Nerozhodnost lásky - 13. kapitola
Nemohl z Harryho spustit oči. Bylo to vážně hloupé, vždyť to nebyl první člověk, kterého viděl ráno po sexu, ale v mladíkově případě to bylo něco trochu jiného. Kromě Remuse se ještě nikdy nemiloval s nikým, na kom by mu tak intenzivně záleželo. Ne, že by svoje milenky a milence neměl rád, v okamžiku, kdy s nimi byl, cítil štěstí a náklonnost, nebyl totiž nějaký bezcitný parchant, co si po ránu nepamatuje ani jméno. Jenže to prostě nebyla láska. Remuse miloval jako svého milence a partnera pro život a Harryho ještě do včerejška jako svého kmotřence, dnes nejspíš také jako milence a partnera pro život. Nebyl si tím ale úplně jist.
"Jste si jistí, že jste přišli na trápení, které má, a víte, jak ho vyřešit?" zeptala se znovu starostlivě Poppy a těkala mezi nimi pohledem. Nezazlíval jí, že se tak stará, ale byl by radši, kdyby už Remuse konečně probudila. Pohled na milovaného muže, ležícího v posteli bez jediného pohybu, ho děsil a Harryho příjemná, ba až fascinující, přítomnost nebyla všelék.
"Jo, určitě jsme na to přišli," ujistil ji Harry, který stihl promluvit jako první. S těmi slovy sevřel Siriusovu ruku. Stisk mu samozřejmě oplatil bez zaváhání, jen ho to trochu překvapilo. Nehodlal jejich vztah tajit, měl ale dojem, že Harrymu by mohlo dělat problém vyjít na veřejnost a všem říct, že teď chodí se dvěma muži. Byl přeci jen vychován u mudlů, navíc takových, kteří byli podle toho, co slyšel, hodně omezení.
"To souhlasí. Problém jsme vyřešili a já už se těším, jak bude Moony držkovat, až se dozví jak," pronesl vesele, opravdu doufaje, že jim za to Remus vynadá. To by bylo přeci přirozené, aby jim vyčetl všechna morální pravidla, kterým svou společnou nocí rozmlátili držku. Takový vlkodlak byl, to se od něj očekávalo a samozřejmě se také očekávalo, že to bude Siriusovi s Harrym jedno. Věděl, že tentokrát to bude asi jinak, ale představovat si to mohl.
Lékouzelnice je ještě sjela stále mírně nedůvěřivým pohledem plným obav, než se přesunula k Remusově lůžku a vytasila hůlku. Sledoval ji, jak ji přikládá na vlkodlakův spánek, tiše něco mumlá, a pak poklepává hrotem na pacientovo čelo.
"Bude to trvat asi deset minut, než se pomalu a postupně vzbudí," oznámila jim a odstoupila do lůžka. "Budu pořád tady, abych zasáhla, kdyby se něco pokazilo, ale slibuji, že nic, co budete říkat nebo dělat, neopustí ošetřovnu. Je to tajemství mezi lékouzelníkem a pacientem."
"Myslíš," naklonil se k němu Harry, vlastně se spíš vytáhl, aby mu mohl pošeptat do ucha, "že by byl Remus hned připravený k akci?" zeptal se, pochechtávaje se pod vousy.
"Je to vlkodlak, takže určitě," oplatil mu stejně, příjemně překvapen, že jeho nový milenec tak přirozeně vtipkuje. Podíval se do zelených očí, které mu pohled oplatily. Vtipkovali, skoro se smáli, ale svírala je obava a právě jen nezávazná zábava je mohla trochu rozptýlit.
Harry pomalu pustil jeho ruku a přešel na druhou stranu postele, kam se posadil. Sirius následoval jeho příkladu a také se usadil. S obavou pohlédl na Remuse, jehož čelo se právě svraštilo a rty se začaly bezhlesně pohybovat ve slovech, která odezíral jako prosbu o klid.
°°0°°
Nepamatoval si, jestli snil nebo se jen vznášel v blahodárné nicotě, první vzpomínka, kterou měl, byl razantní příkaz, aby se probudil, obohacen o starostlivost a něhu. Asi jako když jím jeho matka po ránu několikrát zatřásla a rozkazovala mu jít na snídani. Tohle ale nebyla jeho matka, tím si byl naprosto jist.
A kupodivu jeho první myšlenka směřovala k Poppy, kterou hned logicky označil za onoho zlotřilce, který ho nutil probrat se. To byl poslední záchvěv jeho racionálního já, než ho překřičel naříkající vlk a strašná bolest hlavy, která jakoby mu rozervávala mozek na dvě půlky.
Sirius. Harry. Sirius Harry. Sirius a Harry. Sirius a ta zrzavá děvka. Harry a ta zrzavá děvka. Ne, děvka ne… ne to byla Ginny. Jan malá hloupá Weasleyová, která nevěděla, že oni někomu patří. Nevěděla, že jsou milováni. Nevěděla o Remusovi. Nikdo nic nevěděl. Ani jeho druzi ne.
Bolest mu rozloupla mozek na dvě půlky a prudké světlo, které mu vniklo do očí, udělalo ještě větší škodu. Viděl bílý strop. Cítil vůni bylinek. Vnímal léčivou magii celého toho místa. A pak…
Byli tam oba. Nakláněli se nad ním se starostí vepsanou ve tváří tak viditelnou, až měl dojem, že by se měl teď místo nich rozbrečet.
"Siriusi… Harry…," pronesl jejich jména s veškerou bolestnou důležitostí, kterou pro něj měla.
"Jsme tady, lásko. Už je to dobré. Hlavně už nesmíš spát," promluvil hned Sirius, bez hněvu, jen s obavou, dokonce vzal jeho ruku do své, jakoby se vůbec nic nestalo.
"Ahoj…" pozdravil ho i Harry, který se chopil jeho druhé ruky. "Víš, jak jsi nás vyděsil? Magický spánek… pcha, na to mají právo jen ti, co skutečně bojují s Voldemortem jako já. Ne nějaká zadní linie," nadával mu hlasem, který měl být asi veselá výčitka, ale i byl spíš naplněný strachem.
"Já…," nadechl se, aby něco řekl, ale co mohl říct víc, než se omlouvat? "Je mi to líto. Je mi to tak líto… Já se snažil… já jsem chtěl, abyste byli šťastní… Dělal jsem všechno… všechno, co jste si jen přáli… Nemohl jsem to říct… Omlouvám se. Já se omlouvám!" slyšel, že je v jeho hlase veškerá zoufalá naléhavost, kterou skutečně cítil.
Nebylo asi nic, čím by mohl odčinit půl roku mlčení, občas i lhaní, pobíhání od jednoho k druhému a samozřejmě Ginny. Věděl jistě, že kdyby nebyl vnitřně rozerván na dva kusy, pak by se jí nikdy nepokusil ublížit. Když byli ještě spolu, jen on a Sirius, nikdy svou žárlivost nepustil z otěží, to až pak, když se rozešli a on musel pozorovat svého druha s někým jiným.
"Pšt," přitiskl mu Sirius prsty na rty, aby zastavil proud neartikulovaných omluv linoucích se mu z nich ven. "Já a Harry jsme si promluvili a vyřešili jsme to."
Jakoby ho v ten okamžik hodili do studené vody, ve které ještě plavou ledové kostky. Na zádech mu vyrazil pot, který by i začal v proudech stékat, kdyby měl jak. Měl dojem, že se mu zastavuje dech a srdce se naopak chystá prorazit díru do hrudního koše a vyskočit ven.
Znal jen dva způsoby, jak by to mohli vyřešit. Sirius odejde pryč, anebo ho opustí oba. Nebyl si jist, který v něm vzbuzoval větší hrůzu. Racionálně by to měla být ta druhá varianta, ale v jeho mysli obě měly ve skutečnosti stejně děsivou příchuť. Jen pouhá myšlenka na to, že už by je neměl a zůstal by sám, ho vedla k tomu, že by raději zemřel, než aby to zažil. Ovázal by si kolem krku provaz s kamenem a skočil do jezera. Nebo by proti sobě obrátil hůlku, to vše proto, aby utišil bolest, kterou by mu to způsobilo, a konečně umlčel vlčí vytí neustále se rozléhající jeho myslí.
Navíc pocítil zachvěv lítosti nad skutečností, že by mu něco takového udělali. Nevyčítal jim to, toho nebyl schopen, protože to odporovalo podstatě vlkodlačí lásky, ale nemohl se necítit zrazený. Opustit ho a zanechat samotného, jako kdyby byl jenom zvíře. Nezlobil se, jen mu bylo líto a bolelo ho, že ho považují za něco tak bezcenného, že to mohou odvrhnout, kdykoliv se jim zachce.
"Zůstaneme s tebou, víš?" řekl Harry něco neuvěřitelného. "Je to vážně… no divné… asi hodně, ale prostě… my… tedy já a Sirius… Vážně je to divné asi i pro tebe… protože mě to vážně divné přišlo… pak to zase divné nebylo… už to není divné."
"Co se tu snaží Harry vykoktat je, že s tebou zůstaneme oba a všichni budeme milenci." Nechápal a vložil to i do svého pohledu, takže Sirius plynule navázal: "Byl jsem za Srab... Snapem, víš, že on toho o vlkodlacích ví možná víc než ty, a on mi řekl, že je jen jedna možnost. Utvoříme… Jak jen to říkal? Milenecké trio nebo tak něco. Mluvili jsme o tom s Harrym, vysvětlil jsem mu, že ti to pomůže, ale že to nesmí dělat, pokud by to bylo jen pro tvou záchranu. Chápu, že bys z toho byl pak nešťastný. A on i tak souhlasil."
Sirius a Harry jako milenci. To byla představa, která ho fascinovala už od chvíle, kdy si uvědomil, co k mladému Nebelvírovi cítí, ale odmítal si ji moc pouštět do mysli. Nebylo to totiž reálné, protože Sirius byl Harryho kmotr, měl o něj obavy, které by měl mít otec, měl ho vychovávat, jako by ho vychovával otec. Ne, bylo to příliš snové, že k sobě ti dva vzplanou vášní, aby to byl ochotný jen tak přijmout.
Harry musel souhlasit jenom proto, že si myslel, že mu to pomůže. Pomáhalo, to cítil, ale nechtěl na to ani myslet. Nemohl připustit, aby jeho mladý druh dělal cokoliv, co by mu bylo nepříjemné. Jeho spokojenost byla na prvním místě před Remusovými potřebami, prakticky bez váhání by řekl i před jeho životem. Ne, jeho spokojenost byla i vlkodlakova spokojenost, tak se to dalo popsat ještě lépe. A on si byl jistý, že Harry přeci nemůže být spokojený a šťastný, pokud bude uvězněný v nějakém podivném vztahu, kde se bude muset zpronevěřit rodinnému poutu mezi kmotrem a kmotřencem.
"Harry, to nesmíš, ani kdyby mi to pomohlo, tak nesmíš dělat něco, po čem netoužíš," odmítal hned jeho pomoc. Po jeho slovech si spolu oba jeho druzi vyměnili dlouhý pohled, ve kterém jakoby spolu o něčem mluvili, než Sirius přikývl a pohnul rukou, jak svému kmotřenci dovoloval promluvit.
"Na to už je pozdě, Remusi. Už jsme to udělali," obrátil se k němu mladík. "Sirius řekl, že nás dva spolu pojí víc citů a společných zájmů, než některé manžele a to má pravdu. Já ho miluji, ne tak jako tebe… Promiň, Siriusi," obrátil se na staršího druha.
"Já to chápu a taky tak," řekl s jemným úsměvem.
"… ale jsem si jist, že si s ním budu rozumět i jako… ehm muž s mužem," dokončil, bylo při tom znát, že jsou pro něj pořád tyhle výrazy trochu neznámé.
Nadechl se, aby protestoval, pokoušel se jim vysvětlit, že to, co dělají, je špatné. Aby se alespoň podivil nad tím, že byli vůbec něčeho takového schopni, vzhledem ke svému vztahu kmotr a kmotřenec. Jenže neřekl nic, jen si s překvapením uvědomil, že hlasité vytí v jeho hlavě, které způsobovalo, že mu praskal mozek, ustalo. Cosi zapadlo na své místo. Volné konce se spojily. Otevřené rány se uzavřely. Bylo to snad tak snadné? Svým způsobem ano. Vidět jejich souhlas a to způsobovalo, že se v něm všechno uklidnilo.
Nemohl říct, že všechno to utrpení a únava, jež se za šest měsíců nastřádaly, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, ale zdálo se, že je pozvolna rozhání plamínek naděje. Plamínek tepla, štěstí, spokojenosti, klidu a sebekontroly, který tak moc vítal.
Prostě věděl, že takhle je to naprosto v pořádku. Oni tři, dohromady, společně. Bylo to tak dokonalé, až to skoro hraničilo s kýčem. Když už u téhle myšlenky byl, tak si přitáhl obě jejich ruce ke rtům a postupně je políbil, než si je přitiskl každou z jedné strany obličeje. Asi nemohl být šťastnější, než když se mohl dotýkat obou svých druhů bez zábran nebo toho, že by se měl cítit provinile.
"Takže… jsi vyléčený?" zeptal se po chvíli nesměle Harry. Od Siriuse si za to vysloužil pobavené odchechtnutí, které mu samozřejmě mladík hned vrátil úšklebkem.
"Je mi dobře," ujistil je oba, a jak s potěšením shledal, jeho hlas zněl zase poklidně, konejšivě, jak tomu vždy bylo. A s ještě větším potěšením viděl, že se oba jeho druzi evidentně uvolnili a začali se usmívat.
Odkudsi od okna se ozvalo popotahování. Obrátil se tím směrem, stejně jako jeho milenci, a překvapeně zamrkal. Stála tam Poppy, která slyšela celý jejich rozhovor a s úsměvem posmrkávala do kapesníku. Vyměnili si nevěřícné pohledy, a pak se všichni tři rozesmáli.
°°0°°
Že prý nemůžou zůstat v Bradavicích a kdesi cosi o bezpečnosti jeho, Siriuse, studentů, mudlů, celého světa… Popravdě přestal Brumbála v půlce výkladu poslouchat. Stejně s ním starý čaroděj, až na těch pár slov na ošetřovně, stále nemluvil. Nevěděl proč, a už mu to začínalo být celkem i jedno. Jestli se rozhodl, že už s ním do konce života nebude mít jediný rozhovor, tak co by chodil Harry dolézat. Měl vlastních starostí dost, nejen nemocného Remuse, ale také celou Brumbálovu armádu, která právě pilně cvičila v Komnatě nejvyšší potřeby.
A teď momentálně měl před sebou také nelehký úkol vysvětlit celou situaci svým dvěma nejlepším kamarádům. Dobré na tom bylo, že tu zcela odpadlo řečnění o homosexualitě a tom, že si našel milence. V tom rozhodně kouzelnický svět miloval, protože muset se postavit před své opatrovníky a objasnit jim, že z jakýchsi ne přesně pochopitelných důvodů bude mít poměr se dvěma muži, bylo asi tak proveditelné, jako naučit se řídit letadlo. Naštěstí něco až tak strašného dělat nemusel. Dursleyovi nemuseli o jeho soukromém životě nic vědět, když je beztak uvidí jen dva měsíce o prázdninách a doufal, že ani to ne.
K rozhovoru se osměloval dlouho. Už jim řekl, že Remusovi pomohli, jen prozatím neobjasnil jak. Hermiona si ho trochu podezřívavě měřila, věděla, že za tím bude něco víc, Ron to vzal s klidným 'To je skvělé, že je mu zase dobře', protože nebyl tak podezřívavý jako Hermiona. Každopádně řádné vysvětlení si zasloužili.
Zvedl k nim pohled od svých rukou a mírně se usmál. Byli společně v Komnatě, kde zůstali po tom, co ji všichni ostatní z BA opustili. Vybavení vhodné k boji zmizelo, celé místnost se před jejich očima změnila, takže teď připomínala malý útulný pokoj s hnědým obložením, hnědými křesly, ohněm praskajícím v krbu a hnědým kobercem. Byla tak nevýrazná, až se z toho člověku klížily oči.
"To je tajná porada proti Ty-víš-komu?" zeptal se Ron, byl v tom náznak humoru, ale spíš to myslel vážně.
"Ne, chci vám říct něco… no osobního," odvětil a uvědomil si, že šoupe nohou o koberec, takže toho rychle nechal.
"Konečně!" spráskla doslova ruce Hermiona. "Už jsem si myslela, že nám to nikdy neřekneš." Při těch slovech na ni Harry zmateně pohlédl. "Myslíš si, že jsem to nepoznala? Dávno už vím, že sis někoho našel, jen je mi záhadou, proč jsi nám o tom neřekl. Neptala jsem se, je to tvá věc, ale vím to. Všechny ty dopisy, co dostáváš, že se potajmu plížíš z věže nebo to, jak jsi nás několikrát nechal v Prasinkách celý den samotné. Myslím, že by to nedošlo jen hlupákovi."
"Hej! Já si ničeho nevšiml," zakabonil se Ron. "Ale stejně, páni, je to skvělé, že někoho máš i po tom co Cedric…," odmlčel se, "Chci říct, on už není, ale ty ano, tak bys neměl zůstat sám," to bylo na Rona docela hlubokomyslné. "Kdo to je?"
"Ehm… Remus, je to Remus," odpověděl jim a vyčkával. Tohle byla ta snazší část. Jestli se srovnají s tímhle, pak by to snad mohlo být v pořádku.
Zvědavě čekal na jejich reakci. Ron zamrkal a podíval se po Hermioně, která vypadala malinko vyvedená z míry. Ne v tom špatném slova smyslu, jako třeba znechucená, spíš byla čistě překvapená. Pak se její obočí trochu přiblížilo k sobě, jak se zamyslela, takže to vypadalo, že v následující chvíli nic neřekne. Kamarád to zachránil, když promluvil.
"Tak jo, je to trochu divný, že zrovna Lupin, ale jo," pokrčil rameny. "Já ti ho schvaluji. Je to člen Řádu, milý a tak vůbec, až na to, že je vlkodlak, snad nemá žádnou vadu a za to taky nemůže. Prý je taky hezký, tedy slyšel jsem, takže…"
"Jsi jeho druh, Harry?" přerušila Hermiona kamarádův trochu zmatený monolog, ve kterém se pokoušel Harrymu projevit podporu.
Její slova mladíka potěšila v tom smyslu, že mu vlastně nahrála na smeč. Teď bude vysvětlování o hodně snazší, když jí došlo, jak hluboký vztah mezi sebou mají. Možná, že alespoň Hermiona, bude mít takové znalosti o vlkodlacích, že pochopí. S Ronem možná bude trochu problém, už si všiml, že má ve svých rodičích vzor věrnosti a věčné lásky, a že docela odsuzuje ty, co si najdou milenku nebo milence, když jsou ženatí. Ale i tak doufal, že to po řádném vysvětlení podpořeném i Hermioninými argumenty pochopí.
"Ano, to jsem," přikývl na souhlas. "Miluji ho a on mě, jen… je tu ještě jedna trochu komplikovaná věc, abych tak řekl. Jde o to," zase začal šoupat nohou, buď to, nebo nějaké jiné nervózní gesto, "že nejsem jediný. Remus se zamiloval už dřív, ještě na škole, a pak znovu do mě. Stává se to, i když ne často, a pak je to většinou docela složité."
Oba přátelé na něj upírali oči, ale prozatím nic neříkali. Zřejmě čekali, až jim celou historku vypoví sám. Kdyby se ptali, skoro by mu to bylo milejší. Věděl by spíš, jak to pojmout tak, aby tomu porozuměli. Hlavně jak vyjádřit skutečnost, že tak, jak to je, je to prostě správně. Že se tak cítí celý.
"Je to Sirius. Muž, kterého miloval a miluje, je Sirius," tak, tahle část byla venku, teď tu další, "Nemůže nás milovat každého zvlášť, myslím Remus, že nemůže. Jde to jen, když jsme pohromadě. Jako všichni pohromadě," dělal rukama neurčitá gesta, jako když dává něco do jednoho chumlu, čímž své přátele asi jenom mátl. Povzdechl si, tohle bude vážně složité. Nadechl se, aby to řekl na rovinu, klidně i za použití nevhodných výrazů.
"Oprav mě, jestli se pletu," začal kupodivu Ron, ve tváři podmračený výraz, "ale ty se nám tu snažíš naznačit, že spíš s Remusem Lupinem a Siriusem Blackem?"
Harry pevně sevřel rty a přikývl. Vypadalo to, že je zrzavý kamarád daleko vnímavější a chápavější, než se většinou zdálo, když z jeho velice zmatené a neurčité řeči pochopil, co se jim tu snaží vysvětlit. Divil se, že to dřív nedošlo Hermioně. Nebo možná došlo, ale nevyjadřovala se k tomu, protože se mračila jako ježibaba a tiskla k sobě pevně čelisti.
"No… ano," souhlasil nahlas. Když sám sebe slyšel, tak mu to přišlo vážně bláznivé. Bude si to muset stále dokola opakovat nebo to stokrát napsat, aby se mu to konečně zdálo skutečně reálné. Nebo se to možná reálným stane až ve chvíli, kdy se jednou s oběma svými milenci ocitne v jedné posteli. Dřív možná ne.
"Tak to je vážně," Ron se krátce odmlčel, "asi bych řekl… páni."
Kamarád vypadal spíš překvapeně než pobouřeně či rozzlobeně, to Hermiona se zdála zaražená, snad trochu odmítavá. S obavou si ji měřil. Když si toho všimla, tak se mírně usmála a potřásla hlavou. Možná byla prostě jen šokovaná, toť vše. Rozhodně v to doufal, protože by asi nesnesl, kdyby jeho kamarádi odmítli unikátní vztah, ve kterém se vlastně náhodou ocitl. Byl si jist, že by se s Remusem a Siriusem nerozešel, ostatně to ani pořádně nešlo, byl k nim prostě připoután do konce života a sám si to tak zvolil, ale dlouho by litoval ztráty přátel.
"Takže vám se to nezdá… pobuřující nebo nechutné?" zeptal se opatrně, jelikož nastala chvíle ticha, během které ani jeden z kamarádů nevybuchl v záchvatu spravedlivého hněvu nebo rozhořčení.
"Myslím, že to u nás asi nebude běžné, ale Charlie při svých cestách po Turecku narazil na harémy. To je trochu to samé, no ne?" pokrčil rameny. To samé to nebylo, ale alespoň to bylo přijetí. "A mudlové to mají přeci taky… že jo, Mio? Máte u vás ty morouse, co mají spoustu manželek."
"Mormony," opravila ho Hermiona automaticky. "Morous je mrzutý člověk, mormon je náboženské vyznání, které mimo jiné povoluje mnohoženství," samozřejmě, ona věděla všechno. "Nebudu předstírat, že to není divné, a že nejsem v rozpacích, ale pokud jsi šťastný, tak je to v pořádku," řekla nakonec ta povzbudivá slova, která chtěl Harry tak zoufale slyšet, načež se natáhla a pevně ho objala kolem krku.
Vrátil jí objetí, vychutnal si ten příjemný okamžik souznění s kamarádkou, než ji pustil a usmál se na ni. Opětovala mu úsměv, i když v očích měla pořád špetku odmítnutí. Nakonec ho přátelé překvapili. Od Rona očekával méně pochopení, ale dostal všechno a bez mrknutí oka, Hermiona, kterou naopak pouvažoval za schopnou přijmout cokoliv, se zachovala zdrženlivěji. Ale doufal, vlastně o tom byl přesvědčen, že se do budoucna, až uvidí, jak je Harry šťastný, její názor změní.
"Co takhle nám říct podrobnosti?" navrhl Ron. Oba se na něj pohoršeně podívali. "Ne podrobnosti jako tamty podrobnosti, ale prostě jak se stalo, že… no ty víš," neurčitě mávl rukou, zároveň co se bránil nařčení, že by chtěl znát nějaké čuňačinky.
Harry se trochu uchechtl. Byl přesvědčen, že kdyby šlo o intimní podrobnosti toho, co prožil s dívkou, tak by ho nejspíš kamarád poslouchal s pusou a ušima dokořán. V případě vztahu s muži nikdy nechtěl nic slyšet, i když si občas dělal z Harryho srandu.
"Je to docela složité," nadhodil a pustil se do trochu podrobnějšího vysvětlování. Ron během něj jen poslouchal, občas se zeptal, Hermiona pokyvovala hlavou a vypadala jako při důležité hodině, kdy musí poslouchat, aby si všechno zapamatovala.
Poznámka autorky: Za betování děkuji yellow, která se laskavě povídky ujala. A za komentáře pak dvěma dámám, které jistě vědí koho mám na mysli. A vy všichni ostatní kdo čtete, ale nevíte jak okomentovat, alespoň prosím klikněte v anketě. Děkuji.