26.07.2013 00:05

"Siriusi," oslovil ho.

"Huhmhu?" zabručel tázavě přes pěnu v puse.

"Odkud máš vlastně všechna ta tetování?" zeptal se, "Pochází to z Azkabanu, nebo je to ještě starší?"

Docela dobře si dovedl představit divokého pubertálního Siriuse, jak se nechává na truc celému světu potetovat od hlavy až k patě. K té představě bohužel nepasovala skutečnost, že malby na jeho těle měly magický podpis a evidentně to nebylo nic popartového a zábavného. Vypadalo to jako stará magie run.

"Divil jsem se, že ses dávno nezeptal," zazubil se, když si odplivl pěnu do umyvadla, "Rozhodně to není z vězení, tam si mozkomoři nedělají tetovací kroužky a vězni už vůbec ne. Je to daleko starší. Vlastně první tetování mi udělal tvůj otec, když jsme byli v druhém ročníku."

Překvapeně zamrkal. Tak to opravdu nečekal, že by se nechal potetovat už tak mladý, navíc od spolužáka a kamaráda stejného věku. Že to byl James Potter to už ho nepřekvapovalo, z vyprávění pochopil ,že byli se Siriusem v mnoho věcech nerozluční.

"To je dost brzy," podotkl, "Ale já se ani tak neptal, kdy sis je nechal udělat, spíš jestli mají nějaký význam. Protože když se jich dotknu," natáhl ruku a přejel prsty po jednom, které měl Sirius na nad kalhotami vystupující pánevní kostí, "tak mě z nich brní prsty. Je v nich magie."

Muž vydal zvuk někde mezi povzdechem a dalším uchechtnutím, každopádně to znělo spokojeně. Harry si zkousl rty. Dobře, když ho bude hladit a dotýkat se ho, tak by snadno mohli skončit u jiných věcí, než je debata. Ta myšlenka mu vysílala příjemné mrazení po zádech, to přitom dneska plánoval už jít spát. Skutečně spát.

Milenec mu sevřel ruku v zápěstí, takže si ho za ni pěkně přitáhl do náruče, až se jejich nahé hrudi dotýkaly. Když se k němu sklonil, tam bylo cítit mátovou zubní pastu, kterou si sotva vypláchl z pusy. Očekával, že ho políbí, ve skutečnosti mu jen ovinul ruce pevně kolem pasu.

"Slyšel si někdy o pokrevní magii? Také se jí říká Magie rodu," nadhodil konverzačním tónem, jakoby snad vůbec mladíka nerozptyloval dlaněmi a prsty klouzajícími po nahých zádech.

"No ano," musel si trochu násilně třídit myšlenky, protože krev mu z mozku pomalu putovala někam jinam, "Tvrdí se, že hlavy starých a čistokrevných rodů znají kouzla, díky kterým jsou schopni aktivovat magii v krvi a tím pak své potomky a širokou rodinu... prostě všechny, kteří s nimi nesou dostatečné množství společné krve... kontrolovat. Někteří to považují jen za fámu, jiný si zase myslí, že už je to dávno zapomenutá magie."

"Pcha, fáma a zapomenutá magie," odfrkl si a zakroutil hlavou, "Existuje to, to mi můžeš věřit, pocítil jsem to na vlastní kůži. Není to jako imperius, které ovládá tvou mysl, při tomhle jsi plně při vědomí a tvoje tělo plní příkazy někoho jiného. Nedá se sice rozkázat něco takového, jako někoho zabít nebo zabít sám sebe, a hlava rodu musí být přímo přítomna, ale i tak je to...," Harry cítil, jak se mu pod rukama zachvěl odporem, "hnusné. Zejména když si donucen dělat věci, které by tě v normálním stavu snad ani nenapadly."

"To chápu. Taky nesnáším, když mě někdo k něčemu nutí," a že toho je hodně, domyslel si v duchu trpce.

"Pak pochopíš, že jsem se toho vlivu chtěl zbavit, ale nevěděl jsem jak. Pamatuješ na Alphard, mého strýce, toho, co mi odkázal peníze?" zeptal se a Harry na souhlas přikývl, že pamatuje, "Hodně se o mě zajímal už od mého dětství, já si tenkrát bláhově myslel, že mě má prostě rád, ale měl mnoho jiných důvodů, proč se o mě starat... jeden z nich byl, že chtěl naštvat mou matku. To jsem samozřejmě tenkrát nevěděl, takže jsem se mu svěřil, že bych chtěl být volný. On mi ochotně pomohl. Dal mi staré svitky, ve kterých byl postup, jak pozměnit magii vlastní krve tak, aby jí už nikdo nemohl ovládat," krátce se odmlčel, čelo se mu nakrabatilo, jak se mračil, "Jako každá stará magie, i tahle chtěla oběť a tou byla krev, bolest stejně jako věčné poznamenání mého těla v podobě magického tetování. Nedalo se to samozřejmě udělat najednou, už jen ten rozsah," mávl rukou ke svému potetovanému hrudníku, "a bolest s tím spojená by byl asi velký šok, také proto, aby si matka ničeho nevšimla a aby si má vlastní magie zvykla. Mělo se to dělat během pěti až osmi let, proto jsme s Jamesem začali už v druhém ročníku, hned po tom, co jsem ty svitky dostal. Měl jsem tenkrát velké štěstí v mnoha ohledech. Nevěděli jsme o tom prakticky nic, jen jsme se do toho bezhlavě pustili, aniž bychom si uvědomovali, že pokud by se nám to nepovedlo, pak by to mělo velké následky. Mohl jsem snadno přijít o svou moc, kdyby v mém těle přeťal nějakou důležitou magickou dráhu. Mohlo se ze stejného důvodu stát, že by se mi nenávratně zdeformovalo tělo, díky nějakému neuzavřenému spoji. Dokonce jsem mohl zemřít. Podařilo se nám to, vymanil jsem se z jejího vlivu, ale třeba podle Remuse to na měne přeci jen mělo následky. Důkazem mají být všechny ty vybuchující hůlky, co už jsem jich měl za poslední tři roky nejmíň půl tuctu," vesele se ušklíbl, moc starostí si s tím evidentně nedělal, "Má magie je prý kvůli tetováním moc nestálá, já to spíš svádím na to, že to nejsou pořádné hůlky, ale šunty z Obrtlé. Moje vlastní hůlka mou nestálou magii zvládala vždycky dokonale."

Po celou dobu mírně přikyvoval, že rozumí tomu, co Sirius říká a navíc ho to upřímně zajímalo. I on sám považoval Magii rodu spíše za strašáka malých, čistokrevných čarodějů, kteří nechtěli jít včas spát. Jak se zdálo, tak to byla pravda. Napadlo ho, jen tak bezděky, jestli i jeho rodina, lépe řečeno on sám, má možnost takovou starobylou magii vyvolat. Čistě jen teoretický zájem, stejně nezbyl nikdo, koho by mohl ovládat, i kdyby čirou náhodou chtěl.

"Tvou hůlku zlomili, že?" zeptal se, i tohle ho zajímalo, co se se Siriusovou hůlkou stalo, když už na ni vzpomněl. Předpokládal, že hned po tom, co byl uznán vinným, ji někdo zlomil vejpůl přímo před jeho očima. Bral by to za skvělé mučení každého odsouzeného vězně, který si své hůlky považoval.

"Ale vůbec ne, nachází se v ministerském trezoru u Gringottů," Harry nad tím překvapeně pozvedl obočí, "Má hůlka obsahuje blánu z bílého draka, což je dost drahé jádro, takže i hůlka byla drahá. Tak drahá, že to donutilo překvapeně pozvednout obočí i mou milovanou matinku a to už je co říct. Předpokládám, že ji ministerstvo plánovalo po mé smrti někomu prodat."

Přikývl. Věděl, že pokud čaroděj zemře, pak jeho hůlka přejde do vlastnictví jeho prvorozeného potomka. Jestliže kouzelník žádné děti nemá, pak hůlka ztrácí majitele, je svobodná a dá se znovu prodat někomu jinému. Prostě jen stačilo počkat pár let, až Azkaban udělá svou práci.

"A určitě ji už neprodali? Po tom, co si utekl, jim muselo být jasné, že budeš ještě nějakou dobu žít v ilegalitě, tak by bylo nejlepší se jí rovnou zbavit," nadhodil tuhle, dle jeho názoru, docela pravděpodobnou možnost.

"To by mohli zkusit. Nový majitel by jí rychle vracel," oči i tvář se mu samolibě rozzářila, "Odjakživa nesnášela, když se s ní pokoušel čarovat někdo jiný, než já. Tvému otci dokonce jednou pěkně popálila ruku. Popravdě, v prvním ročníku nehodlala poslouchat ani mě."

"Tebe neposlouchala vlastní hůlka?" podival se upřímně. Jeho hůlky stála vždy při něm, za každých okolností, dokonce se mu sama objevovala v hábitu nebo v kapse, když ji ze všeho nejvíc potřeboval a byl si jistý, že ji někam založil

"Ne že by mě neposlouchala," zapřel, "Jen byla hodně náladová. Například jsem dokázal vyčarovat hrst žravých červů a na někoho je vrhnout, ale v hodinách odmítala spolupracovat. Místo toho, aby pírko levitovalo, tak ho s klidem měnila v různé druhy peří, ať jsem se snažil, jak jsem se snažil. McGonagalová mi nakonec doporučila, že mám zkusit jinou hůlku a ke své se vrátit, až se naučím základy. To jsem taky udělal a měl bys vidět, jak to mou hůlku naštvalo!" Nahlas se tomu zasmál. Dokonce s veselím smíchem udělal půlobrat s Harrym v náručí. Sice nevěděl, co na tom přišlo Siriusovi tak vtipného, ale také se zasmál. Prostě jen tak, protože smát se se svým milencem bylo příjemné.

"Naštvalo? Jak se to projevovalo?" zeptal se s úsměvem, když pozoroval Siriusovu vzpomínkami změklou a veselou tvář.

"Dolejzala," shrnul jednoduše, "Začala se mi objevovat v kapse, i když jsem si byl jistý, že jsem ji nechal v nočním stolu. Nacházel jsem ji v tašce, na stole, strčenou mezi brky v penálu, ráno v botě nebo pod polštářem. Zarytě jsem ji ignoroval a v hodinách s klidem čaroval s hůlkou, kterou mi poslali z domova, ale jen do chvíle, než mi ta moje vlastní podpálila postel. Od té doby jsme si rozuměli daleko víc, i když mi pořád nepřestávala dělat forky. Jedním jejím oblíbeným bylo, že se prostě ztratil, já rozházel celí pokoj ve snaze ji najít a pak jsem ji objevil jak leží uprostřed místnosti. Úplně jsem mohl vidět jak se mi posmívá," vypravoval s takovým nadšením a tak zabraný do minulosti, že asi zapomněl na veškeré sexuální chvění, které tu ještě před chvilkou bylo. Harry mu to nevyčítal, tohle bylo také zajímavé.

"Zajímavé, to moje hůlka nikdy nedělala. Spíš je přesně tak, kde ji potřebuji. Neuvažoval si někdy nad tím, že si opatříš úplně jinou?" navrhl, zvědav, co mu Sirius odpoví.

"Ne, proč bych měl?" nechápavě pozvedl obočí, "Dokonale se ke mě hodí a nikdy mě nezklamala. Když šlo do tuhého, tak jsme spolu pocuchali účes celé řadě Voldemortových přisluhovačů, jen jsem ji nikdy nesměl nechat zahálet. Jakmile se začala nudit, tak přestala poslouchat. Proto jsem se pokoušel stát bystrozorem, ale nevydržel jsem ani dva měsíce. Hrozně nás to nebavilo, když to bylo jen sezení nad knihou a prakticky žádné skutečné čarování."

Naklonil hlavu na stranu. Muž mluvil o své hůlce, jakoby byla skutečně živá a ještě nejlépe jeho nezvedená sestra, kterou musí pořád něčím zaměstnávat. Takhle nad hůlkami nikdy nepřemýšlel, i když byla pravda že k té svojí občas o prázdninách mluvil, ale to byla spíš samomluva určená částečně také i Hedvice.

"Nikdy jsem nikoho neslyšel, že by takhle mluvil o hůlce. Jakoby byla živá," projevil své myšlenky nahlas, "Stýská se ti po ní?"

"Ano," přikývl s trochou zasmušilosti, "Někdy, když čaruji, tak mám dojem, že ji cítím. Že je někde tam v Londýně, zavřená ve sklenici a vztekle se třese, protože nemůže za mnou. Mívám pocit, že mi chybí kousek ruky. Takže určitě se mi po ní stýská."

"Tak ji dostaneme zpátky," rozhodl Harry rázně a objal ho kolem krku, "Jsem tvůj kmotřenec, zapsal si mě do závěti, tak bych si ji mohl zkusit nárokovat a když to nepůjde, tak vykradneme ministerský trezor."

Myslel vážně, že by ji zkusit dostat zpět, jen to s tím kradením byla nadsázka. Potěšil ho Siriusův smích, který po jeho slovech následoval, stejně jako polibek, do kterého ho vzápětí starší muž přitáhl. Když byl bos, tak si musel stoupnout na špičky, aby dosáhl, ale na to už si zvykl. Vřelost a upřímnost polibků to nemohlo ohrozit a pátrající dlaně, které jasně směřovaly k jeho pozadí, ho hned donutily zapomenout na skutečnost, že by se mohl cítit jako holka.

Náhle se Sirius napnul a prudce odtáhl. Zvedl hlavu a začal se rozhlížet, takže trochu připomínal psa, který něco zavětřil, dokonce se mu snad i napnuly nozdry.

"Cítil jsi to?" zeptal se obezřetně, v hlase se mu přitom odrážela jasné obava.

"Cítil co?" nechápal. Jediné, co momentálně cítil, byl vlastní penis, který sebou zase jemně cukal v předzvěsti uvolnění, jenže to asi neměl milenec na mysli.

"Nevím," odvětil, pustil Harryho a natáhl se pro svou košili, "Takové zamrazení nebo chlad, jakoby někdo otevřel okno. Půjďme to zkontrolovat. Mám z toho špatný pocit."

Natáhl si oblečení a vydal se ven bez toho, aby čekal, jestli jde mladík za ním. Povzdechl si, když sledoval Siriusova záda, také se lehce oblékl a následoval ho částečně ztichlým domem. Dole už samozřejmě nikdo nebyl, přesto oba nakoukli do kuchyně, kdyby přece, pouze odshora z pokojů se ozývaly hlasy.

"Jestli máš dojem, že se něco děje, tak bychom měli zavolat ostatní," navrhl, když Siriuse konečně dohnal těsně u dveří ven a zároveň ho zastavil rukou přitištěnou na loktu.

"Ne, to není nutné," zakroutil hlavou, zároveň se na něj jemně pousmál, "Beztak to bude asi jenom kočka nebo toulavý pes. Občas se u mě projevuje mé zvířecí já, takže nechci zbytečně dělat poplach."

Sice souhlasil s tím, že by bylo zbytečné všechny burcovat, na druhou stranu se na něj rychle přelévala milencova nervozita, takže měl jasnou obavu z toho, co by mohlo být venku. Sirius otevřel dveře do mrazivé zimní noci, která se mu svým dechem opřela skrz košili do těla. Okamžitě se otřásl a objal si vlastní hrudník, přesto následoval kmotra ven do ledové noci.

Všude byla tma, takže oba vytáhli hůlky z kapsy a rozsvítili jejich hroty, aby vůbec viděli pod nohy. Zmrzlá půda křupala pod jejich bačkorami, nahé stromy se ve tmě lehce pohybovaly pod poryvy větru a zároveň z nich tu a tam spadl kus sněhu, který je oba svým hlukem pokaždé vyděsil.

"Siriusi," oslovil ho polohlasně, "tady nic...," zarazil se při další návalu chladu, který tentokrát ale nezapříčinilo zímní počasí. Tenhle chlad se nezažíral do těla, nýbrž obaloval mysl a duši ledovým příkrovem naprosté beznaděje, který nutil člověka jen padnout na zem a brečet.

Nemusel ani vidět obří černou postavu, jak se prudce snesla z nebe, aby věděl, že je tu mozkomor. Dokonce nejen jeden, protože další a další stíny se nořily zpoza stromů, z obrovského mračna nad Doupětem snad i z děr v zemi a sněhových závějí. Byli jich desítky, jakoby si všichni vyšli z Azkbanu na výlet a zamířili rovnou sem. A s každým novým mozkomorem jakoby se noc kolem nich stávala temnější. Oba z toho zůstali zcepenělí na místě, jen pozorovali temné stíny, jak se k nim pomalu přibližuji.

"Utíkej... Utíkej!" nejdřív zašeptal Sirius a pak zakřičel z plných plic. Nemusel to opakovat dvakrát, Harry se okamžitě obrátil na útěk zpátky do domu, který prakticky ve stejný okamžik, jako muž zavelel k ústupu, ožil. Světla v něm blikala a ozvala se siréna, jak se nejspíš aktivovala bezpečnostní kouzla.

Neslyšel, že by Sirius běžel za ním, takže se obrátil a spatřil ho, jak stále stojí na tom samém místě, hůlku zvednutou jakoby chtěl vykřiknout zaklínadlo, ale nehýbe se. Vypadal spíš v šoku, než připravený k boji. Neváhal ani okamžik a udělal krok zpět, jak se k němu chtěl vrátit, ale to už ho za ramena uchopily silné paže.

"Jdi dovnitř. Okamžitě jdi dovnitř!" rozkazal mu Remus, zároveň co ho prostrčil dveřmi do domu. Neměl moc šancí protestovat, zejména když se kolem něho prohnala Molly a po ní její manžel a pak už se za nimi dveře samy prudce zabouchly. Vrhnul se hned k nim a pokusil se je naprosto bezúspěšně otevřít. Drželi jako přibyté, což možná momentálně skutečně byly. Beznadějně jimi lomcoval, ani na hůlku si nevzpomněl, přestože ji stále držel v ruce.

"Ty neotevřeš, když se spustí poplach, tak se celé Doupě uzamkne, aby nic nemohlol dovnitř... a nikdo ven," ozval se za ním Ron, zároveň mu položil ruku na rameno.

"Já se ale sakra musím ven dostat!" rozčiloval se, "Jsou tam mozkomoři a všichni zůstali venku. Musíme jim pomoct!"

Konečně si na hůlku vzpomněl, takže zacouval dozadu – jedno, že přitom kamaráda málem porazil na zem – napřáhl ji proti dveřím a zkusil několik odemykacích zaklínadel. Nic nefungovalo. Zmocňovala se ho beznaděj, která tak docela neměla nic společného se skutečností, že i skrz dveře k nim doléhal mozkomoří chlad. Mohli za to hlavně neurčité výkřiky zlosti ale také strachu, které slyšel a obava, kterou cítil za svými zády.

"Já ti pomůžu," přidala se Hermiona k pokusům o otevření dveří. Koutkem oka přitom zahlédl Ginny s Ronem, jak se přesunuli k oknu, ze kterého odhrnuli závěs a teď vyhlíží ven, jejich tváře byly pobledlé, ba až smrtelně bílé. Museli odtamtud dobře vidět celé dění venku a rozhodně nemohlo být dobré, podle toho jak se tvářili.

"Nechte toho už do hajzlu!" okřikl je rozechvěle Ron, asi už ho rozčilovali nárazy magei na dřevo, "Ty dveře neotevřeme, jasné?! Nemůžeme se dostat ven, ani jim nijak pomoct."

"Do prdele!" zaklel sprostě a ještě jednou dveře nakopl. Podíval se po Hermioně, která i se svými velkými znalostmi byla, zdá se, naprosto v koncích.

Nevzdal se pokusů dostat ven, jen je na chvíli odložil, když přiskočil k oknu a vyhlédl z něho na dění za zdí domu.

Situace byla ještě horší, než před pár minutami když tam sám stál. Mozkomorů rozhodně přibylo, ale také se objevili dva nádherní patroni. Tygr a veliký čáp, kteří hnali masy černých postav v kápích z jednoho místa na druhé. Podle pohybů hůlek patřili manželům Weasleyovým, ale nedalo se poznat, který je čí.

Remusovi ani Siriusovi se nepodařilo vykouzlit hmotné Patrony. U vlkodlaka nebylo divu, když ani neměl vlastní hůlku a jistě byl stále dost slabý. Dokázal proto vyčarovat jen obrovský oblak světla, který rozháněl mozkomory na všechny strany, ale s každým útokem byl o mnoho slabší.

Od Siriuse by ale čekal víc, přesto ani ten nedokázal vyčarovat víc, než podstatně menší obláček, který spíš jen odrážel nebezpečí od něho samotného, než aby útočil. Navíc i sám jeho majitel vypadal, že na tom není dobře. Na rozdíl od ostatních, kteří pevně stáli na místě, couval dozadu směrem k domu, až to vypadalo, že potlačuje nutkání prostě utíkat splašeně pryč.

A náhle se jeho obláček prostě rozplynul.

Mozkomoři toho využili okamžitě, obklopili ho a vrhli se hladově na všechno dobré, co v něm bylo. Jasně slyšel jeho výkřiky, stejně jako Remuse, volajícího druhovo jméno. Byla to hrůza pozorovat, jak se k vlkodlak k Siriusovi vrhá, zoufale rozhání mozkomory, díky čemuž se nalomila obrana domu a temné postavy ještě víc zatlačily na manžele Weasleyovy, kteří před nimi také začali couvat.

Ginny po jeho boku vyjekla strachy. Od Rona slyšel něco, co snad byla modlitba k všemocnému Merlinovi. Hermiona si jen zakrývala rukou pusu v hrůze, co se venku děje.

"Jdeme za nimi," zavelel rázně, jedno, že ho dveře nebudou chtít pustit, klidně rozboří celou zeď, aby se dostal ven a pomohl svým milovaným. Nevšímal si ani moc tváří svých kamarádů, které nejen že byly nedůvěřivé a vyděšené, v případě Rona dokonce rozlobené.

"A co chceš dělat? Vyrazit d dveře kouzlem? Říkal jsem ti přece..."

"Bombarda Maxima!" přerušil kamarádovo rozčilené lamentování hlasitým výkřikem nejsilnějšího kouzla na ničení, u kterého si byl jist, že ho zvládne. Dveře se viditelně prohnuly, zaskřípaly, dokonce se po jejich obvodu ve zdi udělaly jasné praskliny. Bylo potřeba kouzlo zopakovat.

"Bombarda Maxima!" zavelel znovu, se stejnou silou a tentokrát nebyl sám. Všichni iniciativně vytáhli hůlky a přidali se k jeho snažením vlastním kouzlem, díky čemuž se jim společnými silami podařilo dveře vyrazit. Zevnitř asi nebyly tak dobře chráněny jako z venku, protože s třeskotem vyletělyi nejméně dva metry ven na vymetený dvorek.

"Expecto patronum!" zvolal, jen co vyběhl do studeného vzduchu a beznaděje, která je přivítala. Vlk z hrotu jeho hůlky sklouzl už s naprostou samozřejmostí, jakoby se zjevoval denně a klidně mu jen dělal společnost při obědě, jako ochočený pejsek. Na svých štíhlých, rychlých nohách se bezmála s nadšením vrhl na mozkomory, kteří před jeho zářivým hněvem uskakovali stranou. Vyslal ho okamžitě směrem ke svým milencům, protože Remus dřepěl u zhrouceně klečícího Siriuse a téměř bez úspěchu se snažil odrážet útočící mozkomory svým zuboženým a rozervaným oblakem.

Vlk ho samozřejmě poslechl a začal likvidovat černé stíny, které jeho milované ohrožovaly.

Za zády uslyšel trojí výkřik zaklínadla a pak zahlédl zářivá zvířata, jak se kolem něho ženou do boje. Hermioně se v prvním okamžiku podařilo vyvolat jen oblak neochotně se formující do vydry. Ronův pes vypadal trochu rozmytě, s o to větší usilovností se vrhi vpřed, až si člověk dokázal jasně představit jeho zuřivý štěkot podbarvený strachem. Prostě celý Ron, když se zlobil nebo bojoval. Z Ginnyny hůlky se pak vznesl do vzduchu obrovský pták, dokonale čistý a jasný. Harry si matně vzpomněl, jak Hermiona povídala, že je to kondor.

"Děti! Okamžitě se vraťte dovnitř!" křičela Molly Weasleyová a částečně se k nim obrátila, aby vyslala svého patrona na jejich obranu. Díky tomu Harry hned poznal, že jejím zvířetem je čáp, přestože by v případě tak rázné ženy očekával spíš toho tygra.

"Molly, ne! Potřebujeme další hůlky, jinak je nezaženeme!" postavil se jí kupodivu na odpor její manžel, přestože nevypadal ani trochu nadšený z toho, že by jim pomáhali, "Remusi, musíš nám pomoct!" zavolal na vlkodlaka.

Ten zvedl pohled od Siriuse, ke kterému právě promlouval, jelikož měl dokonalou ochranu od Harryho zářivého vlka, který kolem obou klečících mužů během v kruhu a odrážel mozkomory, kteří se k nim pokoušeli dostat. Nejdřív se karamelkové oči upřely krátce na Arthura, ale rychle se obrátily k Harrymu. Zračila se v nim nerozhodnost se strachem. Vědě, proč tomu tak je. Vlkodlak v něm bojoval mezi tím, jestli by se měl vydat na pomoc Harrymu nebo jestli má zůstat u Siriuse.

"Dostaň Siriuse do domu!" nařídil, aby vyřešil jeho nerozhodnost. Nepředpokládal, že by se jeho zhroucený kmotr ještě byl schopen mozkomorům postavit. Vypadalo to, že je bez sebe strachy, ve stavu, v jakém ho ještě nikdy neviděl. Ano, i on sám se děsil, viděl bledé tváře svých přátel, kteří se snažili rozhánět další a další vlny mozkomorů, ale nikoho to nezasáhlo tak, jako Siriuse.

Remus zakroutil hlavou, v očích ale neměl odmítnutí, jen prosbu o strpení. Znovu se sklonil k Siriusovi, podepřel ho a donutil vstát, pak ho táhl pryč, ale ne směrem ke dveřím domu, ale k Harrymu o statním.

"Já s touhle hůlkou patrona nevyčaruji, ten jeho by nám mohl pomoct!" volal vlkodlak, těžko komu to patřilo, "Tak vzchop se! Musíš vyvolat zlovlka! Slyšíš, vzchop se!"

Jedno, jak moc do něj hučel, nevypadalo to nadějně. Jak se přibližovali, mohl jasně vidět, že je Sirius prakticky v šoku, jakoby doslova viděl smrt. To nebyl prostý strach vyvolaný mocí mozkomorů jen svou přítomností uvrhnout člověka v zoufalství, tohle byla panická hrůza z jejich samotné existence.

 

Předcházející - Následující