11.07.2013 16:26

Neměl zdání, co je to vlkodlačí úvaz, i když už jen to slovo 'úvaz' se mu nelíbilo, přesto se přistihl, že přikyvuje na souhlas. Vždyť nic nemusel slibovat na pevno, poradí se s Remusem, co on si o tom myslí a pak se uvidí.

"Dobře, tak já se Remuse zeptám, až ho o prázdninách uvidím. Stačí to po Novém roce?" zeptal se pro jistotu, kdyby na to Křiklan spěchal. Sice nevěděl, jak by to případně zařídil v krátkém termínu, ale on vždycky něco vymyslel.

"Ale samozřejmě že stačí!" řekl s jasnou radostí v hlase. Potěšit ho mělo své výhody, protože čím víc byl s ním Křiklas spokojený, tím spíš by pak mohl být povolný vydat pravou vzpomínku. Vlastně ho napadlo, že by to téma mohl nadhodit, třeba jen tak pokusně se zeptat – podobně jako Tom – co vlastně o viteálech ví, ale to se ozvalo rychlé zaklepání a otevřely se dveře.

"Tady jste, pane Pottere," nakoukla dovnitř ustaraná profesorka McGonagalová, "Pojďte prosím hned se mnou, je to nesmírně důležité. Omlouvám se, že vám ho beru, Horácio, ale opravdu je to nutné."

"Co se stalo, paní profesorko?" ptal se ještě po cestě ke dveřím, tašku si přitom nahazoval na rameno. Vyšel ven a střetl se s osobou jménem Dolores Umbridgeová, po jejímž boku stál poměrně rozložitý a nebezpečně vyhlížející muž, kterého si Harry pamatoval už z minulých let a věděl, že je to Kingsley Pastorek, také člen Řádu ale zároveň i bystrozor, což dával na odiv odznakem na klopě. Tahle kombinace dohromady nebyla veselá. Nervozně se usmál směrem k Umbridgeové, která na něho nevraživě hleděla. Měli spolu jisté nevyřízené účty ohledně toho, že ji nechal unést kentanury a ještě navíc vyvázl bez trestu, protože byl přece Chlapec, který přežil a vzdoroval Voldemortovi ,rabujícímu přímo na Ministerstvo.

"Půjdeme do ředitelny, kde bude klid," nenechala je McGonagalová ani vzájemně se pozdravit a rychlým tempem se vydala směrem k ředitelně. Všichni tři ji následovali bez řečí, jen ta Umbridgeová byla pořád nějak pohledem fixovaná na Harryho, jakoby ho jím chtěla zabít. Zadoufal, že ji ředitel vyhodí, hned jak ji uvidí, ale marně, protože Brumbál nebyl přítomen. Opět. Nevěděl, kam pořád jezdí, ale předpokládal, že to má co do činění s viteály, že je možná i hledá, protože byl v poslední době hodně aktivní v boji.

Místo něho v ředitelně čekal Snape, který se tvářil asi tak přívětivě, jako rozdrážděný lev. V hlavě si promítl rozvrh, takže mu hned bylo jasné, že měl profesor volnou hodinu stejně jako Neville. Jestli trávili čas společně a lektvarista sem musel jít, pak se mu ani nedivil, že vypadá tak naštvaně.

"Co je zase tohle za frašku, profesorko McGonagalová?" vystartoval okamžitě, dávaje najevo svou maximální nevoli. Takže to bylo jasné, byl s Nevillem a nevěnovali se hraní šachu.

"Podle směrnic školy musí být u výslechu nezletilého studenta přítomni dva členové učitelského sboru," odvětila zachmuřená McGonagalová, "Jste jediný, kdo měl volnou hodinu."

"Výslech?" zeptali se jak Harrry tak Snape současně, načež na sebe vrhli pohled, jak jeden toho druhého napomínal, aby mu neskákal do řeči.

"Ano, správně, výslech," ujala se slova Umbridgeová, "po loňských strašlivých zkušenostech s kentaury jsem se statečně ujala místa bystrozorského vyšetřovatele v Oddělení pro registraci a kontrolu nebezpečných druhů," řekla to hrdě, ale na nikoho v místnosti to podle všeho neudělalo dojem, takže po decentním odkašlání pokračovala, "Dnes jsem tu v záležitosti hledaného vlkodlaka známého jako Remus Lupin, který je obviněn z toho, že zdemoloval celé Oddělení na ministerstvu a zranil několik desítek bystrozorů."

"Cože?" vydechl překvapeně. Neuměl si Remuse představit, jak demoluje cokoliv, nehledě na skutečnost, že docela drasticky zabil jednu nejmenovanou Smrtijedku, pořád to byl ten nejklidnější člověk kterého znal. Nebyl jediný, kdo se podivil, McGonagalová se zamračila a Snape vyklenul černé obočí vysoko, až mu skoro zmizelo pod pramenem černých vlasů vysícím přes čelo.

"Vy, pane Pottere, máte podle spolehlivých zdrojů s tímto vlkodlakem intimní poměr a proto vás musíme vyslechnout," dokončila svou řeči jasně škodolibě.

"Já přeci... to ale," zarazil se, musel si zvážit, jestli před ní přiznat, že Remus je skutečně jeho milenec. Jedna věc byla rozšiřovat to po škole, to se dalo vyvracet jako fáma, něco jiného bylo přiznat to před bystrozory, zejména v případě, že byl teď Remus hledaným zločincem.

"Já nevím, o čem mluvíte," popřel to, ač velmi nerad, dospěl k názoru, že zatajovat bude nejlepší.

"To jsem očekávala," zkřivilla rty do úšklebku, "Budu nucena, i když velmi nerada, přistoupit k výslechu pod veritaserem."

"To zásadně odmítám," zasáhla McGonagalová, "Není dovoleno vyslýchat studenty pod vlivem omamných kouzel, lektvarů ani kouzel pravdomluvnosti. Panu Potterovi ještě není sedmnáct, takže pokud odmítne výslech, nebude moci být právně postižen."

"Máte pravdu, ale momentálně se nacházíme v závažné situaci, kdy musíme využít všech prostředků k ochraně obyvatel proti vy víte komu. Kingsley!" natáhla ruku k muži po svém boku ruku a ten jí do ní vložil pergamen, na tváři ne zrovna přívětivý výraz, "Tohle je povolení k vyjímečnému využití veritasera při výslechu nezletilého, podepsané samotným ministrem, který je, jak víte, nejvyšším soudcem tak i nejvyšším velitelem bystrozorů a má proto mnoho nezadatelných práv," vítězoslavně předala pergamen McGonagalové.

Profesorka přeměňovaní si vytáhla z rukávu brýle, nasadila si je a pergamen rozvinula. Snape si jí stoupl za záda a nahlédl přes rameno. Oba pečlivě studovali dokument, který měli v rukách a s každou nově přečtenou řádkou se jejich tváře, k Harryho obavě a nelibosti, kabonily víc a víc.

"Co si o tom myslíte, profesore Snape?" zeptala se McGonagalová muže za svými zády.

"Obávám se, že je to plně platný právní dokument," usoudil Snape, kupodivu nenadšený z toho, že bude Harryho hrdlo prolité veritaserem, "Pan Potter se bude muset podřídit a snažit se říkat jen tu nejčístší pravdu," řekl a temné oči se dlouze zahleděly na mladíka, ten mu pohled oplatil. Nebyl si přesně jistý, proč na něj Snape tak civí, pak ho napadlo, že možná ví o Brumbálových lekcích nitrozpytu a nitrobrany. Hned si vzpomněl, že nitrozpytec je schopen odolat vlivu veritasera, když se na to potřebně soustředí a je dost silný. Znamenal ten pohled, že se má pokusit lhát? Pochyboval, že by byl tak schopný a dokázal to. Vždyť to bylo jen pár týdnů, co se mu poprvé vůbec podařilo vyznat se v něčí mysli, odolat lektvaru pravdy muselo být těžší.

"Doufám, že to bude stát zato, madam," ozval se Pastorek, poprvé za celou dobu, a z kapsy vytáhl lahvičku s lektvarem. Měl být čirý, jak Harry moc dobře věděl, ale to, co bylo v ampulce se spíš podobalo špinavé vodě z Temže, než křišťálově jasné tekutině, kterou měl Snape ve svých zásobách.

"Jsem si jistá, že nám dá pan Potter mnoho zajímavých a užitečných informací," bleskla Umbridgeová pohledem.

"Otevřte pusu, pane Pottere," instruoval ho Pastorek. Jeho pokyny neochotně splnil a pohledem přitom zabloudil ke dvěma vyčkávajícím profesorům. Snape vypadal ještě temněji než obvykle a McGonagalová byla ustaraná. Věděl moc dobře proč. Kdyby se ho Umbridgeová vyptávala i na jiné věci, než jen Remus, tak by jí mohl říct o Řádu. Pravda, nebylo toho mnoho, co by mohl prozradit, ale něco málo věděl nebo si domyslel. Alespoň že nebude schopen vyslovit jméno Vrchního štábu, to by byla vážně pohroma.

Na jazyk mu dopadly tři kapky lektvaru. Pusu zase zavřel a byl si jist, že na patře přitom ucítil něco jako slizký písek. Bylo tohle vážně veritaserum, nebo se ho tu snažili nakazit cholerou pitím vody z nějaké africké řeky?

"Je to vůbec veritaserum?" vypadlo z něj, aniž by si uvědomil, že to chtěl říct. Nebyla to jeho obvyklá vlastnost, že mluvil dřív než myslel, on mluvil dřív, než ho vůbec nepadlo, že by měl myslet. Muselo to být tím lektvarem.

"Pokud vím, veritaserum má být čiré barvy, bez chuti, vůně a hlavně bez kalu. Tohle vypadá jak voda ze záchodu," ohodnocoval jejich výrobek skoro jako zkušený lektvarista, přičemž na sobě cítil pichlavý, ale kupodivu lehce pobavený pohled černých očí skutečného lektvaristy.

"Dělali to ministerští mistři lektvarů," vypravila ze sebe trochu zaskočené vyšetřovatelka.

"Mistři lektvarů? A kdo jim prosím vás dal diplom? Ministerská hajzlbába?" mluvil a mluvil, vzáleně si uvědomujíc že by neměl, ale nemohl si pomoct a navíc ani nechtěl, "Kdybych takhle podělal lektvar já, tak by mi i Křiklan dal trola, ani bych nevěděl jak. Snape by mě asi donutil takovouhle břečku vypít, abych si za trest vyzvracel vnitřnosti," pokračoval vesele dál, účinnost lektvaru byla jen deset minut, takže by je mohl strávit kecáním a pak mu třeba další dávku nedají, "Ještě nejsem ani v sedmém ročníku a zaručuji vám, že bych udělal lepší dávku i s pomocí Nevilla Longbottoma, což je synonymum pro lektvarovou katastrofu. No fakt, přineste mi přísady a já si raději další dávku umíchám sám, protože tohle vážně..."

"Tak dost!" zahřímala Umbridgeová rozlobeně, nejspíš proto, že lidé v místnosti se začali podezřele uculovat do země, to snad včetně Snapea, který měl minimálně o něco málo nakvašenější výraz, "Budete mi odpovídat na otázky a ne takhle zdržovat! Máte poměr s Remusem Lupinem?"

"Poměr?" zvedl obočí, "Ne, zatím jsme si je nepoměřovali, ale jestli mě o to požádáte, tak to klidně udělám. Pro ministerstvo všechno." Pastorek vyprskl smíchy, ale rychle se ovládl, když po něm vyšetřovatelka bleskla pohledem.

"To budu brát jako ano. Teď mi řekněte, víte kde by mohl být Remus Lupin?"

Tohle byl dotaz, na který nechtěl odpovědět, i když svým způsobem ani nemohl. Něco v něm ho ale nutilo odpovídat, teď hned a co nejpravdivěji. Nechtěl to, odmítal to. Podobalo se to Imperiu víc, než si myslel, že bude. Doposud to byla vlastně zábava, to nutkání, teď už ne. Začal kroutit hlavou, hezky za strany na stranu, jak odmítal jak odpovědět tak i částečně odpovídal. Jeho hlas si ale dělal svoje.

"An-no," vypadlo z něj, přestože jasně svým rtům nakazoval, aby řekla 'ne'. To se mu vůbec nelíbilo. Nesnášel, když byl do něčeho nucený. Rozhodl se, že už prostě dál podléhat nebude. Jednoduše ne, ať se Umbridgeová třeba zblázní vzteky, neřekne jí už nic.

"Řekněte; kde se nachází Remus Lupin?" položila další dotaz se záchvěvem vítězství v hlase.

Opět měl tu potřebu odpovědět, ale stiskl rty pevně k sobě, až ho bolely. Hleděl na ni nevraživým pohledem, kterým chtěl vyjádřit všechny ty nadávky, co by jí rád vmetl do obličeje. Cítil, že nemůže lhát, ale mohla mlčel. Ano, to mohl. A mohl odmítnout odpovědět, to by jistě šlo.

Ticho se prodlužovalo, napínalo trpělivost všech v místnosti. Umbridgeová zjevně potlačovala zlost. Pastorek vypadal nesmírně zvědavý buď na to, co z Harryho vypadne nebo jestli vůbec odpoví. Snape si složil ruce na prsou a měřil si chlapce jedním z pohledů, které většinou používal, když viděl kazící se lektvar v kotlíku nějakého studenta. Profesorka McGonagalová zřejmě zadržovala dech, tak moc měla napjatý výraz v obličeji.

"Opakuji, řekněte mi, kde se nachází Remus Lupin?!" zeptala se důrazně, až jí hlas lehce přeskočil.

Harry zacouval. Ne, skutečně, ale obrazně. Zacouval ve své mysli před větrem, který vyfukoval pravdivá slova ven z jeho rtů. Skryl se za veřejemi obrovské brány mentálních Bradavic, zapřel se o jedno křídlo, které bylo pootevřené, a začal ho vší silou zavírat. Šlo to ztuha, ale šlo to.

Dlouze se nadechl.

"Jděte...," křídlo se pohnulo, přiblížilo ke svému dvojčeti a skoro zapadlo, "k čertu!" Vrata zapadla, vítr ustal a všichni v místnosti prudce vydechli. Pak se rozhostilo ticho, ve kterém Harry vnímal, spíš než skutečný svět, to hnusné hučení za zdmi jeho Bradavic a skutečnost, že se musí pevně o vrata opírat, aby je udržel zavřené.

"Co prosím?" nechápala Umbridgeová, zjevně zmatené z toho, že jí neodpověděl na otázku, "Hned mi odpovězte!"

Zarytě mlčel, protože měl obavu, že kdyby promluvil, tak by řekl pravdu. Nejspíš by nedokázal udržet vrata zavřená, pokud by se pokusil odpovědět nepravdivě. Nehodlal to riskovat, bude prostě mlčet, ať si to vyloží, jak oni chtějí.

"Jak tak pana Pottera pozoruji v jeho mlčení usuzuji, že váš výslech skončil. Ani se nedivím, že překonal účinky té vaší břečky," odfrkl si lektvarista, který měl na veritaserum pravděpodobně stejný názor jako Harry. Vlastně určitě ho měl.

"To není možné! Takový malý hloupí kluk nemůže vzdorovat veritaseru!" rozčilovala se Umbridgeová, ale nebylo jí to nic platné, ani to nedonutilo Harryho promluvit. Tiskl rty pevně k sobě, stejně jako silně tlačil do vrat svých Bradavic, až ho z toho všechno uvnitř bolelo. Nehodlal ale ustoupit ani o kousíček, takové ohavné a podřadné ježibabě, jako byla Umbridgeová.

"Dovolila bych si připomenout," ozvala se profesorka McGonagalová, "že tu mluvíme o Harry Potterovi, mladém muži, který ve svých čtrnácti letech nepodlehl kletbě Imperius vržené samotným, vy víte kým, a o rok později přežil a vzdoroval na ministerstvu i jeho přímému mentálnímu útoku. Nejsem příliš překvapená, že dokázal překonat vaše podřadné veritaserum."

"Dejte mu další dávku, Pastorku!" nařídila rozlobeně, hrudník se jí vzteky dmul, div že jí neulítla mašle z krku.

"Lituji, vyšetřovatelko Umbridgeová," pokroutil bystrozor hlavou, "Pokud vyslýchaný jednou překoná účinky veritasera je zakázáno mu ho opět podat. Dokonce i vězni nebo usvědčení vrazi mají své práva, natožpak mladík, který není ani zadržený."

"Pak budeme muset přistoupit k jiným vyslýchacím metodám!" zavrčela, vzteklá z toho, že s ní nesporupracuje, dokonce zapomněla, že Harry není  její vězeň.

"To si nemyslím," ozval se od dveří záchranný hlas, "Harry není azkabanský vězeň, je to můj student, takže je pod mou ochranou a nebude vyslýchán, dokud neřeknu jinak. A to já, ujišťuji vás, Dolores, nikdy neřeknu. Teď by myslím bylo dobré, abyste se vrátila na ministerstvo. Věřím, že budete mít s dnešními událostmi mnoho papírování, tak abyste to stihla v termínu," bez rozpaků ji vyhodil ven. Nejdřív slovy a po chvilce i činy, kdy Umbridgeovou i Pastorka svou autoritou zabalenou do zeleného hábitu prakticky vystrkal ven ze dveří.

"Tohle budu považovat za maření úředního výkonu a zaručuji vám, že příští školní rok budete sedět v Azkabanu!" vyhrožovala mezi dveřmi.

"Vězte," pronesl s podivnou chladností, ze které zamrazilo v zádech, "že toho se vskutku neobávám. Sbohem," práskl jí dveřmi před nosem. S výdechem se opřel oběma rukama o dřevo dveří, za kterými bylo ještě slyšet hlas vyšetřovatelky, který převážně lamentoval nad Brumbálovým chováním.

"Na tohle jsem vážně už starý," zamumlal do dveří, načež se konečně obrátil čelem do místnosti, "Jsi v pořádku, chlapče?" obrátil se v první řadě na Harryho.

"Nic mi není," odpověděl, "Jen mě zajímá, kdy to svinstvo přestane působit, protože...," nedořekl, cítil jak ve tváři bledne, protože se mu zhoupl žaludek. Byl si jist, že se pozvrací a ani všechny kouzla světa to rozhodně nezastaví.

"Právě teď přestává působit," informoval ho Snape o něčem, co věděl. Jakmile přestane veritaserum působit rozpadne se v žaludku na silně dráždivé složky, které nutí člověka obrátit si vnitřnosti naruby.

"Tady," řekne McGonagalová a jedním mávnutím hůlky změnila psací brk na stole v lavor, který mu pak podala. Přijal ho vděčně, hned se nad něj naklonil a vyzvrátil dnešní oběd, jedno, že ho přitom vidí tři jeho profesoři. Lepší takhle, než aby jim ohodil boty a hábity.

"Pokoušela jsem se ji hned vyhodit, ale byla neústupná. Pak přinesla povolení k výslechu a já shledala, že bude vhodné v nastálé situaci nedráždit ministerstvo. Koneckonců pan Potter nemohl říct nic, co by bylo inkriminující," mluvila McGonagalová k řediteli, zatím co se Harry vzpamatovával z účinku veritasera. Musel to pořádně rozdýchat, protože se vážně cítil, jakoby spolkl celou lahvičku dávidla, to mu ale nebránilo se obávat o Remuse. Musel být teď na útěku a on jen doufal, že ředitel alespoň tuší, kde je.

"To je v pořádku, Minervo. Zachovala jste se správně," klidnil ji ředitel, protože profesorka McGonagalová vypadala trochu nešťastně z toho, že dovolila celý výslech. Harry ji nevyčítal nic, neměl důvod a navíc se k tomu v myšlenkách ještě ani nedostal.

"Co je s Remusem?" zeptal se, jen co se pořádně nadechl a utřel si pusu do rukávu, "Vážně zdemoloval ministerstvo? A je v pořádku? Není zraněný? A co Tichošlápek, tomu nic není?" vyptával se i na Siriuse, klidně tam mohl být s Remusem nebo se do toho jinak zaplést. Moc dobře svého kmotra a milence znal, takže věděl, jakých nebezpečných hloupostí je schopen.

"Ano, je to tak," přitakal ředitel, "Dnes dopoledne zadrželi Remuse na Příčné a násilím ho dovlekl na Ministerstvo k cejchování. Podle mých informací si to nenechal líbil a probil se ven. Skutečně přitom zničil kus ministerstva a zranil několik lidí. Při útěku byl, merline žel, zasažen temnomagickou kletbou..."

"Cože!" vyletěl z křesla s upřímnou hrůzou. Remus byl zraněný. Jeho milovaný vlkodlak někde ležel, kdoví kde, byl zraněný a potřeboval pomoct a on to musí sedět jako švestka a nic nedělat.

"Klid!" tišil ho Albus, ruku zvednutou ve smířlivém gestu, "Je naživu a bude v pořádku. Podařilo se mu přenést se k Doupěti, kde už jsme se o něj postarali. Dostane se z toho, je tam s ním Tichošlápek."

"Chci ho vidět," dožadoval se návštěvy a nehodlal nijak ustoupit, "Chci je oba teď hned vidět."

"To máte smůlu, Pottere, protože studentům není povoleno opouštět jen tak Bradavice. Tohle je škola, ne holubník," zamítl mu to rázně Snape, přesto se mladíkovi zdálo, že mu v očích nebo snad v rysech tváři vidí jistou obavu o Remuse To byl asi jediný důvod, proč se na něj hrubě nerozkřikl.

Odložil lavor na stůl a rychle přistoupil k řediteli, jehož ruku okamžitě sevřel. Vážně potřeboval Remuse vidět, nejen jeho, chtěl vidět i Siriuse. Měl o ně nepředstavitelný strach, který jeho nitro svíral v ledových kleštích.

"Pane řediteli, prosím," začal škemrat, "Ještě nikdy jsem po vás nechtěl žádné výsady, protože jsem Harry Potter, ale teď vás žádám... já vás prosím... vezměte mne za Remusem a Tichošlápkem."

"Albusi, já myslím, že tentokrát bychom mohli udělat výjimku," přimlouvala se za něj McGonagalová, byl jí za to vděčný, "Studentům je povoleno navštívit příbuzné, pokud jsou vážně nemocní či zranění nebo v jiné naléhavé situaci a já jsem si jistá, že nebýt neobvyklosti vztahu pana Pottera s Lupinem, jistě by už dávno byli svoji. Měli bychom mu to povolit."

V ten okamžik se rozhodl, že se bude učit dvakrát tolik, aby jí udělal v hodinách radost. Kdoví, možná by se mohl stát třeba zvěromágem, to by bylo všeobecně výhodné a jí by to taky potěšilo. Každopádně jí byl vděčný až za hrob, protože Brumbál souhlasně přikývl.

"Máte pravdu, Minervo," Snape vydal zvuk, jako přehřívající se kotlík, "V této výjimečné situaci bychom mohli Harrymu dovolit, aby Remuse navštívil."

"Předpokládám, že když budu kategoricky protestovat, tak to nic nezmění," spíš zkonstatoval Snape, pohledy jeho kolegů mu přesto daly odpověď, "Měl jsem to tušení, takže pokud budete potřebovat opět někoho, koho nevyslechnete, tak mě, s dovolením, nevyhledávajte," zavrčel, plášť se za ním zavlnil, jak odešel ke dveřím, kterými za sebou práskl, aniž by to skutečně vydalo zvuk.

"Použijeme přenášedlo. Pojď," vyzval ho ředitel a Harry velmi ochotně šel.

 

°°0°°

 

Teď si byl naprosto jistý, že měl Remusovi ráno tu procházku po Příčné rozolutně zakázat, zamknout ho doma přivázaného za obojek k posteli a ještě s roubíkem. Jenže, při pohledu na kmitající Poppy, které se snažila jeho vlkodlakovi zachránit život, bylo na podobné myšlenky už pozdě. Mohl jen sledovat, jak se všemi silami snaží odstranit probleskávající černotu, které kousek po kousku ožírala z boku jeho milovaného kousky kůže a masa, zatím co Remus se sám se třásl v horečce. Ve tváři, které byla jinak světlá až bledá, měl nezdravě rudý ruměnec, po těle mu stékal pot a vydával zvuky podobné kňučení na kost zbičovaného psa.

Prohrábl si beznadějně vlasy. Bylo to nepochopitelné, že byl vlkodlak zraněný. Prostě nepochopitelné. Od založení Řádu viděl umírat několik jeho členů, další viděl přijít o duši nebo o mysli, mnoho jich viděl zraněných i několikrát, třeba Pošuka, ale Remus Lupin neměl z bojů nikdy ani škrábnutí. Veškeré jizvy a rány na jeho těle byly ty, které se v zoufalství šelmy uvězněné za úplňků udělal sám. Sakra, nepamatoval si, že by se kdy třeba jen pořezal o nůž. On vypadal nemocně, trpěl po úplňcích bolestí, až se musel opírat o hůl, ale když přišlo na věc, tak dokázal veškerou únavu a nemoc hodit za hlavu a vyhýbat se kletbám jako baletka. Ovšem jen těm, co mu někdo nevrhne zbaběle do zad.

"Tak. Je to... je to," mumlala Poppy, momentálně též zpocená ve tváři a otřela si čelo rukávem, "Dalo mi to zabrat, už dlouho jsem neviděla tak ohavnou žravou kletbu, ale už jsem ji odstranila. Teď mu to namažu a dám lektvary na posilnění. Bude ale mít jizvu," řekla s upřímnou lítostí, pohledem přitom mapovala krajinu bledých lehce vystouplých linek, které už vlkodlak na těle měl. Byla to neuvěřitelná žena, když se strachovala zrovna o tohle, po tom co mu evidentně zachránilal život.

"On to přežije," odpověděl jí, aby ji ujistil, že se nic neděje, pokud bude mít znamení, že ho kletba zasáhla. Tušil, že Remus z toho nebude nadšený, ale přijme to nové zohyzdění se svým typickým klidem, kdy si jen povzdechne a vrhne na Siriuse unavený a oddaný pohled karamelkových očí, než se usměje a prohlásí, že je to dobré, že mohl dopadnout i hůř. Mohl. Taky mohl přijít o nohu, ruku, nějaký důležitý orgán, ale zároveň přece nemusel mít další jizvy, když už jich měl beztak tolik. Siriusovi samotnému to nevadilo, ale vadilo mu, jak se na ně dívá Remus, když se prohlíží v zrcadle.

 

Předcházející - Následující