Nerozhodnost lásky - 6. kapitola
Opřel se do pohovky, rukou si s povzdechem přejel po tváři. Jistě, jak jen si mohl myslet, že může s Harrym mluvit přímo a odmítnout mu jeho naléhání, aby se setkali. Přes dopisy to ještě šlo, když si stěžoval, že mu chybí objetí, to se dalo přezírat, ale ve skutečnosti.... vidět jeho tvář... slyšet jeho hlas. Ne, za takových okolností se nedalo říct ne. Díky tomu teď bude muset najít způsob, jak se vplížit do Bradavic za zády Filche s kočkou, Snapea, Brumbála a té Umbridgeové, která tam prý roztahovala svoje spáry. To bude jistě to nejsnadnější na světě, protože přeci Bradavice rozhodně nebyly doposud nedobytým hradem a vůbec nebyly prakticky všechny tajné chodby už dávno odhalené. Navíc, nikomu určitě nepřijde podezřelé, že se bude procházet po chodbách, až se dovnitř dostane.
Ironii se nebyl schopen ubránit a neutěšovala ho ani skutečnost, že by musel Harry najít místo, kde spolu budou sami a v klidu, protože to si stanovil jako podmínku. Stejně věděl, že přijde, i kdyby takové místo jeho druh nenašel. Na to, aby se vzdal třeba pouhého jediného objetí se svým druhem, jen kvůli nedostatku soukromí nebo riziku uvěznění, po něm příliš toužil.
"Hloupý, hloupý vlkodlak!" zavrčel sám na sebe.
"Sebekritika je vzácná vlastnost," ozval se za ním Sirius. Obrátil po jeho hlase hlavu a hned se usmál. Myšlenky na jeho problém se trochu odsunuly stranou, aby jejich místo mohl zaujmout příjemný pocit z pohledu na muže, opírajícího se o futro dveří. Vztáhl k němu ruku, jak ho zval k sobě a zároveň trochu bezděky, protože se ho chtěl dotknout. Odloučení od Harryho bylo horší, než si myslel, že bude, a nedalo se to srovnat s tou dobou, kterou musel jeho milovaný strávit u svých příbuzných, a taky se neviděli. Léčit se mohl jedině u Siriuse.
Muž se odlepil ode dveří a s pozvednutým obočím si přisedl vedle Remuse na pohovku. Ten na nic nečekal, hned ho objal kolem zátylku a přitáhl k sobě k polibku. Zároveň, jak ho líbal, se nad ním nakláněl, až ho donutil klesnout hlavou na opěrku pohovky. Svým tělem přikryl jeho, jak se toužil vpít dovnitř, tak blízko, jak jen to šlo.
Na prudkost, se kterou Siriuse povalil na pohovku, zareagoval jeho milenec nejdřív smíchem, který přešel v jemné zasténání, když se Remusova ruka rozeběhla po jeho těle. Vykasal košili z kalhot, ale čistě jen proto, aby se mu nepletla pod prsty, kterými začal rozepínat knoflíčky kalhot. Rychle, zručně, jen dvěma prsty, protože druhou rukou čechral temně hnědé vlny vlasů.
Sirius mu v ničem nezůstal dlužný. Ani on se moc nerozmýšlel, když rychle rozepnul jeho kalhoty a už bez dalšího laskání vjel rovnou pod ně, aby nahmatal zčásti ztuhlý penis. Kdyby v ten okamžik neměl Remus plnou pusu, nejspíš by překvapeně vyjekl, takhle jen zasténal do úst svého milence. Rozhodl se mu ale ten náhlý, i když příjemný šok oplatit, takže se stejnou prudkostí sevřel Siriusův penis.
"Oh sakra..." vydechl Sirius, který se nerozpakoval svoje pocity dát najevo slovně, i když to znamenalo, že přeruší polibek. "Miluju tě... tohle miluji," zašeptal Remusovi do ucha, zatímco líbal jeho krk.
Rukou bylo mezi jejich těly přeci jen nějak moc. Narážely do sebe a vzájemně se pletly, tak převzal vlkodlak plnou iniciativu. Odstrčil zlehka Siriusovu ruku, ale dost silně, aby bylo jasné, že už se mu tam nemá plést, a pak oba jejich penisy sevřel dohromady. Jeho milenec velmi ochotně přenechal všechnu práci na něm, jen ho objal kolem zad, jak mu chtěl být blíž i získával trochu opory.
Jejich milování bylo prudké, vášnivé, okořeněné Siriusovými šeptanými slovy naplněnými rozkoší, která vždycky Remuse rozechvívala do morku kostí. Vyvrcholení přišlo rychle, přelilo se přes ně oba jako teplá vlna a zanechalo je příjemně uvolněné.
Byl to vlkodlak, který trochu přerušil jejich vzájemné souznění, když se odtáhl, použil hůlku na zlikvidování nepořádku, který udělali, a nakonec je na pohovce přeskupil tak, že držel Siriuse ve své náruči.
"A to jsem se jen přišel zeptat, jestli si nedáš teplé mléko s medem, abys usnul," ozval se po chvíli se smíchem Sirius někde u jeho krku, do kterého měl zavrtaný nos.
"Tohle je na uspání lepší," odpověděl polohlasně společně s tím, jak zabořil rty do nyní rozcuchaných vlasů. Mohl by se jejich probíráním nebo pročesáváním zabavit a uklidnit skoro až k ospalosti, místo toho zase myslel na to, jak se dostat do Bradavic. Sirius by mu v tom mohl pomoci.
"Funguje ještě tvůj neviditelný plášť?" zeptal se tedy rovnou, zamyšleně.
"Můj plášť?" překvapeně k němu zvedl hlavu, dokonce se i opřel o loket, aby mu viděl do tváře. "Asi ano, byl hodně kvalitní a drahý a je to jen necelých dvacet let, co jsem ho naposledy použil. Mám ho zahrabaný někde v šatníku. Musel bys ho vyzkoušet. K čemu ho ale potřebuješ?"
"Chtěl bych jít nepozorovaně navštívit," Harryho, dodal si v duchu a pak vymyslel jinou výmluvu. "Dursleyovy," dokončil bez většího přemýšlení, načež měl chuť se kousnout do jazyka. Teď se bude Sirius ptát, proč za nimi chce nepozorovaně jít, to bude muset buď říct pravdu, nebo si zase něco vymyslet. Pravda by byla těžká, jak by vysvětlil, že viděl Harryho nahého a všiml si jeho ran. A lež byla zase něco, co se mu příčilo. To nemohl nejdřív přemýšlet, až pak mluvit a říct třeba, že chce jít do Obrtlé. Ne, vlastně nemohl, protože u něho, jakožto vlkodlaka, přeci nebyl důvod, aby se do Obrtlé plížil.
"To jsou Harryho poručníci, Lilyina rodina, že?" ujišťoval se Sirius, na odpověď ale nečekal. "Proč za nimi chceš jít?" zeptal se hned, samozřejmě jak jinak, byl to logický dotaz.
"Protože," pohlédl do modrých očí, které se na něj silně upíraly a čekaly na jasnou, pravdivou odpověď, doslova rozkazovaly, aby řekl pravdu. Jak jim mohl lhát, když byly ve své vůli tak silné, silnější než Remus sám.
"Protože mám dojem, že se k Harrymu nechovají tak, jak by měli, a chci si to podezření ověřit," zaobalil to tak, aby nemusel říct, že už ví, co všechno mu Dursleyovi dělají a že Harrymu slíbil nerozčilovat se, neubližovat a nezabíjet. Nebylo mu ale zakázáno o tom mluvit, i když to bral jako intimní zpověď, a vlastně ani to, aby proměnil celou tu povedenou mudlovskou rodinku v křesla a prodal do bazaru.
"Počkej, jak to myslíš?" zeptal se prudce Sirius, neochotný klidně ležet, tak se posadil na pohovku někde v oblasti Remusových nohou. Donutil tak vlkodlaka, aby si také sedl, protože tam pro ně dva nebylo takhle dost místa.
"Není to nic určitého," zalhal už naprosto přirozeně, "jen jsem měl z jeho dopisů i slov dojem, že bych tam měl zajít a podívat se, kde a jak žije. Třeba to nic není. Harry má spoustu starostí, které jsou na tak mladého muže příliš, a tak není divu, že je občas v depresi nebo podrážděný..."
"Narážíš na to, jak byl otrávený celou dobu, co tu byl?" vzpomněl si samozřejmě na Harryho mrzutost posledních dní před koncem prázdnin, kterou se nedařilo vyléčit ani Remusovi, a trápilo ho to. Naštěstí to po nástupu do školy, jak se zdálo, alespoň trochu polevilo.
"To taky, i když to ho spíš štvaly novinové titulky," svedl to na Věštce, nechtěl se totiž v tomhle tématu moc šťourat.
"Tak tam zajdi rovnou a pohroz jim pěknou kletbou nebo sežráním. Ať mu něco dělají nebo ne, je to Petunie, já ji znám, byla to nesnesitelná zlá megera už jako dítě. Vždyť to sám taky víš," pohnul neurčitě rukou, podmračený výraz ve tváři. Na to by mu dřív odpověděl, že Petunie nebyla tak strašná, ale dnes, když věděl, co dělá Harrymu, na ni radikálně změnil názor. Už to nebylo jen smutné povzdechnutí nad žárlivým motákem, ale zuřivé vrčení nad sadistickou mudlou.
"Nemůžu tam jen tak vtrhnout s úmyslem jim ublížit a i obyčejná svrbivá kletba se také počítá. Museli by mě do domu dobrovolně pustit a to pochybuji, že by zrovna oni udělali," vysvětloval. "Proto chci dům pozorovat, poznat, jak se chovají a jestli by mohli Harrymu ublížit. Pak bych něco případně udělal. Hlavní ale je, že mě tam nikdo jiný z Řádu nesmí vidět a ty víš, že perimetr kolem domu je chráněn odhalovacími kouzly. Beztak nevím, jestli nebudou fungovat i na plášť."
"Měl jsi souhlasit s hlídkováním u Harryho a ne to nechávat na ostatních, jen abys mohl být tady. Tak už jsi dávno mohl vědět, jestli mu neubližují," vyčetl mu bez záchvěvu studu. Měl se proti tomu ohradit, jasně Siriusovi říct, že to byl hlavně on a jeho osamělost, které ho donutily zůstat zavřený v tomhle domě. Mohl klidně i dodat, že toho nyní lituje, když věděl, co věděl. Nic z toho mu samozřejmě přes rty nepřešlo.
"Omlouvám se, " sklopil provinile oči. "Máš naprostou pravdu, že jsem to zanedbal. Jestli ho týrají a já si nevšim a nic neudělal, pak pro to není žádná omluva."
Všimnout si samozřejmě mohl také Sirius, jenže ten by jen tak nepřiznal, že udělal chybu a navíc, když ji udělal, musel vinu za ni svést na někoho jiného. Tím někým byl obvykle Remus, to už od školy, takže ho to ani nepřekvapilo. Stejně svému druhovi nedokázal do obličeje říct křivého slova.
"Ne, to rozhodně není," narazil tomu trnovou korunu, jedno, že tím vlkodlakovi ublíží. "Ale já ti měl taky říct, abys ho šel zkontrolovat," dodal trochu smířlivěji. "Jestli ten plášť funguje, tak ti ho půjčím, jen škoda, že tu nemáme ten Harryho."
I tentokrát spolkl komentář v tom smyslu, že by za Harrym zašel, kdyby chtěl, že přeci není Siriusův otrok a že navíc po tom jít za mladým nebelvírem toužil víc než po čemkoliv jiném, ale to už by toho zase napovídal moc a byla by z toho možná debata, kdoví jestli ne hádka.
"Děkuji," poděkoval proto prostě. "Ten patří jedině Harrymu a dost dobře ho o něj nemůžu požádat."
"V tom máš pravdu," souhlasil s přikývnutím, potom se zase usmál tak, že to prozářilo celou jeho doposud zasmušilou tvář i Remusův den. Krátce ho políbil a hlavu si položil na rameno, jak naznačoval, že vážná debata skončila a teď se zase můžou věnovat mazlení. Remus ho rád vyslyšel, objal ho kolem ramen a pohodlně se uložil do rohu pohovky, aby mohl Siriuse trochu kolébat v náruči.
Zahleděl se do krbu a napadlo ho, že by přece jen mohl ty Dursleyovy navštívit.
°°0°°
Spokojeně míchal lektvar. Nejen, že tu ve sklepení bylo příjemné temné napětí, které tak miloval, místo aby ho rozčilovaly růžové třásně v učebně Obrany, navíc se mu lektvar i docela vedl – jinými slovy zatím nevybuchl – a k tomu měl bezpečné a nádherné místo ke schůzce s Remusem. Už mu napsal a dostal, jak jinak než kladnou odpověď. Jak jen jeho život byl v posledních třech dnech krásný.
Na tváři se mu rodil připitomělý úsměv při myšlence na dnešní večer, který ale stejnou měrou mohl být způsoben špatně umíchaným lektvarem proti křečím, jehož výpary mu teď stoupaly do nosu. To zjistí až někdy později podle toho, jestli se usměvavá křeč na jeho obličeji rozplyne nebo ne.
Rozplynula, ale až když se Snape rozeřval na Nevilla. Ve skutečnosti samozřejmě lektvarista nezvedl hlas ani o jediný decibel, ale člověk snadno poznal, kdy se ocitl v jeho nemilosti. Zejména lidé jako Harry nebo Longbottom, kteří se v jeho nemilosti nacházeli často.
Zamračil se jejich směrem a musel vší silou potlačit nutkání rozkřiknout se na Snapea, že má nechat Nevilla na pokoji. Pak si s překvapením všiml, že se věčně roztržitý mladík nechoulí strachy ani neuhýbá, nebledl nebo nekoktal. Naopak, rudl ve tváři rozpaky tak silně, až se jeho barva odstínem podobala Ronovým vlasům. Taková reakce zřejmě překvapila i lektvaristu, protože stáhl svůj kohoutek nevraživosti, dodal jen poslední poznámku o tom, že je Neville pitomec a pak společně s tím, jak odebíral body, mávnutím hůlky zlikvidoval lektvar.
"Neville se tváří jako Tomasnová z Havraspáru," zašeptal Ron po jeho boku. "Věděl jsi, že je do něj zamilovaná? Do umaštěného netopýra ze sklepa. Ještě aby se to stalo i chudákovi Nevillovi…" pokroutil soustrastně hlavou.
"To je směšné," odfrkl si Harry stejně tiše, doufaje, že je Snape neuslyší. "Neville se Snapea bojí a Snape ho nesnáší."
Ron chtěl něco říct, ale to už se na ně obrátil profesorův temný pohled, který jim oběma vzal slova přímo z pusy. Vzápětí následovaly také body za mluvení v hodině a stupidní se šklebení na kotlík. Už i Harry nad tím mávl rukou, pro tentokrát, teď ho víc zajímalo jeho večerní dostaveníčko.
S radostí uvítal konec hodiny a začal sklízet své věci. Šlo by mu to rychle, ale zneklidnilo ho, jak se Snape dívá upřeně na Nevilla, který si nervózně strkal učebnice do brašny.
"Longbottome," oslovil Nevilla lektvarista a tomu okamžitě spadla učebnice na zem, aby hned na to zčervenal a zatímco ji zvedal, brblal nějakou omluvu. "Přestaňte žvatlat a pojďte sem!" nařídil stroze.
Harry sklízení svých věcí zpomalil, až to skoro vypadalo, že je náměsíčný nebo vůbec neví, co dělá. Jestli chce Snape mluvit s jeho dobrým kamarádem, pak to určitě musí vyslechnout. Nechtěl totiž, aby chudáka Nevilla profesor moc terorizoval, když podle všeho pro tento rok trochu ubral v mučení samotného Harryho. Asi ho víc bavilo pozorovat Umbridgeovou.
"Pane?" zeptal se Neville, když přistoupil ke katedře.
"Vaše letošní známky z lektvarů jsou ještě otřesnější než ty loňské. Teorii chápete, ale praxe vaší známku srazí až na T. S přímluvou ředitelky vaší koleje možná na H. Pokud budete nadále takto pokračovat, pak je pravděpodobné, že v NKÚ získáte také H, které, jak víte, není dostačující a budete muset zkoušky opakovat."
To bylo mírně řečeno zvláštní, že se Snape zajímá o něčí prospěch, lépe řečeno, že ho chce zlepšit. Každý přeci věděl, že lektvaristovi jde jen a pouze o to, aby měl kterýkoliv Nebelvír, vlastně kterýkoliv student, známku co nejhorší, jen u těch Nebelvírů to platilo dvojnásob.
"Ano, pane... já vím," zamumlal s povzdechem mladík a ani tentokrát se neklepal jako ratlík, tak jak by tomu bylo ještě loni. "Co mám dělat?" zvedl ke Snapeovi, světe div se, pohled, ve kterém se zračila naděje, že mu profesor pomůže. Nemohl si toho nevšimnout Harry, stejně tak podle všeho i muž sedící za katedrou, protože na pár vteřin jen tiskl rty k sobě.
"Dělejte si, co chcete, já mám jenom jako váš profesor povinnost vám oznámit skutečnost, že vaše studijní výsledky nejsou dostačující," odsekl nevrle, jak to dělal vždy. "Zkuste jít za Grangerovou, ta byla schopná protáhnout Pottera s Weasleym už čtyřmi ročníky, tak vás dokáže protlačit přes NKÚ."
"A nemohl byste mě doučovat?" zeptal se mladík, opět s nadějí a trochu udýchaně, jako by vyslovení své žádosti dlouho zvažoval a nakonec se rozhodl ji prostě překotně vyplivnout.
Harrymu poklesla čelist i ruka, ukládající učebnici. Snapeovi se otevřely oči tak široce, až připomínal mývala a dokonce přestal ovládat svůj jinak pečlivě kontrolovaný výraz. Starému lektvarovému mistrovi, co mísil své směsi na jednom z obrazů v učebně, samým překvapením vypadla křivule z ruky a roztříštila se o podlahu jeho milované laboratoře. Kdyby v té době byl v učebně ještě někdo další nebo tu žádost slyšel nějaký student, tak by asi v příští půlhodině zachvátilo školu šílenství z apokalypsy. Protože nikdo duševně zdravý – dvojčata se nepočítala – si ještě nikdy nedovolil požádat Snapea o doučování. Tím méně by to člověk očekával zrovna u Nevilla Longbottoma.
"Pottere," zavrčel Snape, který se díky rozbité křivuli probral z šoku. "Co tu ještě děláte? Zavřete dveře... z venku," vyrazil Harryho z učebny kupodivu ne moc uštěpačným způsobem, dokonce ani body neodebral, jak se dalo očekávat.
"Ano, pane, " zamumlal pro jistotu, co kdyby si to s body rozmyslel, popadl své věci a vyšel ven. Když zavíral dveře, tak ještě naposledy pohlédl na Nevilla, který celý rudý stál u katedry. Nechápal, co to jeho kamaráda napadlo, rozhodně ho ale chtěl vyzpovídat a zjistit důvod jeho bláznivého chování, ale ne dnes večer. To měl na práci něco daleko zajímavějšího.
°°0°°
Tak tady to bylo, v sedmém patře na jindy úplně prázdné zdi se skvěly veliké dřevěné dveře ozdobené jablkem s hadem. Harry ani nebádal po tom, proč je tam zrovna tenhle symbol hříchu, jen ho potěšilo, že si tu může s někým povídat, zatímco čekal na Remuse. Potřeboval se rozptýlit. Byl nervózní, že je někdo načapá, a zároveň cítil jasné vzrušení z nebezpečí smíšené s myšlenkou na sex, které mu rozproudilo krev a vehnalo ji zejména do slabin.
"Harry," ozval se konečně milovaný hlas, ale když se obrátil, neviděl nic, jen prázdnou chodbu. Zamračil se a zároveň i nadechl, aby se zeptal, jestli tu někdo je, ale to už se před ním zjevil Remus stahující si z ramenou plášť. Harry na to překvapeně hleděl, protože vlkodlak, stejně jako on sám, držel v ruce neviditelný plášť.Ten jeho byl ale daleko hezčí, jasně pod rukou cítil, jak je jemný a leskl se jako hedvábí, zatímco ten Remusův teď, když ho ze sebe muž sundal, spíš trochu připomínal odrbaný vlňák.
"Remusi," vydechl a chtěl se svému milenci vrhnout kolem krku, jenže byl předběhnut. Vlkodlak si ho k sobě přitáhl těsně, tělo na tělo, v objetí, které bylo plné zoufalého smutku a touhy. Nebylo to poprvé, kdy z něho cítil tohle utrpení, a věděl přesně, jak nejlépe ho zahnat. Musel se vytáhnout trochu nahoru, objal ho rukama kolem krku a spojil jejich rty v hlubokém polibku.
Vášeň, se kterou se setkal, ho skoro až porazila. Cítil, že couvá dozadu, až narazil do dveří, které se za ním samy otevřely, jako by je Komnata zvala dovnitř do své náruče. Nikdo z nich se na nic neptal, dokonce si ani pořádně neprohlíželi, kam že to vůbec vstoupili. Nezajímalo je to, měli oči a ruce jen pro sebe navzájem a nic jiného nebylo důležité, zvláště ne místnost, kde se nacházejí. Uvědomil si jedině, že z ní vyzařuje naprostý pocit bezpečí, který mu dovolil se plně uvolnit a oddat dotekům teplých dlaní, které klouzaly po jeho těle.
Neuvědomoval si, kdy se zbavili oblečení nebo kam ho naházeli, jen věděl, že je nahý a přitištěný v posteli pod Remusovým také nahým tělem. Cítil jeho ruce všude, vnímal jeho tiché povzdechy, které občas přešly v hluboké vrčení, stejně jako jeho dech, vlhkost rtů a horkost těžkého penisu, který se mu otíral o tělo. Bez váhání a rozmyslu se vrhl do víru jejich společné vášně a do společného vrcholu, který je příjemně unavil.
Rukou sklouzl po paži, která ho objímala a pomalu zvedl pohled k Remusovi. Vlastně to bylo poprvé od jejich shledání, co si ho víc prohlédl. Předtím na chodbě neměl tolik času, protože dřív než stačil třeba jen pozdravit, se na něj muž vrhl a zatáhl ho sem. Teď ale studoval tu milovanou tvář a mračil se přitom obavou, které se mu objevila v hrudi.
Remus ležel s rukou pod hlavou, druhou objímal Harryho, oči měl zavřené, takže by vypadal, že spí, kdyby se jeho fialová víčka jemně nechvěla. Ve tváři byl jako vždy poměrně bledý, takže bledost nemohla být náznakem nemoci, přesto se Harrymu zdálo, že s ním není něco v pořádku. Snad to bylo tím, že se mu prohloubily vrásky kolem očí nebo rty, které vypadaly trochu okorale, dokonce i takové byly na dotek. Prostě se mu zdálo, že je nemocný, jen nevěděl, proč si to myslí.
Oči se otevřely a popraskané rty se roztáhly v úsměvu.
"Ahoj," pozdravil ho Remus, jako by se právě viděli poprvé.
"Ahoj," oplatil mu to. "Myslel jsem, že usínáš," podotkl.
"Hmm, to já taky," povzdechl si, stáhl ruku, kterou ho objímal, a pomalu se s bolestným povzdechem vytáhl tak, že se opřel o čelo postele, "ale vypadá to, že se mi usnout nepodaří. Schůzka v Komnatě nejvyšší potřeby byl dobrý nápad."
"Ty víš, kde jsme?" zeptal se a stejně jako Remus se opřel o čelo.
"Ale jistě. Ještě na škole jsme ji nejednou navštívili, já, Sirius a tvůj otec. Většinou, když jsme utíkali před školníkem či profesorem nebo když některý z nás toužil po samotě. Dokonce je o ní zmínka ve vysvětlivkách v našem plánku."
"Pobertův plánek ale nemá vysvětlivky," odporoval spíš jen proto, že je nikdy nenašel a nechtěl být za hlupáka.
"Ujišťuji tě, že má," nesouhlasil s úsměvem. "Sám jsem je psal. Pettigrew dokázal prošmejdit každý kousek hradu a výborně se schovávat, což taky v následujících letech dobře využil, takže nám pomohl objevit všechny tajné místnosti. Tvůj otec celou mapu maloval, jelikož v tom byl opravdu dobrý. Jeho skicy Lily vypadaly jako živé, a dokonce se ani nemusel učit, jak je správně rozhýbat, prostě to uměl. Já jsem mapu popisoval a také jsem vymýšlel všechny ty vtipné průpovídky, které se na ní občas objeví. A Sirius dodal kouzla, kterými jsme ji očarovali. Myslím, že se inspiroval někde ve sledovacích kouzlech své rodiny, které dřív používaly hlavy Blackovského rodu, aby zjistily, kde se jejich potomci a příbuzní nacházejí. Takže jestli se budeš chtít dostat k vysvětlivkám, tak na mapu poklep hůlkou a řekni 'Odpověz mi na deset otázek'."
"Já ani nezkoušel, jestli tam něco takového je. Vždyť jsem ještě ani pořádně neprošel všechna místa vyznačená na mapě," objasnil, proč o tom nic neví a proč ani nepátral. "Proč jsi mi vlastně o Komnatě neřekl?" dožadoval se odpovědi, jelikož ho právě napadlo, že když o ní Remus věděl, pak musel také vědět, že je to bezpečné místo.
"Promiň. Máš samozřejmě pravdu, že jsem se o ní měl zmínit," souhlasil kajícně, nic jiného se očekávat nedalo, "jenže jsem si nebyl jist, jestli má pořád vchod tady na sedmém patře a jestli by se ti ukázala, pokud bys ji tu hledal."
"Dobby ji hledat nemusel, věděl přesně, kde je," vzpomněl si na to, jak ho sem skřítek přivedl.
"Je to skřítek. Skřítci prostě vědí. Jak vědí, na to nikdy nikdo nepřišel. Teorie se na to různí, někteří tvrdí, že mají jasnovidné schopnosti," přešel automaticky do vysvětlovacího módu. "Jiní, že umějí číst myšlenky a emoce, ale proti tomu se staví veškeré testy, které na nich byly provedeny. Další tvrdí, že mají kontakt se samotným magickým zemským jádrem a díky němu vědí vše. Je tu taky bláznivá teorie, že větší část jejich podstaty, jejich duše, se nachází v nějaké vyšší sféře a to, co my tu vidíme, je jen jejich hmotné zpodobnění."
"To zní jak něco, co by si vymyslela Střelenka," zasmál se všem těm teoriím, přičemž mu ani jedna nepřišla moc pravděpodobná.
Poznámka autorky: Pozorní si jistě všimli kousku který je odrazem 2. kapitoly povídky "Jak je důležité míti Nevilla", pro ostatní je to ta část, kdy se Neville ptá Snapea na doučování. Kdo si tuto konkrétní část chce přečíst z Nevillova pohledu, pak ať se vydá odkazem viz výše.
Za betování děkuji Adelaine.
Za komentáře potom děkuji těmto lidem: mekare, belldandy, Ynne a Bobo. Těším se na další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě, děkuji.
