Nerozhodnost lásky - 17. kapitola
Varování: Velký časový skok, takže nebojte, nevynechali jsme žádnou kapitolu.
Kdyby mu srdce a mysl nesvíral hrůzostrašný strach o životy dvou milovaných mužů, tak by si vtípek dvojčat Weasleyových užil, takhle ale nemohl myslet na nic jiného, než jak se dostat na ministerstvo na odbor záhad. Vize byla jasná, Sirius byl ve smrtelném nebezpečí a mučený samotným Voldemortem. Hrozila smrt přímo Siriusovi, ale pokud by to nahlásili Řádu, jak chtěla Hermiona, tak také Remusovi. Ona ale nechápala, že kdyby se to vlkodlak dozvěděl, tak se bezhlavě vrhne svému druhovi na pomoc a Pán zla ho jistě zabije, stejně jako Siriuse. Harry tohle věděl, proto nepřipadalo v úvahu, že přes krb zavolali na Grimmauldovo náměstí. Snad by to byl ochotný říct Brumbálovi, ale ten zmizel v záplavě jisker, když byla odhalena Brumbálova armáda a od té doby o něm neměl mladý Nebelvír sebemenší zprávy.
"Půjdu tam sám. Vy jděte za Snapem, je to jediný člen Řádu, který hned nepoběží…" odmlčel se, nechtěl to dokončit, "…jediný dostupný člen řádu," opravil se.
"Všichni jsou dostupní, kdybys je zavolal!" argumentovala rozezleně Hermiona, ale víc se nepokoušela o svůj názor bojovat. "A pokud je nechceš zavolat, tak zapomeň na to, že půjdeš sám. Jdeme s tebou!"
"Jasně, jsme v tom spolu," souhlasil Ron pevně, neoblomně. Nemohl jim vyčítat, že ho chtějí doprovodit, notabene se k tomu ani nedostal. Dveře do místnosti se rozrazily a dovnitř vpadla Umbridgeová ještě celé zamazaná od sazí, jak ji spolkl Weasleyovic ohnivý drak.
"To si pište, že jste v tom spolu!" vykřikla vztekle, vlastně už bezmála nepříčetně. Po fiasku s NKÚ byla rozzuřená do běla, takže Harryho, když ho táhla k židli, bezděky napadlo, jestli by nestačilo říct jí, že tu byli vlkodlak a Sirius Black, a Snape že spí s Nevillem. Třeba by ji z toho vzteky kleplo a problém by byl vyřešen, aniž by museli ztrácet čas. Jen tu byl menší problém, jak se popasovat s Malfoyem a jeho poskoky, kteří právě přitáhli Nevilla s Lenkou, Ginny a Cho. Ty by sice asi taky porazilo, co všechno se jim dělo pod nosem, zatímco se zoufale snažili přijít Harrymu na kobylku, ale nejspíš by se z toho vzpamatovali dřív než Umbridgeová.
"Chtěli jste jít za Brumbálem! Je to tak? Je to tak?!" vřískala mu do obličeje. Přes veškerý vztek, který cítil, mu její slova přišla spíš směšná. Kdyby mohl jen tak jít za ředitelem, pak by to bezesporu udělal. Udělal by to už dávno a pravděpodobně by mu dal takovou ránu pěstí, že by mu srovnal ten jeho křivý nos, který se od svého útěku bál strčit za hradbu Bradavic.
"Volala jste, paní ředitelko?" dotázal se Snape, který právě vešel, medovým hlasem a nezúčastněně si celou scenérii měřil temnýma očima.
"Snape! Konečně…," zaradovala se, jako by viděla svého nejlepšího přítele. "Chytil jste ty dva spratky, co uletěli?" zeptala hned, už ne tak hystericky.
"Já je snad měl stíhat?" podivil se lektvarista, vlastně docela upřímně. Paní vrchní vyšetřovatelku a ředitelku to poněkud vyvedlo z míry, protože překvapeně zamrkala.
"Předpokládala jsem, že zrovna vy nesnesete takové hrubé porušení kázně, vezmete koště…" byla přerušena.
"Koště?" podivil se znovu profesor, opět to vypadalo upřímně. "Připomínám vám snad famfrpálového hráče, abych zběsile poletoval kolem hradních věží na pometlu? Se vší úctou, já raději zůstávám nohama pevně na zemi."
Jak tak mluvil, získával Harry zvláštní dojem, že je snad opravdu na jejich straně. Přinejmenším upřímně nesnáší Umbridgeovou, což tedy nebylo úplné překvapení, jen bylo zajímavé a zábavné vidět, jak jí svou nenávist předkládá rovnou před nos.
"Dobře… dobře… Mozkomor vem ty dva!" mávla nad tím rukou, "Chci Veritasérum, abych ho mohla vyslechnout!" ukázala teatrálně na Harryho.
"Vězte, paní ředitelko, že i já sám bych rád panu Potterovi prolil hrdlo pořádnou dávkou Veritaséra, a pak mu přednesl celý seznam otázek, merlinžel musím zkonstatovat, že všechny mé zásoby jste spotřebovala na výslechy studentů a nová dávka ještě není připravená," informoval ji, opět s tou příslovečnou ironií v hlase, která jindy Harryho přiváděla k zuřivosti. "Takže pokud ho nechcete otrávit… za což byste měla mé vřelé sympatie a ochotně bych vám dodal nějaký bolestivý, pomalu působící jed… tak vám nemohu nijak pomoci. Teď, jestli mne omluvíte, mám ještě nějakou práci, pokud možno, co nejdál od Pottera a vás ostatně také," dodal štiplavě, což ředitelka okomentovala pohledem plným nevíry a mlčením, které Harrymu poskytovala potřebnou pauzu na rozmyšlení, než Snape odejde.
Jestli ho to bude Umbridgeová držet, což by klidně mohla, pak musí Siriusovi někdo pomoci. Jediným způsobem, jak za téhle situace předat zprávu Řádu, bylo přes Snapea, který se právě chystal k odchodu.
"Má Tichošlápka!" vykřikl, čímž donutil lektvaristu obrátit se. "Má Tichošlápka. Tam, kde je to ukryté. A dejte pozor na Moonyho," zdůraznil ještě. Nemohl jinak, bál se o vlkodlaka stejně jako o Siriuse.
"O čem to mluví? Co je kde ukryté? Co nebo kdo je Tichošlápek a Moony?" vyptávala se hned Umbridgeová, zejména Snapea, kterému byla zpráva určená.
"Nemám nejmenší potuchy," prohlásil lektvarista stále lhostejně, ovšem Harry v jeho černých očích viděl lesk pochopení, hněvu a výhružky, která se ještě přesně nestačila zformovat. "Pravděpodobně se snaží být zajímavý, jako když tvrdil, že se Vy-víte-kdo vrátil. Nebo mu opravdu už nadobro přeskočilo. Tomu bych se vůbec nedivil," mluvil opravdu tak, že Umbridgeová nemohla mít ani sebemenší potuchy, že lže, jako když tiskne. Harry to ale viděl v jeho očích a jemných záchvěvech koutků. V posledním pohledu, který na něj muž vrhl, než se za ním zavřely dveře, bylo jasné sdělení 'nedělej hlouposti, pitomče'. Kéž by ho tak poslechl.
°°0°°
Teď, když hleděl do Malfoyovy povýšené tváře, upřímně a hluboce litoval mnoha věcí. První z nich asi byla, že se nevěnoval nitrobraně tak intenzivně, jak měl, vlastně tedy vůbec a nechal se nachytat Voldemortovou do své hlavy úmyslně vloženou. A pak samozřejmě všeho ostatního, co se odehrálo od okamžiku, kdy v hlavě spatřil mučeného Siriuse. Kdyby to měl teď vypočítávat, nejspíš by tu chvilku strávil.
"Dej mi tu věštbu, mladý muži, nebo uvidíš své přátele umírat. Hezky jednoho… po… druhém," protáhl, skoro by se dalo říct rozkošnicky. Věděl, že Malfoy starší je opravdu zlý člověk, ale až dnes pochopil jak moc. Draco se se svými ubohými urážkami a krutými žerty nemohl svému otci ani trochu rovnat. Tenhle muž by ho dokázal klidně mučit, kdyby v ruce nesvíral kouli s věštbou, o kterou nejspíš Voldemort velmi stál, takže se jí nesmělo nic stát.
"Nic mu nedávej, Harry!" vykřikl Neville, který se zuřivě zmítal v sevření Bellatrix Lestrangeové. Krátce jeho směrem pohlédl, jen aby se přesvědčil, že je tu opravdu jediný, kdo není naprosto bezmocný a svíraný Smrtijedem.
"Dobře," souhlasil, nedělal si iluze o tom, že by je Smrtijedi pustili, ale doufal, že jemu samotnému nesmějí ublížit. "Máte pravdu. Nikdo tu nemusí umřít a neměli bychom bojovat. Mohlo by to skončit třeba… mým zraněním."
Nemýlil se. Když naznačil, že by se mu mohlo něco stát, tak Luciusovi cukl koutek a v očích mu probleskl nefalšovaný strach. Jen mu tím potvrdil, že jeho život patří výhradně Voldemortovi a dokud bude existovat riziko, že se mu něco stane, nebo že obětuje svůj život pro některého ze svých přátel, tak tu přinejmenším nebudou létat Avady.
"Jistě, tak jest," procedil mezi stištěnými zuby s předstíranou uctivostí.
Harry se nadechl a pomalu mu položil věštbu do ruky. Její ztráty ani trochu nelitoval. O tom, že musí Voldemorta zabít, už tak nějak věděl z dřívějších let, tak k tomu přeci nepotřeboval nějakou šumějící kouli světla. Nebyl hlupák předpokládající, že on a Voldemort, dva úhlavní nepřátelé, mohou žít v jednom městě po celé své dlouhé životy.
Lucius zvedl věštbu před svůj obličej a zahleděl se na ni jako na ten největší a nejdražší diamant, který se dá na světě sehnat. Oči se mu přitom zaleskly skoro dychtivě, jakoby to byl on, koho se věštba týká, ne jen jeho pán. A pak byl ze své fascinace vyrušen.
"Hej blondýnko," ozvalo se kousek za Malfoye. Ten se obrátil. "Nesahej na našeho druha!" doporučil mu vřelým hlasem Sirius, aby ho následně poslala k zemi dobře mířenou ranou do čelisti. Asi si zapomněl hůlku doma, nebo, to spíš, měl s Malfoyem nějaké ruční nevyřízené účty.
Blonďatý aristokrat se ani nestačil rozplácnout na zem, když se rozpoutalo peklo kleteb a místnost zahalily proplétající se proudy černého a bílého kouře. V té změti se Harry příliš neorientoval, navíc ho Sirius drapl za loket a spíš jím praštil za nejbližší kámen.
"Siriusi," až s vyslovením jeho jména se konečně zbavil strachu, který o něj měl. Zároveň mu pevně sevřel paži, jak si ho přitáhl k sobě blíž. Sirius se ani trochu nerozmýšlel, zřejmě si by jistý, že za kámen na ně kletby nemohou, a naklonil se tak, aby mohl mladého Nebelvíra krátce políbit na rty.
"Harry! Siriusi!" ozval se odkudsi, kam neviděli, Remusův výkřik, kterým se ujišťoval, jestli jsou oba jeho druzi v pořádku.
"Tady!" zavolal Sirius a rovnou přidal jednu rychlou kletbu vrženou proti nejbližšímu Smrtijedovi, aby svému výkřiku dodal ještě trochu dramatické váhy. "Co má tohle znamenat, lásko?" obrátil se káravě na Harryho, který se už nadechoval k omluvě. "Uspořádáš na ministerstvu tancovačku se Smrtijedy a nás ani nepozveš? Že ty sis chtěl užít zábavy bez nás, nevěrníku."
"Omlouvám se, Siriusi, myslel jsem…," oba se museli sklonit, jak nějaká kletba odštípla spršku kamínků a vrhala ji na ně, "myslel jsem, že tě unesl Voldemort a drží tě tady!"
"Já vím, Harry," řekl teď už naprosto vážně. "Snape něco v tom smyslu povídal, ale to teď není podstatné. Musíme tě odsud dostat a ostatní taky."
"Nenechám vás tu s Remusem samotné!" protestoval rázně. Jak by teď mohl utéct, když tu jeho milovaní bojují se Smrtijedy. Do teď dokázal přisluhovačům Pána zla dobře vzdorovat, dokonce ani nepřišel o svou hůlku jako ostatní, tak proč by se měl schovávat.
"Dokážu vám pomoct!" na důkaz svých slov pevně stiskl hůlku, z jejíhož konce vyletěl proud jisker, jasně ukazující, že se zlobí a je připravený ji kdykoliv použít v nějaké ohavné kletbě.
"O tom nepochybuji, lásko, ale ani my se tu nebudeme moci dlouho zdržovat," ujišťoval ho sice Sirius, ale tak, že se mu nedalo moc dobře věřit. "Jdeme!" Tomu příkazu neměl potřebu odporovat, alespoň dostal šanci ukázat, že není úplně zbytečný.
Ani se pořádně nepostavil, když jeho směrem přilétla kletba a za ní další. Odrážel je lehce, bez mrknutí oka, dokonce bez toho, aby si vůbec uvědomil, jaké kouzlo to používá. Neměl ho ani v myšlenkách, prostě jen dělal, co mu radily instinkty. Necítil strach, dokonce ani rozčilení ne, naopak se mu v mysli a prsou rozlinul podivný klid, jakoby přesně tohle bylo to, co je pro něj nejpřirozenější. Jako dýchání.
Všechno kolem sebe viděl docela jasně.
Siriuse bravurně odrážejícího kletby a vrhajícího zakletí s veselím úsměvem na rtech. Remuse, který právě o zeď rozmázl jednoho bláhového Smrtijeda, který si myslel, že by mohl na štíhlého pobledlého muže stačit holýma rukama bez kouzel. Viděl Tonksovou, Moodyho a další členy Řádu. Viděl Rona s Hermionou a Nevillem, kteří si nějak opatřili hůlky a teď se také statečně rvali.
"Sírí!" zaječela Bellatrix z plných plic, až se její křik odrazil od stěn a vrátil se v mnohonásobné ozvěně zpět. Mělo to svůj účinek, Sirius si jí všiml a vyslal proti ní kletbu. Harry věděl, že to je přesně to, co šílená čarodějka chtěla, a že má určitě nějaký plán. Tedy plán…, že chce Siriuse zabít, a to nemínil mladý Nebelvír dopustit. Byl odhodlaný ho chránit vlastním tělem.
Vrhl se k němu.
Několik kleteb Sirius odrazil, na první pohled ale s problémy, protože z jeho hůlky se začalo kouřit, jako by byla přehřátá. Něco takového Harry ještě nikdy neviděl, ovšem Bellatrix to rozesmálo a dodalo jí na odvaze a razantnosti. To nemohlo pro Siriuse znamenat nic dobrého. A taky že ne. Z další kletbou, kterou proti němu Smrtijedka poslala, jeho hůlka doslova vybuchla a jeho samotného to porazilo na zem.
Než se stačila nadšeně vřískající žena znovu napřáhnout k vyslání další kletby, jistě té smrtelné, vstoupil jí Harry do cesty a napřáhl proti ní svou hůlku. V ten okamžik strnula jako přimražená.
"Harry! Ustup!" vykřikl za ním Sirius.
"Ne. Drž se za mnou," zakroutil hlavou a zároveň volnou rukou naznačil, aby se Sirius o nic nepokoušel. Jen doufal, že ho poslechne. "Ona proti mně Avadu nevyšle. Nesmí. Její pán jí to zakázal, a kdyby to udělala, tak by velice pomalu a bolestivě umírala. Je to tak Bello?" oslovil přímo ji. Za zády slyšel, jak se jeho milenec pomalu sbírá ze země.
"Ty malý hloupý hajzlíku! Já tě zabiju!" zasyčela, ale byly to jen výhružky. Mohla to už dávno udělat, vždyť byla rychlejší než zmije, určitě rychlejší než sám Harry, takže by stihla vykřiknout Avada Kedavra možná dřív, než on by dokázal mávnout hůlkou. Ale neudělala to, nemohla.
"Nezabiješ," odporoval klidně, beze strachu a to Bellatrix ještě víc vytáčelo. "Patřím jenom Voldemortovi. To on jediný mě smí zabít, a kdo to udělá bez jeho výslovného svolení, toho čeká nejkrutější trest, který si jen umí představit. Co to bude v tvém případě? Jeho nemilost, že? To, že na tebe už nikdy nepromluví? Že už na tebe nikdy nepohlédne? Že se tě už nikdy nedotkne?" Nevěděl, jak ví, co by Smrtijedku nejvíce zasáhlo, ale prostě to věděl. Jednoduše si byl jistý, že Bellatrix nemiluje nic a nikoho jiného než samotného Voldemorta. Že ta šílená láska se jí zahryzla hluboko do roztrhané duše, a tam zahnívá jako kus mršiny. Prostě věděl, že existuje 'miluji tě', které nepřináší štěstí a právě to den co den vyslovovala Bellatrix.
"Chceš něco vědět, Bello?" zeptal se potichounku, i přesto si jist ho přes hučení kleteb v okolí slyší, "Kdybys umírala u jeho nohou, tak tě bez povšimnutí překročí a půjde dál."
Se zuřivým výkřikem mávla hůlkou.
Stačil si uvědomit, že to jistě není Avada, ale nestačil zareagovat. Sirius byl rychlejší. Odstrčil ho stranou, takže se natáhl na zem a hůlka mu díky tomu vyletěla z ruky. Tvrdý mramor mu vyrazil dech tak silně, až měl dojem, že si zlámal žebra, nebo že mu hrudní kost prorazila páteř, ale to mu nebránilo vyškrábat se na všechny čtyři. Potřeboval vědět co se je Siriusem, protože si byl jistý, že ho ta kletba zasáhla.
Ležel opodál, ale mrtvý nebyl. Vypadal, že je jenom v mdlobách, těžko se dalo poznat, jestli kvůli kletbě samotné nebo proto, že narazil hlavou do kamenného oblouku uprostřed místnosti.
Siriuse měl na dosah ruky, hůlku ležela někde, kdo ví kde. Kašlal na ni a vrhl se ke svému kmotrovi, jako kdyby mu mohl holýma rukama pomoc nebo ho ochránit svým tělem. To druhé taky hned udělal. Skláněl se nad Siriusem tak, že každá kletba, kterou by proti nim Bellatrix vyslala, by zasáhla nejdřív jeho a k muži v bezvědomí by se nedostala.
"Hloupý kluku! Nemůžu tě zabít, ale budeš trpět!" zasyčela vztekle, zvedla hůlku a vykřikla svou oblíbenou kletbu: "Crucio!"
Harry se přikrčil v očekávání přívalu bolesti a v duchu ho napadlo, jestli je může kouzlo zasáhnout oba, nebo jestli to opravdu schytá jen on. Ani svou myšlenku nedokončil, když si uvědomil, že místo bolesti uslyšel jen tupé žuchnutí, jak něčí tělo dopadlo na zem, a pak steny procházející přes pevně stištěné zuby.
Narovnal se a uviděl Remuse.
Musel se vrhnout do dráhy prokletí, protože teď ležel na zemi a jeho tělo se svíjelo v bolestných křečích, jak ho Smrtijedka mučila. Kupodivu se zdálo, že je jí docela jedno, že se netrefila do Harryho nebo Siriuse, stejně se hrůzostrašně smála. Její smích ale nebylo nic, proti pohledu na vlkodlaka trhajícího sebou na mramorové podlaze.
Strnul. Nebyl schopný pohybu. Nedokázal se pokusit vrhnout k hůlce a pomoci mu. Do teď všechno zvládal bez mrknutí oka, s klidem, který byl až děsivý, ale teď jako by hráz paniky praskla a zaplavila jeho tělo ochromením. Jediné, co dokázal vidět, byly Remusovy hnědé oči, které se na něj upíraly s bolestí, strachem a také zuřivostí. Nebyla to zuřivost vůči němu, ale prostě jen zuřivost. Hněv, který přecházel v nepříčetnost s každým záchvěvem jeho těla.
Harrymu se rozšířily oči.
Karamelkově hnědé duhovky na jeden krátký okamžik potemněly skoro až do černa, snad jak se Remusovy zorničky roztáhly a celé je zakryly, a pak získaly zářivě sírový odstín. Zmizela bolest a strach, jediné, co zůstalo, byla zuřivost. Nelidská, primitivní zuřivost. Tělo se přestalo zmítat v křečích, jen se napnulo, jakoby v odmítnutí veškeré bolesti, kterou mu Cruciatus způsoboval. Ruce, doposud naprázdno svírající cosi v dlani, se také napnuly, ale už to nebyly lidské ruce. Vzdáleně to připomínalo vlčí tlapu opatřenou sadou obrovských, na první pohled nesmírně ostrých, drápů.
Navzdory kletbě, která ho měla přišpendlit v bolestech k zemi, se pomalu opřel o to, co dřív bývaly ruce. Stejně pomalu, jako by bojoval proti silnému vichru, vyhrbil záda a obrátil se proti Bellatrix. Jeho hlava se pozvolna zvedala, jako by měl vlkodlak na krku závaží, které s sebou musel při pohybu zvednout. Ale ani to závaží mu nezabránilo v tom, aby nakonec upřel oči na Smrtijedku.
Harry nevěděl, co v Remusových očích viděla, ale nahnalo jí to strach. Začala couvat, protože vlkodlak začal pomalu postupovat k ní. Za celou dobu nesklonila hůlku, nepovolila proud kletby, dokonce ji sevřela oběma rukama, ale nebylo to k ničemu. Zdálo se, že nic, ani její Cruciatus, nedokáže vlkodlaka zastavit v krvelačném a pomalém postupu vpřed, na jehož konci byla jistě Bellatrixina hlava urvaná od těla.
Sledoval Remuse, slyšel, jak s každým pohybem jeho tlapy dopadají na mramor ostré drápy a vydává to skoro až zvonivý zvuk. Věděl, že se chystá Smrtijedku zabít a bylo mu to jedno. Tentokrát už ho zastavit nehodlal, a navíc si nebyl jistý, zda by to vůbec dokázal. Nevěděl, jestli by ho Remus vnímal, kdyby na něj promluvil a snažil se ho uklidnit. Vypadalo to, že spíš ne.
"Né!" vykřikla Bellatrix, když si uvědomila, že už nemá, kam couvat, a že vlkodlaka nemůže nijak zastavit.
Pokusila se tedy uprchnout jinak. Uvolnila kletbu a rozplynula se v černý kouř. Nebyla ale dost rychlá, asi nikdo by nebyl proti rozzlobenému vlkodlakovi dost rychlý. Vlkodlak se odrazil od země s lehkostí, jako by to nebylo pár vteřin po ukrutné bolesti nic těžkého, a strhl prchající ženu na zem. Zavřískla, jak se jí do těla zatnuly ostré drápy. Ječela z plných plic, když se s vlkodlakem kutálela po schodech dolů z vyvýšeného středu.
Propletenec těl, ze kterého na všechny strany stříkala krev, vyletovaly kusy oblečení, byl slyšet řev a do něho divoké vrčení, padal dolů, schod po schodu. S žuchnutím dopadl na zem někde pod schodištěm, kde na něj Harry příliš dobře neviděl. Ozval se další výkřik, který byl prudce uťat společně s tím, jak na schody vytryskl silný proud krve, když vlkodlak rozerval ženě hrdlo.
Co se dělo dál, nemohl pozorovat, protože mu někdo sevřel vlasy a trhnutím ho vytáhl na nohy. Vzápětí už měl pod krkem přitištěnou hůlku a kolem pasu ruku svírající hůl. Nemohl ho tedy držet nikdo jiný než Lucius Malfoy.
"Nemám věštbu, ale dovedu mu alespoň tebe," zasyčel mu do ucha nebezpečně tichým hlasem společně s tím, jak mu hůlku ještě víc zaryl do jemné kůže na hrdle. Nemohl nic dělat, vlastně ani mluvit, protože měl hlavu skoro až zvrácenou dozadu. Smrtijed ho před sebou prudce postrkoval, a bylo mu jedno, že se na něj zaměřily dvě nebo tři hůlky v okolí. Buď byl tak zoufalý, nebo měl připravenou nějakou únikovou cestu. Ať tak nebo tak, nedostal se příliš daleko.
Remus se jedním skokem vyhoupl zpět nahoru a se zavrčením na Luciuse vycenil zuby.
Až teď si ho mohl Harry pořádně prohlédnout. Byl někde na pomezí mezi vlkodlakem a člověkem. Tvář protaženou z části do vlčí tlamy, ze které vyčnívaly ostré krví zborcené zuby. Ruce změněné v tlapy opatřené stejně tak rudými drápy. Tělo podivně zdeformované tak, že už by se jistě nepostavil na nohy, ale přesto pro něj ještě pohyb po čtyřech nebyl přirozený. Se vší tou krví na oblečení, s částečně lidskou tváří a slinami tekoucími z koutků tlamy vypadal ještě děsivěji, než kdyby byl zcela přeměněn. Vždyť ve zvířecí podobě byl vlastně takovým obrovským vlkem, teprve teď byl skutečnou krvelačnou zrůdou, za kterou ho někteří označovali.
"Nepřibližuj se!" pokoušel se Lucius rozkazovat vlkodlakovi hlasem chvějícím se napětím. "Nepřibližuj se, ty zrůdo, nebo ho zabiju!"
Harrymu to přišlo směšné. Jeho smrt nemohla Luciuse před rozzlobeným vlkodlakem nijak ochránit, naopak bylo jisté, že by to Remuse dovedlo naprosto k nepříčetnosti a možná donutilo k plné transformaci. To by teprve bylo peklo, až by se Remus, který dřímal někde v pozadí žlutě žhnoucích očí, naprosto vytratil a plnou nadvládu by získal vlk. Vlastně už jen ta výhružka ho hnala víc ke ztrátě kontroly, podle toho, jak zuřivě zavrčel a naopak se pomalu pohnul vpřed.
"Luciusi," cítil, jak se muž za jeho zády napnul a strnul, když uslyšel Siriusův hlas, "právě hledíš do očí velmi rozezlenému vlkodlakovi, jehož druha při tom svíráš v náručí. Navíc ti do zad míří hůlka blázna, co strávil léta v Azkabanu a čirou náhodou je milencem jak zmíněného vlkodlaka, tak i mladíka, kterému vyhrožuješ smrtí. Myslím, že jediné, co můžeš momentálně udělat, je, že odhodíš hůlku a velmi, velmi pomalu Harryho pustíš," mluvil sametovým hlasem člověka, co se velmi baví. "A když říkám pomalu, myslím opravdu pomalu. Víš, že prudké pohyby u vlkodlaků vyvolávají zdání, že jsi jejich bránící se kořist a tou být, věř mi, nechceš."
Poznámka autorky: No jo, Lupin aneb tichá vody břehy mele a taky občas zabíjí na potkání. Já říkala, že není dobré ho podceńovat. :-D
Za betování děkuji yellow.
Za komentáře děkuji těmto lidem: Casiopea, belldandy, Bobo, samuel a Adelaine.