28.06.2013 13:11

Posadil se jako vždy na křeslo naproti Brumbálovi, hůlku položenou na kolenou, a čekal, až ho vyzve, že dnešní hodina začíná.

"Cítím, že dnes ve tvé výuce nastane zlom," povzbudil ho ředitel. Skousl si ret, aby neřekl něco v tom smyslu, že kdykoliv člověk řekne 'už to bude jenom dobré' tak se něco pekelně pokazí.

"Takže... můžu?" zeptal se jako vždy předtím, než se pokusil o vniknutí do Brumbálovy mysli.

"Ale samozřejmě," odvětil stará kouzelnik skoro s nadšením, jakoby se na to těšil. Nebylo to poprvé, co si všiml, že to Albuse vlastně baví nechat ho prohánět si v mysli. Nebylo to tak dlouho, co si nad oceánem všiml jemných světel, kterých, když se dotkl, tak pocítil emoci. Skutečnou a nefalšovanou a většinou to byla radost nebo zvědavost, žádný strach. Díky tomu změnil na nitrozpyt názor i z hlediska 'oběti' kdy si uvědomil, že možná... v určitých situacích, by mohl být i příjemný.

"Legilimens!" vyřkl a namířil na Brumbála hůlku....

 

"Viteál, viteál, kampak se nám uschoval? Viteál, viteál, kde si, chlapče náš?" prozpěvoval si, zatím co pádloval na pomyslném voru, rozhlížel se do stran a do hlavy ho pálilo slunce v podobě Brumbála, "Viteál, viteál, kampak se nám uschoval? Viteál, viteál...," zarazil se v prostřed prozpěvování, protože uviděl to, co vidět chtěl. Nevěděl jak ví, že je to ono, ale prostě bylo. Natáhl ruku.. nebo to byla myšlenka, to si nebyl jistý... a ponořil ji hluboko do proudu myšlenek, který kolem něho bouřily. Proud ho uchopil, táhl pryč, ale on odmítal vzdát se kořisti, kterou měl na dosah. Vlastně, teď když viděl jasně co hledá, to bylo jako chytat zlatonku v bouřce. Člověk se musel soustředit jen na ni a nesměl se zajímat o blesky křižující oblohu kousek nad jeho hlavou, o déšt promáčející mu plášť ani o vítr, který ho servával z koštěte.

A pak to uchopil.

Ocitl se v kabinetu profesora Křiklana. Vypadalo to, jako kdyby právě strčil hlavu do myslánky, tak jasné a zřetelné to bylo. Už žádný chaos, stovky ozvěn a zvuků, jen tahle jediná křišťálová vzpomínka. Nevěděl, jestli si teď může oddechnout, povolit v soustředění a jen si prohlížet, co by měl vidět, nebo zůstat napnutý. Raději svoje soustředění příliš nepřerušoval, nechtěl zase spadnout do oceánu a začít se topit.

Přesto veškerou snahu se koncentrovat, která zaměstnávala část jeho mysli, sledoval Toma, jak mluví s Křiklanem. Budoucí Lord Voldemort vypadal jako naprosto neškodný ani ne patnáctiletý chlapec. Kdo by se s ním setkal, by nikdy netušil, že zrovna z tohoto kluka se v budoucnu stane jeden z nejstrašlivějších kouzelníků historie.

Dokonce i na viteály se dokázal vyptávat takovým způsobem, že to vypadalo jako pohoršené rozhořčení nad tím, že by mohl člověk něco tak strašného, jako rozervat svou duši, udělat. Proto bylo víc než divné, že ho Křiklan skoro s nadávkami vyhodil ze svého kabinetu. Vzpomínka vypadala nerealisticky, jakoby jí někdo utrhl konec a přilepil tam lacině namalovanou náhražku. Byla špatná. Vadná. Zničená. A mnoho dalších výrazů pro něco nesprávného, které mu sami naskakovaly v mysli.

Svět vzpomínky se kolem něho začal rozpadat a rozmývat se. Hned se ho zmocnil strach, že se opět propadne do oceánu, nepřipravený na to, co tam najde. Už dlouho nepocítil v Brumbálově mysli takovou paniku, jako teď. Zoufale se chtěl něčeho v okolí chytnout, nějakého pomyslného provazu, ale nic neviděl. Pak ho uchopila obrovská dlaň a opatrně ho položila...

 

... na křeslo v Brumbálově pracovně.

Dech se mu krátil skoro stejně, jako ten první večer, kdy se málem utopil v Albusově mysli, protože neměl svůj milovaný vor, cíl ani sílu vzdorovat. Srdce mu naráželo prudce do žeber, div že se o ně nerozervalo.

"Al-busi," podařilo se mu prudce vydechnout, zároveň s tím natáhl ruku a vyhledal Brumbálovo předloktí. Jen doufal, že to nebyla ta zraněná ruka, na kterou byl ředitel stále citlivý. Sevření jeho zápěstí ho ujistilo, že tu starý čaroděj je a je ochoten pomoci.

"Šlo ti to skvěle," pochválil ho potěšeným hlasem, "Konečně velký úspěch, jak jsem předpovídal. Gratuluji," poplácal ho chlácholivě po ruce.

"Bylo to... bylo," nebyl si jistý, jak by to měl popsat, "Jako bych viděl vzpomínku v myslánce, ale ta vzpomínka... byla vážně hodně divná. Její konec byl jako animovaný film. Nebyl skutečný."

"Ano, prohlížení jednotlivých vzpomínek v něčí mysli je prakticky stejné, jako použití myslánky," přikývl Brumbál a konečně pomalu stáhl svoje ruce zase na vlastní klín, "A s tou vzpomínkou máš také naprostou pravdu. Nebyla skutečná, profesor Křiklan ji upravil předtím, než mi ji předal."

"Proč by to dělal?" zeptal se, i když odpověď tušil. Jestli to byl právě Křikla, kdo Voldemortovi vysvětlil jak na viteály, pak muselo být pro starého muže strašné, když zjistil, jakým tyranem se jeho oblíbený žák stal a že jistě využil i znalost viteálů, když se o ně tak zajímal.

"Protože, jak už jsem řekl na začátku našich lekcí, se příliš styděl za svou známost s Tomem," prohrábl si zamyšleně vousy, "Nám tím ale velice znesnadnil práci."

"Jestli vám dal profesor Křiklan falešnou vzpomínku, pak pochybuji, že najdu způsob, jak ho přimět vydat tu skutečnou. Vždyť vy jste jeho přítel, já jsem jen... student," rozhodil zoufale rukama. Vážně nevěděl, jak z něho vzpomínku nebo informace dostat. Vlastně, když se nad tím teď zamyslel, tak měl dvě měsíce plnou hlavu jen toho, jak se vyznat v ředitelově mysli, o tom co bude dělat, až zjistí jméno člověka, od kterého by mohl získat informace, nevěděl. Snad jedině že by ukradl Snapeovi veritaserum ze skladu a nalil ho Křiklanovi do pití. Nebo si mohl ten lektvar sám uvařit, to se mu zdálo snazší než se vloupávat pro hotový výrobek.

"Jsi jeden z jeho oblíbených studentů. Jeho vyvolený. Fotka do jeho sbírky. Jeden z nejlepších žáků, které za mnoho let učení ve své třídě měl. Jsem si jist, že najdeš skulinku v jeho studu a proklouzneš ji. Má tě opravdu rád," přesvědčoval ho, tak, že by se tomu dalo věřit, kdyby Harry nevěděl, že podvádí a že až to Křiklan zjistí – a on to jistě zjistí, vždyť pravda vždy vyjde najevo – tak určitě nebude nejoblíbenější žákem.

"To možná jsem, ale neprávem," řekl, nedokázaje skrýt jistý stud.

"Proč myslíš že neprávem?" pousmál se ředitel, "Dokonce i profesor Snape byl překvapen tím, jak si se letos vyšvihl. Předpokládám, že za to může Remusova láskyplná výuka... ano, vím ,že tě v druhé polovině prázdnin učil lektvary. Říkal mi o tom, že na ně máš nadání, jen kdyby si z nich nebyl tak otrávený."

"Já z nich nejsem otrávený, už ne," zamítl, protože to byla pravda, neděsily ho ani se mu nehnusily, "a nemůže za to jen Remus, to taky... moje nová učebnice, Albusi, ona není docela obyčejná," povzdechl si, prostě mu to řekne a bude po výčitkách svědomí, "Nevím komu patřila, ale ten člověk musel být naprostý genius v mnoho smyslech toho slova, ale hlavně na lektvary. Jsou tam neuvěřitelné poznámky, dodatky, myšlenky, kterých když se držím a poslouchám je, tak dokážu stvořit skvělí lektvar. Bez té knihy... asi bych nebyl úplně v koncích... chci říct, že i jinak mi začali lektvary jít.. dělal jsem si i Bezesný spánek a neotrávil se... ale jedině s ní jsem nejlepší ve třídě. Prostě jen podvádím."

Očekával, že se na něj Brumbál rozzlobí, napomene ho že podvádí, ale starý čaroděj se místo toho jen usmál. Měkce, bez jediného záchvěvu zlosti nebo pohoršení.

"Harry, chlapče, to, že člověk dbá na dobré rady jiných, přeci není podvádění. V té učebnici není nic, co by sis nemohl při podrobném a hlubokém studiu lektvarových publikací tady v knihovně zjistit sám."

"Takže se nezlobíte, že ji... počkat, jak víte, co v té učebnici je?" podivil se, ani nedokončil větu. Na chvilku ho napadlo, jestli mu Brumbál nenechal prohledat věci. Pak mu blesklo hlavou, že si to možná přečetl v jeho mysli, když hledal vzpomínku na Křiklana. Ale ředitel mu dal daleko prozaičtější vysvětlení.

"Já tu učebnici znám a vím, jaké zajímavé věci v ní jsou. Dokonce jsem to byl já sám, kdo zajistil, že se dostane do tvých rukou," pousmál se jeho udivenému výrazu, "Postačilo jedno kouzlo Bloudivého předmětu zaměřené na tebe a ta učebnice by se k tobě během roku dostala, tak jako tak, i kdybys měl svou vlastní zakoupenou na Příčné. A proč jsem to udělal? Dospěl jsem k názoru, že ji dobře využiješ ke zlepšení svých lektvarových znalostí a pak samozřejmě také proto, aby ses díky ní dostal do Křiklanova úzkého kruhu studentů. Nemohl jsem a ani nechtěl, spoléhat jen na to, že jsi Chlapec, který přežil a proto tě bude chtít."

Nevěděl, co si má myslet, jestli být naštvaný nebo jen překvapený, každopádně byl trochu zaražený. Věděl moc dobře, že Brumbál je skvělý politik, také samozřejmě řečník, ale tohle už spíš lehce vonělo intrikánstvím. Bylo to vůbec Nebelvírské? A byl vůbec Brumbál v Nebelvíru? Zrovna o tom usilovně uvažoval, když ucítil šimrání. Lehké, na hlavě nebo spíš v hlavě a nepříjemně vtíravé, stejně jako melodie jeho infantilního popěvku k hledání vzpomínky na viteál. V prvním okamžiku se vážně chtěl podrbat, až pak mu došlo, že to se skutečným svěděním nemá nic společného.

"Nelezte mi do hlavy... prosím," dodal poslední slůvko, aby ředitele neurazil a přibouchl Bradavická vrata, až tam nebyla ani škvírka.

"Omlouvám se," mírně sklonil hlavu, "Jen mě zajímalo, nad čím uvažuješ, příště se zeptám. Takže, nad čím uvažuješ?"

"Uvažoval jsem nad tím, do jaké koleje jste chodil, protože, to, co jste udělal bylo hodně... Zmijozelské," zamračil se, "Vážně, podstrčil jste mi tu učebnici a já se pak dobu cítil jako nějaký podvodník. Sice chápu, proč jste to udělal, ale to jste mi ji nemohl prostě dát?"

"Ach ano, to jsem jistě mohl. A ty by si ji pochopitelně přijal, protože pokud bych ti dal knihu, která tě dle tvého názoru nutí k podvádění, právě já, pak by to přeci bylo naprosto v pořádku. Tvoje svědomí by se proti tomu nebouřilo. Ty by ses proti tomu nebouřil.Vůbec by ses na mě nezlobil a zase bys v záchvatu hněvu nerozbil mou desetiletou práci," z hlasu mu odkapávala jízlivost a navíc velmi kulantně připomněl, jak se loni Harry rozzlobil, po tom co se vrátili z ministerstva, a tak trochu mu rozmlátil na střepy a kousky kovu prakticky všechno, co tehdy v ředitelně měl. Styděl se za to a to velice. Jistě by to znovu neudělal, určitě ne kvůli tomu, že by mu ředitel dal Princovu učebnici, ale jeho hněv ta připomínka zchladila dokonale.

"Omlouvám se za to minulý rok... i teď," omluvil se, což bylo asi to, co po něm Albus chtěl, "Máte pravdu, že kdybyste mi ji jen tak dal, tak bych ji odmítl, už jen z principu," připustil, pak ho něco napadlo, "Víte, komu ta učebnice patřila? Kdo tam připsal ty myšlenky a připomínky?"

"Nevím," odvětil prostě, "Je to erární učebnice, která tu sama o sobě byla přes deset let, během kterých mohla projít rukama mnoha studentů. Já ji mám ve vlastnictví asi dvacet, našel jsem ji tehdy při jedné inventuře a zjistil, že je velice zajímavá, tak jsem si ji nechal. Víš, to je jeden z mých mnoha koníčků, že sbírám zajímavé věci, které tu zůstanou po nadaných studentech a učebnice Prince dvojí krve je jedna z nich."

"A nemáte ani tušení, kdo by Princ mohl být?" zajímal se. Pokud by to někdo mohl tušit, pak určitě Brumbál. Snad nikdo nevěděl o studentech, kteří Bradavicemi prošli nebo v nich jsou, víc, než právě starý ředitel. Ani Křiklan se svou sbírkou nebyl tak informovaný.

"Mám velmi silné tušení, kdo by to mohl být, ale nepovím ti to, protože jsem si jist, že jsi dost chytrý, abys na to dříve či později přišel sám," odmítl sdělit informace, což nebylo moc povzbudivé. Jak vidno, Harry nebyl ve výsleších moc nadaný. Nelibě se zamračil, že mu to Albus nechce prozradit, ale nevytával se. Co nechce starý kouzelník říct, to prostě neřekne, pravděpodobně ani kdyby ho prolili veritaserem, očarovali kouzlem pravdomluvnosti a zkroutili pod Cruciatem. Ne snad proto, že by byl tak mocný, jednoduše proto, že byl tvrdohlavější než starý beran.

"Hmm," zabručel v odpověď a koukl do zapálených polen v krbu, "Budu si tím lámat hlavu a mezitím se pokusím promluvit s Křiklanem."

Tím skončila jejich výuka nitrobrany, také rozhovor, ale Harry neodešel pryč. Naopak zůstal v mlčení, nohy ohnuté až pod bradu, ještě nejméně hodinu, než ho blížící se večerka vyhnala do studených chodeb.

Vážně se těšil na další návštěvu.

 

°°0°°

 

Vánoce se na Příčnou vplížily jako zloděj do domu boháče, ale byli tu. Mnoho obchodů zelo prázdnotou, protože se jejich majitelé záhadně ztratili, byli zatčeni nebo rovnou utekli, ovšem těch pár, které byli funkční, měly v oknech vyvěšená světýlka, malé vánoční stromky a občas i nějakého létajícího Santu. Výzdoba přímo na ulici úplně chyběla, ministerstvo asi mělo na práci jiné věci, než se starat o rozvěšení řetězů po lampách a vystavení vánočních světel nad ulici. Našlo se pár odvážlivců, vlastně to byli jen bratři Weasleyovi, kteří výzdobu obchodu rozšířili i ven, ale to bylo vše.

Remus se nebyl schopen rozhodnout, jestli je ten pohled pochmurný nebo naopak. Bylo znát, že lidé ztrácejí naději, zároveň ale bylo stejně silně cítit, že ji pořád ještě mají. On sám ji rozhodně měl, ale copak mohl jeden starý vlkodlak, byť člen odboje proti Voldemortovi, něco zmoci? Nemohl, ale dnes na tom stejně nezáleželo. Dnes tu byl nakupovat dárky, ne filosofovat na téma budoucnosti kouzelnického světa, ale jak se tak rozhlížel po okolí, možná se měl raději nelegálně přenést do jiného státu a nakoupit tam. Příčná nebyla momentálně zrovna přecpaná dárky, které by se mohli jeho druhům líbit.

Na druhou stranu zase má výmluvu, proč jim nekoupí něco naprosto úžasného, skvělého, osliňujícho a pro tentokrát to nebude přiznání, že má jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou a ve třetí si udělaly myši hnízdo. V Siriusově případě to nebyl úplně problém, že mu nemůže koupit nic velkého, jeho dárky stejně nezajímaly. Ne, nebylo to tím, že by mu opravdu ke štěstí stačila jen vlkodlakova přítomnost, pro něho jen neexistovalo nic, co by si nemohl koupit sám, přesně v okamžiku, kdy po tom zatoužil, takže ani nebylo co mu darovat, když všechno měl. Víc mu dělalo starosti, jaký dárek pořídit pro Harryho, který na rozdíl od Siriuse neměl vlastně vůbec nic, po čem obvykle kouzelník touží.

Po tom, co shledal, že v obchodě s potřebami pro famfrpál nemají nic zajímavého, ho napadlo, že by mohl vypálit redakci Deního věštce, kolem které právě procházel. Udělalo by to radost nejen Harrymu, ale zřejmě i jemu samotnému. Holoubková byla ježibaba a zasloužila by si, aby ji pohltily plameny pekelné.

Pokroutil nad svými myšlenkami hlavou, usoudil, že tu opravdu nic zajímavého nenajde a obrátil se k odchodu, ještě doufal, že by mohl koupit alespoň nějakou čokoládu a sladkosti. To potěší v každém případě.

"Remus Lupin?"

"Ano?" obrátil se po hlase a hned zalitoval, že se ke svému jmému hlásil. Za jeho zády stáli tři muži v uniformách bystrozorů, s odznaky na klopách a rozhodně nevypadali, že by potřebovali poradit cestu. Existoval jen jediný důvod, proč by tu mohli být a shánět se po něm a tím byla skutečnost, že se ještě nedostavil na ocejchování ministerstvem.

"Vlkodlak Remus Lupin?" zopakoval muž důrazně, aby to slyšelo několik lidí postávajících v okolí. Remus se neobtěžoval to potvrdit jinak, než přikývnutím.

"Máme zprávu, že jste se doposud nedostavil na ministerstvo pro značku," pokračoval tónem rádoby vykonavatele práva, ale něco v něm znělo zlověstně. Buď ten muž nenáviděl vlkodlaky, to by ani nebylo nic překvapujícího, nebo tu nebyl jen proto, aby zkontroloval, zda-li Remus zamíří na ministerstvo.

"No ano, já vím," nuceně se usmál, "zrovna jsem tam mířil," vykrucoval se obrazně i doslova, začal totiž pomalu couvat dozadu. Vlk v něm vrčel a nutil ho vzít okamžitě do zaječích tak rychle, jak je to bude možné. Musel to nutkání potlačit. Lidé měli o vlcích a vlkodlacích mylné představy, ve skutečnosti to bylo hrozní zbabělci. Pokud měli možnost utíkat před nebezpečím, tak utíkali, spíš než aby se mu postavili.

"Ministerstvo kouzel je na druhé straně," upozornil ho bystrozor, jakoby to snad Remus nevěděl.

"Chtěl jsem si předtím koupit něco sladkého na uklidnění nervů," vysvětloval, "To víte, docela se bojím, že to vypalování značky bude bolet, takže by pár pralinek přišlo vhod."

"My vás doprovodíme. Jistě to zvládnete i bez pralinek," spíš už zasyčel, než aby to řekl. Asi nebyl ve zdvořilém jednání zběhlý, nebo přinejmenším ne ve zdvořilém jednání s vlkodlaky.

"Já myslím, že nepotřebuji...," nedořekl, jak couval, tak zády narazil do něčího těla. Prudce se obrátil, spatřil dalšího bystrozora, který se mu během debaty zákeřně přesunul za záda a uniklo mu jemné ale rozlobené zavrčení. Byl obklíčený, doslova v pasti, když měl zepředu a zezadu bystrozora, jednoho v boku a nadruhé straně byla zeď domu.

"Ale my na tom trváme, stejně jako trváme na tom, abyste nám odevzdal svou hůlku," mluvil tiše, výhružně, což nutilo Remuse naopak hůlku vytáhnout a rovnou mu do tváře vmést kletbu.

"Klidně mě můžete doprovodit, ale museli byste mě nějdřív zadržet, abych vám odevzdal hůlku." Ne, rozhodně se ji nehodlal jen tak vzdát, pro jejich krásné oči a naleštěné odznaky.

"Já bych řekl, že to vrčení můžeme považovat za napadení veřejně činné osoby, vlkodlaku," usoudil bystrozor, do kterého předtím nechtěně narazil. Jak úder, tak i to zavrčení byly náhoda, úmyslně to neudělal, ale stala se z toho skvělá záminka pro jeho zatčení.

Znovu se kolem sebe rozhlédl, jak se snažil najít únikovou cestu, kdy by nemusel bojovat. Věděl že s normálními bystrozory by si dokázal poradit, ač měli chránit zákon, před Smrtijedy nebo členy Řádu, kde byli jen opravdu hodně nadaní kouzelníci, neměli šanci. Byli to průměrní čarodějové s obyčejným výcvikem, jen pár z nich jako Moody nebo Tonksová měli větší předpoklady. Jenže tihle tři, proti kterým momentálně stál, nejen že patřili k těm nadaným, nejspíš také nebyli vzornými ochránci nevinných a spořádaných občanů. Nebylo by dobré rozpoutat otevřený spor přímo na ulici, kde by mohli zranit nějakého obyčejného člověka.

"Já čekám. Buď půjdeš po dobrém, pse, nebo po zlém," už se ani neobtěžoval znít zdvořile a zároveň odhrnull svůj bystrozorský kabát, aby Remusovi ukázal stříbrně se lesknoucí obojek, který měl pod ním. Už jen z toho pohledu, se mu sevřel žaludek v bolestivé křeči strachu. Tohle si na krk nechat nasadit nehodlal. Bude muset alespoň prozatím spolupracovat a po cestě na ministerstvo vymyslet co dál.

Neochotně sáhl do rukávu a pomalu z něho vytáhl svou hůlku. Cítil, jak se mu chvěje v prstech a pálí, dávaje najevo svůj nesouhlas nad tím, aby ji komukoliv předával. Neměl ale na vybranou, proto ji položil do napřažené bystrozorovy ruky.

Zároveň s tím, co odevzdal svou hůlku, pocítil na boku stehna pálení. V prvním okamžiku nevědě ,co to je, ale pak mu došlo, že to musí být Harryho výrobek, který po celou dobu nosil při sobě a který teď zřejmě zaznamenal skutečnost, že přišel o hůlku. Bezděky se hůlky dotkl přes látku kalhot a tím ji okamžitě uklidnil.

"Teď tudy," nařídil bystrozor a popadl Remuse bezostyšně pod loktem, aby ho mohl vláčet ulicí ke zdejšímu vchodu na ministerstvo. Nebyl kupodivu tolik využívaný jako ten z mudlovské ulice, lidé si na něj zatím nezvykli, protože přibyl celkem nedávno. Ani on jím ještě nikdy nešel a vřele doufal, že tady se nebude muset spláchnout ani prolézat telefonní budkou, vždycky tyhle věci neměl rád.

Vchod, umístěný v malé budce připomínající svou velikostí veřejné záchodky, se jim sám otevřel před obličejem a rovnou odhalil průhled do vstupní haly ministerstva, na který jakoby se člověk díval skrz hladinu vody.

Bystrozor ho prudce postrčil dopředu a všichni dohromady společně prošli. Necítil skoro nic, jen zachvění a tlak, jakoby skutečně prorazil vodní hladinu. Docela ho zajímalo, jaký druh přenosu tohle je, protože ho zatím neviděl a jen matně si vybavoval z knih cosi o přenosových oknech.

Jen co jeho nohy dopadly na mramorovou podlahu hlavní haly se okamžitě rozeřvala siréna, pokřikující 'Neautorizovaný magický předmět!'. Zatrnulo ho z toho v zádech, jak si byl jist, že mu právě teď vezmou i jeho poslední záchranu v podobě Harryho hůlky, to se ale kupodivu nestalo.

"Sorry, šéfe," zabrblal jeden z bystrozor, ten, co jediný doposud mlčel, a vytáhl něco z kapsy. Bylo to dlouhé, temně rudé a mělo to tvar, který Remus moc dobře poznával, stejně jako substanci, ze které to bylo. Robertek z ohňového kamene. Nedokázal se pomoct a zachvěl se. Nechtěl by být v kůži toho, do jehož zadku bude ten nástroj strčen. Opravdu neměl rád bolest a riziko, že mu něco v prdeli vzplane, by ho asi přivedlo do mdlob, ale lidé jsou různí.

"To si děláš kozy?" zavrčel šéf a jak byl v ráži, tak za to Remus schytal smýknutí, jak ho postrčil dál do útrob budovy. Zřejmě se nestaral o to, co bude jeho podřízený teď dělat, když u něj našli tak ošemetnou věci. Pro vlkodlaka to ale mělo jednu výhodu, měl o jednoho protivníka méně. Ne že by nebyla na Ministerstvu bystrozorů celé hromada, ale přinejmenším by se teď mohl pokusit utéct. Na druhou stranu, mohl by alespoň zjistit, jak to cejchování vypadá. Od Snapea věděli, že za ním stojí Voldemort, ale neměli všechny informace. Severus se zmiňoval pouze o tom, že by se mohlo jednat o nějaké propojení vlkodlaků. Brumbál mu sice zakázal, aby se značkování účastnil, ale když už byl nuceně tady, tak proč z toho něco nevycedit. Tak jako tak odsud bude muset utíkat z hůlkou v ruce, protože na jinou cestu to neviděl, samozřejmě jedině, že by se skutečně nechal ocejchovat a to nepovažoval za reálné.

Naštěstí měl jako prostředek k útěku hůlku, kterou mu dal Harry. Jen doufal, že zvládne přeci jen něco víc, než jen accio, což bylo v podstatě jediné, co zatím zkoušel.

Bystrozor ho vstrčil do výtahu, postavil se každý z jedné strany a pak 'šéf' stiskl tlačítko pro čtvrté patro, kde byl Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory a samozřejmě také Oddělení pro registraci a kontrolu nebezpečných druhů.

 

Předcházející - Následující