Nerozhodnost lásky - 10. kapitola
Nemohl od ní odtrhnout pohled. Od roztomilé Ginny, co se smála jako malá holčička a on ji z hlouby své vlčí duše nenáviděl. Nakláněla se k jeho Harrymu tak blízko, že by ho klidně mohla líbat, kdy pohnula hlavou ještě o jeden centimetr. Dotýkala se bez ostychu mladíkovy ruku, svírala ji a hladila. Jasně s ním koketovala a on se smál. Ne, na svého druha se nezlobil, to nedokázal, ale jí toužil něco zlomit, aby s tím přestala.
Byla jen malá koketa. Ano, přesně to byla a nestačil jí jen Harry, ona chtěla i Siriuse. To věděl. Viděl je přeci dnes ráno sedět společně na pohovce před krbem v jednom ze salonků. Donutila Siriuse aby jí dal ruku kolem ramen, donutila ho se smát a ukazovat jí stará alba. A ještě zařídila, aby si Sirius myslel, že to byl on sám, kdo ji navrhl prohlídku fotek jejích rodičů. Ale Remus se nenechal oklamat. On věděl, že to všechno může ona. Ta malá děvka.
Prudce se nadechl a odvrátil hlavu stranou. Rychle si ucpal pusu velkým soustem masa z dnešní slavnostní večeře. Musel se ovládat. On věděl, že Ginny za nic nemůže, protože je ještě skoro dítě a rozhodně to není žádná kurva z Obrtlé, která by spala s oběma jeho druhy. Přesto toužil, aby tyhle prokleté Vánoce už konečně skončily. Utěšoval ho jen fakt, že dnes je dvacátéhošestého a zítra všichni konečně zase odjíždějí do Bradavic.
Pociťoval vděk za to, že už bude brzo konec jeho utrpení, stejnou měrou mu ale bylo líto že od něj bude Harry zase odloučen. Že bude... že bude s tou odpornou malou holkou tak daleko, že Remus nemohl nic dělat, aby jí zabránil vztáhnout své pracky na jeho druha.
"Ty skoro nejíš, Remusi," napomenula ho Molly, která samozřejmě připravila veškeré jídlo a bylo jí líto, že se jím vlkodlak necpe jako ostatní. Nebyla to ale její vina, že nic nesnědl. Prostě neměl hlad, teď ještě méně, než předtím. Vlastně, s každým dnem, kdy byl rozpolcen a lapen ve slepé uličce, se cítil unavenější a méně toužící po čemkoliv jiném, než být s oběma svými druhy. A úplňkové proměny byly naprosto strašlivé i s lektvarem, i když to na sobě nedal znát. Nemohl, vždyť tím by trápil Siriuse a to nebylo přípustné.
"Snědl jsem moc cukroví, to je všechno, "odpověděl lží a přidal věrohodný úsměv. Skepticky si ho prohlédla, ale nic dalšího už neřekla, protože do ní drcl Ron s tím, že by si ještě přidal. Všichni se hned začali zrzavému mladíkovi posmívat že už má třetí porci, že ztloustne a Harry mu tvrdil, že po tolika kouscích zvěřiny mu vyroste paroží.
Toho rozptýlení Remus využil k tomu, aby nepozorovaně opustil místnost. Když byl jen v jiné místnosti, tak nepociťoval stesk, protože věděl, že oba jeho milovaní jsou mu nablízku, a zároveň se trochu zmenšila i jeho zlost k Ginny, když ji neměl na očích a neviděl, jak mile se chová k jeho milencům.
Opřel se o zeď v hale a zavřel oči. Odněkud slyšel Kráturu, jak nadává na mudlovské šmejdy a polokrevné míšence, kteří pobíhají po domě jeho paní. Z druhé strany pak k němu doléhaly hlasy jeho přátel u večeře. Nechal obojí plynout svou mysli, takže docela ztratil pojem o čase.
Ze zamyšlení, nebo snad letargie, ho vyrušilo až klapnutí dveří od jídelny, které se otevřely a vypustily ven jak hluk tak i stolovníky.
Otevřel oči a obrátil se ke zdroji hlasu. Sirius se zastavil ve dveřích jídelny s nadšeným úsměvem ve tváři, který se mu na ní objevil proto, že nad jeho hlavou viselo jmelí. Tradici, že každý musí políbit pána nebo paní domu si prostě nemohl odpustit. Každý, kdo vstal od jedné ze tří slavnostních večeří vánoc, musel Siriusovi před odchodem z jídelny dát alespoň pusu na tvář.
Z téhle tradice měl Remus smíšené pocity. Když se se Siriusem líbal on sám, musel s obtížemi potlačit touhu ho k sobě pořádně přivinout. Když to byl kdokoliv jiný, pak to snášel s nelibostí, ale snášel. S Harrym to byl vzrušující pohled. A s Ginny... tehdy mu vlastně poprvé v žilách začala vřít krev.
První, kdo se pokusil proklouznout ven, byl Ron.
"To vážně musím?" ptal se nespokojeně. Ne, z něho nebylo třeba mít strach, ten by Siriuse ani Harryho nechtěl, ani kdyby ho někdo nutil.
"Tradice je tradice," zamítl jeho protesty pán domu a sklonil se pro jeden mlaskavý polibek na rty. Zrzavý mladík rychle prchl, dokonce si přitom nenápadně utřel pusu do rukávu.
"To je vážně hloupá tradice," zabrblal Harry, jeho pohled omluvně sklouzl k Remusovi, který se pro jistotu donutil k úsměvu, aby neměl jeho mladý druh obavy. Kdyby jen tušili ti dva, jak moc jsou pro něho důležití. A že mu vůbec nevadí, když jsou spolu.
"To bys mohl říct o všech," odvětil Sirius vesele, sevřel mu bradu v prstech a zvedl si jeho tvář nahoru tak, aby i jemu mohl věnovat jeden polibek. Trochu delší, než jaký dostal předtím Ron, ale pořád ještě v přijatelných přátelských mezích. Harry mu ho vrátil stejným způsobem. A ani jeden si neuvědomoval že se jejich vlkodlakovi právě rozbušilo srdce záchvěvem vzrušení. Které ale rychle opadlo, protože do dveří vstoupila Ginny.
"Já myslím, že je to skvělá tradice!" konstatovala, stoupla si na špičky a sama Siriuse políbila. Nejen to, ona si dokonce dovolila obejmout ho kolem krku. Bezostyšně, jako skutečná děvka. Ano, přesně jako ona. Pak se se smíchem odtáhla a Sirius jí úsměv oplatil, dokonce přidal lichotku, že se mu už dlouho nepoštěstilo líbat tak krásnou mladou dámu.
Nebylo zbytí. Muselo se to stát. Ginny musela zemřít.
Odlepil se od zdi a vykročil jejím směrem, přičemž cítil, jak se mu na tváři objevil jeden z jeho milých úsměvů, který prý umí člověka utěšit. Dnes měl ale docela jiný účel. Skrýval vlka na lovu rozhodnutého zničit konkurenci, jedno že jeho lidství nesouhlasilo od samé své podstaty.
"Zachráníš mě před jeho hněvem?" zeptal se laskavým hlasem, když dával Ginny ruku jemně kolem ramen. Mohlo to být gesto dobrého, dokonce starostlivého, přítele, ale stejně tak dobře to mohla být past, do které ji sevřel.
"Utekl jste před polibkem? Tak to vám vážně neodpustí," odpověděla bezstarostně, jak si vůbec neuvědomovala, jak blízko je nebezpečnému zvířeti. Ji nikdy nevadilo, že je Remus vlkodlak, prostě to přijala a ani nemrkla. Jindy by snad řekl, že je to úžasně chápavá dívka, ale dnes mu to bylo jedno.
"Taky si myslím," souhlasil stále s tím stejným úsměvem, zatím co společně kráčeli do salonku, "Když ale budeš se mnou, tak mě snad za to neprokleje."
Vešli dovnitř, spustil ruku z jejich ramen a přesunul ji k zámku dveří, kterým rychle otočil. Teď tu byli sami dva, dokonce ani v obraze zralého pole nad krbem nebylo jediného živého tvora.
Ginny byla v pasti s vlkem, ale vůbec si to neuvědomovala. Naopak se chovala s přirozenou veselostí, když se sehnula pro album, které stále ještě leželo na kávovém stolku.
"Víte, že jsem ani netušila, že jste znal mou mámu, dokonce ještě dřív, než jsem se narodila," mluvila, album otevřené v rukách a obrácená k Remusovi záda, "Stejně jsem se za poslední dva roky dozvěděla takovou spoustu divných věcí jako za celý život předtím ne. O Řádu o, vy víte kom, o mojí mámě s tátou. Vždycky jsem si myslela, že je to jenom žena v domácnosti a úředník na ministerstvu...,"
Přestal poslouchat, co mu říkala. Slova mu v uších přešla v jednolité hučení, které nemohlo přehlušit vrčení v jeho hrudi. Pomalu se k ní přibližoval, neslyšně, přesně tak jak to dokázal. Natáhl ruku k jejímu krku.
Ano, bylo to nesmírně snadné. Prostě by jen sevřel ten útlý zátylek a tiskl, dokud by neslyšel praskání kostí páteře. Bylo by to rychle, pravděpodobně by nevydala hlásku, dokonce by asi ani necítila moc bolesti. Navíc to bylo tak snadné při její naprosté důvěřivosti.
"... Máma říkala, že jste mě dokonce choval když jsem byla miminko," pronikla mu do uší její slova a snad právě ta ho zastavila v prostřed kroku. Ano, bylo to tak. Pamatoval si jasně, že v den Ginnina narození porušil všechny pravidla utajení, která si v Řádu dohodli, a vydal se k Mungovi na porodní oddělení, aby viděl Mollyinu vymodlenou holčičku, které se dočkala až po mnoha letech manželství. Jakoby přímo před sebou viděl malinkou Ginny s jejíma droboučkýma ručkama, velkýma očima a mohutným hlasem, jak se kroutí v jeho náruči. Dokonce si vzpomněl na miminkovskou vůni, kterou vždycky tak miloval.
Nemohl jí přeci ublížit, jedno jak zhoubná žárlivost svírala jeho vnitřnosti v ohni. Byla to jen malá holčička, která nedělala vůbec nic špatného. Nemohl ji zabít. Nemohl zabít nikdy, nikoho, nijak.
"Ginny," oslovil ji polohlasně. Obrátila se k němu z úsměvem, který rychle opadl a nahradila ho obava, ovšem ani ne tak o sebe, ale o jeho zdraví.
"Je vám dobře, Remusi?" zeptala se opatrně, starostlivě.
"Chci, abys teď utíkala ke dveřím, odemkla a pak běžela pro... pro Siriuse a Harryho, ano?" Slyšel vlastní hlas, chvějící si napětím z toho, jak moc odolával touze jí ublížit a znějící zároveň i vyděšeně z toho, co se chystal udělat.
"Co?" nechápala, "Je vám špatně? Možná bych mohla..."
"Řekl jsem 'utíkej' ty stupidní krávo!" zavrčel. Nadávka, kterou řekl, aniž by se dokázal ovládnout, ji musela probral, dokonce i vyděsit, protože upustila album na zem a rozeběhla se ke dveřím. Donutil se po ní neobrátit, přesto něco v něm řvalo vzteky, když slyšel jak zámek cvakl a pak prudce rozražené dveře narazily do zdi. Ty zvuky signalizovaly, že jeho kořist prchla.
Sevřel pevně pěsti, jak ho krátce ovládl vztek nad neúspěchem. Překvapivě rychle ho ale vystřídalo uvolnění a zhnusení nad ním samým. Uvolnění proto, že před ním byla Ginny v bezpečí, někde daleko v útrobách domu, nejlépe pod ochranou své matky, která by jistě neváhala Remuse zabít, kdyby bylo třeba.
A zhnusení nad tím, že vůbec, jen na jediný okamžik, uvažoval o něčem tak strašném, jako je zabití malé dívenky. A také nad tím, jak blízko byl k tomu poslednímu kroku mezi myšlenkou a skutkem, o kterém si vždy myslel, že ho nemůže dosáhnout.
Klesl unaveně na pohovku. Byla měkká, na dotek pod rukama zhrublá dlouhý používáním a to i přes kouzla proti opotřebení, která se na nábytek vkládala už od nepaměti. Připoutávala ho svou strukturou k realitě a zároveň mu svou měkkostí připomněla, jak moc je unavený. Nakolik touží prostě jenom spát. Spát, dokud se všechny problémy, včetně Voldemorta, samy nějak nevyřeší.
Pomalu klesl na bok, složil si ruce pod hlavu a nohy v botách opřel o opěrku rukou. Slyšel hlasy, rozčilené a vyděšené, jak se rychle blíží k otevřeným dveřím pokoje, ale už byl příliš unavený na to, aby vůbec zvedl hlavu. Neměl už dost síly ani na to otevřít oči, které se mu samy zavřely. Potřeboval prostě spát.
Jenom spát.
°°0°°
Jak si toho mohl nevšimnout, když to bylo tak zřejmé. Čím myslel, když se měsíce trápil myšlenkou, kdo je Remusův první druh. Asi kolenem nebo ještě lépe penisem, protože mozek s tím neměl naprosto nic společného. Ten si asi dával v té době vždycky šlofíka nebo se vydal na výlet k Voldemortovi, jinak se to vysvětlit nedalo, protože kdyby myslel mozkem, tak by mu to došlo při jediným pohledu na Remuse po Siriusově boku. Ne, vlastně by bohatě stačilo, aby si vzpomněl na to, kolikrát o něm vlkodlak psal, mluvil nebo že odmítal setkáním s ním, protože je prý Sirius nemocný a potřebuje pomoc. Mělo mu být podezřelé že mu řekl ne, měl se zamyslet, místo toho, aby dál Remuse trápil svými prosbami a týral ho výčitkami.
Pořád ještě přesně nechápal, jak ta vlkodlačí láska funguje, ale byl si jist, že odmítnout muselo být pro Remuse těžké, bylo mu to vidět ve tváři, stejně jako muselo být těžké dělit svou pozornost mezi dva milované muže tak, aby ani jeden z nich nic nevytušil. S vlastní kritičností si uvědomova,l že jsou oba se Siriusem velké a složité sousto, nároční druzi, a že ani dvacet čtyři hodin denně by nestačilo na to, aby jim obou splnil přání a tužby a zároveň dokázal udržet to tajemství.
Odtrhl pohled od bledého vlkodlaka, ležícího na posteli bradavické ošetřovny, a obrátil ho na Siriuse, stojícího po jeho boku. Muž se mračil tak, jak to ještě neviděl, ve tváři vepsanou jak obavu tak i trochu zlosti. Obava ovšem drasticky převládala. Byl sobecky rád, protože dokud se bude kmotr bát o Remusův život, tak na něj nebude moci řvát, za tu ohavnost, kterou spáchal.
Ano, celé to byla jenom Harryho vina, tím si byl jist. Vždyť Sirius tu byl první, to jeho vlkodlak miloval už ve škole, když mu bylo tolik co teď Harrymu. Zatímco on sám přišel až o mnoho let později, jako nevítaný host a vetřel se do Remusovy přízně.
Zaplašil myšlenky na svou vinu a raději obrátil pozornost k lékouzelnici, které šachovala hůlkou kolem bledého pacienta.
"Řekněte, že neumře," prolomil ticho jako první bezděčnou prosbou, kterou ani nechtěl vypustit z úst. Ucítil na sobě kosý pohled modrých očí svého kmotra, ale nevšímal si jich. Ucítil pohled druhých modrých očí, tentokrát uklidňující a pocházející od Brumbála, ale ani tomu nevěnoval pozornost.
"Ne, chlapče, myslím že nezemře," odvětila, vyjímečně ne jistým hlasem, "Vlastně jenom spí."
"Spí?" ozval se Sirius popuzeně, "To určitě ne. Třásl jsem s ním pořádně, tak že bych probudil i mrtvého, natožpak Remuse. Má lehké spaní."
"Nemyslím obyčejný spánek, ale magický," upřesnila madam Pomfreyová. Harry netušil, co to je, už se na to chtěl i zeptat, když mu odpověděl Brumbál, skoro jakoby mu četl myšlenky. Dobře, u něho by se vlastně nedivil, kdyby mu je skutečně četl.
"Magický spánek je způsob samoléčení čarodějů, Harry," promluvil přímo na něj, Sirius tedy věděl oč jde, "Když má čaroděj velké zranění nebo prodělá silný mentální otřes či trauma, pak může upadnout do magického spánku, aby se sám uzdravil. Ty jsi do něj na tři dny upadl po Voldemortově útoku v prvním ročníku."
"Tehdy jsem o tebe měla velké obavy, protože u tak mladého čaroděje jsem se ještě nikdy s magickým spánkem nesetkala, ale ty přeci jen nejsi obyčejný, že?" jemně se pousmála, vlastně povzbudivě, lékouzelnice.
"Takže se za tři dny probudí?" otázal se, hned pochopil, že velmi hloupě když se na něj upřela trojice očí.
"Probudí se, až sám bude chtít," odpověděl mu Sirius ledovým hlasem, takovým, jakým k němu nikdy nepromlouval.
"Lépe řečeno probudí se, až se uzdraví nebo až se bude cítit bezpečně, šťastně a spokojeně," opravil ho mírně Brumbál.
Probudí se, až se mu bude chtít, což v Harryho očích znamenalo že buď každou minutou nebo třeba za několik let. Díky té úvaze se nabízela docela logická otázka, nad kterou se asi všichni zase podiví a budou si myslet, že je hlupák, ale tohle bylo něco, o čem nečetl. Prostě neuměl nastudovat celou knihovnu jako Hermiona a vyrůstal mezi mudly, tak by mu mohl nějaké ty hloupé otázky odpustit.
"Vím že je to hloupý dotaz, ale... neumře kvůli tomu?" zeptal se, "Chci říct, člověk přeci vydrží bez vody jenom myslím tři dny, neumře proto na dehydrataci nebo podvýživu?" Tušil, že odpověď bude ne, ale musel se svých obav zbavit vyslechnutím jasné záporné odpovědi.
"Pokud je čaroděj v tomto stavu, pak je jeho tělo živeno magii, takže ne, neměl by zemřít na dehydrataci," jeho obavy zahnala jen částečně, protože už podruhé použila podmiňovací pád, "Jenže on je čaroděj a zároveň vlkodlak. Vlkodlaci nemohou upadnout do magického spánku, jestli do něho mohou upadnout vlkodlačí čarodějové, to netuším. Nikdy jsem to neviděla, nikdy jsme o tom neslyšela, dokonce jsem o tom ani nečetla. Už samotné kombinace čaroděje, který je i vlkodlakem, je velmi vzácná."
"Tak ho z něho prostě probuď, Popy a bude to vyřešeoé," ozval se zase po delší chvíli mlčení Sirius hlasem docela nevraživým.
"A k čemu by to bylo?" odpověděla mu lékouzelnice stejně prudce, "Není zraněný ani prokletý, takže to není fyzický problém. Musí to být emocionální a dokud nezjistíme, co ho trápí, pak by bylo násilné probuzení zbytečné. Musím počítat s tím, že by mohl po probuzení upadnout do těžké deprese, možná mít i sebevražedné sklony, takže dokud nezjistím, že mu magický spánek škodí, tak ho v něm nechám. Lepší když spí, než aby se trápil v bdění."
Nastalo ticho. Poppy sice nevěděla, co Remusovi je, ale dotkla se svědomí jak Harryho tak zřejmě i Siriusova. Oba věděli, jaký je vlkodlakův problém, tedy lépe řečeno, že oni jsou ten problém a ani jeden nevěděl, jak by bylo nejlepší to řešit.
"Jde sem Umbridgeová!" vběhl dovnitř s křikem Fred.
"Zrovna jsme ji potkali na chodbě, nějaká krysa ze zmijozelu...," pokračoval George
"... jí řekla že sem někoho dopravili z venku. Umbridgeová tvrdí, že madam Pomfreyová je hrozbou pro celou školu a chce ji hned vyhodit," doplnil zase Fred.
"Tak na to bych se podívala," zamračila se lékouzelnice tak, že by se jí bál i čert, "Už jednou jsem té ženské řekla, že práh mojí ošetřovny nepřekročí ani přes mou mrtvolu. Ať si mě zkusí vyhodit, já se postarám o to, aby jí na tváři naskákaly takové vředy že je ani spojené síly nejlepších lékouzelníků světa nevyléčí."
"Uklidni se, Poppy," dotkl se Brumbál lehce její paže, kterou zle hrozila ke dveřím ošetřovny, "S profesorkou a hlavní vyšetřovatelkou Umbridgeovou to musíme vyřídit po dobrém. Vy dva tu zůstaňte s Remusem," nakázal Harrymu se Siriusem, "Vy se vraťte tam, odkud jste přišli," pokynul dvojčatům, "a my se půjdeme profesorce Umbridgeové postavit tváří v tvář," vyzval Poppy, aby šla s ním a zašel za zástěnu. Lékouzelnice krátce ještě pohlédla na svého pacienta, než odspěchala za ředitelem.
Harry netušil, co by měl dělat nebo co říkat, tak udělal to první, po čem toužil. Posadil se na okraj Remusovy postele, místa bylo dost, protože muž byl ještě hubenější než obvykle, a sevřel jeho ruku v obou svých dlaních. Napadlo ho, že by to možná neměl před Siriusem dělat, ale na druhou stranu co tím ještě mohl zkazit. Stejně se celý ten průser s křikem provalil, když našli spícího Remuse v salonku, takže už teď nebylo nic, čím by se to dalo zhoršit.
Sirius chvíli váhal, než přešel na druhou stranu, kde se také posadil. Udělal to samé jako Harry, jen přitom propletl své prsty s vlkodlakovými. Ano, on nic neříkal, pořád se mračil, jen to vypadalo víc zamyšleně, než rozzlobeně.
"Jak dlouho?" položil otázku bez toho, aby se na něj podíval.
V prvním okamžiku zmateně zamrkal, jak si nebyl schopen uvědomit, na co se to kmotr ptá, vzápětí mu to ale došlo. Ptal se na to, jak dlouho spolu s Remusem co? Chodí? Mají vztah? Ano, to byl asi správný výraz. Nad odpovědí se ale musel zamyslet. Asi by se za oficiální začátek jejich vztahu měl považovat ten sex, co měli na konci loňského školního roku, i když byla pravda, že Remus se do něj podle všeho zamiloval o něco dřív. Ne, ten sex byl asi milníkem, protože, jak to vlkodlak říkal, milování je zpečetění vztahu.
"Od června... po tom co Cedric..," výmluvně se odmlčel a uhnul před kmotrovým pohledem, který se k němu zvedl, "Omlouvám se, Siriusi. Je mi to líto, kdybych věděl...," prudce se nadechl, jak mu něco došlo, "On mi to chtěl říct, když jsem za ním na konci roku přišel, ale já ho nepustil ke slovu a pak už asi bylo pozdě na vysvětlování."
"Pozdě na vysvětlování...," zopakoval pozvolna, "No, každý tomu říká jinak. A nemusíš se omlouvat, není tu nikdo, kdo by se měl omluvit. Zvláště ne Remus. Kdyby to byl kdokoliv jiný... kdyby tu teď neležel, tak bych řekl, že si z nás prostě jen udělal blázny, ale takhle je to daleko vážnější. Chápeš vůbec jak moc?"
I nad touhle otázkou se musel zamyslet. Remus říkal, že pokud se vlkodlak zamiluje, pak je věrný navždy a se svým partnerem zůstane, dokud ho případně dotyčný neopustí. Pokud se tak stane, pak nic nebrání tomu, aby se stejně silně nezamiloval znovu. Aby si našel nového druha. Alespoň tak to pochopil. Ovšem o tom, že by mohl milovat hned dva lidi stejně intenzivně, nic neříkal, přesto to teď Harrymu trochu dávalo smysl. Pokud vlkodlak miloval tak intenzivně, proč by měla láska se ztrátou druha zmizet. Klidně by mohla spát jen na dně duše a probudit se kdykoliv v budoucnu.
"Myslím, že ano," usoudil nakonec nahlas, že to chápe a vnímá, jak je to celé složité, nebezpečné a zamotané. Hned na to se od dveří ozvaly rozzlobené hlasy.
"Jako hlavní vyšetřovatelka požaduji vstup na ošetřovnu!" rozčilovala se Umbridgeová svým, podle jeho názoru dost afektovaným, hlasem, "Mám plné právo vstoupit do každé hradní místnosti a vy mi to, Brumbále, musíte umožnit."
"Jistěže na to máte plné právo, drahá Dolores," promluvil nesmírně poklidně Brumbál, "Já naprosto uznávám váš titul vrchní vyšetřovatelky a upřímně vám děkuji, že mi svými připomínkami pomáháte zvednout standard školy," někdy měl Harry dojem, že je ředitel opravdu blázen, třeba zrovna teď, "přesto musím s politováním konstatovat, že na vstup na ošetřovnu právo nemáte. Od roku sedmnáctsetřicet jedna je ošetřovna považována za autonomní prostor a jeho správa patří výhradně do kompetence lékouzelníka nebo lékouzelnice ,která je jednomyslně zvolena školní radou a odvolána může být též jen jednomyslně. Z toho vyplývá, že pokud madam Pomfreyová řekne, že na ošetřovnu nemůžete vstoupit, pak já s tím, merlinežel, nemohu nic udělat."
"To si ještě ověřím," vyhrožovala ježibaba, "A kdyby to tak bylo, pak si obstarám povolení ke vstupu podepsané přímo ministrem kouzel."
"Obstarejte si třeba povolení podepsané všemi čtyřmi zakladateli, dokud jsem tady a živá, tak práh mé ošetřovny nepřekročíte," odpověděla na její výhružky Pomfreyová s takovou sebejistotou a vlastní výhružkou, že by to možná zastrašilo i Snapea. Kdoví, třeba se jí vážně obával, přeci jen zatím nezmrzačil žádného studenta, takže musel být někdo, kdo ho drží na uzdě.
"Umbridgeová by měla brzdit, nebo vážně čirou náhodou skončí s vředy na celém obličeji," podotkl Sirius polohlasně, po dlouhé době zase se smíchem.
"Toho by snad madam Pomfreyová ani nebyla schopna," odpověděl Harry, taky se smíchem, když si představil 'roztomilou' tvářičku vrchní vyšetřovatelky ministerstva kouzel celou pokrytou modrými a žlutými vředy ze kterých vytékal hnis.
"Právě naopak," zazubil se kmotr, "Nikdo neumí sesílat lepší chorobná kouzla než lékouzelníci. Proto si pamatuj, nikdy nerozčiluj spolužáka, jehož rodiče jsou lékouzelníci. Nikdy nevíš ,jestli mu neujede omylem trochu moc a on z tebe neudělá zkřiveného, plesnivého starce."
Málem vyprskl smíchy, když si tentokrát představil Umbridgeovou jako stařenu pokrytou zelenou plísní. Díky tomu na chvíli ztratil pojem o tom, co se děje u dveří, takže když se pak zaposlouchal, už nic neslyšel jasně. Jen ozvěny hlasů tlumené zavřenými dveřmi.
S tím, jak se od něj vzdálila hádka ho i opustil záblesk dobrá nálady a vrátila se tma beznaděje nad Remusovou nemocí. Nebyl v tom, zdá se, sám, protože i muž na druhé straně postele zase posmutněl. Zase se rozhostilo ticho, už poněkolikáté a opět bylo tíživé, skoro až dusivé.
"Nevím, co budeme dělat a jak takovou situaci vyřešit, což byl myslím důvod, proč Remus tak dlouho váhal a proč teď leží tady. Jestli se cítil stejně v beznadějné pasti, jako právě teď já, pak se divím že se nezhroutil dřív," mluvil potichu starší muž, s každým slovem se mu dělala stále větší vráska mezi očima, "Napadají mě jen dvě varianty, jak jeho dilema s kým z nás bude, vyřešit a ani jedna není hezká."
"A jaké to jsou varianty?" zeptal se Harry, tušící, že nechce znát odpověď.
"První varianta je, že jeden z nás odejde hodně daleko odsud. V tvém případě je to naprosto neproveditelné, protože musíš studovat a být neustále pod ochranou. V mém to sice proveditelné je, ale bylo by to složité a navíc... jsem možná sobec, ale nebudu utíkat z boje a nechávat tě tu samotného."
"Ani bych nechtěl, abys odešel," z té myšlenky mu bylo úzko, "Ta druhá možnost?" zeptal se. Když mu první přinesl úzkost, druhá jistě dodá bolest a strach.
"Jeden z nás by musel umřít," pravil nemilosrdně.
Nemýlil se, druhá varianta ho vyděsila, jen si nebyl jistý jestli má větší strach ze Siriusovy nebo ze své vlastní smrti. Myšlenky na obojí mu svíraly krk.
"Nešlo by prostě, abychom s ním byli oba?" navrhl první věc, který mu přišla logické a vysloužil si za to Siriusův trochu nevěřícný pohled, "Jde o to... je mu přeci tak zle proto, že nám lhal a tajil, že nás oba miluje. Teď to víme, nebude nám muset lhát, tak by to mohlo fungovat," říkal to s upřímnou nadějí, přestože si nějak nedovedl představit jak by to probíhalo.
"Ty si něco takového dovedeš představit?" zvedl obočí, "Do budoucna, Harry, jak bychom to dělali, až vychodíš školu? Uděláme si rozvrh, kde ty ho budeš mít od pondělí do středy, já od čtvrtka do soboty a neděli bude mít volnou? Ale pozor, ne víc jak jeden sex za noc, protože takové tempo by zmohlo i vlkodlaka. Tak by to nešlo, on není nějaká sexuální hračka, kterou si mezi sebou budeme půjčovat. Je to Remus, pro merlina všemocného, náš Remus Lupin...," nechal to vyznít do ztracena v náznaku, který pochopil každý, kdo Remuse znal.
Když se řeklo Remus Lupin, všem, dokonce i místním studentům, se vybavil člověk laskavý, inteligentní, vždy ochotný pomoct. Někdo, koho byste chtěli mít po boku v nejtěžších situacích svého života. Někdo, kdo podrží a poradí. Někdo, komu byste nechtěli nijak ublížit, protože víte, že on by vám to nevrátil ani za nic. Tak to bylo, i když všichni věděli, že je vlkodlak a zároveň vůči němu pociťovali i strach. Zvláštní paradox.
"Máš pravdu," zašeptal polohlasně, zvedl vlkodlakovu ruku a jemně ho políbil na dlaň, "Tak se s ním prostě přestanu vídat. Přenechám ti ho. Jsem přeci tady ve škole celý rok a pak u Dursleyových... to je dost daleko na to, aby to stačilo... nebo ne?" Něco mu říkalo, že vzdálenost by musela být nejméně oceán, aby to Remusovi zabránilo ho vyhledat. Už sem za ním přeci přišel, prakticky kdykoliv ho Harry zavolal, a ani nemrkl, takže by to jistě udělal znovu.
"On by za tebou přišel sem do Bradavic i za tvými příbuznými. Myslím, že by si nedokázal pomoct a pokud ano, předpokládám že by to pro něj bylo těžké. Určitě by bylo... naposled bylo," zamračil se, jak si vzpomněl na jejich rozchod.
"Když si ho opustil, myslíš?" zeptal se Harry, nemohl se při tom ubránit špetce zloby, která se mu vkradla do hlavy.
"Ano, Harry, přesně tak," mírně přikývl, nadechl, jak se odhodlával pokračovat, "Tehdy to byla velká chyba, stalo se kvůli tomu několik zlých věcí, dokonce...," zarazil se, jak ho náhle něco napadlo, pak se praštil do čela dlaní, "Já jsem ale idiot! Je jeden mizera, který toho ví o vlkodlacích víc, než kdokoliv jiný. Jestli existuje nějaké řešení naší situace, pak on ho bude určitě znát. Potřebuji si od tebe půjčit neviditelný plášť, abych se mohl pohybovat po hradě. Můžu?"
"Plášť ti určitě půjčím," nevadilo mu ho propašovat na ošetřovnu, "ale pochybuju, že ti Snape pomůže."
"Jak víš, že jsem myslel Snapea?" zeptal se trochu překvapeně, možná uvažoval, jestli už i Harry neumí číst myšlenky, jako třeba Brumbál.
"Nikomu jinému bys neřekl mizera a pak... no... tak trochu vím, že se mu Remus vždycky líbil," dodal neochotně a neurčitě, rozhodně nehodlal rozebírat, co viděl u lektvaristy v myslánce. Ještě nevěděl, jak se k chování svého otce a kmotra postavit, takže to prozatím odsunul dozadu do mozku k pozdějším úvahám. Do teď měl víc starostí než přemýšlet o tom, jestli byli jeho rodiče taky rozjívení puberťáci, nebo ne.
"Nevím sice, jak ti to došlo, ale máš pravdu. Srabus se vždycky za Remusem táhnul jako smrad a já nemohl udělat nic, abych ho odradil od toho, aby ho obtěžoval. Faktem ale je, že asi kvůli tomu se začal zajímat o vlkodlaky a ví o nich úplně všechno."
"Něco takového jsem si myslel," měl na mysli to sledování, "Dojdu ti pro ten plášť a propašuji ho sem," slíbil, když už vstával z lůžka. Váhavě se podíval na Siriuse, který ho upřeně sledoval, načež se opatrně sklonil a políbil Remuse na čelo. Zase vzhlédl ke svému kmotrovi v očekávání nějakého křiku, nebo alespoň křivého výrazu. Kupodivu se ničeho takového nedočkal.
"Miluješ ho?" zeptal se místo toho.
"Já... ano... ano," odsouhlasil. Nikdy se nad city k vlkodlakovi nezamýšlel, když mu vyznával lásku, bylo to vždy naprosto přirozené a vyšlo mu to ze rtů samo od sebe. Tak tomu bylo i teď.
"Já taky," pousmál se Sirius, jeho výraz byl někde na pomezí mezi smutkem a něžností.
Úsměv mu oplatil, konečně pustil Remusovu ruku a odešel.
Poznámka autorky: Kapitola se odehrává 26. večer a 27. ráno. Ano, chvíli trvalo než dopravili Remuse na ošetřovnu v Bradavicích.
Za komentáře k předchozímu dílu děkuji: xlovexx, mekare, Bobo a belldandy. Těším se na další vaše komentáře a pokud nechcete komentovat tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.