Neznalost nepřítele - 1. kapitola
Otevřel okno a vyhodil ven hrst bílých peříček, kterou právě vytahal zpod polštáře, z prostoru mezi matracemi, z prostěradla a ze všech děr postele. Obrátil se na Hedviku a zamračeně si složil ruce na prsou.
"Hedviko, je opravdu nutné, aby sis to padající peří probírala zrovna na mojí posteli?" zeptal se přísně.
Sova k němu pozvolně obrátila hlavu, přehodila si nohu na která stála a zívla si. Její pohled přitom jasně říkal 'Není to nutné, ale co mi uděláš, když s tím nepřestanu?'. Mohla si to dovolit a moc dobře to věděla. Nezkřivil by jí jediné peříčko na hlavě, kdyby přece jen omylem udělal, tak by se ještě měsíc omlouval.
"Je mi to jasné," zabrblal a posadil se vedle ní. Postel se pod ním zhoupla, takže to donutilo sovu postavit se na obě nohy. Vyčítavě na Harryho pohlédla, něco v tom smyslu co si to vůbec dovoluje, a demonstrativně si kousek odsedla.
"Tak co tu dneska máme k jídlu?" zeptal se sám sebe i Hedviky, která mu samozřejmě nijak neodpověděla. Odklopil poklop na talíři a prohlédl si kuřecí stehno, hromadu brambor a vařené zeleniny. A světe div se, na tom stehně byl jeden plátek slaniny. Ten už automaticky předal Hedvice, která ho jedním hltnutím spolkla a pak si od tuku otřela zobák do mladíkových kalhot na stehně. Ani už nad tím nenadával, dělala to pokaždé, takže si zvykl.
Vzal do ruky příbor a pustil se do jídla. Bylo to dobré, žádné uschlé zbytky, které často dostával a navíc v něm ten pohled, jako vždycky, vyvolal široký úsměv. Vzpomněl si jasně na to, jak na začátku prázdnin dorazil na nádraží King's Cross a kromě Dursleyových tam na něj čekal také Remus. Vypadal naprosto zdravě, velmi spokojeně a už od pohledu přibral nejmíň deset kilo, proti vychrtlosti, jakou viděl předtím na ošetřovně, to byl obrovský rozdíl. Pomohl Harrymu se zavazadly a pak si šel potřást rukou se strýcem Vernonem.
Vlastně to ani nebylo potřesení, spíš mu z ruky dělal kašičku, zatímco se velmi přívětivě usmíval, přesně tak, jak to uměl jen on a veselým konverzačním hlasem Vernonovi vyhrožoval – Těší mě, jsem Remus Lupin, vlkodlak... ano, přesně tak, velká chlupatá bestie žeroucí lidi, jako ve filmu Moje sestra vlkodlak... mimochodem tam nás spodobnili moc pěkně... Harry je můj partner a miluji ho, takže jestli mu během prázdnin vytrhnete třeba jen jediný chloupek, tak já vám taky něco vytrhnu. Nejspíš slezinu. Rád jsem vás poznal – Po svém proslovu Harryho objal a políbil. Přitom stále šokovaná Petunie zakryla Dudleymu oči a svoje vlastní vytřeštila na líbající se mužskou dvojici.
To sama o sobě by možná nepomohlo, strýc mu po celou cestu z nádraží nadával do úchylů, ale huláci, kteří na ně čekali po příjezdu asi nějakou váhu měli. Nejzábavnější byl asi od Siriuse, jeho výhružky smrtí měli grácii. Potom od profesorky McGonagalové, který vyhrožovala kočičí invazí. A od Moodyho, protože podrobný popis Azkabanu byl tak důkladný, že by podle něho dokázal vězení kdokoliv namalovat, nejen si představit.
To všechno dohromady zapříčinilo, že zámky z jeho dveří záhadně zmizely, skoro jakoby je někdo odčaroval. Okno v pokoji se dalo otvírat, takže mohl pouštět Hedviku ven na lov a prolétnout se. Jídlo na talíř dostával jako první a Petunie mu z lednice dala všechno, oč si řekl a kdykoliv si řekl, i když si přitom neodpustila kyselé pohledy. Dokonce si směl přitáhnout židli k pohovce a sledovat zprávy. Ne že by v nich bylo něco, co ho skutečně zajímalo, že Voldemort útočí i na mudlovský svět mu bylo zřejmé bez sáhodlouhých příspěvků zpravodajství o podivných nehodách a přírodních katastrofách, každopádně ho to těšilo a rád si tu židli přitáhl, už jen proto, aby svou 'zrůdnou' přítomností znechucoval Dursleyovým.
Dojedl své kuře, složil nádobí, vstal a odešel do kuchyně. Po cestě krátce pohlédl na své příbuzné, kteří se rozvalovali u televize a sledovali nějaký film. Zauvažoval, že si k nim půjde na pár minut sednout, než půjde mýt nádobí, ale při pohledu na hromadu, který se zatím navršila ve dřezu, se té snové myšlenky vzdal. Někdo to nádobí umýt prostě musel a ten někdo byl stále Harry. Už sice nedostal pár facek za to, když to nedělal nejmíň třikrát denně, ale nejspíš by ho Vernon alespoň seřval, kdyby to neudělal vůbec.
Zrovna když byl po lokty ve špinavé vodě z nádobí, tak se od dveří ozval zvonek. Následovala chvíle ticha a pak se ozval znovu. Ignoroval ho, nebude teď běhat ke dveřím, když se ráchá ve dřezu.
"Jdi otevřít, kluku!" zařval na něj Vernon.
"Meju nádobí! A nejsem tvůj domácí skřítek," první část zavolal nahlas, druhou si jen zamumlal pro sebe nebo možná špinavé sklenici ,kterou právě vyplachoval.
Strýc něco zabrblal, pravděpodobně nadávku, a poslal tam Petunii. Slyšel, jak i ona si pro sebe něco mumlá, jen tak vzdáleně, pak otevírání dveří a nakonec hlasitý ženský výkřik. Tomu se podivil natolik, že dokonce vytáhl ruce ze dřezu, otřel si je do kalhot a vyšel na chodbu, aby viděl co se děje u dveří.
Hned pochopil, proč Petunie řvala. Na prahu stál totiž Brumbál v celé své blankytně modré strašlivosti, s hrozivým plnovousem, svázaným děsivým řetízkem s rolničkami a hrůzu nahánějícím úsměvem pohádkového dědečka pod démonicky modrýma očima, skrytýma za brýlemi. Ani se nedivil, že se ho teta lekla, ta kombinace modrého hábitu a purpurových bot, které zpod něho vyčuhovaly, by asi vyděsila kdejakého znalce módy, nejen té mudlovské.
"Vy!" vykřikla a ukázala na něj prstem.
"Ano, já," souhlasil ředitel přívětivě, "Rád vás zase vidím, Petunie. Naposledy jsem se setkali, pokud si správně vzpomínám, na svatbě vaší sestry. Opustila jste hostinu tenkrát trochu spěšně," žena na to nic neřekla, jen couvla o dva kroky dozadu, což si starý čaroděj vyložil po svém, "Ach děkuji, jsem rád, že mě zvete dovnitř.Vypadá to na bouřku a venku trochu fouká, to už pro člověka mého věku není nejlepší. Nechci si nachladit ledviny."
Vešel dovnitř a pověsil si na věšák u dveří zelený deštník, který si s sebou přinesl. Harry už se nadechoval, aby ho pořádně přivítal, ale to už se z obýváku vynořil Vernon s Dudleym.
"A vy určitě musíte být pan Vernon Dursley a malý Dudley!" vykřikl a rozpřáhl nadšeně ruce, přičemž si Harry všiml, že má natažené bílé rukavice, docela zvláštní věc takhle v létě. Bratránek při pohledu na ředitele, zubícího se od ucha k uchu a rozpřahujícího ruce, zbledl až po konečky prstů na rukou, oči se mu rozšířily a zacouval dozadu, jako předtím jeho matka.
"Je to vlkodlak! Jde nám sežrat sleziny!" v obvinění ukázal na Brumbála prstem, vyběhl bleskově do schodů a pak už bylo jen slyšet prásknutí dveří, následované zacvakáním zámku. To už se neudržel a vyprskl smíchy
"Kdo jste?" zeptal se Vernon obezřetně, nezapomněl, ale po Harrym vrhnout zlý pohled za to, že se posmívá jeho synovi. Nějak zvlášť si tím hlavu nelámal a dál se pochechtával představě Dudleyho, jak se vecpal pod postel, přikryl dekou a nekoukají z něho snad ani oči. Tedy pokud se pod tu postel vůbec celý vešel, to by mu pak koukala půlka těla, když by se v nejširší místě pupku zasekl mezi dřevem postele a podlahou.
"Albus Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, k vašim službám," odpověděl, dokonce se snad mírně uklonil, "Teď budeme předpokládat, že mě rádi vidíte a nadšeně jste mě pozvali na posezení do obýváku," prohlásil nenuceně, ale tak, že nikdo neprotestoval, "Rád tě vidím, Harry," pozdravil se konečně s mladým nebelvírem, vzal ho kolem ramen a odvedl do obývacího pokoje.
"Já vás také, pane řediteli," oplatil mu stejně a posadil se na pohovku vedle Brumbála, který si snad záměrně vybral Vernonovo místo, kde měl strýc hezky vysezený důlek a nikdo jiný si tam sedat nesměl.
"Tak, chlapče, pověz, jak se máš?" upřel na něj zkoumavý pohled,jakému se prostě nedalo jen tak lhát. Nešlo to, člověk věděl, že to Brumbál pozná.
"Dobře, pane," odpověděl vlastně naprosto pravdivě, za celý život se u Dursleyových neměl tak skvěle, "Popravdě se mi ale hodně stýská po ostatních, po Remusovi se Siriusem, hlavně pak... po Siriusově domě," dořekl, protože věděl, že skutečné místo a jméno nemůže vyslovit, "Doufal jsem, že bych tam zase mohl strávit část prázdnin."
"Ano, ano!" souhlasil ředitel, "Když už si tohle zmínil, pak ti musím předat pozdravy. Remus se Siriusem tě líbají a vzkazují, že už zvětšili postel, abyste se do ní všichni tři vešli," Dursleyovým by v tenhle okamžik asi poklesly čelisti, kdyby byli v pokoji, "Molly se těší na pečení dortu a Neville mi předal zašifrovaný vzkaz... někam jsem si ho napsal... počkej chvilku," prohrabal si kapsy, načež z jedné vytáhl malí složení papírek a rozložil ho, "Hadovi jsem postavil skleník, nekouše, nemusíš ho jít zabít... Rozumíš, co tím chtěl říct?" zvědavě na něj pohlédl.
"Naprosto," přitakal s přidušeným smíchem. Brumbál se snažil tvářit naprosto nechápavě, ale veselé jiskření v očích ho prozrazovalo. Oba věděli, že to je narážka na Nevillův sňatek se Snapem.
"Tak výborně a teď ke zbytku prázdnin, dnes tě odvedu do hlavního štábu Řádu, ale předtím se musíme ještě někde stavit," objasnil, proč je tady. Než se Harry stačil zeptat, kam půjdou, tak se konečně z chodby vynořili strýc s tetou, která se za ním schovávala, a vypadalo to že chtějí něco říct.
"S Petunií jsme se spolu bavili," pravděpodobně tím strávili ten čas, co postávali v chodbičce, "a rozhodli jsme se, že toho kluka už doma příští rok nechceme. Vezměte si ho sebou do těch Bradavic a ubytujte tam. Stejně je to prý hrad, tak určitě bude místo pro jednoho vyhublého kluka," bojovně si založil ruce na mohutných špecích svého hrudníku, "Už ho tu nechceme. Živíme ho, šatíme ho, dáváme mu střechu nad hlavou a nic z toho nemáme, jen výhružky od jeho zvrhlých přátel. Níčí trpělivost není nekonečná..."
"Pravda, ničí trpělivost není nekonečná," zopakoval Brumbál stále milým hlasem a postavil se. Harryho to okamžitě donutilo vtisknout se do pohovky, protože, kromě jemného závanu vzduchu z pohnuvšího se hábitu, ho také zavalila vlna mrazivé magie, který vyvřela z čarodějova těla. Buď ji Dursleyovi jakožto mudlové nemohli cítit, nebo byli příliš odhodlaní ho vyhodit na ulici, než aby si toho všimli.
"Ani ta má ne," teď už si asi všimli, protože ani jeden z nich nepromluvil, "Před lety jsem vám Harryho svěřil v dobré víře, že se o něj postaráte, protože je to také vaše krev. Spoléhal jsem na krevní pouto, které, jak jsem si až opožděně uvědomil, u mudlů nefunguje tak spolehlivě, jako u nás čarodějů. Říkáte, že se vám za vaši péči dostává jen výhružek? Za to, jak jste se chovali k Harrymu, si zasloužíte aby ty výhružky byli uskutečněny. A je to pouze Harryho dobrosrdečnost, ve které zakázal svým milencům, aby z vás udělali krmení pro sovy a vězte, že Sirius Black a Remus Lupin by toho ve jménu Harryho ochrany schopni byli. Pak jsem tu samozřejmě já," roztáhl rty v úsměvu, "muž, který vždy věří, že se lidé ze svých chyb umí poučit a proto jsem si jist, že tu Harryho rádi přivítáte i příští rok a poskytnete mu ochranu, dokud mu nebude sedmnáct."
Petunie se podívala na Verona a on se podíval na ni. Následně začali oba horlivě kývat na souhlas, jakoby na tom závisel jejich život. Harryho napadlo, jestli tomu tak skutečně není. Že by kvůli němu Remus zabil, to už věděl jistě, ale udělal by to i za normálního stavu bez tesáků, vrčení a velkých drápů?
"Tak to bychom měli a my dva, chlapče, vyrazíme. Předpokládám že nemáš sbaleno," Harry zakroutil hlavou, "Zavolej Dobbyho, on ti v tom velice rád pomůže."
Trochu zaváhal, nechtěl skřítka otravovat s balením jeho věcí, ale pak si řekl, že Dobby to udělá rád – nechápal, jak někdo může být šťastný, když pracuje – a vůbec mu to nebude vadit.
"Dobby!" zavolal zlehka, to bohatě postačilo. Ozvalo se tichá 'prsk' a malí skřítek v nové čisté košili a se šálou kolem krku se objevil kousek od Dursleyových, kteří na něj vykulili oči.
"Dobby rád vidí Harry a pána Brumbála," pozdravil je uctivě a uklonil, "Co si budou pánové přát? Dobby rád pomůže s čímkoliv."
"Ahoj, Dobby," pozdravil ho nejdříve, "Uhm, mohl bys mi zbalit věci nahoře v mém pokoji a pak je dopraví... no ty víš kam, k Siriusovi domů. Děkuji," přidal samozřejmě poděkování, rád že už při něm Dobby nebrečí, i když se jeho oči pokaždé, ještě pořád, roztáhnou vděkem.
"Co to je za věc?" ozval se strýc, který se asi probral s panické letargie. Chtěl mu na to odpovědět, ale nedostal šanci, protože sám skřítek se obrátil na Dursleyovy a změřil si je přimhouřenýma očima.
"To je Dobby, Harryho domácí skřítek," tvrzení, že mu Dobby patř, nechal stranou, asi už to skřítkovi nikdy nevymluví, "Domácí skřítci slouží svým pánům, udělají všechno, co pánové řeknou a chrání je. Dobby si myslí, že pánovi příbuzní jsou zlí, ale pán mu zakázal je proměnit ve štěnice, tak se na ně bude Dobby jen šklebit," co řekl, to taky vzápětí udělal. Zašklebil se na Dursleyovy jako sto čertů, vlastně opravdu vypadal jako čertík nebo rarach, a pak se s dalším prásknutím přemístil do Harryho pokoje, podle toho, že se jim nad hlavou začalo ozývat štrachání.
"Výborně, takže vám oběma přeji příjemný večer," pozdravil se s Dursleyovými, "Pojďme Harry, Dobby se už o tvé věci postará. O Hedviku jistě také," odpověděl na Harryho otázku dřív, než se mladík vůbec stačil zeptat a pokynul mu ke dveřím.
"Neshledanou zase o prázdninách," rozloučil se i on, spíš jen tak ze slušnosti, a vydal se ke dveřím, jimi pak ven do temnoty Zobí ulice. Brumbál ho následoval, pečlivě za sebou zavřel a zářivě se na něj usmál.
"Víte pane, myslím že nebudou rádi, až zjistí, že jste jim do domu nasadil sledovací kouzlo," podotkl, když si byl jist, že ho příbuzní nemohou přes dveře slyšet. Moc dobře si všiml, že deštník na věšáku už nevisí a ředitel ho při sobě nemá. Navíc mu byl podezřelý už od samého začátku a to nejen tou barvou.
"Jak jen jsem si mohl myslet, že tě oklamu," pravil potěšeně ředitel, "Je to jen takové malé bezpečností opatření, až se k nim příští rok vrátíš. Do teď jsem to nepovažoval za nutné, myslel jsem že jsi u nich v bezpečí, ale časy se mění pro všechny a člověk se musí hodně ohánět," krátce se odmlčel a zahleděl se na Harryho tak podivně, až z toho začalo být mladíkovi docela úzko. Pak se zase usmál a nastavil mu ruku. Chytl se jí, aby ho někdo vzápětí protáhl vodovodním potrubím a z orgánů mu udělal kašičku. Hned, jak dorazili do ztemnělé ulice, si uvědomil, že se právě přenesl a okamžitě se rozhodl, že už to nikdy nebude opakovat. Dobrovolně ani násilím ne, to si raději ty orgány z těla vyřeže nožem.
Poznámka autorky: Harry nám trpí "rajzrfíbrem" neboli cestovní horečkou. :-D Děkuji všem, kteří mě a mé povídky neopustili a teď se vrhají směle na další díl. Budu se těšit na všechny vaše komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.