Nedostupnost přátelství - 4. kapitola
"Do hajzlu!" ulevil si klidně nahlas, přes hučení ohně vycházejícího z dračího hrdla stejně nikdo nic neslyšel. Navíc předpokládal, drak utržený ze řetězu a rozžhavený kámen za zády je dost dobrý důvod pro sprosté nadávaní. Když už ne tohle, tak co jiného. Pevně sevřel hůlku a zvedl hlavu ke tribunám, jak tam hledal nějakou oporu. Našel.
Remus stál docela dole, opřený o zábradlí a upíral úzkostný pohled přímo na Harryho. Draka skoro jakoby ignoroval a na rozdíl od ostatních nejevil sebemenší známku toho, že by se obrovského plaza bál. Kousek od něj pak stál Cedrik, ten se tvářil dost vyděšeně, když těkal pohledem mezi šupinatou hlavou, chrlící oheň, a Harrym. Přesto se ani u něj nezdálo, že by měl vyloženě strach z draka, spíš jen o Harryho, který se choulil za kamenem.
Nemohl se rozhodnout, která tvář mu dodává víc odvahy, jestli poklidná vlkodlakova s úzkostnýma očima nebo vyděšená Cedrikova, který se ani trochu nesnažil zakrývat a tlumit své emoce. Zatřásl nad tím hlavou, jak si uvědomil, že zase myslí na hlouposti.
Zavřel oči a vrhl se bezhlavě pro vejce.
°°0°°
Smál se i přes bolest v boku, kde měl zřejmě nějaké to zlomené žebro a modřinu. Nahlas výskal, i když ho v krku pálilo, jako kdyby polykal lávu. Prostě byl nadšen z toho, že drží v rukou zlaté vejce, a ba co víc, jeho spolužáci se radují s ním, jakoby snad nikdy nebyl vyhoštěnec. Zlobil se na ně za to, jak ho odvrhli, ale teď to bylo bezpředmětné. Teď bylo nutno slavit.
Plácali ho po zádech, volali jeho jméno a spíš ho tak nesli od arény pro draky směrem k Bradavickému hradu. Nechal se unášet proudem, taky proč ne, když si to zasloužil. Taky mohl dneska skončit jako svačinka pro šupinatou bestii, tak co by si neužil trochu obdivu.
V druhém hloučku neméně rozjařených studentů spatřil Cedrikovu momentálně rozčepýřenou světlou hřívu, potom i jeho tvář s jiskřícíma očima. Náhle měl potřebu se k němu vrhnout a obejmout ho.
"Cedriku!" vykřikl. Strčil vejce do ruky Hermioně, který mu dělala garde a marně se pokoušela alespoň mu proklestit trochu cestu, a vydal se směrem k Cedrikovi. Bezmyšlenkovitě se rozhodl podlehnout své touze ho samou radostí zlíbat, jedno, že jsou všude kolem lidé, vlastně že je tu celá škola, a ti na ně budou koukat.
Protáhl se mrštně davem, jeho ruce sevřely širší Cedrikova ramena a Harry k němu vzhlédl. Byl tu krátký okamžik, kdy se očima zeptal, jestli smí, a v další chvíli už tiskl své rty na Cedrikovy. Cítil zlaté vejce, které jim nedovolilo se k sobě přivinout docela, tak ho chytl a někomu ho strčil do ruky, doufaje že ho pak Cedrikovi vrátí. Když byla překážka pryč, tak se přivinul k jeho hrudi hodně na těsno.
V prvním okamžiku dostal na svůj polibek jen velmi nesmělou, překvapenou odpověď, aby ho následně pevně objaly silné ruce a sevřely ve svém náručí se známou suverenitou. Teď už to ani trochu nebylo nesmělé, nýbrž vášnivé a upřímně radostné.
Ponořil se do toho polibku, nevšímaje si překvapených výkřiků ani následného skandování jejich jmen. Dokonce se ozval hlasitý potlesk.
"No páni," zamumlal světlovlasý mladík, když se odtáhl, "Pěkně jsi náš vztah uvedl ve známost," zašeptal pobaveně do Harryho vlasů.
"A to vadí?" zvedl k němu oči, ve který probleskovaly zelené šibalské plamínky.
"Ani trochu, už jsem to sám chtěl udělat dávno," zasmál se a prohrábl Harryho kadeře, "Hej, mládeži! Budeme slavit společně, co na to říkáte?! Už žádné Cedric a Potter, už jenom Bradavice!"
Ozval se sborový souhlas, doplněný dalšími nadšený výkřiky jak jsou oba skvělí, včetně několika trochu přidrzlých dotazů, jestli spolu probírají strategii i v posteli a podobných, ve své podstatě nevtipných, poznámek.
Harry si jich nevšímal, těšilo ho, že ho Cedric drží kolem ramen. Bylo to uklidňující, dodávající pocit bezpečí a pohodlí. Vůbec by mu nevadilo si teď někam lehnout a společně spát, tak moc byl spokojený.
"Potkáme se večer v chodbě ke kolejním místnostem Mrzimoru," zašeptal mu Cedric do ucha, když ho předával starostlivé Hermioně, co se tvářila jako fena chránící své mládě. Konkrétně tedy Harryho a zjevně ho hodlala dostat do hradu bez dalšího oslavování.
Jen překvapeně upřel krátký pohled na Cedrika, než mu Hermiona vrátila vejce do rukou a zase ho zatáhla do davu, kde se zdržovali nebelvírští studenti. Nechal se jím protáhnout do hradu, pak do nebelvísrké klubovny, kde mu konečně bylo dovoleno zase si pořádně užít slávy.
°°0°°
Dnešní den byl velmi úspěšný. Získal vejce, i když nevěděl k čemu je, zase se usmířil s Ronem, veřejně ohlásil že chodí s Cedrikem a nikomu to nevadilo a teď měli navíc další rande.
V koupelně pod sprchou strávil dvakrát víc času než obvykle, protože se ze sebe pokoušel smýt puch spáleniny a hadí pach, který byl u draka tisíckrát tak velký. Vlastně mu to nepěkně připomínalo baziliška.
Dvakrát si umyl vlasy a pokusil se je, bezúspěšně, nějak zkrotit. Dokonce zvážil, že by si je ostříhal nakrátko, jak moc už ho rozčilovaly. Nakonec se ale vzdal i téhle myšlenky a vyšel ven, jen hůlkou za sebou uklidil mokrou spoušť. Oblékl se jako vždy rychle, stejně neměl z čeho vybírat a jediné, co přišlo v úvahu, byly kalhoty a košile od uniformy.
"Jdeš na rande s Cedrikem?" zastavila ho na schodech Hermiona se zvláštním, bezmála potutelným, úsměvem na rtech. Usadil se jí tam, když ho poprvé viděla líbat se s Cedrikem, a od té doby nechtěl zmizet.
"Ehm... jo," prohrábl si stále vlhké vlasy a pak si otřel mokrou ruku do kalhot. Sledoval ji přeci jen trochu ostražitým pohledem, když se tak usmívala.
"Tak počkej, něco uděláme s těmi vlasy," vystoupila na stejný schod, kde stál Harry, a vytáhla lahvičku s nějakým modrým obsahem, "To je sérum na vlnité vlasy, které je pomáhá zkrotit a usnadňuje jejich rozčesávání," vysvětlila, oč se jedná, načež si nalila trochu do ruky a začala ho vtírat Harrymu do vlasů, hezky pečlivě, aby ani kousek nev ynechala, takže bylo znát, že to nedělá poprvé. Nakonec vytáhla hřeben a několika tahy upravila Harryho vlasy, tak že vypadalydocela dobře a netrčely někam do stropu.
"To je paráda," prohlásil, když si ohmatal hlavu, "Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšel?"
"Protože ses o to nikdy nezajímal, hlupáčku," pokroutila hlavou, "Já používám kondicionéry a séra na kudrnaté vlasy už od malička. Dřív jsem měla jen mudlovské, ale pak mi bylo madam Pomfreyovou vysvětleno, že mudlovská kosmetika narušuje přirozenou magii kouzelnického těla, takže jsem si pořídila tohle v jedné prodejně kosmetiky na Příčné."
"No jo, vlastně, ty máš taky kudrnaté vlasy," řekl, jak mu to právě došlo. Nikdy si Hermionu nijak blíž neprohlížel, až teď si uvědomil, že má hnědé, vlnící se vlasy, které jí padaly až do půli zad. A navíc to vypadalo, že s nimi nemá naprosto žádné problémy.
"To sis všiml brzy," zasmála se vesele, následně zvážněla, "Chtěla bych si s tebou promluvit, Harry. Nevadilo by ti to?" Upřela na něj jeden ze svých vážných pohledů, říkajících, že bude nejlepší ji prostě vyslechnout a nehádat se s ní. S povzdechem, který úspěšně maskoval jako lehké zakašlání, klesl na schody. I když se posadila hned vedle, pořád bylo dost místa, aby kolem mohli lidé procházet.
"Proč mám dojem, že je to o Cedrikovi?" zeptal se.
"Ano, je to o něm, " přikývla, "V první řadě ti chci říct, že jsem moc šťastná za tebe. Bylo načase, aby sis někoho našel a samozřejmě mi nevadí, že je Cedric muž," tím musela prostě začít, ujistit ho, že je se vším srozuměná, "Jen jsem se chtěla zeptat, jestli je všechno mezi tebou a jím v pořádku?" tázavě na něho pohlédla.
Zamyslel se nad tím,aby následně shledal, že je v pořádku naprosto všechno, alespoň podle jeho názoru. Dělali všechno, co si Harry myslel, že páry dělají, od společného povídání a jídla, až po líbání a hlazení. Zatím sice jen přes oblečení, ale i tak to bylo na dobré cestě.
"Jasně, všechno je v pohodě," ujistil ji bezstarostně.
"To jsem ráda," usmála se, "Hlavně bys měl vědět, že není důvod, abys dělal nějaké věci co nechceš, jen proto, že je chce Cedrik a protože si snad myslíš, že by tě už nechtěl, kdybys je nedělal. Všechno co spolu budete dělat, ti musí být příjemné."
Mlčky si ji měřil. Nechtěl říct první věc, které ho napadla, tedy poslat ji k čertu. Věděl, že to s ním myslí dobře, jen nechápal, proč se všichni kolem tak strachují. On přece není nějaký ubožáček, co by s Cedrikem spal jen proto, že nechce být bez přítele. Nebál se samoty, přestože ji neměl rád.
"Kdyby ses třeba potřeboval na něco zeptat, tak můžeš," položila mu ruku na koleno v povzbudivém gestu, "Vím o homosexuálním sexu všechno, co se jen vědět dá, včetně třeba toho, jak dráždit prostatu..."
"Proboha, Hermiono!" tentokrát už ji přerušit musel, tohle vážně slyšet nechtěl, "Tohle nepotřebuji vědět, určitě ne od tebe. Ale jeden dotaz mám, proč si všichni myslí, že jsem úplný pitomec?" zamračil se na ni, "Nejdřív McGonagalová, pak Remus a teď ty. Proč si na všechny tyhle pěkné věci, prostě nemůžu přijít sám s Cedrikem?"
"Protože by měl být člověk informovaný, než se s někým vyspí," vysvětlila podmračeně.
"Já ale nechci být informovaný, jasné?" zvedl ruce jakoby v obraně, "Výjimečně je to něco, co nechci vědět a stejně mi to všichni nutí. Já chci prostě... chci být s Cedrikem, rozumíš? Nechci pokaždé,, když ho uvidím myslet na nějaké ty věci, co se dočteš v knihách. Je to tak těžké pochopit?"
"Ne, asi ne," připustila neochotně, "Přesto si myslím, že bych ti měla dát nějakou knížku..."
Harry bezděčně zasténal. Proč ho s tím pořád všichni obtěžují? Copak je docela malé dítě, co se o sebe neumí postarat? Vždyť se postavil Voldemortovi, tak co by nezvládl prokousat se počátky svého sexuálního života. Dělají to přeci všichni.
"Hermiono, prosím...!" zaškemral, v očích skutečné utrpení a hanbu, "Musím jít na schůzku s Cedrikem a to prosím bez knížek v podpaží," zvedl se k odchodu, "Slibuju, že budu do deseti doma, mami," zasmál se a seběhl dolů, nevšímaje si Hermionina nesouhlasného pohledu, říkajícího, že si o něj pořád dělá starosti.
On si momentálně starost s ničím nedělal, cítil se bezvadně, tak proč by si to měl kazit přemýšlením o vážných věcech. Nestávalo se mu moc často, že by se cítil tak dobře, neměl tedy zájem se toho pocitu nějak zbavovat nebo si ho odpírat.
Po cestě se několikrát ztratil, v chodbě k mrzimorským místnostem nikdy nebyl, takže přesně podle svého nechtěného zvyku přišel pozdě. Cedrik už si na to zvykl, pokud mu to vůbec kdy vadilo, takže seděl v jednom výklenku a vyhlížel ven. Jen co spatřil Harryho, tak seskočil na zem a hned se k němu vrhl.
Jeho pozdravem nebyla slova, ale silná paže, která si Harryho přitáhla do náruče a hluboký polibek, co málem bral dech. Ochotně mu ho oplácel, ruce ovinuté kolem jeho pasu. Vždycky mu bylo v náruči mrzimorského chlapce dobře, tak i dnes.
"Hezké ahoj," zamumlal, když se odtáhl a vykouzlil pro Cedrika jeden ze svých úsměvů.
"Ano, to určitě ano," souhlasně přikývl, taky se přitom tvářil trochu jako pitomec, "Nestihl jsem se tě v tom shonu zeptat, jestli ti něco není," starostlivě si ho prohlížel. Teplé prsty
klouzaly Harrymu po tváři, na které měl tenké růžové jizvičky v místě, kde si odřel tvář o střechu bradavického hradu ,když se po ní kutálel dolů.
"Jasně. To nic není," přikryl jeho ruku svou, aby si tak vychutnal příjemný dotek na tváři a prodloužil ho, "Je pár škrábanců, co se za chvíli zahojí. A ty jsi v pořádku?" také se o Cedrika strachoval, ovšem jasně viděl, že jeho přítel vyšel ze střetu s drakem daleko lépe, dokonce bez nějakého krvavého zranění.
"Jsem. Trochu naražená záda, ale to je všechno," na důkaz svých slov si promnul záda, "Tvůj souboj byl daleko horší, než můj. Mě se alespoň drak neutrhl ze řetězu. Vůbec nevím, jak mohl být někdo tak neopatrný při zajišťování, že došlo k takové strašné nehodě."
"Jasně, já taky ne," zabručel Harry, který si nedělal ani ty sebemenší iluze, že by to byla nehoda, "Tak hej, proč jsme se měli vlastně sejít tady? Normálně se vídáme venku," změnil rychle téma, než mohli začít debatovat o tom, že mu jde asi, vlastně určitě, někdo po krku. Nechtěl Cedrikovi přidělávat starosti naprosto zbytečně, když se vlastně nic moc zajímavého nedělo. Nebylo to poprvé, jistě ani naposledy, co byl jeho život v ohrožení.
"Napadlo mě," na tváři se mu objevil nesmělý úsměv, zároveň podbarvený nadějí, "že bych ti ukázal svůj prefektský pokoj. Pokud bys měl zájem..." nechal konec otevřený.
Poskočilo mu z toho srdce. V hlavě se mu jasně objevila představa útulné místnosti velikosti nebelvírské ložnice, s velkou postelí se žlutými závěsy a hlavně naprosté soukromí, které jim dovolovalo dělat cokoliv, co si jen přáli. Bezděky sklouzl pohledem po Cedrikově těla, přičemž si ho představoval nahého. Ani se nepodivoval, že ho ta představa vzrušila, naopak si ten pocit velmi vychutnával, stejně jako vědomí, že možná... za chvíli, by mu mohl jeho světlovlasý přítel od pnutí v kalhotách odpomoci.
"Měl, rozhodně měl," odpověděl se zadrhávajícím se dechem. S ničím ještě nesouhlasil tak nadšeně, jak s návštěvou Cedrikova pokoje. Byla tu jistá nervozita, když ho mladík vedl k vchodu do mrzimorských místností, ale nebyl by správný nebelvír, kdyby jí podlehl.
První, do čeho po vstupu dovnitř narazil, byl trs nějakých palmových listů, který mu málem srazil brýle z nosu. Cedric, který ho držel pevně za ruku, se tomu zasmál a odhrnul listy stranou, aby si mohl Harry prohlédnout mrzimorskou společenskou místnost.
Rozhlížel se kolem sebe po velmi útulném interiéru, který trochu připomínal obývací pokoj nějaké postarší milovnice květin a velkých, pohodlných křesel. Všechno bylo v jasném kontrastu z jistou strohostí nebelvísrkých místností a zároveň to na Harryho budilo jasný dojem, že jsou si tu všichni rovni, bez rozdílu pohlaví nebo věku, což v nebelvíru nebyli. Všiml si toho už dávno, že křesla v jejich vlastní společenské místnosti jsou podle velikosti a pohodlí rozřazena dle toho, kdo byl považován za vůdce nebo kdo byl starší. Tady nebyl znát žádný rozdíl.
Ba co víc, nebyli tu jen mrzimorští studenti, nýbrž mohl člověk v křeslech nebo na židlích kolem stolu zahlédnout všechny kolejní barvy hábitů, včetně zmijozelsky zelené. Do nebelvíru si nikdo tolik návštěv nevodil, i když to bylo povoleno, natožpak aby přivedl nějakého zmijozelského studenta.
"Máte tu hodně návštěv, koukám," podotkl ,jak se tak kolem sebe rozhlížel. Nikdy neviděl tolik rozmanitých lidí na jednom místě.
"To máme. Nemáme s nikým spor, jako vy a zmijozel, tak není důvod, abychom se nepřátelili se všemi. I když někteří," pohlédl na jednu zmijozeskou dívku, "jsou mi příjemní méně, než ostatní. Ale zakazovat jim to nebudu, co bych to byl za diktátorského primuse," zase se lehce zasmál.
"Ahoj Harry, ahoj Cedriku," pozdravila je jedna z hloučku mrzimorských dívek a pak se všechny začaly chichotat. Nemohl si pomoct, aby se při jejich pohledech a smíchu necítil trapně.
"Nevšímej si ji," řekl polohlasně Cedric, když ho vedl přes místnost, přičemž se na ně začaly upírat další pohledy, "Jsou jak malé děti, zejména když jde o nás. Jako bych byl první a jediný, kdo si sem přivedl přítele," zakroutil hlavou a neznatelně pokynul bradou k mrzimorskému sedmákovi, který se láskyplně objímal ze studentem z havraspáru.
"Jenže to není Harry Potter," upozornil ho taky se smíchem v hlase, i když mu to ale vůbec vtipné nepřišlo. Nechtěl být Potter, protože mu to nikdy nepřineslo nic dobrého.
"Ne, to není," připustil zvláštním tónem, zároveň ho pustil a přejel mu rukou po zádech ve spíš uklidňujícím gestu.
Vešli do Cedrikova pokoje, který byl stejně kulatý jako společenský místnost. Postel, opravdu velká a se závěsy přesně jak si ji Harry představoval, stále zakulaceným čelem ke zdi, aby krásně zapadala a nebyla za ní mezera. Dlouze se na ni zahleděl, nejen proto, že zakulacenou postel nikdy neviděl, ale hlavně proto, že ho pohled na ni opravdu lákal. Stejně jako představa, že si do ní vleze se Cedrikem.
"Tak... kam se chceš posadit?" vyrušil ho z myšlenek hlas znající poněkud nerozhodně, dokonce nesměle. Odtrhl pohled od postele a donutil se rozhlédnout i po zbytku místnosti. Byl to vážně zvláštní pohled, protože tu opravdu všechno bylo kulaté. Stůl doléhal ke zdi, pohovka nebo spíš polstrovaná lavice se táhle taktéž podél zdi hezky dokulata, dokonce i křeslo u stolu mělo kulaté sedátko. Nebyl si jistý, jestli by v tolika křivkách a oblinách byl vůbec schopen žít. Přišlo mu to nepřirozené a navíc otupující mysl.
"Na něco, co není kulaté?" navrhl se smíchem, načež zamířil k posteli. Posadil se na ni, byla měkčí než jeho vlastní a voněla po levanduli, za což bezpochyby mohl polštář s výšivkou levandule co se obvykle dával na postel naplněný slámou a sušenými bylinkami.
"Časem si na to člověk zvykne. Doma máme normální stůl i normální postel, vážně, a to celá naše rodina chodila vždycky do mrzimoru." Taky se posadil na postel, velmi blízko Harryho a jeho ruka přirozeně spočinula na jeho boku, takže ho zlehka objímal, "Mně přijdou horší všechny ty kytky, ale profesorka Prýtová je vytrvalá a pořád mi nějaké květináče vnucuje, jenže mě všechno uschne. Na bylinkářství nejsem nejlepší." Skepticky pohlédl na evidentně usychající rostliny v několika květináčích na parapetu okna.
"Řekl bych, aby sis sem pozval Nevilla, ale víš," neubránil se potutelnému úsměvu, když jeho ruka spočinula na Cedrikově stehně, "asi by se mi nelíbilo, že máš v pokoji cizí kluky." Zvedl ke svému milenci tvář s výrazem plným očekávání.
"Nikoho jiného jsem si sem ještě nikdy nevzal," ujistil ho Cedric, než vyslyšel jeho přání a spojil jejich rty v polibku.
Miloval sladkost rtů svého milence, ale dnes si představoval daleko víc, než jen líbání a nesmělé doteky přes košile. Věděl sice, že nechce zajít úplně na konec, ať si pod tím představoval cokoliv, ale toužil alespoň dotknout se a pohladit Cedrikovu nahou kůži.
Naklonil se nad tím tak moc, až ho donutil klesnout na postel, a nakláněl se dál, takže svým tělem z části přikryl jeho. Cítil dlaně na svých zádech, které mu po nich kroužily a jezdily nahoru dolů po páteři. K ničemu víc se Cedric neměl, zato Harry měl víc odvahy a odhodlání.
Zatímco v polibku prakticky hltal druhému muži vzduch z plic, jeho ruce zabloudily ke knoflíčkům košile, kterou začal rozepínat. Stačilo jen trochu, aby mohl dlaní vklouznout pod látku na nahou hruď. Na dotek byla přesně taková, jakou si ji představoval. Svaly, tak akorát silné, pod hladkou kůží, lákající jak k hlazení tak k líbání.
To první si Harry rozhodně nehodlal odpírat, o druhém zatím neuvažoval, když byla jeho ústa plně zaměstnaná líbáním Cedrikových rtů a jeho jazyk jaksi nebyl už tak docela jeho.
Rozepnul zbylé knoflíčky, vytáhl košili z kalhot a nenasytnými doteky mapoval milencovu hruď. Samotné doteky, i horkost ,svírající mu slabiny, by si mohl užívat donekonečna, přesto se odtáhl. V první řadě proto, že se potřeboval nadechnout a sundat si brýle, pokud budou pokračovat, ale taky proto, že Cedric tak aktivní rozhodně nebyl.
"Harry," zamumlal trochu omráčeně, přesto s úsměvem a očima jiskřícíma vzrušením "Ty rozhodně dáváš přednost činům, před slovy," podotkl. Zlehka přejel prsty po Harryho tváři, načež je zapletl do jeho kudrnatých vlasů, které už zase trčely na všechny strany
"Většinou jo," souhlasil napůl úst. Rychle se zbavil brýlí, které už mu sklouzly skoro ke špičce nosu, a znovu se sklonil pro další polibek, ale byl zastaven. Ba co víc, Cedric se zvedl na paži, takže trochu přesunul Harryho ze svého hrudníku. Jasně ho tím odmítal, což ho tedy mátlo, protože přeci nebyl důvod. Dokonce ani nenaznačil, že by zašli dál, než by chtěl. Naopak to byl on, kdo se chtěl mazlit ještě víc.
"Ne, že by se mi to nelíbilo, Harry...," tyhle slova slyšet nechtěl, "ale neměli bychom pospíchat. Dobře?" Zmatení bylo větší a navíc se přidal stud, pramenící hlavně z toho, že byl odmítnut. Zároveň ho napadlo, že možná dělal něco opravdu hodně špatně, takže to Cedrika znechutilo. Přeci jen neměl v tomhle vůbec žádné zkušenost a řídil se jen touhou, která mu říkala, co má dělat. Možná na ni neměl spoléhat a měl se raději ponořit do knížek, jak mu radila Hermiona.
"Udělal jsem něco špatně?" zeptal se, vyslovujíc svoje bezprostřední myšlenky. Zároveň se taky odtáhl natolik, aby se zase posadil na posteli. Donedávna mu přišla pohodlná a lákavá, teď by z ní nejraději vyskočil rovnýma nohama, protože do pohodlnosti měla hodně daleko.
"Ne, to neudělal," dostalo se mu okamžitě ujištění, zároveň i krátkého polibku, kterým své slova světlovlasý mladík podpořil, "Jen prostě není důvod, abychom náš první večer skončili rovnou v posteli. Samozřejmě, že mě to láká...," nechal větu nedokončenou, čímž jen pro Harryho učitě potvrzoval, že přeci jen udělal něco špatně. Nebo lépe řečeno, že on je celý špatně, když je jen malý, ne moc hezký kluk, co se pokouší udělat dojem na staršího přítele svou naprostou neobratností.
"Mě to nevadí. Nemusíš se omezovat. Klidně... no... mohli bychom dělat některé věci... já bych je chtěl dělat, když tedy mi řekneš jak... ehm," snažil se prokázat, že není důvod, aby kvůli jeho věku a nezkušenosti zamrzli jen u líbání. Jistěže měl ze všeho obavu, zároveň ale nebyl nějaké děcko, co by se chtělo jen držet za ručičku.
Poznámka outorky: Taky tak nesnášíte, když autor přeruší děj v prostřed rozhovoru a vy musíte čekat týden, než zvíte pokračování? Já strašně! :-D Jsem tak zlí, zlí člověk...!