Nedostupnost přátelství - 2. kapitola
Sice vyrazil z knihovny včas, lépe řečeno dřív než včas, přesto dorazil na místo schůzky pozdě. Jak to dělal, sám nevěděl, prostě všude chodil pozdě, v tom lepším případě, v horším se stalo něco, proč pak nedorazil vůbec.
Rozhlédl se kolem sebe a narovnal si brýle. Samozřejmě tu už Cedric nebyl, taky proč by měl být, když měl Harry takové zpoždění. Štípla ho sice lítost, na druhou stranu se ale ani nedivil. Nebyl přeci důvod, aby tu na něj čekal bůhví jak dlouho.
Obrátil se a málem do staršího mladíka narazil.
"Ach, promiň," omluvil se hned, "Ahoj... Cedriku." Přešlápl z nohy na nohu a vzhlédl. Musel docela dost zaklonit hlavu, aby viděl do modravých očí, které se na něj vlídně upíraly.
"Ahoj. Harry, už jsem se bál, že nepřijdeš," podotkl prakticky beze stopy výčitky, ta, která tam byla slyšet, by se dala považovat za přátelskou.
"Mám pořád zpoždění, ať dělám co dělám," odpověděl a ustoupil dozadu. Nechtěl tak moc k Cedrikovi zvedat hlavu, protože mu to přišlo docela směšné, až ponižující a připadal si před ním víc a víc jako dítě.
"To se mi... vlastně nikdy nestalo, protože mám prý hodinky v hlavě, ale to je fuk. Jsem rád, že si vůbec dorazil. Pojď si sednout." Mávl rukou ke kamenné lavičce a sám k ní rovnou přešel, aby si sedl. Harry váhal, zatímco ho sledoval, jak si sedá. Cedrik byl oblečen neformálně, do kalhot, košile, nějakého svetru, co vypadal jako z kašmíru a jeho příslušnost k mrzimoru mohl člověk poznat jedině podle přívěsku se znakem, který se mu houpal kolem krku. On byl sice hrdý, že je v nebelvíru a nechtěl by nikam jinak, ale nosit běžně jeho znak ho nikdy nenapadlo. Přitom lev byl rozhodně sympatičtější než jezevec, který Harrymu spíše připomínal skunka. O tom samozřejmě před mrzimorskými, a hlavně Cedrikem, pomlčel.
"Podívej, Cedriku," sedl si na ledovou lavičku, která ho zastudila do zadku, až se zachvěl, "Nevím, proč tu jsem a co tu budeme dělat. Byl to vážně hloupý nápad se takhle scházet, všichni si budou myslet, že spolu kujeme nějaké plány na získání Poháru."
"Navrhl jsem ti to, protože jsi osamělý a nejen kvůli Poháru a tomu, že s tebou přátelé na koleji nemluví," vypadalo to, že se nehodlá vzdát rozhovoru s ním, "Přišel jsi mi takový, už když jsem tě potkal o prázdninách na mistrovství ve Fanfrpálu. Takže si můžeme prostě jen povídat."
Neubránil se tomu, aby si Cedrika podezřívavě nezměřil. Možná přeci jen si myslí, že z něho vyloudí nějaké informace, které přitom Harry neměl. Kde by je taky vzal, když ředitel byl zatraceně podství v tomhle a o Poháru s ním nechtěl mluvit.
"Tak o čem by sis chtěl povídat, abych nebyl osamělý?" zeptal se a opřel se o kámen za svými zády. Sedět tady v podvečer bylo celé dost podivné, protože to nejčastěji dělaly zamilované dvojice.
"Třeba o tvém domově. Jak vzali, že jsi v Poháru?" zeptal se, bezelstnost sama. Netušil, jaké má Harry se svými příbuznými vztahy a bylo to na něm jasně znát. Taky jak by to mohl vědět, když nebelvírský mladík o svých příbuzných neztratil zlého slova ani před Ronem a Hermionou. Nemluvil o nich vůbec, jen mlčel a nebo řekl, že je doma všechno v pohodě.
"Nijak. Nepsal jsem jim to. Jsou to mudlové a se sovami si neumí poradit," snažil se to nějak zamluvit.
"Můžeš odeslat sovu na ministerstvo, oni pak tvůj dopis doručí klasickou cestou," navrhl Cedric, pořád tak ochotný pomoct, jak si myslel, že by se Harrymu mohlo po jeho rodině stýskat.
"Jo, to bych mohl," zamumlal mu v odpověď. Střelil pohledem stranou, někam do křoví, aby skryl záchvěv vzpomínek na svého strýce z tetou a to, jak se k němu chovají. Nerad by to tady s mrzimorským mladíkem rozebíral, když to nebude nutné.
"Něco mi říká, že rodina nebylo nejlepší první téma," podotkl, všímavý k tomu, jak se Harry stáhl. Obrátil se k němu a donutil se k úsměvu, říkajícímu, že všechno je v pořádku, nemusí se bát a všeobecně, že Harry všechno zvládá. Měl už ho pečlivě nacvičený od toho, jak ho tisíckrát použil na své přátele. Všichni mu ho vždycky žrali i s navijákem, až na Cedrika, který se naopak ještě víc zamračil.
"Ale ne, je to dobré téma na seznámení. Tak mi řekni něco o své rodině, které je určitě nemodluvská. To je zábavnější," navrhl maskujíc že by se cokoliv stalo a zároveň znepokojen tím, že mu to Cedrik nespolkl. Ještě se mu nestalo, že by někdo nevěřil jeho úsměvům a jeho slovům. Dobře, stalo, se Snapem, ale to byla zcela jiná situace.
"Inu, moje matka umřela na konci války, byla bystrozorka, takže žiju jen s tátou. Toho už jsi poznal na mistrovství. To je všechno," ani on nebyl o rodině moc výřečný.
"To je mi líto... s tvou mámou," řekl a chtěl ještě dodat, že to má Cedrik dobré, když si ji alespoň trochu pamatuje, ale včas se kousl do rtu. Říkat něco takového, by asi nebylo moc dobré, spíš by to bylo urážlivé.
"Díky," poděkoval mladý muž a následovalo hluboké ticho, kdy se ani jeden z nich neodvažoval nic říct. Celé to bylo tak hrozně trapné, až Harry cítil, jak se mu do tváří žene krev a ty mu rudnou do barvy zralého jablka. Odkašlal si a trochu se odvrátil, v duchu uvažujíc, že musí něco říct, nebo udělat, třeba utéct, aby tu neseděli až do rána.
"Líbíš se mi," přerušil ticho jako první Cedric něčím naprosto šokujícím. Zase se k němu obrátil od kmene stromu, který právě studoval a otevřel pusu. Samozřejmě, samotné 'Líbíš se mi' se dalo vykládat všelijak, ale výraz, jaký viděl na tváři světlovlasého mladíka , se s ničím nedal splést. Byl podobný tomu, co vrhal Ron na děvčata z Krásnohůlek, jen ne tak opojený a pitomí.
"Co prosím?" zamumlal šokovaně, na víc se nezmohl. Překvapil ho nejen samotný fakt, že by se někomu mohl líbit, stejně tak i to, že je Cedric muž a navíc tu byla skutečnost, že se mu při té myšlence neskroutila střeva odporem, jak by měla. Jedna věc byla vědět, jak se homosexualita brána v kouzelnickém světě, druhá byla přijmout, že je Remus gay a třetí, docela jiná a těžší, přijmout, že by se mohl nějakému muži líbit on sám.
Cedric si dlouze povzdechl, zrůžověl ve tvářích a sklonil na chvíli pohled k zemi, než ho zase upřel na Harryho.
"Chtěl jsem se vážně nejdřív seznámit, popovídat si, než ti tohle řeknu, jenže zatajovat co cítím nebo co si myslím, nikdy nebyla má silná stránka. Proto jsem se dostal do mrzimoru," zlehka potřásl hlavou, "Zalíbil ses mi ve chvíli, kdy jsem tě uviděl na mistrovství a přiznávám, že do té doby jsem si tě ani nevšiml. Jenže pak... prásk, jakoby do mě uhodil blesk a já si pomyslel že jsi vážně krásný," Harry otevřel pusu a zase ji zavřel, krásným ho nikdy nikdo nenazval, "Což je, jak na tebe koukám, zřejmě začátek i konec velké mezikolejní romance," dodal s jasnou dávkou hořkosti, ale zároveň i humorem.
Harry udělal s pusou to samé, jako před chvílí, jen ji nechal otevřenu o trochu déle. Nejenže ho Cedric nazval krásným, ještě to vypadalo, že snad vážně uvažoval nad nějakým vztahem mezi nimi. Vztah on nikdy neměl vůbec žádný, s holkou, natožpak s klukem. Když se to tak vzalo, tak o tom ani nikdy moc nepřemýšlel. Neuvažoval nad vztahy, vlastně ani nad sexem, nebo svou sexualitou. Věnoval se sám sobě, měl přitom představy, ale ty nikdy nebyly určité, aby se z nich vůbec dalo zjistit, jestli ten, s kým si představuje, že je, je dívka nebo chlapec. Vlastně mu ani nepřišlo podstatné nad tím uvažovat, až do teď.
"Ty si kluk," vypadl z něj tenhle opravdu zajímavý a neotřelý postřeh, za což si taky vysloužil Cedrikův nejdřív zmatený a pak pobavený výraz.
"Ještě ráno jsem byl, ano," řekl se smíchem, který ale po chvilce opadl, "Ach tak... chápu. Muži tě nepřitahují, to je v pořádku. Tušil jsem, že se něco takového může stát, ale přesto jsem ti prostě musel o svých citech říct. Hloupá mrzimorská poctivost. Jen doufám, že jsem tě neurazil a nemyslíš si... nevím, že tě budu pronásledovat a dolézat. Beru tvoje odmítnutí."
Cítil se jako ryba lapající na suchu po vodě, když si uvědomil že zase otevřel a zavřel pusu. V duchu si nakázal, že toho musí nechat, jinak si bude Cedric myslet, že je retardovaný. Nebo hůř, že je hloupý mudla co diskriminuje ostatní, kteří jsou nějak jiní. Při té představě se odporem zachvěl.
"Já nejsem uražený," vyhrkl o překot, "Jen že nikdo ještě nikdy... navíc jsi kluk... starší... o hodně. Jsi sedmák a já čtvrťák."
"Jen o tři roky starší. Divné by to začínalo být, kdybys za tu trojku přidal ještě nulu." Neztrácel humor, ani když ho Harry odmítl, jen vypadal sklesle, jakoby nedávno zmokl, stačil se převléct a usušit si vlasy, jen ještě nerozmrzl.
"Je mi to líto," zamumlal provinile Harry, "Nechtěl jsem ti ublížit, jen je tohle pro mě nové a divné." Potřeba se omlouvat byla silná, stejně jako touha propadnout se do země nebo alespoň nikdy nemuset zvednout pohled od mramorové lavičky, do které se očima snažil udělat díru.
Ozval se povzdech a pak ruka spočinula na jeho rameni. To ho donutilo zvednout hlavu a pohlédnout do šedavých očí, které se na něj upíraly stále tak vlídně a přátelsky, jako když spolu mluvili předtím, než mu Cedrik řekl o svých citech.
"Vždyť ty se přeci nemusíš omlouvat za to, že se ti nelíbím a nepřitahuji tě. To není žádná vada, to je prostě hotová věc," stiskl víc rameno a trochu se naklonil, "Nejsi první, kdo mi dal košem, i když...," zaváhal, jakoby se chystal říct něco, co se nakonec rozhodl nevyslovit, "je to vždycky frustrující." Stáhl svou ruku pryč z Harryho ramene.
Už nebyl ryba na suchu, už byl leklá ryba, co ani tu pusu neotvírá. Napadlo ho totiž, že je to vážně divné, když někdo jako Cedrik dostane košem. U sebe by se tomu nedivil, taky kdo by stál o vyhublého, bledého kluka, co mu klouzají brýle z nosu a vlasy trčí na všechny strany jako dráty. Cedric byl ale docela jiný, byl vysoký, ale ne vyhublý, vlasy měl pěkně učesané, i když neulízané a neměl padající, dětské brýle, jako Harry. Byl prostě hezký, to se nedalo popřít a i Harry to jasně viděl.
"Kdo ti dal košem, byl hlupák. Já bych tě bral hned... ehm," zvážil, docela vážně, že zdrhne do dívčích umýváren v třetím patře a bude tam tlouct hlavou do sloupu, dokud si do ní nenatluče, že je naprostý idiot a že by měl nejdřív myslet, než začne mluvit.
"Chtěl jsem tím říct... nejsi ošklivý, protože takový Snape je ošklivý a ty nejsi. Jsi z mrzimoru, to je dobrá kolej. Jsi určitě chytrý, dobrý chytač... ech," povzdechl si, když viděl jak se s každým jeho slovem rozšiřuje Cedrikův úsměv, "Můžu dostat oddechový čas na promyšlení strategie?" zaškemral, bezradný, co by měl dál říkat. Ten vtip ani nebyl úmyslný, jenže skončil u dobrého chytače, tak ho hned napadla fafrpálová terminologie.
"Jsem si jist, že ano," smál se, lehce a velice příjemně pro uši, bylo dobré vidět někoho, zejména Cedrika, koho se mu podařilo rozesmát, "Druhé kolo dejme tomu zítra ve stejnou dobu zase tady?" navrhl o poznání vážněji, zároveň s nějakým tím příslibem v hlase.
Myšlenek na rybu už se vzdal, byl si jist, že ani ryby se netváří tak pitomě jako on. Souhlasně přikývl.
"Zítra zase tady," vstal, dobrá to úniková cesta před mladíkem na lavičce i před vlastními myšlenkami, "Dobrou noc, Cedriku," rozloučil se rychle, jak se snažil utéct pokud možno daleko a tak rychle, jak jen to půjde. Nečekal dokonce ani na odpověď, které se za ním nesla jen jako ozvěna z dálky, a prchl zpátky do bezpečí hradu a hlavně nebelvírské věže.
Jen co vletěl dovnitř, tak se opřel o dveře a položil si ruku na srdce, které mu zběsile tlouklo. Bylo to z běhu, nebo taky možná z toho, že mu dnes Cedric složil hned několik poklon. Považoval ho za přitažlivého, dokonce řekl krásného, což si sice Harry o sobě nemyslel, ale stejně to příjemně povzbudilo jeho sebevědomí.
Natolik zapomněl, co se kolem děje a co se stalo, že když viděl Rona, tak se k němu rovnou vrhl, aby ho oslovil. Zarazil se právě včas, než na něj stačil promluvit. Nejen, že se na zrzavého kamaráda zlobil, navíc ještě nevěděl, co by mu na to Ron odpověděl, kdyby se mu svěřil, že má na zítřek s Cedrikem rande.
Od kdy to u všech všudy bylo rande, zeptal se sám sebe, když stoupal po schodech do chlapeckých ložnic. Rozhodně to rande nebylo, protože Cedric byl kluk a Harrymu se kluci nelíbili. Nebo snad líbili? Položil si tuhle otázku, zatím co si dřepl na svou postel. Byl moc unavený, aby nad tím bádal, byl rád, že se mu podařilo se převléct a přikrýt se peřinou.
°°0°°
Dny běžely a jejich schůzky se staly pravidelnými. Sešli se spolu venku před hradem, sedli si na lavičku nebo se procházeli, a povídali si. Víc mluvil Cedric, ne, že by se o slovo hlásil, to Harry se ho vyptával na jeho sny o fafrpálu, rodinu nebo prostě na cokoliv jiného, protože se obával, že když se bude ptát starší muž, tak by se bavili o věcech, které by se mu nelíbily.
Zároveň ale často mladíka ani moc neposlouchal, jen ho sledoval v zapadajícím slunci a uvažoval, co to všechno vlastně znamená. Uvažoval o vztazích jako takových a hlavně o tom, jak vlastně takový vztah vypadá. Jestli je to trávení společného času a povídání, pak všechny schůzky byly rande. Jenže to to jistě nebylo, muselo by v tom být něco víc fyzického, jako líbání, dotýkání se a sex.
Ucítil, jak mu při téhle myšlence stoupla krev jak do obličeje, tak do slabin. Víc jak znervózněl, co kdyby si toho Cedric všiml a nějak si to vyložil. Možná to stálo za nějaké vyložení, ale Harry nestál za to, aby mu to bylo vyloženo. Rozhodně si toho nesměl jeho společník všimnout.
"Most," řekl zcela mimo jejich rozhovor, jelikož si všiml, že na něj zrovna stojí. Přešel k okraji a stejně jako minulý rok si musel stoupnout na dřevěný stupínek, aby se mohl pohodlně opřít lokty o zábradlí a vyhlédnout do dálky.
"Promiň, že jsem tě přerušil, ale víš, tohle je vážně parádní," mávnul rukou a zároveň se přitiskl ke dřevu, takže měl jistotu, že nebude nic vidět, "Mám hrozně rád výšky. Jako na koštěti, když člověk letí, tady je to skoro stejné."
"V tom máš pravdu," souhlasil Cedrik a také se opřel o zábradlí. On k tomu ale nepotřeboval na nic stoupat, dosáhl rovnou. Vážně to bylo docela dost frustrující, že byli lidé kolem něho vyšší a silnější. Přešlápl z nohy na nohu.
Nastalo ticho, jako ten první den, když mu Cedrik řekl, jak se cítí a hlavně co cítí k Harrymu. Zase si na ten okamžik vzpomněl, jako už tisíckrát předtím, a zvažoval, co tenkrát cítil on sám. Nikdy to nebyl schopen přesně určit, bylo to rozhodně potěšující, že se někomu líbí. Mátlo ho to a pokaždé donutilo přemýšlet, proto ho překvapila ruka, který se ho dotkla.
Dlaň mu náhle spočinula na zádech, až ho to donutilo strnout. Jen okamžik, než si uvědomil, že je to jen Cedrikova ruka. Na krátký okamžik ho to vyděsilo, ten překonal a nechal to být. Nedělal přece druhý mladík nic, co by bylo nepříjemné, jen mu přitiskl ruku na kříž. To klidně mohlo být jen proto, že se bál, aby Harry nespadl. Ano, určitě to bylo proto, přesvědčoval sebe, svůj zrychlený dech a srdce, které mu náhle znělo v uších. Nebyl to strach, jen nervozita.
"Je to opravdu krásný pohled," souhlasil Cedrik jakoby s výhledem na krajinu, přesto, když Harry stočil hlavu jeho směrem, byli šedavé oči upřené na něj samotného, nikoliv ven na lesy a bradavické jezero.
"Ehm," vydechl nesmírně inteligentně. Zase se propadal hanbou za to, že neumí pořádně reagovat, když mu Cedrik řekne něco hezkého. I kdyby ta reakce měla být vzdor proti jeho nadbíhání. Ano, to bylo přesně to, co mladík od doby, co se spolu scházeli, dělal. Dvořil se Harrymu, nadbíhal mu, když si to teď v hlavě přemítal, tak to vlastně nebylo poprvé co se ho dotkl. Občas se jen tak lehce otřel rukou, bokem, někdy narovnal Harrymu hábit.
"Cedriku," zarazil ho, když viděl, že se jeho společník nepříjemně přiblížil, "Já vážně nejsem na kluky," zamumlal takovým tónem, že to i jemu samému neznělo moc přesvědčivě.
"Nemůžeme udělat alespoň jeden pokus?" navrhl s mírně pozvedlým obočím v dotaz. Sice si dost dobře neuměl představit, co by takový pokus mohl obnášet, přesto sám sebe přistihl, jak pomalu přikyvuje na souhlas.
Zadržel dech, jak se k němu Cedrik ještě víc natáhl. Cítil, jak sebejistá ruka objala jeho bok a pak se teplé rty přitiskly na jeho. Ten dotek byl příjemný, trochu vlhký a zvláštně ho z něho zamrazilo vzadu v zátylku. Donutilo ho to zavřít oči a naopak pootevřít rty. To bylo zdá se s nadšením uvítáno z Cedrikovy strany, protože ho přitáhl daleko pevněji a jasně prohloubil jejich polibek.
Harry se snažil napodobit pohyb rtů, které ho tak příjemně hladily, ale zdálo se mu, že je dost neohrabaný. Vzdal snahu a soustředil se jen na to, jak líbat a že je to příjemné. Vůbec ho přitom nezajímalo, že ty rty jsou mužské nebo, že on sám líbat neumí. Vnímal Cedrika, rozhodně ano, ale fakt, že je to muž, ho nechával klidným.
Rty a s nimi i teplo a příjemné chvění, zmizely. Ještě nechal chvilku oči zavřené, jen cítil Cedrikův čokoládou vonící dech na své tváři a když se i on vytratil, tak oči otevřel.
"Tak... z mojí strany to bylo příjemné. A co z tvojí?" zeptal se s úsměvem, ruku stále kolem Harryho boků, ale už ne tak pevně ovinutou, jakoby byl připraven ji okamžitě stáhnout, kdyby mladý nebelvír řekl.
"Taky," řekl. Slyšel, že zní trochu přiškrceně, ale nijak si s tím hlavu momentálně nelámal. Spíš ho napadlo, že by klidně mohli pokračovat v líbání. Napoprvé se mu to hrozně líbilo, proto si to hodlal rozhodně co nejdřív zopakovat.
Váhavě se dotkl Cedrikovy tváře, přejel dlaní do jeho vlasů a přitáhl si jeho tvář k sobě pro další polibek. Tentokrát se snažil být víc aktivní, být ten, který líbá a nechat druhého muže, aby si to užíval. Stejně se mu to tak líbilo víc, když se mohl zapojit. Vždycky nerad stál stranou.
Jeho snaha byla oceněna kladně, když uslyšel Cedrika mírně zasténat mu do úst. Ten zvuk Harrymu rozbouřil krev v žilách, až slyšel tlukot vlastního srdce v uších. Chtěl se teplého těla, ke které patřily vláčné rty, dotknout ještě víc a intenzivněji. Otočil se, opřel zády o zábradlí a druhou rukou, kterou měl teď volnou, objal Cedrika kolem zad.
Cítil pod dlaní a paží, přes hábit, sportovní postavu, kde bylo tak akorát svalů a zároveň nepostrádalo ani křivky. Bezděky ho napadlo, že to je naprosto ideální tělo na to, aby se ho člověk dotýkal a hladil ho. Ani už mu nepřišlo divné, že takhle uvažuje, dokonce ho nepřekvapilo, když se náhle ocitl v silné náruči.
Soustředil se jen na polibek, dechberoucí, horký a vlhký, přesvědčen o tom, že takhle líbat by se dokázal celé hodiny nebo i dny. Nemohlo to nic narušit, naopak to bylo čím dál lepší, když si přes stud uvědomil, že na přítomnost druhého těla reaguje jeho penis. Jasně cítil, jak se mu začal napínat pod látkou kalhot. Doufal že kalhoty, triko a svetr budou dostatečnou obranou proti tomu, aby si Cedrik ničeho nevšiml, podle všeho ale nebyly, protože přerušil polibek a odtáhl se. Následně se usmál.
"Pořád si myslíš, že nejsi na kluky?" zeptal se zase se smíchem v hlase. Nebyla v tom ani špetka posměchu, jen veselí, rozvernost, radost. Nic, proč by se měl Harry urazit, přesto ho z toho náhle prudce zamrazilo. Vlastně to nemělo co dělat se smíchem, ale celkově se vším, co se právě stalo a dělo.
Odstrčil Cedrika od sebe, docela prudce, až ho donutil zavrávorat, sklouzl ze stupínku a rychle zamířil pryč. Náhle se cítil vyděšený a taky provinilý, protože měl dojem, že dostává Cedrika do potíží. A to nejen tím, že v jeho okolí se děly nebezpečné věci.
"Harry, počkej!" Dohnal ho a zastoupil mu cestu, "Omlouvám se za ty hloupé vtipy, chtěl jsem jen odlehčit atmosféru," omlouval se, zatím co ho jemně uchopil za ramena, aby mu zabránil utíkat dál. Vytrhl se mu a couvl dozadu, ale nepokusil se o další útěk. Bylo mu jasné, že si to spolu musí vyřídit.
"Nechci tě dostat do potíží, Cedriku. Celé to byl blbej nápad," zakroutil hlavou a vrazil si ruce do kapes, jak se snažil jakoby chránit před světem.
"Protože jsi Harry Potter, proto bys mě měl dostat do potíží?" zamračil se, "Je mi to jedno, buď si klidně pravnuk Brumbála a potomek Salazara Zmijozela. Na takové věci já nedbám, záleží mi je na tom, kdo a jaký jsi ty."
"Tak jsem to nemyslel," zakroutil hlavou, "Je mi teprve čtrnáct Cedriku, já nechci, abys měl problémy z toho, že se spolu líbáme nebo... děláme jiné věci," dodal polohlasně, protože předpokládal, že by došlo i na něco víc, než líbání. Dneska to tak vypadalo, podle toho, jak se ho Cedrik dotýkal a jaký to na něj mělo vliv.
"Já vím, že je ti čtrnáct," respektoval Harryho přání a už se ho dál nesnažil zadržovat, přesto to vypadalo, že mu vstoupí do cesty, pokud se mladý nebelvír zase pokusí odejít, "Jsem trochu starší, ale ne tak moc, aby to lidem vadilo."
Měl dojem, že se zase dostává do svého rybího stavu, protože Cedrik vůbec nechápal, kam Harry míří. Nebo mu to bylo jedno, protože si myslel, že se mu nic nestane, jelikož se budou scházet jen po koutech. To nebylo něco, co by Harry chtěl. Asi by nepobíhal po škole s obrovským transparentem 'Chodím s Cedrikem', zároveň to ani nehodlal tajit. Sice ho to zaráželo, vzhledem k výchově, které se mu dostalo, ale nepociťoval ani špetku studu nad skutečností, že by měl chodit s mužem. Rozhodl se tedy rovnou říct, jak to myslel.
"Zavřou tě," řekl to tedy na rovinu, "Je přeci zakázáno mít... mít vztah, sex," vyslovil to slovo polohlasně, jako tajemství, "s někým, komu není ještě patnáct a mě hodně dlouho nebude."
"Proč by...," chtěl něco argumentovat, než si to urovnal v hlavě, "Aha, ty myslíš mudlovský zákon. Ty tady neplatí, Harry, dokonce pro tebe neplatí ani v mudlovském světě. Jsi čistokrevný, oba tvoji rodiče byli čarodějové, takže spadáš výhradně pod kouzelnické zákony Velké Británie, ať jsi kdekoliv na světě. Víš ty vůbec, že se můžeš už od třinácti, s požehnáním rodičů, oženit a mít třeba kupu dětí?" zeptal se, "Se sexem je to taky tak, můžeš ho mít už od třinácti."
"To jsem... netušil," připustil polohlasně. Nezajímal se příliš o kouzelnické zákony, zejména o tuhle část, která se mu až do teď zdála vzdálená. Nezajímal by se ani o ty mudlovské, kdyby o tom neměli seminář, když ještě chodil do školy v mudlovském světě. Tam mu vysvětlili, od kdy smí mít sex, co to je sex, co je to zneužívání nebo co je to znásilnění. Kupodivu si to všechno dobře pamatoval. Teď se zdálo, že mezi čaroději je to docela jinak. Bude se o tomhle muset víc vzdělat.
"To byl jediný důvod, proč si tak vystřelil?" zeptal se, zkoumavý pohled k tomu.
"Asi ano," připustil sobě i Cedrikovi.Opravdu to byl jediný problém, který ho napadl, když se líbali. Všechno to ostatní mu začalo docházet až teď, jako že se líbal s mužem nebo, co na to asi řeknou ostatní. Neznepokojovalo ho to ale tolik, jak by očekával, že bude. Vlastně, když se to tak vzalo, on nikdy moc nepanikařil, když se v jeho životě odehrávaly osobní zvraty, jako když zjistil, že je čaroděj nebo našel milujícího kmotra, o kterém nevěděl.
"Pak je všechno v pořádku a můžu tě klidně pozvat na skutečné rande," řekl s úsměvem člověka, kterému se právě splnilo nějaké tajné přání.
"Přišlo mi, že už jsme na rande párkrát byli," podotkl, když si tak uvědomoval, že spolu trávili opravdu hodně času.
"To bylo rande do první pusy, teď to bude lepší," usmíval se malinko potutelně, pořád ale vlastně laskavě. Objal Harryho kolem pasu, přitáhl si ho k sobě a sklonil se, až byl jen pár centimetrů od obličeje mladého nebelvíra. V dalším okamžiku znovu spojil jejich rty v polibku.
Poznámka autorky: Kouzelnická svět je, jak jistě všichni víme, v některých věcech trochu zaostatlí, nebo alespoň tenhle můj. Proto jsem hranice pro sexuální kontakt a svatbu stanovila na třináct let. Je to z toho důvodu, že dříve byli sňatky dětí nebo velmi mladých lidí poměrně časté. Pak také proto, že ve sředověku, ovšem ještě i na konci devatenáctého a počátku dvacetého století, byla dívka považována za ženu v okamžiku první menstruace a o tom, zda-li se může vdát a mít děti rozhodovali její rodiče a kněz. Ostatně, podle tohoto hesla se mnoho zemí a kultur řídí do dneška.
Za komentáře k předcházející kapitole děkuji bacil, Saskya, em, Bobo a samuel. Těším se na vaše další komentáře.
PS: Devatenácté století je od roku 1801 do roku 1900, dvacáté století je od roku 1901 do roku 2000.