Nerozhodnost lásky - 18. kapitola

 Lucius pustil hůlku – vlkodlak zle zavrčel – a pak velmi pomalu uvolnil sevření kolem Harryho hrudníku. Na to vlkodlak zareagoval dalším zavrčením, tentokrát ale ne rozzlobeným. Spíš to vypadalo, jako by v tom byl dotaz.

"Jsem v pořádku," odpověděl polohlasně všem, kteří by se pídili po jeho zdraví a pomalu ustoupil stranou od Smrtijeda, který ho ještě před chvílí pevně držel. Nikdo mu ani nemusel říkat, aby sebral odhozenou hůlku, rovnou se jí chopil a namířil ji na Luciuse. Překvapivě byl v místnosti plné lidí jediný, s výjimkou Siriuse, kdo to dělal. Ostatní hůlky vnímajících čarodějů byly namířené na vlkodlaka, který jim ale nevěnoval sebemenší pozornost, protože jeho žluté oči se s krvelačným zaujetím upíraly na mírně se chvějícího Luciuse, jenž se mu pokoušel pohled statečně opětovat. Když si vlkodlak olízl krev z tlamy nelidsky dlouhým jazykem, tak to Smrtijed nevydržel a pohledem uhnul.

Sirius se konečně obrátil od odzbrojeného muže a podíval se na Remuse prakticky nehybně klečícího na schodech. Harry nepoznal, co si starší muž myslí, protože jeho obličej byl dokonalou maskou neproniknutelného klidu.

"Je čas dát si šlofíka," oznámil mile, když se zase obrátil na Luciuse a mávnutím hůlky ho posla do mdlob. Mladý Nebelvír měl dojem, že přitom slyšel Smrtijeda říct něco, co znělo jako "prosím ne", ale nebyl si tím vůbec jistý, protože to muž zamumlal opravdu hodně potichounku.

Vlkodlak se nepohnul, ani když bezvládné tělo dopadlo na zem, takže to snad stále byl spíš Remus, anebo mu jedna krvavá hostina za den stačila a další zabíjení ho už nezajímalo. Jak tohle vlkodlaci cítili, to Harry nevěděl.

"Vypadněte odsud!" nařídil Sirius. Několik členů Řádu zmizelo v bílém kouři, jiní se chopili bezvládných těl – samozřejmě jen těch hodných, Smrtijedi asi klidně mohli zůstat na zemi jako vlkodlačí svačinka – nebo protestujících puběrťáků, mezi nimiž byli Hermiona s Ronem a Ginny, a rychle opouštěli místnost.

Sklonil hůlku a svou plnou pozornost obrátil na Remuse, který momentálně upíral oči střídavě na něho a na Siriuse. Ne v nerozhodnosti, prostě jen v touze ubezpečit se, že oba jeho druzi jsou v pořádku. Nevypadal ani trochu divoce, ne tak, že by po nich skočil. Bylo to jiné, než před dvěma lety, když se za úplňku proměnil a neměl lektvar.

Sirius se pomalu vydal k němu.

"Remusi… lásko," promlouval chlácholivým hlasem. "To jsem já, pamatuješ? Sirius. A tohle je Harry… pojď sem, Harry!" nařídil o něco prudčeji a mávl za zády rukou, jak mladíkovi naznačoval, aby se přiblížil.

Na jazyku ho pálil dotaz, jestli je to vůbec bezpečné, na druhou stranu ale, copak by mu mohl být Remus vůbec schopný ublížit? Ne, určitě nemohl. Vydal se proto stejně opatrně jako Sirius k vlkodlakovi vydávajícímu tiché mručivé zvuky, které asi měly být ubezpečením pro jeho druhy, že je všechno v pořádku, že se mohou přiblížit.

Sirius se tam samozřejmě dostal první, pomalu klesl na zem a vjel rukama do Remusových vlasů, když se k němu vlkodlak natáhl v jasné prosbě o pohlazení. Tiše přitom mumlal ujištění, že je všechno v pořádku, že jsou všichni v bezpečí a už není důvod se bát. Nedalo se poznat, jestli to účinkuje, každopádně zatím nikomu nechyběly žádné končetiny, takže to určitě neškodilo.

Opatrně také došel až k nim a pomalu přiklekl na zem. Nevěděl, co má dělat, jestli má Remuse hladit, jako to dělal Sirius, nebo tu prostě jen sedět. Možná by mu měl něco říct, ale neznal nic konejšivého. Zvedl v zoufalém dotazu pohled ke svému kmotrovi, který mu ho krátce oplatil, ale nic neřekl. Naopak. Vypadal také trochu beznadějně, ale nebál se vlkodlaka dotýkat. To Harryho povzbudilo a položil své ruce na stále vyhrbená záda.

Cítil pod rukou nepřirozeně skroucenou páteř a napadlo ho, jestli to bolí. Podle chvění, která vnímal přes dlaně, to vypadalo, že ano. Určitě ano, muselo to bolet být uvězněný mezi dvěma formami v těle, kde spolu orgány, klouby a kosti správně nespolupracovaly. Stejně, jak to bolelo Remuse, to bolelo i jeho samotného. Uvnitř.

"Remusi," zašeptal, a pak už ho beze strachu objal, doufaje, že to pomůže. Na vlkodlačím těle se to nijak neprojevilo, ale všechna ta zuřivá potřeba ničit, které z něho sálala, když zabíjel Bellatrix a vrčel na Malfoy, byla pryč. Zůstaly po ní jen tiché zvuky někde mezi vlčím kňučením a lidskými vzlyky, které se draly z Remusova hrdla. Kdyby se před nimi mohl chránit tím, že si zacpe uši, tak by to udělal. Věděl, že to stejně nepomůže. Jakmile je jednou slyšel, už je bude navždy slýchat ve svých nočních můrách.

Nikdo milovaný nezemřel, přesto už teď bylo jasné, že si tenhle den bude už navždy pamatovat. Se zavřenýma očima se tiskl tváří do ramena napůl proměněného vlkodlaka a cítil se přitom jako blázen, protože jedině ten by něco takového dělal.

"Kdo?" ozvalo se nad nimi. To byl Brumbálův hlas, ale kde ten se tady vzal? Zvedl hlavu a spatřil starého čaroděje, jak stojí kus od nich a sleduje je klidným zrakem někoho, kdo se vlkodlaka také nebojí.

"Bella," odpověděl Sirius. "Nikdo nad ní brečet nebude. Kdyby se mi nerozsypala hůlka, tak bych ji zabil sám, děvku!" téměř si odplivl.

"Dobře," přikývl Brumbál, stále tak nepřirozeně klidný. "Odveď Remuse pryč, než přijdou bystrozoři a nezapomeň se o něj postarat."

Jen hlupák by ve slově 'postarat' neslyšel jasné 'nezapomeň ho pevně zamknout, aby už nikoho dalšího nezabil'. Harryho to rozčílilo. Jak se opovažoval takhle o vlkodlakovi mluvit, když sám byl kdoví kde a byli to Remuse se Siriusem, kdo mu zachránil život. Ne velký Brumbál, to všichni ti ostatní, malí, zdánlivě bezvýznamní se o něj vždy starali.

"Ty pojď se mnou, chlapče," vyzval ho, zároveň co se dotkl jeho ramene. Chtěl v ten okamžik vybuchnout, začít křičet, že nikam nepůjde, místo toho si ale uvědomil, že vstává, přesně jak mu bylo řečeno. Ale k tomu, aby se donutil vykročit za odcházejícím starým čarodějem, se neměl.

"Jdi Harry, bude to dobré," ujistil ho Sirius. "Jdi, lásko."

Posílal ho pryč, odmítal pomoc s Remusem, to byla další bolavá ráno jitřící jeho vztek. Pomalu couval dozadu, jen několik kroků, než se otočil a zahleděl na vzdalující se záda v purpurovém hábitu, pak se zase ohlédl zpět, ale na místě, kde před chvíli byl Sirius držící Remuse v náručí, už bylo prázdno. Nikdo kromě Harryho v místnosti nezůstal, jen on a šeptající oblouk. Připadal si náhle tak opuštěný, zrazený a rozbolavělý, jako už dlouho ne.

Pomalu se vydal pryč, za Brumbálem, který mu zmizel v otevřených dveřích. Prošel jimi přímo do hlavní haly ministerstva a už se ani nepodivil, jak se odněkud z podzemí dostal až sem. Bylo mu to jedno. Nejen že o něj nikdo neměl zájem, dokonce při sobě ani neměl vlastní hůlku. S tou mu odešel Sirius a ta, co držel v rukou, patřila Malfoyovi, takže mu vůbec nesedla.

"On si klidně odchází," zašeptal mu tichý hlásek v hlavě. "On by tě tu klidně nechal. On už tě odvrhl, tak proč mu věříš?"

Zastavil se, naklonil hlavu na stranu a přitiskl si prsty ke spánku. V hlavě jako by mu něco vrtalo stovky malých dírek, do kterých mu proudilo horko.

"Jak můžeš věřit někomu, kdo ti ukazuje záda…" Doslova se snažil proniknout rukou do hlavy a vytáhnout z ní ty rozžhavené jehly. "Zabij ho, Harry. Zabij toho zrádce. Nechal tě samotného. Nechal tě tu, abys umřel. Zabij ho! Zabij ho!"

Zvedl hůlku, kterou svíral v ruce a namířil ji na záda starého čaroděje. Brumbál se zastavil, jako by pohyb vytušil, ale neobrátil se. Ruka se mu začala chvět, zuby drkotaly o sebe, nohy se měnily v rosol. Brumbál se pomalu otočil. Bolest v hlavě vybuchla, jako by mu právě explodoval mozek a všechno v něm řvalo jen po jediném. Zabít starého čaroděje teď hned na místě. Jenže to Harry nedokázal, nemohl ho zabít, jedno jak strašně moc se na něj zlobil. Brumbálova tvář poprvé za tento rok skutečně roztála nefalšovaným citem, zvedl mírně ruce a ukázal prázdné dlaně. Hůlka mu z ruky vypadla na kamennou podlahu a on sám padl na rosolovitá kolena, ruce sevřené kolem brnících spánků.

"Ne!" vydechl s veškerým odporem, kterého byl přes bolest schopný. "To neudělám!"

"Zbabělče!" ozval se za ním tem samý hlas, jako slyšel v hlavě. Hlasu, o kterém si až teď uvědomil, komu patří. Chtěl se otočit, ale nemohl se ani hnout. Jako by pořád bylo něco zabodnuté v jeho mozku tak hluboko, že to poškodilo i základní centra pohybu a jediné, čeho byl schopen, bylo klečet na zemi a houpat se dopředu a dozadu.

"Tome…," oslovil starý čaroděj Voldemorta, spíš jako by to byl student, na kterého narazil na chodbě. "Bystrozoři jsou už na cestě. Neměl jsi sem dnes chodit."

"Ani jsem nechtěl, Albusi," zasyčel, doslova, protože jeho hlas zněl neustále, jako by byl na pokraji mezi lidskou řečí a hadím jazykem. "Kdyby mi Harryho psíček nerozerval milenku na kousky velikosti dlaně, tak bych tu nebyl. Pověz, drahý Harry, budu moct svou Bellu poskládat, nebo tvůj vlkodlak něco snědl? Vážně bys ho měl trénovat a naučit ho, že něco je fuj, jinak se ti příště otráví."

I kdyby věděl, jak odpovědět, což nevěděl, přes rty by to nedostal. Jediné, co chtěl momentálně vyřvat do světa, byla naléhavé prosba, aby Brumbál zabil Voldemorta teď a tady, jenže k tomu se starý čaroděj, zdá se, ani trochu neměl. Dál stál, skoro bez pohybu, jen se mu v ruce objevila hůlka, která ovšem stále mířila jen do země.

"Já tě varuji, Tome, odejdi, dokud je ještě čas," pronesl pomalu Brumbál.

"Nebo co, starče?" zeptal se posměšně Voldemort. "Nebo mě zabiješ? Ne, to neuděláš, protože na to nemáš dost sil. A i kdyby si je čirou náhodou měl, tak by ses o to ani nepokusil, dokud jsem v hlavě tvého milovaného chlapce," mírně vycenil zuby. "Víš… pro něj už jsi vážně dost starý," poklepal si prstem na pozůstatky rtů. "Měl by sis najít někoho, kdo se narodil alespoň ve stejném století jako ty."

Bolest přešla jen v prosté ochromení, jako by byl oddělený od těla. Na ten stav si dobře pamatoval, prožíval ho jako malý, když dostal obzvlášť velký výprask. Tehdy prostě přestal vnímat své tělo, přesně jako teď, a jediné, co existovalo, byl on sám a zvuky z okolí.

"Harry… chlapče," slyšel Brumbálův starostlivý hlas. "Musíš s ním bojovat. Já ti nemohu pomoci, musíš to dokázat jen ty sám."

"Ano, ano, dobře řečeno. Jen ty sám… jako vždycky, Harry, jen ty sám," souhlasil Pán zla nanejvýš pobavený vším, co se kolem dělo. Nebylo to znát jen z jeho hlasu, Harry to cítil uvnitř své hlavy, jak se Voldemort směje z plných plic. On to slyšel, trhalo mu to bubínky zevnitř. Ten smích byl spalující, ničil všechno, na co v jeho mysli narazil. Překrucoval dobré obrazy ve špatné. Z prvního jídla v Bradavicích se stala hostina s plesnivými pokrmy prolezlými červy a mrtvolami místo spolužáků. Z prvního obětí přátel bylo dusivé sevření. Z prvního polibku něco, z čeho se chtělo člověku zvracet. První milování s Remusem se změnilo v krvavé znásilnění, při kterém cítil jen bolest…

"Ne!" odmítl nahlas ty představy. Pokroucené vzpomínky, o kterých věděl, že nejsou skutečné, jenže to neznamenalo, že ho k smrti neděsily. Musel se té hrůzy zbavit. Musel zničit to ostří, které mu rylo v mozku a přinášelo utrpení. Hlavou mu prolétla vzpomínka na Snapea "…Najděte si ve své mysli místo, kde jste šťastný…" Vybavoval si to jasně, protože ho tenkrát překvapilo, že z lektvaristových úst slyší něco takového.

Vybavit si šťastné místo opravdu problém nebyl. Nedalo se pochybovat o tom, že jsou to Bradavice. Jejich velká vstupní síň ozářená svíčkami, rozsáhlé nádvoří, ze kterého často pouštěl Hedviku… Viděl to před sebou jasně. Ne, on na něm přímo stál. Nejdřív sám, opuštěný, jen s hučení větru. Tak opuštěný, že vykřikl v zoufalém pokusu někoho zavolat, aniž by jen uvažoval o tom, co dělá.

A pak byl náhle obklopen lidmi svírajícími pozvednuté hůlky namířené ke vstupní bráně. Opatrně se k ní vydal a rozhlížel se přitom po tvářích. Byli tam studenti ze školy, profesoři, celá rodina Weasleyových, členové Řádu, které dokonce ani neznal jménem.

Opatrně prošel do první řady, ve které stál Remuse se Siriusem, Hermiona, Ron, Ginny, Neville, Lenka a Brumbál. Lidé, které měl asi ze všech nejraději. Lidé, kteří mu vždy stáli po boku. I teď, když byl ztracený ve svých myšlenkách.

"Co to zatraceně je?!" ozval se od vstupní brány Voldemortův hlas. Černokněžník za ní stál ve vší své strašlivosti a s naštvaným výrazem v tom, co mělo být tváří. Za jeho zády se rozléhala spálená krajina, ze které stoupal dým. Harry věděl jistě, že tam by jít nechtěl. Stejně jako věděl, že nehodlá pustit Voldemorta do svých Bradavic.

Pomalu vyšel z přední řady, zastavil se na volném prostoru a zvedl hlavu nahoru, až dohlédl k vrcholku obrovské otevřené brány. Pohled zase sklopil k Voldemortovi.

"Tady je to moje, Tome," zamračil se na něj a zvedl ruku, "a ty tu nemáš, co dělat," rázně mávl rukou a brána se prudce zabouchla Pánovi zla přímo před obličejem. Ozval se zpoza ní hrozivý výkřik zlosti, rány, jak něco velikého naráželo do železem okovaného dřeva, a nakonec nastalo strašlivé ticho. Brána byla netknutá. Nepohnula se ani o jediný centimetr. Nezachvěla se, když do ní narážela Voldemortova zlost, a pak…

…se změnila v mramorovou podlahu, na které Harry ležel obličejem dolů. K uším mu opět dolehl ten řev a bušení, tentokrát to ale bylo skutečné. Blesky se odrážely od stěn, hrom bil do stropu a Voldemort rozzuřeně křičel.

Pokusil se zvednout na ruce, které měly konzistenci nedovařeného pudinku, ale rychle to vzdal. Nemělo to vůbec žádný smysl. Čert aby to všechno vzal. Prostě jen zavřel oči a oddal se bezvědomí, jen v poslední myšlence doufal, že se probudí v Bradavicích na ošetřovně, tak jak byl zvyklý, a ne v okovech někde ve Voldemortově sluji.

°°0°°

"Tady," podal Harrymu jeho tričko a snažil se tváři, jako kdyby bylo všechno v pořádku. Ale nebylo. Mezi ním a mladíkem viselo cosi nevyřčeného. Oba věděli, oč se jedná, jenže ani jeden z nich se neodvážil to téma načít. Remus věděl, že to nakonec bude muset být on, vždycky to byl on, jen nevěděl, jak na to. V duchu si zrekapituloval, co se stalo a jak se dostali až sem na ošetřovnu v Bradavicích.

Na smrt Bellatrix Lestrangeové měl jen matné vzpomínky, většinou se sestávající z krátkých obrazů, výkřiků a chuti krve na patře. Pak hlasu Siriuse a doteků obou svých druhů. Brzy po tom všechno zčernalo, asi tak ve chvíli, kdy se ocitl ve sklepě Siriusova domu a Tichošlápek ho objal ve své obrovské chundelaté náruči. Prý omdlel, neproměnil se plně ve vlkodlaka, jen omdlel. A ráno ho všechno pekelně bolelo, od krví zalitých očí, skrz které skoro neviděl, přes nehty na rukou i na nohou a dásně, které krvácely, až k bolavým zádům. V tak příšerném stavu nikdy po proměně nebyl, ovšem tahle byla samozřejmě výjimečná.

Hned se dožadoval návštěvy Harryho, což mu Sirius umožnil a zavedl ho do Bradavic na ošetřovnu. Jeho mladý druh byl nezraněný, spal a Sirius mu vypověděl, co se všechno stalo, zatímco si oba sedali na postel k Harrymu.

Milovaný mladík byl mentálně napaden Voldemortem, ale dokázal ho porazit, což bylo pro Remuse samozřejmostí. Harry byl silný, o tom nikdy nepochyboval. Těžce to však mladíka vyčerpalo, na ošetřovnu se dostal v bezvědomí, aby se za pár hodin probral, vletěl do Albusovy kanceláře a prý se tam s ním hrozně pohádal. Očití svědci v podobě obrazů starých ředitelů roznášeli po celém hradě historky o tom, že Harry vtrhl do ředitelny, začal křičet na Brumbála, že je zrádce, pokrytec, že je to všechno jeho vina, a že ho nenávidí. Brumbál se nijak nebránil, jen seděl za stolem a tiše mladíka poslouchal v jeho běsnění dokonce i ve chvíli, kdy spontánní magií vyhodil do povětří jeden z Albusových stolů plný jeho strojků a udělátek. Co bylo přesně dál, to nikdo neví, protože v tu chvíli portréty utekly a přivolaly Minervu.

Ta se prý dalších dvacet minut pokoušela dostat přes zamčené a zakleté dveře do ředitelny, ale nedařilo se jí to. Musel je tedy nejspíš zamknout sám Brumbál. Nakonec ale povolily a pustily dovnitř všechny, kteří se zatím srotili u dveří, tedy Minervu, Filiuse a Poppy. Naskytl se jim prý pohled na Harryho a Brumbála, jak spolu sedí na pohovce, Albus mladíka objímal a něco mu povídal, zatímco se Harry třásl a přikyvoval. Poppy v tu chvíli rozhodla, že se musí Harry vrátit na ošetřovnu a tam také zůstal následující tři dny až do dneška.

Teď už ho Poppy propustila s tím, že se má šetřit a dobře jíst. To byl její lék na všechno, doporučila to samé i Remusovi, když ho krátce po tom, co se dostavil na ošetřovnu, prohlížela. Nezajímalo ho, že by se o sebe měl postarat, protože prý jeho tělo prodělalo silné trauma, podstatnější pro něj byl Harry. Odpoutal se od jeho postele až ve chvíli, kdy mu to oba jeho druzi nařídili, takže musel být zavřený v Siriusově domě, odpočívat a Harryho neviděl. Až do dneška.

Zaměřil se na mladého druha, který si právě strkal triko do džínsů a koukal kamsi před sebe do prázdna. Nebylo zbytí, musel to téma načít, protože se prostě nedokázal dívat na to, jak se jeho milovaný trápí, nebo snášet jeho odtažitost.

"Harry," spíš si tak povzdechl, položil mu ruku na kříž a pokusil se ignorovat bodnutí u srdce, když sebou mladík při tom doteku trhl. "To, co se stalo na Oboru záhad… chtěl jsem říct, že…"

"Je mi to líto," přerušil ho Harry náhle, nejen svými slovy, ale i tím, že se prudce obrátil a pevně ho objal kolem krku.

Automaticky ovinul své paže kolem hubených zad a cítil, jak se milenec v jeho náruči chvěje, jako kdyby snad potlačoval pláč nebo zadržoval křik. Dost dobře to nechápal. Nevěděl vůbec o ničem, za co by se mu měl Harry omlouvat, a i kdyby něco takového v ryze racionálním světě existovalo, pak by za to Remus omluvu nechtěl. Vlastně si ani nedovedl představit, že by po mladém druhovi chtěl třeba jen vysvětlit jeho chování.

"Je to totiž všechno moje vina," Harry se odtáhl, ruce měl dál kolem Remusových zad, ale díval se mu do očí. "Kdybych se nepostavil mezi Siriuse a Lestrangeovou… Kdybych nešel na Obor záhad… Kdybych pořádně trénoval nitrobranu nebo se alespoň nenechal nachytat Voldemortovou lží… Já vím, že je to všechno jen 'kdyby', ale kdyby to tak bylo, tak bych tě nikdy nedonutil udělat něco tak hrozného, jako někoho zabít. Nejen to, způsobil jsem ti bolest, když ses proměnil. Je to neodpustitelné. Jak tu vůbec teď se mnou ještě můžeš být… pořád se na mě dívat tak oddaně…Měl bys mě za to nenávidět."

"Co to povídáš, drahý?" přejel mu hřbetem ruky po tváři. "Jak bych tě jen mohl nenávidět. Miluji tě víc, než svůj vlastní život a nic, co se stane, nebo co uděláš, na tom nic nezmění. Nemůžeš za nic z toho, co se přihodilo."

"Jistěže můžu," nesouhlasil a nutil tím Remuse, aby mu dal za pravdu, ač věděl své a ač tím byl postavený do nepříjemné situace. Souhlasit a zranit Harryho, nebo se vzpírat nutkání a pomoct Harrymu. Zvítězilo samozřejmě to druhé, protože jeho ochrana bude za každých okolností nadřazena všemu, včetně jeho vlastních přání.

"Kdyby ses nepostavil před Siriuse, tak bych Lestrangeovou zabil jen pro jeho ochranu. Kdybys nešel na Obor záhad, tak by se ve mně možná vlk nevzbudil tam, ale jistě by se to stalo někde jinde a někdy jindy. A to, že jsi neodolal Voldemortově mysli… dříve své oběti mučil tím, že jim do mysli vkládal celé desítky hodin strašlivých vizí. Pro mučené byly tak reálné, že se podepisovaly i na jejich tělech. Neměl jsi šanci odhalit, že to, co vidíš, je klam."

"To si dovedu představit," zamumlal a znovu se zachvěl, pak se k Remusovi víc přitulil. "Když jsem viděl svázaného a zmučeného Siriuse, tak jsem tomu vážně věřil. Byl jsem si jistý, že je to pravda.“

„Ale nebyla. Sirius je doma, živý a zdravý. Nejspíš teď vyšlapává díru do koberce před krbem, jak čeká, až se vrátím a podám mu o tobě zprávy. Hmm," naklonil se a krátce Harryho políbil, jen tak zlehka na uklidněnou. "Hrozně ho štve, že tu nemůže být."

"Mě to taky štve. Chtěl bych ho teď mít na blízku, aby věděl, že je v pořádku," trochu se zarazil. "Protože víš… to není tak, že bych ho měl raději než tebe, miluju tě, jenže Sirius má tendenci dostávat se do průšvihů, tak se o něj bojím víc než o tebe."

"V tom máš naprostou pravdu, on má schopnost dostávat se do potíží skoro tak velkou jako ty," nemohl si pomoci, aby se pobaveně neusmál. "Jsem si ale jistý, že v následujících týdnech se nebude nikde toulat ani riskovat. Dokonce i on má své meze, kdy se začne bát o vlastní život."

"Co tím myslíš?" svraštil znepokojeně obočí.

"Neměl jsem nic říkat…," zamumlal si pro sebe a ošil se, jak ho začalo mrazit v zádech. "Voldemort je velice rozezlený kvůli zmařeným plánům a hodlá se pomstít. Všichni jsme si mysleli, že to udělá hned, ale stalo se něco horšího. Vyvztekal se po celém světě, zabil mnoho lidí," v tu chvíli se Harry zamračil ještě víc, jako kdyby si to vzal osobně, "a pak se prostě vrátil a nedělá nic. Máme informace, že něco plánuje, jenže nevíme na koho."

"K čertu s ním!"

Harry se hrozně mračil, na tom by nic tak špatného nebylo, každý se zlobil, když slyšel o Voldemortových činech, ale jemu se v očích zaleskla vina. Bral si na svá bedra smrt všech, jež padli rukou Smrtijedů nebo samotného Voldemorta. Pro někoho, jako Harry, to bylo víc zodpovědnosti, než si zasloužil. Dokázal ji unést, celé ty roky to zvládal, ale nezasloužil si to. Zvláště ne teď, když měl svého vlkodlaka, aby ho chránil.

"Kdyby to jen bylo tak snadné…," povzdechl si. "A nemrač se prosím. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, upřímně se omlouvám. Promiň. Je mi líto, že jsem ti to vůbec říkal."

Omluva byla prostě nasnadě, ale jako vždycky nebyla přijata s nadšením. Už skoro začal uvažovat, že se bude ovládat a příště se jednoduše neomluví. Jenže to zase hrozilo, že bude omluva chybět. Vlastně to byl hodně těžký život, mít za druhy někoho jako jsou Harry se Siriusem, u kterých člověk nikdy neví, co způsobí svým dalším krokem. Přesto by neměnil, ani kdyby tu možnost měl. Oni dva byli dokonalí a celí jeho.

"Ne… je dobře, že jsi mi to řekl, alespoň něco málo, když ostatní jen mlčí a dělají, že nic vědět nepotřebuji. Pak to dopadá tak, jak to dopadlo," zamračil se. "Mimochodem, jestli někdy teď budeš mluvit s Brumbálem, tak mu řekni, že pořád citronové bonbony nechci citronové."

"Řeknu," souhlasil, ač vůbec nechápal, oč tu jde. Vypadalo to jako nějaký tajný kód mezi Harrym a Albusem, kterému mohli rozumět jenom oni dva.

"Nerad to říkám, ale budu muset jít a na tebe, drahý, vedle čekají přátelé," musel, ač nechtěl, přerušit jejich rozhovor. Na dnešní den toho měl ještě hodně, jako třeba vyzvednout Siriusovi peníze z banky nebo pomoci matce vymalovat, to vše by sice klidně kvůli Harrymu odložil – možná jen zařizování pro Siriuse by bylo problém – ale i sám mladík už se prostě nemohl schovávat na ošetřovně a musel zase mezi lidi. Bylo to nařízení lékouzelnice a příkaz McGonagallové, že musí dohnat zameškanou látku a doplnit si NKÚ z lektvarů, konkrétně praktickou část, ke které se kvůli své nemoci nedostal.

"Vždy zodpovědný za to, abych já byl zodpovědný," malinko se ušklíbl, zdálo se však, že má o krapet veselejší náladu, což bylo dobře. "Vím, že musím, ale nechce se mi. Ach jo…," další povzdech, kdy to vydalo, že se následně pokusí Remusovi doslova vcucnout do těla, místo toho spustil ruce a ustoupil dozadu.

"Dobře, budu hodný, půjdu se hezky učit a nebude žádné ocicmávání na nemocniční posteli," další vtip, znělo to škrobeně, ale lepší než nic. Vždy to bylo lepší než nic.

"Někdy příště," přislíbil s úsměvem, přitáhl si ho ještě naposledy k sobě a políbil. "Uvidíme se někdy během prázdnin. Budeme ti s Tichošlápkem psát každý den, to za nás za oba slibuji."

"A já se pokusím odpovědět, ale nevím, budu mít hromadu zábavy jako třeba vytírání podlahy nebo mytí oken," potřásl hlavou, zlehčoval některé vážné věci, aby tak vážné nebyly. "Miluju tě," rozloučil se nadobro, ještě si sebral z postele vytahaný školní svetr a vydal se ke dveřím. U nich se krátce zastavil, jen aby se ohlédl, daroval Remusovi jeden z mnoha svých dokonalých úsměvů, a vyšel do čekárny. Dveře se za ním zavřely a vlkodlakovo srdce se sevřelo.

Vždy bylo těžké nechat některého ze svých druhů jít, tentokrát dvojnásob, vzhledem k tomu, kam se vracel. Chtěl, aby zůstal na štábu, Sirius se za to také postavil, stejně jako Minerva, jež doslova běsnila, když se dozvěděla o podmínkách, ve kterých Harry žil. Vůbec nebyla jediná. Přesto přese všechno Brumbál nesouhlasil s tím, aby byl Harry někde jinde. Připustil, že udělal chybu, když se lépe neinformoval o jeho životě mezi mudly, ale stále trval na tom, že tam musí mladík pro své vlastní bezpečí strávit alespoň dva týdny. Remus, tehdy stále trochu mimo sebe, docela dost nesouhlasil, tak se nakonec dospělo ke kompromisu – jeden týden.

Potřásl hlavou, zahnal vrčení vlka do pozadí, aby ho trochu utišil a přešel do Poppyiny kanceláře ke krbu. Vzal si letax a vydal se zpátky domů.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Holka... teď to bude trochu složitější. :-D Ne, nebude, ve středu si dáme Snaville, v pondělí další Snaville, potom se uvidí. Jestli jsem to správně naplánovala, tak by to mělo být tip ťop. Uvidíme.
Za betování děkuji yellow.

Za komentáře: Bebo, belldandy, Walentine, kiki, Adelaine a Ynne.