Nedostupnost přátelství - 7. kapitola
Uhm aha," vypadlo z něj nesouvisle, ještě nějak nevstřebal samotný fakt, že bude nějaký ples a teď mu navíc Cedric řekl, že zve na ples Cho, který se mu odjakživa líbila. Všiml si jí, poprvé už v loňském roce, kde ji viděl při společném treninku famfrpálu s její kolejí a ani letos neuplynula jediná hodina bylinkářství, které měli společné, aby alespoň jednou pohledem nezabloudil k jejímu poprsí.
"Zlobíš se?" zeptal se Cedric s obavou v hlase.
"Ne. Ne!" rychle zakroutil hlavou v prudkém odmítnutí, "To jen že... ach, to spíš ty se budeš zlobit," nechápavý pohled ho donutil pokračovat, "Ona Cho je... docela pěkná řekl bych, um, já si jsem jist, že je docela pěkná, jestli chápeš." Zvážil, že by se měl porozhlédnout po nějakém lektvaru nebo kouzle, které brání červenání nebo zbavuje člověka rozpaků docela. Určitě nebyl první čaroděj, kterého to trápilo, tak muselo něco existovat.
"Aha," odpověděl a pohledem ulpěl na havraspárské dívce, "Hádám, že nemůžu požadovat, abych byl jediný, na koho se podíváš. To bych tě musel zavřít do malé cely bez oken. Mě to ale nic neříká." Jasně tím naznačil, že Harry důvod žárlit nemá, i když pozval roztomilou brunetku na ples. Bylo to ale celkem bezpředmětné, protože Harry vlastně nežárlil. Ani na jediný okamžik ho nenapadlo, že by mohl mít Cedric taky někoho jiného, to snad proto, že neměl zatím čas o tom uvažovat.
"Uhm," souhlasil jen neurčitým zvukem a přikývl, "Však já si tě o plesu pohlídám," dodal s úsměvem. Chtěl sice svého přítele políbit ještě jednou, ale usoudil, že ho dneska už trápil dost a sebe ostatně taky, takže se jen lehce vymanil z jeho sevření a spíš odběhl k nebelvírskému stolu.
Když si sedal naproti Ronovi, podařilo se mu úspěšně ignorovat desítky Denních věštců, které byli složené či pohozené mezi talíři. Na stole to tak sice vypadalo vždycky, na zemi byla taky pěkná spoušť, ale dnes ho to extrémně štvalo.
"Děláte hned po ránu dojem na fanynky vašeho románečku? Chcete vyvrátit fámy z Věštce?" zeptal se Ron, sotva Harry dosedl na svou židli a zároveň zamával novinami.
"Kušuj!" okřikl ho a bezúspěšně se pokusil nakopnout jeho nohu někde pod stolem.
"Au!" ozvala se dotčeně Hermiona, která to schytala místo bravurně uhýbajícího se a pochechtávající ho se zrzka, "Jste jak malí. Přestaňte s tím!" okřikla je oba. Mělo to pozoruhodný účinek, přestali se pod stolem prát.
"No, tak promiň," zamumlal Harry, "Stejně... s Cedrikem jsme se bavili taky o plesu, nejen o těch hloupých novinách, tak mě tak napadlo, kdy pozveš Fleur?" zašklebil se na svého kamaráda, který v obličeji získal stejnou barvu, jako měly jeho vlasy.
"Nikdy," zabrblal do svého talíře, ale neubránil se pohledu ke stolu, kde Fleur zrovna něco hlasitě francouzsky, vykládala své sestře a divoce gestikulovala, "Ty jdeš s Cedrikem?" obrátil raději pozornost zase zpátky k Harrymu.
"Ne, prý spolu nesmějí šampióni jít na ples. Nevím proč," zamyšleně se zamračil.
"To kvůli jednomu incidentu co se o Turnaji stal roku 1353, kdy ze tří šampiónů byla jedna dívka, do které se zamilovali oba zbylí účastníci, ale ona si vybrala jen jednoho z nich. S ním pak šla na ples, ten druhý to nesnesl a svého soka v lásce během posledního úkolu zákeřně zabil, aby získal jak Pohár tak i ženu svého srdce," oba na ni nechápavě koukali, "Co? Nečetli jste snad Sto velkých událostí Ohnivého poháru?" oba zamítavě zakroutili hlavou, což Hermiona okomentovala povzdechem, "S vámi je to beznadějné. Ale s Pohárem...," zvedla noviny a zamračila se na obrázek, "Zajímalo by mě, kam Holoubková chodí na všechny ty informace. Například jak ví, že si se s Remusem několikrát viděl u Zapovězeného lesa."
"Řekl jí to Snape," vyhrkl okamžitě, pohled mu přitom sklouzl k profesorskému stolu.
"Už s tím zase začínáš?" zabručela, "Snad jsme se shodli, že Snape není středobodem zla."
"To ses možná shodla ty, ale my moc dobře víme, co je to za prevíta," odpověděl bojovně Ron.
"Myslím to vážně, Hermiono," stál si za svým, "Dneska mě kvůli těm novinám přepadl na chodbě a ohromě moc se zajímal o to, proč se setkávám z Remusem a co spolu děláme. A ještě něco vám povím," trochu se naklonil dopředu, "vypadal, jako když žárlí."
Někomu se s tímhle svým podezřením svěřit musel, Cedric nebyl nejlepší, ale jeho nejlepší kamarádi by na to mohli mít nějaký názor.
"Úchylný umaštěný bastard!" odplivl si Ron, "Já věděl, že tě nešikanuje jen tak pro nic za nic. Určitě má perverzní myšlenky a mučírnu dole ve sklepě, do které si tě chce zatáhnout jako obrovský, ohavný pavouk." Odporem se otřásl při vlastních slovech.
"Ron má pravdu," souhlasila kupodivu Hermiona.
Zato Harry se opět v evoluci vrátil do stádia vodních živočichů, kdy jen civěl s pootevřenou pusou. Naznačovali jeho přátelé skutečně to, co naznačovali? Domníval se. že Snape žárlí na Lupina, tak mu to znělo, přitom Hermiona s Ronem tu prakticky tvrdí, že žárlí na něho samotného.
Zalétl vyplašeným pohledem k učitelskému stolu a střetl se s černýma očima profesora lektvarů, které se na něj upíraly a sám lektvarista si nevšímal ředitele Kruvalu, který do něj zprava cosi usilovně šeptem hučel.
Harry polkl a raději se zase odvrátil.
"Nechcete mi doufám naznačit... fuj!" otřásl se taky, když si to jen představil.
"Dává mi to docela smysl, Harry," pokývala hlavou jeho kamarádka, "Musíš uznat, že Snape se o tebe hodně zajímá..."
"To je slabě řečeno," přerušil ji tichým zamumláním, ale ona se nenechala rozhodit.
"... několikrát ti zachránil život, nám všem a myslím, že to dělá stále dokola. Řekla bych, že tu existuje jistá možnost, že by ses mu líbil. Myslím totiž, že Snape je na muže, nebo alespoň částečně. A ty jsi pohledný mladík, o kterého má zájem hodně lidí, tak proč ne on. Sice je to proti pravidlům, aby měl profesor vztah se studentem, ale myslet si na studenta žádné předpisy nezakazují a co se týče hodin... inu, Harry, řekněme si na rovinu, ty v lektvarech opravdu moc neexceluješ."
"Já bych se spíš klonil k té mučírně," neodpustil si dodat Ron.
"Oh, Ježíši!" zaúpěl a padl hlavou na noviny vedle svého talíře, "Co mě ještě potká? Chtějí mě zabít, rozmazávají moje jméno v novinách a teď jsem ještě zjistil, že je do mě zamilován umaštěnec Snape. Příště se snad probudím a bude vedle mě ležet nahý Malfoy!"
"Hej, tobě se líbí fretka ze zmijozelu?" ozval se za ním Fred, nebo možná George, "Slyšeli jste to, lidi..."
"Harrymu se líbí Malfoy!" dokončil za svého bratra druhé z dvojčat dost nahlas, aby to slyšel celí nebelvírský stůl.
"Nestačí ti dva, nebo co?" nepokrytě si z něj dělali srandu.
"To jsme nevěděli, že jsi tak náruživý..."
"a to máš podle Věštce dokonce v posteli vlkodlaka!"
"Trhněte si nohou," ukončil elegantně celou konverzaci, když se zvedl od stolu, a pak od něho rovnou odešel. Raději bude celý den hladovět, než aby musel poslouchat věčné popichování od dvojčat.
°°0°°
Ani se nedivil, že ho Sirius žádal, aby přišel na Grimmauldovo náměstí. Jistě se k němu dostalo poslední číslo Věštce, kde byla ta zdánlivě kompromitující fotografie jeho s Harrym a hromada hloupých výmyslů pod ní.
Zastavil se před vchodem, rozvinul noviny a znovu do nich nahlédl, důkladně si prohlížejíc svou fotku. Bylo to zvláštní vidět se v novinách, co bylo ještě zvláštnější, byl jeho výraz, když ho Harry objal a pak mu vtiskl pusu na tvář. Vypadal nepatřičně... nadšeně? Ano, to asi bylo to správné slovo. Jako kdyby člověk dlouho strádající hladem dostal před sebe pořádný flák masa, který si mohl celý sníst.
Zakroutil nad sebou hlavou, noviny zmačkal a narval je do svých bezedných kapes hábitu. Nehodlal se na ně už znovu podívat, i když tušil, že mu je Sirius beztak hned po vstupu strčí pod nos a bude mít kupu otázek. Na to se netěšil.
Lehce poklepal hůlkou na kliku dveří, čímž je odemkl, načež vešel do tiché, temné haly. Dům vypadal po těch letech, kdy byl opuštěný, velmi nehostinně. Navíc byl od sklepa po půdu naplněný temnou, nekontrolovanou magií, kterou tu bezděky zanechala Walburga, když samotná, zlomená a umírající, protože oba její synové pro ni byli mrtví a ona se musela smířit s tím, že dům Blacků s ní vymře. Kdyby jenom tušila, že nejenže její rod nevymřel, ale že se Sirius navíc postaví proti jejímu bývalému Mistrovi, asi by na truc neumřela, jen aby mohla Siriusovi ztrpčovat život.
Bezděky se té představě ušklíbl, protože si moc dobře pamatoval, že Walburga byla schopná člověku udělat peklo na zemi.
"Co to hergot je?!" pozdravil ho mile Sirius a zamával před sebou snad stokrát přečtenými novinami, podle toho, jak byli zpřehýbané, otrhané a na několika místech špinavé a popálené od tabáku z cigaret.
"Taky ti přeju hezký den, Tichošlápku," nenechal se jeho prudkou energií vyvést z rovnováhy hlavně proto, že věděl, jak to bude na jeho starého přítele působit. Sirius se dlouze nadechl a pomalu vydechl.
"Ahoj, Remusi," zamumlal, složil noviny a hodil je na podlahu, "Jen mi prosím řekni, že s Harrym nic nemáš."
"Ne, nemám nic s Harrym a upřímně se mě dotýká, že sis mohl jen na okamžik myslet opak," káral ho dotčeně. Ne, ve skutečnosti se ani nedivil, vzhledem k tomu, jak v poslední době prudce jeho starý přítel reagoval na kohokoliv, kdo s ním jen promluvil. Jasně si vybavil scénu, kdy si mrmlal pod nos, že vyhodí Charlieho ven oknem v druhém patře jen za to, že společně s Remusem vyrazili do Příčné. Nezáleželo na tom, že mladý krotitel draků má doma v Rumunsku přítele. A pak že vlkodlaci jsou žárliví.
Snažil se tomu chování nevěnovat příliš velkou pozornost, ale nebylo to snadné, protože zvíře v něm, milující Siriuse, to považovalo za velmi slibný krok k tomu, aby z nich zase byli druhové.
"Já sotva přežvýkal, že má Harry přítele... toho Cedrika... taky jsem se o tom dozvěděl v novinách a byla to pravda. A pak tohle...," rozhodil rukama, "Tak dobře, jsem paranoidní, ale divíš se mi? Celý den jsem tu zavřený sám, jen s tímhle kozím plivancem," mávl rukou ke Kráturovi, který se tam objevil, sebral noviny a šinul si to pryč, když si ale všiml, že se na něj oba kouzelníci dívají, tak se hluboce uklonil.
"Krátura zdraví pana Lupina," pozdravil Remuse s neupřímnou radostí v hlase, aby pak polohlasně pokračoval, "Ohavný vlkodlak se špinavou krví.... Kdyby paní viděla, co si ten krvezrádce vodí za zrůdy do jejího domu, tak by ho zatáhla do sklepa a sedřela z něho kůži."
"Padej si hledět svého!" nakopl skřítka, až se rozplácl na zemi jak dlouhý, tak široký.
"No tak, Siriusi!" napomenul ho znovu, o mnoho prudčeji než předtím ohledně novin, "Nemusíš do něj kopat, nic ti neudělal." Neměl Kráturu rád, rozhodně nebyl tak milý a zábavný jako Dobby, ale nepovažoval za nutné ho bít ho.
"Ale můžu, když chci. Taky bych si na něm mohl cvičit cruciatus, jako to dělal bratr a matka," výhružně se na skřítka podíval, ten opět něco zafrflal, ale kupodivu rychle se ztratil na to, že už měl svá léta, "Tak... už si dneska něco jedl?" zeptal se a promnul si ruce, nadějný pohled v očích prozrazoval podtext jeho slov.
"Jinými slovy si už snědl všechno, co ti Molly navařila a sám si umíš jenom namazat chleba máslem," přeložil jeho nenápadnou otázku do srozumitelné řeči, "Jdi se vykoupat... smrdíš jako zakouřená putyka... obléct a pak za hodinu přijď do jídelny. Něco uvařím pro nás oba."
"Já věděl že se o mě dobře postaráš," zazářil nadšeně, objal Remuse kolem ramen, přitáhl si ho k sobě skoro do objetí a políbil ho prudce na spánek, až to mlasklo. Dřív, než na to stačil vlkodlak nějak zareagovat, už jen viděl Siriusova záda mizející na schodech.
Malinko zakroutil hlavou a potlačil zamrazení v oblasti srdce, které ten prostý dotek společně s mužovým projevem žárlivosti, vyvolal. Nehodlal si tyhle pocity připomínat, nebo se v nich dokonce utvrzovat. Raději v následující hodině upřel svou pozornost k vaření. Siriuse bylo nutné pravidelně a dobře krmit, jinak byl štěkavý, ba až kousavý.
O necelou hodinu později už si sedal ke stolu v jídelně na své místo hned po Siriusově pravici a z obou připravených talířů vonělo vepřové na kari. Chvíli na to se objevil i sám pán domu, už na sobě neměl jen župan a kalhoty, nýbrž byl celý ustrojený, vlasy měl umyté a padající podél obličeje a když procházel kolem Remusových zad, tak voněl pěnou do koupele, kolínskou a ještě voňavkou. Skoro jakoby se vystrojil na rande.
Snažil se moc si to nevšímat, jak Sirius vypadá, protože ho to snadno mohlo přivést k nepatřičným myšlenkám, kterým se rozhodně chtěl vyhnout. Nemělo smysl vracet se k minulosti, ani si jen připomínat bolestnou touhu a lásku kterou kdysi cítil.
"Díky merlinovi, že umíš vařit," s těmi slovy se posadil na své místo, "bez tebe bych tu mřel hlady, proto říct Kráturovi o jídlo si netroufám. Asi by mě přímo neotrávil, ale viděl bych to na projímadlo nebo něco, po čem bych třeba zmodral."
"Proč ho vlastně neprodáš, když ti tak moc vadí?" zeptal se. Mohli klidně dát Kráturu do dražby jen přes dopis, peníze za něj si nechat poslat rovnou do trezoru v bance a nikdo nemusel mít ani potuchu o tom, kde se nachází a nebyl způsob jak by ho vysledovali a předali bystrozorům. Právo, tradice a chamtivost skřetů i kouzelníků to zajistila tak, že i hledaný zločinec mohl vesele obchodovat na burzách, aniž by se měl bát polapení. Sirius totiž rozhodně nebyl první člověk, dokonce ani Black, hledaný bystrozory, byl jen první, který utekl z Azkabanu.
"Protože tu musí být někdo, koho strčím do zamořených místností dřív, než tam vlezu sám," odpověděl logicky. Ano, samozřejmě že mu nezáleželo na skřítkově životu, když to nebyl čaroděj nebo alespoň člověk. Stokrát mohl Sirius chodit do Nebelvíru, Remus věděl, že krev a její vliv to z něho nedostalo. Přátelství s Jamesem a jím samotným taky nebylo dost.
"Ve druhém patře je několik ložnic, které už Krátura prošel a jak vidíš žije.... merlinežel," neodpustil si a dodal, "Možná bychom je mohli dnes trochu odvšivit a vypulírovat. Doufám, že bych mohl Brumbála přesvědčit, aby dovolil Harrymu o prázdninách přijet. Taky bych tu rád viděl i Weasleyovy, zejména Molly, tak bude ložnic potřeba vážně hodně," rozprávěl s nadšením, zatímco jedl. Dokázal do sebe jídlo dostat v rekordním čase bez toho, aby vypadal že hltá, nebo se vzdal elegantního zacházení s příborem. Remus mohl jen fascinovaně hledět a obdivovat Siriusovy ruce svírající stříbrné příbory. V mysli se při tom pohledu bezděčně vracel o dvacet let zpátky, kdy měl tu možnost poznat, jaké to je, když se dotýkají jeho kůže. Nebylo vůbec překvapivé, že ty myšlenky byly vzrušující, jak duševně tak i fyzicky. Působily na jeho tělo se stejnou intenzitou jako na potlačenou vlkodlačí touhu.
Odvrátil pohled ke svému talíři, kde byl kopeček smaženého masa se zeleninou, všechno pokryté žlutou omáčkou. Naprosto asexuální výjev, který asi jediný mohl zaplašit erotické myšlenky. Rychle si nabral plnou vidličku a strčil ji do pusy, aby zakryl svůj frustrovaný povzdech.
Od doby, co se Sirius vrátil, se zase cítil jako školák pokaždé, když na dobře stavěného svalnatého muže pohlédl, někdy dokonce i když na něj jen pomyslel.
"Vstávej šípková růženko," dloubl ho do paže, "Kdybys nedržel vidličku u pusy, tak bych tě probral polibkem."
"Cože?" zmateně se podíval nejdřív na něj a pak na jídlo, které si znovu nabral, ale k puse už nedonesl, "Aha... Chceš odklívat pokoje v druhém patře, dobře, jsem pro. Stejně nemám nic jiného dnes na práci," usmál se a dokončil pohyb.
Po jídle, které už se odehrálo v tichosti, vzhledem k tomu, že Sirius pochopil, že Remus asi nemá dnes náladu, se oba odebrali nahoru do druhého patra s hůlkami připravenými k obraně před čímkoliv, na co by mohli narazit.
V první z místností nebylo kupodivu nic nebezpečného, jen obrovští pavouci jako dlaň, kteří si pod stropem a rozích udělali doslova pavučinové město. Kromě obřích švábů chytali úspěšně taky krysy a potkany, takže si Sirus neodpustil poznámku, že by se s nimi měl setkat Petr ve své zvěromágské podobě. Stačilo jedno Arania Exumai, pak Pulirexo a místnost byla skoro jako nová. Vlastně byla pořád stará, s ošumtělými stěnami a špinavým oknem, ale přinejmenším se po vstupu člověk nepřilepil do pavučinového závěsu.
Ve druhé místnosti je ale čekalo opravdu nepříjemné překvapení za záclonou. Na první pohled se zdálo, že tady je všechno naprosto v pořádku. Místnost vypadala prostá všech zvířat, včetně hmyzu. Velká nepovlečená postel bez matrace dokonce vypadala, že ji ani myši neokusovaly a vrstva prachu na podlaze byla nedotčená. Všechno to bylo z dobrého důvodu, který na ně vybafl hned, jak za sebou zavřeli dveře.
Rozhlížel se po prázdné místnosti sice s podezřením, hůlku zvednutou, ale relativně klidný. Náhlý vyděšený výkřik, pocházející od Siriuse, mu všechen klid vzal jak mávnutím proutku. Prudce se obrátil a na okamžik strnul přimražen k zemi.
Sirius ležel na zemi, hůlku opodál, jednu ruku zvednutou v obraném gestu a nad ním se vznášel ohromný mozkomor. Natahoval po něm své zahnívající pařáty, jakoby se ho snažil uchopit za vestu, rozervat ji na kusy a pak se zabořit do masa pod látkou. Co bylo horší, nezdálo se že by se ležící muž hodlal nějak bránit, prostě se jen, bezúspěšně, pokoušel pozadu odplazit do kouta.
"Riddikulus!" vykřikl a namířil svou hůlku na mozkomora. Stalo se přesně to co očekával, mozkomor se rozmlžil, zmenšil, zasténal a pak zmizel v ohybech závěsu, které se jen zatřepotali jak se pod nimi schoval. Nebyl to samozřejmě žádný mozkomor, jak by se do domu dostal, ani Walburga nebyla tak šílená, aby si něco takového pěstovala doma, byl to jen bubák, na kterého může člověk narazit na každém druhém kroku.
"Siriusi," rychle k němu poklekl, podepřel ho v zádech a sevřel jeho paži, "To nic. To byl jen bubák. Jsi v pořádku?"
"Zatraceně!" zanadával, barva, kterou ztratil, se mu pozvolně vracela do tváří, "Jistěže jsem, jen jsem se hrozně lekl. K čertu s celým tímhle domem. Já věděl ,že to je jen bubák, ale tady bych se nedivil ani skutečnému mozkomorovi," mračil se, "Choval jsem se jako desetileté děcko. Vážně moc dospěle a statečně. Vypadal jsem hodně hloupě, když jsem se tu válel po zemi a vřískal?"
"Nevypadal si hloupě," zapřel upřímně a vážně, "Po tolika letech ve společnosti mozkomorů je jen přirozené, že se jich bojíš. Není důvod se stydět za svůj strach, který je v jejich případě skutečně odůvodněný.Na, tvoje hůlka," společně s tím jak ho utěšoval, mu podával hůlku. Nebyla to skutečná Siriusova hůlka, dokonce si ji ani nevybral na míru, byla to prostě hůlka nejvíce podobné té, kterou mu ministerstvo odebralo. Remus to snadno poznal, teď když ji držel v ruce, protože pocit, který z ní měl, byl jiný, jakoby tahle hůlka byla vážnější, zasmušilejší a postrádala některé rozverné aspekty Siriusovy duše, na které si pamatoval z dřívějších dob.
Stejně jako ji postrádal i sám majitel hůlku, kterého bezmála držel v náručí. Až teď si uvědomil, že někde při svém utěšování přesunul paži kolem Siriusova pasu a přitáhl si ho k sobě, až se mužův bok dotýkal jeho hrudníku. A jak bylo jasně znát, ani jednomu z nich ta blízkost nevadila.
"Díky," poděkoval koutkem rtů a strčil si hůlku do rukávu, kde měla své místo. Remus očekával, že teď vstane a bude chtít bubáka co nejdřív zavřít do bedny, nic takového se ale nestalo. Ani jeden z nich, byť jediným pohybem svalu, nenaznačil, že by chtěl jejich vzájemný dotek přerušit. Vlastně naopak.
Sirius zvedl ruku a pohladil ho po tváři. To jemné gesto v jeho nitru rozpoutalo zuřivou bouři citů, do které se nejvíc míchalo vlkodlačí já, doslova hystericky nadšené z toho, že je jeho druh opět v jeho blízkosti, dotýká se ho a projevuje náklonnost.
"Chybíš mi, když jsem tu pořád tak sám," zašeptal Sirius hlasem, který by se snadno dal označit za zamilovaný a zoufalý zároveň.
"Siriusi, přestaň...," požádal ho stejně tiše, dávno si vědom bezpředmětnosti své žádosti, Sirius si stejně bude dělat co chce. Zavřel oči, aby v nich nemohl jeho společným vidět další vlnu bouřlivých emocí, které se vzdouvala v jeho hrudi. Chtělo se mu utéct. Toužil zavýt radostí. Chtěl tu strhnout svého druha na zem a zabořit hlavu do jeho vlasů, kde by se utopil ve sladké vůni. Myslel si, byl přesvědčen, že všechno tohle nadobro překonal už před lety, když ho Sirius opustil, ale to podcenil sílu vlkodlačí lásky.
"Udělal jsem tolik chyb, Moony," pokračoval v šeptání, jedno jak moc Remus toužil, aby to nedělal a nechal ho jít. Vytáhl se do kleku, takže si hleděli zblízka do očí a i druhou ruku položil na Remusovu tvář. Sevřel ji natolik pevně, aby se mu vlkodlak nemohl vysmeknout, kdyby se čirou náhodou k něčemu takovému chystal.
"Největší byla tě opustit," s těmi slovy se naklonil dopředu, rty se dotkl jeho tváře a zase se odtáhl, "Odpusť mi to, že jsem se bál závazku. Já už se nebojím, Remusi, už ne." Znovu se naklonil, tentokrát s jasným úmyslem ho políbit přímo na rty. Jistěže po něčem takovém toužil, teď víc, než během těch let, kdy mu byl jeho druh tak vzdálený, ale racionálně věděl, že je to špatně.
"Nedělej to!" pokusil se vykřiknout, ve skutečnosti jen chabě vydechl, ale přinejmenším se mu podařilo odklonit tvář stranou, "Tohle už se nesmí znovu stát. Někdo umře, Siriusi, skutečně umře, až si to zase rozmyslíš. Tentokrát při tom nemusí být nikdo, kdo mě zastaví, tak to, prosím, nepokoušej."
"Nebude důvod tě zastavovat," ujišťoval ho pevně, "Přísahám,že nechci nikoho jiného než tebe. Miluji tě, Remusi, a nikdy jsem nemiloval nikoho jiného. Prosím, věř mým slovům."
Chtěl uvěřit tomu, co mu říká, vlastně část jeho i věřila, ale ta druhá, ta co byla racionální, se příliš obávala co by se mohlo stát, kdyby uvěřil i svými činy. Jedinkrát byl na dosah tomu, že zabije, jen tehdy a pak už nikdy poté. Netoužil vraždit dokonce ani když si myslel že Sirius zradil Harryho rodiče a nemělo to co dočinění s faktem, že Sirius byl jeho druh a jakožto takovému mu nedokázal ublížit. On to v sobě prostě neměl, tu touhu vraždit, a když ji v sobě neměl on, neměl ji ani Vlk, co v něm přebýval.
"Já ti nevěřím," zamítl s jistou rázností, za kterou si pogratuloval, protože byla natolik silná, že přesvědčovala i jeho samotného. Sevřel Siriusovy ruce v zápěstí, odtáhl je od svého obličeje a ještě pro jistotu se postavil, zanechávaje druhého muže na zemi, i když nerad. Muselo to tak být, protože i kdyby Sirius nelhal a skutečně ho miloval, nedalo se v jeho případě počítat s absolutní, oddanou věrností, kterou jakožto vlkodlak požadoval.
Dřív, než stačil svého rozhodnutí zalitovat, se rychle obrátil a zamířil ke dveřím. Musel pryč z místnosti, nebo raději rovnou z domu, a uklidnit se.
"Expecto patronum!" vykřikl za ním Sirius. Nejdřív ho napadlo, že se zbláznil a pokouší se zahnat bubáka/mozkomora patrnovým zaklínadlem, pak ale spatřil něco velkého a zářivého, co se odrazilo od zdi po jeho pravici a přistálo mu to rovnou do cesty, takže se nemohl dostat ke dveřím.
Překvapeně zamrkal.
Mezi ním a dveřmi stále obrovské, zářivé zvíře, připomínající svou konstitucí trochu vlka. Bylo to však větší než vlk, dokonce to bylo příliš velké i na Smrtonoše. Na výšku sahalo Remusovi zvíře svou hlavou až k ramenům, na šířku by jeho čtyřnohé, svalnaté tělo objal jen s obtížemi. V rozevřené tlamě, které byla tak velká, že by klidně spolkla celou lidskou hlavu, se skvěly dvě řady obrovských tesáků, velkých na tři prsty. Tlapy byly větší než lidské dlaně a opatřené zahnutými drápy. Srst byla i v této podobě hustá a člověk si snadno dokázal představit, že má černou barvu jako stíny mezi stromy v severských lesích.
"Ale to je..," vydechl překvapeně.
"Zlovlk nebo také čistokrevný vlkodlak," doplnil za něj Sirius, "Původce veškeré vlkodlačí nákazy, která sužuje tolik kouzelníků na světě," pokračoval, protože Remus byl příliš pohlcen pohledem na zářivé zvíře, než aby něco řekl, "Myslím... jak jsem si ho tak prohlížel, že to bude severská odrůda někde z oblasti transylvánských hor. Odtamtud pochází tvá vlkodlačí pokrevní linie, že ano?"
"A-ano, sám Šedohřbet pochází z těch oblastí," souhlasil, stále stejně šokovaný pohledem na nového Siriusova patrona, přesto už se trochu vzpamatoval, "Dřív byl tvým patronem Smrtonoš, kdy se stalo, že...," neurčitě pohnul rukou a pohlédl Siriusovi do očí.
"Před nějakým časem," řekl neurčitě, konečně vstal z podlahy a máchl znovu hůlkou. Zlovlk se zlehka odrazil, přeletěl Remusovi nad hlavou a vklouzl do hrotu napřažené hůlky svého pána.
"Ještě loni, když jsem hledal Červa a snažil se ho zabít, byl mým patronem Smrtonoš, alespoň podle toho, že jsem se měnil v Tichošlápka," dodal, bylo tedy znát, že patrona se vyvolávat nepokoušel, "Ovšem těsně po tom, co jsem zakotvil tady, tedy vlastně hned, jak jsem unikl z Bradavic společně s Klofanem, jsem zjistil, že se můj Patron změnil. Tys mi tehdá donesl tuhle hůlku, kterou jsi pro mě koupil v Obrtlé, a já jsem zkoušel různá kouzla, od nejjednodušších po složitá, abych si to oživil a procvičil, zatím co jsem přemýšlel o svém životě, o tobě, o tom, co bude. Při tom přemýšlení a kouzlení jsem se dostal samozřejmě i k Patronovu zaklínadlu a místo Smrtonoše na mě vylítlo z hůlky tohle. Víš...," odmlčel se, shlédl na svou hůlku, jak byl trochu v rozpacích, pak se zase podíval na Remuse, "jak se Patron mění podle toho, koho miluješ? Myslím, že se nezmění, dokud si člověk nepřizná, že miluje. Já si to přiznal, patron se změnil a považuji to za největší, nejlepší a nepopiratelný důkaz lásky. Co ty?" zeptal se s nadějí a očekáváním v hlase.
Poznámka autorky: Trvalo nějakou dobu, než byl tento díl opraven, proto ho přidávám se spožděním. Plus přidávám takovou drobnost a to první část Lexikonu k tomuto cyklu povídek. Aneb pitomosti, které autorka píše místo toho, aby pilně pracovala na posledním dílu tetralogie. Tentokrát se budeme věnovat zlovlkům a smrtonošům.
Za komentáře děkuji: kiki, Bobo, bacil, xlovexx a mathe. Jakékoliv komentáře potěší, kdo nechce komentovat nebo neví co říct, tak prosím zahlasujte v anketě. Děkuji.