Nedostupnost přátelství - 5. kapitola
"Ach, Harry," povzdechl si Cedric, s tím povzdechem se posunul na posteli, takže měl zase nohy hozené přes okraj a byl od Harryho nepříjemně daleko. "To není kvůli tobě, ale kvůli mně. Asi tě to překvapí, ale já jsem ještě nikdy s nikým nebyl a upřímně," upřel na něj šedé oči, "si nejsem jist, jestli do toho chci s tebou teď bezhlavě skočit."
Bezděky si zase vzpomněl na rybu, protože se jí jistě opět podobal. Nikdy ho ani koutkem mysli nenapadlo, že by Cedric, ten Cedric, který ho poprvé políbil a který se mu tak dlouho dvořil, mohl být ještě také panic. Ve svých myšlenkách ho měl jako zkušeného, skoro až protřelého muže, který ho naučí všechno o sexu, co chce a potřebuje vědět. Teď se zdálo, že, co se týče něčeho víc než líbání, jsou asi oba stejně bezradní.
"Jsi v pořádku?" jeho myšlenky byly přerušeny dotazem a dotekem ruky na tváři, který ho přivedl do přítomnosti.
"Jo, jasně," zamumlal rozpačitě. Už se taky posadil jako předtím, ruce složil do klína, kde mohly nadělat co nejméně neplechy v podobě osahávání nebo jen náznaku osahávání, a zároveň si uvědomil, že všechno pohodlí a vzrušení, které cítil, je dokonale pryč.
"Vypadalo to, že máš zásek, když jsem ti řekl, jak to se mnou je." Stejně jako prvně, když ho Harry dostal do rozpaků, ani tentokrát neztrácel humor společně s vlídností. Bezděky ho napadlo, jestli vůbec jde Cedrika rozhněvat nebo třeba jen vyvést z rovnováhy, když on sám dokázal s Harryho pocity házet ze strany na stranu i nahoru a dolů, třeba jen jediným slovem nebo úsměvem.
"To jen, že mě vážně nenapadlo, že bys mohl... být... no, víš co," neurčitě zagestikuloval rukou, aby se vyhnul slovu, které jemu samotnému bylo nepříjemné, kdyby o něm tak někdo promluvil.
"Panic?" dokončil Cedric s neznatelným dotazem na konci. "To, že čarodějové smějí mít sex už od třinácti, neznamená, že ho mají nebo že je to dokonce povinnost. Jen jsem prostě nenašel nikoho, s kým bych si byl skutečně jistý, že ho miluji, až do teď," Harry zvedl pohled od svých rukou, když tohle slyšel. "Ano, u tebe jsem si jistý, že tě miluji, i přesto si myslím, že klidně můžeme počkat. Vždyť před sebou máme třeba celý život, tak nač spěchat."
"Celý život?" zopakoval, a i když nechtěl, zaznělo mu v hlase něco, co by spíš popsal jako počínající paniku než radost. Chtěl se někdy do budoucna uvázat k člověku, kterého miluje, mít hromadu dětí a domek s bílým laťkovým plotem, ale to teprve, až skončí válka a jemu bude víc než dvacet. Představa, že by zůstal s Cedrikem, byla spíš jako provaz utahující se mu kolem krku.
"Celý život nebo týden, copak na tom v našem věku záleží," zabručel, tentokrát už konečně vyvedený z míry Harryho výrazem. Mladší kouzelník se tomu ani nedivil, že nezněl Cedrik moc nadšeně, a zastyděl se nad sebou, že se tak k němu chová.
"Promiň, Cedriku," vzal ho za ruku, trochu v obavě, že tohle gesto druhý muž odmítne, což se naštěstí nestalo. "Nemyslel jsem to tak, že bych s tebou nechtěl být, to jen, že...," horečně přemýšlel, jak to říct, tedy spíš, jak se vymluvit tak, aby se tomu dalo věřit. "Je to o Voldemortovi. Dokud tu někde budou poletovat jeho kousky, tak nikdy nebudu mít klid."
"Voldemortovy kousky," nedůvěřivě se zamračil, navíc i povolil stisk své ruky, protože Harryho slova bral jen jako výmluvu, což byla, ale zároveň byla i pravdivá. "On je mrtvý, Harry, ty nejlíp bys to měl vědět, když zemřel kvůli tobě."
"Není mrtvý," nesouhlasil, rozvažuje, jestli to Cedrikovi vůbec může říct, na druhou stranu proč by ne, co by s takovou informací mohl provést špatného. "Upřímně nevím, jak přesně to funguje, protože to se mi nikdy neobtěžoval vysvětlit, ale ředitel Brumbál říkal, že Voldemort není mrtvý, alespoň že nějaká část, lépe řečeno části, jsou stále naživu, a snaží se... být hmotný?" vyslovil tázavě spíš sám pro sebe. "Nejdřív to bylo v prvním ročníku, kdy jsem se setkal," úmyslně se vyhnul slovu 'utkal', "s Quirellem, a potom incident se Zmijozelovým dědicem. Nevíš o tom, protože to studentům zatajili, ale v obou případech za to mohl Voldemort, který se mě snažil zabít."
"A loni s Blackem?" zeptal se sice pořád s nedůvěrou, přesto ochoten poslouchat.
"Ne to... bylo osobní," nechtěl v nikom vzbuzovat dojem, že by Sirius patřil k Voldemortovi. "Black prostě nemá rád Pottery." Takhle to sice pro jeho kmotra nevyznívalo o moc líp, ale údajná pomsta a usilování o Harryho život nemuselo být připisováno jeho neméně údajnému spolčení s Pánem zla. "Věříš mi, nebo si myslíš, že jsem blázen?"
"Nemyslím si, že jsi blázen, a věřím ti," ujistil ho zamyšleně. "Navíc to dává smysl vzhledem k tomu, co občas říká můj otec. Vždycky jsem si myslel, že je trochu paranoidní kvůli smrti mámy, nutil mě totiž učit se Obranu i o prázdninách a tvrdil, že se mi to bude v životě hodit, až teď mi to dává smysl. Nikdy neřekl přímo, že se bojí ty-víš-koho, ale možná, že to tak je. Nebo mě tím chce přinejmenším chránit proti jeho přívržencům."
V duchu si oddechl, že mu to Cedric věřil a nevyptával se na nic víc. Když si jeho přítel myslel, že za jeho odmítáním šťastné společné budoucnosti je Voldemort, pak se nemusel bát, že by ho k sobě chtěl připoutat, když dal jasně najevo, že do Voldemortovy úplné smrti nechce nikomu slibovat věčnost. Jak vidno, na svého protivníka mohl svést spoustu věcí bez toho, aby se za to musel stydět. Dobře, tak se přeci jen styděl, ale úspěšně ten pocit zatlačil do pozadí své mysli.
"To jsem rád, protože kdybych se před někým jiným rozkřikoval, že Voldemort není mrtvý, asi by mě nechal internovat u Munga," nervózně se tomu zasmál. "Chápeš už alespoň, proč ti nechci slibovat zbytek svého života, i když... tě mám rád?" Nedokázal říct, že ho miluje, přestože Cedric mu svou lásku prakticky vyznal. Nebyl si totiž jist svými city a jak tak nahlížel do svého srdce, asi si jimi nikdy jist nebude.
"Jen částečně, ale," pustil jeho ruku a objal ho zase kolem zad, aby si ho k sobě přitáhl, "myslím, že dnes už nad tím nebudeme přemýšlet," prohrábl mu zase rukou vlasy. "Máš nejhezčí vlasy, které jsem kdy viděl, natož kterých jsem se dotýkal. Nejsladší rty, které bych kdy mohl líbat," přejel mu palcem po spodním rtu, až z toho Harryho zamrazilo. "Nejjasnější a nejkrásnější oči..."
"Merline, přestaň!" okřikl ho, už zase rudý v obličeji. "Nebo se tu na tebe zase vrhnu," varoval ho, opět uvolněný a spokojený v jeho přítomnosti.
"Ale nepovídej...," pronesl protáhle, obočí trochu zvednuté ve výzvě, kterou nešlo ignorovat. Nehodlal mu za to uvádění do rozpaků zůstat nic dlužný, takže ho znovu strhl na postel, ovšem tentokrát se tomu Cedric zasmál. Harry se hned přidal, a zároveň zasypával jeho rty a tvář drobnými polibky.
Už věděl, že nemůže zajít moc daleko, ale dokud mu jeho milenec dovolí se ho dotýkat, tak si to prostě chtěl užívat bez přemýšlení.
°°0°°
Harryho sova s žádostí o setkání dorazila zrovna v době, kdy uvažoval, že mu napíše. Zvláštní shoda náhod, která ho pobavila. Nebylo to poprvé, co se mu něco takového stalo, protože se Siriusem nebo Jamesem se mu to dělo pravidelně, ovšem poprvé, kdy k tomu došlo u Harryho, a že už si vyměnili spoustu dopisů.
Odeslal Hedviku zpátky i s odpovědí, časem a místem srazu, a pak vyhlédl ven otevřeným oknem. Ještě nebyla skutečně zima, ale už ani nebylo léto, kde by teplé sluneční paprsky prohřívaly jeho bolavé tělo. S povzdechem zavřel okno, kulhavě došel ke skříni, ze které začal vytahovat oblečení. Bolela ho pravá noha, ve které měl už léta letoucí revma. Kupodivu to nemělo nic společného s jeho vlkodlactvím, prostě jen měl smůlu a špatné geny, které ho trápily. Poppy, neustále ochotná se o něho starat už od jeho studentských let, mu dávala všelijaké lektvary a kouzlila, seč jí hůlka stačila, ale prognóza byla stále stejná. Buďto to přejde samo díky vynikajícím vlkodlačím hojivým schopnostem, nebo se to bude rozšiřovat, v lepším případě to zůstane stále stejné. Věřil v lepší případ a zvykl si, že ho to těsně po úplňku trápilo víc.
Vzhledem k zimě místo saka oblékl teplý svetr a na něj až svůj milovaný, i když ošuntělý, hábit. Samozřejmě mohl použít zateplovací kouzlo, ale vlněný svetr, který dostal od Siriuse k narozeninám – první dárek po třinácti letech – nehřál jen jeho tělo, ale také srdce. Bezděky po látce přejel rukama, jak se ztratil ve vzpomínkách na ten opět šťastný den, kdy mu ho Sirius dával. Tehdy na pár okamžiků měl dojem, že se staré časy vrátily a všechno by zase mohlo být dobré, jenže to se nestalo. Taky proč by mělo, když za jejich rozkolem nebyl Azkaban, ale Siriusovo rozhodnutí.
Zamračil se a vyhnal tyhle myšlenky z hlavy, místo toho se soustředil na setkání s Harrym, které ho čekalo. Hned mu to zvedlo náladu a vzedmula se v něm vlna nadšené energie z představy, že se s mladíkem zase střetne. Ne, nebylo to tím, že mu tolik připomínal Jamese a že to bylo jako vrátit se do školních let, on měl prostě syna svého dávného přítele upřímně a hluboce rád.
Asi o půl hodiny později dorazil k lesu na stejné místo, kousek od Hagridovy boudy, kde se setkali i minule, opřel se bolavým bokem o strom a napjatě hleděl do dálky, aby viděl přicházejícího Harryho.
Měl zpoždění, to Remuse ani v nejmenší nepřekvapilo, měl to po svém otci, takže si nedělal žádné starosti. Jen se dobře bavil, když na cestě uviděl běžícího Harryho, za kterým vlál hábit, kravata, rozevřený svetr a pravděpodobně taky podolek košile, kdyby se na něj člověk podíval zezadu. Rukou si cuchal vlasy, až vypadal, jako by měl na hlavě mudlovský mikrofon.
"Kdybys vyrazil s hodinovou rezervou, tak by ses sem možná dostal na čas," neodpustil se popíchnutí místo pozdravu.
"To jsem zkoušel, ale nevyšlo to," odpověděl mu s ušklíbnutím. "Rád tě zase vidím," dodal a zůstal stát tak metr od Remuse, v bezpečné vzdálenosti.
Zakroutil s úsměvem hlavou a pořádně se postavil, zároveň co váhavě naznačil, že ho může Harry přivítat objetím. Tak jako minule toho mladík nevyužil a Remuse napadlo, proč tomu tak je. Kvůli vlkodlactví to nebylo, takže to mělo asi co dělat s jeho sexualitou. Možná to Harrymu teď, když měl přítele, přišlo nepatřičné, objímat se s jiným mužem.
"Klidně mě můžeš obejmout, pokud chceš," rozhodl se to řešit, zdálo se mu, že tenkrát u ředitele v pracovně byl mladík rád, že byl objímán, "Pokud by se objetí mezi přáteli započítávalo do nevěry, pak bys nemohl objímat ani Hermionu."
"Uch... jasně. Ty sis všiml, že... jasně, že sis všiml," nebyl asi schopen, stejně jako jeho otec, dokončit souvislou větu, když byl v rozpacích, ale alespoň překonal tu metrovou vzdálenost a zlehka Remuse objal. Nebylo to tak nadšené jako na začátku roku, pořád v tom byla jistá odtažitost, přesto se zdálo, že je v objetí rád, vzhledem k tomu, jak dlouho v něm setrval. Dokonce tak dlouho, že to musel být sám Remus, kdo ho přerušil.
"Ano, všiml," pustil ho a ustoupil. "Tak jak se ti daří?" zkoumavě si ho prohlédl, hledaje nějaké pozůstatky jeho zranění. Věděl, že se Harrymu po střetu s drakem nic nestalo, ujistil ho tom jak ředitel, tak Poppy, tak ponechal mladíkovi soukromí, předpokládaje, že by asi moc neocenil další ústa, která by se ho vyptávala, jestli ho něco nebolí. Poznal, že na tohle nereaguje moc dobře.
"Mám se dobře," odpověděl svou naučenou frází, na kterou Remus odpověděl naučeným úsměvem, ani jedno nemuselo být pravdivé gesto. "A co ty? Vím, že byl ve čtvrtek úplněk, tak jestli nejsi zraněný."
"Nebyl první ani poslední. Strávil jsem ho s Tichošlápkem, takže byl vlastně příjemnější než spousta předešlých," neuvedl přesně, kde ho s ním strávil a Harry se nevyptával. "Psal jsi, že si chceš promluvit o něčem, co se netýká Poháru, takže předpokládám, že se to týká Cedrika."
"To jsem tak průhledný?" Upřel na něj zelené oči, než je zase sklopil a vydal se cestou do lesa.
"Nesmírně. Zamilovaní nejsou schopní držet své city v tajnosti," usmál se, ale jen krátce, protože jeho společník mu úsměv neopětoval. "Nebo nejsi zamilovaný?" dotázal se.
"Ale jo, asi jsem. Nevím ale, jak se to pozná, jestli stačí, že jsem s Cedrikem rád, pak zamilovaný jsem," odpověděl poměrně lhostejně, takže o zamilovanosti se bavit nechtěl. Měřil si mladíka po svém boku zkoumavým pohledem, jak se snažil zjistit, jestli prokazuje nějaké klasické známky zamilovanosti. Kupodivu neprokazoval, nevypadal totiž jako v transu, ani nebyl v extatickém stavu.
"I tak se může láska projevovat," souhlasil s jeho definicí spíš jen proto, aby mu nepřidělával výčitky svědomí, i když se mu zdálo, že asi k Cedrikovi nevzplanul láskou až za hrob.
"To doufám," řekl na to a strčil si ruce do kapes. "Myslím, Remusi, že bych asi chtěl přednášku o sexu."
Spíš než obsah žádosti ho z míry vyvedlo, že si o to Harry opravdu řekl. Ostatně to, že mu vysvětlí sexuální praktiky mezi muži, mu sám nabízel, když ho mladík odmítl, tak předpokládal, že tím tohle téma uzavřeli. Pokud by ho samozřejmě Minerva zase nenutila do dalšího rozhovoru, to by pak byla jiná.
"Dobře... tak budeme mít rozhovor o sexu," uvědomil si svůj nervózní úsměv, jedna věc byla kasat se, že to zvládne, a druhá, to opravdu zvládnout. "Máš nějaké otázky nebo mám něčím začít já?" zeptal se, ale doufal, že bude mít jeho společník hromadu otázek, které bude schopen vyslovit, protože on sám nějak nevěděl, jak to téma nakousnout.
"Mám hned jednu na začátek," zasmušile svraštil obočí. "Dejme tomu, že po někom vážně hodně toužíš... umíš si to představit?" tázavě na něj pohlédl.
Merline, jak jen by si to nebyl schopen Remus představit, vlastně si to pamatoval, jako by to bylo včera, naštěstí to ale bylo už mnoho let, přesto jen souhlasně přikývl.
"A on ti řekne ne zrovna, když se odhodláš být... být intimní. Je v pořádku se na něj za to zlobit?"
Zamyslel se nad formulací svých následných slov, zatímco si sebral ze země větvičku a začal ji po malých kouscích ulamovat. Potřeboval zaměstnat ruce.
"Zlobit se je v pořádku, protože je to rozhodně nepříjemná situace. Záleží na tom, jak se pak člověk zachová," krátce na Harryho pohlédl. "Jestliže respektuje odmítnutí, pak je to v pořádku. Jestli si ale začne styk vynucovat násilím, třeba jenom psychickým vydíráním, pak je to špatně. Odmítl jsi Cedrika a on se na tebe rozzlobil?" položil tu zásadní otázku a duševně se připravil na odpověď, vděčný, že úplněk byl před pár dny a jeho vnitřní vlk je momentálně vydováděný a klidný. Byl si totiž jist, že kdyby mu teď Harry odpověděl kladně a byl úplněk na obzoru, tak by se sebral a šel Cedrika uškrtit, jedno, že by pak skončil v Azkabanu.
Nikdo nesměl zelenookému, černovlasému mladíkovi zkřivit třeba jen chloupek na těle a kdo se o to pokusí, ten bude mít co do činění se zuřivým vlkodlakem. Zarazil se nad tímto svým vnitřním pocitem, o kterém ani netušil, že se v něm usídlil a nepříjemně mu připomněl minulost.
"Ne, to vůbec ne," zakroutil hlavou, až mu vlasy zavířily kolem hlavy. "Je to právě naopak. Chtěl jsem s ním zajít někam dál než jen k líbání, on mě odmítl a pak mi vysvětlil, že... Je taky panic," dokončil rozpačitým tónem.
"Aha," oddechl si a uvolnil se. "Ty jsi ho do něčeho nutil?" Nedovedl si to sice představit, u Harryho ne, na druhou stranu ale věděl, že James nebyl žádný svatoušek a násilí mu nebylo naprosto cizí, i když se vždycky držel v mezích toho, co je ještě přehlížitelné. Harry byl ale po své matce, laskavý a s velkým srdcem, takže by jistě nemohl někomu úmyslně ublížit.
Povzdech, který mladík vydal, ho přesvědčil o tom, že cítí vinu, takže se nebylo třeba obávat, že něco udělal.
"Nemyslím si, že přímo, ale přemýšlel jsem o tom z pohledu někoho, kdo si myslel, že chodí se zkušeným a bude se mu muset trochu... přizpůsobit," zvolil opatrně slovo. "Když jsem Cedrikovi řekl 'ano', víš tak... prostě jsem si myslel, že věci půjdou rychleji, než bych možná chtěl. Nechtěl jsem se nechat nutit, nejsem slaboch, jen mi přišlo, že s někým starším a zkušeným je prostě přirozené...," jeho slova zněla jako breptání, tak se ho rozhodl vysvobodit.
"Chápu, jak to myslíš."
"Alespoň, že tak," nakrčil nos. "Teď mám dojem, že se bude chtít přizpůsobovat Cedric, a to nechci. Není to hloupé takhle přemýšlet, když jsem já ten mladší?" zeptal se nakonec.
"Proč si myslíš, že dominance záleží na věku?" vrátil mu dotazem. "Být iniciativní, ten, co vede, nemá s věkem nebo dokonce s tělesnou konstitucí nic společného. Stejně tak ani zodpovědnost, nebo přinejmenším pocit zodpovědnosti, nesouvisí s věkem. Pravda, mladší, nezkušenější člověk je většinou ten, co se nechá vést a nerad přijímá odpovědnost, ale jsou i výjimky."
"Nebylo by pro Cedrika lepší, kdybych ho prostě nechal jít?" zeptal tak, že opravdu očekával nějakou jasnou odpověď, ale jak by mu ji mohl Remus dát? Copak šlo rozhodovat o cizích vztazích? Samozřejmě, že ne.
"Na to musíš znát odpověď jen ty sám," odmítl třeba jen naznačit, co si o tom sám myslí. "Navíc na tohle já nejsem moc expert. Slíbil jsem odpovědět ti na každou otázku ohledně sexu, ale jak si udržet obyčejný vztah, je pro mě trochu... komplikovanější téma."
"Copak jsi nikdy nebyl zamilovaný?" dotázal se se skoro dětskou, upřímnou zvědavostí.
"Jednou jsem byl, ale u mě je to jiné. Má to co do činění s mým vlkodlactvím," ztichl dřív, než stačil pokračovat. Nevěděl, jestli to chce Harrymu vysvětlovat, protože pouštět se do vyprávění o tom, jak vlkodlaci berou sex a vztahy, by je mohl dovést k dotazu, koho že to Remus vlastně miloval, a on si byl prakticky jist, že to černovlasému mladíkovi říct nechce.
"Copak ty pověsti o duševních partnerech vlkodlaků jsou pravda?!" vykulil na něj oči. "Slýchávám je od začátku roku často, protože všichni vědí, že jsi vlkodlak, ale v knihách to popírají. I když taky říkají, že se to vlastně neví, protože vlkodlaci jsou příliš nebezpeční a úskoční, aby se dalo věřit jejich slovům," doplnil s úšklebkem říkajícím, že vlkodlačí úskočnosti nevěří ani v nejmenším.
"Vlkodlaci nejsou úskoční, naopak, jsme přirozeně velmi pravdomluvní tvorové," vyvrátil plně tuhle domněnku. "Takže mi můžeš věřit, když řeknu, že ty pověsti nejsou pravdivé." Zase se odmlčel, jak se snažil utřídit si myšlenky, aby to Harrymu správně podal. Když se takhle zeptal, tak prostě nebyla jiná možnost, než mu to vysvětlit.
"Vlkodlak je buď nepřirozeně věrný, nebo nepřirozeně promiskuitní," pobaveným poloúsměvem okomentoval, že se Harrymu rozzářily červení tváře. "Máme na partnera dost vysoké a specifické nároky, i když ti žádný z nás přesně neřekne, co to je, je to prostě o tom, že to poznáme, když svůj ideální protějšek najdeme. Snad právě proto máme tendenci navazovat hodně vztahů a hledat mezi, nebudu přehánět, když řeknu, stovkami partnerů toho pravého. Drtivá většina známostí je jen sexuální, protože," tohle bylo trochu rozpačité i pro něj, "vlkodlaci jsou velmi náruživí tvorové. Pár známostí může být zároveň i přátelských, ale s tím pravým partnerem je to docela něco jiného. Jakmile ho vlkodlak najde, a hlavně si uvědomí, že je to ten pravý, pak je mu plně oddán tělem, duší i svými city. Všichni ostatní pro něj přestanou existovat. Je ochoten plnit svému druhu či družce – tak jim říkáme – každé, byť nevyslovené, přání a za každých okolností ho... nebo ji, chrání. Zároveň jsme pro ně tím, čím nás chtějí mít. Přítelem, rodičem, milencem, manželem... ne úplně všechny tyhle vztahy jsou od začátku sexuální, i když nevím o žádném, který by sexem neskončil. Sex je totiž důkaz plné vzájemné náklonnosti a oddanosti, což pomyslně zpečetí vztah. Když k takovému zpečetění dojde, tak vlkodlak požaduje stejnou oddanost, jako sám dává. To je někdy pro lidi nepochopitelné a snad právě proto vznikly některé mylné domněnky, jako že je v tom nějaké prastaré kouzlo krve," krátce se odmlčel, aby se nadechl. "Bezesporu v tom je magie, protože pokud se vlkodlak nezamiluje do jiného vlkodlaka, pak je to vždy do magií obdařené bytosti. Není ale pravda, že posloucháme každý příkaz svého druha. Neumíráme, pokud zemře on. Nejsme s ním nijak telepaticky nebo jinak spojení. Stejně tak není pravdivá fáma, že takto milovat může vlkodlak jen jednou za život a jen jediného člověka. A už vůbec není pravda, že přijdeme o rozum, pokud nás opustí, i když je obtížné to přijmout," povzdechl si nad vzpomínkami, které se mu teď rojily v hlavě. "Skutečností je, že vlkodlak sám nikdy neiniciuje rozchod, ani kdyby se k němu jeho partner choval odporně a násilnicky, když se ale jeho druh rozhodne vztah ukončit a odejít, tak to prostě přijme. Nenese to lehce, to netvrdím, někteří jsou na tom pak zle, ale zatím jsem neslyšel o případu, kdy by vlkodlak díky tomu zemřel nebo zešílel. Vlkodlak šílí ze vzteku, ne ze smutku a bolesti. Není to nějaké posvátné spojení. Je to něco jako oddané partnerství u vlků, všechno ostatní, co se povídá, jsou více či méně romantické fámy."
"A ty jsi tedy takhle miloval?" ujišťoval se, jestli tou zamilovaností, kterou odsouhlasil, myslel vlkodlačí lásku.
"Ano, jednou jsem takto silně miloval, ale to už je mnoho let." Neubránil se hořkému úsměvu, který mu zvedl koutky. Bylo to dlouho, posedlost, kterou cítil kdysi, už zmizela, ale pocit prázdnoty přetrval, zejména když byl tak často jitřen.
"Co se stalo?" vyptával se dál.
"To, co není u obyčejného člověka, který pozná vlkodlačí lásku, nic neobvyklého. Vyděsilo ho, jak moc jsou moje city intenzivní. Zhnusila ho moje žárlivost. Potřeboval volnost svého mládí, tak to ukončil."
"Kdo to byl?" pokračoval v dotazech, v tomhle zněla jistá neurčitá obava, kterou Remus hned pochopil a rozhodl se ji vyvrátit.
"Ne, tvůj otec to rozhodně nebyl," zamítl rázně, aby bylo jasné, že nad tím nemá mladík ani přemýšlet. "Jeho jméno ti říct nechci, a ne!" zvedl ruku v rázném gestu. "Nechci, abys tu vymýšlel nějaké teorie, házel jmény a čekal, jak na to budu reagovat. Prostě si nepřeji, abys to věděl."
"Dobře, nebudu se ptát, ale nemusíš na mě být hrubý," ohradil se dotčeně, podmračený výraz na tváři. Remus věděl svoje. Byl si jistý, že Harry by naléhal a pátral tak dlouho, dokud by to z něj nevypáčil, a tomu bylo třeba udělat jasnou přítrž. Věděl, jak se na někoho, jako je Harry, musí, protože s tím měl bohaté a letité zkušenosti.
"Omlouvám se, ale ty bys šťoural dál, kdybych ti to nezakázal, a nepopírej, že ne!" obrátil to ve vtip, odlehčujíc situaci, a lehce do mladíka drcl bokem.
Poznámka utorky: Obvykle bývá "zvykem" že vlkodlačí druh je jeho spřízněnou duší. Já myslím, že autoři v takovém případě drasticky podceňují sílu nutkavého chování navázaného v tomto případě na instinkty. Sama trpím OCD, takže vím, že překonat nutkavou myšlenku či potřebu udělat nějakou činost, je prakticky nemožné a to i v případě, že víte, že ta myšlenka či činost je špatná, nezdravá pro vás nebo pro okolí, případně nesmyslná. A možná vás to překvapí, ale existují i formy OCD, kdy má člověk nutkavou potřebu pomáhat jiným a vyhovět jim. Proto si myslím, že ani ve světě Harryho Pottera, nemusíme hned za vší hledat neuvěřitelně romantickou mysticitu.
Tento díl povídky betova a opravovala Adelaine, které za to tímto děkuji a vřele doufám, že nám to společně bude fungovat lépe, než se všemy ostatnímy betamy.
Za komentáře k předchozí kapitole děkuji: em, samuel, emmicka, Saskya, mathe, bobo a bacil. Těším se na další komentáře.