Nerozhodnost lásky - 5. kapitola

"Tohle jsem nikdy v knihách neviděl, ale je pravda, že nejstarší zmínky jsou asi z toho sedmého, osmého století," řekl zamračeně. Jak o tom přemýšlel, starší knihu nebo svitek o vlkodlacích v bradavické knihovně nenašel. Dřív se nad tím nezamýšlel, prostě předpokládal, že se nic nedochovalo, ale teď už chápal, v čem je problém.

"Musíš si uvědomit, že historii vždy píšou vítězové a ti sami sebe zpodobní vždy jako ty hodné," podotkl.

V tom měl pravdu a Harrymu to bylo jasné. V hlavě se mu objevila nepříjemný vize, kdy Voldemort vyhrál a všichni jeho přátelé byli po stu letech tyranie Pána zla zpodobňováni jako násilný odboj proti novému dokonalému řádu. Jasně viděl Remuse, popisovaného jako krvelačnou zrůdu, která rvala na kusy nejvěrnější Smrtijedy. Siriuse jako šíleného vraha rozmachujícího se mečem a vrhajícího kletby na bezbranné. Hermionu jako bláznivou bábu, Rona jako hlupáka a Brumbála jako ohavného, starého, zkrouceného dědka s křivým nosem.

Zachvěl se při té představě od morku kostí až ke kůži, na které mu naskočila husina. Bylo to skoro děsivější než skutečnost, že mu jde o život nebo to, že umírají lidé. Dokázal si představit, jak strašná by byla vláda Voldemorta a jeho Smrtijedů, zejména kdyby lidé neměli žádný vzor, ke kterému by mohli vzhlédnout, pozvednout zbraně a bránit se.

"Jsi v pořádku, Harry?" oslovil ho se starostí Remus. Naklonil se až těsně k němu, takže se bezmála dotýkal rty jeho spánku. Z celého jeho postoje, výrazu i lesku očí bylo jasně vidět, že má obavu z toho, že se mladík tak zarazil.

Harry potřásl hlavou na znamení, že mu nic není, přesto potřeboval větší útěchu než jen slova. Nerozmýšlel se, že jsou v metru, natáhl se, objal Remuse kolem krku a přitáhl si jeho hlavu k polibku. Ani z vlkodlakovy strany tam nebylo váhání nebo rozpaky, naopak odpověděl velmi intenzivně, i když se stále udržoval ve slušných mezích. Polibek to byl pozvolný, i když nabytý potlačenou vášní.

Kdesi za Harryho zády se ozval výbuch chichotavého smíchu, který ho donutil rozpojit s Remusem rty a obrátit se za sebe. Seděla tam skupina slečen, které se chichotaly a dokonce si na ně ukazovaly prstem. Jedna byla oblečená v něčem připomínajícím oblečení kouzelníků, tedy něco z počátku století, druhá budila dojem tvrdé rockerky nebo punkerky a třetí měla na sobě dlouhý kabát se stříbrnými knoflíky. Ještě k nim patřila čtvrtá, o něco starší blondýnka, která ale jen s tupým úsměvem civěla na Remuse. Všechny se mohly bez rozdílu přetrhnout, aby si Remuse s Harrym dobře prohlédly ze všech stran.

"Mudlové," zamumlal Harry bezděky, ani si neuvědomil, že by se to klidně dalo brát jako urážka a že mezi nimi vlastně vyrůstal.

"Ale Harry," napomenul ho zlehka vlkodlak, skrývaje svůj smích v jeho vlasech. "V dnešní době je v mudlovském světě homosexualita oblíbené a přetřásané téma. Víš, že na to lidé dokonce píšou povídky inspirované postavami z filmů, seriálů nebo knih?" zeptal se s pozvednutým obočí, více méně pobavený.

"To je pěkná pitomost," odfrkl si, vůbec se mu ta představa nelíbila. "Jsou to blázni," ohodnotil skepticky jejich duševní stav.
"Jsou neškodní a je to mudlovskému světu prospěšné. Díky tomu se možná posunou v toleranci trochu dál. Možná to tu časem bude jako u nás..." zarazil se vprostřed věty, skoro slova a pohlédl někam do dálky za Harryho záda. "Nebo taky ne," dokončil polohlasně. "Měli bychom se posunout dál do vozu. Pojď," vyzval ho polohlasně společně s tím, jak se ho pokoušel nasměrovat směrem dozadu.

"Co? Proč?" nechápal, přišlo mu logičtější zůstat u dveří, když už budou beztak za chvíli vystupovat, ale Remus spěchal pryč, jako by snad viděl Smrtijeda. Možná že taky ano. S tou myšlenkou se obrátil, ale jediné, co zahlédl, byla skupina rváčů à la jeho bratranec, kteří se vyvěšovali na tyčích metra a vrhali na ně dlouhé pohledy. Vrátil jim je a přidal zlé zamračení.

"Utíkáme před těmi pitomci vzadu?" zeptal se rovnou.

"My neutíkáme, jen se snažíme nikomu neublížit," odpověděl, podmračený ve tváři. "Vím, že s nimi můžou být problémy, tak je lepší se stáhnout dřív, než budu muset vytáhnout hůlku a někoho proklít," vysvětloval trpělivě, zatímco dostrkal Harryho k zadním dveřím.

"No, tvůj taktický ústup asi nepomohl," neodpustil si, aby v jeho hlase nezazněla jistá dávka jízlivosti, když si všiml, že je parta mladíků následuje. Vypadalo to, že si je prostě vyhlédli jako snadné oběti a byli rozhodnutí je tyranizovat. Nebylo se ani čemu divit, vždyť není lepších cílů k týrání než dva homosexuálové, kteří ani jeden nebudí nebezpečný dojem, jedno, že ve skutečnosti jsou nebezpečnější než cokoliv, co si obyčejný mudla dokáže představit.

"Ale co to nevidím, dvě malé slečinky," zachechtal se jeden z nich, asi vůdce podle toho, jak ho od pohledu Harry odhadoval. Intelekt rovnající se Dudleymu, jen s poloviční váhou. Jeho narážka na slečinky nebyla ani trochu dobromyslná a vtipná jako ta Moodyho, v téhle byla znát touha po tom, aby se ho pár kouzelníků lekl.

Nezareagovali na to. Oba, jako kdyby se dohodli jen pomocí myšlenky, odvrátili svoje tváře na druhou stranu. To ale neznamenalo, že nedávali pozor, co parta mudlů dělá nebo jestli se nějak moc nepřibližuje. Navíc si Harry všiml, že Remusova ruka vklouzla pod sako, kde měl muž pravděpodobně hůlku. Nenápadně ho napodobil, když si strčil dlaň do přední kapsy kalhot, kde ji měl pro změnu zase on.

"Copak neslyšíte, buzny!" zvedl trochu hlas, což ho málem stálo ošklivou kletbu, kdyby Remus nestiskl Harryho rameno. "Viděli jsme vás zvenku, jak se tu cicmáte a hnusíte slušný, normální lidi. Kurvíte se na veřejnosti. Myslím, že byste za to potřebovali dostat pořádně do držky. Co vy na to?"

Všiml si, že Remus dýchá velmi pomalu a zároveň hluboce. Dlouhý nádech, kdy se mu vzedmul celý hrudník, a pak dlouhý výdech, kdy mohl Harry až cítit jemný závan bylinek na své tváři. Bylo jasné, že tím uklidňuje svůj hněv, přesto měl ve tváři mírný a zároveň velmi neutrální výraz.

"Hej, odpovídejte, když se vás na něco ptám!" zavolal, ale pořád se ještě nepřiblížil dost, aby byl důvod ho proměnit ve štěnici a postříkat biolitem. Bohužel.

"Jsme tu," oznámil Remus napůl úst a velmi mrštně se, Harryho stále držel kolem zad, protáhl ještě sotva otevřenými dveřmi, aby zamířil svižným tempem ke schodům. Mladík ho následoval bez řečí, doufaje, že se skupinky mudlů zbavili, ale to doufání bylo marné. Ve skutečnosti parta vystoupila společně s nimi a dohnala je.

Proud sprostých, rádoby vtipných nadávek a urážek se jim linul z pusy prakticky nekonečně. Možná se přitom ani nenadechovali, když se ještě zvládali smát. Pokud se po nich lidé obrátili, tak spíš pohoršeně nebo mírně zaujatě, ale i to bylo partičce jedno. Prostě jim přišlo neskutečně vtipné dobírat si homosexuály a vůbec si neuvědomovali, s kým mají co dočinění.

S každým jejich slovem cítil Harry v hrudi narůstající tlak hrozící, že náhle dojde k nějakému výbuchu. Nebylo to jenom potlačené rozčilení, tohle byla nefalšovaná zuřivost, rodící se mu v útrobách a rostoucí do obřích rozměrů. K ní se navíc přidala i chvějící se magie, která jako by ji chtěla ještě přiživit.

Pak nastal výbuch. Vyrval se Remusovi ze sevření, obrátil se a utkvěl na skupince pohledem zuřivostí se lesknoucích zelených očí. Na hůlku jako by zapomněl, snad podvědomě odhodlaný rozmáznout je pouhou myšlenkou.
"Vypadněte! Zmizte!" vykřikl, až mu hlas na konci přeskočil do skutečného zasyčení, jak jeho jazyk přešel v hadí řeč. Neuvědomoval si to, vnímal jen skutečnost, že uvnitř něj je obrovská bouře nekontrolovatelné zuřivosti, která musela ven. Jako by se mu tam za ohromujícího hřmění křižovaly blesky a spalovaly ho zevnitř.

Kdyby teď mohl sám sebe vidět, spatřil by, že se kolem jeho těla jakoby tetelí vzduch. Nedalo se to jasně pohledem zachytit, zřejmě to mudlové neviděli vůbec, ale čaroděj měl prostě dojem, že je v ovzduší nekontrolovaná magie.

Snad právě tu skupinka výtržníků pocítila, nebo na ně možná zapůsobilo syčení, vycházející z Harryho úst, každopádně začali couvat. Pořád z nich tu a tam vypadla nějaká nadávka, ale už ji nekřičeli ani nevypadali tak škodolibě a vesele. Už se jen snažili zachovat tvář, protože bylo pod jejich úroveň, aby utíkali před drobným mladíkem, navíc gayem.

"Harry...?" oslovil ho jemně Remus, jeho dlaň pomalu spočinula zezadu na jeho rameni v uklidňujícím gestu. "Harry," dodal znovu, trochu důrazněji. To pomohlo naprosto dokonale.

Stejně jako se vztek objevil, docela nečekaně, tak i zmizel. Rozplynul se v neurčité hučení v uších, které už bylo spíše znervózňující, než aby představovalo hrozbu pro Harryho nebo okolí. Pomalu se obrátil zase na svého přítele a upřel na něj malinko zmatený pohled člověka, který nechápe, že se mohl chovat takhle násilnicky.
"Co to bylo, drahý?" zeptal se s obavou a dokonce použil slůvko náklonnosti, což moc často nedělal. O jeho citech nebylo pochyby, ale přesto, jak často v dopisech nazýval Harryho miláčku nebo drahý, ve skutečnosti to řekl teď snad poprvé.

"Já nevím," přiznal. "Prostě jsem najednou měl hrozný vztek, ale nevím proč. Tohle přeci nebylo poprvé v mém životě, co mě někdo urážel a nadával mi. Dudley to dělal pořád, stejně jako Vernon i ostatní ze školy. Já... vážně nevím..." ztichl.

Nedostal na to odpověď, Remus si ho jen přitáhl k sobě a donutil ho položit si hlavu na jeho hruď. Vlkodlak se okamžitě začal probírat v kudrnatých vlasech se zručností někoho, kdo to nedělá poprvé. Harry byl v tomhle objetí spokojený, klidně by tak i zůstal, bohužel čas je tlačil, takže museli pokračovat na ministerstvo.

Celý den stál víceméně za houby, dobré bylo jen to, že se na Popletala nerozeřval jako na tu skupinku mudlů a že byl Remus s ním. To, že mu dovolili pokračovat ve studiu, ho nenadchlo tolik, jak by asi mělo, když si uvědomil, že bude muset v Bradavicích čelit spoustě lží, urážek a zřejmě opět vystrčení z kolektivu.

Brumbál, který ho také ignoroval, byl asi poslední kapka do jeho poháru mrzutosti, který se nikomu, dokonce ani Remusovi se Siriusem, nepodařilo vyprázdnit až do konce prázdnin. Nakonec ho všichni nechali být, až na vlkodlaka, který ve svém snažení neustal a byl mu tichým společníkem, kdykoliv to jen bylo možné.

°°0°°

Nemohl spát. Nebylo to poprvé a pro něho to ani nebylo tak neobvyklé, jenže dnes byl zároveň i unavený. Což už zvláštní bylo. Když měl potřebu v noci bdít, stávalo se to zejména před úplňkem, pak nikdy necítil únavu, naopak spíš energické výbuchy.

Pomalu se posadil na pohovku před krbem a jedním mávnutím hůlky ho zapálil, aby zahnal lezavou zimu. V domě nebyla zima, protože by byl starý a rozpadající se, to bylo prostě jen tím, kdo tu dřív žil a umíral. Zůstal tu po nich chlad, zlo a temnota, která se dala špatně rozehnat. Lidé to nevnímali, ne tak silně jak vlkodlaci.

"Pane Remusi Lupine," oslovil ho Dobby. Remus k němu sklonil hlavu a usmál se. Měl skřítka rád nejen proto, že pomáhal Harrymu, ale prostě proto, že byl sympatický, a rozhodně patřil k těm, co nadšeně souhlasili, aby tu mohl pracovat, když se sám nabídl. Nikdo nepátral po způsobu, díky kterému skřítek zjistil, že vůbec nějaký Fénixův řád existuje a že má tajné ústředí. Skřítci prostě věděli a tečka.

"Copak, Dobby?" zeptal se.

"Dobby přinesl pánovi pečené kuřecí stehýnko a brambory s cibulí. Viděl totiž, že to má pán rád," říkal společně s tím, jak strkal podnos s jídlem na kávový stolek. "Pán moc málo jí. Musí jíst víc, nebo onemocní," strachoval se dál. Sundal poklop z talíře a odhalil jídlo, které nejen krásně vypadalo, ale i krásně vonělo. Jen ten pohled s vůní člověku nahnal sliny do pusy, přesto se Remus ani nehnul, aby si jídlo vzal. Neměl hlad ani chuť třeba jen na nějakou drobnost.

"Nemám hlad, Dobby, ale děkuji, že jsi mi to přinesl," odpověděl s poděkováním. Skřítek se nad poděkováním krátce rozzářil jako malý vánoční stromek, ale už nezačal brečet, jak tomu bylo na začátku, když ho Remus poprvé potkal.

"To je špatně. Pan Remus musí mít vždycky hlad. Musí totiž jíst za dva," trval si na svém neoblomně.

Skřítkova slova ho rozesmála, zakroutil hlavou a potlačil nutkání se natáhnout a Dobbyho pohladit po hlavě, nevěděl totiž, jestli by to malé stvoření ocenilo nebo ne.

"Děkuji pěkně, teď se cítím jak těhotná žena, co musí krmit sebe i dítě. Ale tak dobře," s těmi slovy se natáhl pro talíř s brambory, vzal si vidličku a nabral si jedno sousto. "Spokojený?" povytáhl obočí a strčil jídlo do pusy.

"Ano, ano," souhlasil divoce, přikyvuje hlavou, pak se ale trochu zarazil. "Dobby to ví. Ví, co je pán, a myslí si, že to nevadí. Vždycky to věděl. Taky ví, že se pán postará o pana Harryho Pottera," mluvil vážným hlasem jako člověk, co chce sdělit něco velmi důležitého.

"Jak jen bych si mohl myslet, že to nevíš," pousmál se. Jeho pohled padl na jídlo v ruce, které ho ani trochu nelákalo. Spíš se mu v puse měnilo ve vápno, přesně takovou mělo chuť. Zase ho odložil na podnos, jedno, že si za to vysloužil od skřítka nesouhlasný pohled.

"Pán má zlomené srdce," prohlásil Dobby zase velmi vážně.

"Cože?" překvapeně se na něj obrátil. Nikdo nemohl pochybovat, že skřítek poznal, že je vlkodlak, protože přeci jen byl sám také nečlověk, mohl ale také vycítit, jaký cit ho váže k Harrymu a Siriusovi? To nevěděl, ale všeobecně byli skřítci asi těmi nejvíce informovanými bytostmi v kouzelnickém světě, včetně Brumbála.

"Má zlomené srdce. Proto nejí a onemocní," zopakoval pevně, trvaje si na tom, že má Remus problémy s láskou i na tom, že ho brzy stihne nemoc. Nevypadalo to, že by si to nechal vymluvit.

"Nemám zlomené srdce," popřel, což byla pravda. Když má člověk zlomené srdce tak proto, že ho milovaný člověk opustil. Nic takového se Remusovi nestalo, on měl naopak lásky víc než dost. Věděl s naprostou jistotou, že ho miluje jak Sirius, tak i Harry, jen ten pocit, že jim musí lhát a že musí pendlovat mezi nimi, ho unavoval víc než složitá kouzla nebo boje se Smrtijedy.

"Budete mít. Jednou budete. Vaše srdce pukne," byl s tím už trochu otravný. "Musíte jim to říct, nebo budou všichni smutní. Dobby to všechno ví. Dobby nechce ani jednoho pána vidět smutného."

"Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Nevím, jak je to u vás, ale u nás je láska velmi komplikovaná věc, zejména když je někdo vlkodlak."

Velké oči se na něho dlouho upíraly. Nedalo se z nich poznat, jestli vůbec skřítek chápe, o čem mluví. Možná to nevěděl, jen poznal, koho Remus miluje, a přišlo mu, že to musí být namáhavé. Nikdy nevěděl, jak moc jsou skřítci inteligentní a co už je nad jejich rozpoznávací schopnosti.

Odvrátil obrovské oči, docupital ke krbu a vrátil se od něj s letaxem v malých rukách, který hned položil před Remuse na stůl.

"Pan Harry Potter sedí sám před krbem a je mu smutno. Když už se pán nestará o sebe, měl by se starat o pana Harryho. Jinak bude také nemocný," oznámil opět důležitě, usmál se na Remuse a zmizel v jednom lusknutí prstů.

°°0°°

Tupě civěl do knihy o obraně proti černé magii, která byla přibližně tak záživná jako jídelní lístek v mudlovské školní jídelně, případně jako to jídlo samotné. Vzbuzovalo to spíš znechucení než nadšení, které cítil dokonce i loni při vyučování vedené falešným Moodym. Umbridgeová mu nebyla, slabě řečeno, moc sympatická. Vlastně po dvou hodinách Obrany a jednom trestu zjistil, že má ve skutečnosti rád hodiny lektvarů se Snapem, který ho jen občas přetáhl sešitem přes zátylek. Vlastně k lektvaristovi i vzplanul jistou sympatií po tom, co vyslechl jeho rozčilený monolog, kdy prohlašoval, že nalije Umbridgeové do čaje Dech věčného spánku a pak jí bude o hlavu rozbíjet ty ohavně kýčovité obrázky koček dotěrnější než McGonagalová.

Kromě Umbridgeové ho trápila i skutečnost, že ho ostatní už zase ignorovali, dokonce včetně Brumbála, který snad nemohl věřit tomu, že se zbláznil. I když pravdou bylo, že sám Harry měl skoro pocit, že šílí. Ten neustále přetrvávající přetlak v jeho hrudi. A pak, někdy když byl například sám v pokoji, ho jednoduše uvolnil.

Jako třeba teď. Rozpřáhl se a vztekle vrhl knihou proti krbu, od kterého se odrazila a padla stranou. Tím ho ještě víc naštvala, protože doufal, že čirou náhodou spadne do plamenů a ty ji nadobro pohltí. Holt byl sice výborný chytač, ale jako střelec by pohořel.

Přesunul pohled ke krbu a pokračoval v produktivním nicnedělání a takzvaném samoserství, kdy si stále dokola připomínal, jak se všichni chovají, že výuka nestojí za nic a že Ron s Hermionou spolu tráví až nepatřičně mnoho času a jeho zanedbávají. O skutečnosti, že mu až k uzoufání chyběl Remusův dotek a Siriusovy vtipy, ani nemluvě.

Plamen v krbu lehce vzplanul a pak získal nazelenalou barvu, jasný důkaz toho, že někdo použil letax. Projít sice nemohl, tomu obranná kouzla Bradavic bránila, ale jak už věděl, dá se takhle komunikovat tváří v tvář.

"Harry?" to byl Remusův hlas a vzápětí už byla jasně vidět i hlava.

"Remusi," zaradoval se, že ho vidí, hned se díky tomu mnoho chmur rozptýlilo a jeho pozornost se obrátila k lítosti, že nemůže vlkodlaka obejmout. "Co to děláš?" zmocnila se ho hned vzápětí obava, se kterou ztišil hlas a ještě navíc se přesunul do kleku před krb. "Co kdyby tě tu někdo viděl. Navíc jsi ani nemohl vědět, že tu budu sám."
"Mohl," odpověděl s úsměvem, i když vypadal, že má přeci jen obavu, možná ale ne z prozrazení. "V Bradavicích je jeden nejmenovaný skřítek, který má velkou obavu o tebe a tvrdil, že tě hned musím vidět, jinak prý onemocníš."

"Tohle Dobby říkal?" zamračil se, zároveň co ho napadlo, že by měl dát skřítkovi pár facek za to, že chodí žalovat cizím. Pak se nad svými myšlenkami zarazil. Nikdy, ani tenkrát když mu Dobby bránil v odjezdu do Bradavic, necítil skutečnou potřebu mu ublížit. To až dnes v záchvěvu zlosti ho to napadlo.

"Skřítci sice přehání, ale většinou k tomu mají důvod," zkoumavě si Harryho prohlížel, alespoň tak to vypadalo, přeci jen se trochu v plameni vlnil. "Děje se něco, drahý?" to bylo podruhé, co to oslovení použil, a jak už se naučil, stávalo se tak, jen když měl vlkodlak opravdovou obavu o jeho zdraví a štěstí.

"Všechno a všichni mě serou," řekl nevybíravě, jedno, že si vysloužil káravý obličej, "a chci tě vidět. Přijeď do Prasinek, já tam za tebou přijdu pod pláštěm a budeme... no, však víš."

Nešlo tu o sex, i když byla pravda, že to byla jedna z věcí, která mu taky chyběla, chtěl hlavně moci Remuse obejmout, dotknout se ho, prostě být s ním.

"Nesmíš opustit pozemky Bradavic. Jedině na hradě a v jeho zdech jsi v bezpečí před Voldemortem," odmítl nabídku, ale jasně bylo vidět, že kdyby byla možnost, tak by souhlasil.

"Tak přijď ty do hradu," navrhl tedy tuhle variantu. Sice ještě nevěděl, kde by měli soukromí, protože pochyboval, že by mu letošní primus poskytl svůj pokoj k hrátkám s o dvacet let starším vlkodlačím milencem. Navíc byl zase z Mrzimoru, takže jistě Cedrikův kamarád. To bylo ale jedno, podstatné by bylo, že jsou spolu.

"Oficiálně nesmím za hradby a i kdybych se tam proplížil, tak co, Harry?" zeptal se smutně, zjevně také zklamaný, že se vidí jen takhle. "Není místo, kde bychom se mohli vidět. Tak moc rád bych tě viděl, Harry, ale nevím jak. Věř mi, že kdyby existovala možnost, třeba i pro mě nebezpečná, pak bych se s tebou sešel, ale o žádné nevím."

Tohle nebylo odmítnutí. Harry si byl jistý, že by stačilo jen říct kde a kdy a dostal by kladnou odpověď, pokud by tedy jemu samému nehrozilo žádné riziko. Začal usilovně přemýšlet o tom, jak by se to dalo udělat, aby se mohli vidět.

"Když něco vymyslím, tak přijdeš?" zeptal se.

"Samozřejmě že ano," souhlasil bez zaváhání, jak také jinak. Musel se jeho slovům usmát, protože přesně takhle se mu to líbilo. Když jeho vlkodlak říkal 'ano' za každých okolností.

"Tak já něco vymyslím a dám ti vědět," rozhodl a zářivě se při tom usmál. Už jen z myšlenky, že Remuse uvidí, se mu zvedla nálada až do nebe.

"Dobře," souhlasil podruhé, zarazil se a pak otočil jakoby stranou. "Teď musím jít. Až něco vymyslíš, tak mi napiš, ale pošli dopis po Dobbym."

"Dobby je pořád pryč, tak jak mu mám ten dopis dát?" zeptal se ještě rychle.

"Považuje tě za svého pána, když zavoláš, tak tě uslyší, ať bude kdekoliv," prozradil, načež prostě zmizel.

"Jak zavolat?" Ale to už byl Remus pryč, takže ho neslyšel, dokonce i plamen v krbu změnil svou barvu na rudooranžovou, zanechávaje ho zase samotného v prázdné nebelvírské společenské místnosti. Rozhlédl se s povzdechem a vstal, aby tedy zkusil zavolat 'svého' skřítka, ovšem pochyboval, že to bude fungovat. Překvapivě stejně silně doufal, že i kdyby to vyšlo, tak Dobby něco vymyslí. Dokázal se přeci dostat do Snapeova skladu lektvarů.

"Ehm... Dobby?" zkusil to polohlasně. "Dobby? Dobby!" zvýšil hlas, ale ani tak se nic nestalo. Proč by taky mělo, když byl skřítek kdoví kde, nejspíš na Grimmauldově náměstí. S dalším povzdechem se obrátil k odchodu do ložnice, když málem narazil do skřítka, který stál za jeho zády. Skoro se ho až lekl.

"Pan Harry Potter volal Dobbyho," zvedl své velké oči s oddaností nahoru, "a Dobby přišel. Potřebuje pan Harry něco?"

"Uch, ahoj," pozdravil upřímně překvapený, že se skřítek opravdu dostavil. "Ono to vážně funguje? Ty přijdeš, kdykoliv tě zavolám?" vyptával se zvědavě. Nehodlal toho zneužívat, pokud by tomu tak bylo, ale chtěl to vědět.

"Ano," přikývl Dobby. "Pan Harry je nejblíž tomu, co je pro Dobbyho pán. Má pana Harryho rád, váží si ho a chce mu sloužit. Ne protože musí. Z vlastní vůle. Když pan Harry zavolá, tak Dobby přijde. Udělá, co pán bude chtít."

"V první řadě bys prostě mohl už konečně přestat s tím panem Harry. Připadám si pak hrozně staře," tak si připadal i z jiných důvodů. "A teď... Ty se dobře vyznáš v Bradavicích?" zeptal se, odpovědí mu bylo přikývnutí. "Uhm, tak to bys možná mohl vědět o nějakém bezpečném místě. Opravdu bezpečném a tajném, kde bych... kde by mohli... dva lidé.. se vidět. Nemyslím přístěnky na košťata nebo kočáry, ale něco... lepšího," snažil se vysvětlit, že by nejraději nějaký pěkný pokoj s pohodlnou postelí, kde by mohl s Remusem nerušeně strávit celou noc, jen nevěděl, jak to říct jasně. Bylo to trochu trapné a hlavně si nebyl jistý, jestli by ho Dobby správně pochopil. Zatím nepřišel na to, čemu všemu skřítek rozumí.

"Dobby ví přesně, co Harry potřebuje a proč," prohlásil k Harryho překvapení.

"Vážně?" zeptal se nedůvěřivě, navíc cítil, že při tom zčervenal. To bylo poprvé po poměrně dost dlouhé době, vlastně naposledy se mu to snad stalo loni s Cedrikem, s Remuse pak už nikdy, ale nebyl si jistý. Ovšem tahle situace si červenání snad i zasloužila.

"Ano, Dobby ví, s kým se chce Harry sejít a udělá všechno, aby pomohl."

"Počkej!" zarazil ho prudce, "Ty víš o mně a o..." ztišil hlas, "Remusovi?" Nějak se mu nechtělo věřit, že vlkodlak, který tak dbal na utajení jejich vztahu, by o něm rozmlouval s domácím skřítkem. To by rozhodně nebylo moc opatrné, i když na druhou stranu před lety Dobby nic neřekl o Malfoyových plánech, i když chtěl a Harry se ho ptal.
"Skřítci vědí. Dobby je skřítek. Dobby ví," jednoduchá logika, se kterou se nedalo hádat, protože k tomu člověk neměl protiargumenty. Jak taky někomu vyvrátit, že ví, když skutečně ví.

"Nesmíš to nikomu říct, ano?" instruoval ho, doufaje, že skřítek bude stejně loajální. Sice nebyl důvod mu nevěřit, ale bylo dobré mu zdůraznit, že o tom nesmí mluvit.

"Dobby všechno ví, nikomu nic neřekne, ale nesouhlasí," odvětil. "Myslí si, že mlčení udělá víc škody než užitku a určitě z toho někdo onemocní. A on chce, aby se jeho páni měli dobře."

Nechápavě na něj hleděl. Souhlasil s tím, že by nemuseli svůj vztah s Remusem tajit, ale aby si myslel, že by z toho opravdu mohlo být něco vážného, to zase ne. Kdyby něco takového očekával, pak by nikdy na skrývání nepřistoupil.

"Nikdo neonemocní, Dobby. To ti slibuji," ujistil ho měkce. "A teď mi řekni, jestli víš o nějakém místě, kde bych se mohl s Remusem setkat."

"Dobby ukáže," řekl a vydal se ke dveřím ven. Harry ho následoval.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Tato kapitola je unikátní trochu tím, že jsem si v ní splnila sen každé autorky a vložila jsem se do svého milovaného světa. Ano, ty čtyři dívky v metru jsme já a další tři blízké přítelkyně. Smutné pro mě na tom je, že ani jedna z nich povídku nečte. Každopádně, schválně jestli někdo uhodne která jsem já. :-D

Někdy se člověku povedou skvosty, třeba jako: "Skřítci sice přehání, ale většinou k tomu mají důvod," zkoumavě si Harryho prohlížel, alespoň tak to vypadalo, přeci jen se trochu plameně vlnil. "Děje se něco, drahý?" to bylo podruhé, co ten přídomek použil, a jak už se naučil, stávalo se tak, jen když měl vlkodlak opravdovou obavu o jeho zdraví a štěstí.  - Sice plameně se vlnící Remus nemá na Voldemrdem klonované Smetijedy, ale také je to krásné. :-D :-D

Za betování a upozornění na plamenného Remuse děkuji Adelaine. 

Za komentáře děkuji pak těmto lidem: Bobo, mekare a belldandy. Těším se na další vaše komentáře a pokud nevíte co říct, tak alespoň prosím klikněte v anketě. Děkuji.