Nerozhodnost lásky - 14. kapitola
Odvrátil pohled ode dveří, které mu připomněly Remuse se Siriusem, protože na nich byl kdoví proč výjev z nějakého řeckého eposu. Polonahý muž v objetí – spíš boji, ale pro Harryho objetí – vlkodlaka ve zvířecí podobě. Podíval se na hlouček studentů ze všech možných ročníků a kolejí, kteří se přihlásili k BA.
"Haló, lidi!" zavolal na ně a zamával nad hlavou rozsvícenou hůlkou, aby ho zaregistrovali. "Tak… díky. Minule tu byly prosby, abychom si procvičili obranu proti mozkomorům. Myslím, že je to opravdu hodně rozumné, protože Voldemort," pár lidí sebou cuklo, "k nim má blízko. Jak víte, napadli mě už na začátku roku a byl to určitě on, kdo je poslal." Připravil si hůlku, "Zaklínadlo je jednoduché, zní Expecto patronum, ale to samo o sobě nestačí. Musíte si vzpomenout, dokonale si vybavit vaši nejšťastnější vzpomínku a s touto vzpomínkou patrona vyvolat. Asi se vám nepodaří vyvolat hmotného patrona, určitě ne hned napoprvé, ale i stíny stačí… Takže, vypadá to nějak takhle… Expecto patronum!" vykřikl a mávl hůlkou. Z jejího hrotu vyklouzl vlk, kterého už očekával, a rozeběhl se po místnosti. Všichni ho sledovali unešeně, až na Rona s Hermionou kteří si ho prohlíželi překvapeně.
Vlk udělal kolečko kolem místnosti v rychlém trysku, pak zpomalil do klusu, aby se všem předvedl, jak je krásný a dokonalý, a nakonec se poslušně vrátil do hrotu Harryho napřažené hůlky.
"To byla krása!" zaradovala se Lenka s nadšením jí vlastním. "Já doufám, že budu mít králíčka. Miluji králíčky…" pronesla už spíš pro sebe a jako první se pustila do zkoušení. Ostatní ji rychle následovali, až na Harryho nejlepší přátele, kteří se momentálně ke zkoušení neměli.
"Kde je tvůj jelen, Harry?" zeptala se Hermiona, zaujatá tím problémem. "Pamatuji si ho jako včera. Byl to obrovský dvanácterák, a teď je z něho vlk. To je dokonce úplně jiný živočišný druh, jsou to šelma a býložravec. Lovec a kořist. Kdy se tvůj patron takhle moc změnil?"
"Já si toho všiml na začátku roku s těmi mozkomory v Kvikálkově," přiznal neochotně, že jim to zatajil. Uvědomil si, že to nebylo úmyslně, vlastně si na tu změnu vzpomněl až teď, protože předtím měl plnou hlavu úplně jiných věcí, než aby bádal, proč má za patrona vlka.
"A proč si nám to hned neřekl?" dorážel naštvaně Ron. "Já tedy chápu, že jsi před námi dlouho tajil vztah s Remusem Lupinem, ale my bychom si z toho stejně asi nic neodvodili, nevědět, že chodíš s… vlkodlakem. Patron se občas změní… ne tak moc, ale stejně…"
"Co má můj patron společného s Remusem?" nechápal a pro vysvětlení se obrátil na Hermionu. Nechtěl sice mluvit o svém vztahu s Remusem a Siriusem přímo tady na veřejnosti, ale jestli bude muset, tak hold bude.
"Patroni se mohou během života měnit, pokud se změní osobnost člověka, ale ta se nikdy nezmění tak výrazně," pustila se do vysvětlování. "Třeba má čaroděj nejdřív za patrona poníka, a pak koně. Ta zvířata jsou si povahově hodně podobná…"
"To vím, že se to stává, četl jsem o tom," přerušil ji. "Ale co s tím má společného Remus?"
"To se ti právě snažím vysvětlit, kdybys mě nepřerušoval," zamračila se na něj malinko. "Možná jsi o změnách Patrona četl, ale asi ne moc pozorně. Když se patron změní, tak většinou jen mírně, pokud je změna opravdu zásadní jako u tebe, často to znamená, že čarodějův patron převzal podobu patrona osoby, kterou hluboce miluje. Není přesně vysvětleno, jak k tomu dochází, ale většina kouzelníků se shodne na tom, že to má něco společného s přijetím a s láskou k nejsilnějším stránkám milovaného člověka, které u něj určují, jak bude jeho patron vypadat. Nejhlubší opětovaná láska se prý projevuje tím, že si milenci své patrony jakoby vymění."
Oba mladíci na ni hleděli s mírně pootevřenou pusou, ale každý z jiného důvodu. Ron proto, že se v jejím výkladu trochu zamotal, to bylo znát z jeho výrazu, a Harry zase z toho důvodu, že si vzpomněl na paní Figgovou, která se zmínila, že Remusův patron je vlkodlak. To tedy znamenalo, že má pro Remuse jasný důkaz svojí lásky. Vlkodlak a vlk, to je přeci podobné, ne?
"Áááá!" zaječela Parvati nebo to byla možná Padma. "Děj tu věc pryč! Dej tu věc pryč, Neville!"
Jak se otočil, tak viděl, že nejen křičí. Ona se i schovávala za poplašenou Levanduli – takže to musela být Parvati – a ukazovala na zářivě bílého hada, který se vznášel pár centimetrů nad zemí někde u Nevillových nohou, který na svého patrona civěl jako ryba s veškerým překvapením, kterého byl schopen. A že bylo na co koukat.
Had měl dobré dva metry, silný byl jako paže, hlavu měl, skoro by se dalo říct, výhružně zvednutou a otáčel jí z jednoho překvapeného diváka na druhého spíš s pohrdáním než potřebou zaútočit. Konec jeho ocasu se jemně chvěl, jak jím napodoboval chřestění, které ale nebylo slyšet. Patroni totiž nevydávali žádné zvuky. To byla docela škoda, protože kdykoliv viděl Harry hada, měl potřebu si s ním popovídat.
"Ten je vážně," hledal vhodné slovo a přitom se mu na tváři roztahoval úsměv, "parádní!" zaradoval se nakonec. Ne, prostě si nemohl pomoct. Hady milovat, což mělo asi něco společného s jeho schopností s nimi mluvit.
"Pa-parádní?" vykoktal Neville. "To není parádní, to je děsivé. Nevím, proč mám za patrona hada, copak jsem nějaký Zmijozel? Nechci mít za patrona hada, ať to jde pryč," dožadoval se okamžitě, aby had zmizel. Dokonce před ním začal trochu couvat, před vlastním patronem. Had se ke svému pánovi pomalu otočil, zakmital jazykem, a pak po něm vrhl pohled, který byl jasně pohrdavým dotčením nad tím, že se svému majiteli nelíbí. Pak to vypadalo skoro jako by si odfrkl, když prudce pohodil hlavou a nakonec s sebou rychle mrskl, až se vymrštil směrem k Nevillovi. Ten se pokusil udělat další vyplašený krok dozadu, ale místo toho zakopl a spadl na zem. Opravdu to pár vteřin vypadalo, že na něj jeho patron zaútočil, pokud to vůbec bylo možné, pak prostě vklouzl do hůlky a zmizel v ní.
Jen těžko se ovládal, aby se nepochechtával. Hodně ho překvapilo, jak na svého patrona jeho kamarád zareagoval, ale vtipnost celé situace byla taková, že nad tím momentálně moc neuvažoval.
"Do Nevilla bych nikdy neřekl, že bude mít hada," naklonil se k němu Ron šeptem. "Hádal bych žábu, morče nebo třeba slepici." Při posledním zvířeti oba mladíci vyprskli smíchy do dlaně. Slepice byla všeobecně vtipným patronem, ale společně s pořád vyděšeným Nevillem to byla nádherně veselá kombinace.
"Jako malí," odfrkla si Hermiona. "Ronalde, jdeme trénovat patronovo zaklínadlo," spíš rozkázala, než cokoliv jiného, popadla ho pod loktem a už ho táhla pryč, takže se nevzmohl na nic víc než na vrhnutí překvapeného a prosebného pohledu Harryho směrem.
"Kámo, pomoc," vydechl ještě zoufalstvím přiškrceným hlasem.
"Jen jdi na to," poplácal ho po zádech. Dobře se při tom bavil tím, jak se Ron tvářil, i tím, jak ho hned po prvním máchnutí hůlkou začala Hermiona opravovat, že to dělá špatně. Sledoval, jak se každému s menším či větším úspěchem daří patrona vyvolat. Nadšenou Lenku, která místo králíka dostala alespoň zajíce. Rona překvapeného psem, který se k němu nesmírně hodil, protože neznal věrnějšího přítele než jeho. Hermiona si poněkud rozpačitě prohlížela cosi, co měla být asi vydra, nebo že by to byl nepovedený tuleň? A nakonec dlouze spočinul pohledem na Nevillovi, který postával v rohu a už se znovu neodvažoval patrona vyvolat. Bylo mu ho líto, tak se za ním vydal.
"Proč tu tak smutníš v rohu, Neville?" zlehka ho poplácal po rameni. "Jako prvnímu se ti povedlo vyvolat hmotného patrona. Jde ti to moc dobře, měl bys na sebe být pyšný," pokoušel se mu zvednout náladu pochvalou. Moc se to nedařilo, protože mladík na něj obrátil utrápený pohled.
"Jenže jsem vyvolal hada," povzdechl si. "Dovedeš si představit, jak si teď na mě všichni z BA budou ukazovat? Navíc, kdybys tušil na co… tedy na koho jsem myslel, když jsem čaroval, tak bys tak nadšený nebyl."
"Já myslím, že to vím moc dobře," podotkl, za což si vysloužil překvapeně nedůvěřivý pohled se záchvěvem obavy, "Neville… Patron na sebe bere podobu podle nejsilnějších vlastností čaroděje, který ho vyvolává, a já tě ujišťuji, že ty s hadem nemáš dočista nic společného. Zato znám jednoho člověka, kterému říkám 'slizký had' docela pravidelně," jemně se usmál.
"Vidíš, já bych zase neřekl, že budeš mít vlka," odpověděl na to Neville, nerozebíraje koho 'slizkým hadem' vlastně Harry myslel, ani proč by se měl jeho patron podobat právě hadovi. Buď znal příčiny změny patrona, nebo se prostě jen nechtěl bavit o Snapeovi.
"To si taky říkám," řekl Harry, usmál se a obrátil pohled k cvičícím spolužákům.
Tím jejich debata skončila. Ani jeden z nich už znovu patronovo zaklínadlo nevyvolal, jen stáli a pozorovali ostatní, jak vyvolávají při nejmenším štíty, někteří i hmotné patrony. Stáli tam dokonce, i když už se začala celá armáda pomalu rozcházet, hezky jeden po druhém, aby to nebylo moc podezřelé. Nakonec zůstali jenom Harry, Neville a Cho, která nevypadala, že by chtěla hned tak jít. Neville se na Harryho výmluvně podíval, trochu se uchechtl – ano, i on to dokázal – a pak se s rozloučením vydal zpátky do pokoje.
Osaměli. Jen on a Cho. Stáli kousek od sebe, koukali si vzájemně do očí a ani jeden z nich nic neříkal. To jen Harrymu začaly náhle rudnou uši. Bylo celkem jedno, že má Remuse a teď i Siriuse. Toho, že se mu havraspárská dívka líbí, se prostě nezbavil. Tušil, že to ani nepůjde, protože je to prostě lidské a přirozené, že se vám líbí jiní lidé. Podstatné je, jestli jim dokážete říct 'ne', když jste zadaní.
"Tvůj patron byl opravdu úžasný, úplně jako živý, až jsem měla dojem, že bych si ho mohla pohladit. Nikomu, až na Nevilla, se tak skvělého patrona nepodařilo vyčarovat. Mně dokonce vůbec ne," ujala se konečně slova podle hesla, že co si člověk neudělá sám, nemá. "Mám vážně ráda psy a vlk je vlastně takový divoký pes," zlehka se zasmála.
"Uhm asi jo," souhlasil neurčitě. On měl o vlcích a psech trochu jiné představy, když měl od každého druhu jeden kousek v posteli.
"Určitě se ti taky jednou podaří vyčarovat patrona," řekl po delší době mlčení, kterou mu dívka asi naznačovala, že by měl něco říct. Tohle bylo první, co ho nepadlo, tedy hned po 'Nemám zájem, chodím se dvěma chlapy'.
"Taky doufám," usmála se. "Víš Harry, chtěla jsem ti poděkovat za to, že nás tohle všechno učíš. Vím, že přijde válka, každý rozumný člověk to ví, a bez tebe bychom na to nebyli připraveni. Takže… děkuji," řekla s velkou vážností. Překonala tu krátkou vzdálenost mezi nimi, zlehka mu sevřela rameno svou drobnou dlaní, druhou položila na jeho tvář, a pak ho krátce políbila přímo na rty.
Byl to nesmělý polibek, ze kterého měl Harry zvláštní pocit. Líbání Remuse a Siriuse se od toho lišilo jako den od noci. V jejich případě vždy cítil jemné škrábání strniště, vnímal jejich zkušenost a jejich vášeň, tohle bylo jako hebké pohlazení nějakou jemnou látkou. Trochu vlhké a hodně horké. Rozhodně ale takové, že by si to klidně zopakoval. Ano, hned teď by si k sobě Cho rád přitáhl a naučil jí líbat, dokonce nejen líbat, jak se patří.
Místo toho rychle ustoupil o krok dozadu.
"Ne!" řekl rázně, možná až moc, protože v dívčiných očích uviděl záchvěv bolesti. "Ne… já nemůžu. Promiň… tohle je… Miluju někoho jiného, Cho, a prostě nemůžu. Jsi tak krásná a… a vážně krásná. Vždycky ses mi líbila, ale nemůžu," protože mám za zadkem žárlivého vlkodlaka, dodal v duchu s trochou humoru, který měl zaplašit jeho rozpaky.
"Chápu," sklonila hlavu a spustila ruce podél těla. "Pořád miluješ Cedrika. Omlouvám se, jestli jsem tě rozzlobila nebo urazila."
Trochu překvapeně zamrkal. Cho se mu mezi děvčaty vždycky zdála jako hodně vůdčí osobnost, ale při kontaktu s kluky byla podle všeho spíš submisivní a rozpačitá. Takové chování se mu nezamlouvalo, nebylo mu příjemné a náhle si uvědomil, že už o ni nemá ani fyzický zájem. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Představa nahé Cho nadšeně se vrhající do jeho náruče a spolupracující s veškerou vášní byla nesmírně přitažlivá a vzrušující. Cho, která se mu zjevila teď, ale jen ležela na posteli, hloupě se chichotala a nechávala všechnu práci na něm. To ho nevzrušovalo ani trochu.
"Nemusíš se omlouvat," pokusil se ji uchlácholit. "Jen bys možná… víš, měla jít, než tě budou shánět," dodal rychle, aby to nevypadalo, že ji vyhazuje, což vlastně dělal. O Cedrikovi a svých citech k němu se bavit nechtěl a jiné společné téma by s havraspárskou dívkou asi neměl, pokud by vůbec byla schopná konverzace bez toho, aby se choval nesměle. Což nevypadalo, že by toho byla schopná.
Cho se na něj zvláštně podívala, ne uraženě nebo dotčeně, prostě jen zvláštně, a pak bez rozloučení odešla. Byl za to rád, jen doufal, že ji neranil, a že mu za to nebude chtít udělat něco ošklivého, jako přebarvit ho na zeleno nebo mu vpašovat do jídla dávidlo. Prý holky občas takové věci dělaly.
"Tak Harry, pro dnešek je čas jít spát. Těch podivností bylo v poslední době nějak moc," zamumlal si pro sebe pod nos a vyšel ven z komnaty. Dveře za ním zmizely, to zkontroloval krátkým pohledem, a pak přes sebe přehodil plášť. Beztak už je Umbridgeová stíhala, nemusela si všechno, co se děje, spojit zrovna s tím, jak se prochází po chodbách v sedmém poschodí.
Kráčel rychle, moc nevnímal okolí, jistý si, že ho nikdo nevidí, když tu uslyšel z jedné postranní chodby Snapeův hlas.
"Musíš s tím okamžitě přestat!" nařizoval důrazným šeptem.
Harry popošel kousek dopředu, částečně se schoval za roh a vyhlédl zpoza něho. Sice ho nemohl lektvarista vidět, ale už dávno věděl, že ho je schopný nějak vycítit, když se potuloval moc blízko, tak si netroufl do chodby přímo vstoupit.
Scéna, kterou viděl, se dala nazvat déjà vu. Snape se opíral rukou o stěnu a držel za klopu svého protivníka, tentokrát to ale nebyl Quirell, koho tlačil ke zdi, nýbrž Neville. V prvním okamžiku chtěl vytasit hůlku a vrhnout se k nim s křikem, aby ho lektvarista pustil, jenže to by bylo přeci jen trochu neuvážené, zejména proto, že jeho kamarád se vůbec netvářil, jako by se cítil v ohrožení.
"Vždyť ani nevíš, co dělám a hned mi to zakazuješ," ohradil se. Ne rozhodně nebyl v ohrožení a navíc Snapeovi tykal, jako by byli staří známí.
"Nepotřebuji vědět, co děláte, stačí mi, že to má něco společného s Potterem," vyprskl podrážděně. "Copak nechápeš, co se ti může stát, když budeš s naším Zlatým chlapcem?"
"Já se Umbridgeové nebojím," oponoval mu dál Neville, "Je mi jedno, jestli mě vyloučí, pod jejím vedením se stejně nenaučím nic, co skutečně potřebuji."
"Umbridgeová!" pohrdavé odfrknutí. "To je jen loutka neschopného blázna, který si vznešeně říká ministr kouzel a podlézavý zaměstnanec stupidních institucí jako je ministerstvo kouzel nebo bystrozorské oddělení. Při své nabubřelosti nemá ta ropucha ani ponětí o tom, co všechno se jí tady na hradě děje rovnou pod jejím namyšleně zvednutým nosem." S tím nemohl Harry nesouhlasit. "Kdyby šlo jen o ní, pak je mi to jedno, jenže tady jde o Pottera!"
"Nechápu, co proti němu pořád máš. Harry je jedním z mých nejlepších přátel, vždycky se ke mně choval dobře, ty o něm ale mluvíš, jako by to byl tvůj největší nepřítel."
"Ať si je Potter třeba reinkarnací samotného Godrika Nebelvíra se všemi jeho cnostmi. Faktem je, že kolem něho je jen neštěstí a smrt. Hrozí ti nebezpečí, pokud ho budeš následovat," naléhal dál. I s tímhle musel Harry částečně souhlasit, opravdu tu na všechny členy Brumbálovy armády číhalo větší nebezpečí, než jen hloupé vyloučení nebo školní trest.
"Začala válka, Severusi, a pokud ještě ne, tak brzy začne," stál si za svým Neville, velmi hrdě a silně. "Já nemůžu a nechci zůstat stát stranou. Ne po tom, co se stalo mým rodičům. Pomsta možná není ten nejlepší hnací motor, ale je to všechno, co mám. Dodává mi to sílu. Copak to nedokážeš pochopit?" Zvedal k němu zoufalé oči prosící o špetku pochopení. Lektvarista mu pohled zamračeně oplácel, ale ne s obvyklou jízlivostí nebo pohrdáním, které měl v očích a ve tváři prakticky neustále.
"Moc dobře chápu, kam člověka může dohnat pomsta, a právě proto ještě víc chci, aby ses držel stranou," pronesl pomalu, už klidným hlasem, který byl dokonce snad i rezignovaný, jako by přijal Nevillovo stanovisko. Navíc uhnul pohledem a zaměřil se na něco neurčitého někde nad mladíkovou hlavou.
"Severusi… prosím, podívej se na mě," požádal ho jemně Neville a kupodivu to pomohl, protože lektvarista k němu zase mírně sklonil hlavu. "Je úplně jedno na čí straně stojím, jestli je to třeba ta Harryho, tebe budu vždycky milovat. Věříš mi?" dostalo se mu odpovědi v podobě malého kývnutí. "Tak mě polib," požádal polohlasně, položil Snapeovi ruku na rameno a natáhl se k němu pro polibek.
V ten okamžik se Harry raději schoval. Opravdu nepotřeboval vidět Nevilla se Snapem, jak se líbají, bohužel si to dovedl až moc živě představit a jeho první myšlenkou bylo 'blé' a hned po tom následovalo 'Sakra, můj kamarád spí se Snapem.'. Samozřejmě věděl, že se jeho kamarádovi profesor lektvarů líbil, nikdy si ale nepomyslel, že by zrovna mezi těma dvěma mohlo k něčemu dojít. Když ale teď viděl tuhle scénu, ze které získal dojem, že ti dva jsou spolu už delší dobu, začínal mít pocit, že už nic není nemožné. Pokud Neville miluje Snapea a Snape ho za to nezabil, dokonce se zdá, že snad jeho city i opětuje, tak to už by klidně mohl Voldemort nakráčet hlavní branou převlečený za velikonočního králíčka s košíkem plným Bertíkových fazolek v rukách.
"Hmm… měl bys už jít," dolehlo k němu něco, co ke svému zděšení identifikoval jako Snapeův roztoužený hlas, "nebo se neovládnu a zatáhnu tě do své kobky," dodal s něčím, co zase pro změnu znělo jako smích a navíc to byla jasná sexuální narážka, po které následovalo Nevillovo zachichotání. Okamžik na to už jeho spolužák vyšel zpoza rohu a zamířil do nebelvírské věže.
Harry se ani nehnul, protože slyšel, jak se k němu blíží i Snapeovy kroky, aby se vzápětí vynořil z chodby sám lektvarista, který se zarazil v půlce kroku, rozhlédl a upřel svůj pohled někam k místu, kde se Harry přicucnul těsně ke zdi. Zíral tam jakou dobu, než potřásl hlavou.
"Zatracený Potter, už ho vidím úplně všude," zabrblal si pod nos a vyrazil chodbou pryč, nejspíš směrem do sklepení.
Táhle vydechl a málem se sesunul podél zdi. To, co právě viděl, co se dozvěděl, ho ani moc nenaštvalo, jen naprosto šokovalo a dovedlo k názoru, že ač abstinent, dnes by si možná měl dát rovnou celou láhev ohnivé whisky.
Poznámka autorky: Omlouvám se těm co čekali. Včera se mi přehřál a vypnul počítač před půlnocí a než se po takové aféře je ochotný zapnout trvá nejméně hodinu. Tak jsem šla spát, až na to že jsem ho dnes ráno nedokázala pořádně zprovoznit. Neustále kontroloval disk, pak zase nebylo připojení k internetu... buď začku kouřit nebo brát dedmiprcentní roztok kokainu. Na toto fakt nemám nervy.
Za betování děkuji yellow.
Za komentáře potom těmto lidem: belldandy, xinef, Bobo, Adelaine a Casiopea.