Nerozhodnost lásky - 4. kapitola
Bude si muset vážně s Remusem pohovořit o tom, co mu je. Nejdřív je nervózní, pak se uklidní, když Harry přijede, ale zase se tváří provinile. Jako by si snad měl myslet, že bude na svého kmotřence žárlit jen proto, že mu Remus věnuje trochu pozornosti. Sirius přeci nebyl hlupák ani blázen. Věděl, že teď, když jsou zase druhy, pro jeho milovaného vlkodlaka neexistuje nikdo jiný. A i kdyby tomu tak nebylo, pak představa Remuse a Harryho... to bylo prostě směšné. Při té myšlence mu uniklo i nahlas jemné uchechtnutí.
Přitáhl si župan víc k tělu, zaplašil představu vlkodlakova zpytavého pohledu říkajícího, že by se měl lépe oblékat, když jsou tu všude lidé, a vyšel ze svého pokoje. Že se probudil sám, ho ani nepřekvapilo, buď jeho milenec nespal vůbec – to nebylo nic výjimečného – nebo už byl dávno vzhůru, nejspíš dole v kuchyni, kde ochotně pomáhal Molly se snídaní.
"Jsi si jist, že to zvládneš?" zaslechl odzdola tichý Minervin hlas, který byl nejen plný obav ale i unavený.
"Jistěže to zvládnu. Nemusíš se mě znovu ptát," dostalo se jí odpovědi od Remuse. Na to se Sirius zarazil, přistoupil k zábradlí a opatrně nahlédl dolů, aby uviděl vlkodlaka stojícího na schodech tváří v tvář McGonagalové.
"Dobře, přesto kdyby jeho přítomnost tady pro tebe byla moc, tak řekni a my to s Albusem nějak vyřešíme," naléhala dál.
"Není to pro mě moc," pokračoval pro změnu Remus v zamítání pomoci.
"Víš, co se stane, kdybys..." nedokončila, protože ji přerušil.
"Nestane se nic, protože to mám pod kontrolou," odbyl ji rázně, pak se usmál. "Minervo, prosím, poslouchej mě. Nepotřebuji vaši pomoc. Je mi dobře a jeho tady toleruji. Věř mi," vytasil se se svým typickým vstřícným hlasem budícím důvěru, kterému se nedalo nevěřit.
"Ach, dobře," přikývla na souhlas, také se usmála. "Vrátím se domů a prospím se. Všechny ode mne pozdravuj, pana Pottera také," rozloučila se, pak už bylo jen vidět, jak rychle schází ze schodů do haly. Remus ji daleko pomaleji následoval, zřejmě opravdu mířil ke kuchyni.
Sirius se nad tím rozhovorem zamračil. Bylo mu jasné, že se tu baví o Snapeovi. Neexistoval jiný člověk, který by snad měl s vlkodlakem spor. Všichni ostatní ho měli rádi, byli to jeho přátelé, až na Srabuse. Dobrá, ani ten s ním neměl spor. Ten byl jeho milencem ohavně posedlý už od školy, nedal mu nikdy pokoj, všude ho pronásledoval, a co bylo opravdu nejhorší, považoval to za projev citu. Kdyby už před lety Remusovi neslíbil, že nikdy té ohavné lektvarové kreatuře neublíží, tak by Srabuse proměnil ve švába už dávno. Slib byl slib, nemohl lektvaristovi skutečně ublížit, ale mohl si z něj vystřelit.
Potřásl hlavou a zamyslel se, co by mohl Srabusovi vyvést, aby ho ztrestal za to, že zase obtěžuje jeho milence. S těmi myšlenkami prošel kolem Harryho pokoje, když ho zpoza dveří vyrušil sténavý výkřik. V prvním okamžiku ho s potutelným úsměvem napadlo, že si kmotřenec jen vlastnoručně léčí svou osamělost, vzápětí se ale výkřik ozval znovu a dost úzkostně. Tehdy mu došlo, že v tom asi samopéče nebude, spíš noční můra – nebo se to nazývá ranní můra?
Ať to má jméno jakékoliv, nemohl ho nechat se trápit. Nejdřív zaklepal, na to se mu samozřejmě nikdo neozval, jen uslyšel Harryho fňukání, takže bez pozvání rychle vešel dovnitř.
Odhadl to naštěstí správně. Černovlasý mladík byl zkroucený na posteli, rval se s peřinou, jako kdyby to byl nějaký dravec, který ho svírá, tvář zkřivenou a zbrocenou potem a sténal. Sirius celkem ani neváhal, nikdy nikoho sice z noční můry nebudil, ale sám jich míval požehnaně, takže věděl, že čím dřív se člověk probudí, tím je mu líp.
"Harry!" řekl poměrně důrazně i dostatečně hlasitě a zatřásl mladíkovi ramenem. Mělo to okamžitý a trochu neočekávaný účinek.
"Remusi!" vykřikl Harry vyděšeně a s tím výkřikem se vymrštil do sedu. Na jeden nebo dvě vteřiny byl zmatený, pak se rozhodl k obraně, protože se náhle Siriusovi pod bradou ocitla hůlka. Nepokusil se ji odstrčit, jen strnul, už teď cítil, že žhne magií, která se snadno mohla proměnit v nějakou kletbu.
"Hou! Hou!" zvedl mírně ruce nahoru. "To jsem jenom já," upozornil ho měkce.
"Siriusi..." vydechl polohlasně, hůlku už sklopenou. "Promiň já… já jsem... co tu děláš?" trochu koktal, alespoň ale se už kolem sebe nerozmachoval hůlkou na všechny strany. Položil ji na stolek, odkud si zároveň vzal i svoje brýle a hned si je nasadil.
"Šel jsem kolem a slyšel jsem tě křičet. Měl jsi noční můru?" Neptal se, jestli smí, a rovnou si vedle Harryho přisedl na postel, taky protože z dřepění ho bolela kolena. Mladík uhnul trochu stranou a zvláštně se na Siriuse podíval, až z toho muž získal dojem, že je tu nevítaný a Harry se od něj odtahuje schválně.
"Ano, měl," přikývl souhlasně, rozhodně ne výřečně. Začal si nervózně třít zápěstí, trochu se choulil. Včera si toho Sirius nevšiml, ale dnes se mu zdál jeho kmotřenec nějaký bledý a pohublý. Svetr od Molly, který na sobě měl při večeři, dobře zakryl skutečnost, která se teď rýsovala v podobě ostrých ramenou a klíčních kostí pod tenkou látkou trika.
Sirius si povzdechl, ještě kousek se posunul, aby si mohl hodit nohy na postel, načež Harryho objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Rukou ho začal rovnou hladit po vlasech. Nejdřív se mladík prudce napnul, jako kdyby dostal šok, ale pak se začal pomalu uvolňovat, skoro jako ukolíbaný pes. To bylo dobře, protože kdyby ho měl uklidňovat jenom slovy, asi by nevěděl co říct. Takhle to bylo daleko lepší a navíc Sirius byl vždycky, jak to říkával James, tělesný typ člověka.
"To je dobré. Ať se ti zdálo cokoliv, tak to nic nebylo," chlácholil ho prakticky stejnými slovy, jakými byl on uklidňován Remusem. Remus.... proč volal Harry zrovna jeho jméno, když se probudil?
"Harry?"oslovil ho a nepokračoval, dokud ho mladík nevzal na vědomí zvednutím hlavy. "Volal jsi Remuse, když jsem tě probudil. Proč to?" zeptal se na to, co ho zajímalo.
"Já... já jsem myslel... tedy," odmlčel se, "bylo to zase o Poháru. Moody... falešný Moody mě chtěl zabít. Víš, Remus mě tam zachránil."
"Já vím, vyprávěl mi to," zle se zamračil, jen si na to vzpomněl.
"Vážně?!" téměř vykřikl, a dokonce se vytrhl z náruče, ve které byl sevřený. Teď na Siriuse upíral dvě obrovské zelené oči plné upřímného překvapení, které Sirius rozhodně nechápal. Proč by mu proboha neměl vlkodlak popsat, jak Harryho zachránil. Však se na něj nikdo nezlobil, že pořádně zpracoval Skrkovi fazonu.
"No jistě. Všechno mi řekl. Jak tě Skrk mladší odtáhl dovnitř a pak ti vyhrožoval smrtí. I to, že trochu ztratil nervy a zlámal mu ruku," tentokrát se vesele ušklíbl té představě. "Remus se nezdá, je pořád takový mírný, laskavý, chápavý, ale když se naštve, tak si není radno s ním zahrávat. Naštěstí to trvá hodně dlouho, než vybouchne. I tak, jak se říká, nestrkej šelmě ruku do tlamy, když si vážíš svých prstů."
"Aha... jasně, tohle," zamumlal mladík, opět naprosto mimo Siriusovo chápání. Teď se navíc začal docela mračit, znovu se na posteli odtáhl až úplně na druhou stranu. Zase to vypadalo, skoro jako by se štítil. Dost dobře nechápal, o co tady jde, proč se Harry tak odtahuje, a opravdu ho to štvalo. Přece se na uvítanou objímali, každou chvíli ho vzal kolem ramen, tak z jakého důvodu se teď odtahuje.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se automaticky.
"Jasně," odpověděl mu Harry s poloúsměvem, nutno podotknout že nuceným. "Jen potřebuju na záchod, taky se chci oblíct, takže… možná bys.. kdyby ti to nevadilo," naznačoval určitě neurčitě, zase ta úzkost ve tváři, která tam ještě včera nebyla. Pokroutil nad tím hlavou, ale poslušně vstal z postele, když byl tak hnusně vyhazován.
"Budeš tu až do konce prázdnin, takže ti uvařím nějaký lektvar proti nočním můrám," oznámil, když vstal. "Bude to nejspíš má vlastní výroba, protože nikdo jiný by tu na to neměl čas, tak doufám, že tě nepřiotrávím," dělal si z něj bezostyšně srandu, ale podle Harryho výrazu to bylo vzato vážně.
"Umíš to vůbec?" zeptal se ostražitě.
"To je učivo šestého ročníku. Já jsem absolvoval s červeným diplomem, takže ti zaručuji, že Vývar snové krajiny nebo Bezesný spánek namíchat rozhodně dokážu," docela se ho dotklo, že v něj má kmotřenec takovou malou důvěru. Alespoň že to nijak nekomentoval, jen se trochu začervenal rozpaky nad tím, že Siriuse podceňoval. Přineslo mu to jisté zadostiučinění.
"A ve skříni máš pořádný oblek na tu dnešní ministerskou šarádu, co tě čeká," ušklíbl se už ode dveří. "Ještě jsme se nedohodli, kdo tě na ministerstvo dovede... kdo ví, proč neprošel můj návrh, že bych použil mnoholičný lektvar, Nymfadořin vlas a doprovodil tě sám... takže kdyby tu byl někdo, koho bys preferoval... třeba Arthur?"
"Ne, pan Weasley ne, ale kdyby to šlo, tak co třeba Remus?" zeptal se. Byla to očekávaná otázka, protože jak se zdálo, stali se s vlkodlakem hodně blízkými přáteli.
"Řeknu mu to. Určitě bude souhlasit," ujistil ho, přidal povzbudivý úsměv, potom konečně vyšel ven na chodbu a zamířil zpátky k sobě do pokoje. Nejdřív chtěl jít na snídani jen v županu, ale teď si to rozmyslel a rozhodl se, že přeci jen by nebylo na škodu jednou za čas vypadat dobře.
"Dobré ráno, Siriusi," pozdravila ho dvojhlasně dvojčata. Oplatil jim to zamumláním, potom se zarazil a sledoval je, jak jdou dolů po schodech. Ušklíbl se. No jasně, tohle byli dva nejlepší spojenci, pokud by chtěl něco udělat Srabusovi.
°°0°°
Moc často se do centra Londýna nedostal, takže se teď rozhlížel jako nějaký zmatený turista. Ne že by tu nebyl nikdy, obvykle ale dojeli autem na parkoviště obchodního domu a pak rovnou dovnitř. Vlastně co si pamatoval, tak hromadnou dopravou jel asi jen šestkrát na výletech se školou.
"Sluší ti to," okomentoval jeho oblečení Remus a usmíval se na něj při tom.
Odpověděl mu spíš zamračením a shlédl na svoje oblečení. Sako, stejně jako kalhoty, mu dokonale padly, vlastně všechno byla přesně jeho velikost a vypadalo to na první pohled dost draze, přesto se v tom necítil. Na spíše společenské oblečení byl zvyklý ze školních uniforem, ale po ulici mu v tom připadalo nepatřičné chodit. Na druhou stranu žádný mudla v okolí to neokomentoval ani pohledem asi proto, že figurky jako paní ve fialovém kabátu a růžovém boa, byly přeci jen trochu nápadnější než patnáctiletý mladík v saku.
"Vypadám v tom jako idiot," zahudral a zmáčkl tlačítko na přechodu.
"Přiznávám, že vypadáš trochu nezvykle v mudlovském světě, ale na Příčné by ses ztratil jako nic. Na slyšení na ministerstvu je to naprosto ideální," částečně ho chlácholil muž. Sám by oblečen jako obvykle, jen hábit vyměnil za krátký baloňák pod zadek. To teprve Harrymu přišlo nenápadné, odstíny hnědé a šedé, plus Remusův obličej a jakási aura neurčita, která z něho dělala nezapamatovatelnou tvář v davu. Kéž by i on sám byl tak docela obyčejný, ale nebyl. Ne snad proto, že byl Harry Potter, ale čistě jen proto, že černá kudrnatá hříva a zelené oči k tomu jsou něco, na čem kde kdo spočine se zaujetím pohledem v té šedi hnědých rovných vlasů a hnědých očí.
"Nejsem holka, abys musel chválit moje oblečení," zamumlal mrzutě.
"Pokud si nepřeješ, abych komentoval tvůj vzhled, tak nebudu," dostalo se mu odpovědi, kterou už podvědomě očekával. Velmi rychle si zvykl na to, že mu vlkodlak na nic neřekne ne. Možná až moc rychle.
"Tak jsem to nemyslel," odmávl to. Remus se na něj usmál, zabočil a začal pomalu scházet do metra. Harry ho beze slova následoval dolů, rovnou zamířil k automatu na lístky, předpokládaje, že si nějaké budou muset koupit. Bylo ochoten se toho ujmout, nakoupit je, ale jak se zdálo, muž se v automatech orientoval stejně dobře, jako by byl rodilý mudla. Vhodil mince, zvolil správný druh lístku, oba odebral a jeden dal mladíkovi do ruky.
"Vyznáš se v metru?" zeptal se, zatímco mířil k turniketům.
"Samozřejmě, že ano," odsouhlasil mu Remus. "Každý den jsem jezdil z okraje města do centra do školy. Pro mě to není nic zajímavého, někdo z kouzelnického světa by to ocenil jistě víc. Škoda, že jsi nepožádal Artura, aby šel s tebou, byl by tím vším okolo nadšen," podotkl, také strčil lístek do turniketu, a prošel.
"To ano, ale já chtěl tebe," odvětil a také prošel otravným točičem, který se mu docela bolestně zaryl zezadu do zlískaných zad. "Takže, kdo z tvých rodičů je mudla?" zeptal se se zájmem, protože o Remusovi toho vlastně moc nevěděl. Lépe řečeno o jeho rodině, protože o cestách po světě věděl dost a dost.
"Můj otec," odpověděl krátce. Na Harryho tázavý pohled pokračoval: "Je knihovníkem v jedné malé knihovně a zároveň knihkupectví. Pracoval tam ještě dřív, než jsem se narodil a pracovat tam bude asi do smrti. Moje matka původně pracovala na ministerstvu, když jsem se narodil, pak šla na mateřskou a pak... když se mi stala ta nehoda, tak se mnou zůstala doma až do mých jedenácti a nakonec si další práci nenašla, takže je v domácnosti," vyjasnil ve zkratce jaké má rodinné vztahy. Harrymu se to zdálo jako docela ideální domov a milující se rodina hlavně podle toho, že se Remus celou dobu něžně usmíval.
"To zní hezky," zkonstatoval také s úsměvem, zároveň se rozhlédl, jestli nejede metro, když žádné neviděl, tak si sedl, "Tvoji rodiče... tedy matka, jsou taky v Řádu?"
"Ne, nejsou, ale před první válkou se jasně přihlásili k odboji proti Voldemortovi," odpovídal docela poklidně.
"Hmm," zamručel zamyšleně. "Takže to je důvod, proč na tebe poštval vlkodlaky? Sirius mi řekl, že je za to zodpovědný Voldemort," objasnil své zdroje, když se na něj Remus překvapeně podíval, že o tom ví.
"Ne zcela, ale jistě to byl také důvod. Hlavní ale byla matčina iniciativa pro zrovnoprávnění mudlů, motáků a mudlovských čarodějů vůči čistokrevným. Byla velkou aktivistkou za mudlovskou otázkou, pořádala happeningy, svým způsobem byla obdobou hippies v kouzelnické společnosti. Jsem si jistý, že se v sedmém ročníku v novodobých dějinách kouzelnického světa budete učit o Iniciativě pro rovnost druhů, kde byla jednou ze zakládajících členek," objasňoval sice ne s nadšením, ale zároveň se nezdálo, že doopravdy neochotně. Vypadal ale rozpolcený mezi smutkem a pýchou.
"O té mluvila jednou Hermiona," zamyslel se, jak v hlavě doloval podrobnější informace, "Prý díky ní mají dnes mudlovští čarodějové konečně hlasovací práva. Taky chtěli, aby za právoplatné členy kouzelnické společnosti byli uznáni motáci a mudlové, kteří mají za manželku nebo manžela čaroděje, ale to se nepovedlo." Byl na sebe docela hrdý, že se mu podařilo si vzpomenout, protože svou kamarádku často neposlouchal, pokud přešla do vysvětlovacího a profesorského módu. Tehdy se mu totiž začala slova často slévat v jeden neurčitý hukot.
"Ano, přesně tak. Vidím, že budeš mít trochu náskok ve škole," usmál se vesele, trochu i nadšeně, jak tomu bylo i u Hermiony, když si čirou náhodou v jejím okolí někdo uvědomil, že by se taky měl něco naučit. Těmi 'někdo' byl obvykle myšlen Ron a Harry, samozřejmě, kdo taky jiný.
"Chápu, proč chtěl, aby s tím přestala, ale nebylo by jednodušší... bez urážky... vás všechny prostě zabít?" zeptal se, ale nemyslel to samozřejmě zle. Jen ho napadlo, že zabiják jako Voldemort by přece nemohl mít problém s tím, se zbavit někoho nepohodlného. Jasně, s bolestným bodnutím u srdce si vzpomněl na to, jak nemilosrdně byl zabit Cedric. Ani sebemenší zaváhání nebo zvážení, že by ho nechal naživu.
"Neurazil jsem se," ujistil ho Remus. "Samozřejmě by to bylo jednodušší, ale on dřív zabíjel daleko méně než dnes..." nastala odmlka, která ukazovala, že muž vyzradil víc, než chtěl. Harrymu to jasně řeklo, že Voldemort v poslední době zabíjel hodně. Snadno se to z Remusových slov a jeho výrazu dalo pochopit. Věštec byl zahlcen jen lživými obviněními, mířenými na Brumbála, a tvrzeními, že se Harry pomátl, nebo dokonce, že je vrah, ovšem o smrti kohokoliv v něm nebyla ani zmínka. Kupodivu ho to nenaštvalo ani nemrzelo tolik, jako tohle naznačení, že lidé umírali rukou Smrtijedů a Voldemorta.
"Dnes lidi zabíjí víc, než dřív?" zeptal se přímo.
"To není něco, s čím by sis měl lámat hlavu," odvětil velmi vyhýbavě, zjevně neochotný odpovědět. Harry se zamračil nad jeho kličkováním.
"Já to chci vědět. Řekni mi to," přidal do svého hlasu trochu rozkazu, doufaje, že to zaúčinkuje na jejich vzájemné partnerské pouto. V prvním okamžiku se skoro zdálo, že Remus vážně popravdě odpoví, alespoň se mu tak podivně zalesklo v očích, pak ale pomalu zakroutil hlavou.
"Ne, říkám, že to nepotřebuješ vědět," trval si na své vyhýbavosti. "Prosím, nenuť mě ti odpovědět. Nutkání vyhovět ti je obrovské, i když vím, že by ti to mohlo ublížit. Je to stejné, jako kdybys mě nutil tě uhodit," i když to říkal relativně klidně, kdesi vzadu byl slyšet jasný podtón úzkosti. "Tvoje zdraví, i to duševní, a bezpečí bude vždy na předním místě před tvým přáním," dodal ještě pro vysvětlení. I tohle donutilo mladíka se zamračit. O kolik by bylo snazší, aby ho Remus prostě poslouchal na slovo, jak si vysníval. Teď viděl, že v tom bude mít alespoň částečně smůlu a aby si přiznal, docela ho to štvalo.
"Fajn, tak mi nic neříkej," odsekl prudce s náhlým záchvěvem vzteku v hrudi. Nasupeně se postavil, protože právě přijela metrová souprava ve směru, kterým potřebovali jet. Na jeho hněv vlkodlak nijak nereagoval, neohradil se, aby s ním Harry tak nejednal, a nebyl na něj mrzutý, jak by to asi udělal jiný člověk, jen ho poklidně následoval do soupravy a mlčel.
Měli jet sice řádný kus, přesto zůstal stát u dveří a Remus se k němu, pořád mlčky, připojil. Ani se netvářil naštvaně, jako by přirozeně přijal, že rozhovor skončil. Nereagoval na Harryho lehký výbuchem hněvu, a pokud mu to vadilo, tak to na sobě nedal znát. Neujeli ani dvě stanice a mladík se už začal ošívat v nepříjemnosti mlčení, nebo snad toho, že jsou kousek od sebe, ale nedotýkají se, takže postoupil trochu dopředu a položil staršímu muži ruku na bok.
Okamžitě si za to vysloužil laskavý úsměv a to, že mu Remus objetí vrátil, když mu ovinul paži kolem zad zároveň s tím, jak si ho k sobě přitáhl ještě blíž.
"Promiň, že jsem tak vylítl," zamumlal s upřímnou lítostí, kterou skutečně cítil. "Dořekl bys mi , proč vás... však víš," potřásl neurčitě hlavou, protože obě ruce měl momentálně zaměstnané.
"Důvod byl jednoduchý. On má poněkud zvrácený smysl pro humor, takže mu přišlo vtipné, aby se někdo se jménem Remus stal... chlupatým pejskem," použil jedno z mnoha označení pro vlkodlactví, kterých měl v zásobě nespočet. "Účinek to rozhodně mělo. Už předtím byla matka mnohými nenáviděná a proto slídili v našem soukromí. Kdyby pokračovala v akcích, upozorňujících na stav kouzelnické společnosti, pak by jistě někdo zjistil, jakou nemocí trpím. Nemohl bych být plnoprávným členem společnosti, nemohl bych chodit do Bradavic a už od dětství bych byl sčítán ministerstvem jako nějaká ovce, určená na porážku. Vzdala se kvůli mne mnohých svých předsevzetí a já jsem jí za to velmi vděčný. Jednou ti ji určitě představím. Budeš se jí líbit."
Harry se usmál. Představa, že by se setkal s Remusovými rodiči, ho nenaplňovala obavou, tak jako loni setkání s Cedrikovým otcem. Teď to bylo něco docela jiného, nevěděl proč, ale prostě bylo.
"Nepřijde mi to vtipné, udělat vlkodlaka z někoho, kdo jím byl i v historii," podotkl jen tak, dokonce spíš pro sebe. "Spíš mi to přijde hodně jako klišé."
"Ve skutečnosti byl vlkodlakem Romulus, nikoliv Remus," informoval ho Remus, jak se zdálo s trochou dotčenosti v hlase.
"Cože?" překvapeně zamrkal. "Já se ale ve druhém ročníku učil, že Romulus byl člověk, zatímco jeho bratr Remus byl vlkodlak, který ho napadl, proto ho Romulus zabil. To víš, že mi to pak vrtalo hlavou, když jsem zjistil, co jsi zač a viděl, že vůbec nejsi divoký a zlý, jak nám tvrdili. Copak ona to není pravda?"
"Ne, Harry, bohužel není. Jsou to jenom propagandistické lži, které vznikly někdy v sedmém, osmém století mudlovského kalendáře," odpověděl s mírně podmračeným výrazem. "V té době se objevilo několik velkých rozporů mezi kouzelníky a ostatními bytostmi. Budeš se o tom učit, ale věz, že hrdinství čistokrevných čarodějů je jenom póza. Pokud chceš znát pravdu o vzniku Říma, tak si spolu přeložíme několik starších svitků. Tam se dozvíš, že oba bratři měli za matku vlkodlačici," trochu se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá, a pak pokračoval: "ale zdědil to po ní Romulus, který pak v dospělosti zabil svého bratra. Navíc to byla pouze nehoda a právě na Remusovu počest pak na jeho hrobě vystavil Romulus celý Řím, aby tak dal jeho nešťastné smrti nějaký význam. Remusovy kosti se tak staly kořeny slavného města," odvyprávěl.
"O tom jsem v životě neslyšel!" vydechl upřímně šokován. "Jak ale může někdo prostě jen překroutit dějiny? Proč?"
"Copak to nechápeš?" mírně pozvedl obočí. "Představ si, co by to bylo za rozruch, kdyby se lidé dozvěděli, že jedno z největších kouzelnických měst, kde leží základy mnoha druhů magie, založil ve skutečnosti kouzelnický vlkodlak? Pilíře životů mnoha lidí by se zhroutily. Dřív jsme byli velmi civilizovaní, víš," pousmál se. "Ne společenští, stranili jsme se většinou lidí i kouzelníků, stavěli vlastní města a měli vlastní kulturu, ale rozhodně jsme nebyli divocí. Pak přišlo do mudlovského světa křesťanství, začali jsme být pronásledováni a čarodějové v duchu hesla 'Nepřítel mého nepřítele je můj přítel' se spojili s mudly proti nám, aby sami sebe ochránili před církevním hněvem a zabránili pogromům na čaroděje. Ve středověku nás vytlačili do lesů, zbavili nás naší kultury a donutili nás oddat se naší zvířeckosti, čehož pak využili, aby nás vyřadili z kouzelnické společnosti s odůvodněním, že jsme jen divoké šelmy se zdánlivě lidským vzhledem, co leckdy neumí ani mluvit. Ano, bylo to tak, v té době už jsme nebyli civilizovaní, ne ale vlastní vinou. To, že jen pár z nás bylo i čaroději, ještě navíc se potvrdilo, že nejsme schopni ničeho jiného, než pobíhat po lesích a krvavě zabíjet zvěř."
Poznámka autorky: Za betování děkuji Adelaine a za komentáře těmto lidem: Bobo, xlovexx, Nade a belldandy. Těším se na další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte na anketu. Děkuji.