Nerozhodnost lásky - 7. kapitola

"Máš naprostou pravdu," souhlasil s ním, také se smíchem. "Něco z toho se rozhodně řadí do kategorie děsoplachů a boubelnic. Já se kloním k jasnovidným schopnostem."

"Dobby je Trelawneyová jako vyšitá," zazubil se Harry nejen představě skřítka vyučujícího věštění, ale vzpomínce na Remuse, jak s tehdy budoucí profesorkou věštění pózuje fotografovi na absolventském večírku. Skoro si musel skousnout ret, aby se nezačal smát nahlas.

"Víš ty co, měl sis na absolventský ples pozvat skřítka a vyšlo by tě to nastejno," podotkl a pak už konečně vyprskl smíchy. Ne, jednoduše si nemohl odpustit tohle popíchnutí, a navíc se mu to vyplatilo. Za pohled na Remusův částečně pobavený, ale i trochu stydlivý úšklebek to opravdu stálo.

"Tady se někdo vrtal v mém soukromí," přimhouřil oči rádoby rozzlobeně. "To mně připomíná... jak se ti jdou lektvary?" oplatil mu to stejně nepříjemnou narážkou. Prostě věděl jak na něj, to se nedalo popřít.

"Přece se nebudeme bavit o Snapeovi a lektvarech v posteli," zabručel poněkud rozhozeně. Tak si postelové rozhovory nepředstavoval. Ty by přeci měly být jen o příjemných věcech, vtipkování a narážky, ne debata o vážných problémech, případně ohavnostech, jako byl Snape nad vařícím kotlíkem.

"Vlastně," trochu šibalsky se usmál, "časem uvidíš, že se mnou budeš vést hodně různých konverzací na různá témata právě v posteli. Trávím tam rád hodně času, zejména pokud je tam se mnou někdo, koho miluji. Někdo jako ty," propletl jejich prsty a zvedl si Harryho ruku ke rtům, aby ji mohl políbit. "Pokud se ale nechceš bavit o lektvarech nebo o čemkoliv jiném, tak se bavit nebudeme. Řekni, co chceš, a já ti to dám," ujistil ho měkce s láskou a oddaností tak silnou, že se o pravdivosti jeho slov nedalo pochybovat.

Pohlédl na Remusovu tvář, která říkala to samé jako jeho hlas. Několikrát už se s tímhle výrazem, s tím pocitem setkal, ale až teď ho to najednou vyděsilo. Dřív mu připadalo úžasné, že pro něj někdo udělá naprosto cokoliv, ale v tento okamžik viděl, že to vlastně vůbec není nic veselého. Remus se kvůli němu vplížil do Bradavic, navzdory všem nebezpečím, byl ochotný, už podruhé, nemluvit o něčem, co ho zajímalo jen proto, že se to Harrymu nelíbilo. To byly sice tak trochu jen drobnosti, ale ze slov, gest a výrazů byl cítit příslib, že je ochoten udělat i víc jen pro jeho štěstí.

"Ne, to je dobré," zakroutil hlavou. "Chceš vědět co lektvary? Tak fajn. Je to mizérie jako vždycky. Půlka lektvarů mi vybuchne, půlka jich je sotva na H a asi tak dva nebo tři udělám správně. Navíc mě Snape... Ne, nebudu mu říkat profesor!" řekl rezolutně a zamával prudce volnou rukou v zamítavém gestu.

"Dobře, tak neříkej," souhlasil Remus prostě se samozřejmostí, která ho opět zarazila. Byl si jist, že dřív by na oslovení 'profesor' v případě lektvaristy rozhodně trval.

"Dobře... to je dobře," zahučel neurčitě, pak navázal na to, co říkal. "Takže prostě Snape mě nesnáší, takže mě pořád terorizuje. Je úplně jedno, co udělám nebo co se stane, prostě za všechno můžu já. Klidně by na školu mohla spadnout bomba, za kterou bych určitě taky mohl."

"Já vím, jaký k sobě máte přístup, a proto by ses měl ještě víc snažit, abys mu dokázal, že jsi dobrý," začal mu jemně domlouvat, nevtíravě ale tak, že člověk přesto poslouchal. "Severus je génius, pokud jde o lektvary. To se mu nedá upřít, on sám to taky moc dobře ví a ty bys měl vědět, že jediná cesta k jeho... řekněme teatrálně... srdci, je právě jen přes lektvary. Když mu dokážeš, že je umíš, mohl by ti dát částečně pokoj. Tím, že to vzdáváš a říkáš, že prostě lektvary nezvládneš, mu jen dáváš do ruky zbraň, kterou proti tobě může použít."
"Nemám na lektvary nadání, tím to je. Jde mi obrana a to vážně dobře, lektvary chci jen přežít," zabrblal mrzutě. Remus mu v utišujícím gestu sevřel ruku, kterou držel, a přitáhl si ji znovu blíž, aby ji opět mohl políbit.
"Překvapuje mě, že tohle říkáš. Oba tvoji rodiče byli na lektvary dost nadaní, zejména pak tvá matka. Někdy je čaroděj silně zaměřen pouze na jeden druh magie, ale Lily byla všestranně nadaná. Je pravda, že v rodině Potterů převládalo nadání na bojovou magii, mnoho z tvých předků bylo proslavených v soubojové magii, ale že by se věnovali jen jí, o tom nic nevím. Myslím, že by stačilo se jen do lektvarů trochu ponořit a také by ti šly," domlouval mu něžně, pravda, s trochou lektorského podtónu, ale dalo se to snést.

"Fajn, takže podle tebe mám nadání na lektvary, to znamená, že problém bude ve Snapeově přístupu," ušklíbl se. Pořád si sice nemyslel, že by existovala možnost, jak se naučí vařit lektvary bez nehod, ale alespoň ho těšilo, že někdo uzná jeho pravdu a to tu, že za všechno může Snape.

"Je to možné," připustil Remus, těžko poznat, jestli to myslel upřímně, nebo to zase bylo to, že s Harrym bude vždycky souhlasit. "Po Jamesovi jsi jistě zdědil tendenci bouřit se proti jakékoliv autoritě. Čím víc někdo tvého otce trestal, proháněl ho po hradě nebo se mu snažil něco nakazovat, tím víc proti němu James brojil a nesnášel ho. Viděl jsem, jak Severus učí, a proto vím, že u něj je to jen a jen o disciplíně, příkazech a zákazech. Chápu, že takové prostředí ti nevyhovuje. Hmm," promnul si zamyšleně bradu. "Co kdybychom zkusili nějaký lektvar připravit společně?" navrhl posléze s úsměvem, jako by nabízel nějakou zábavnou hru. Nevěřícně na něj koukal. Zaprvé, mu ale vůbec nepřišly lektvary jako zábavné, a zadruhé, se mu zdálo divné, že by je měli dělat společně chvíli po tom, co spolu měli sex.
"Jako teď? Tady? Potom co jsme... ty víš..." neurčitě pohnul rukou, zároveň pocítil trochu tepla ve tvářích, i když si byl jistý, že není moc silně vidět, že se snad červená.

"Jistě, proč by ne?" zeptal se trochu s podivem. "Nevíš, kdy budeme mít další možnost se vidět, ale pokud nechceš, tak samozřejmě ne."

"Samozřejmě..." zopakoval polohlasně. Zase mu bylo dáno za pravdu, zase si mohl vybrat a říct, co chce. Cítil něco mezi nadšením, zlostí a frustrací z toho, že mu Remus neodporuje.
"Můžeš toho alespoň na chvíli nechat?" zeptal se, zasmušilý ve tváři. "Můžeš mi někdy říct ne, tak jako v tom metru?"

Nastalé ticho ho donutilo odtrhnout pohled od peřiny a obrátit se na svého společníka, který mlčel, jako by neměl co říct. Podle jeho výrazu to ale spíš vypadalo, že neví, co říct. Vypadal totiž značně rozpolceně, jako by se snažil souhlasit a nesouhlasit zároveň.
"Když vím, že ti nehrozí žádné nebezpečí, tak je těžké s tebou nesouhlasit nebo projevovat svůj názor," přiznal se zřejmě proto, že se na něj Harry tak zadíval. "Nutkání ti vyhovět je stejně silné jako touha alkoholika po skleničce. Čím déle s tebou jsem, tím je to intenzivnější."

Malinko potřásl hlavou. Nebyl si náhle jist, jestli tohle je něco, co skutečně chce, zejména proto, že to podle všeho Remusovi nějak ubližovalo. Alespoň tak vypadal, až měl skoro touhu všechno pro vlkodlakovo dobro ukončit, jen kdyby nevěděl, že by mu tím zlomil srdce, a to by bylo ještě horší.
"Jdeme vařit lektvary!" rozhodl rázně, jak se snažil zaplašit jak vlastní pocit viny, který se mu náhle objevil v hrudi, tak se i vyhnout rozhovoru o vlkodlačím nutkání vyhovět svému druhovi. Možná by se pak dozvěděl věci, které by vědět neměl nebo které by Remus nechtěl, aby věděl, ale nebyl by schopen mu je neříct.

Remus se mile usmál, snad i potěšen tím, že spolu budou vařit lektvary. Při oblékání Harryho napadlo, že třeba patří k těm bláznům, co to dělají rádi. Jako třeba taková Hermiona, která tvrdila, že je to vlastně strašná zábava. Jemu to zábavné nepřišlo, chtěl ale pro změnu vyhovět on Remusovi.

Sebral si brýle z nočního stolku, nasadil si je, aby pak mohl fascinovaně sledovat, jak se místnost kolem mění. Postel, stejně jako krb, pohovka a noční stolky se rozplynuly, jako by nikdy neexistovaly. Dřevěné obložení zdí zmizelo a místo něho se objevil kámen, hladký, možná dokonce mramorový. Jediné, co v místnosti bylo, byl dlouhý stůl se dvěma kotlíky nad kahany a hromada přísad rozestavěných na dřevěné desce stolu tak, že k nim člověk dobře mohl. Co bylo nejzvláštnější, nevypadalo to vůbec jako temné sklepení smrdící po vlhkosti, ale docela vesele, proudil tu vzduch a v jedné ze zdí plápolal v krbu oheň. Dostatek světla zajišťovalo jak velké množství lamp, tak i otevřený vikýř, ústící někam do ztracena nad oběma kotlíky.

"Tohle vůbec nevypadá jak u Snapea," vyjádřil okamžitě svou myšlenku. "Žádný smrad, vlhkost a temnota. Netušil jsem, že by laboratoř mohla vypadat i hezky. Dobře to Komnata udělala."
"Ve skutečnosti to nebyla ona, ale já," opravil ho jemně Remus, který už přistoupil ke kotlíku. "Komnata se přizpůsobuje tomu, co člověk chce nebo potřebuje. Dá se to částečně ovlivnit i vůlí. Tohle je ideální laboratoř podle mých představ."
"Ty máš představy o lektvarové laboratoři?" povytáhl tázavě obočí, co se ještě o vlkodlakovi nedozví.

"Jistěže," přikývl, zatímco se šikovnými prsty probíral v přísadách a prohlížel si je. "Ve skutečnosti vařím lektvary docela rád. Asi jsem si na to zvykl z nutnosti, když jsem si musel vařit lektvary proti bolestem, únavě, uspávací lektvary a tak dále. Zakoupit si nebo nasbírat suroviny je totiž levnější než kupovat si už připravený lektvar. A teď mi řekni, který lektvar ti nejde nejvíc?" otázal se.

"Všechny?" odpověděl tak trochu otázkou a dosti neochotně přešel k druhému kotlíku. Už jen z pohledu na něj upadal do naštvané letargie, která se obvykle dostavovala při scházení schodů do sklepení před hodinou lektvarů.

"Harry... co jsem ti povídal o tom podceňování se?" lehce ho napomenul. "Pokud Severus postupuje podle stejných osnov jako v době, kdy jsem tu učil, pak by poslední lektvar, který jste se učili, měl být lektvar proti křečím."
"To je ten, kdy mi málem blafla hůlka, když jsem jí namířil na kotlík?" zeptal se se sarkasmem. Jasně si na vaření toho lektvaru pamatoval i na to, že když na kotlík namířil hůlku, aby vyslovil ukončovací formuli celého procesu, tak zpod kotlíku vylítl plamen, který mu vážně hůlku málem spálil.

"A zkusil jsi hůlku nepoužívat?" navrhl Remus, který se podle všeho začal věnovat právě přípravě lektvaru proti křečím. Ano, Harry to poznal, protože si, světe div se, postup pamatoval, a proto také věděl, že hůlku je nezbytně nutné použít.

"Poslední krok je, že má člověk namířit hůlkou na kotlík a odříkat formuli. To si moc dobře pamatuji, protože Nevillovi při tom kotlík vzpěnil a mně to skoro ožehlo konec hůlky. Nemůžu ji nepoužít. Jak bych ten lektvar dokončil?" argumentoval trochu podrážděně.

"A co místo hůlky použít samotnou naběračku?" navrhl vlkodlak, kterému už vesele bublal kotlík nad kahanem a podle všech indicií nehodlal v příštím okamžiku vybuchovat, jak by to asi udělal ten Harryho.

"To přece nejde," zakroutil hlavou, zamračený. "Nebo ano?" dodal nedůvěřivě. O bezhůlkové magii samozřejmě věděl, jen ji považoval za něco, co zvládají jen mocní a silní kouzelníci, mezi které sebe rozhodně neřadil.
"Hůlka není jediný předmět, který může vést magii, jen je na to nejlepší. Naběračka," zvedl naběračku, aby ji Harrymu ukázal, "je z tak čistého železa, jak je to jen možné. Zároveň je železo jeden z prvků, který velmi dobře vede magii.... ještě lépe je na tom už jen zlato a stříbro. To je také důvod, proč se železo, ale i zlato a stříbro, používá na výrobu kotlíků, naběraček, lžic a dalších nástrojů k výrobě lektvarů. Při míchání lektvaru se díky jeho vodivosti dobře spojují jednotlivé magické značky všech přísad a zároveň se díky ní dá použít místo hůlky. Je to naprosto jednoduché... stejně jako se při odříkávání formule soustředíš na hůlku, tak se soustředíš na naběračku. Tak magie tvého těla, kterou musíš vložit do lektvaru, sklouzne po naběračce a je dokonale vmísena do lektvaru."

"Takže je to něco jako bezhůlková magie?" zeptal se, jelikož to dost dobře nechápal. Něco už o principu samotné magie četl, vlastně toho bylo docela dost, ale většinu z toho prostě nepochopil, ani když se opravdu snažil.

"Ne, není," zakroutil hlavou. "Za bezhůlkovou magii se považuje takové kouzlo, které čaroděj provede bez použití jakéhokoliv magii vedoucího předmětu, který samozřejmě nemusí být hůlka. Může to být hůl jako v případě Moodyho, nebo deštník jako má Hagrid. Takového čarování je schopen každý čaroděj, dokud je ještě dítě, jakmile ale dostane do ruky svou první hůlku, tak drtivá většina z nich tuto schopnost ztratí. Zůstane pár výjimečných a mocných, jako Brumbál, kteří jsou schopni bezhůlkové magii i poté. Pak je asi tak třetina z nás, kteří jsou schopni použít některá kouzla bez toho, aby se své hůlky dotýkali, nebo lépe řečeno ji drželi v ruce. Nejčastěji jsou to jednoduchá kouzla jako accio k jejímu přivolání, lumos nebo nox. A pak také projevy spontánní magie, jako když jsi nafoukl svou tetu.. nebo kdo to byl. Zároveň se to prakticky stoprocentně překrývá s těmi, kteří jsou schopni neverbální magie. Ostatní čarodějové musejí při čarování držet v ruce hůlku a kouzlo vyslovit nahlas."

"To mi ale moc smysl nedává," zamračil se. "Viděl jsem Hagrida, jak přičaroval Dudleymu ocásek, a rozhodně při tom nic neříkal. Podle tvého vysvětlení by Hagrid, hajný, co hůlku nemá, ani nedostudoval, patřil k výjimečné třetině kouzelnické společnosti. Promiň, že to řeknu, ale to je prostě blbost. Vždyť je to prostě..." rozhodila rukama, "Hagrid."

"Hagrid má pozoruhodně silnou magickou podstatu, která mu to umožňuje, ale... nedisponuje některými dalšími předpoklady," dokončil opatrně. "Mít moc nutně neznamená ji umět využít."

"Máš na mysli to, že není moc... chytrý?" i on zvolil méně urážlivé slovo, než že je prostě hloupý poloobr.

"Ano, přesně tak," souhlasně přikývl. "Můžeš být nesmírně magicky nadaný, přesto když se nebudeš učit jak magii používat, tak ji nikdy plně nerozvineš. A k tomu, aby se to člověk naučil, potřebuje i jistý mentální potenciál, který Hagrid postrádá. Ale i tak se jeho magie projevuje v tom, že se dokáže starat o zvířata, která by jinému člověku uhynula nebo by ho zabila."
"Rok od roku je všechno kolem mě divnější," povzdechl si. "Teď se dovídám, že Hagrid je pravděpodobně v magii lepší než já. Je to vážně na prd."

"Není lepší než ty, tím jsem si jist. A teď pojď k mému kotlíku si vyzkoušet, jak ti to půjde čarovat s naběračkou místo hůlky," vyzval ho a trochu mu udělal místo tak, aby si musel Harry stoupnout před něj a mohl tak ke kotlíku.

Nějak moc se do toho nehrnul, ale přesto udělal, co mu Remus řekl. Stoupl si ke kotlíku, jasně cítil vlkodlaka za svými zády, který se k němu trochu tisknul, a uchopil do rukou naběračku. Remusovy ruce se ovinuly kolem těch jeho, teplé a trochu zhrublé. Když se to tak vzalo, bylo to příjemné, jedno, že vařili lektvary. S povzdechem se víc opřel o hrudník, který měl za zády, uvolněný natolik, že ani smrad z kotlíku mu nevadil.
"Správně bys měl celý lektvar dělat ty, ale ty jsi ani nezačal, takže to musíš vyzkoušet na mém," byla v tom jasná výčitka.
"Připrav se, že nám to vypění do obličeje," zamručel míň mrzutě než obvykle, když se zabýval lektvary. Ucítil, že se muž nad ním pobaveně usmál, jako by snad nevěřil, že se něco takového stane. Harry věděl, že kotlík vybuchne, to bylo nevyhnutelné, jedno, že celou směs dělal někdo zkušený, jakmile se k vaření připletl on sám, pak se stávaly katastrofy. Horší už to bylo jen v případě Nevilla.

"Soustřeď se na formuli a místo hůlky použij naběračku. Připraven? Tak do toho," s těmi slovy zase Harryho ruce pustil, jak ho nechával pracovat samostatně, ale dlaně mu opřel o boky.

Mladík potřásl nedůvěřivě hlavou, začal odříkávat formuli a třikrát zatočil naběračkou, jak bylo v receptu napsáno, a kupodivu nic nevybuchlo, nevypěnilo a lektvar vypadal, že se povedl. Nedůvěřivě nahlédl do kotlíku.

"Kdy to vybuchne?" otázal se opatrně, stále ještě nevěřícně si měřící hladinu v kotlíku, která byla nehybná a měla odpovídající barvu i hustotu.
"Nikdy, řekl bych," usoudil Remus, v hlase pýchu smíšenou s pobavením nad Harryho úžasem. "Teď ještě propříště nesmíš splést postup a pak vytřeš Severusovi zrak."

Ve stálém neuvěření pozvedl hlavu tak, že viděl svému milenci do hnědých, rozzářených očí. Zamyšleně si ho změřil, čelo trochu nakrabatěné, pak se jeho výraz roztáhl v úsměv, když mu došla zvláštní věc.

"Víš, že lektvary s tebou nejsou tak špatné, ale," zazubil se, "jiné věci jsou ještě lepší," dodal, objal Remuse kolem krku a přitáhl si ho k sobě pro polibek.

O chvíli později byly kotlíky pryč a zase je nahradila postel. Ó, jak moc jen Harry miloval Komnatu nejvyšší potřeby.

°°0°°

Když viděl u kočárů Testrály – ano, okamžitě poznal, co je to zač – zadal si za cíl, načíst si o nich víc než jen základní popis. Když to udělal, dospěl k názoru, že je prostě musí poznat osobně, nejlépe si je pohladit nebo i osedlat. Byla v tom jistá morbidní fascinace, které si byl naprosto vědom, jenže v poslední době měl kdoví proč mnoho myšlenek zaměřených ke smrti a testrálové byli přímo symbolem smrti, když je mohli spatřit pouze ti, kteří zahlédli matičku smrt v jakékoliv její podobě, ať už byli svědky umírání, úmyslně zapříčinili něčí smrt, nebo se sami dostali na začátek mostu k věčnosti.

Vykašlal se na Umbridgeovou, která se mu neustále připomínala svědivým nápisem na ruce, a stejně se vydal do Zapovězeného lesa, kde věděl, že jsou testrálové puštěni. Kráčel rychle, věděl totiž přesně, kam je Hagrid vodí, a byl si jist, že nikdo jiný tam nebude, proto ho překvapilo, když uslyšel z dálky dva hlasy.
"Já si ale nemyslím, že jsi blázen, Neville," prohlásil někdy až nepříjemně jemný hlásek Lenky Střelenky. "Myslím, že je to hrozně romantické a rozhodně sis vybral správně. Vlastně by sis nemohl vybrat líp, je to úžasný muž. Charismatický, silný, temný a fascinující."

"Myslím, že kromě mě jsi asi jediná, kdo si o něm tohle myslí," odpověděl jí Neville. "Stejně mě za to nebelvíři ukamenují, jestli to zjistí. Merline, takový Harry by se na mě určitě naštval."

"To si nemyslím. Harry je moc fajn kluk a určitě by tě pochopil. Taky byl zamilovaný," odporovala Lenka měkce.

Harry, který do té doby zaraženě stál v povzdálí, vystoupil na palouk, kde Neville s Lenkou krmili testrály kusy syrového masa a přitom si spolu povídali. Bylo jasné, že oba černé okřídlené koně vidí, to znamenalo, že museli zažít něco strašného. U mladíka se tomu nedivil, žil přeci s babičkou a možná byl svědkem smrti svých rodičů, ale zajímalo ho, co se mohlo stát Lence.

"Ehm, ehm, ahoj," pozdravil je oba a přešlápl z nohy na nohu, jak uvažoval, že je možná neměl rušit. Že možná měl jít zpátky do hradu a na testrály se jít podívat jindy, až tu nikdo nebude. Lenka ale nevypadala, že by jí jeho přítomnost nějak vadila, naopak se rozzářila jako malé slunce a vyrazila k němu s kusem masa v ruce, jakoby mu ho nabízela.
"Chceš jim taky dát?" zeptala se měkce a prakticky to syrové maso strčila do jeho ruky, přičemž se ani nepodivovala, že je Harry vidí. "Je to králík, bude jim to chutnat, mají je nejraději, že, Neville?" obrátila se na momentálně zaraženého chlapce, který se snažil vypadat celkem nenápadně.

"Jo, mají je rádi... Ahoj, Harry," nervózně se pousmál a rychle se zase obrátil k jednomu testrálovi, který mu strkal hlavu přes rameno, jak se snažil dostat na maso v mladíkově ruce.

"Ahoj Neville," pozdravil ho taky trochu nervózně, přeci jen vyslechl část rozhovoru, který byl asi i o něm, "Díky... echm, nepokoušou mě? Vím, že jedí jenom mrtvé maso, ale když koukám na ty jejich velké zuby, docela se bojím o ruku."

"Chodím je krmit už od prvního ročníku a ještě mi nikdy nic neudělali," ujistila ho Lenka.

Konečně si od ní převzal maso, přendal ho z ruky do ruky a tázavě se na ni zahleděl, jak chtěl vědět, koho viděla umřít, že testrály vidí. Nechtěl vyzvídat přímo, ale zajímalo ho to, jak se mohlo stát, že malé dítě zažije něco dost otřesného, aby viděl testrály. On sám sice viděl Cedrikovu smrt, ale to už se nepovažoval za dítě.
"Viděla jsem umřít maminku, když jsem byla ještě hodně malá," vysvětlila Lenka, která si správně vysvětlila jeho výraz. "Musím už jít, abych si našla boty. Profesorka McGonagalová by se zlobila, kdybych jí přišla zítra do třídy bez nich, tak je ještě budu muset sundat ze stropu na třetím patře, kam je pověsila dvojčata. Určitě to bude zábava," vypadala, že se snad i těší na to, jak bude sundávat své boty. "Vezmi si moje maso a pomoz Nevillovi je nakrmit," řekla, stáhla si brašnu z ramene a vtiskla ji Harrymu do ruky. Pak se trochu zasněně usmála a vydala se pryč. Ohlédl se po ní, aby si s překvapením uvědomil, že na sobě dívka nemá boty, ale jen bílé ponožky s kraječkou. Zvládl nad tím jen pokroutit hlavou.

Prudké žduchnutí do ramene ho donutilo obrátit hlavu, aby se střetl s jasným pohledem jednoho testrála, který překonal těch pár kroků bezpečné vzdálenosti a rovnou si šel říct o maso, které držel v ruce. Pořád s jistou obavou mu ho nabídl na dlani, dbaje doporučení z jednoho školního výletu do stájí, že koňům se nemá jídlo dávat v prstech, jinak ho neumí vzít. Testrál maso krátce očichal, jeho dech cítil Harry na holé dlani, pak ho drapl a popošel s ním kousek dál, kde si ho v klidu mohl vychutnat.

"Když jsem nastoupil do prvního ročníku a uviděl je u vozů, tak jsem se hned ptal jednoho sedmáka, co je to zač, a on se na mě díval jako na blázna," ozval se překvapivě Neville, který už nevypadal tak nervózně, dokonce se na Harryho i usmál. "Pak se ke mně naklonila Lenka a řekla mi, že je taky vidí a že jsou to testrálové. Docela jsem se jich bál, ale ona mi řekla, že jsou hodní a ještě ten první týden mě vzala sem k nim. Taky ses jich bál, když jsi je viděl poprvé?" zeptal se jen tak mimochodem. "Asi ne, viď. Už jsi nebyl malý kluk, a navíc předtím s ty víš kým..." nevyslovil jeho jméno, ale jako už na začátku roku dával jasně najevo, že věří v jeho návrat a přijímá Harryho verzi událostí.

"Vlastně jsem se jich hodně lekl," připustil popravdě, "a ještě horší bylo, že ostatní je nevidí a taky si mysleli, že jsem blázen, když jsem o nich začal mluvit," došel vedle Nevilla, kde se zastavil, aby podal testrálímu hříběti malý kousek masa. "Tvoji rodiče, oni..." nedořekl.
"Ano, tak něco," odpověděl vyhýbavě, jasně dávaje najevo, že o tom nechce mluvit.

Netlačil na něj, jen dával těm úžasným zvířatům kusy masa. Když mu došlo jídlo stejně jako testrálům chuť, tak se poprvé pokusil jednoho z nich pohladit. Neměli na sobě srst, jen jemnou kůži, ze které tu a tam vykukoval jemňounký chloupek, který byl sotva cítit. Byl si jistý, že někoho to musí děsit, dotýkat se holé kůže na tvrdých kostech, ale jemu se to líbilo. Jasně vnímal, že to nejsou zlá zvířata, jen mají blíž ke smutku než kterákoliv jiná.

"Slyšel jsem kousek toho, o čem ses bavil s Lenkou," promluvil náhle, sám překvapený, že to vůbec říká a tuhle debatu načíná. "Víš... že se ti někdo líbí a... říkal jsi, že bych nebyl rád, kdybych věděl, kdo to je... chci říct, nevyptávám se na jeho jméno, to jen že... Je mi jedno, koho miluješ, pořád jsi můj kamarád. Uch... to jsem ti chtěl říct a nenuť mě to, prosím, opakovat," vytlačil ze sebe vyznání přátelství, které pro něj bylo velmi obtížné, ostatně tak jako pro každého muže.

Neville drahnou chvíli nic neříkal, jen na Harryho hleděl úzkostným pohledem, než zakroutil hlavou a uhnul očima stranou ke svým botám. Pak si povzdechl, jako by se chystal říct něco hodně obtížného.

"Věř mi, Harry, že kdybych ti řekl, do koho jsem se zamiloval, tak mě prokleješ do desátého kolene a už nikdy se mnou nepromluvíš. A určitě nejen ty... vlastně i on by mě proklel, kdyby to věděl," prohlásil celkem rázně, jak si tím musel být naprosto jistý. Hodně se změnil od prvního ročníku, získal odvahu, ale stejně byl víc roztržitým a nesmělým mladíkem než nějakým hrdinou.

Zamyslel se nad tím, koho by mu tak neschválil. Dobře, kdyby to byl někdo ze Zmijozelu, tak by se mu to určitě nelíbilo, ale na druhou stranu si byl jistý, že ne všichni z hadí koleje budou zlí. On tam měl přeci patřit taky, teoreticky, a je snad zlý? Nemyslel si to o sobě, i když se nepovažoval za hrdinu na bílém koni. Takže zmijozelského studenta by mu klidně schválil, jen by si ho nanejvýš dobíral.

Byl tu jen jeden člověk, kterého upřímně nesnášel...

"Snad to proboha není Snape!" řekl víceméně jak vtip, ovšem náhlá Nevillova bledost vystřídaná červení a vyplašený pohled mu jasně řekl, že se právě strefil. "Co prosím?" nevěřil vlastním uším. "Ty... ty ses zamiloval do umaštěného netopýra z podzemí! Merline všemocný, Ron měl pravdu, když říkal, že se na něj díváš jako Tomasnová! Jak se ti vůbec může líbit, vždyť je... je ošklivý jako noc!" chtě nechtě zvedal hlas a vkrádalo se mu do něj rozčilení. "Navíc on tě nesnáší, upřímně a opravdově tě nesnáší. Jsi na třetím místě v jeho žebříčku nejméně oblíbených studentů, hned po mně a Hermioně. Kdyby věděl, že se ti líbí, tak tě stáhne z kůže jako plísňového červa a nakrájí do lektvarů. On je prostě..." zarazil se vprostřed věty, když viděl vrásky utrápenosti prohlubující se na mladíkově tváři s každým jeho dalším slovem. Raději se dlouze nadechl a obrátil se k testrálům, aby si rozvážil, co dál řekne.

Uvědomoval si, že Neville nemůže za to, kdo se mu líbí, i když je to někdo tak ohavný jako Snape, přesto nedokázal zaplašit jistý pocit zrady, který měl. Všichni nebelvíři byli proti Snapeovi a všichni uznávali, že Harryho tyranizuje, za což by si zasloužil nějakou ohavnou kletbu. A teď se tu objevil jeden, kterého navíc považoval za jednoho ze svých nejbližších kamarádů, který lektvaristu miluje, což znamenalo, že už nebude stát za ním, ale bude podporovat Snapea.

"Tak teď, když miluješ Snapea, už nestojíš za mnou?" zeptal se na to přímo, tvrdě a upřel zlý pohled na mladíka po svém boku, který se pod ním trochu přikrčil.

"Ne, já..." sklopil pohled, "omlouvám se, že jsem tě naštval, Harry, neměl jsem to v úmyslu. Ani jsem se nechtěl do profesora Snapea zamilovat, ono to prostě přišlo samo a možná... víš, možná jsem ho měl rád vždycky, a proto mě vlastně tak děsil. Nebo ho mám rád proto, že mě děsí. Já ani nevím, ale jsem si jistý, že ho miluji, což ale neznamená, že schvaluji, co ti dělá. Chová se k tobě hnusně, to uznávám, ale taky... no víš, je to taky něco, co na něm mám rád. Tu jeho uštěpačnost, jízlivost, sarkasmus..." odmlčel se.

Bylo se nad čím zamýšlet, tohle byl totiž nejdelší monolog, který od jinak poměrně tichého kamaráda slyšel za celou dobu, co se spolu znali. To rozhodně znamenalo něco hodně zásadního, a navíc jasně řekl, že stále stojí za ním, jedno koho miluje.

"Já taky miluji člověka, kterého bych možná milovat neměl," řekl náhle, i sebe tím překvapil. "Myslím... asi mi nevadí, že miluješ Snapea, pokud jsi to chtěl slyšet, ale nechci o tom už nikdy nic slyšet," dodal rázně.

"Nebudu ti o tom nic říkat," slíbil Neville, už zase s úsměvem. Harry mu ho oplatil stejně vřele a přátelsky.

Zůstali s testrály až do večera, dokud se nemuseli vrátit do hradu. Harry si myslel, že to byl velice příjemný večer, těšil se na spánek, doufaje, že tentokrát bude beze snů a on se vyspí. Nemohl se mýlit víc. Zdál se mu ten nejhroznější sen ze všech, které kdy zažil od chvíle, co se probudil z první noční můry.

A co bylo úplně nejhorší, zjistil, že to není sen, že je to všechno skutečnost a že jeho mysl napadá Voldemort nějakým strašlivým způsobem a jedině Snape mu může pomoct.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Ano, trochu jsem změnila to, kdo všechno testráli vidí. Ne, Neville neviděl ničí smrt ani nikoho nezabil, jeho rodiče jsou též naživu, ale Neville sám zemřel. Samozřejmě není žádné mrtvé zombie či upír, zase ho oživili, ale dostal se příliš daleko, proto je vidí. Co se týče toho že je viděl už v prvním ročníku; předpokládám že kočáry byli někde na dohled, i když prváci plují na hrad v loďkách. Přeci jen nemůžou nechat děcka pobíhat někde po lese s kufry v rukou a hledat odvoz, že ano. Co se týče Lenka, upřímně jsem si během psaní nebyla jistá jak je stará a nějak jsem si to nevyhledávala - ani nevím proč. Adelaine tvrdí že o rok mladší... tady je prostě stejně stará a chodí do stejného ročníku. Myslím že přidat (nebo ubrat) jí jeden rok je celkem drobnost, vzhledem k tomu že jiní autoři jsou schopní nacpat do jednoho ročníku Poberty, Luciuse a všechny tři sestry Blackovi, co na tom že Bella je skoro o deset let starš než Sirius.

Za betování děkuji Adelaine.

Za komentáře pak těmto lidem: Bobo, Blesk, raven9, belldandy a Sectumsempra. Budu se těšit na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.