Nerozhodnost lásky - 2. kapitola

Silou vůle se donutil víc se narovnat, nadhodil si zpola bezvládné tělo a statečně vykročil vpřed. Už dávno si všiml, že když už byl na hranici sil, tak jako by se odněkud objevila nějaká energie, která ho popohnala vpřed. Nemusel být genius, aby mu došlo, že je to jeho magie, a tak se tuhle schopnost časem naučil používat cíleně. Třeba teď, když táhl svého tlustého bratrance domů.

"Vy jste je viděla?" zeptal se staré paní spěchající po jeho boku.

"Ne tak docela," potřásla hlavou. "Jsem moták, víš, Harry? Máme v sobě trochu magie, která nám dovoluje vidět magické tvory nebo věci, ale ne dost na čarování. Třeba ty mozkomory úplně nevidím, je to jen zima a míhající se černé stíny, ale vím, jak moc jsou nebezpeční. Mimochodem, viděla jsem tvého patrona. Opravdu nádherný vlk, hodně mi připomíná Remusova vlkodlaka. Vážně zajímavé," brblala si částečně pro sebe vystrašeným hlasem.

"Vy znáte Lupina?" podivil se.

"Ale ano, jistě, znala jsem ho ještě jako chlapce ani né tak starého jako ty," potřásla hlavou a zastavila se, protože došli k domu Dursleyových. "Utíkej honem rychle dovnitř a nevycházej ven za žádných okolností, ano? Já zatím zavolám Brumbálovi a všechno mu povím. To bude nadělení! To bude vyrvál! Brumbál bude zuřit, že tě tu nechali samotného! To bude nadělení!" lamentovala, lomila rukama a rychle pospíchala ke svému domu, takže se neměl ani šanci rozloučit nebo na něco zeptat.

Paní Figgová měla s tím vyrválem a nadělením pravdu, jen neřádil Brumbál, nýbrž Dursleyovi, kteří svalovali na Harryho vinu za Dudleyho stav a vůbec nechtěli poslouchat, že svého bratrance vlastně zachránil před osudem horším než smrt. Dopis z ministerstva oznamující mu jeho vyloučení ze školy a i skutečnost, že mu bude zlomena hůlka, byl snad ještě strašlivější než rozzlobený strýc, nehledě na další opravný dopis a několik vzkazů od Remuse a Siriuse, kteří ho uklidňovali a podporovali. Alespoň si myslel že to bylo to horší, jenže to si ještě neuvědomil, že ty dopisy četl i strýc a dalo mu to falešný pocit, že si teď může dělat co chce.

O hodinu později seděl Harry na posteli, zády opřený o chladnou zeď, a snažil se nemyslet na tepající bolest v boku, kam několikrát dopadl kožený pásek. Vlastně to dneska nebylo moc strašné, jen deset ran páskem, jedna rána do žaludku od bratránka a nový otisk ruky na paži, tentokrát druhé, aby to měl hezky do páru a symetrické. Suma sumárum vyvázl velmi dobře a navíc měl teď klid, když Dursleyovi odvezli svého syna do nemocnice, aby ho tam prohlédli a pomohli mu. Harry sice tušil, že mudlové si s ním nebudou vědět rady a kupodivu ho i na jazyku pálila nabídka, že napíše někomu, kdo by mu mohl hned pomoci, pak si ale uvědomil, že ho stejně tak pálí i jelita na těle, takže svou nabídku zase honem rychle spolkl.

Zaskřípání zámku ho překvapilo. Prudce otevřel oči a upřel je ostražitě na dveře, hůlka se mu snad sama ocitla v ruce. Sklouzl z postele a s hůlkou připravenou k obraně i útoku zacouval ke svému stolu.

Zámek povolil, Harry se napnul, dveře se pohnuly, Harry zvedl hůlku před sebe, dveře se otevřely a za nimi stála modrovlasá žena. Otevřel krátce pusu a zase ji zavřel, pak hůlku pomalu spustil, alespoň z části. Smrtijedy už viděl, věděl, i jak někteří vypadají bez masek a kápí, a tahle žena mu vůbec jako jedna z nich nepřipadala, pokud v jejich řadách vůbec nějaké ženy byly.

"Ahoj, ty budeš určitě Harry Pot... au!" vykřikla a nedořekla, protože zakopla o práh a málem doslova vpadla do místnosti.

"To ses v dětství nenaučila ani chodit, Tonksová, když už se neumíš plížit?" zahudral za ní známý hlas a po něm se vynořil Moody, který se na Harryho usmál koutkem úst.

"Profesore Moody," vydechl překvapeně. Chtěl se ještě zeptat, co tady dělá, dokonce ho napadlo, že by se měl znovu představit, protože se vlastně neznali, ale to už se objevil další známý člověk. Zpoza dveří vystoupil Remus, usmíval se, ale v očích měl vepsanou jasnou obavu. Navíc byl velmi bledý, bledší než si ho Harry pamatoval a na krku se mu táhla nová, jemně růžová jizva. Pro něho nebylo ale podstatné, jak vypadá, i když ho to trápilo, a nevadilo mu, že má novou jizvu, stejně v něm doslova vybuchlo nadšení, které ho nutilo se k Remusovi vrhnout, obejmout ho a zlíbat.

Rychle se ovládl, protože si hned vzpomněl na vlkodlakovu žádost, aby prozatím jejich vztah drželi v tajnosti. Tak úplně to nechápal, vlastně se mu to nelíbilo, ale souhlasil, jen aby udělal Remusovi radost a uklidnil ho, protože se zdál být představou, že to ví Sirius, hodně znepokojený. Možná se bál, že by mladíkův kmotr nepochopil, co mezi nimi je, i když Harry věřil že ano, i tak ale nic neřekl.

"Remusi!" vykřikl nadšeně, jak ho viděl a alespoň si dovolil široký úsměv.

"Harry," přivítal se s ním muž, protáhl se do místnosti kolem Moodyho a ženy, které říkali Tonksová, a zlehka Harryho objal. Na první pohled se to jistě muselo všem jevit jen jako objetí dvou přátel, kteří se dlouho neviděli, ale pro oba to mělo daleko hlubší význam.

Harry cítil, jak se Remus vedle jeho ucha prudce nadechl, skoro jako by se nemohl nabažit jeho vůně, a pak, podle napnutých svalů v zádech, se neochotně a pomalu odtáhl.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a prohlížel si ho zkoumavým pohledem, pátraje po nějakém zranění nebo šoku, zatímco dál pevně svíral mladíkova ramena.

"Jistěže je v pořádku," odfrkl si Moody. "Postavil se Voldemortovi, několikrát, tak co by ho dorazilo pár ubohých mozkomorů."

"Mozkomoři nejsou ubozí, Pošuku, a on je ještě velmi mladý," odporoval mu Remus a k Harryho velké úlevě nepoužil slovo dítě, to by totiž v případě vlkodlaka vzhledem k jejich vztahu, bylo docela trapné.

"Jsem v pořádku," ujistil je všechny, protože přeci jen se na něj upírala trojice starostlivých a tázavých očí, pokud by se počítalo, že Moody má dvě a ne jen jedno.

"To je skvělé. To jsme rádi. A ukážeš mi jizvu?" zeptal se vzápětí Tonksová s naprostou bezelstností skoro až malého dítěte. Donutilo ho to jen zamrkat, protože to bylo po dlouhé době poprvé a od ní by to rozhodně nečekal.

"Jsi snad desetiletá slintající fanynka?" odfrkl si Pošuk, zároveň co kroutil nevěřícně hlavou, stejně jako protáčel oko na všechny strany.

"Tak chci vidět slavnou jizvu a co?" zamračila se. "Má ji jen na čele, ne na zadku, ten bych ho nenutila ukazovat, i když..." nedokončila, významně po Harrym pomrkávajíc. Nějak nevěděl, co na to odpovědět, kromě mírného zrudnutí a odkašlání. Navíc pocítil, jak stisk Remusovy ruky na jeho rameni o něco zesílil, zároveň co si uvědomil, že se muž dost napnul při ženině bezostyšném a okatém flirtování. Vzpomněl si na varování od Remuse i od Snapea, že vlkodlačí žárlivost může být docela prudká. Rozhodně nechtěl, aby ji modrovláska poznala na vlastní kůži, takže zakročil.

"Klid, já tu jizvu klidně ukážu," usmál se na všechny a rukou si odhrnul vlasy z čela, takže odhalil svou proslavenou jizvu ve tvaru blesku, která mu bledě zářila na opálené tváři. Tonksová se trochu naklonila dopředu, přimhouřila oči, pak si ještě posvítila hůlkou, aby ji dobře viděla.

"Parádní!" ohodnotila nakonec. "Ale nechtěla bych ji mít. Mám svůj obličej ráda takový, jaký je, nebo kachní," dodala drobnost, které vůbec nerozuměl, ale přesto vyvolala na tváři obou zbývajících lidí v místnosti veselý úsměv. Ano, dokonce i na té Remusově, který se velmi rychle zase uklidnil.

"My máme taky rádi tvůj kachní obličej," zabručel Moody. "Budeme dole připravovat se na odlet, tak tu pomoz Harrymu balit," informoval je a zároveň rozkazoval s přirozeností někoho, koho všichni lidé poslouchají okamžitě a bez řečí, až tedy na Tonksovou, která se začala trochu zmateně motat po místnosti. Vlastně se prakticky s Moodym srazila, než se vůbec dostala ke dveřím – a to přitom Harry neměl v pokoji bordel jako jiní puberťáci – jenže to už ji starší muž popadl pod loktem a vyvedl ven.

"Kdo to byl?" zeptal se s potlačeným smíchem, když se za nimi zavřely dveře.

"Moodyho tak trochu znáš a ta žena byla Nymphadora Tonksová," odpověděl krátce. Harry se chtěl ohradit, že jména už si odvodil, že ho tedy zajímá, co je to za lidi, ne jak se jmenují, ale nedostal se k tomu. Byl přitažen do pevného sevření, ze kterého trochu čišelo zoufalství, a následně umlčen polibkem. Myšlenky na nějaké dotazy ho opustily a on objal Remuse kolem ramen. Tiskl se k němu pevně, jak mu ten dotek scházel, až měl skoro dojem, jestli to není moc. Jeho milenec ale nijak neprotestoval, jen dál, pořád s tím náznakem zoufalství, plenil jeho ústa. Harryho bezděky v té záplavě příjemného chvění, které mu rezonovalo tělem, napadlo, jak je skvělé, že měl dnes večer možnost si vyčistit zuby. Drobnost, hloupá, ale pro člověka, který se dostal do koupelny jednou až dvakrát týdně, docela důležitá. Ještě doufal, že vlkodlakovi nevadí mátová chuť pasty.

Zezdola se ozvala rána, tříštěné sklo, po kterém následoval výkřik a mumlané nadávky. Toho si zatím líbající dvojice nevšimla, vyrušil je až Moodyho hlas, který se prostě nedal přeslechnout.

"U Merinových špinavých spoďárů, Tonksová!" řval, utajení nebo ne. "Jak jsi vůbec mohla projít bystrozorským výcvikem a ještě se dostat do elitní jednotky? Vždyť ty nejsi schopná přejít po famfrpálovém hřišti, aniž bys zakopla o drn!" hudroval na ni tak hlasitě, že ho sousedé určitě museli slyšet.

Harry se neubránil smíchu, který jen ztlumil tím, že vtiskl tvář do Remusovy hrudi. Ta se také chvěla, jak se muž snažil nesmát, ale nakonec to taky vzdal a vyprskl někde nad jeho hlavou v záchvatu rukou dušeného pochechtávání.

"Doufám, že to neodnesla Petunina broušená váza," podotkl více méně bezstarostně, stejně přeci jako čarodějové mohli všechny rozbité věci spravit.

"Obávám se, že to znělo přesně jako tříštící se broušené sklo," odpověděl Remus, taktéž bezstarostně a s úsměvem. Zdálo se, že ho ten polibek a objetí, ve kterém byli, velmi uklidnily, dokonce měl i dojem, že na mužových tvářích spatřil trochu barvy.

"Zabalím ti věci," spíš ho informoval, než aby nabízel, a s povzdechem ho propustil z náruče.

"Já si to klidně udělám, moc toho nemám," nechtěl ho nechat dělat všechnu práci, ale to už vytáhl vlkodlak hůlku a mávl s ní. Zpod postele vyletěl kufr, otevřel se a ze stolu do něj začaly létat učebnice. Ze skříně, která se sama otevřela, vyklouzlo pár kousků oblečení, které následovalo knihy. Nakonec se kufr zavřel, zapnul a dolevitoval ke dveřím. Dalším mávnutím vyklidil Hedvice klec a přelevitoval ji Harrymu do napřažené ruky.

"Hedviku si vem ty, já ti ponesu kufr a nezapomeň koště," instruoval ho při odchodu. Tentokrát už se nepokusil muže zastavit, když mu vzal kufr, a společně scházeli dolů.

"Kam jdeme?" zeptal se po cestě ze schodů.

"To ti nemůžu říct," odpověděl s poloúsměvem.

"Jistěže ne," zamračil se. "Mně přeci není třeba vůbec nic říkat, stačí jen rozkazovat a posílat mě tam a zase zpátky," frflal si pod nos.

"Věř mi, že bych ti to rád řekl, ale opravdu to není možné. I kdybych se o to pokusil, nedokázal bych to vyslovit. To je součást Fideliova zaklínadla."

Neptal se, co to je, protože to věděl. Možná si spousta lidí myslela, že je nevzdělaný a nikdy v životě neotevřel knihu, pokud nemusel, ale on ve skutečnosti docela intenzivně studoval. A zrovna tohle kouzlo bylo pro něj osobně důležité. Pečlivě se o něm informoval, když ve třetím ročníku zjistil, kdo je Pettigrew.

"Chápu," přikývl a zamyšleně se zamračil. Poletí tedy na místo, které je skryté, což až tak zajímavé nebylo, daleko víc ho zajímalo, kdo je strážcem tajemství. Remus tedy ne, musel to tedy být někdo jiný. Harry jen doufal, že někdo skutečně spolehlivý, protože jinak jsou docela v háji. Potterové měli s tímhle kouzlem už své neblahé zkušenosti.

"Můžeme vyrazit?" přivítal je hned netrpělivě Moody, který už si pohrával s koštětem.

"Pokud jste dali dohromady tu rozbitou vázu tak ano," rozhlížel se po střepech. "Petunie by řvala jako protržená, kdyby přišla o své milované broušené sklo."

"Vy máte mluvící petúnii? Že nás ani nepozdravila," podivoval se další muž, který vyšel z kuchyně a v ruce nesl touster, který si předtím asi prohlížel. Harry si při pohledu na něj a při tom dotazu musel přitisknout ruku na pusu, aby se zase nezačal smát.

"Ne, Petunie je jméno Harryho tety," informoval překvapeného muže Remus, navíc chtěl něco dodat, ale k tomu se už nedostal.

"Nechte petúnii i Petunii stranou, dochází nám čas, za chvíli bude svítat. Takhle tam nikdy nedoletíme včas..."
"Ještě není ani deset večer, Pošuku. To s ním chceš obletět zeměkouli?" ozvala se Tonksová, ale tím se nenechal bývalý bystrozor vyvést z rovnováhy.
"Poletíme v sevřené formaci, doufám, Pottere, že na tom koštěti ještě umíš létat po roce bez famfrpálu. Já tady s Remusem poletíme vepředu a ty se drapneš tady Nymphadory..."

"Neříkej mi Namphadoro!" vyvřískla Tonksová rozzlobeně, její vlasy zrudly a rozježily se jako bodliny ježka. "Nikdo mi tak neříká. Ani moji rodiče mi tak neříkají!"

"No tak, slečinky, nebudeme se přeci hádat," uklidňoval je muž, který zatím nebyl Harrymu představen, zato už o něm mladík věděl, že je opravdu upřímně fascinovaný tím tousterem, protože jím teď mával ve vzduchu.

"Já tu vidím jen dvě slečinky," loupl nemagickým okem po Harrym a Remusovi, "a ani jedna z nich není Tonksová," dodal, obrátil se a vyrazil zadním vchodem na zahradu. Tonksová si nad tím odfrkla, potřásla hlavou, takže se její vlasy zase vrátily k pomněnkově modré a také vyšla na zahradu, jen přitom nezapomněla na Harryho zamrkat.

"Ti dva spolu chodí?" zeptal se mladík jen tak bezděky, protože ho to napadlo. "No co? Napadlo mě to podle toho, jak se hádali," pokrčil rameny pod pohledy zbylých dvou mužů.

"Tak tenhle pár by mě nikdy nenapadl," podotkl Remus.
"Mě by nenapadlo víc párů," kontroval Harry s úsměvem, který byl jasný jen jim dvěma. Dostalo se mu stejné odpovědi, i když ne tak nadšené. Vypadal spíš nervózně z toho, že se o jejich poměru takhle vtipkuje. Úsměv mladíkovi zase rychle povadl, nechtěl Remuse dostávat do rozpaků, pořádně chytl své koště a také vyšel ven.

°°0°°

Jeho milenec byl dlouho nervózní. Neprojevovalo se to u něj jako u jiných lidí, tedy podrážděností ale tím, že nevydržel u jedné knihy ani půl hodiny a to, považte, u takového knihomola jako byl Remus, je něco neskutečného. A úplňkem to nebylo, to rozhodně ne, protože doba, kdy byl kvůli měsíci nervózní, byla dlouhá asi tak týden před chlupatým obdobím, ne skoro celé dva měsíce. Dlouho zkoušel všelijaké fígle, jak to z něj dostat, až se nakonec přímo zeptal, co mu je. Odpověď byla očekávaná, vlkodlak se bál o Harryho. O něho se báli všichni, kdo ho měli rádi. Molly s Arturem a všemi dětmi, Brumbál, Minerva, dokonce se občas zdálo, že i Srabus alespoň uznával, že by v případě Harryho smrti nemuseli vyhrát válku.

Díky tomu nechápal, proč to jeho milenec tak dlouho tajil a držel v sobě, a už vůbec mu nešlo na rozum, z jakého důvodu byl náhle tak nadšený, když řekl, že je to v pořádku. Skoro to vyznělo, jako kdyby on sám, Harryho kmotr, snad naznačil, že se není čeho bát a Remus se pak styděl za to, že se přeci jen bojí. Vždyť kdo jiný mohl milovat Harryho víc než Sirius?

I tak ho trochu překvapilo, že Remus byl první, který se doslova bez rozvahy a konzultace s Brumbálem hnal Harrymu na pomoc. Stálo ho docela dost práce, aby vlkodlaka udržel v domě alespoň tak dlouho, dokud se nevyřešilo to vyloučení ze školy a nesestavil se záchranný tým, kterého byl samozřejmě jeho milenec součástí.

Byla pravda, že Sirius by se pro svého kmotřence vrhl stejně bezhlavě, vlastně to i plánoval udělat, jen co se k nim doneslo to o mozkomorech, jenže když viděl jinak racionálně a klidně uvažujícího vlkodlaka, jak šílí, dokázal se trochu ovládnout a zachovat se jako dospělý.

Dobře, to všechno byly kecy, které se mu honily hlavou až teď, když čekal na Harryho příchod. Ve skutečnosti je všechny uklidnila Minerva, která jim nadala do bláznů stejným tónem, jaký na ně používala, když ještě byla jejich profesorka. Připadal si jako malý kluk ještě teď.

"Siriusi," ozval se za jeho zády hlas. Kouř mu zaskočil, div že se nezačal dusit. Rychle se snažil schovat cigaretu za sloupek schodiště a pak se obrátil.

"Merline, já jsem se lekl," odfoukl si, když za sebou spatřil Harryho přátele. "Ty jsi mě tedy vyděsila, Ginny. Máš hlas jako tvoje matky a já už se zhrozil, že mi zase bude nadávat za kouření." S úlevou, že to není španělská inkvizice v podobě Molly, zase cigaretu vytáhl zpoza sloupku a uložil si ji mezi prsty tam, kam hezky patřila.

"Chceme vědět, co se vlastně v Kvikálkově stalo," dožadovala se odpovědí docela razantně Hermiona, dřepla si vedle něj na schody a zároveň se mrzutě podívala na cigaretu, která jí čadila do obličeje. Jako by si snad myslela, že ji kvůli ní zhasí. Když jí vadí kouř v nose, tak si vedle něj neměla sedat, že?

"To by chtěl vědět každý. Harry použil patronovo zaklínadlo a náš člověk v Zobí ulici hlásil, že se tam objevili mozkomoři. To je všechno, co kdokoliv z nás ví. Podrobnosti nám může říct jenom Harry, až se tu konečně ukáže."

"A není to zase o tom, že nám se nesmí nic říct?" pustil se do defenzivy Ron. Na to se nedalo udělat nic jiného, než si povzdechnout. Když sem na začátku prázdnin všichni přijeli, tak je uvítal jako rovný rovné a řekl jim, že je jejich přítel a ne nějaký zodpovědný dospělý. Teď toho trochu litoval, protože nikomu jinému z Fénixova řádu by si nejmladší Weasley netroufl něco takového říct do očí a tímhle tónem.
"Kdyby záleželo na mě, Ronalde, tak bych vám s klidem řekl všechno. Na každé poradě opakuji, že bychom vám neměli nic tajit, ale asi tušíš, kdo je nejvíc proti tomu vám cokoliv říct," odpověděl poklidně na jeho otázku, koukl na ně koutkem oka a potáhl z cigarety, aby se ještě víc uklidnil.

"Máma," zahučela Ginny a opřela se o zábradlí nad jeho hlavou. Zřejmě si přitom ani neuvědomila, že by stačilo jen pohnout trochu hlavou a měl by krásný výhled pod její krátkou sukni. Další důkaz toho, že k nim byl až moc kamarádský a tahle mladá atraktivní dívka ho začala brát jako jednoho ze svých bratrů. Bylo to frustrující.
"Nechceme přeci vědět všechno," argumentovala Hermiona. "Jenom to, co se týká Harryho. Jsme jeho přátelé, máme na to právo."

"Jenže celá zatracená činnost tohohle zatraceného Řádu se týká Harryho!" zamával rukou, až mu z cigarety uletělo pár horkých jiskřiček, za což si vysloužil další nesouhlasný pohled od své společnice. "To už bychom vám rovnou mohli říct všechno."

Určitě by si toho měli ještě spoustu co říct, kdyby se odzdola neozvaly hlasy a pak křik Walburgy Blackové, oznamující, že někdo přišel. Nikdo už si na debatu nevzpomněl, protože všechny tři děti doslova vystřelily po schodech dolů, jedno, že přitom Siriuse málem srazily ze schodů. Jemu to trvalo o trochu déle uhasit cigaretu a zvednout se, zároveň také nechtěl vypadat jako nějaký nedočkavý kluk.

Vydrželo mu to asi tak půl minuty pak se vrhl do haly stejně překotně, jako předtím Ron s Hermionou a Ginny. Jenže jeho v půlce schodiště zadržel Remus, který mu vstoupil do cesty. Tvářil se trochu úzkostně jako člověk, co si neví rady, a nebylo to poprvé, co Sirius tenhle výraz na jeho obličeji viděl.

"Mohl bych s tebou chvilku mluvit, jen dvě tři slova, pak můžeš běžet za Harrym," požádal ho hned, než se stačil Sirius na cokoliv zeptat. "A ano, Harry je docela v pořádku," dal mu odpověď na otázku, kterou chtěl položit.

"Dobře, tak co potřebuješ?" akceptoval odpověď a sám se rovnou zeptal, aby to neprodlužoval. Vážně se chtěl rozeběhnout dolů a pevně svého kmotřence obejmout.

"Jen jsem ti chtěl připomenout dohodu, že zatím budeme držet náš vztah v tajnosti. Zejména před Harrym," řekl polohlasně, jeho pohled sklouzl směrem k hale, odkud se ozývaly radostné hlasy.

"Možná to nemám v hlavě úplně v pořádku, ale blbec nejsem. Moc dobře si naši dohodu pamatuji, i když se mi pořád nelíbí. Nechápu, proč bychom to měli tajit," zamračil se. Pamatoval si, jak ho o to Remus žádal, kdyby přitom nevypadal tak prosebně a křehce, jak jen vlkodlak vypadat mohl, pak by asi řekl ne. Neviděl důvod, proč by se za svůj vztah měli stydět, když je vázalo tak pevné pouto a navíc už spolu jednou byli, takže by to nikoho nepřekvapilo, kdyby se zase dali dohromady.

"Tichošlápku, prosím," zamumlal Remus s povzdechem. "To už jsme probírali. Myslím si, že by ho to mohlo ranit, kdyby nás viděl šťastné společně..."
"... protože by mu to připomnělo Cedrika a jeho smrt. Já vím, já vím," zamával rukou. "Ale stejně si myslím, že by byl naopak za nás za oba šťastný a vyrovnal by se se smrtí svého přítele líp."

"Siriusi," řekl jeho jméno velmi naléhavě a zase nasadil ten svůj prosebný výraz, kterému se nedalo říct ne, i když by to v případě jejich vztahu vlastně mělo být naopak.

"Nic mu nepovím a budu držet ruce u těla, ale!" přislíbil mu, ovšem hodlal dodat podmínku, "jen když si přestěhuješ věci ke mně do pokoje a budeš spát tam. Hrozně moc si to přeji," dodal a důrazně pozvedl obočí, aby bylo jasné, jak moc to chce.

"Dobře, přestěhuji si k tobě věci," slíbil vlkodlak bez mrknutí oka, i když nevypadal úplně nadšeně. Alespoň že tentokrát zafungovala vlkodlačí láska a Remus byl ochotný splnit Siriusovi jeho přání. Tak se mu to líbilo, tak to bylo z jeho úhlu pohledu teprve to pravé. Dřív se snad téhle oddanosti a schopnosti jít proti vlastním zásadám, jen aby mu vyhověl u Remuse obával. Dnes, po tolika letech, které měl na přemýšlení, to oceňoval jako největší z výhod jejich vztahu. Přinášelo to nekonečné možnosti.

"Tak se mi to líbí," pochválil si. Sešel ten jeden schod, který je dělil a přitáhl si Remuse do náruče. Ten se nebránil, i když předtím, než se jejich rty dotkly, pohlédl znovu krátce k hale. Pak už ale jistě na všechno zapomněl, jelikož Sirius jasně cítil, jak se mu uvolnil v náručí, stejně jako prudkost opláceného polibku.

"Ty jsi jedl mátové bonbony?" podivil se, když se od sebe konečně odtrhli. "Myslel jsem, že mátu, lékořici a tyhle věci nesnášíš."
"Já... ehm," odkašlal si, asi byl pořád trochu vyvedený z míry polibkem, i když to u něj vůbec nebylo obvyklé. "Došla mi pasta, tak jsem v koupelně použil nějakou jinou, co tam ležela," vysvětlil.

Sirius na to jen pokrčil rameny, nebylo totiž nad čím uvažovat, a seběhl dolů do haly konečně se přivítat s Harrym.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Za betování děkuju Adelaině a za komentáře těmto lidem: Bobo, Nade, xlovexx a belldandy. Budu se těšit na další vaše komentáře, pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.