Nerozhodnost lásky - 16. kapitola
"Toho jsem se bál," zamumlal lektvarista, až to znělo spíš jako povzdech.
"Možná, že kdybys mi řekl, o kom mluvíš, pak bych ti dal lepší odpověď. A neříkej mi, že to není nikdo konkrétní," vyzval Severuse ke spolupráci. Ovšem podle jeho výrazu se nezdálo, že by mu chtěl něco prozradit. "Nebuď takový hrozný Zmijozel, Severusi. Vidím, že máš strach."
"Já rozhodně strach nemám," odmítl rázně. "Nemám ho z ničeho, protože kdybych měl, tak se vám na celou tuhle zatracenou válku jednoduše vykašlu a uteču do Států."
"Však jsem také neříkal, že máš strach o sebe. Bojíš se o někoho tobě blízkého," zkoumavě se na lektvaristu zahleděl. "Mám hádat, což? O Albuse by ses tak neobával, a jediný další člověk a zároveň Nebelvír, kdo je ti kromě mě blízký, je McGonagallová."
"Kdo ti řekl, že je mi blízká McGonagallová?" pozvedl tázavě obočí, hlas měl přezíravě chladný, takže za ním něco maskoval.
O samotnou Minervu nešlo, opravdu mu asi nebyla až tak blízká, aby se obával o její život nebo čestnost. Ovšem vzhledem k tomu, že na její jméno zareagoval, a ještě navíc se snažil budit dojem, že je mu postarší profesorka zcela lhostejná, znamenalo to, že člověk, o kterého se obává, s ní má úzkou spojitost. Rodinný příslušník to nebyl, ti byli všichni mrtví, ženy nebo na smrtelné posteli. Přátele měli společné a v Bradavicích momentálně nebyl žádný nebelvírský profesor přijatelného věku. Z toho logicky vyplývalo, že to musel být její student. S tím si snadno spojil fakt, že o něj má podle Harryho zájem Neville Longbottom a vyšlo mu, že by to mohl být on.
"Dobře, Minerva ne, tak co třeba… Neville Longbottom?" zeptal se s povytaženým obočím.
"Kdo? Ach, ty myslím chodící lektvarovou katastrofu pana Longbottoma. Co ten má s mým problémem společného?" zeptal se zlehka, až moc zlehka. Buď to znamenalo, že to Neville není, třeba to je nějaký žák, co už dostudoval, nebo to je naopak on, a Severus se snaží svou lhostejností všechno zakrýt. Musel sázet na vabank a prostě zatlačit, jinak se k cíli nedopracuje. Už se mu z toho přemýšlení a rozplétání hadích mentálních kliček začalo opocovat čelo. Naštěstí byl od Siriuse trénovaný na zhruba stejný kalibr, takže předpokládal, že to ještě chvilku vydrží bez toho, aby začal na Severuse řvát, ať si s ním nehraje.
"Tak se mi doneslo, že je do tebe zamilovaný. Napadlo mě, že jako Nebelvír, co si jde statečně za svým cílem, tě svedl."
"Copak jsem znuděná panička z předměstí, aby mě někdo sváděl?" zavrčel popuzeně, takže Remus ťal do živého. "Nebuď směšný! Je to šestnáctiletý kluk, a navíc můj student. Co by mě na něm asi tak mělo zaujmout?"
"To netuším. Že je laskavý, trpělivý, milý, ochotný snášet i někoho takového, jako jsi ty?" navrhl pár Nevillových dobrých vlastností, na což mu Severus odpověděl odfrknutím, "Ale abych ti tedy odpověděl na tvou otázku ohledně Nevilla, který rozhodně není tvým přítelem nebo milencem, tak… Dokázal by Lestrangerovou zabít? Ne, nedokázal. Dokázal by přihlížet její smrti, aniž by něco udělal? Jsem přesvědčen, že ano. Je schopný seslat na Lestrangerovou ohavnou kletbu, svázat ji řetězy a vlastnoručně odtáhnout do Azkabanu? Zcela určitě."
Nejspíš měl na Nevilla jako jediný, vyjma Modrého klobouku, názor, že je to chytrý a schopný mladík, který by jen potřeboval víc podpory a sebevědomí, aby něco dokázal. Teď bylo docela možné, že se na jejich stranu přidal také Severus, u něhož by to však bylo dost zdráhavé, jak ho znal.
"To si skutečně myslíš?" zeptal se zase tak podmračený, "Myslíš si, že by byl schopný znečistit si duši zlem?"
"Bojíš se o jeho duši?" nebyl to podiv, jen chtěl ujištění a toho se mu v krátkém přikývnutí dostalo. "To je až filosofické téma. Přijdou do nebe nebo na Avalon jen ti skutečně čistí, čestní a skromní? Pokud ano, pak je celé lidstvo odsouzeno k zatracení nebo k věčnému bloudění v lese sirén."
"Nezačínám tu filosofovat. Jenom mám obavu… šestnáctiletí dělají tolik chyb a myslí si, že všechno vědí nejlépe. Sáhnout vedle je příliš snadné na to, abych…," odmlčel se, "abych ho nechal popálit si ruku a nic neudělal."
"Ať je mezi vámi cokoliv, Severusi, pak bys ho musel někam zavřít, abys ho ochránil před světem," namítl, přičemž toho okamžitě litoval, protože hluboko v tmavých očích zatančilo lektvaristovo zmijozelské já. "To ale udělat nesmíš. Někoho omezovat je nemorální nebo dokonce protiprávní, to si doufám uvědomuješ."
"Navzdory všeobecnému, a asi i tvému přesvědčení, nemám v ložnici mučicí nástroje a řetězy na zdech," odsek nevrle. "Jako vždy, když mluvím s Nebelvírem, jsem se nic nedozvěděl. Byla to absolutní ztráta času," řekl podrážděně a prudce vstal.
Na to se nedalo udělat nic jiného, než si povzdechnout. Remus se upřímně snažil orientovat se ve složitých labyrintech hadí mysli a náznacích, jak se však zdálo, doběhl sice do středu, ale tam na něj čekala zmije, co ho kousla. Už jen přátelství se Severusem bylo těžké, jak by to tedy dopadlo, kdyby někdy v minulosti souhlasil s milostným vztahem. Nejspíš by utekl do Rumunska a už nikdy by se do Anglie nevrátil.
"Severusi, ještě počkej," zadržel ho jen zvednutou rukou, dobře si vědom toho, že na lektvaristu se nesahá. "Vím, že nejsem zrovna ten pravý, co by tě měl poučovat o nemorálnosti vztahu s mladíkem, jemuž bys mohl být otcem, ale stejně ti to řeknu… Neville není jako muži, které obvykle poznáváš. Jestliže je s tebou, pak to znamená, že tě upřímně miluje, a pokud ho opustíš nebo uděláš cokoliv vypočítavě zmijozelského, tak mu tím zlomíš srdce. Jestli ti na něm jen trochu záleží, tak to buď ukonči rychle a okamžitě, nebo se připrav na dlouholetý vztah. Možná dokonce na manželství."
Lektvarista se skoro nehnul, jen shlížel z výšky na Remuse s bezvýrazným obličejem, jako kdyby byl jen vosková figurína. Tentokrát se vážně nedalo poznat, co se za tou maskou odehrává, takže to muselo být skutečně vážné.
"Máš pravdu, ty nejsi ten, kdo by mi měl radit. Z mnoha důvodů," ukončil jejich debatu pro něj příznačným způsobem, a bez toho, aby se rozloučil, jednoduše odešel. Neslušnost u normálního člověka, u Severuse běžné praxe.
Opřel se v křesle a dlouze vydechl. Byl tu jistý hlásek nabádající ho, že by měl jít například za Minervou a trochu si s ní popovídat o Severusovi a Nevillovi, ovšem zároveň byl vázán tajemstvím. Nehodlal ho porušit, jen si poznamenal, že by měl na ty dva dávat trochu pozor. Jen tak se občas nenápadně informovat třeba u Harryho, jak se mají spolužáci, nebo u Minervy, jestli je u ní všechno v pořádku. Takovou měl povahu.
"Tak co?" vyrušil ho z přemýšlení Sirius nakukující dovnitř pootevřenými dveřmi, jak pátral, jestli je tu ještě jeho oblíbený objekt k urážení. Musel se tomu pousmát.
"Nic zajímavého. Jen spousta odborných termínů, kterým nerozumím ani já. Nechceš jít ke mně?" roztáhl náruč.
Nemusel držet ruce otevřené dlouho. Sirius spíš tak přecupital přes pokoj, naklonil se nad ním, ruce položené na opěrkách křesla a políbil ho. Remus ho objal rukama kolem krku a přitáhl si ho blíž k sobě. Veškeré myšlenky nebo plány se v tom jediném polibku náhle rozplynuly. Už se cítil dobře, ale prozatím byla pro něj každá, i ta nejdrobnější pozornost jeho druhů jako ten nejsilnější lék na jinak nevyléčitelný neduh.
°°0°°
Dostal od Harryho dopis, jestli by se nemohl hned druhý den dostat do Prasinek, dokonce připojil i číslo pokoje, který by si měl zamluvit, aby se spolu mohli sejít. Veskrze neměl nic proti tomu podniknout nebezpečnou výpravu za Remusovými zády a setkat se s Harrym, jen ho překvapilo, že mu to kmotřenec vůbec navrhl. I když… vlastně to i chápal, Harry si potřeboval popovídat s někým z Řádu, zeptat se na Albuse a jednoduše se vymluvit, jen nechápal, proč si nepozval Remuse. Bylo by to daleko logičtější. A taky ho docela zajímalo, jak se vůbec mladík dostane do Prasinek, vzhledem k tomu, že Prasinkové víkendy nová ředitelka zakázala, a i kdyby ne, tak pozvání platilo na středu.
Stejný drobný problém měl i on sám, nejspíš ho ale vyřeší mnoholičným lektvarem, a pak se vysměje do tváře nějakému bystrozorovi. Jo, mohl by se převléct za ženu a koketovat se strážcem pořádku, co by ho měl správně chytnout a odvléct do Azkabanu. To je teprve ta správná životní ironie.
Na druhý den po tom, co mu přišel dopis, si to vesele, v přestrojení za mladou blondýnku, vykračoval ulicemi Prasinek a usmíval se na dámy i pány, které míjel. Cítil v tu chvíli příjemný adrenalin v žilách, jenž mu rozbušil srdce. Tak dlouho byl zavřený mezi stěnami starého domu své rodiny, až zapomněl, jak je to opojné riskovat svůj život.
Cítil se o deset let mladší a skoro jako kdyby nikdy nepřekročil práh své azkabanské cely směrem dovnitř. Nádherný pocit, litoval, že tu s ním není Remus, aby s ním sdílet mohl své štěstí a extázi.
Zamluvil si patřičný pokoj u Tří košťat, převzal si klíče a vyběhl nahoru jako mladíček, bral dokonce schody po dvou. Pokoj hned zajistil patřičnými kouzly proti odposlechu, sledování a několika dalšími, která by je měla varovat před nepřítelem, a dělal to s takovou lehkostí, až se tomu sám divil. Už dlouho mu nešlo tak dobře čarovat touhle ubohou napodobeninou vlastní hůlky.
Nakonec sebou plácl na pohovku a během čekání na Harryho si hrotem hůlky maloval do vzduchu. Čekal dost dlouho na to, aby mnoholičný lektvar přestal působit – však si to tak pečlivě naplánoval – takže už měl svou podobu, když se aktivovala detekční kouzla a následně se ozvalo zaklepání na dveře.
Vyskočil čiperně na nohy a prudce Harrymu otevřel dveře. Měl by být opatrnější, nejdřív zkontrolovat, jestli je to skutečně on, a jestli je někdo nesleduje, ale v tu chvíli na to vůbec nepomyslel. Jednoduše se už těšil na setkání se svým kmotřencem a milencem.
"Ahoj Tichošlápku," řekl vzduch kdesi před prahem Harryho hlasem, a pak ucítil, jak se mu pod rukou někdo protáhl do místnosti.
"Nazdar," vrátil mu to a zaklapl za ním dveře, které navíc pro jistotu zamkl.
Zůstal stát u dveří a sledoval, jak si Harry stahuje neviditelný plášť a společně s taškou, kterou s sebou přinesl, ho hází na pohovku. Jak byl ještě před chvílí spokojený, tak teď cítil lehké napětí jak ve svém nitru, tak ve vzduchu v okolí. Přeci jen, přes veškerou správnost jejich vztahu, mezi nimi bylo cosi neurčitě cizího. Jindy by se k němu vrhl, aby mladíka pevně objal, teď váhal. Po krátké úvaze se rozhodl, že objetím nic nezkazí a polibkem na tvář rozhodně neurazí.
Pohnul se vpřed, a k Harrymu zjevnému překvapení ho objal pevně kolem těla, od pusy na tvář se kdoví jak dostal k puse na rty, ve které ztlumil překvapené vydechnutí. Nebo to bylo bolestné vydechnutí? Zase se odtáhl, protože mladé tělo v jeho náruči se prohnulo do tvaru luku, jak se Harry snažil minimalizovat kontakt se Siriusovýma rukama položenýma na jeho zádech. Zároveň s tím mu mladík zatlačil dlaněmi na prsa, jak ho od sebe odstrkoval.
Jistým způsobem se ho to silně dotklo, ale bez řečí dal ruce pryč a zcela tak Harryho propustil ze svého sevření. Bylo vidět, že se mu upřímně ulevilo, že už ho nikdo nedrží. Následovalo další nepříjemné zachvění v oblasti žaludku. Napadlo ho, že celým tím plánem 'všichni se všemi' bylo nadobro zhaceno jeho přátelství s Harrym.
"Promiň. Neměl jsem tě líbat bez dovelení, jen jsem myslel…"
"O to nejde," zakroutil mladík hlavou. "Jen mě bolí záda, proto… jsem ti mimo jiné zavolal. Teď když tu jsem, mi dochází, že to byl vážně hloupý nápad, a že jsem se nejspíš zbláznil. Mohl jsem tě ohrozit… sakra, mohli tě kvůli mně zase zavřít. Mě nanejvýš tak vyhodí ze školy, ale tebe…," začínal blábolit.
"Klid, Harry," sevřel mu ramena a zastavil příval jeho slov, pak se usmál. "Je to náhodou skvělé, že jsem konečně zase jednou vystrčil nos z baráku. Když mám Remuse pořád v patách, tak nemůžu dělat vůbec nic. Někdy se skoro divím, že za mnou neběží na záchod, aby mi ho podržel nad mísou," zablýskl zuby v úsměvu, "Víš vůbec, že je momentálně… prostě pryč z Londýna?" zeptal se trochu mimo rozhovor.
"Jasně, psal mi o tom," přikývl Harry. "Jsem rád, že tu není, protože jsem mohl zavolat tebe a nemusím mít pro něj výmluvu, že riskuji tvůj život. Začínám být hrozný alibista," povzdechl.
"Jsem tu rád a přišel bych, i kdyby mi v tom chtěl Moony zabránit. Bez riskování život není život, tak si člověk nemá čeho považovat," prozradil mu svou životní filosofii a bezděčně, aniž by nad tím přemýšlel, ho přátelsky plácl do zad.
Ta jediná mírná rána vyvolala prudkou reakci. Harry zaúpěl, doslova jako kdyby ho spíš bodl do ruky, prohnul hřbet a velice sprostě zaklel. "Au! Do háje!" vrčel spíš vztekle, než cokoliv jiného. "Zasraná Umbridgeová! Au… budeš mi muset pomoct se svléct," řekl přes bolestně stištěné zuby, takže to mělo do svádění opravdu hodně daleko.
Následoval ho k pohovce, prozatím mlčky, neptaje se po důvodu bolesti, a jakou to má souvislost s profesorkou obrany a prozatímní ředitelkou. Bylo mu naprosto jasné, že přistoupila k tělesným trestům, stejně tak s jistotou věděl, že Harry musel být jeden z prvních, kdo byl potrestán. Co konkrétně zvolila za metody mučení, ještě nevěděl, ale podle toho, že se to týkalo zad, odhadoval rákosku, prut nebo nedej Merlin dokonce bič a důtky, ale tak daleko by si snad zajít nedovolila. Ať ano či ne, bylo jasné, že za to zaplatí, nejspíš krvavě zaplatí. Už teď měl chuť proměnit se ve zlovlka, vtrhnout na hrad a za nohu ji dovláčet k jezeru, ve kterém ji utopí.
Harry se posadil a nejdřív si s bolestným sykáním začal přetahovat přes hlavu svetr. Ani tentokrát nic neřekl, jen mu pomáhal, aby nemusel příliš hýbat rukama a předklánět se. Věděl, že přesně to nejvíce jitří modřiny a rány. Po svetru následovalo už jenom tričko. Pouhý pohled na něj donutil Siriuse téměř zavrčet. Skrz látku na několika místech prosakovala krev. Vypadalo to, že mu spráskala záda do krve, když však stáhli společně i triko, tak viděl, že je to ještě daleko horší než pouhé krvácející rány od rákosky.
Překvapeně zalapal po dechu a v šoku sledoval krvavě popsaná záda, boky a jeden nápis se dokonce ztrácel za páskem kalhot, i když pravda, že byly dost vysoko vytažené. Vztáhl ruku a dotkl se jen vzduchu nad ránami. Nemusel být genius, aby věděl, že pouhý dotek by způsobil obrovskou bolest.
"U Merlina všemocného!" vydechl. "Tak zlé to zase není," zabručel Harry, zjevně neochotný si přiznat, že vypadá jako krví psaná kniha.
"Že to není zlé? Je to příšerné! Já tu děvku jednoduše zabiju a bude!" přestal potlačovat svůj hněv nad hrůzami, které byly na jeho kmotřenci spáchány.
"Ne, Siriusi, to ne," začal na něj Harry naléhat, trochu se pootočil a sevřel Siriusovi zápěstí. "Proto jsem zavolal tebe a nečekal na Remuse. Dovedeš si představit, co by Umbridgeové udělal, kdyby to viděl? On by ji zabil. To nemůžu dopustit. Ne kvůli té ježibabě, ale kvůli Remusovi. On by se neovládl, vtrhl by do hradu a zlámal by jí vaz. Prosím, neříkej mu to," žádal, skoro až žebral.
Měl sto chutí mu odseknout, že to není jeho starost, ale na poslední chvíli v sobě tu větu zadusil. Jistěže to byla Harryho starost a měl samozřejmě pravdu. Kdyby se Remus dozvěděl o tom, co Umbridgeová provedla jeho mladému druhovi, pak by nad sebou nejspíš zcela ztratil kontrolu, ublížil jí, zkomplikoval celou situaci v Bradavicích, a ještě navíc by ho trápily výčitky svědomí z činu, jejž by spáchal ve vzteku. Takhle vlkodlakovi ublížit nebylo správné.
"Neřeknu mu nic," zabručel, "ale upřímně… nejsem tomu rád a byl bych daleko raději, kdybys mi to vůbec neukazoval, a já pak Remusovi nemusel lhát."
"Tak promiň, že ti věřím, pro příště si to odpustím," odsekl Harry, náhle celý napnutý až to vypadalo, že v následujícím okamžiku vyskočí ze sedačky a začne rozbíjet všechno, co mu přijde pod ruku.
"Takhle doslovně jsem to nemyslel, a ty to moc dobře víš," odpověděl mu stejným tónem. Na něj se nebude nikdo vysírat, ani Harry ne. "Jen jsem chtěl říct, že když nechceš, abychom udělali z Umbridgeové sekanou, tak…," neurčitě naznačil rukou.
Nechtěl se hádat, jen plácnul první věc, která mu přišla na mysl, a až postupem času si uvědomoval, že se to možná mohlo jeho milence dotknout. Byl prostě takový, vždycky. I když to lidé sváděli na Azkaban, on ani jako dítě neuměl držet jazyk za zuby, a proto taky do těch zubů často dostával.
"Myslíš, proč jsem s tím nešel na ošetřovnu? A místo toho s sebou tahám," sáhl pro tašku a vytáhl z ní dózu s mastí, "tohle? To ti řeknu hned. Kdybych s tím šel za Ronem nebo Hermionou, tak mě budou jedině litovat. Miona si pobrečí, bude se omlouvat a celé týdny z toho bude špatná. Ron zase bude cítit vinu, že se o mě nepostaral a kdesi cosi. Jestli vlezu na ošetřovnu, tak už to asi Pomfreyová nevydrží a něco Umbridgeové provede. Tři čtvrtiny žáků Bradavic mají jeden i víc nápisů na různých částech těla, dokonce i prváci… malé děti, rozumíš. Pomfreyová to těžce snáší. K čertu! Jak může někdo ubližovat dětem, vždyť to je odporné a barbarské. Jedna prvačka z Mrzimoru se při trestu počůrala, tak jí rovnou napařila další trest. Na ten už se neukázala a tři dny ji všichni hledali, protože se schovávala," dlouze se nadechl, jelikož spotřeboval všechen vzduch. "Proto jsem tě potřeboval, abych tohle všechno někomu řekl," zamumlal hlasem jasně říkajícím, že si veškeré bezpráví na škole bera na svá bedra a cítí za něj vinu.
Nevěděl, co by mu měl říct, aby ho utěšil. Na slova útěchy nikdy nebyl moc dobrý, to přiznával. Položil mu ruku na nezraněné rameno a sjel po paži dolů, až k nápisu na vrchní straně předloktí hlásajícímu 'Jsem špinavý lhář.'. Zarazil se a ruku odtáhl. Zaváhal, jen krátce, než se naklonil a zlehka Harryho políbil na rameno, pokračoval směrem ke krku, přes něj k uchu a k čelisti. Snažil se ho něhou uklidnit. Povedlo se. Mladíkovo tělo se výrazně uvolnilo, povzdechl si a naklonil hlavu na stranu, umožňuje tak lepší přístup pro laskání.
"Dej mi tu mast," vyzval ho polohlasně a natáhl dopředu ruku, aby mu do ní byla vzápětí vložena dózička.
Po otevření skleněného víčka ucítil nepříjemný pach léčivého bahna smíšený s naopak velice příjemnou vůní bylinek. Rozhodně to nebylo nic, co vytvořil Snape. Jak by se to totiž k Harrymu dostalo a také to nebylo až tak mistrně kvalitní. Nevypadalo to ani jako Poppyin výrobek, protože ta studentům masti nerozdávala. Buď si to tedy vyrobil Harry sám, nebo mu v tom někdo pomáhal. Musel tedy doufat, že je to namíchané správně, a ještě to rány nezhorší.
Nejdřív se zbavil nápisu na ruce, ten ho velice štval, ostatní pro jistotu zatím nechal bez povšimnutí. Potřel ho mastí tak, aby byl celý zakrytý a zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Kůže se neškvařila, ani nezačala krvácet, tak se spokojeným potřesením hlavou přešel k zádům. Kůže na nich byla zdobena mnoha nápisy, ne skutečně sprostými, ale ponižujícími natolik, že ho to nutilo vztekle skřípat zuby. Hnusné věci jako: „Nemám spřádat konspirační teorie., Nemám odmlouvat profesorce Umbridgeové., Nemám se vzpírat profesorce Umbridgeové., Nesmím porušovat školní řád…“
"Jsem mudlovská šmejdka?" přečetl nahlas s nádechem dotazu na konci. Kdyby tam bylo "mudlovský šmejd" tak by to pochopil, ale copak byl Harry holka? Nebo ho ženským rodem chtěla ponížit?
"To je Hermionina věta," odvětil Harry poklidně. "Měla to napsat stokrát… do vlastních… no, na hrudník rovnou tam, kde mívá výstřih, když má výstřih. Požádal jsem Umbridgeovou, jestli bych to nemohl napsat za ní. Chápeš, nemohl jsem Hermionu nechat, aby se tak zohyzdila. Tyhle rány se špatně hojí, od prvního nápisu mám na ruce jizvy… když se pořádně koukneš, tak to uvidíš… nemohl jsem dopustit, aby jí zůstaly jizvy, a navíc tak sprosté. Je holka, pěkná holka, nezaslouží si to."
"Ta ženská je pěkná děvka," nešetřil na ni sprostými slovy. "Nesmíte si to nechat líbit. Vzepřete se, jsou vás proti ní stovky a jsem si jistý, že půjdou všichni, dokonce i zmijozelští."
"K čemu by to bylo? Teď, když je Brumbál pryč…" nechal vyznít do ztracena.
"On rozhodně není pryč. Copak si myslíš, že by mohl zanevřít na své děti? Ty si to vážně myslíš…," dodal překvapeně. Vypadalo to, že Albuse nezná, ani co by se za nehet vešlo, jinak by věděl, že on nikdy nikoho neopustí.
"Harry," naklonil se dopředu, zároveň trochu nešikovně objal mladíkův štíhlý pas, to aby ho nezašpinil mastí. "Je jedna věc, vlastně to jsou dvě věci, které o něm s jistotou vím. Že by nikdy neopustil bradavické děti, protože škola je celý jeho život. A že by nikdy neopustil tebe, jelikož tě má rád. Věř v něj."
"Nedával letos moc najevo, že by mě měl rád, a jestli má rád děti ve škole, tak proč Umbridgeovou rovnou nevypráskal? Kde je, že tu není s námi? Proč se tu najednou neobjeví a nezlobí se na nás dva za to, že se vystavujeme nebezpečí kvůli úplné hlouposti?"
Mlčel. Neměl na Harryho otázky žádné odpovědi, prostě neexistovaly. Kdyby tu šlo o to, že to před Harrym Řád tají, pak by nejspíš něco málo pověděl, jenže nikdo netušil, kde Brumbál je. Nebo pokud to někdo tušil, tak jemu to neřekli, jak si s hořkostí uvědomil. Každý věděl a každý předpokládal, že teď, když jsou jeho vztahy s kmotřencem ještě intimnější, než je vůbec běžné, tak před ním neudrží žádné tajemství. Zajímavé bylo, že Remusovi nejspíš dál svěřovali to, co Sirius vědět nesměl, přičemž přece musel každý vědět, že vlkodlak nedokáže odolávat přáním svého druha.
"V tomhle jsem na tom stejně," pustil ho a vrátil se k mazání ran. "Nikdo mi nic neříká a v mém vlastním domě se dějí věci, o kterých nesmím nic vědět. Jako kdybych byl malé dítě, co vyleze na nejbližší strom a bude vykřikovat největší tajemství odbojových buněk proti Voldemortovi."
"Jenže já nevím ani to, co víš ty! Nikdy jsi mi nic neřekl, takže jsi stejný jako oni!"
Třeskutá pravda ho zasáhla do citlivého místa. Už na začátku roku chtěl Harrymu říct o existenci věštby, stejně tak o tom, kde by ji mohl najít, ale nechal se přerušit, nedokončil to, a teď už nemohl říct nic. Jak on někdy Brumbála nesnášel.
"Je tu jedna věc, o které… myslel jsem si, že bys o ní měl vědět už od začátku, chtěl jsem ti to říct, ale už nemůžu," v duchu si zanadával na prohnanost starého ředitele. "Donutil mě dát mu kouzelnické slovo, že to neudělám a jistě dobře víš, co by se mi stalo, kdybych ho porušil. Nejspíš něco opravdu ohavného, jako že by mi vypadaly zuby, vyhnil jazyk, rozpadly se nehty nebo naskákaly nevyléčitelné hnisavé vředy nejlépe na mých rodinných klenotech. Kdyby to pro tebe bylo opravdu životně důležité, tak je mi to jedno, jenže ono je to jenom… zpečetění frustrujícího osudu."
Očekával, že na to Harry něco řekne, nejlépe něco v tom smyslu, že nemá být zbabělec a má to hned vyklopit, ale nestalo se tak. Uvítal by to, protože by měl jakési alibi, že on nechtěl, ovšem musel, protože proti němu stál Harry, naléhal, chtěl to vědět. Bylo by to odpustitelné.
"Jestli je to něco, co mi řekne, že jediný, kdo může Voldemorta porazit, jsem já, a že při tom nejspíš umřu, pak mi to neříkej. Já už to totiž vím. Nepotřebuji, aby mi to někdo potvrzoval."
"Harry…," povzdechl si tiše.
Nejlepší by teď bylo, kdyby ho tu sklátil na pohovku a dlouze pomiloval. Tak řešil mnoho problémů. Jenže to s jeho namazanými zády opravdu nešlo. Musel se omezit jen na to, že něžně zamázl poslední sprostý nápis, navždy ho tak zakryl, a dodal drobný polibek mezi lopatky na jedno z mála míst, které nebylo pořezané nebo alespoň oteklé a zarudlé.
"Je to hotové. Jestli jste tu mast namíchali správně, tak by se měla za chvíli vstřebat a zregenerovat kůži. Nemělo by zbýt víc, než tenké červené linky," prolomil ticho a odvedl téma zcela od Voldemorta či všech tajemství, která neznali, případně která nemohl říct. "Omluv mě."
Položil dózičku s mastí na Harryho koleno, vstal a odešel do přilehlé koupelny, aby si umyl ruce. Důkladně smyl všechnu mast, rukou při tom bezděky přejel přes vytetované okovy na svém zápěstí. Občas, zejména když myslel na válku s Voldemortem, měl dojem, jako by do nich zespoda něco tlačilo. Ještě lépe řečeno, jako kdyby byly skutečné, stejně jako azkabanská železa, a tížily ho na rukách. Nebyla to ale vzpomínka na jeho uvěznění, to věděl jistě, byla to samotné magie jeho tetování, které jako kdyby bránila jeho vnitřní magii vyvřít ven. Byl to sice účel tetování, jenže ho to zlobilo.
Opláchl si pro jistotu i zápěstí, trochu je tím schladil, a vrátil se zpátky.
Harry vstal z pohovky, přešel k oknu a teď z něj vyhlížel ven. Stejně jako to předtím dělal sám Sirius, i mladík si mnul zápěstí, v jeho případě to bylo nervozitou. Přešlapoval tam z nohy na nohu, jako kdyby se snažil o něčem rozhodnout.
"Jestli mi řekneš, proč váháš, tak ti poradím," zkusil se přímo zeptat, než aby se pokoušel Harrymu z hlavy vykoukat, na co myslí.
"Ach… ježiš, já se lekl!" cukl sebou Harry, ovšem obrátil se čelem. "Nad ničím nepřemýšlím a nepotřebuji poradit, jen mě tak napadalo, že až se vstřebá ta mast, tak bychom možná mohli jít do postele," řekl to s nadějí v hlase, načež se ušklíbl, "Bože, to znělo vážně hloupě, jenže já nevěděl, jak se jinak nabídnout… tak tohle znělo ještě hůř."
Stěží potlačoval smích, nakonec to jednoduše vzdal a nahlas se rozesmál. Smál se tomu, že už nějakou dobu vnitřně řešil ten samý problém, a zatím ho nevyřešil ke své spokojenosti, ač by měl být jako starší a zkušenější tím aktivnějším. Harry to za ně za oba rozhodl naprosto skvěle. Šel na to přes prostou upřímnost. Co někdy zmůžou slova.
"Na tom není nic vtipného!" ohradil se mladík, ovšem jeho vlastní rty se chvěly, jak potlačoval smích.
"Já vím, že ne, to jen že jsem se ti celou dobu snažil nabídnout to samé a nevěděl jsem, jak na to. Takže…" rozevřel ruce ve zvacím gestu, "pojď ke mně, lásko."
Nemusel čekat, okamžik na to už měl štíhlé chlapecké tělo pevně sevřené v náruči a mohl ho konečně pořádně a hluboce políbit.
Poznámka autorky: Tato kapitola je věnována těm zřídkavým fanynkám a fanouškům páru Sirius/Harry. Ona totiž pro dramatický děj nemá moc velký význam, je to jenom malinké okýnko z vzájemných vztahů těch dvou a z jejich nejistot.
Za betování děkuji yellow.
Za komentáře pak belldandy, Bobo, Adelaine, Casiopea a xinef.