat? Stříbro nebylo pro vlkodlaky vyloženě jedovaté, ale silně je oslabovalo. Pokud s ním byl vlkodlak v kontaktu, pak se cítil unaveně, jako kdyby vypil nějaký obluzující lektvar. Působilo přímo na magickou podstatu vlka uvnitř v člověku, proto se také používal k vaření vlkodlačího lektvaru stříbrný kotlík a stříbrné nástroje, aby se magii ze stříbra dostala do lektvaru. Právě otupující účinky stříbra na vlkodlaky – jak se dočetl v knize o lektvarech pro mistrovské zkoušky, kterou si přečetl a pochopil tak z třetiny – byly základem celého lektvaru.

"Bolí to?" zeptal se spíš Remuse, "Bolí, když tě někdo spoutá stříbrem... myslím tedy vlkodlaka jestli to bolí. Vím, že vás stříbro oslabuje, ale způsobuje i bolest?"

Nechtěl Remusovi ublížit, samozřejmě že ne, ale bylo-li by to opravdu jen o únavě, nebyla-li by v tom bolest, pak by byl ochoten ho o sliny závazně požádat. Jen by ještě musel přesvědčit Siriuse, aby se na tom podílel. Prozatím nevypadal takovému nápadu přístupně.

"Jistěže to bolí," promluvil Sirius za vlkodlaka, "Copak by tě nebolelo být spoutaný, neschopný pohybu? Mně se příčí už je ta představa."

"Ne, nebolí to způsobem, jakým chápou bolest lidé," nenechal se Remus milencovým výbuchem rozhořčení odradit od odpovědi na otázku, "Většinou je mi ze stříbra na zvracení. Po tom, co vypiji Vlkodlačí lektvar, získávám v těle takový pocit... nevím jak přesně to popsat, jako kdyby mi ochabovaly svaly. Předpokládám, že v případě Vlkodlačího úvazu by to bylo stejné nebo podobné, ale nikdy jsem to nezažil,"smutně se na něho podíval, "Pokud mě požádáš o mé sliny, pak samozřejmě budu souhlasit."

"Ale já nebudu!" stále neustupoval Sirius, "Nesouhlasím s tím, že by se ti mělo něco takového vůbec dostat do ruky," Harry si raději odpustit poznámku, že Remusovy sliny, i když né ty vlkodlačí, už měl docela všude na těle, to by asi nebylo momentálně přijato s humorem, "a už vůbec nehodlám Remuse svázat. Nijak. Ani Vlkodlačím úvazem, ani obyčejným řetězem nebo provazem. Nehodlám ho zavírat do klece, dávat mu obojek nebo cokoliv odporného, co lidé dělají vlkodlakům."

"Já přeci také ne," snažil se obhajovat svůj postoj, "Nemůžeš si myslet že bych mu chtěl ublížit. Jen by mi pomohlo, mít jeho sliny, to je všechno," nepomáhalo to, milenec se stále tvářil neústupně a Remus do toho nezasahoval.

"Tohle je zbytečná debata, není to na nás," podíval se na vlkodlaka, trpělivě čekajícího, až si to vyřídí, "Remusi, rozhodni se ty. Chceš se toho účastnit nebo ne?"

Oba se k němu obrátili, aby viděli muže rozpolceného ve váhání. Harry měl dojem, že jeho milovaný se v tomhle případě nebude moci rozhodnout. Na tváři mu to bylo jasně znát, když mezi nimi těkal pohledem karamelkových očí. Bojoval sám se sebou, dalo se to snadno poznat, a pak boj prostě vzdal.

"Máte protichůdná přání. Neumím se rozhodnout a upřímně ani nechci," zvedl ruce dlaněmi vzhůru v gestu naprostého odevzdání se, "Dohodněte se spolu na nějakém kompromisu a pak mi řekněte, na čem jste se shodli."

"To nemůžeš myslet vážně?" zlobil se Sirius, "Nemůžeš to hodit na nás, když je to tvůj život a tvá případné bolest. Vím že si náš oddaný vlkodlak, ale tohle je za hranicemi oddanosti. Můžeš to překonat, tak to udělat."

Další okamžik Remusova váhání, po kterém následovalo pomalé zakroucení hlavou. Vypadalo to skoro, jakoby si prostě postavil hlavu a odmítal se rozhodovat jakýmkoliv způsobem. Možná to tak pro něj bylo snazší, jak vzápětí Harryho napadlo. I když už nebyl rozervaný jako v minulém roce, dokonce se se Siriusem v drtivé většině případů shodli, pořád muselo být obtížné mít nutkání vyhovět dvou lidem najednou.

"Víš, Siriusi," začal pomalu, "den ode dne je těžší vzdorovat. To se tak obvykle stává, čím déle je vlkodlak se svým druhem, tím více ho miluje a tím více mu chce vyhovět. Někteří se v tom dokonce dokonale ztratí. Nemám sílu s jedním souhlasit a druhého tak zklamat."

To vzalo Siriusovi asi trochu vítr z plachet, protože už znovu nevystartoval. Možná ho napadlo to co Harryho; kam až to může zajít? Remus tu teď mluvil o ztracení se a zároveň svou vlkodlačí lásku označoval za alkoholismus. Dávalo to smysl, alkoholik se přeci v pití ztratí, když tráví dost dlouhou dobu po hospodách nebo nad sklenkou. Časem pro něj přestane existovat cokoliv jiného, než právě ta další sklenička, ke které se musí nějak dostat.

"Siriusi," zlehka se dotkl jeho břicha, jak na sebe upozorňoval, "mohli bychom spolu mluvit o samotě?" navrhl, pak se malinko usmál na Remuse, "Mohl bys, prosím..."

"Budu stát támhle pod tím velkým dubem," informoval je vlkodlak a přijal to, že byl poslán pryč, s naprostým klidem. Rychlým krokem přešel ke stromu, na který předtím ukazoval, opřel se o něj a upřel hnědé oči jejich směrem.

"Slyšel jsi to?" zeptal se Sirius, zdálo se že trochu omráčený, "Já věděl, jak to s vlkodlaky je, jenže tohle... krucinál! On přeci není zvíře, aby čekal na každý náš rozkaz! O co se tu snaží? Hodit snad na jednoho z nás vinu za to, co se mu může stát?"

Tohle mu znělo trochu paranoidně, nevěděl však, jak se s takovým Siriusovým pocitem vyrovnat. Samotnému mu bylo jasné, že to tak samozřejmě vlkodlak nemyslí. Remus by nikdy na nikoho neházel vinu, naopak sám si bral na bedra víc, než bylo nutné.

"Tak to není, Siriusi," zakroutil hlavou, ve snaze ho trochu uklidnit položil svou ruku na jeho

studenou tvář, "Tohle je myslím důvod, proč jsme měli být... no... milenci i my dva. Abychom se společně rozhodli a nepřidělávali mu starosti," muž se nadechl, ale nebyla mu dána možnost promluvit, protože Harry pokračoval, aniž by se nechal přerušit, "Já vím, že svázat ho není správné, ani netušíš, jak toho lituji, ale ty sliny by mi pomohly udělat na Křiklana dojem. Musím od něj získat jednu informaci a věř mi, že je to důležité."

Sirius mhouřil nedůvěřivě oči, jakoby se snažil zjistit, jestli mu náhodou nelže. To by Harry neudělal a i kdyby, tak by to na něm asi muž ani nepoznal. Jednou ze zajímavých vedlejších produktů skutečnosti, že si vystavěl své malé Bradavice, byl i fakt, že dokázal stále lépe a lépe lhát, pokud chtěl. Stačilo jen veškerou provinilost zavřít za vrata a byl klid.

"Fajn, dobře," souhlasil neochotně, hlavou přitom uhnul stranou, aby se dostal z doteku Harryho ruky, "Doufám, že to vážně bude stát za to, ta informace a nejméně tak se bude jednat o barvu Voldemortových spodků, protože nic menšího bych nepřijal," opět se u něho projevila schopnost vtipkovat i v té nejvážnější situaci.

"Taky doufám, to ví spíš Al… Brumbál," rychle se opravil, ale Siriusově pozvednutému obočí se nevyhnul.

Rozhodl se otázce ohledně svého přeřeknutí předejít, dřív než stačí padnout. Natáhl se nahoru, ruce opřené o Siriusova ramena, a přitiskl své rty na jeho. Jakmile mu muž odpověděl, tak ho pevně objal kolem pasu jednou rukou a druhou mu zabořil do jemně provlhlých a tím i hodně studených vlasů. Bylo to příjemné. Líbat ho, cítit jeho ruce kolem těla i slyšet tlumené zasténání. Chtěl pokračovat, ale v celé té zimě...

Odtáhli se od sebe, jakoby si dali povel a dokonce si oba povzdechli. Harry ještě vrhl jeden dlouhý pohled na Siriusovy rty, které byli zrudlé líbánínm, načež se otočil aby zavolal Remuse, ale ten už stál kousek od nich. Ani si nevšimli, že přišel.

"Dohodli jsme se," oznámil kupodivu Sirius, vlkodlak na to jen přikývl a mírně se usmál, smířený podle všeho s jakýmkoliv jejich rozhodnutím.

Skutečně ani nemrkl, když mu řekli, že bude muset dát trochu svých slin, naopak slíbil, že to udělá hned při příštím úplňku. Harry se vyptával, jak to provedou, ale oba jeho milenci ho ujistili, že to nějak zařídí, že si s tím nemusí dělat starosti. Dělal, ale nenaléhal, beztak už musel jít, než po něm zase někdo vyhlásí pátrání.

Rozloučil se s oběma teplými polibky, které mu opravdu hodně scházely, tak si jich raději ukradl několik do zásoby, a pak se vydal zpátky k hradu. Byl utěšen slibem, že za míň jak dva týdny by mu měla přijít po Dobbym lahvička vlkodlačích slin, kterými si hezky nakloní Křiklana a pak ho vyzpovídá.

Nevšímal si hudrujícího Filche, který zase nadával, že mu na čerstvě vytřenou podlahu nanesl sníh a bláto, a vyběhl po schodech. Málem přitom narazil do Nevilla, který si to šinul s hromadou knih, kterou bezmála ani neudržel, z knihovny nejspíš do sklepení. Určitě ne do Nebelvírské věže, protože tam ho vídali jen zřídkakdy.

"Hej, nechceš s tím pomoct, Neve?" nabídl se hned, když viděl, jak se s tím kamarád moří. Neville byl sice o víc jak půl hlavy vyšší než Harry, stejně tak byl i o mnoho širší v ramenou, ale postrádal šikovnost. Té na rozdíl od něj měl Harry na rozdávání, protože si vycvičil ruce jak famfrpálem, tak i nošením talířů ke stolu u Dursleyových.

A Neville mohl být stokrát dobrý na obranu, což dle jeho názoru byl, a přesto zůstával prostě Nevillem.

"Hmm, asi trochu ano," připustil, že by pomoc potřeboval a přidržel knihy rukou. To už mu jich několik sebral, aby se jimi ještě nezranil. Taková pětisetstránková kniha, když vás flákne do hlavy při pádu byť z deseti centimetrů, není žádná sranda.

 

Předcházející - Následující