Nerozhodnost lásky - 8. kapitola
Chtěl se tak zoufale rozeběhnout za Harrym, ale stejně silně toužil zůstat po Siriusově boku. Teď věděl, že noční můry, o kterých mu jeho mladý druh povídal, nejsou jenom nočními můrami, ale hrozivými vizemi pocházejícími od Voldemorta, což všichni zjistili ani ne před týdnem. Dostal od něho několik dopisů, ve kterých ho Harry zoufale žádal o setkání, jenže nahoře v pokoji ležel nemocný Sirius ve skoro čtyřiceti stupňových horečkách, který jeho pomoc potřeboval stejně jako mladý Nebelvír.
Nedokázal si vybrat. Neuměl říct ani jednomu ne. Neuměl si jednoho z nich zvolit. Měl dojem, že se mu snad rozskočí hlava, která ho bolela tak moc, a tak intenzivně, že žádný lektvar, který si připravil, už nefungoval. Nemohl spát, nemohl jíst, došlo to tak daleko, že na sebe samého seslal mdloby, jen aby si trochu odpočinul.
Pomalu klesl na schody, jak se náhle cítil unavený až k bolesti, a lavor vody, kterou chtěl vyměnit, si položil na nohy. Vytáhl kus plátna, kterým Siriusovi otíral zpocené čelo, a vyždímal ho, silně, hodně silně, až mu zbělely prsty.
Padl na něj stín. Zvedl hlavu a střetl se s temným pohledem Snapeových černých očí. Muž na něj shlížel z výšky, ruce složené na prsou, nos nakrčený, jak se zlobil nebo možná byl zhnusený. Někdy se to nedalo dobře poznat. Případně lektvarista cítil obě emoce najednou.
"Co sis navařil, to si sníš," promluvil konečně Snape, "Tak se to říká, že ano?" povytáhl obočí nahoru. "Viděl jsem všechno, Remusi. V Potterově mysli, protože on nic nedokáže zakrýt. Jediné, co nechápu je, jak jsi to mohl dopustit. Ne kvůli tomu klukovi a nějaké jeho nevinnosti… neber to jako útok na něj," dodal rychle, kupodivu s obavou v hlase. Remus by mu asi nic neudělal, ani kdyby v jeho hlase nebyla, tak moc se cítil unavený. "Ale kvůli sobě. Musel jsi přeci vědět, co se stane, když budeš muset běhat od čerta k ďáblu a zase zpět. To se nedá vydržet, ani když jsi vlkodlak."
Mlčky ho sledoval po celou dobu proslovu, který by se dal odvážně označit za starostlivý. Nijak nepochyboval, že se Severus o jeho vztahu s Harrym dozví, když ho bude učit nitrobranu, ale nedělalo mu to starosti tak, jak by mělo. Kdyby byl zcela v pohodě a mohl racionálně uvažovat přes žalostné sténání zvířete ve svém nitru, které bylo rozpolcené ve dví, tak by se snad i obával, komu všemu to lektvarista řekl, ale za těchto okolností mu to vlastně bylo jedno. Stejně by se to všechno vyřešilo, kdyby to všichni věděli, zejména pak oba jeho druzi, a on by konečně mohl spočinout v tolik vytoužené náruči spánku a klidu. Třeba i toho věčného, když už by na to přišlo.
"Na tohle nemám sílu, Severusi. Nikdy jsem tvoje hry na lásku nechápal a rok od roku jim rozumím méně," pronesl pomalu, hlasem, o kterém věděl, že je vyčerpaný. "Chceš jít do redakce Denního věštce a dodat jim článek o tom, jak zvrácený zlý vlkodlak zneužívá hrdinu kouzelnického světa a zároveň se stýká s hledaným vrahem? Prosím, můžeš to klidně udělat. Už mi nemůžeš zničit život víc, než jsi to udělal, když jsi prozradil, že jsem vlkodlak."
"Neprozradil," zabručel polohlasně lekvarista. Remus na něj tázavě pohlédl. "Nebyl jsem to já, kdo řekl, co jsi zač. Byl to mladý Malfoy. Když jsem zadával úkol z Obrany týkající se vlkodlaků, předpokládal jsem, že si to dá dohromady jen ta šprtka Grangerová, ale i Malfoy byl dost mazaný, aby mu to došlo."
"Ale zadal jsi vůbec ten úkol, to je hlavní," argumentoval logicky. Racionalita a logika byly vždycky něco, k čemu utíkal, když ho zrazovaly city. Severus s nimi žil pořád, a snad právě proto spolu dokázali i relativně komunikovat, když už na to přišlo.
"Měl jsem dojem, že by Potter měl vědět, co jsi zač, to je všechno," prosté vysvětlení, po kterém následovalo krátké mlčení jich obou, které opět přerušil Snape. "Chceš, abych to udělal za tebe? Mohu být za toho grázla, co půjde a vmete Potterovi do tváře, že spíš i s Blackem, jeho milovaným kmotrem. A totéž můžu říct i Blackovi. Když to udělám, tak se všechen jejich hněv upne na mě, protože ti dva si prostě myslí, že jsem středobodem všeho zla, a ty z toho vyvázneš dobře."
Nevěřícně si ho prohlížel. Podivná nabídka a ještě podivnější bylo, že mu ji vůbec Snape předložil. Dobře, v jeho případě ne tak moc, jako kdyby něco takového nabízel komukoliv jinému. Každopádně nevěděl, jak na to reagovat. Jestli za ni má být rád, nebo se jí spíš děsit. Rozhodl se pro to druhé, protože mu došlo, z jakého důvodu mu to Severus nabízí.
Pořád ho to nepřešlo. To poblouznění, které netrvalo rok nebo dva, ale už celá desetiletí.
Složil si unaveně obličej do dlaní, jak už ani nedokázal udržet hlavu zvednutou. Nejenže tu byla puklina v jeho srdci vzniklá tím, že nemůže vyhovět svým milovaný, teď se ještě bude muset zase potýkat se Snapem. Tentokrát to bylo ještě těžší než předtím, protože už si prostě nedokázal vzpomenout, proč že se mu vlastně kdy lektvarista líbil, aby mu to všechno zase vypověděl a povzbudil jeho sebevědomí, sražené jeho odmítnutí. Nemusel to dělat, ale v těch rozhovorech už to mezi nimi bylo prostě zvykem.
"Já nemůžu, Severusi. Neumím už ti to všechno zopakovat, tak mě nenuť," zašeptal do dlaně, kterou si tiskl na tvář.
Neslyšel nic, ani kolem sebe necítil pohyb, dokonce až zapochyboval, že vůbec kdy v místnosti někdo byl, a napadlo ho, že Snape byl jen přeludem jeho rozdrážděné bolavé mysli, a proto po chvíli zvedl hlavu. No, pokud to byl přelud, tak přinejmenším ticho nebylo způsobené tím, že by zmizel, protože Severus nad ním stále stál.
"Nejsem idiot, Lupine. Řekl jsi mi tolikrát´ 'ne', že by to pochopil i trol po mozkové obrně a navíc, už mám ně…" odmlčel se. "To vlastně není tvá starost. Důvodem, proč jsem ti předestřel ten návrh, je, že jsi před časem řekl, že bychom mohli být přátelé s výhodami."
Otevíral pusu, aby mu řekl, že přátelé s výhodami rozhodně být nemohou, a pak mu to došlo. Severus nemluvil o těch ‚výhodách‘, on poukazoval na to slovo 'přátelé'. Nenápadně, dobře… tak hodně nápadně, nabízel Remusovi přátelství. Nemohl to odmítnout, přesto se v něm rozhořela zvědavost, kde se vůbec v mrzutém postarším muži vzala ta touha se s někým přátelit.
"Co se stalo?" zeptal se přímo. Neměl sílu kličkovat, ovšem jak se zdálo, bude muset, protože černovlasý muž se tvářil naprosto nepřístupně. "Něco se muselo v tvém životě udát, protože jsi jiný, než si býval ještě před pár měsíci. Co to je?"
"Nic do čeho by tobě něco bylo, vlkodlaku," zpražil ho pohledem i slovem, protože vlkodlakem ho nazýval, jen když ho chtěl odradit od rozmluvy. "Tohle vypij, na hodinu nebo dvě ti to uleví od emocionálních nesnází," podal mu malou lahvičku s lektvarem, "Mimochodem Black měl pravdu v tom, že jsi jako těhotná ženská. Tohle je totiž lektvar proti náladovosti v těhotenství," ušklíbl se, obrátil na podpatku a sešel ze schodů tak rychle, až za ním hábit zavlál.
Neodpověděl na popíchnutí nijak, nebylo to třeba, jen se podíval na lektvar ve své ruce. Pochyboval, že by mu pomohl, ale zkusit se mělo všechno, je to tak? Opatrně ho odzátkoval, přičichl k němu, aby překvapeně zjistil, že voní po jahodách, a pak ho do sebe obrátil. Načež opět překvapivě ucítil na jazyku jahodovou chuť. Jestli lektvary pro těhotné chutnají takhle dobře, tak se je bude muset naučit vařit a bude používat jen je.
Nejdřív se nedělo nic, až po chvilce se mu po zmrzlém těle rozlil příjemný pocit tepla následovaný klidem, jaký už velmi dlouho necítil. Společně s ním přišla i ospalost, ovšem té nesměl podlehnout. Měl tu přeci ještě Siriuse, o kterého se musel postarat.
Pohyb mu šel daleko lépe, takže svižně seběhl dolů do kuchyně, kde vyměnil vodu v míse, přidal do ní lék, a stejně rychle se vrátil nahoru do pokoje. Cítil se lehce, když vstupoval dovnitř, vlastně nenormálně lehce, jak se cítí člověk, když si dá nějaký alkohol nebo ještě lépe pár tahů z marihuany. Nevadilo mu to, bylo to lepší než bolestné rozpolcení, které cítil předtím.
"Siriusi?" zavolal obezřetně, protože v posteli nikdo neležel. Znepokojilo ho to, vzhledem k tomu, že na tom jeho milovaný nebyl zrovna nejlépe.
"Tady!" ozval se hlas z koupelny, a pak se z ní vynořil i jeho majitel. Vypadal stejně hrozně jako ráno. Celé jeho kůže byla jako posypaná tenounkou vrstvou zlata, nejvíce byl poprašek vidět na temně hnědých vlasech, které se pod ním docela ztratily. Byl zachumlaný v teplém pyžamu, teplém županu a kolem krku měl omotanou silnou vrstvu šátku.
Belhal se k posteli rychlostí šneka s prostřeleným domečkem, takže mu bylo nutné pomoci. Odložil misku na noční stolek a rychle k němu přispěchal, podepřel ho a dovedl k posteli.
"Je škoda, že není venku sníh," řekl Sirius, když mu sundával z nohou papuče. Tázavě na něj pohlédl. "Víš, jak efektně by to teď vypadalo, kdybych se do něj zlatě podepsal?" zeptal se s povytaženým obočím a úsměvem na tváři.
"Kdy už vyrosteš?" zeptal se s povzdechem, ale vlastně se také usmíval. Věděl, že by toho sice byl Sirius schopný, ovšem ven by se dostal jen přes Remusovu mrtvolu, a kdo ví, jestli by ho nechránil a nedržel v posteli i po smrti.
"Já už jsem velký kluk," zavrněl tak smyslně, jak jen s ucpaným nosem a oteklým hrdlem dokázal. "Když půjdeš ke mně, tak uvidíš jak moc," pokračoval dál ve svém chrapotu, chytl ho za klopu a stáhl k sobě na postel.
"Neblbni, Tichošlápku," zamračil se na něj, ale neudělal ani pohyb, kterým by naznačoval, že chce jeho pozvání odmítnout. "Provozovat sex při čtyřicítce horečce… Chceš dostat infarkt v mladém věku?" pozvedl obočí v káravém gestu, ovšem i přesto přitiskl rty na Siriusovo čelo. "Víš, co všechno se během sexu a orgasmu děje? Nejdřív se ti zrychlí tep, zvýší teplota, odkrví mozek, a pak zase prudce prokrví..."
"Dobře, dobře!" vykřikl v chraplavém zaúpění. "Stačilo říct, že nechceš sex, nemusíš mi ho znechucovat nějakým podrobným lékouzelnickým popisem, aby ses mu… chrchli," rozkašlal se, jak toho pro své oteklé hrdlo řekl až moc. Remus na to reagoval sice obavami, ale zároveň pozoroval pokašlávající muže s úsměvem. Nikdy nebyl Sirius hodnější, než když byl nemocný.
Pořádně ho přikryl, až kam jen se dala peřina vytáhnout a pod hlavou mu načechral polštář. Rád se o něj staral, protože i kdyby neměl lektvar, tak v něm ty okamžiky vzbuzovaly nepatřičné veselí. Však kdy mohl svému nutkání dát tolik prostoru k vybití, jako při péči o nemocného druha.
"Dám ti další obklad, jinak se té skřetí chřipky nikdy nezbavíš." Když to říkal, tak už vstával a přitahoval si k sobě misku s lékem a namáčel hadřík, který pak položil Siriusovi na čelo. Ten se na něj nespokojeně ušklíbal, navíc začal brblat něco o tom, že je to moc studené, že to páchne, prostě obvyklé stížnosti každého pacienta. Jako už tolikrát předtím, i tentokrát se mu za všechna příkoří, která mu jako opatrovatel udělal, hezky omluvil, pak si k němu zalezl do postele a přitáhl si ho do náruče, tak jak to měl Sirius rád. Netrvalo to moc dlouho, než se pacientův dech zpomalil a protáhl do pořádného vlhkého chrápání, které bylo jasným důkazem toho, že usnul jako do vody hozený.
Remus také usnul, poklidně, ale jeho spánek netrval dlouho. Ani ne hodinu poté se prudce probudil ostrým bodnutím bolestné úzkosti, osamění a touhy v hrudi. Lekl se tak moc, že skoro shodil Siriuse z postele, což ho ale naštěstí probralo jen z části a muž zase rychle usnul.
Vlkodlak už ale neusnul, sužoval ho stesk po Harrym, který se snažil utišit tím, že se ještě víc přitiskl k Siriusovi. Pomohlo to, ale ne úplně.
°°0°°
Nesnášel Snapea. Nesnášel nitrozpyt a nitrobranu. Nesnášel Snapeův ohavný černý a smradlavý kabinet. A nejhorší to bylo dnes, kdy na svoje strašné mučení musel dokonce čekat kdoví jak dlouho. Nechtěl tu být, přesto musel, a teď tu navíc trčí docela sám. Jedno jak byl naštvaný, a že byl tak moc, až se to nedalo popsat, taky se příšerně nudil. Až tak moc, že se vydal na pomalou obhlídku toho, co všechno tu má Snape za zrůdnosti.
Byly tu všelijaké bytosti nebo části bytostí naložené v tekutinách různých barev, mnoho obrazů, které vypodobňovaly dost strašné sceny, a také lektvarové přísady a nástroje, jako kotlíky, měchačky, naběračky nebo lžíce.
A jeden těžký zelený závěs, který evidentně musel něco zakrývat. Možná dveře nebo něco podobného. To nevěděl a rozhodně to hodlal zjistit, když už tu musel být, tak co by neproslídil lektvaristovy věci.
Odhrnul těžký závěs stranou a spatřil myslánku, který byla až po okraj naplněné vířícími vzpomínkami. Fascinovaně na ni hledět, trochu přistoupil a malinko se naklonil. Pamatoval si jasně, jak v minulém ročníku viděl v té Brumbálově mladého Skrka, který se ho pak pokoušel zabít. To bylo zajímavé, ovšem Snapeovy vzpomínky byly ještě zajímavější.
Sevřel okraje myslánky a naklonil se dopředu až k hladině. Proud vzpomínek se k němu natáhl, uchopil jeho mysl a vtáhl ji dovnitř do lektvaristových tajných myšlenek.
Mladý Snape s hippiesáckým střihem, tedy s vlasy skutečně padajícími po lopatky, se skláněl nad kotlíkem vesele bublajícím a smrdícím do okolí. Očividně byl jeho obsahem nesmírně zaujatý, ale jen do chvíle, než se v jeho zorném poli zjevil světlovlasý mladík, Remus, který právě přistoupil ke stolu.
"Tak jak to jde, Severusi?" zeptal se skutečným zájmem. Opíral se bledými prsty o stůl, stoupal si na špičky a nakláněl se s nesmírným zaujetím nad Snapeúv kotlík, přímo fascinovaný jeho obsahem. Černovlasý mladík byl pro změnu fascinovaný Remusem, protože přestal míchat a upřel černé oči přímo na něj.
"Dobře, jde to dobře, Remusi," odpověděl, koutky rtů se mu zvedly stejně jako koutky očí. On se usmíval. Nebyl to zlý úšklebek, který Harry znal od jeho staršího já. Ne, tohle byl nefalšovaný úsměv, kterého by se od profesora lektvarů nikdy nemohl dočkat.
"Neměl bys tam přidat víc očí chobotnic?" zeptal se Remus zvědavě, a co bylo opravdu neuvěřitelné, nejistě, jakoby to byl Snape, kdo věděl všechno líp.
"Hmm… uvažoval jsem o tom, ale ne, takhle to je dobré," zase začal míchat, pohled ale ze světlovlasého mladíka nespouštěl. "Ještě dvakrát, a pak to nechám odstát."
Jak řekl, tak taky udělal. Dvakrát promíchal lektvar, mávnutím hůlky zhasl plamen a celý kotlík odlevitoval stranou na teplovzdornou podložku, kde mohl v klidu stydnout. Kotlík s sebou náhle pohnul, prudce, až naběračka, která v něm spočívala, málem vyletěla ven. Remus ji naštěstí zachytil, ale tím se také kouskem ruky dotkl rozpáleného kotlíku.
"Au!" vydechl prudce, postrčil naběračku tak, aby zůstala v kotlíku, až pak svou ruku rychle stáhl. Jak se zdálo, měl daleko vyšší práh bolesti, protože místo toho, aby začal jančit a chtěl si ruku zchladit, ji jen zvedl a začal si pomalu se nabírající puchýř prohlížet jako zajímavý exponát.
"Merline!" strachoval se hned Snape, který právě odložil kotlík a přistoupil k Remusovi. "Nespálil ses moc, ty jeden pitomče?" rozhodně to byly obavy, se kterými vzal vlkodlaka za ruku, ale urážku si neodpustil. "Měl jsi tu naběračku nechat vypadnout ven, vždyť ten lektvar není v reaktivní fázi, nic by se nestalo. Místo toho se jako idiot spálíš. Ukaž, namažeme to mastí," lamentoval hlasem, který nebyl tak zle syčivý a tichý, jaký měl v dospělosti a zároveň druhého mladíka táhl ke skříni, která byla u jedné ze stěn. Až teď Harry místnost identifikoval jako učebnu lektvarů, která ale nevypadala tak ponuře jako ta, co znal.
"Nic to není, jen malý puchýř," bránil se péči, ale nijak zvlášť nahlas. Vlastně budil docela dost nesmělý dojem, nebo spíš takový ten 'tichá voda břehy mele', zejména pro ty, kteří ho znali.
"Mohlo by se to zanítit," nedal se odbýt budoucí mistr lektvarů, který už beztak měl v ruce nádobu s mastičkou a začal ji opatrně roztírat na ránu. Dělal to s takovou péčí, o které si Harry myslel, že jí strohý a zlý muž ani není schopen. Stále, zas a znovu zvedal černé oči ke svému skoro pacientovi. V tom gestu byla taky nesmělost nebo snad rozpaky, to se nedalo přesně určit, každopádně několikrát viděl, že se Snape jemně usmál.
"Tak a je to," dokončil ošetření, odložil nádobku, ale Remusovu ruku nepustil. Naopak ji zlehka přikryl svojí, jakoby ji chtěl ochránit, a pak pomalu zvedl pohled ke tváři mladého vlkodlaka, který na něj shlížel sice s racionálním pochopením situace a gesta, ale bez sebemenšího náznaku zájmu. Spíš to byla obava z toho, co zákonitě následovalo.
Snape si ho přitáhl blíž, sevřel mu rameno a přiblížil tvář k té jeho. To už Remus nevydržel, odklonil se stranou a dokonce se pokusil i utéct.
"Severusi, ne!" odmítl rázně, přesto ne dost, aby to tmavovlasého mladíka odradilo, a už vůbec se nezačal bránit fyzicky. Jen se snažil odtáhnout tak daleko, jak jen to bylo možné, jenomže ruka, které ho objala kolem zad, mu v tom bránila.
"On si tě nezaslouží, copak to nechápeš?" promluvil naléhavým hlasem Snape. "Prohání každou sukni, která kolem projde. Viděl jsem ho s Vanesou z Mrzimoru a určitě nehráli tchoříčky. Podvádí tě, protože je to pokrytecký rozmazlený zbohatlický spratek."
"Neříkej mu tak!" zavrčel Remus, doslova zavrčel a náhle už nebyl tím nesmělým mladíčkem. Šel z něho trochu strach. Zejména Harrymu to tak připadalo, protože si jasně vybavil Moodyho se zlámanou rukou.
"Lžeš, Srabusi! On mě nepodvádí!" pokračoval ve vrčení, ale stále se nevytrhl ze sevření. Začínalo to vypadat, že je mu to docela jedno, nebo že dokonce vítá mít tak blízko Snapeův krk, aby ho mohl sevřít a zakroutit s ním.
"Nelžu ti. Jdi se ho schválně zeptat a…," nedořekl. Remus se pohnul podivně rychle, v jednom okamžiku byl on ten, kdo byl v pasti, v druhém svíral překvapeného Snapea za ramena a ve třetím už se černovlasý Zmijozel válel po zemi, jak narazil zády do zdi a svezl se po ní dolů s vyraženým dechem.
Vlkodlak se prohnal dveřmi jako bouře, kterou nelze zastavit, ale i tak se o to Snape pokusil. Natáhl po něm ruku, jakoby ho chtěl chytnout, ale samozřejmě se mu to nepovedlo.
"Remusi...," vykřikl v bezúspěšném pokusy světlovlasého chlapce zadržet. Zato, skoro jako by ji přivolal, vešla dovnitř dívka s jemně nazrzlými vlasy. Harry ji hned poznal, byla to jeho matka. Její tvář sice viděl jen na fotkách, ale ty oči na něj hleděly každé ráno ze zrcadla.
"Co se tady stalo, Severusi?" oslovila Snapea, který se právě sbíral z podlahy. Zněla starostlivě a přátelsky zároveň, což bylo zvláštní. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by jeho matka mohla být kamarádkou odporného Severuse Snapea. To přece nemohlo být možné.
"Nic se tu nestalo," odsekl, mrzutost sama. Vypadal teď velmi povědomě, vlastně přesně jako jeho starší já.
"Ty jsi to udělal zase, že ano?" zamračila se na něj, "Copak se nikdy nepoučíš? Musíš konečně pochopit, že miluje někoho jiného a nikdy tě nebude chtít." Snape na to cosi neartikulovaně zavrčel pod svůj ohnutý nos, kdoví jestli to vůbec bylo anglicky. Lily si povzdechla, zakroutila hlavou a přistoupila až k němu, aby následně sevřela jeho tvář v dlaních. Dotkla se ho bez odporu a přátelsky, stejně, jako to čas od času dělala Hermiona Harrymu, když se třeba cítil špatně, nebo když k sobě chtěla přilákat pozornost.
"Severusi, drahý Severusi," povzdechla si, palcem mu jezdila po tváři, "S Remusem je to hodně složité… tak, že si to neumíš představit, rozumíš? Obdivuje tvé lektvarové schopnosti a chce být tvůj přítel, to je také důvod, proč se za tebou stále vrací."
"Já nechci, aby byl jen můj... kamarád!" odsekl vztekla mladík, vytrhl se jí a prudce se obrátil pryč.
Vzpomínka se rozplynula v černém oblaku a následovalo několik velmi neurčitých záblesků, ve kterých poznal tvář své matky, Remusův obličej a také tváře Siriuse a svého otce. Dokonce spatřil i Brumbála dávajícího mladému Severusovi bonbon. Pak se znovu zatmělo, tentokrát ale ne proto, že by měla přijít další vzpomínka, to jej jen náhle někdo vytáhl ven z proudu.
Dopadl tvrdě na kamennou podlahu. Narazil si bolestivě kostrč, taky samozřejmě zadek a měl dojem, že ho někdo také přetáhl přes hlavu, jak strašně se mu před očima motal svět. Vzhlédl a přes houpání všeho kolem velmi jasně viděl Snapeovu skoro nepříčetně rozzuřenou tvář.
"Odporný malý spratku!" zasyčel, že by se za to nemusela stydět ani Naginy. Dřív, než stačil Harry zareagovat nějakou adekvátní urážkou, ho uchopily bledé ruce, téměř bez námahy ho vytáhly na nohy a přirazily ke stolu, div, že mu už beztak naražená kostrč rovnou nepraskla. Bezděky ho napadlo, že tam patrně bude mít opravdu velkou, ohavnou modřinu.
"Jak ses mohl opovážit, ty jeden…," několikrát se prudce nadechl, ve tváři byl tak rudý vzteky, že měl dokonce i zdravou barvu. "Vypadni!" vyrazil ho docela bez skrupulí. Smýkl jím stranou, až málem zase upadl, a spíš ho tak hodil směrem ke dveřím.
Musel si připustit, že je ze Snapeova chování upřímně vyděšený. Ano, přesně tak to bylo. Nikdy dřív ho lektvarista skutečně neděsil, až do dnešního dne, kdy přímo hmatatelně vnímal jeho hněv a také jemné chvění silné magii, které se kolem muže šířilo. Jen blázen by se nebál, ovšem nebyl by Nebelvír, aby v sobě nenašel také odvahu.
Snape musel vědět, kdo byl Remusův první druh, a Harry to od něj musel zjistit. Prostě musel. Potřeboval to vědět, protože mu to v mysli leželo vlastně přes rok, a jak známo byl všetečný tvor, který chce znát odpovědi.
"Ne," pípl polohlasně. Odkašláním si vyčistil stažený krk: "Ne! Nikam nepůjdu. Viděl jsem to, viděl jsem, že jste byl zamilovaný do Remuse, a vím, že znáte jméno jeho prvního druha. Neodejdu odsud, dokud mi ho neprozradíte," trval na odpovědi, zároveň, což si s potěšením uvědomil, zněl jeho hlas silně a neústupně.
Upřely se na něj temné oči. Nejdřív tak, že si až myslel, že po něm lektvarista v příštím okamžiku vrhne nějakou kletbu, pak se však jejich pohled zvláštně zmírnil a koutky rtů se zvedly v úšklebku plném škodolibosti.
"Chcete vidět, koho dalšího váš drahý vlkodlak miluje?" zeptal se nebezpečně tichým hlasem. "Budiž… Tak se na to půjdeme podívat. Na to, a taky na to, jaký byl váš otec nebetyčný parchant."
"Můj otec nebyl..." chtěl bránit svého otce, ale nedostal k tomu šanci. Snape ho zase chytl, tentokrát za kravatu, a přitáhl ho k myslánce, do které mu vzápětí ponořil hlavu skoro jako by ho chtěl utopit, kdyby to bylo možné. Opět se propadal tmou, ve které tu a tam zazářil neurčitý obraz smíchaným vzpomínek…
....až dopadl na travnatou zem. Neudržel se na nohou, takže sebou plácl na zadek. Chtěl se hned zvednout, ale to už ho opět někdo chytl, Snape, a vytáhl na nohy. Překvapeně se na podíval na jeho zlostí stále napnutou tvář.
"Profesore?" oslovil ho, aby se ujistil, že je to opravdu on, že je tu také.
"Ztichněte, Pottere!" rozkázal mu prudce. Takže to byl on. Vzpomínky totiž k člověku nemohly promlouvat, stejně jako on nemohl oslovit je.
"Dívejte se, hloupý kluku, a učte se od života," vrčel mu do ucha, zatímco ho strkal dopředu, blíž ke stromu, pod kterým Harry spatřil mladší Snapeovo já, jak sedí na trávě a čte si. Vypadal zaujatě, stejně jako předtím, když vařil lektvar, a co bylo hlavní, naprosto neškodně, jako kdyby z něho nikdy neměl vyrůst zlý profesor lektvarů, kterého všichni nenávidí.
"Hej, Srabusi!" zavolal na něj James, který právě přicházel. Vypadal rozzlobeně, zároveň také škodolibě, jako by se chystal udělat něco zábavně hnusného. Harry podobný výraz vídal v Malfoyově obličeji předtím, než řekl nějakou obzvlášť ohavnou urážku, jako třeba když nazval Hermionu 'mudlovskou šmejdkou'.
"Tak jsme slyšeli, žes zase dolejzal za Remusem," ozval se Sirius. Dalo se ho dobře poznat, protože jeho modré oči byly v kombinaci s tmavě hnědými polodlouhými vlasy nezměnitelné.
"A taky za Lily," dodal James a konečně stanul jen pár kroků od Snapea, který se snažil dělat, že je nevidí a neslyší. "Moc dobře víš, že se k nim nemáš přibližovat. Ty chce šzase plivat zuby, že ano? Odpověz, umaštěnče, když se tě na něco ptám!"
"Vidíte ho, Pottere?" skoro mu zaševelil hlas staršího Snapea u ucha. "To je váš otec v celé své arogantní slávě. A váš milovaný kmotr, ke kterému tak vzhlížíte. Dobře si je prohlédněte."
Harry mlčel, protože nějak nevěděl, co říct. V hlavě se mu vybavila vzpomínka na partičku mudlů, kteří je s Remusem obtěžovali v metru. Zněli a vypadali stejně, jako v téhle vzpomínce jeho otec se Siriusem.
"Táhněte mezi mozkomory, blbečci!" nevydržel to mladý Snape, samozřejmě že ne, a vyplivl jejich směrem taky jednu urážku. Ta však nezůstala nepotrestaná.
James se ušklíbl a mávl hůlkou s naprostou samozřejmostí člověka, který to dělá denně a poslala Snapea do vzduchu. Mladý Zmijozel visel jakoby za nohu ve vzduchu, naprosto bezmocný a neschopný třeba jen sáhnout po své hůlce. Ta mu beztak vzápětí vypadla z kapsy na travnatou zem. Snape se zmítal ve vzduchu, vzteky rudý na tvářích, a marně se natahoval pro svou hůlku. Ta sebou začala na zemi cukat, jakoby ji někdo postrkoval ze strany na stranu.
"Accio hůlka!" vykřikl Snape a hůlka mu, jak jinak, sama skočila do ruky. O tom, že je lektvarista mocný, Harry nikdy nepochyboval, tak ho to vůbec nepřekvapilo. Visící mladík hůlkou rychle mávl, aniž by něco řekl, čímž zrušil Jamesovo kouzlo a dopadl tvrdě na zem. Nevzpamatovával se příliš dlouho, asi věděl, že by na to neměl čas, takže rovnou napřáhl hůlku a společně s tím se nadechl k pronesení kletby. Nedostal se k tomu.
"Dost!" přerušil je výkřik. Remus přibíhal směrem od hradu, Lily mu přitom byla v patách, oba měli ve tváři rozzlobený výraz.
"Okamžitě toho oba nechte!" rozkázal udýchaně, ještě ani pořádně nedorazil.
"Nepleť se do toho, Moony, chráníme tvou čest," odsekl mu arogantně James, "A tvou taky, Lily," usmál se na zamračenou dívku, která se vůbec netvářila, že by mu byla za nějakou ochranu vděčná.
"Má čest je jen mou věcí, a tobě do ní nic není, Pottere," zpražila ho slovy, tak i nevrlým pohledem. "Skloňte všichni hůlky. Hned!"
"Ani mě nenapadne," odfrkl si Sirius, který ji naopak právě vytáhl, "Nemáš mi co rozkazovat."
"Ale ano, má, Tichošlápku," oslovil ho překvapivě měkce Remus, pomalu přešel mezi své dva kamarády a Snapea, který se zatím vyškrábal na nohy. Vlkodlak zaujal postoj, jaký už u něj Harry několikrát viděl ve třetím ročníku, když tu vyučoval. Dával jím najevo něco v tom smyslu, že se s nikým nechce prát, že násilí je zbytečné, ale že pokud na něj dojde, tak to bude rozhodně on, kdo vyhraje. Vzor dokonale ovládané agrese, která rychle ukončuje spory, protože se jí každý bojí.
"Jako prefekt vám dvěma," lehce ukázal na Jamese se Siriusem, "zakazuji pokračovat. Jestli mě neposlechnete, budu muset vaše chování nahlásit McGonagalové a řediteli."
"Ne, to neuděláš," prohlásil prostě Sirius, jako by to byla jistota, "Teď nám ustup z cesty, ať můžeme té špinavé kreatuře ze Zmijozelu pořádně upravit fazónu. Ustup!" dodal prudce, jako rozkaz.
Remus otevřel pusu. Vypadal při tom, jako by se snažil překonat sám sebe a byl nerozhodný. Nakonec pusu zase zavřel, sklonil trochu hlavu a ustoupil stranou, jak jim umožňoval pokračovat ve Snapeově týrání. James se spokojeně ušklíbl a pozvedl hůlku, připravený k další zábavné kletbě.
"Zbabělče!" zavrčel Snape, tentokrát to bylo míněno na Remuse, který k němu zvedl omluvný pohled světle hnědých očí, který se podobal pohledu zbitého psa.
"Jeho možná přesvědčíš, Blacku, ale mě ne," řekla rázně Lily, která právě zaujala vlkodlakovo místo, připravená k obraně černovlasého chlapce. "Já ho budu bránit! Klidně před vámi oběma!"
Zatímco Harryho otec a kmotr vypadali pořád spíš pobaveně, možná mírně rozmrzele jejími slovy, Snape za jejími zády vystřídal směsici výrazů vyjadřujících rozličné emoce. Nevěřícnost, vztek, obavy, stud a opět vztek, na kterém se jeho obličej ustálil.
"Já tvoji pomoc nepotřebuji!" rozkřičel se, "Nepotřebuji pomoc od malého vyzáblého kluka páchnoucího jako pochcaný pes, ani od špinavé mudlovské šmejdky!"
"Tak to jsi přehnal, Srabusi," zavrčel James s upřímnou zlostí. "Za tohle vážně zaplatíš vlastní krví. Nikdo nebude urážet mou Lily!" Zvedl hůlku tak vysoko, že by se možná do Snapea i trefil přes Lilyino rameno, kdyby nějakou kletbu vyslal.
Samotná Lily vypadala nesmírně překvapeně a také dotčeně Snapeovými slovy. Pomalu se k němu obrátila a utkvěla na něm dlouhým pohledem svých zelených očí lesknoucích se něčím, o čem byl Harry přesvědčen, že jsou to potlačené slzy.
"Jak jsi mohl, Severusi," promluvila polohlasně, "Jak jsi mi tak mohl říct. Jak jsem se v tobě mohla tak splést," nevěřícně zakroutila hlavou, pak se od něj obrátila pryč a vykročila směrem k zaraženému Remusovi. "Dej mu ránu i za mě, Jamesi," spíš šeptla s trochou nemilosrdnosti přes rameno. "Jdeme odsud Remusi." S těmi slovy objala vlkodlaka kolem ramen a odváděla ho pryč. Remus se ještě krátce obrátil. Jeho pohled nejdřív utkvěl na Snapeovi, a pak na Siriusovi, ale nakonec se také stejně jako Lily odvrátil.
Stejně jako předtím i tentokrát ho Snape vytáhl z myslánky prudce a nemilosrdně. Z těch změn místa i času se už Harrymu motala hlava. Stejně jako ze samotných vzpomínek, které viděl, a ve kterých bylo mnoho špatných věcí. Počínaje potvrzením jeho dávného podezření, že Snape byl zamilovaný do Remuse, přes chování jeho otce a kmotra, až k posledním matčiným slovům.
Necítil ke Snapeovi momentálně vztek, nebyla to ani lítost, vlastně mu bylo podivně těžko u žaludku, jako by měl brzo zvracet.
"Pochopil jste něco, Pottere, nebo jsem se jen zbytečně ponížil?" zeptal se profesor, který mu sevřel ramena a skláněl se, takže byl svým velkým nosem jen pár centimetrů od Harryho tváře.
"Já…," ztichl, nevěděl, co říct, "já to nechápu. Nevím, proč jste mi to ukazoval. Chtěl jsem jméno, ne abyste házel špínu na mého otce!" rozkřikl se a zároveň se lektvaristovi vytrhl ze sevření pavoučích prstů. Nejlepší obrana je přeci útok, stejně jako je to nejlepší lék na rozbouřený žaludek. Nic člověka neuvolní víc, než se rozzuřit do nepříčetnosti.
"To jsem si myslel," odfrkl si pohrdavě Snape. "Nic jste svým miniaturním mozkem nebyl schopen pochopit. Nedošlo vám, jaký byl váš otec parchant, ani kdo byl Lupinův první druh. Obojí bylo z mé vzpomínky naprosto jasné, to jen vy nemáte dost intelektu, abyste si to uvědomil. Vypadněte. Zmizte odsud, a už se nikdy nevracejte. S vaší výukou jsem skončil!"
Tentokrát už se nezdržoval. Na to byl příliš rozzuřený, než aby dokázal setrvat na jednom místě. Vyběhl z kabinetu, práskl za sebou dveřmi a rozeběhl se do nebelvírské věže.
Poznámka autorky: Tato kapitola má přímou návaznost na 10. kapitolu povídky "Jak je důležité míti Nevilla".
Myslím že je konečně dobře vidět jak moc velký má Severus zájem o Remuse. Alespoň doufám že to z toho vyznívá.
Za betování tentokrát děkuji yellow.
Za komentáře k předchozí kapitole děkuji Bobo a belldandy. Těším se na další komentáře, pokud nechcete komentovat, alespoň prosím hlasujte v anketě. Děkuji.